Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jakub DEML

* 20. 8. 1878, Tasov  
† 10. 2. 1961, Třebíč  
 
Básník, prozaik a esejista
 Pocházel z rodiny rolníka a vesnického kupce, poznamenané třemi otcovými sňatky a úmrtími sourozenců. Deml byl dítětem z otcova druhého manželství, matka zemřela 1890. Gymnázium studoval v Třebíči (maturoval 1898). 1897 se seznámil s Otokarem Březinou a toto přátelství jej vedlo nejen k rozhodnutí vstoupit do katolického bohosloveckého semináře v Brně (vysvěcen 1902), ale podstatně ovlivnilo celý jeho život; Březina zůstal Demlovým celoživotním básnickým idolem. Jako seminarista poznal časopis Nový život, orgán Katolické moderny, propagující nové umělecké snahy mezi duchovenstvem, a navázal spolupráci s jeho vydavatelem a redaktorem Karlem Dostálem-Lutinovem a se Sigismundem Bouškou. Březina jej také seznámil s dílem výtvarníka Františka Bílka (1900), s nímž se pak osobně poznal 1903. Deml byl Bílkovou tvorbou oslněn a stal se jejím interpretem, v době přátelství s Josefem Florianem však vzájemné kontakty načas přerušil. Bílek ilustroval a upravil řadu Demlových publikací, jejich vztah však již nikdy nedosáhl počáteční důvěrnosti. Od září 1902 byl Deml kaplanem v Kučerově u Vyškova (do 1904), poté působil jako kněz v různých místech na Moravě: Lesonice (1904), Babice u Moravských Budějovic (1904–1906), Martínkov (1906), Třešť (1906–1907), Bystrc u Brna (1908–1909). 1904–1911 se spolu s Josefem Florianem ze Staré Říše podílel na vydávání a překládání knih a sborníků Dobrého díla (po roztržce 1910 však od Floriana odešel a jejich přátelství se již neobnovilo). Demlův konflikt s Katolickou modernou (1907), spolupráce s Josefem Florianem i jeho osobité chápání kněžského poslání byly posléze příčinou jeho střetu s církevními nadřízenými (zvláště brněnským biskupem Huynem). Od března 1909 byl brněnskou konzistoří vyloučen z duchovní správy a poslán na neplacenou dovolenou. 1909–1911 žil u svého přítele, kněze Josefa Ševčíka, v Babicích u Moravských Budějovic, 1912 u různých přátel (Jaroměřice, Třebíč, Šebkovice). 1912 byl dán do penze a na příkaz konzistoře se musel odstěhovat do Prahy (1912–1913; mj. bydlel u malíře Josefa Váchala). 1912 se seznámil s Eliškou Weisenbergerovou, manželkou továrníka ze Žebráku a návštěvnicí literárního salonu Růženy Svobodové. Rozporuplný citový vztah, který mezi nimi vznikl (rodina jejich stykům zabraňovala; po jistou dobu byla Weisenbergerová hospitalizována v ústavu pro duševně choré; zemřela 1918), se stal inspirací řady Demlových knih (Tanec smrti, Miriam, Moji přátelé, Pro budoucí poutníky a poutnice, Šlépěje 1–3). 1913 se zrodilo Demlovo dlouholeté přátelství s F. X. Šaldou. Válku Deml prožil v rodině svého švagra Jana Kryštofa v Jinošově u Náměště nad Oslavou. 1918 se seznámil se spisovatelkou Pavlou Kytlicovou (1874–1932), která se posléze stala vydavatelkou Demlových knih, ale i harmonizujícím činitelem jeho uměleckého díla. 1919 odešel do Šternberka na Moravě a odkud záhy s Pavlou Kytlicovou odjel do Lubochni u Topolčianek (Slovensko), kde se měl stát správcem zámeckých sbírek. Po devíti měsících se však vrátil do Čech (Vrchbělá u Bělé pod Bezdězem, Praha). 1921 zahájil stavbu domku v Tasově, v němž se natrvalo usadil v červnu 1922. V této době se Deml pokusil o paradoxní syntézu katolictví se sokolstvím: v Sokole zastával různé funkce a vyvíjel intenzivní přednáškovou činnost. Pro neúčast Sokola na svatováclavském mileniu se však Deml v září 1928 s tímto hnutím rozešel. Úmrtí Otokara Březiny způsobilo v Demlově osobním i uměleckém životě hlubokou krizi. V souvislosti s ním ostře kritizoval soudobé společensko-politické poměry; 1930 byl postaven před soud pro urážku hlavy státu, po zákroku T. G. Masaryka však bylo soudní řízení zastaveno. Demlova práce Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) byla pro vypjatý subjektivismus ostře odsouzena bezmála celou českou kulturní veřejností. Deml prožil tento fakt jako osobní tragédii a vyobcování z národa a ostře se rozešel s řadou přátel a známých (F. X. Šalda, Jaroslav Durych, Arne Novák, Emanuel Chalupecký, Pavel Eisner aj.). Negativní ohlas této práce a smrt Pavly Kytlicové (1932) mu nedovolily setrvat v Tasově, a tak přijímá od německé rodiny hraběte Sporcka pozvání do Kuksu. Zde navázal konfliktní citový vztah s jeho dcerou Kateřinou Sweerts-Sporckovou, jehož ohlas nalézáme v Demlových německých verších a v básnických prózách Zapomenuté světlo (většina výtisků prvního vydání byla z mravnostních důvodů soudně zkonfiskována), Princezna, Jugo aj. Po jejich rozchodu (1934) Deml již definitivně zakotvil v Tasově, kde poznal Marii Rosu Junovou, která ve svém nakladatelství vydávala především Demlovy knihy a ve všech polemikách a střetnutích věrně stála po jeho boku. Ve třicátých letech podnikl Deml četné cesty po Evropě (1929 Itálie, 1932, 1933 a 1935 Jugoslávie, 1936 Německo). – I když od poloviny třicátých let zesílily Demlovy výpady proti soudobým politickým poměrům (zejména proti Edvardu Benešovi) a v jeho publikacích se objevily zřetelné antisemitské tendence, Deml po 1939 nekolaboroval s okupačním režimem a 1943–1945 mu bylo zakázáno publikovat. Po 1945 byla Demlova publicistická činnost z let 1939–1941 prošetřena očistnou komisí podle tzv. malého dekretu, 1948 pak byla lidovým soudem shledána jeho bezúhonnost (v Demlův prospěch svědčil např. Vítězslav Nezval). Od 1945 žil trvale v Tasově.
 Přispíval od 1899 do těchto novin a časopisů: Muzeum, Nový život, Nový věk, Kazatel, Kmen, Meditace, Niva, Obzor, Pramen, Přehled, Tvar, Lidové noviny, Akord, Obnova, Národní obnova, Květy, Lípa, Na hlubinu, Volné směry, Zvon aj. V samizdatové edici Rukopisy VBF vyšlo Dílo Jakuba Demla (1978–1983, 14 sv., ed. B. Fučík a V. Binar). Demlovy texty byly zařazeny do samizdatových sborníků Tempo 1 (1968, ed. neuveden), Básníci a samotáři (1984, edd. O. Fibich, J. Brixi), Hodina naděje (1978, edd. J. Gruša, M. Uhde, L. Vaculík), Nálezy (1988, edd. M. Freiová, K. Neradová), Oslovení (1982, ed. Martin Palouš), Jedenáctá večer... (b. d., ed. neuveden). Jako překladatel z němčiny a latiny se Deml orientoval převážně na díla mystiků, světců a pojednání teologicko-liturgické povahy (sv. Hildegarda, sv. Cyprian, sv. Vincenc Ferrerský, A. K. Emmerichová). Byl také vydavatelem nevelkého počtu knih (Léon Bloy, Karel Jaromír Erben, Kniha Judit, Pavla Kytlicová, Proroctví Joel, Paul Verlaine, Jan Vinař, Ondřej František Jakub de Waldt). Demlova kniha Zapomenuté světlo inspirovala vznik stejnojmenného filmu (1996, scénář Milena Jelinek, řežie Vladimír Michálek). 1991 byla založena společnost Dědictví Jakuba Demla.
Pseudonymy: J. B. Polom, J. Vznata, Vojtěch Běloch, Znata.
 Literární dílo Jakuba Demla je velmi různorodé: vedle poezie, básní v próze a povídek obsahuje i úvahy, eseje, deníkové záznamy, pamflety, kritické recenze, náboženské meditace a překlady; jeho těžiště je však v poezii a umělecké próze. I když vstoupil do literatury pod silným vlivem Otokara Březiny, jeho osobitá poetika se nikdy cele neidentifikovala s březinovským literárním symbolismem. Demlovo první tvůrčí období, jehož vrcholy představují knihy básnických próz Hrad smrtiTanec smrti, je plné temné úzkosti o život a bytí člověka, jež je neustále negováno smrtí. Úzkostným pocitem ohroženosti člověka, který putuje životem a společností jako štvanec, má blízko k literárnímu expresionismu a v lecčems předjímá úzkostné vize Franze Kafky. Z tragického životního pocitu autor hledá východisko ve všeobjímající lásce ke všemu stvořenému (Moji přátelé, Miriam), jež vnímá jako odlesk Boží přítomnosti ve světě. Tragické vnímání skutečnosti a pocit ohroženosti lidského subjektu jsou provázeny přirozenou touhou básníka po myšlenkově spřízněném kolektivu, s nímž by se mohl ztotožnit jako umělec i kněz. Zvláště po 1918, stržen obecným nadšením nad vznikem samostatného státu, se Deml přimyká k národnímu kolektivu, což se projevilo zejména v jeho paradoxním a dočasném zaujetí pro sokolské ideály, které chtěl prohloubit křesťanskými principy (Sokolská čítanka, Sestrám). Demlovo pojetí národního kolektivu je celé prodchnuté křesťanským prožitkem společenství jako sounáležitosti živých a mrtvých. Hlavní práce Demlova druhého tvůrčího období (Mohyla, Tepna, Hlas mluví k Slovu) proto vnímají rodný Tasov jako kosmos, jenž se básníkovi stává synonymem celé národní pospolitosti. V něm nachází osobní i uměleckou harmonii, projevující se zejména láskyplným vztahem ke svým rodákům. Tato harmonie, budovaná na básnickém mýtu domova, se na konci 30. let rozpadá a Deml se opět navrací k počátečním pocitům ohroženého lidství, k tématům zmaru a smrti. V tomto Demlově třetím tvůrčím období, pro něž jsou charakteristické zejména knihy Zapomenuté světlo, Jugo, Píseň vojína šílence, se stává básníkem existenciálního děsu a zmaru. Všechny hodnoty jsou zpochybňovány, lidské vztahy mají podobu labyrintu, v němž bloudí osamělý jedinec nenacházející klid a spočinutí v rodném kraji a zoufale toužící po Boží milosti, která by mu vrátila ztracený klid a jistotu bytí. – Základním estetickým rysem Demlova díla je snaha učinit objektem tvorby svůj vlastní osud, což se také odráží až v chaotické tvarové nesourodosti a v absolutizování básníkova subjektu. Demlova touha vyslovit beze zbytku sebe sama, psát stále „jednu knihu“, je příčinou rozsáhlé deníkové tvorby, která představuje neodmyslitelnou součást Demlova díla již od první etapy jeho tvorby (Domů, Rosnička). Tuto doprovodně komentátorskou linii Demlova díla tvoří soubory nejrůznějších literárních žánrů, do nichž autor bez zjevnějšího kompozičního zřetele zařazoval nejen básně, prózy, úvahy a eseje, ale i korespondenci, deníkové záznamy, zápisy snů, náboženské meditace, politické komentáře apod. (základní řadu tvoří dvacet šest svazků Šlépějí, 1917–1941). Nacházíme-li v této deníkové produkci vedle významných básnických a prozaických děl také efemérní malichernosti, bylo to způsobeno básníkovým vypjatým důrazem na sebe sama. Zvláště výrazně se to projevilo v období 1936–1941, kdy se Deml rozešel s většinou svých přátel a vše v české společnosti hodnotil zcela negativně. Jeho úvahy a komentáře z této doby mají často povahu útočných pamfletů, v nichž se autor prezentuje jako konzervativec, odpůrce liberální demokracie. – Po 1945 se Demlova literární činnost výrazně zúžila; publikoval pouze nemnoho nábožensky laděných a příležitostných básní. Autenticko-osobitá linie Demlovy tvorby, aniž mohla uvažovat o možném zveřejnění, však pokračovala až dokonce Demlova života, jak to dosvědčuje posmrtně vydaná próza Podzimní sen, patřící k jednomu z vrcholů jeho tvorby.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o literatuře: Slovo k Otčenáši Františka Bílka (EE 1904); Notantur lumina (BB, BB v próze, 1907; dopl. s tit. První světla, 1917); V Zabajkalí (PP 1912); Rosnička (deník, 1912); Hrad smrti (P 1912); Domů (deník, 1913); Moji přátelé (BB v próze, 1913; v dalších vyd. docházelo ke změnám); Pro budoucí poutníky a poutnice (PP, BB, deníkové záznamy, 1913); Tanec smrti (PP 1914); Miriam (BB v próze, 1916); Šlépěje 1 (soubor vlastní tvorby, překladů a dokumentů, 1917); Věštec (B v próze, 1917); Šlépěje 2 (1918); Šlépěje 3–6 (1919); Jsem na Slovensku (P 1920); Šlépěje 7 (1920); Šlépěje 8 (1921); Františka Bílka Obětovaný (E 1922); Sokolská čítanka (EE 1923); Česno (PP 1924); Sestrám (EE 1924); Šlépěje 9 (1925); Tepna (P 1926; rozšíř. a uprav. in Mohyla, 1941); Hlas mluví k Slovu (P 1926); Mohyla (P 1926; přeprac. in Mohyla, 1941); Z mého okovu (P 1927); Do lepších dob (deníkové záznamy, 1927); Šlépěje 10–11 (1928); Dílo Felixe Jeneweina (E 1928); Šlépěje 12 (1929); Můj očistec (PP 1929); Bílá hora (část 3. knihy Dílo Felixe Jeneweina, E 1929); Šlépěje 13–15 (1930); Šlépěje 16–18 (1931); Mé svědectví o Otokaru Březinovi (vzpomínky, 1931); Katolický sen (PP 1932); Smrt Pavly Kytlicové (P 1932); Pozdrav Tasova (P 1932; přeprac. in Mohyla, 1941); František Bílek v Mnichově 1904 (E 1932); Korouhve Františka Bílka v Babicích (E 1932); Sen o Otokaru Březinovi (P 1932); Slovo k Hudbě pramenů (E 1932); Prolog k fotografickému cyklu O. Knolla Místa a cesty Otokara Březiny (doprovodné texty k fotografiím, 1932); Šlépěje 19 (1933); Jak jsme se potkali (korespondence s P. Kytlicovou, 1933); Nové oltáře (E 1933); Jak jsme se loučili s Pavlou Kytlicovou (korespondence, 1933); Památný den v Kuksu (PP 1933); Šlépěje 20 (1934); Slovo k přátelům (program. manifest, 1934); Zapomenuté světlo (P 1934); Život, jak já jej vidím (přednáška, 1934); Štědrý den (B 1934); Solitudo (něm., BB 1934); Princezna (BB v próze, 1935); Slovo administrace Šlépějí (program. leták, 1935); Tasovské akvarely Marie Vořechové Vejvodové (1935, s A. Birnbaumovou); Cesta k Jihu (P 1935); Píseň vojína šílence (něm., BB 1935, s českou předmluvou K. Eduarda; t. r. vyšlo i s něm. tit. Ein Lied eines wahnsinnig gewordenen Soldaten a bez české předmluvy); Ve stínu lípy (Šlépěje 21, 1936); Rodný kraj (P 1936); Pohádka (BB 1936); Jugo (BB v próze, deník, 1936); Šlépěje 22 (1937); Matylka (B v próze, 1937); Umění (přednáška, 1937); Vražda (P 1937); Není dálky (Šlépěje 23, 1938); Ptačí budky (PP 1938); Ballade vom Tode eines unbekanten Soldaten (něm., B 1938); Verše české. 1907–1938 (1938); Pohleďte na ptactvo nebeské... (2 kap. z knihy Z mého okovu, P 1938, s novou předmluvou); Ježíši, Bože, Králi náš (E 1938); Proč bychom se netěšili (Šlépěje 24, 1939); Pupava (B v próze, 1939); Šlépěje 25 (1940); Šlépěje 26 (1941); Mohyla (PP 1941, obsahuje: přeprac. Pozdrav Tasova, Mohyla, Tepna); K narození Panny Marie (E 1942); Jméno Ježíš (E 1942); Svatý Josef (E 1942); Jan Konůpek (E 1944, antedatováno 1934 kvůli zákazu Demlovy publikační činnosti); Svatý Floriane (B 1946); Co na tom, není-li střecha... (B 1946); Ustrnulými nebesy (B 1946); K instalaci P. Josefa Martináska (B 1948); Stařec před jeslemi (B 1955); Triptych (BB 1960); Ledové květy (BB v próze, 1966, poslední kap. z knihy Moji přátelé, otištěno poprvé); Kreslířské umění Marie Vořechové-Vejvodové (E 1971); Cestou do Betléma (BB 1990); Pouť na Svatou Horu (P 1991); Kronika městečka Tasova (faksimile tasovské městské kroniky z let 1922–29, 1991); Podzimní sen (P 1992, poprvé in čas. Rozmluvy, London 1984); Haluciňák (záznamy v zápisníku z let 1948-1960, 1997, ed. M. Trávníček); Poslední verše (1998, básně z pozůstalosti, ed. J. Kuběna).
Výbory: Z knihy Moji přátelé (1929, bibliofilie); Oltář v poli (výbor z prvních 3 sv. Šlépějí, 1939); Rodný kraj (1967, ed. M. Dvořák a B. Fučík); Miriam a jiné práce (1969, ed. J. Novák); Tasov (1971, ed. M. Dvořák a V. Binar, který neuveden); Sen jeden svítí (1991, ed. J. Chalupecký); Jan Konůpek a jiné eseje (1997, ed. J. Olič); Nebe se jiskří mlékem (2001, výbor z próz a publicistiky z let 1920–1929, ed. J. Olič); Betlémský poutník (2004, ed. M. Trávníček); Zakletí slov I, II (2006, ed. M. Fikar).
Souborná vydání: Úplné vydání spisů J. D. (2 sv., nákladem Pavly Kytlicové, 1931–32); Dílo J. D. (Vyšehrad, 1948, 1 sv.); Dílo Jakuba Demla (vychází od roku 1998 v nakladatelství Vetus Via, dosud vyšlo 18 svazků); Básně veršem 1907–1960 (1999, ed. Mojmír Trávníček).
Ostatní práce
: Homilie (kázání, 1907).
Překlady: Dekret Apoštolské Stolice římské o častém a denním svatém přijímání (1908); Ustanovení, která vyšla od apoštolského svatého stolce Petrova Kristovu stádci k povzbuzení, by často a denně přijímalo nejsvětější Svátost oltářní (1910, s A. Střížem); Sv. Hildegarda: Cesty věz nebo Vidění a zjevení (1911); Slavík svatého Bonaventury (1912, obsahuje i lat. originál); Život svaté Dympny, panny a mučednice (1912); A. K. Emmerichová: Hora prorokův. Z vidění ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové (1912); Život ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové (1912, pod pseud. Vojtěch Běloch); V. Surius: Život a některé spisy Ruysbroecka Podivuhodného (1915); Sv. Cyprián: O divadlech (1927); List sv. Vincence Ferrerského Benediktu XIII. o konci světa a příchodu Antikrista (1928); Audiatur et altera pars (sb., 1928); R. Pannwitz: Vzpomínka na Otokara Březinu (1936); Kniha Tobit (1940, řec. originál přel. J. Heger, lat. část o sv. Bonaventurovi J. D.); Mléko a krev (1945); Hymnus na svatého Vojtěcha (1947); R. Bellarmino: O vystupování mysli k Bohu po žebřících věcí stvořených (1948).
Korespondence: Listy Otokara Březiny Jakubu Demlovi (z 1903–1928, 1932, zde obsáhlý Demlův komentář); Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi (z 1899–1928, 1933); Dopis Xaveru Dvořákovi z 1904 (1964); Vzájemná korespondence F. X. Šaldy a Jakuba Demla, Literární archiv 1969, č. 3–4 (ed. K. Neradová a J. Němec); K. Bednář: Příspěvek k poznání Jakuba Demla (výňatky z 3 dopisů K. Bednářovi z 1958–1959), Obroda 1969, č. 21; Korespondence Jakuba Demla O. F. Bablerovi (z 1928–1943), Tvar 1991, č. 12; J. D. A. Sovovi (1 dopis z 1914), Akord 17, 1991/92, č. 7; Korespondence Jakuba Demla V. Nezvalovi (z 1948–1957), Souvislosti 1991, č. 2; Korespondence J. Váchala Jakubu Demlovi o Hradu smrti, in Hrad smrti (1992); Rozmilý Jene Martine Vochoči (1996, dopisy Jakuba Demla a Marie Rosy Junové Martinu Janu Vochočovi z let 1937–1952, faksimile); Píšu to při světle nočním (1998, výbor z korespondence z let 1940–1961, edd. M. Nekula, J. Olič); Zakázané světlo (1999, výbor z korespondence z let 1930–1939, ed. J. Olič); Milý pane Josefe B. (2001, korespondence Jakuba Demla s Josefem Battou, edd. J. Hrabal a M. Trávníček); Milovaný a dobrý hochu – Milovaný, důstojný Pane! (2005, vzájemná korespondence Josefa Váchala a Jakuba Demla, ed. M. Mrázová).
Příspěvky ve sbornících
: První sborník Studia (1905); Večery básníků Horácka (1941); Kameny základní (1946); Moravan (kalendář, 1948); Chléb a slovo 1, 2 (1948).
Uspořádal a vydal: Studium. Sborník 1 (1905); F. Bílek: Souborné dílo (1905, 6 sešitů s grafickými listy a slovním doprovodem J. D.); Praktická ministrace (1911).

LITERATURA

Bibliografie: J. Deml: Spisy a publikace Jakuba Demla v deceniu 1904–1914 (autor. bibliogr., 1914); O. F. Babler: Bibliografie Jakuba Demla, Bibliofil 1928, s. 98–108; J. Deml: Spisy a publikace Jakuba Demla vydané léta Páně 1934–1935 (autor. bibliogr., 1935).
Knižně: J. Bartoš: Znáte Jakuba Demla? (1932); B. Slavík: Za rodný kraj (1938); sb. Pozdrav k sedmdesátinám Jakuba Demla (1948); sb. Básníku Jakubu Demlovi k devadesátinám (1968); S. Vodička: Básník Jakub Deml v Tasově (Muzeum silnic a dálnic, Velké Meziříčí 1991); Listy přátel Dědictví Jakuba Demla, sv. 1, 2, 1992; A. Plichta: Tajemství času (dokumenty a vzpomínky Demlova advokáta, 1993); J. Olič: Čtení o Jakubu Demlovi (1993); J. Pěnčík: Hledání ráje – kapitola ze života Jakuba Demla (1996); J. Žáček: Demloviana (1997).
Studie a články: A. L. Stříž: Decennium P. Jakuba Demla (shrnutí polemik s Josefem Florianem), Nova et vetera 1915; F. X. Šalda: O Jakubu Demlovi, Venkov 10. 2. 1918, též in Kritické projevy 10 (1957); týž: Kousek poetiky. Básně Jakuba Demla, Venkov 23. 11. 1919, též in Kritické projevy 11 (1959); A. M. Píša in Soudy, boje a výzvy (1922); M. Dvořák: O Jakubu Demlovi, Tvar 1927, s. 21; týž: Prostor a plocha, Tvar 1927, s. 97; V. Nezval: Básník, Tvar 1928, s. 288; R. Černý: Básnické deníky, Tvar 1928, s. 291; P. Eisner: Německý hlas o Jakubu Demlovi, Tvar 1928, s. 301; J. Durych: O Jakubu Demlovi, Tvar 1928, s. 309; M. Dvořák: Demlův Hrad smrti, Tvar 1928, s. 95; týž: Básnický odkaz Březinův a jeho dědic, Tvar 1928, s. 275; J. Rambousek: Básník O. Březina a Jakub Deml (1931); J. Durych: Smutek Jakuba Demla, Akord 1932, s. 15; A. Vyskočil in Básníkovo slovo (1933); M. Dvořák: O díle Jakuba Demla, Listy pro umění a kritiku 1935, s. 66 a 105; V. Nezval in Moderní básnické směry (1937); J. Zahradníček: Demlova lyrika, Akord 1938, s. 76; B. Fučík: Jakub Deml – pokus o portrét, Lumír 65, 1938/39, s. 182; J. Vašica: Několik slov o díle Jakuba Demla, Řád 1939, s. 11; J. Zahradníček in Oslice Balaamova (1940); -jb (= J. Brabec), Jakub Deml, LN 1959, č. 44; J. Němec: Básník, který nezná svého jména, Tvář 1964, č. 7; M. Dvořák: doslov, in Rodný kraj (1967); V. Binar: Zapomenuté světlo, Listy 1969, č. 16; týž: Triptych, Zjevení a Ledové květy, Glosy ze Strahova 1969, č. 9–10; M. Dvořák: Vítězslav Nezval a Jakub Deml, Akord 15, 1989/90, č. 6; J. Med: Návrat Jakuba Demla, LitN 1990, č. 37; týž in Slovník básnických knih (1990); J. Olič: Profil Jakuba Demla, Proglas 1990, č. 9; B. Fučík: Malý průvodce k velkému přátelství (Jakub Deml a Otokar Březina), Souvislosti 1991, č. 2; J. Med: úvod, in Sen jeden svítí (1991), též in Spisovatelé ve stínu (1995, rozšíř. 2004); J. Chalupecký in Expresionisté (1992); B. Fučík in Čtrnáctero zastavení (1992); I. Pospíšil in Od Bachtina k Solženicynovi (1992); B. Fučík in Píseň o zemi (1994, několik studií o Jakubu Demlovi); J. Kudrnáč in Slovník české prózy 1945–1994 (1994); M. Trávníček: Dílo Jakuba Demla včera a dnes, Alternativa nova 1996, č. 6; B. Pavlok: Jakub Deml – bludný kořen české literatury?, Alternativa nova 1996, č. 6; M. C. Putna: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (1998); M. Trávníček: Úvahy nad "Haluciňákem", Box 1997/1998, č. 7; M. Nekula: Jakub Deml zwischen "Österreichisch", "Tschechisch", "Deutsch", Brücken 1998, sv. 6; M. Langerová: Demlovo nepřehledné uspořádání, ČL 1999, č. 5; A. M. Ripellino in Tři studie z české literatury (1999); O. Králík in Platnosti slova (2001); G. Zand: Obrázky z Demlova Slovenska, in Literatury v kontaktech (edd. I. Pospíšil, M. Zelenka, 2002); M. Kořená: Demlův básnický dialog, ČL 2003, č. 2; M. Trávníček in Sdílet věčné (2002); P. Mareš in "Also: nazdar!" (2003); D. Iwashita: O nedotknutelnosti jednoho Demlova snu, Tvar 2004, č. 16, příl. Tvary, sv. 16; A. Wöll: Kosmos Jakuba Demla se jiskří ženskostí, ČL 2004, č. 5; J. Cardová: Dle světa nesuďte ho, ani dle srdce svého. Dle vlastních tajemství nesuďte ho, Aluze 2005, č. 1; O. Sládek: Světla a stíny u Jakuba Demla a Jana Zahradníčka, in Víra a výraz (edd. T. Kubíček, J. Wiendl, 2005); D. Iwashita: Co je Demlův sen? Kdy se stal Jakub Deml básníkem?, in Víra a výraz (edd. T. Kubíček, J. Wiendl, 2005); Š. Balík: Zapomenuté světlo – Marie, Magdaléna, Ježíš, Jidáš a pes, ČL 2005, č. 5.
Recenze: Hrad smrti a Moji přátelé: F. X. Šalda, Česká kultura 1, 1912/13, č. 16, též in Kritické projevy 9 (1954); Miriam: K. (= F. V. Krejčí), PL 11. 2. 1917 * Hlas mluví k Slovu: A. N. (= A. Novák), LidN 31. 7. 1926 * Mohyla: A. N. (= A. Novák), LidN 4.1.1927 * Mé svědectví o O. Březinovi: K. Čapek, LidN 2. 2. 1931; F. X. Šalda, ŠZáp 4, 1931/32, s. 24.
Nekrology: Ch. Mastík, Nový život (Řím) 1961, č. 5; J. Čep, Nový život (Řím) 1961, č. 6, též in Svědectví (Paříž) 1961/1962, č. 14; jj (= Jan Ještědský), Nový život (Řím) 1961, č. 11.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis: J. Wagner, 1963) – Další části fondu: Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc; Státní okresní archiv Mělník.

Autor hesla: Jaroslav Med (1995)
Aktualizace hesla: 27. 9. 2006 (kp)
 
zpět na hlavní stranu