MELANTRICH
Firma byla založena 9. července 1898 v Praze jako družstvo Tiskárna (též Knihtiskárna) národně-sociálního dělnictva. Její vznik inicioval předseda Národně-sociální strany české (později Československé strany národně socialistické /ČSNS/) Václav Jaroslav Klofáč (1868–1942) a vazba mezi podnikem a pokračovatelkami národněsocialistické strany trvala v různé míře až do devadesátých let 20. století. Majitelem koncese a ředitelem tiskárny se stal Karel Pitter (1856–1913). V roce 1907 začal vycházet deník České slovo a v říjnu 1910 firma přijala název Melantrich, knihtiskárna a umělecký litografický ústav národně sociální, připomínající osobnost českého renesančního tiskaře a nakladatele Jiřího Melantricha z Aventina (1511/?/–1580). V roce 1913 byla dokončena výstavba paláce Hvězda na Václavském náměstí, který se stal dlouholetým sídlem podniku. Navzdory krátkodobé krizi na přelomu desátých a dvacátých let se tiskárna kontinuálně rozvíjela po technické i obchodní stránce. V roce 1919 podnik získal knihkupeckou licenci a otevřel v paláci Hvězda vlastní prodejnu, současně se začal věnovat i nakladatelské činnosti a přijal název Melantrich – družstevní podniky pro grafický průmysl, nakladatelství a knihkupectví. V červnu 1924 družstvo změnilo právní statut i název na Melantrich, akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze a ředitelem byl jmenován Jaroslav Šalda (1880–1965, v Melantrichu zaměstnán od roku 1905, původně jako účetní), který se posléze zásadně zasloužil o mohutný rozvoj firmy i o její faktickou nezávislost na národněsocialistické straně. V únoru 1926 Melantrich převzal smíchovskou tiskárnu a litografii Koppe a Bellmann a do jejích prostor přemístil svou obchodní a akcidenční tiskárnu a nakladatelství, zatímco vydavatelství a redakce deníků a ilustrovaných časopisů zůstaly na Václavském náměstí. Od roku 1928 Melantrich provozoval filiální tiskárnu a knihkupectví v Moravské Ostravě, od roku 1934 v Brně a od roku 1936 též tiskárnu v Žilině. Ekonomická stabilita firmy umožnila Melantrichu investovat i do jiných oblastí: roku 1934 se finančně podílel na vzniku filmu Marijka nevěrnice, roku 1936 ve spolupráci s brněnským knihkupectvím Oldřicha Pazdírka založil hudební nakladatelství Melpa a později koupil továrnu na šelakové gramofonové desky Esta. Vedle toho byla v listopadu 1937 v budově na Václavském náměstí otevřena mansarda pro kulturní pořady a později byla tamtéž zřízena umělecká výstavní síň Ars.
Prvním poradcem pro nakladatelskou činnost Melantrichu byl profesor rakovnického gymnázia a hudební kritik Josef Bartoš (1887–1952). Po vzniku republiky nakladatelství působilo při melantrišském knihkupectví za vedení Jana Klasny a program naučných edic připravoval zejména Petr Zenkl (1884–1975). Jako relativně samostatný podnik uvnitř koncernu bylo nakladatelství dobudováno koncem dvacátých let pod vedením Františka Lukeše (1894–??), jehož nástupcem ve funkci literárního a obchodního ředitele nakladatelství se stal roku1929 Bedřich Fučík (v Melantrichu zaměstnán jako tajemník od listopadu 1928). Za Fučíkova vedení se rozvinula beletristická i odborná produkce nakladatelství a k jeho kmenovým autorům a spolupracovníkům se připojily nejvýznamnější osobnosti soudobého literárního života. V důsledku konfliktu s ředitelem koncernu Jaroslavem Šaldou musel však Fučík k 31. prosinci 1938 z Melantrichu odejít a ředitelem nakladatelství se stal v lednu 1939 jeho dosavadní redaktor, divadelní kritik Josef Träger. Protože Jaroslav Šalda předpokládal tlak německých úřadů na likvidaci firmy, zvažoval fúzi Melantrichu s agrárním vydavatelstvím Novina. Nakladatelská i vydavatelská činnost Melantrichu nakonec pokračovala i během protektorátu samostatně, zvláště na stránkách periodik však byla výrazně poznamenána nejen německou vojenskou a politickou přítomností, ale též přímou majetkovou účastí v akciové společnosti.
Bezprostředně po návratu exilové vlády do obnoveného Československa převzala firmu do své přímé správy národněsocialistická strana a po krátkém období kolektivního vedení koncernu (podíleli se na něm Julius Firt, Jan Hájek, Josef Novotný, Emanuel Šlechta, Petr Zenkl) byl jeho ředitelem jmenován Julius Firt (1897–1979). Řízením knižního nakladatelství byl v březnu 1947 po odchodu Josefa Trägera pověřen Jaroslav Šalda ml. (1912–1989), od něhož ještě v témže roce funkci převzal Zdeněk Richter (1899–??). Po únorovém puči se dosavadní akciová společnost proměnila v Melantrich, národní podnik pro průmysl grafický a nakladatelství a její budovy byly zestátněny stejně jako tiskárny, jež se staly součástí koncernu Svoboda – Rudé právo. Pověřeným správcem celého podniku s kompetencemi generálního ředitele byl již 24. 2. 1948 jmenován bývalý sazeč a člen KSČ František Hracha (1905–1999), který ve stejné funkci současně působil v nakladatelství Orbis, a dne 26. 2. 1948 byl druhým pověřeným správcem jmenován právník a člen národněsocialistické strany Václav Hulínský (1910–1972); až do počátku roku 1950 vykonávali své funkce souběžně. Ředitelem nakladatelství se stal v únoru 1948 Fedor Soldan (1903–1979), avšak po protestu Syndikátu českých spisovatelů (Soldan byl ze Syndikátu v roce 1945 vyloučen kvůli kolaborantským článkům v protektorátním Českém slovu) byl odvolán; v dubnu 1948 jeho funkci převzal Jindřich F. Isoz (1916–2004) a vykonával ji do srpna 1949. Hudební nakladatelství Melantrich, které od roku 1946 řídil Karel Šebánek (1903–1980), bylo v prosinci 1949 převedeno do nově zřízeného Národního hudebního vydavatelství Orbis. V únoru 1950 vznikl Melantrich, vydavatelský, nakladatelský a knihkupecký podnik jako účelové zařízení Československé strany socialistické (ČSS); činnost vydavatelství se musela omezit na tradiční deník, vydávaný nyní pod názvem Svobodné slovo Čs. stranou socialistickou. Ústředním ředitelem Melantrichu byl jmenován Václav Hulínský (v té době poslanec Národního shromáždění za ČSS), zatímco druhý dosavadní správce František Hracha napříště působil již pouze v Orbisu. Ekonomiku podniku dlouhodobě řídil Jaroslav Simonides. V čele melantrišského nakladatelství stála od srpna 1949 jeho ředitelka Anna Šlechtová (??–1960), manželka poúnorového předsedy ČSS a člena poúnorových vlád Emanuela Šlechty, funkci šéfredaktora vykonával od roku 1949 Karel Jíše (1891–1959), který byl v srpnu 1952 zatčen a jeho kompetence převzala ředitelka Šlechtová. Roku 1953 podnik přijal název Svobodné slovo – Melantrich. V roce 1959, kdy se vedení KSČ rozhodlo omezit Čs. straně socialistické její obtížně kontrolovatelné finanční zdroje, bylo nakladatelství de iure zrušeno (v důsledku související vnitrostranické krize spáchali v březnu 1960 manželé Šlechtovi sebevraždu). Současně zaniklo i knihkupectví a výstavní síň Ars.
Ještě téhož roku však ČSS založila pod názvem deníku Svobodné slovo nové nakladatelství s kompetencemi omezenými na politickou osvětu. Ředitelem podniku byl roku 1960 jmenován Jaromír Kučera, kterého o rok později vystřídal Oldřich Balabán (1927–1980). Jako šéfredaktor v tomto období krátce působil a z titulu politických funkcí v ČSS jménem nakladatelství vystupoval Bohuslav Kučera (1923–2006). V prosinci 1964 podnik formálně změnil statut a stal se hospodářským zařízením ČSS. V dubnu 1968 se nakladatelství a vydavatelství vrátilo k původnímu názvu Melantrich. Šéfredaktorem nakladatelství byl v listopadu téhož roku jmenován prozaik Karel Houba, který v redakci působil od počátku padesátých let a vedoucí funkci neformálně vykonával již od roku 1960. Po smrti Oldřicha Balabána vedl v letech 1980–1982 celý podnik jako zastupující ředitel právník Otakar Krouský (1915–1997) a od února 1982 do roku 1990 Jiří Krátký (1927–1995). Dlouholetého šéfredaktora Karla Houbu vystřídal v červenci 1989 Petr Kovařík, který ve funkci setrval do března 1991.
Zásadní změna politických a právních podmínek, k níž došlo na počátku devadesátých let, uvedla i Melantrich do období častého střídání vlastníků a vedoucích pracovníků. Prvním polistopadovým ředitelem Melantrichu byl k 1. lednu 1990 jmenován dosavadní obchodní náměstek Milan Nevole (*1933), který byl však již v listopadu 1990 vedením ČSS odvolán, a funkci převzal Jan Sýkora. Roku 1991 se podnik transformoval na akciovou společnost, jejímž ředitelem byl zvolen Milan Horský. V prosinci 1992 byl řízením Melantrichu pověřen Jan Bauer (*1937), který zde již od ledna 1990 zastával funkci obchodního náměstka. Postupné zvyšování výrobních nákladů a současný pokles prodeje deníku Svobodné slovo působily podniku již od počátku devadesátých let značné ekonomické problémy, které se jeho vedení pokoušelo řešit vstupem zahraničního kapitálu; případní investoři však neakceptovali těsné spojení firmy s politickou stranou. Melantrichu se nepodařilo prosadit ani privatizační projekt budovy na Václavském náměstí. V roce 1993 se majoritním vlastníkem společnosti stala Liberální strana národně sociální (LSNS), která však jako nástupkyně ČSS postupně ztrácela politický vliv. Ředitelem byl jmenován Ladislav Dvořák (*1943, do té doby předseda LSNS), kterého v létě 1994 vystřídal Aleš Kysela. Funkci šéfredaktora vykonával od dubna 1991 do konce roku 1992 Karel Sedláček (*1941), v roce 1993 Aleš Fuchs (*1932) a od června 1994 Petr Žantovský (*1962). V únoru 1995 převzala 40 % akcií společnost Domeana, majoritním vlastníkem však zůstala LSNS. Téhož roku se majitelem podniku stala nadace Melantrich 1995, zřízená LSNS. V dubnu 1996 Melantrich ovládla společnost Chemapol Group, a. s. Činnost nakladatelství v té době řídil manažer Jiří Míka (*1951); v září 1996 z funkce šéfredaktora odstoupil Petr Žantovský. Od roku 1997 byla vlastníkem podniku opět nadace Melantrich 1995 spravovaná Českou (dříve Liberální) stranou národně sociální; ředitelem byl jmenován Pavel Gruber a šéfredaktorem Petr Himmel (*1965). Nakladatelství se však od poloviny devadesátých let nevymanilo z vážných ekonomických potíží a krátce po skromných oslavách stého výročí svého založení zaniklo. Poslední knižní tituly Melantrichu vyšly s vročením 1999. Tradiční deník, nově pod názvem Slovo, v letech 1997–1998 vydávala akciová společnost Svobodné slovo, kterou založily Chemapol a Melantrich.
Ve dvacátých letech v redakci nakladatelství pracoval mj. překladatel Aloys Skoumal, ve třicátých letech dlouholetý tajemník a redaktor vědeckých publikací Jan Hertl (1906–1965), spisovatelé
Jan Čep, Egon Hostovský, Václav Kaplický, Vladimír Neff, František Rachlík (koncem třicátých let ve funkci tajemníka), Jan Zahradníček a Vilém Závada, na počátku protektorátu též Kamil Bednář či Bohuslav Březovský. V poválečném období v nakladatelství krátce působil Miloslav Bureš, dále J. Opatrný, Jan Špaček a Kamila Značkovská (1900–1991), v padesátých letech Věra Adlová, Eduard Hodoušek (1921–2004), Karel Houba, Zorka Chrastinová-Dandová (později publikující jako Zorka Dostálová-Dandová), Josef Špičák (1918–1989), Vladimír Thiele (1921–1997), Otakar Kovář, v šedesátých letech zpočátku pouze Karel Houba s Josefem Špičákem, v dalších letech a desetiletích postupně přišli Josef Ferdinand Mölzer (1910–1969), Josef Hajný (1941–2003), Felipe Serrano, O. M. Hartl, Marie Petelová, Jiří Pavlis (*1931, původně šéfredaktor deníku Svobodné slovo, odvolaný z funkce v roce 1970), Jaroslav Smetana, Marek Fikar aj.
Na grafické podobě publikací Melantrichu se v prvních letech jeho nakladatelské činnosti podílel zejména Josef Lada, obálky komerčně zaměřené beletrie navrhovali nejčastěji Václav Čutta a A. L. Salač. Od konce dvacátých let podobu knih Melantrichu spoluvytvářeli mj. František Bílek, Josef Čapek, Josef Kaplický, Václav Mašek, František Muzika, Ladislav Sutnar, Jaroslav Šváb, Karel Teige a Slavoboj Tusar. Obálky a ilustrace dále připravovali mj. František Bidlo, Václav Fiala, Otakar Fuchs, Zdeněk Kratochvíl, Alois Moravec, Grigorij Musatov, Vlastimil Rada, Zdenek Seydl, Hugo Steiner, Otto Stritzko, Václav Špála, Jindřich Štyrský, Karel Teissig, František Tichý, Vojtěch Tittelbach, Toyen, Jiří Trnka, Karel Vodák a Adolf Zábranský. Od třicátých let se na úpravě publikací výrazně podílel anonymní autorský tým Ateliéru Melantrich. V prvním poválečném období se o grafickou úpravu vedle šéfredaktorky Anny Šlechtové staral Otakar Kovář či Jiřina Vydrová, spolupracovali Karel Dostál, Karel Vodák aj., v šedesátých letech vedle redaktora Karla Houby též Jiří Janeček, Zdeněk Jansa, zpěvák a výtvarník Jiří Jelínek-Satchmo (Melantrichova lidová knižnice), Václav Junek, Jaroslav Lukavský (autor loga nakladatelství Svobodné slovo), Milan Skoch, Junek Ševčík, Jaroslav Šváb (edice Živé myšlenky), Karel Teissig, Miroslav Váša (edice Odkazy), v sedmdesátých a osmdesátých letech dále Hana Blažejová, Libor Fára, Miroslav Habr, Milan Hegar (edice Poezie), Michal Houba, Vladimír Hübl, Antonín Kalcovský, Jiřina Klimentová, Milan Kopřiva, Vlasta Machová, Zdeněk Majzner, Karel Petrák, Zdenek Seydl, Jan Solpera, Ervín Urban (edice Panoráma), Rostislav Vaněk a Helena Wernischová, v posledním desetiletí Pavel Hrach, Klára Kolářová, Helena Kynclová, Magdaléna Martínková, Vladimír Nárožník, Michal Pelz, Roman Řepa, Kamila Schüllerová a Jan Weber.
Během své existence vydal Melantrich podle vlastních záznamů celkem přibližně 5500 titulů. Roční produkce se ve dvacátých letech pohybovala kolem 30 svazků, ve třicátých letech stoupala, postupně dosáhla 100 titulů a tuto hranici i přesáhla: v roce 1937 zde vyšlo celkem 127 titulů, v roce 1940 téměř 160. Od roku 1942 vycházelo okolo 40 svazků ročně (nepočítaje v to produkci hudebního nakladatelství), ve druhé polovině desetiletí kolem stovky titulů. Po reorganizaci nakladatelské sítě vydalo nakladatelství Svobodné slovo – Melantrich v letech 1953–1959 dohromady přibližně 140 titulů, nakladatelství Svobodné slovo v letech 1960–1968 180 publikací a pod hlavičkou Melantrichu v letech 1968–1999 vyšlo 1060 titulů (obvykle 35 ročně, na přelomu osmdesátých a devadesátých let mezi 40 a 50 svazky, v posledních letech mezi 20 a 30 svazky). – Do roku 1948 svěřovalo nakladatelství svou produkci firemním tiskárnám, později spolupracovalo zejména s různými závody podniku Tisk Brno.
Do roku 1910 firma sídlila v Praze – Novém Městě (čp. 1736, dnes Školská ul. č. 12), poté na Novém Městě v čp. 793 (dnes Václavské nám. 36), od roku 1926 též v Praze na Smíchově (čp. 557, Husova č. 20, dnes Drtinova č. 8). Nakladatelství působilo do roku 1959 v budovách podniku v Praze na Smíchově (nejprve v čp. 557, od roku 1938 v čp. 377, Bornova, resp. Jungmannova č. 4, dnes Viktora Huga č. 4), od roku 1959 v paláci Hvězda na Václavském nám., redakce v letech 1959–1963 též v budově ČSS na náměstí Republiky č. 7. Knihkupectví Melantrich sídlilo až do roku 1959 na Václavském náměstí č. 36, poté se přestěhovalo do ulice 28. října a roku 1978 do ulice Na Příkopě č. 3. Zde bylo zřízeno jako první samoobslužné knihkupectví v Praze, které v osmdesátých letech rovněž jako první zavedlo nedělní prodej a přestalo respektovat pravidlo tzv. knižních čtvrtků, tedy jediného dne v týdnu, kdy byly do prodeje zařazovány novinky (v polovině devadesátých let provoz knihkupectví nakrátko převzalo nakladatelství Primus). – Ostravská pobočka Melantrichu sídlila v Nádražní ul., brněnská v Hrnčířské ul., později na třídě Vítězství (původně i nyní Masarykova tř.) č. 25/27; v devadesátých letech měl Melantrich své prodejny též v Kroměříži, Zlíně, Rožnově pod Radhoštěm, Českých Budějovicích a Českém Krumlově. Malá galerie Melantrichu byla otevřena v Jilské č. 14 v Praze na Starém Městě.
Nakladatelská produkce původní Knihtiskárny národně-sociálního dělnictva byla pouze příležitostná, nicméně vedle politických projevů představitelů strany (Řeči říšského poslance Václava Klofáče pronesené na říšské radě v podzimním zasedání r. 1901) ojediněle nabídla i beletrii (povídky Karla Půlpána či Fráni Šrámka). Také první brožury vydávané pod hlavičkou Melantrichu se věnovaly politickým či ekonomickým tématům a sloužily především ke vzdělávání a politické orientaci členů strany. První knižnice nakladatelství souvisely s časopisy: zatímco beletristická Knihovna Karikatur (1910) zanikla po prvním vydaném svazku, odborná Hudební knihovna časopisu Smetana (1911–1924, 36 sv., red. Zdeněk Nejedlý), formálně vydávaná nákladem časopisu a přinášející zejména separátní otisky z jeho jednotlivých čísel, přetrvala do doby, kdy se podnik začal nakladatelské činnosti věnovat důsledněji. Edice Besedy, později označovaná původním podtitulem Lidovýchovná knihovna Melantricha (1920–1924, 26 sv., do sv. 10 red. Petr Zenkl), se soustředila jednak na životopisy významnějších českých, popř. ruských spisovatelů (Josef Černý o Karlu Havlíčkovi Borovském, Marie Gebauerová o Boženě Němcové, Pavel Papáček o N. V. Gogolovi) a jednak na přelomová období národních dějin (Vladimír Klecanda o roce 1620, Karel Hikl o Českém obrození). Lidová univerzita
(1921–1929, 20 sv., red. Cyril Merhout) přinášela publikace z různých společenskovědních i přírodovědných oborů a k edicím zaměřeným na populárně-vzdělávací tituly patřila i knižnice Pro dítě (1919–1925, 44 sv., red. Petr Zenkl), zaměřená na odbornou péči o dítě a jeho výchovu.
V beletristických edicích zpočátku výrazně převažovala tvorba zahraničních autorů. Populární próze byla vyhrazena Románová knihovna Melantricha (1924–1928, 22 sv., z českých autorů Eduard Rada, Karel Želenský), tituly ženské četby vycházely v Ilustrované knihovně Hvězdy (1927–1929, 10 sv.) a koncepčně nevyhraněná zůstala Sbírka dobrých autorů (1927–1928, 10 sv., mj. John Galsworthy, z českých autorů Josef Jahoda). Dětská literatura byla v tomto raném období soustředěna do Knihovny pro mládež (1920–1922, 8 sv., red. Cyril Merhout), kniha Ernesta Thompsona Setona Z lesní říše zůstala jediným svazkem edice
Knihy lesní moudrosti – woodcraftu
(1925, red. Miloš Seifert).
Koncem dvacátých let začalo vedení firmy věnovat knižnímu nakladatelství soustředěnější pozornost a v následujícím desetiletí se stal Melantrich jedním z hlavních center beletristické produkce. Ještě před Fučíkovým nástupem vznikla Melantrichova knižnice (1928–1934, 81 sv., red. F. X. Šalda), zaměřená na klasickou českou (Vítězslav Hálek, Jan Neruda, Gustav Pfleger Moravský, Karel Sabina), ale zejména světovou literaturu (Honoré de Balzac, Miguel de Cervantes, Charles Dickens, F. M. Dostojevskij, Henry Fielding, Guy de Maupassant, E. A. Poe, A. S. Puškin, L. N. Tolstoj aj.), a Úroda (podtitul Sbírka krásné prózy,
1928–1938, 100 sv., red. František Langer a Jindřich Vodák, od sv. 7 Bedřich Fučík; 2. řada 1948, viz níže), věnovaná literatuře současné. Ačkoli i v této knižnici zpočátku převažovaly překlady (mj. Joseph Conrad, John Galsworthy, Margaret Kennedyová, William Somerset Maugham, André Maurois, a zejména nejúspěšnější titul meziválečného Melantrichu, román E. M. Remarqua Na západní frontě klid), postupně se vyvinula v jednu z nejdůležitějších edic původní české prózy (mj. Božena Benešová, Pavla Buzková, Jan Čep, Jaroslav Durych, Helena Dvořáková, Egon Hostovský, Benjamin Klička, Karel Konrád, Josef Kopta, Marie Majerová, Jiří Mařánek, Vladimír Neff, František Němec, Vítězslav Nezval, Karel Nový, Ivan Olbracht, Marie Pujmanová, Olga Scheinpflugová, Josef Toman, Emil Vachek, Vladislav Vančura, Jan Weiss).
Ve druhé polovině třicátých let vznikla a jen krátce vycházela novinková řada Melantrichova laciná knihovna
(1937–1939, 11 sv., mj. díla Jana Čepa, Jaroslava Durycha, Václava Kaplického či Marie Majerové), nová vydání starších melantrišských titulů přinášela Melantrichova laciná knihovna klasiků
(1939–1941, 50 sv.) a románové předlohy úspěšných českých filmů vycházely v nových vydáních ve speciální edici Romány, které ožily na plátně (1939–1941, 7 sv., mj. Uloupený život K. J. Beneše či Panenství Marie Majerové). Jen dva svazky vyšly roku 1941 v knižnici reedic Ilustrované romány Melantricha. Humoristické, detektivní a dobrodružné romány vycházející v týdeníku Ahoj tvořily edici melantrišského vydavatelství Romány Ahoje (též
Kapesní knihovna obrázkového týdeníku Ahoj, 1937–1943, 20 sv.), v níž z domácích autorů publikovali mj. Vladimír Peroutka či Fan Vavřincová (Patsy tropí hlouposti).
Původní básnická tvorba byla soustředěna do edice Poesie
(1933–1949, 63 sv., red. nejprve Bedřich Fučík, 1939–1944 Antonín Matěj Píša, edice obnovena 1969), v níž publikovali mj. Kamil Bednář, Ivan Blatný, Klement Bochořák, Viktor Fischl, František Halas, Vladimír Holan, František Hrubín, Jiří Orten pod pseud. Jiří Jakub (Ohnice), Hanuš Jelínek, Ivan Jelínek, František Nechvátal, Jaroslav Seifert, Milada Součková (mimo edice v Melantrichu vydávala též svou prozaickou tvorbu), Vladimír Vokolek, Jan Zahradníček či Vilém Závada); z překladů knižnice nabídla mj. díla Anny Achmatovové, Borise Pasternaka, R. M. Rilka, Paula Valéryho, Mathesiovy překlady Zpěvů staré Číny a několik výborů a antologií. Na počátku protektorátního období vznikla bibliofilská edice Krásné tisky Melantricha (1939–1945, 5 sv., mj. Jakub Deml, Vladimír Holan), avšak zvláštní číslované svazky určené sběratelům Melantrich vydával i v rámci svých hlavních beletristických edic.
Podstatnou součástí beletristické produkce byly soubory spisů domácích kmenových autorů Melantricha a v menším míře i zahraničních literátů. Některé tyto řady byly zprvu obvykle součástí širších beletristických edic nakladatelství (Melantrichova knižnice, Úroda), některé přešly do Melantricha z jiných nakladatelství a některé naopak jiným podnikům Melantrich postoupil (zvláště počátkem padesátých let v souvislosti se zavedením tzv. gestorské organizace nakladatelské činnosti). Rozsáhlejší autorské soubory vydával Melantrich v řadách Spisy Jaroslava Durycha (1932–1940, 12 sv.; převzaty z nakl. L. Kuncíř), Spisy Vladislava Vančury (1932–1936, 8 sv.), Spisy Otokara Březiny (1933, 3 sv.), Spisy (též Dílo) Boženy Benešové (1933–1939, 8 sv., po autorčině smrti red. Pavla Buzková), Spisy Ivana Olbrachta (1933–1939, 7 sv.), Spisy Antonína Sovy (1936–1938, 20 sv., red. Arne Novák), Sebrané spisy Marie Majerové (1936–1939, 5 sv.), Dílo Karla Jaromíra Erbena (1938–1940, 5 sv., red. Antonín Grund, Jiří Horák a Julius Heidenreich), DíloJakuba Arbesa (1940–1951, 18 sv., red. Karel Polák; 1954–1981 pokračovaly v SNKLHU, resp. >Odeonu sv. č. 19–36), Básnické dílo Josefa Václava Sládka (1941–1946, 5 sv., red. Albert Vyskočil), z překladové literatury vycházely Spisy Maxima Gorkého (1928–1933, 7 sv.), Spisy Johna Galsworthyho (1929–1935, 17 sv.), SpisyJosepha Conrada (1930–1936, 8 sv.), Spisy Thomase Manna (1930–1937, 11 sv., red. Pavel Eisner), Vybrané spisy Fjodora Michajloviče Dostojevského (1936–1938, 11 sv.), Vybrané spisy Alexandra Sergejeviče Puškina (1936–1938, 3 sv.) a Vybrané spisy Michaila Jurjeviče Lermontova (1941–1945, 3 sv.). Mimo edice vyšlo během třicátých let šest románů německého prozaika Jakoba Wassermanna.
Překladové literatuře byly věnovány též specializované edice Nová ruská knihovna (1928–1935, 18 sv., red. Bohumil Mathesius) a Epika (1936–1941, 18 sv., podtitul Knihovna světových románů, red. Jan Čep), přinášející tvorbu především soudobých evropských prozaiků (mj. Georges Bernanos, Raffaele Calzini, Jurij Oleša). V Melantrichově slovenské knižnici (1929–1935, 32 sv.) vycházela v originále klasická díla slovenské literatury, ale i slovenské překlady světové prózy (Victor Hugo, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Lev Nikolajevič Tolstoj). Pouhé dva svazky knižnice
Země a světla Východu (1942–1947, red. Vincenc Lesný) nabídly překlady japonské a čínské beletrie. Ve třicátých letech se Melantrichu podařilo soustředit významné překladatele zejména mladší a střední generace (Jan Čep, Václav Černý, Miloš Dvořák, Pavel Eisner, Jarmila Fastrová, Otokar Fischer, Bedřich Fučík, Jitka Fučíková, Miloš Hlávka, Josef Hora, Jindřich Hořejší, Břetislav Hůla, Zdeněk Kalista, Josef Kostohryz, Petr Křička, Milada Lesná-Krausová, Pavel Levit, Helena Malířová, Bohumil Mathesius, Břetislav Mencák, Josef Menzel, Pavla Moudrá, Ivan Olbracht, Jaroslav Průšek, Václav Renč, Bohuslav Rovenský, E. A. Saudek, Aloys Skoumal, Zdenka Stehlíková, Karel Svoboda, Zdeněk Šmíd, Bohumil Štěpánek, Bedřich Václavek, Zdeněk Vavřík, Timotheus Vodička, Albert Vyskočil, Jan Zahradníček aj.). V produkci protektorátního období přibývá překladů z němčiny.
Postupně se začal Melantrich věnovat i literatuře pro děti a mládež a v letech 1929–1938 vydal šest z devíti dívčích románů dánské autorky Karin Michaëlisové (Bibi, Bibi na cestách, Bibi v Československu ad.). Romány vycházející na pokračování v úspěšném týdeníku pro chlapce tvořily Knihovnu Malého (později
Mladého)
hlasatele (1936–1940, 14 sv.), v níž se mj. objevily prózy Otakara Batličky, Eduarda Fikera či J. M. Trosky (vl. jm. Jan Matzal), samostatně vycházela řada Zlatý šíp
(1938–1949, 14 sv.), do níž přispěli mj. Miloš Holas, Jaromír John, Josefa Kopta, Marie Majerová (Robinsonka) či Karel Nový. Edice
Pokladnice královské (1939–1947, 4 sv.) byla koncipována jako knižnice základních děl světové literatury pro mládež; vyšly v ní mj. shakespearovské příběhy Z oříšku královny Mab v převyprávění Evy Vrchlické. Pohádkové příběhy měly být soustředěny do edice Národní studánka (1939–1940, 3 sv.), různorodé tituly beletristické a populárně-naučné zahrnula knižnice Pramen četby (1940–1941, 12 sv., red. František Pražák, 2. řada 1947, viz níže).
V několika edičních řadách vydával Melantrich společenskovědní literaturu. Podstatná díla literárněvědná byla zařazena zejména do edice Výhledy. Knihy zkušeností a úvah (1929–1935, 20 sv., red. Vilém Mathesius a Jan Blahoslav Kozák), v níž v překladu Bohumila Mathesia poprvé vyšla Šklovského Teorie prózy, dále Estetika dramatického umění Otakara Zicha, sborník Pražského lingvistického kroužku Spisovná čeština a jazyková kultura (z dalších oborů např. Základy poznání Josefa Ludvíka Fischera). Edice Kritická knihovna (1936–1937) zanikla po vydání dvou svazků (překlady studií Charlese Augustina Sainte-Beuvea a Paula Claudela), řady autorských Spisů vydával Melantrich F. X. Šaldovi (Dílo F. X. Šaldy, 1934–1941, 11 sv., po autorově smrti red. Bedřich Fučík; převzato z Aventina) a Jindřichu Vodákovi (Kritické dílo J. Vodáka, 1941–1953, 5 sv., red. Albert Pražák a Josef Träger). Mimo edice vyšly eseje Petra Dena (vl. jm. Ladislav Radimský) Tvůrcem snadno a rychle a jako příležitostný tisk též stať Petr Den se vadí s českou literaturou, v roce 1941 zde Jan Mukařovský vydal první dva svazky Kapitol z české poetiky. Filozofická i dramatická díla tvořila náplň Antické knihovny (1940–1944, 9 sv., red. Jiřina Otáhalová-Popelová). Především edice literárních památek starších období (včetně překladů) byly programem knižnice Odkaz minulosti české (1940–1942, 1946–1958, 17 sv.), který koncipovali Arne Novák a Zdeněk Kalista. V ediční řadě, již postupně redigovali Zdeněk Kalista, František Graus a František Heřmanský a která jako jediná z tohoto období přetrvala až do padesátých let, vyšly mj. Legenda o sv. Kateřině, Kosmova kronika či Vlastní životopis Karla IV. Dvěma svazky bylo za protektorátu zahájeno vydávání Díla Josefa Pekaře (1941–1942).
Novějším dějinám byla určena edice Z války a revoluce (1928–1937, 17 sv., nová řada 1947–1948 viz níže, red. Jaroslav Werstadt), životopisy významných osobností světových dějin soustředily knižnice
Historica. Knihovna historických životopisů (též podtitul Knihovna postav a charakterů, 1929–1936, 15 sv., red. Bedřich Fučík, mj. Emil Ludwig, André Maurois, Stefan Zweig, Emanuel Chalupný, Otakar Odložilík aj.) a Lidé a osudy (též podtitul Knihy bohatých životů, 1931–1933, 8 sv.). V letech 1930–1937 vydal v MelantrichuZdeněk Nejedlý čtyři díly podrobné biografie T. G. Masaryka. Nedokončeno zůstalo vydávání Dějin lidstva od pravěku k dnešku (1936–1942, 6 sv. z 8 zamýšlených, red. Josef Šusta) a cyklu obrazových publikací Československo (1929–1934, red. Cyril Merhout, dokončeny jen díly Praha a Jižní Čechy). Čtyřsvazkové Dějiny ženy vydal v Melantrichu počátkem třicátých let Stanislav Kostka Neumann. Edice Dnešní Orient (1934–1941, 10 sv.) byla zcela věnována tvorbě cestovatele Aloise Musila. Od roku 1934 začal Melantrich naplňovat edici vysokoškolských učebnic a vědecké literatury Vysokoškolské rukověti (1934–1949, hlavní red. Miloš Weingart, po jeho smrti v roce 1939 Albert Pražák), v jejichž pěti oborových řadách (spisy právnické a hospodářské, spisy lékařské, duchovědné, přírodovědné a technické) vyšlo celkem přes čtyřicet svazků. Vedle toho Weingart řídil i podobně členěnou knižnici
Vybrané vědecké rozpravy (1935–1948, v pěti řadách 20 sv.).
Aktuálním politickým otázkám byla věnována
Knihovna Soboty (1934–1938, 4 sv., mj. v roce 1938 publikace Jana Slavíka Německý postup proti Slovanům a jeho sudetský agent), jen po jednom svazku stihly vydat edice aktuálních brožur
Dokumenty (1937, 1 sv.) a
Svět v přerodu (1939, 1 sv., red. Rudolf Procházka). Základní díla politické literatury, jejichž autoři politiku pojímají jako „vědu a umění“, chtěla představovat Knihovna politických klasiků (1940–1942, 3 sv., mj. Leviathan Thomase Hobbse). Zejména po roce 1942 se i v produkci nakladatelství Melantrich objevily publikace sloužící nacistické propagandě, šlo ovšem pouze o jednotlivé tituly.
Reprodukce děl českých i světových výtvarných umělců od nejstarších dob do současnosti, doplněné studiemi současných teoretiků, historiků i umělců, byly obsahem Sbírky dobrého umění
Prameny (v Melantrichu 1935–1943, od roku 1941 v koedici s nakladatelstvím S.V.U. Mánes, 55 sv., red. Emil Filla ve spolupráci s Bedřichem Fučíkem a posléze Josefem Trägerem, sv. 51–55 red. František Muzika a Josef Träger). Ve spolupráci s Mánesem vydával Melantrich v letech 1939–1948 též obrazové publikace o českých výtvarných umělcích. Od druhé poloviny třicátých let se rozvíjela činnost hudebního nakladatelství Melantrich (částečně nadále ve spolupráci s knihkupectvím Oldřicha Pazdírka), v jehož produkci převažovaly listy a sešity písní s jednoduchým i orchestrálním doprovodem (edice Orchestr, Popěvky, Melantrichova Swing serie), vycházely též partitury skladeb vážné hudby či výklady oper (Knihovna hudebních rozborů).
Beletristickou produkci druhé poloviny čtyřicátých let Melantrich soustředil především do pokračujících či obnovených edic. V druhé řadě knižnice Úroda (1948, 12 sv.) vyšly mj. prózy K. J. Beneše, Vojtěcha Martínka či Jiřího Muchy, resp. Elizabeth Goudgeové, Grahama Greena či E. M. Remarqua, nová vydání starších titulů zahrnuly edice
Úroda krásné prózy (1947–1949, 6 sv.) a
Pramen dobré četby
(1948–1949, 3 sv., red. J. O. Fischer a František Nečásek). Dva svazky Halasových překladů díla Adama Mickiewicze přinesla Nová polská knihovna (1947, 2 sv.) a ze slovanských literatur čerpala také edice Duha (1949, 5 sv.). Mimo edice vyšel roku 1947 román Marcii Davenportové Údolí rozhodnutí. Reedicemi předválečných sbírek i novými díly pokračovala až do roku 1949 knižnice Poesie. Spíše populárně naučné zaměření si podržela druhá řada edice Pramen četby (1947, 4 sv.). Ruskojazyčná knižnice Russkaja biblioteka (1946–1947, 3 sv.) přinesla mj. překlad Babičky Boženy Němcové. Až do počátku padesátých let Melantrich pokračoval ve vydávání různě koncipovaných řad Spisů Jakuba Arbesa a Kritického díla Jindřicha Vodáka, v poválečném období vznikly řady Soubor spisů Egona Hostovského (1946, 3 sv.), Dílo Vladislava Vančury (1946–1950, 7 sv., č. 2–4, 8–10 a 13, spolu s nakl. Svoboda a Družstevní práce, 1 sv. č. 14 samostatně v Melantrichu, red. Jan Mukařovský a Ivan Olbracht), Soubor díla F. X. Šaldy (1947–1951, 14 sv., red. Jan Mukařovský, Václav Černý, Felix Vodička, Jiří Pistorius; pokračovalo v Čs. spisovateli, od 1997 v Torstu), Básnické dílo Jaroslava Vrchlického (1948–1951, 8 sv., hl. red. Albert Pražák, red. Vítězslav Tichý, pokračovalo v SNKLHU, viz Odeon), Sebrané spisy Zdeňka Nejedlého (1949, 5 sv., red. Václav Pekárek; další sv. v nakl. Orbis, Svoboda aj.) a Dílo Thomase Manna (1948–1951, 5 sv.). Mimo edice byla v Melantrichu zastoupena tvorba Vladimíra Drnáka, Jarmily Glazarové, Františka Gottlieba, Heleny Hodačové, Roberta Konečného, Karla Konráda, Josefa Kopty, Jana Morávka, Františka Nechvátala, Vítězslava Nezvala či Karla Nového, pro děti opakovaně vycházejí knihy příhod Míši kuličky od Josefa Menzela (pseud. Jan Vik).
Svou novou řadu, soustředěnou k okolnostem a událostem druhé světové války, zahájila edice Z války a revoluce (1947–1948, 4 sv.). Hned prvním svazkem zanikla Knihovna demokratického socialismu (1948). Oborově zcela různorodé svazky tvořily náplň knižnic
Svět vědy a práce (1946–1949, 11 sv., red. Bohumil Trnka, mj. třísvazkové Dějiny východních Slovanů Josefa Macůrka) a
Zdroj poučení (1946–1947, 3 sv., red. Miloslav Kohák). Mimo edice vycházely publikace věnované světovým politickým souvislostem (Otakar Machotka, Karel Moudrý, Eduard Táborský), literární vědě (Počátky krásné prózy novočeskéFelixe Vodičky, monografie Oldřicha Králíka Otokar Březina: Logika jeho díla) i jazykovědě (zejména dvoudílná Mluvnice spisovné češtiny Františka Trávníčka). Některé beletristické, odborné i populárně-naučné publikace byly vydávány s označením Kmen, vyjadřujícím příslušnost Melantrichu ke stejnojmennému sdružení nakladatelských podniků (zaniklo 1949).
Po únoru 1948 se ediční koncepce postupně přizpůsobila dobovým ideologickým a estetickým normám a administrativně zpřísněným podmínkám nakladatelské práce. Z produkce Melantrichu počátkem padesátých let mizí soudobá původní tvorba a česká literatura je zastoupena v mezích možností koncepčně editovanou tvorbou 19. a přelomu 20. století (Vítězslav Hálek, Antonín Sova, Karolina Světlá). Již vycházející řady Spisů v tomto období doplňují nová vydání jednotlivých svazků Díla Zikmunda Wintera (původně v letech 1936–1938 8 sv. v nakl. Kvasnička a Hampl, v Melantrichu 1949–1952 reedice a navíc sv. 9) a nakladatelství se podílí též na rozsáhlém souboru Aloise Jiráska Odkaz národu (zde v letech 1950–1952, též Naše vojsko, Orbis, Práce, SNKLHU, resp. Odeon aj.). Výběr přeložených titulů se však musel omezit na světovou klasiku (Honoré de Balzac, Charles Dickens, Victor Hugo, též Dumasovi Tři mušketýři), ale zejména na soudobou beletrii či vzpomínkovou literaturu ze zemí sovětského bloku (mj. Paša Angelinová: Lidé kolchozních polí). Jedním svazkem Melantrich přispěl do ediční řady Divadlo lidu, kterou v roce 1949 převzal ze Svobody, avšak ještě téhož roku ji předal družstvu Umění lidu. Vedle propagandistických publikací přeložených i původních (Karel Beran se v knize Před soudem lidu zabývá procesem s posléze popravenou bývalou poslankyní ČSNS Miladou Horákovou) vznikla ještě biografická edice Roky (1952–1953, 2 sv., red. Miloslav Novotný) a edice Český Slavín (1953, 2 sv., red. Josef Träger), která nabídla výběr z díla Josefa Václava Friče a soubor životopisů literátů 19. století z pera Jana Erazima Sojky. Mimo edice vyšel v roce 1950 první díl Dějin slovenské literatury Alberta Pražáka. V letech 1954–1956 se nakladatelství podílelo na edici Hesla z Velké sovětské encyklopedie (zjištěno 9 sv., další vycházely ve Státním nakladatelství politické literatury, viz Svoboda).
Po roce 1953 v produkci nakladatelství Svobodné slovo – Melantrich převážily překlady propagandistických publikací, soustředěných na historicko-politické souvislosti a důsledky druhé světové války, na tzv. americký imperialismus, na třídní rozpory soudobého světa a konečně na politickou situaci v rozvojových zemích včetně dějin tzv. národně-osvobozovacích bojů. Podobná témata zpracovává i zprvu ojediněle, poté soustavněji vydávaná překladová beletrie, vybíraná obvykle z literatur východních zemí či z tvorby západoevropských autorů, jejichž dílo umožňovalo politicky žádoucí interpretace. V roce 1956 poprvé vychází později několikrát reeditovaný Deník Anne Frankové a v následujících letech se příležitostně objevují čtenářsky přitažliví autoři (Ray Bradbury, Ernest Hemingway, Erich Maria Remarque). Jen zřídka je v tomto období zastoupena nová česká beletrie (Karel Houba, Josef Kopta, Jarmila Loukotková, Leontina Mašínová, Anna Sedlmayerová), příležitostně vycházejí výbory z děl klasiků (Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer) a pozoruhodné edice starší české literatury (Komenského Labyrint světa a ráj srdce, Středověké písně cechu žákovského aj.). Součástí stále zřetelnější ediční koncepce se stávaly cestopisné reportáže (Jindřich Lion, Jiří Marek, Emanuel Šlechta), herecké vzpomínky (Jaroslav Vojta, Václav Vydra st.), sondy do dějin hudby (několikrát vydaná kronika Karla Kovala Mozart v Praze) a životopisné práce a dokumenty (Karel Janský o Karlu Hynku Máchovi). V šedesátých letech se nakladatelství Svobodné slovo pokoušelo rozšířit domácí autorské zázemí, avšak ne příliš úspěšně (mj. Pavel Hejcman, Olga Scheinpflugová, Jiří Žák, alespoň jedním titulem jsou zastoupeni Otakar Černoch, Helena Dvořáková, Ludmila Freiová, Karel Nový, Josef Škvorecký a Jiří Vosáhlo). Také ediční program překladové beletrie byl poznamenán trvajícím gestorským systémem, který přednostní právo výběru garantoval jiným nakladatelstvím (zejména Odeonu a Světu sovětů). V produkci převažovala německá beletrie (Werner Steinberg, Hans Richter Werner, výbor z díla Bertolta Brechta), v menší míře se objevovaly překlady z ruštiny, angličtiny a francouzštiny.
Z volné řady propagandistických příruček pro členy a pracovníky ČSS se vyvinula Základní politická knižnice (1961–1968, 13 sv.), nabízející povětšinou tendenční výklad kapitol ze světových i československých dějin, na niž posléze navázala Politická knižnice (1969–1987, 14 sv.). Přímá politická propaganda však během šedesátých let částečně ustoupila publicistice z oblasti ekonomie, marxistického výkladu dějin a práva apod. Především k sociologickým (ale též filozofickým, psychologickým a ekonomickým) otázkám soudobé české společnosti byla zaměřena edice Živé myšlenky (1961–1972, 21 sv. č. 1–20, 23, red. Karel Houba), v níž publikovali mj. Egon Bondy (pod vl. jm. Zbyněk Fišer), Karel Mácha, Zdeněk Mlynář, Jiří Pavlis či Radoslav Selucký. V témže období nakladatelství zahájilo svou profilovou edici Odkazy pokrokových osobností naší minulosti (1961–1991, 94 sv., řídila ediční rada, výk. red. Josef Špičák, od 1986 Karel Houba, ve sv. 94 edice označena jako Odkazy osobností naší minulosti, na vydání sv. 95 se v roce 1995 Melantrich pouze podílel), která přinášela biografické studie obvykle doplňované obvykle ukázkami z díla či dokumentační přílohou. Vedle osobností politických dějin (od Břetislava I. přes Jiřího z Poděbrad, Jana Husa, Jana Žižku po T. G. Masaryka, přispěli mj. Josef Macek, Milan Machovec, Josef Polišenský, František Šmahel) se edice soustředila zejména na literární historii. Několik monografií zde publikovali František Buriánek, Josef Johanides, Jarmila Mourková a Štěpán Vlašín, jedním titulem přispěli mj. Bohuš Balajka, Jaroslava Janáčková, Milan Jankovič, Jaroslav Med, Jiří Opelík aj. Některé práce byly věnovány výtvarnému umění (mj. Čestmír Berka o Emilu Fillovi, Zora Dvořáková). V šedesátých letech edici doprovázela volná řada útlých, tzv. zvláštních tisků (obvykle novoročenky s tematicky či osobnostně koncipovaným výběrem myšlenek autorit českých dějin, mj. Jana Nerudy či F. X. Šaldy).
Obnovený Melantrich se koncem šedesátých let s navazujícím číslováním vrátil k prestižní edici Poesie (1969–1996, 98 sv., č. 64–161, red. Karel Houba). Její program, poznamenaný limity normalizačního období, vyvažoval významnější ediční počiny sbírkami režimem preferovaných autorů (Ilja Bart, Karel Boušek, Donát Šajner). Do konce osmdesátých let zde publikovali mj. Stanislav Augusta, Antonín Bartušek, Petr Cincibuch, Václav Hons, Miloš Horanský, Jiří Karen, František Nechvátal, Jaromír Pelc, Josef Sadílek, Petr Skarlant, Jiří Suchý, Karel Sýs či Rudolf Žák. Z pozůstalosti autorů byly připraveny básnické výbory Václava Hraběte (Blues v modré a bílé, 1977, ed. Jaromír Pelc) a Soni Kociánové. Po listopadu 1989 zde vyšly mj. sbírky Jaromíra Hořce, Zdeňka Rotrekla či Miloše Vacíka. Mezi tematicky koncipovanými soubory vyniká výběr z tvorby předčasně zemřelých básníků Chlapecké srdce mi zemřelo (1983, ed. Vlastimil Maršíček; zastoupen mj. Karel Hynek). V menší míře edice zahrnovala i různorodý výběr překladové poesie (Jevgenij Jevtušenko, Semen Isaakovič Kirsanov, Jannis Ritsos, Tadeusz Różewicz, Jože Udovič, Franz Wurm).
Koncem šedesátých let se chtěl Melantrich přihlásit k autorům, kteří za první republiky vytvářeli jeho umělecký kredit (v roce 1969 zde např. vyšel Hostovského exilový román Všeobecné spiknutí), a k meziválečnému Melantrichu odkazovala i prozaická Melantrichova lidová knižnice (1969–1971, 6 sv., mj. Karel Josef Beneš, Miloš Václav Kratochvíl, Jan Morávek). V politických podmínkách normalizačního období však bylo možné podobné záměry naplnit jen částečně. Nadále zde vesměs mimo ediční řady vycházely prózy Josefa Haise Týneckého, Josefa Kopty, Jana Morávka, Olgy Scheinpflugové, z autorů střední generace Karla Houby či Jarmily Loukotkové a nově se mezi autory Melantrichu objevují Martin Bezouška, Ilona Borská, Zdena Frýbová, Ladislav Fuks, Iva Hercíková, Ilja Hurník, Marcel Kabát st., Vladimír Klevis, Vladimír Páral, Ladislav Pecháček, Vladimír Přibský, Alžběta Šerberová a Ludmila Vaňková. Koncem osmdesátých let byla tato část produkce formálně soustředěna do nečíslované řady Česká próza (1987–1998, pravděpodobně 60 sv., v roce 1998 pod názvem Edice české prózy), v níž vedle četných reedic (Adolf Branald, František Kožík, Josef Nesvadba, Vladimír Páral) vyšly novinky Ireny Douskové, Miroslava Holuba, Petra Kovaříka, Jiřího Muchy, Romana Ráže, Marie Šulcové a po listopadu 1989 též doma dosud nevydané prózy Viktora Fischla, Miloslavy Holubové, Egona Hostovského, Bohumila Hrabala, Evy Kantůrkové aj. Do programu edice byly zařazeny i memoáry Ladislava Fukse Moje zrcadlo (ed. Jiří Tušl).
Evropské a severoamerické literatuře (původně zejména meziválečného období) byla věnována edice Panoráma (1968–1993, 87 sv., red. Karel Houba). Převažovaly v ní překlady z němčiny (Heinrich Böll, Erich Maria Remarque, Johannes Mario Simmel), angličtiny (Pearl Bucková, Joseph Conrad, Aldous Huxley), ruštiny (Ivan Bunin, Leonid Leonov) a francouzštiny (René Clair, André Maurois, Robert Merle, Elsa Trioletová), v menší míře se objevovaly překlady z italštiny a z východoevropských literatur. Různorodý výběr světové literatury však souběžně vycházel i mimo edice, od poloviny osmdesátých let pak v rámci volné řady Světová próza (1985–1998, zjištěno 53 sv., v roce 1998 pod názvem Edice světové prózy), do níž byla zařazena díla mj. Trumana Capoteho, Normana Mailera, J. M. Simmela, Irwinga Stonea, Henryka Sienkiewicze, v devadesátých letech Stephena Kinga aj. Jediným svazkem vydaným v roce 1989 zanikla edice Slovenská próza.
Detektivnímu žánru byla vyhrazena knižnice Gong (1969–1997, 68 sv.), v níž vycházely romány autorů českých (mj. Karel Dobeš, Eduard Fiker, Oldřich Kosek, Pavel Kraus) i světových (Erle Stanley Gardner, Peter Cheyney, Agatha Christie, Sébastien Japrisot, Günther Prodöhl, Georges Simenon, Mika Waltari). Humoristickou literaturu soustředila edice Humor do kapsy (1969–1991, 36 sv.), zahrnující jak beletrii (Zdeněk Jirotka, Svěrák+Smoljak, Šimek+Grossmann, Jaroslav Žák), tak herecké, muzikantské a lékařské vzpomínky (Bohumil Bezouška, Karel Effa, Ljuba Hermanová, Svatopluk Káš), na nichž autorsky spolupracovali Petr Hořec či Ondřej Suchý. Jen krátce existovala edice Melantrich dětem (1994–1995, 3 sv.). Volnou řadu rozsáhlejších hereckých pamětí rozšířily knihy Vladimíra Hlavatého, Karla Högera, Jaroslava Marvana a zejména Jana Wericha (Jan Werich vzpomíná... vlastně potlach, 1982); zamýšlená edice Vavřín však založena nebyla. Z divadelního prostředí vycházela vedle příležitostných mimoedičně vydávaných titulů (Otakar Brůna, Miroslav Horníček) také historicko-teoretická edice Estetika divadelní a filmové tvorby (1986–1990, 6 sv., red. Karel Houba, vyšly zde práce mj. Jana Císaře, Františka Černého a Milana Lukeše). V devadesátých letech vznikla edice Memoáry (1991–1997, pravděpodobně 20 sv., v roce 1997 s upraveným názvem Životopisy a memoáry), v níž vedle vzpomínek, popř. biografií herců a umělců (Svatopluk Beneš, Adolf Branald, Jarmila Novotná, Oldřich Nový, Mia Farow, Jean Marais) vycházely též paměti a připomínky osobností politických dějin (Prokop Drtina, publikace Jožky Pejskara Útěky železnou oponou aj.). Na pouhé dva svazky se omezila řada Vybraných spisů TGM (1990–1991), z Díla Bedřicha Fučíka vyšly v Melantrichu čtyři svazky (1992–1998, sv. 1, 3–5; sv. 2, 6 a doplňkový svazek vydala v letech 2002–2006 Triáda).
Dvě knihy statí T. G. Masaryka zahájily na konci šedesátých let profilovou edici České myšlení (1968–1993, 1997–1998, 19 sv., red. Karel Houba), jejíž další koncepci – a především výběr autorů – však ovlivnila dobová politická situace. I za těchto podmínek se redakci alespoň částečně dařilo naplňovat záměr edice, tedy zprostředkovávat díla autorů, kteří svými myšlenkami významně ovlivňovali, popřípadě přesahovali svou dobu. Jednotlivé svazky sledovaly vývoj od humanismu přes národní obrození (vedle souboru Obrození národa též stati Karla Havlíčka Borovského či Františka Palackého) a přelom století až po meziválečné období. Řada svazků byla věnována esejům a úvahám významných literátů: vedle Skrytých dějin Otokara Březiny zde vyšly výbory textů Jana Nerudy a ostatních májovců i navazující lumírovské generace, dále Stanislava Kostky Neumanna, F. X. Šaldy a Zdeňka Nejedlého; na svazek mapující literární esejistiku přelomu století (Experimenty) navázala publikace Jiřího Opelíka Lehký harcovník, zabývající se desátými a dvacátými lety 20. století. Po roce 1989 byly do edice zařazeny mj. po léta nevydávané texty Karla Čapka O věcech obecných čili Zóon politikon. V nové podobě a se zaměřením na aktuální esejistiku (Jaroslav Boček, Petr Milén) byla edice roku 1997 po krátké přestávce obnovena, vyjít však stihly již pouze dva svazky. Analogicky byla koncipována knižnice Světové myšlení (1970–1975, 5 sv.), která však navzdory snaze redakce vystříhat se politicky kontroverzních titulů zanikla po pouhých pěti různorodých svazcích (mj. Alexandr Ivanovič Gercen, Johan Huizinga, Adam Mickiewicz). Jednotlivými kapitolami z různých fází národních dějin se zabývali autoři sešitové edice Slovo k historii (1985–1995, 39 sv., mj. Petr Čornej, Antonín Klimek, Jiří Kořalka, Milan Otáhal, Jaroslav Pánek, František Šmahel, v roce 1988 Jan Galandauer o TGM). Osobnostem a tématům světových dějin byla věnována populárněji koncipovaná edice výhradně přeložených prací Historie a fakta (1995–1999, 10 sv.), zamýšlená řada rozsáhlých studií věnovaných českým dějinám Historia bohemica (1998) zůstala nakonec u jediného svazku (Josef Žemlička: Století posledních Přemyslovců). Mimo edice vyšel již v prosinci 1989 – v Československu poprvé – Hvížďalův rozhovor s Václavem Havlem Dálkový výslech, což byl ovšem jeden z posledních ekonomických úspěchů nakladatelství.
V souvislosti s četnými personálními změnami ve vedení podniku v druhé polovině devadesátých let zahájil Melantrich několik dalších edic, které však vesměs zanikly dříve, než se stačily jakkoli profilovat. Publicistika zřejmě měla převažovat v edicích Aréna (1995, 2 sv.) a Fakta (1997, 1 sv.), historickou a biografickou prózu měla soustředit edice LEV – Lidová edice výjimečných (1995, 2 sv.) a životním osudům významných žen se měla věnovat knižnice Sophia /život, dílo, doba/ (1998, 1 sv.). Edice Interview (1997, 1 sv.) představila hudební skupinu Yo-Yo band a navazující řada Rozhovory (1998, 1 sv.) spisovatelku Ivu Pekárkovou. V letech 1994–1995 Melantrich zprostředkoval vydání dvou titulů nadace Terezínská iniciativa.
Náklady beletrie v meziválečném období dosahovaly v součtu jednotlivých vydání úspěšných titulů až několika desítek tisíc, náklad Remarquova románu Na západní frontě klid dosáhl 100 000 výtisků. V poúnorovém období se do výše nákladů promítly ideové i hospodářské limity (příděl papíru omezoval náklad i čtenářsky atraktivních titulů). V padesátých letech vycházela beletrie v nákladu 5000–10 000 výtisků, politická literatura kolem 3000 výtisků. Náklady publikací obnoveného Melantrichu po roce 1969 odpovídaly předpokládanému zájmu čtenářů. Ve vyšších nákladech kolem 50 000 vycházela próza: z českých autorů zejména díla Ludmily Vaňkové, z překladové literatury E. M. Remarqua, v nákladech do 5000 výtisků se tiskly překlady z východoevropských literatur zařazené do edice Panoráma. Knihy z edice Poesie vycházely v nákladu pod 1000 výtisků, jen v některých případech dosáhly počtu několika tisíc. Tituly oddechových edic Gong a Humor do kapsy byly vydávány obvykle v nákladech 30 000–50 000, detektivky Agathy Christie až 90 000 a Georgese Simenona až 100 000 výtisků, soubor povídek Miloslava Šimka, Jiřího Grossmanna a Jiřího Krampola Besídka bývalých žáků zvláštní školy dosáhl nákladu 140 000 výtisků. Tituly Melantrichovy lidové knižnice uvádějí náklad 40 000 výtisků. Knihy z edic Živé myšlenky a České myšlení vycházely v nákladu 2000–3000, oba masarykovské svazky (Česká otázka a Ideály humanitní) vyšly koncem šedesátých let v nákladu 35 000 výtisků. Náklad monografií z řady Odkazy pokrokových osobností naší minulosti se pohyboval mezi 1200 a 4000 výtisků, masarykovská biografie Milana Machovce dosáhla ve dvou vydáních během jednoho roku 74 000 výtisků. Rozhovor s Václavem Havlem Dálkový výslech vyšel na přelomu let 1989 a 1990 ve dvou vydáních v celkovém nákladu 200 000 výtisků.
Od roku 1907 až do května 1945 v Melantrichu vycházel deník České slovo (v letech 1933–1944 brněnské vydání s tit. Moravské slovo); v květnu 1945 list vyšel pod názvem Osvobozené České slovo, posléze Česká pravda, a od 16. května 1945 nesl název Svobodné slovo (v letech 1948–1952 v Brně s tit. Nová politika). V poválečném období deník vydávala jako svůj stranický list Čs. strana socialistická; souvislost s Melantrichem byla v tirážích deníku i dalších stranických periodik vyjadřována různě, proměnlivě a nepravidelně (v letech 1950–1951 a 1992–1996 deník vydával přímo Melantrich); od roku 1997 list pod názvem Slovo vydávala vlastníky Melantrichu zřízená akciová společnost Svobodné slovo, a to již bez souvislosti s nástupnickými organizacemi ČSS (po další několikeré změně vlastníků deník definitivně zanikl v roce 2001 začleněním do skupiny Deníků Bohemia). Pod původním názvem České slovo vycházel v Mnichově v letech 1955–1990 exilový měsíčník blízký okruhu představitelů a sympatizantů předúnorové národněsocialistické strany. – Přestože mezi časopisy Melantrichu od počátku nechyběla odborně zaměřená periodika (muzikologický časopis Smetana, 1910–1927; Naše věda, 1914–1950), většinou měly jeho časopisy zábavný a oddechový (a tedy komerční) charakter. Bohatým obrazovým doprovodem a řadou románů na pokračování si získal čtenáře Pražský ilustrovaný zpravodaj (1920–1945, dlouhodobě redigoval Jan Morávek), povídky převažovaly v týdeníku Ahoj na neděli (1933–1943, red. Vladimír Peroutka). Ženám různých sociálních vrstev byly určeny Hvězda československých paní a dívek (1925–1945) a Eva (1928–1943), k nejúspěšnějším listům patřil týdeník pro chlapce Mladý hlasatel (1935–1941, pův. s tit. Malý hlasatel, red. Karel Bureš a Jaroslav Foglar). Od roku 1933 Melantrich vydával Listy pro umění a kritiku (do 1937) a vydavatelsky zajišťoval další periodika: od roku 1934 se stal spoluvydavatelem Šaldova zápisníku (spolu s Otto Girgalem, do 1937), vydával časopis Pražského lingvistického kroužku Slovo a slovesnost(1935–1952, poté v Nakladatelství ČSAV), měsíčník Spolku slovenských spisovateľov Slovenské smery umelecké a kritické (1933–1935) a revui Společnosti pro kulturní a hospodářské styky se SSSR Praha–Moskva (1936–1938). V Melantrichu vycházel také poslední, 66. ročník časopisu Lumír (1939/40). Na nakladatelský čtrnáctideník Hovory o knihách (1937–1939, red. Václav Kaplický) měly navázat Hovory o kultuře v redakci Karla Konráda, jejichž vydávání již ovšem nebylo povoleno. Dobrodružnou literaturu přinášel sešitový románový týdeník, resp. čtrnáctideník Rozruch /Romány vzrušené chvíle/ (1937–1944, 283 sv., odp. red. Karel Nosek, od sv. 9 Eduard Fiker), sešitová edice pro čtenářky Besedy Hvězdy (1940) zanikla po druhém svazku. Od října 1942 do května 1945 v Melantrichu vycházel kolaborantský měsíčník Přítomnost, pouze grafickou úpravou a ročníkováním navazující na list téhož názvu vydávaný v letech 1924–1939 Ferdinandem Peroutkou. Po válce vydával Melantrich čtvrtletník pro umění a filozofii Listy (1946–1948, red. Jindřich Chalupecký, roč. 2 s Janem Grossmanem) a krátce též list pro kulturní otázky Var (1948–1949) s edicí Knihovnička Varu (1948–1949, 3 sv., red. Václav Pekárek), jež potom pokračovala v nakl. Čs. spisovatel. Od padesátých let se Melantrich jako účelové zařízení ČSS vedle stranického deníku Svobodné slovo podílel též na vydávání čtrnáctideníku Socialistický směr. Na tradici magazínů, které již ve třicátých a čtyřicátých letech doprovázely melantrišské časopisy a edice (Magazín Melantricha, Magazín Mileny, Magazín Pramene), navázal v druhé polovině šedesátých let magazín Slovo (1966–1969, uváděn též jako Magazín Svobodného slova). O kvalitní autorské zázemí se opíral společensko-politický týdeník Zítřek (1968–1969), který však byl hned na počátku normalizace zastaven; obnoven byl až v roce 1990 pod názvem stranického listu předúnorového období Svobodný zítřek. Tradici oddechových týdeníků Melantrichu včetně volné řady románů na pokračování připomněl Ahoj na sobotu (1969–1993, mimo Melantrich až do 1996). V roce 1990 se Melantrich ujal vydávání exilového čtvrtletníku Svědectví (1990–1992), který od roku 1956 v New Yorku a v Paříži vydával a redigoval Pavel Tigrid. Na počátku devadesátých let Melantrich ještě vydával interní stranický časopis České slovo (1990–1993) a až do roku 1996 měsíčník Nový byt.
V letech 1932–1937 Melantrich vyhlašoval literární ceny za původní básnické a prozaické dílo. Prvním oceněným byl Vladislav Vančura za román Útěk do Budína, v oblasti prózy byla dále odměněna mj. díla Egona Hostovského (Případ profesora Körnera), Boženy Benešové (Tragická duha, laureátka ceny v roce 1933), Jaroslava Durycha (Píseň o růži, laureát v roce 1934), Jana Čepa (Hranice stínu, laureát v roce 1935), Ivana Olbrachta (Golet v údolí, laureát v roce 1937). Mezi básníky byli oceněni mj. Jan Zahradníček (Jeřáby, laureát v roce 1933) a František Halas (Dokořán, laureát v roce 1936). Vedle toho Melantrich příležitostně vypisoval soutěže, jež měly podporovat vznik nových původních děl. V soutěži pro autory literatury pro děti v roce 1934 uspěli Jaroslav Foglar, Josef Heyduk a Josef Věromír Pleva, v soutěži dramatiků v roce 1940 Miloš Hlávka, Vítězslav Nezval, Frank Tetauer a Miroslava a Josef Tomanovi, v soutěži básníků v roce 1941 Ivan Blatný (Melancholické procházky) a Alena Vrbová, v soutěži prozaiků v roce 1943 Ivan Krahulík, Robert Konečný (pod pseud. Jan Radeš) a Jarmila Svatá. Tradice nakladatelských výročních cen byla obnovena v letech 1980–1989.
Knihovna Karikatur (1910); Hudební knihovna časopisu Smetana (1911–1924); Pro dítě (1919–1925); Knihovnička Ženského slova (1920–1921); Knihovna pro mládež (1920–1922); Besedy (později Lidovýchovná knihovna Melantricha, 1920–1924); Knihovna sociálních otázek (1921–1923); Lidová univerzita (1921–1929); Život a vzdělání (1922–1924); Románová knihovna Melantricha (1924–1928); Knihy lesní moudrosti – woodcraftu (1925); Sbírka dobrých autorů (1927–1928); Ilustrovaná knihovna Hvězdy (1927–1929); Melantrichova knižnice (1928–1934); Nová ruská knihovna (1928–1935); Z války a revoluce (1928–1937, 1947–1948); Úroda (1928–1938, 1948); Melantrichova slovenská knižnica (1929–1935); Výhledy (1929–1935); Historica (1929–1936); Lidé a osudy (1931–1933); Ruční práce Evy (1931–1944, od 1933 jako Příručky Evy); Poesie (1933–1949); Knihovna Soboty (1934–1938); Dnešní Orient (1934–1941); Vysokoškolské rukověti (1934–1949); Prameny – sbírka dobrého umění (1935–1943); Vybrané vědecké rozpravy (1935–1948); Kritická knihovna (1936–1937); Knihovna Sociálních problémů (1936–1938); Knihovna Malého hlasatele (1936–1940, od 1936 jako Knihovna Mladého hlasatele); Epika (1936–1941); Příručky pro ošetřování nemocných a pomocné obory (1936–1947); Dokumenty (1937); Slovenský archiv (1937); Knihovna hudebních rozborů (1937–1938); Melantrichova laciná knihovna (1937–1939); Romány Ahoje (též jako Kapesní knihovna obrázkového týdeníku Ahoj, 1937–1943); Zlatý šíp (1938–1949); Svět v přerodu (1939); Národní studánka (1939–1940); Melantrichova laciná knihovna klasiků (1939–1941); Romány, které ožily na plátně (1939–1941); Melantrišské příručky pro právní praxi (1939–1943); Krásné tisky Melantricha (1939–1945); Pokladnice královské (1939–1947); Pramen četby (1940–1941, 1947); Knihovna politických klasiků (1940–1942); Antická knihovna (1940–1944); Knihovna mladé ženy (1940–1944); Odkaz minulosti české (1940–1958); Ilustrované romány Melantricha (1941); Knihovna tělesné výchovy (1941–1944); Země a světla Východu (1942–1947); Russkaja biblioteka (1946–1947); Zdroj poučení (1946–1947); Svět vědy a práce (1946–1949); Nová polská knihovna (1947); Úroda krásné prózy (1947–1949); Knihovna demokratického socialismu (1948); Sportovní knihovna Svobodného slova (1948); Knihovnička Varu (1948–1949); Pramen dobré četby (1948–1949); Příručky Mileny (1948–1949); Divadlo lidu (1949); Duha (1949); Politická knižnice Socialistického směru (1952); Roky (1952–1953); Český Slavín (1953); Hesla z Velké sovětské encyklopedie (1954–1956); Základní politická knižnice (1961–1968); Živé myšlenky (1961–1972); Odkazy pokrokových osobností naší minulosti (1961–1991); Panoráma (1968–1993); České myšlení (1968–1993, 1997–1998); Melantrichova lidová knižnice (1969–1971); Politická knižnice (1969–1987); Humor do kapsy (1969–1991); Poesie (1969–1996); Gong (1969–1997); Světové myšlení (1970–1975); Slovo k historii (1985–1995); Světová próza (1985–1998, 1998 jako Edice světové prózy); Estetika divadelní a filmové tvorby (1986–1990); Česká próza (1987–1998, 1998 jako Edice české prózy); Nový svět (1988); Slovenská próza (1989); Memoáry (1991–1997, 1997 jako Životopisy a memoáry); Melantrich dětem (1994–1995); Terezínská iniciativa (1994–1995); Aréna (1995); LEV – Lidová edice výjimečných (1995); Historie a fakta (1995–1999); Fakta (1997); Interview (1997); Historia bohemica (1998); Rozhovory (1998); Sophia /život, dílo, doba/ (1998).
Spisy menší Zdeňka Nejedlého (1921–1922); Spisy Maxima Gorkého (1928–1933); Spisy Johna Galsworthyho (1929–1935); Spisy Josepha Conrada (1930–1936); Spisy Thomase Manna (1930–1937); Spisy Vladislava Vančury (1932–1936); Spisy Jaroslava Durycha (1932–1940); Spisy Otokara Březiny (1933); Spisy Boženy Benešové (též jako Dílo Boženy Benešové, 1933–1939); Spisy Ivana Olbrachta (1933–1939); Dílo F. X. Šaldy (1934–1941); Vybrané spisy F. M. Dostojevského (1936–1938); Vybrané spisy A. S. Puškina (1936–1938); Spisy Antonína Sovy (1936–1938); Sebrané spisy Marie Majerové (1936–1939); Dílo Karla Jaromíra Erbena (1938–1940); Dílo Jakuba Arbesa (1940–1951); Dílo Josefa Pekaře (1941–1942); Vybrané spisy M. J. Lermontova (1941–1945); Básnické dílo J. V. Sládka (1941–1946); Kritické dílo Jindřicha Vodáka (1941–1953); Soubor spisů Egona Hostovského (1946); Dílo Vladislava Vančury (1946–1950); Soubor díla F. X. Šaldy (1947–1951); Dílo Thomase Manna (1948–1951); Básnické dílo Jaroslava Vrchlického (1948–1951); Sebrané spisy Zdeňka Nejedlého (1949); Dílo Zikmunda Wintera (1949–1952); Aloise Jiráska Odkaz národu (1950–1952); Vybrané spisy T. G. Masaryka (1990–1991); Dílo Bedřicha Fučíka (1992–1998).
Česká demokracie (1900–1902); České slovo (1907–1945; od září 1914 do května 1915 s tit. Naše slovo, v květnu 1945 krátce s tit. Osvobozené České slovo a Česká pravda); Lid, s přílohou Karikatury (1909–1912); Smetana (1910–1927); Věda česká (1914–1950, od 1915 s tit. Česká věda, od 1921 s tit. Naše věda); Budoucno (1918–1921); Praha (1919–1920); Večerní České slovo (1919–1945); Pražský ilustrovaný zpravodaj (1920–1945); Slovenské slovo (1921–1929); Masarykův lid (1925–1933); Hvězda československých paní a dívek (1925–1945, od 1939 s tit. Hvězda); Star (1926–1938); Eva (1928–1943); A-Zet (1928–1944); Telegraf (1929–1945); Sobota (1930–1939, 1947–1948); České slovo (Ostrava, 1931–1945); Směr (1932–1933); Slovenské smery umelecké a kritické (1933–1935); Listy pro umění a kritiku (1933–1937); Ahoj na neděli (1933–1943; od 1933 příl. Filmový svět; Náš román na neděli); Moravské slovo a Pondělník Moravského slova (Brno 1933–1944); Šaldův zápisník (1934–1937); Vkus (1934–1944); Rok práce v zahradě (1935–1936); Vědecký svět (1935–1937); Malý hlasatel (1935–1941, od 1936 s tit. Mladý hlasatel); Slovo a slovesnost (1935–1952); Praha–Moskva (1936–1938); Sociální problémy (1937); Hovory o knihách (1937–1939); Romány vzrušené chvíle (1937–1944); Věda přírodní (1938–1945); Lumír (1939–1940); Světový zdroj zábavy a poučení (1939–1945); Besedy Hvězdy (1940); Přítomnost (1942–1945); Zteč (1942–1945); Svobodné slovo (1945–1996, střídavě vydávaly ústřední orgány ČSS a vyd. Melantrich, 1997–1998 vyd. Svobodné slovo, a. s.); Zpravodaj prodejen časopisů Melantricha (1946–1947, od 1946 s tit. Slovo prodejen časopisů Melantricha); Listy (1946–1948); Milena (1946–1948); Var (1948–1949); Nová politika (Brno, 1948–1952, vyd. krajské orgány ČSS, 1950–1951 Melantrich); Socialistický směr (1949–1990, vyd. Ústřední /akční/ výbor ČSS, 1950–1951 Melantrich, od 1990 s tit. Směr); Slovo. Magazín Svobodného slova (1966–1969); Zítřek (1968–1969); Ahoj na sobotu (1969–1993); Slovo nejen pro muže (1984–1991); Svobodný zítřek (1990); Svědectví (1990–1992); České slovo (1990–1993, vyd. ČSS ve vyd. Melantrich, 1992–1993 Melantrich); Nový byt (1995–1996).
Ředitelé koncernu: Jaroslav Šalda (1924–1945); Julius Firt (1945–1948); František Hracha (1948–1950); Václav Hulínský (1950–1959); Jaromír Kučera (1960–1961); Oldřich Balabán (1961–1980); Otakar Krouský (1980–1982); Jiří Krátký (1982–1990); Milan Nevole (1990); Jan Sýkora (1990); Milan Horský (1991–1992); Ladislav Dvořák (1993–1994); Aleš Kysela (1994–1996); Pavel Gruber (1997–1998).
Ředitelé nakladatelství: František Lukeš (?–1928); Bedřich Fučík (1928–1938); Josef Träger (1939–1947); Jaroslav Šalda ml. (1947); Zdeněk Richter (1947); Fedor Soldan (1948); Jindřich F. Isoz (1948–1949); Anna Šlechtová (1949–1959).
Šéfredaktoři nakladatelství: Karel Jíše (1949 /?/–1952); Anna Šlechtová (1952–1959); Bohuslav Kučera (1959–1960 /?/); Karel Houba (1968–1989); Petr Kovařík (1989–1991), Karel Sedláček (1991–1992); Aleš Fuchs (1993–1994); Petr Žantovský (1994–1996); Petr Himmel (1997).
Předsedové představenstva a. s.: Milan Adam (1991–1992); Ladislav Dvořák (1992–1994); Alfréd Frommer (1992–1994); Vavřinec Bodenlos (1994–1996); Milan Černý (1996–1997); Miroslav Pucholt (1997); Miroslav Tampír (1998).
LITERATURA
Prameny: Národní archiv Praha: fond Melantrich, Praha (nezpracováno); LA PNP: fond Melantrich (nezpracováno).
Knižně: J. Šalda: Paměti (1962, rozmnož.; knižně zkráceně s tit. Budování tisku, 2001); Melantrich 1898–1998. Nepodlehne ani ohni ani meči (1998, ed. V. Fejlek).
Zjištěné nakladatelské katalogy a propagační tisky: Seznam knih, jež vydalo neb do gen. komise převzalo nakladatelství Melantrich (1927); Seznam knih nakladatelství Melantrich do konce roku 1931 (též 1932); Seznam knih nakladatelství Melantrich vydaných do konce roku 1933 (též 1934, 1935, 1936, 1937, 1938); Melantrišské Dějiny světa (b. d., 1935); Průvodce po díle Johna Galsworthyho (1935); Seznam vědecké a poučné literatury nakladatelství Melantrich (b. d., 1936); Epika, knihovna světových románů (b. d., 1936); Melantrišské vánoce 1936; Úroda – sbírka krásné prózy (b. d., 1938); Seznam knih nakladatelství Melantrich vydaných do konce března 1940 (1940); Knihovna politických klasiků (b. d., 1940); Odkaz minulosti české (b. d., 1940); Seznam knih nakladatelství Melantrich (1941); Čtenářův průvodce po nových knihách Melantricha (b. d., 1946); S dětskými knihami Melantricha do království splněných přání! (1946); Nakladatelství Melantrich na prahu dvouletky (b. d., 1947); Melantrich mládeži k vánocům (b. d., 1947); Dílo Vladislava Vančury (b. d., 1947); Soubor díla F. X. Šaldy (b. d., 1947); Knihy Melantricha (1948); Seznam knih nakladatelství Svobodné slovo – Melantrich (1954, 1955); Ediční plán Svobodné slovo 1966; Ediční plán Melantrich 1969, 1970, 1971.
Studie a články: Melantrich, České slovo 20. 3. 1927; J. Hora: Rozvoj nakladatelství Melantrich, České slovo 1. 1. 1930; Kus historie nového Melantricha + B. Fučík: Nakladatelství Melantrich + C. Merhout: Melantrich, vzdělávací a kulturně podpůrný spolek, vše České slovo 19. 11. 1930, příl.; B. F. (= B. Fučík): Portréty českých nakladatelství – Melantrich, Index 1930, č. 7, s. 51; F. X. Šalda, B. Fučík: Kam až jde obchodní řevnivost, LidN 4. 9. 1931; Literární cena Melantricha, České slovo 6. 3. 1932, č. 66; Dr. J. P.: Hovory o politických nakladatelstvích, Jak žijeme (Magazín DP) 1933/34, č. 1; J. Šnobr: Poznámky k ediční činnosti nakladatelství Melantrich, Bibliofil 1933, č. 7/8, s. 146; Bf. (= B. Fučík): Nakladatelství Melantrich…, LUK 1934, příl. Informace, s. 64; F. Peroutka: Je pokladna Melantricha světový názor? Přítomnost 1934, č. 25, s. 395; Trochu historie, Typografia 1935, č. 9 [též další přípěvky k činnosti nakladatelství, vydavatelství, tiskáren a administrace Melantricha]; K. Horký: Literární vraždy 2, Fronta 1934/35, č. 10, s. 130; KSr.: Hudební oddělení Melantricha…, Smetana 1936/37, č. 1; Literární cena Melantricha, Právo lidu 21. 3. 1937, č. 69; hg.: Úroda 100 svazků, Hovory o knihách 1938, č. 10; A. M. Píša: Do nového ročníku Poezie, Hovory o knihách 1939, č. 13; L. Peřich: O Melantrichu a dru Fučíkovi, Akord 1939, č. 2; Výsledek velké románové soutěže Melantricha, Národní práce 17. 11. 1943; Lv: Kulturní bilance Melantricha, SvSl 12. 5. 1946; Melantrich ve službách národa, SvSl 8. 6. 1947; J. Vitásek: Ohnisko odboje v Melantrichu, SvSl 8. 6. 1947; k: Hovory o našich knihách, SvSl 5. 10. 1950; K. Konrád: Nález dosud neotištěného rukopisu Julia Fučíka, Panoráma 1951, č. 3/4; K novým velikým úkolům. Dr. Anna Šlechtová o poslání nakladatelství Melantrich, SvSl 3. 1. 1951; J. Träger: Z odkazu J. Fučíka, in J. V. Frič: Naši předchůdci (1953); J. F. Franěk, Z. K. Slabý: Šalda jako nakladatelský redaktor, Naše vojsko 1958, č. 4; J. Špičák: Co si rádi přečteme, Socialistický směr 1959, č. 21; F. Klátil: Melantrich ve službách národa, České slovo (Mnichov) 1965, č. 5; vš: Máme nač navázat, SvSl 14. 4. 1968; M. Blahynka: Sto svazků edice Poezie, SvSl 22. 3. 1980; Fk: Třicetiletá cesta vydavatelství Melantrich, Typografia 1980, č. 8; A. Schulzová: Vzpomínka na zašlou slávu, České slovo (Mnichov) 1980, č. 11; R. Šťastný: Literární Pantheon, LM 1983, č. 9; M. Trávníček: Melantrichova knižnice, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1984, č. 4; K. Dobeš: Historie Slova k historii, NK 1988, č. 1/2; J. Danisz: Erich Kulka versus Melantrich, LidN (smz.) 1988, č. 3; Z. Pírek: Melantrich a literatura pro děti a mládež, ZM 1988, č. 9; T, šv: Melantrich – devadesát let, SvSl 8. 10. 1988; J. Hájek: Slova uznání Melantrichu, SvSl 14. 10. 1988; RP: Soud na dálku. Co se znelíbilo emigrantu Kulkovi v jedné knize vydané Melantrichem, RP 17. 12. 1988, příl. Haló sobota č. 50; D. Oujezdská: Představujeme česká nakladatelství, Čtenář 1989, č. 8/9, příl.; red: Omluva Erichu Kulkovi, SvSl 30. 1. 1990; V. Fejlek: Fenomén Melantrich, SvSl 9. a 10. 1. 1992; J. Bauer: Budoucnost domu Hvězda, SvSl 5. 12. 1992; M. Šolleová: Staré známé firmy a jejich osudy, Ahoj na sobotu 1993, č. 7–8; V. Polednová: Zastavení v historii Melantrichu, SvSl 1.–8. 4. 1993; J. Křížek: „Skupina kolem Melantricha“, SvSl 6. 12. 1993; mfš: Personální změny v Melantrichu, Český deník 3. 8. 1994; P. Žantovský: Melantrich na cestě do Evropy, SvSl 3. 11. 1994; D. Anýž: Melantrich se kymácí těsně nad čarou ponoru, MFD 24. 9. 1996; J. Mlejnek: Dožije se Melantrich stého výročí? LidN 15. 10. 1996; Melantrich oslavuje stoleté narozeniny, Český dialog 1998, č. 7; V. Binar: Nepodlehl ani ohni ani meči. Portrét Bedřicha Fučíka, LidN 15. 8. 1998; K. Dobeš: Nepodlehne ani ohni ani meči, už neplatí, Trend 2000, č. 6.
Rozhovory: B. Fučík: Hovory s nakladateli 9 (připr. F. Kocourek), Přítomnost 1932, č. 36, s. 569; B. Fučík: Rozhovor s členem poroty v soutěži Melantricha (tazatel neuveden), České slovo 12. 3. 1933; Rozhovor s Juliem Fürthem + Rozhovor s dr. J. Trägrem, SvSl 6. 7. 1945; B. Kučera: Kniha naším pomocníkem v politické práci (tazatel neuveden), SvSl 10. 1. 1960; Ptáme se za vás spisovatele Karla Houby, NK 1980, č. 46; K. Houba: Se značkou M. (připr. M. Krausová), NK 1988, č. 47; K. Sedláček: Jak se přiblížit čtenářům (připr. K. Nešlehová), SvSl 27. 2. 1992; Hovoříme s básníkem Petrem Kovaříkem (připr. V. Falada), Noviny 22. 6. 1992; P. Žantovský: „Jsem otevíračem dveří…“ (připr. L. Sedláková), Denní Telegraf 24. 8. 1994; P. Žantovský, D. Bryndová: Sázíme na dobrého čtenáře (připr. L. Svobodová), Knihy 94, č. 38, příl. Knihkupec a nakladatel č. 13; P. Žantovský: Šance hezkým věcem (připr. R. Tesárková), SvSl 6. 10. 1994; V. Bodenlos: Poslední český mohykán? (připr. J. Jelínková), SvSl 31. 12. 1994; J. Míka: Z veletržní nabídky nakladatelství Melantrich, NK 1997, č. 17; M. Tampír: Přežije Melantrich sté výročí svého založení? (připr. M. Kořená), LidN 15. 8. 1998, příl. NLN; P. Gruber, P. Himmel: Nepodlehne ani ohni ani meči… (připr. B. Pražan), Týdeník Rozhlas 1998, č. 41.
Vzpomínky: J. Firt in Knihy a osudy (Mnichov 1972, Brno 1991); J. Firt in Záznamy (Mnichov 1985); B. Fučík in Čtrnáctero zastavení (1992). – A. Zach (ed.): Nepublikovaná svědectví 4 (úryvek z rkp. pamětí K. Houby), Knihkupec a nakladatel 1997, č. 4.
Zjištěné diplomové práce: L. Pešková: Publikační činnost nakladatelství Melantrich od založení do vzniku 2. světové války (Praha, FF UK 1975).