Jiří SUCHÝ
Syn amatérského loutkáře Jaroslava Suchého (1903–1995), bratr publicisty, textaře a spisovatele Ondřeje Suchého (* 1945), jeho první manželkou byla textilní a jevištní výtvarnice Běla Suchá (roz. Novotná, 1939–1985). – Rané dětství prožil Jiří Suchý v Klatovech, od roku 1936 žije v Praze. V roce 1947 založil se skautskými kamarády Optimistickou scénu a s ní poprvé inscenoval v Karlíně U Zábranských vlastní text (pásmo Osmička); v této době již psal své první písňové texty. V roce 1947 také nastoupil jako grafik-elév v reklamních ateliérech B a R (pozdější Propagační tvorba) a soukromě navštěvoval Rotterovu kreslířskou školu. V ateliérech působil též grafik František (Viktor) Sodoma, který tu založil hudební skupinu, s níž Suchý začal spolupracovat. Po základní vojenské službě (1952–1954) byl sice nadále zaměstnán jako reklamní grafik u Propagační tvorby, ale postupně se začal věnovat psaní textů a hře na kontrabas. V letech 1956–57 se Sodomovou skupinou, jíž dal název Akord club, pravidelně vystupoval v pražské Redutě; spolupracovat s nimi začal i Miroslav Horníček, který Suchého seznámil se skladatelem a výtvarníkem Jiřím Šlitrem (1924–1969). Po rozpadu Akord clubu vystupoval Suchý od začátku roku 1958 v Redutě s novou kapelou a s Ivanem Vyskočilem; scénickému útvaru, který z jejich autorské dílny vzešel, dali název text-appeal. Koncem téhož roku pak hrou Kdyby tisíc klarinetů otevřeli Divadlo Na zábradlí, které však Suchý záhy opustil a spolu s Jiřím Šlitrem a kapelníkem Ferdinandem Havlíkem (*1924) založil divadlo „sedmi malých forem“ Semafor (1959), v němž realizoval svou představu autorského hudebního divadla. Semafor a jeho písně v šedesátých letech zásadně ovlivnily tehdejší mladou generaci. Ve hře Jonáš a tingl-tangl (1962) poprvé vystoupil na jeviště i Jiří Šlitr a nová autorská a komická dvojice v řadě ohledů navázala na žánry pěstované Jiřím Voskovcem a Janem Werichem v Osvobozeném divadle 20. a 30. let. Osudy divadla Semafor ovlivnilo Šlitrovo tragické úmrtí (1969) a tzv. normalizace, v jejímž důsledku byl Suchý zbaven funkce uměleckého vedoucího (1970); postupně mu byly znesnadněny publikační možnosti: gramofonové desky vydával výjimečně, nejpozději od poloviny 70. let prakticky neměl přístup do rozhlasu a televize, knižně nepublikoval, nesměl hrát ve filmu. Jeho hlavním spoluautorem se stal Ferdinand Havlík, na scéně v představení Zuzana v lázni (1972) Suchý vytvořil trojici s Josefem Dvořákem a Jitkou Molavcovou, která se pak stala jeho trvalou hereckou partnerkou. Od sedmdesátých let se stala tvorba Suchého skupiny v Semaforu (vedle ní zde působily též skupiny Miloslava Šimka a Josefa Dvořáka) ojedinělým prostorem pro částečně nezávislou intelektuální zábavu, vědomě udržující a rozvíjející kontinuitu s obdobím šedesátých let (mj. představení Sladký život blázna Vincka, 1975, a Jonáš, dejme tomu v úterý, 1985). V roce 1990 se stal Suchý opět ředitelem Semaforu, jehož tradici specifického autorského divadla udržuje dodnes. Téhož roku založil vydavatelství Klokočí, které se soustřeďuje na vydávání audio a videozázamů, především z představení Semaforu, knih, pohlednic, výtvarných prací, divadelních programů a příležitostných tisků, a také filmovou společnost Perplex, jejíž produkce rovněž vychází především ze Suchého vlastních uměleckých aktivit.
Suchého první článek otiskly 1948 Filmové noviny, od konce 50. let přispěl do novin a časopisů:
Kultura, Divadelní noviny (60. léta),
Tvorba,
Plamen,
Kulturní tvorba, Lidová demokracie, Červený květ, Svět práce,
Divadlo, Svět v obrazech, Práce,
Nové knihy, Sedmička, Zemědělské noviny, Mladý svět, Literární noviny, Rudé právo,
Host do domu, Signál,
Impuls, Melodie, Gramorevue (zde 1971 výběr z rozhlasových Gramotingltanglů),
Kulturní měsíčník, Květy, Kulturní rozvoj, Bydlení,
Jonáš (též Ber-dej, Echo),
Kmen,
Scéna, Fórum, Semafórum, Playboy, Mladá fronta Dnes, Reportér, Telegraf, Moravskoslezský večerník (Ostrava), Svoboda, Lidové noviny, Svobodné slovo, Ahoj na sobotu, Divadelní noviny (90. léta, zde 1994 vzpomínky Mně se to jevilo takto), Dobrý večerník, Mosty aj. Přispíval i do některých slovenských periodik (Výber, Javisko, Práca, Populár, Sme aj.). V roce 1991 autorsky připravil, redigoval a vydal tři čísla magazínu Enšpígl, byl duchovním otcem měsíčníku Semafórum (1990–91). –
Podle vlastního scénáře natočil celovečerní film Nevěsta (1970) a podle jeho dalších scénářů byly natočeny filmy Kdyby tisíc klarinetů (1964, sc. + Ján Roháč, r. Ján Roháč a Vladimír Svitáček); V hlavní roli Oldřich Nový (1980, sc. + Rudolf Adler, r. Vladimír Čech, J. S. se od filmu distancoval); Jonáš a Melicharová (1986, sc. + r. Vladimír Sís); Jonáš na výstavu půjčený (1986, r. Vladimír Sís, distribuováno jen na VHS); Jonáš II. aneb Jak je důležité míti Melicharovou (1988, sc. + r. Vladimír Sís); podílel se též na scénáři filmu Zločin v šantánu (1968, sc. + Josef Škvorecký + r. Jiří Menzel). Na základě inscenace pražského Národního divadla vznikl celovečerní film podle Suchého a Šlitrovy jazzové opery Dobře placená procházka (2009, r. Miloš Forman). V produkci vlastní společnosti Perplex Suchý podle vlastních scénářů natočil snímky Košamatýna aneb Obrana humorem (1993); Písničky k smíchu (1994); Fífa (1994); Babana (1994); Magda, její nálezy a ztráty (1996); Jan Skácel aneb Kolik příležitostí má růže (1997); Královna bublin (1999); Kdo unesl Klaudii? (1999); Zajatec lesa (2001); Videolexikon pro zamilované I. (2002); další krátké filmy vyšly na VHS kazetách Perplex Magazín 1, 2 (1990, 1992); Když bylo Perplexu 16mm (1998, zde mj. fragmenty z nedokončeného filmu Sekta, 1969) a Tři příležitosti k smíchu (2000). Suchý je autorem písňových textů pro řadu dalších filmů, v některých vystupoval i jako herec, mj. Konkurs (1963, r. Miloš Forman); Bylo nás deset (1963, r. Antonín Kachlík). Napsal a namluvil komentáře k animovaným filmům Osudy malého námořníčka (1970, r. Adolf Hoffmeister), O statečné Kačence (1972, r. Jaroslav Boček), Řezbář, krejčí a muzikant (1977, r. Garik Seko, namluvil Josef Hlinomaz), Suchý namluvil též komentář Miloše Macourka k filmu Jonáš a velryba (1966, r. Václav Bedřich). Na náměty Suchého povídek byly natočeny krátkometrážní filmy Velikonoce Kamila Morávka (FAMU 1978, r. Petr Nýdrle a Martin Vadas); Svatební dary (FAMU 2000, r. Margareta Hrůza) a Javorový guláš (2001, r. Pavel Göbl). –
Do podoby televizních filmů byly adaptovány semaforské hry a pořady Zuzana je zase sama doma (1961, r. Eva Sadková); Šest žen (1963, r. Jaromír Vašta); Recital 64 (1965, r. Ján Roháč) a Dobře placená procházka (1966, sc. a r. Miloš Forman a Ján Roháč); Hej rup! (1990, r. Eduard Sedlář, záznam části představení s dotáčkami) a Planeta s tiše fialovou září (1991, r. Adam Rezek). Televizní film Jonáš, Melicharová a pavilon (1990, r. Vladimír Drha) využíval scén a písní z představení Na Poříčí dítě křičí. Několik dalších inscenací Semaforu bylo zaznamenáno zásluhou České televize (Člověk z půdy, 1961; Ach, ta láska nehezká, 1991; Patero důvodů pro voo doo, 2006) či společnosti Perplex (Smutek bláznivých panen; Dr. Johann Faust; Noc v synagoze; Nižní Novgorod). Pro televizní vysílání Suchý připravil seriál Grandsupertingltangl (1969–70, 14 dílů, r. Ivan Soeldner), dokončil seriál Jiřího Šlitra Plakala panna, plakala (1969–70, 11 dílů, r. Jiří Menzel a Pavel Kopta) a uvedl vlastní projekt Večírek nejen pro zvané (1990–91, 16 dílů, r. Vladimír Drha a Zdeněk Všelicha). Zejména v Československé televizi vznikla řada dalších komponovaných televizních pořadů s významným autorským podílem Jiřího Suchého, mj.: Zadáno pro Semafor (1965, r. František Filip); Benefice (1967, 2 díly, není totožné se stejnojm. představením, r. Ivo Paukert), Na dejchánku v Semaforu (1967, r. Ivo Paukert); Jak se máte, co děláte (1968, r. František Filip); Semaformates (1969); Kabaret U Knoblocha (TV Nova 1996, sc. + Radan Dolejš, r. Rudolf Kudrnáček); Purpura na plotně (1999); Bílý pes (2001, r. Ivo Paukert); Benefice Jiřího Suchého (TV Prima, 2001, r. Jaroslav Hykl); Vánoce, vánoce (2001, r. Ivo Paukert); Ach, ty subrety (2002). Životu a dílu Jiřího Suchého byly věnován krátký film Semafor Jiřího Suchého (1989, r. Jiří Datel Novotný), televizní seriál Semafor atd. (1999, 7 dílů, r. Viktor Polesný), snímky z cyklů GEN (1994, r. Ladislav Smoljak) a Básníci Evropy (1999, r. Jaroslav Vašíček) a dokumenty Příběh lacinýho piána (1998, r. Jaroslav Bouma); Pět začátků J. S. (2002, r. Václav Toušek a Alena Hynková); Zakoupil jsem v Dejvicích (2005, r. Jiří Datel Novotný) a Bláhový básník J. S. (2006, r. Petr Lokaj). –
Ve druhé polovině 60. let a znovu po roce 1989 Suchý spolupracoval s Československým, resp. Českým rozhlasem. Vedle mnoha příležitostných pořadů zde v letech 1965–68 moderoval vlastní program Gramotingltangl (příležitostně se střídali další spolupracovníci, zvl. Jan Werich a Miroslav Horníček) a po roce 1989 řadu dalších, mj. Jonáš a sonet duo, Takový je život, Nashledanou v Semaforu, Dva v Africe aj. Kromě několika záznamů divadelních představení (Jonáš, dejme tomu v úterý; V hlavní roli písnička) odvysílal ČRo původní rozhlasové adaptace semaforských her Člověk z půdy (1963, r. Jiří Hesoun); Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40 (1990, r. Jan Fuchs); Poslední štace (1992, r. Jan Fuchs) a Případ Eleonora (2001, r. Dimitrij Dudík). –
Již v 60. letech Suchý se
Semaforem absolvoval řadu zájezdů do zahraničí (NDR, Polsko, SRN, Holandsko, Francie), v roce 1988 divadlo podniklo turné po Finsku. Zde v Tampere
Suchý také inscenoval své hry Dr. Johann Faust (1986) a Kdyby tisíc klarinetů (1987), jakož i první, anglické provedení hry Second Hand Show (1987, česky s tit. Vetešník). Po listopadu 1989 podniklo divadlo zájezd do Polska a Suchý s
Jitkou
Molavcovou hráli také pro krajany v Kanadě a USA, v Austrálii, Rakousku a Švýcarsku. – Suchého básně, písně a dialogy se staly základem řady divadelních koláží uváděných zejména od 80. let v řadě českých divadel. Na různých scénách bývají inscenovány i jeho divadelní hry, často formou nejrůznějších variací původního textu doplňovaného čísly z jiných semaforských programů (hra Kdyby tisíc klarinetů v adaptaci Jiřího Krnovského vyšla tiskem v programu k inscenaci Městského divadla Brno, 2005). Kromě toho napsal Suchý písňové texty do několika inscenací her jiných autorů uvedených na tzv. malých scénách i v kamenných divadlech (Langston Hughes: Jesse B. Semple se žení, Divadlo S. K. Neumanna, 1959; Ba-po-po, Rokoko 1959 aj.). – Suchého kresby, grafiky, koláže a další výtvarná díla byla prezentována na mnoha výstavách (Svitavy 1981, Cheb 1982, Bratislava 1988 aj.). – V roce 1966 vznikl na Suchého podnět
Klub spřízněných duší při divadle Semafor, který pak v následných desetiletích jako
Jonáš klub (1972–1986, od 1990) či J-klub (1987–1989) tvořil – i přes nemalé šikanování úřady – středisko nezávislého kulturního života.
Třebaže
Suchého literární tvorba obsahuje i knihy básní a próz, úzce je spjata především s působením v oblasti populární hudby a divadla. Největší proslulost si získal jako autor více než tisícovky písňových textů, zejména těch, které během 60. let vznikly ve spolupráci s
Jiřím Šlitrem pro divadlo
Semafor a staly se výrazem jedné generace a jedinečným fenoménem českého kulturního povědomí i pro generace následující. Suchého texty využívají širokou škálu písňových a rýmových forem; běžnou textařskou produkci překročily osobitým viděním a zobrazováním světa, v němž se jazyková invence propojuje s úsměvným humorem a s poetizací všedních věcí. Určuje je básníkova bohatá obraznost a jeho smysl pro hravost a vtip, který vyrůstá z téměř surrealisticky volných asociací, z prolínání nejrůznějších stylových rovin, neotřelých rýmů, slovních hříček a překvapivých nápadů a point. Zvláště charakteristické je pak prolínání hovorové a knižní češtiny. Suchého texty působily jemnou ironií a citovou bezprostředností, která rozrušovala myšlenkové konvence a v atmosféře 60. let nabývala antiideologického rozměru, programového odmítnutí dobového patosu. Od poloviny 60. let Suchého písničky nastoupily svůj samostatný literární život a byly vydávány knižně (Klokočí, Motýl, Pro kočku, Písničky, Růže růžová, Orchestrion z ráje 1 a 2, výbory Trocha poezie, Dítě školou povinné a Ty, co už neznáte). Vydal také několik knih básní, které navazují na poetiku jeho textů, v nichž si však autor zkouší i nové možnosti výpovědi, například volný verš (Med ve vlasech, Kolik očí má den). – Písně byly rovněž hlavní stavební a kompoziční složkou Suchého divadelních her a pásem. Tak jako byl častým zpěvákem svých písní, i jeho dramatické texty jsou (až na několik výjimek) psány pro něj a jeho herecké partnery, přesto bývají relativně často inscenovány i v jiných divadlech.
Na počátku řady dnes již téměř devadesáti Suchého divadelních titulů stojí dva texty napsané s
Ivanem Vyskočilem pro Divadlo Na zábradlí (Kdyby tisíc klarinetů; Faust, Markéta, služka a já); jeho následná dramatická tvorba je určena takřka výhradně pro divadlo
Semafor, ať již patřila k jeho základnímu repertoáru, ke hrám zájezdovým, či k příležitostným titulům. Od textů, které se na přelomu 50. a 60. let pokoušely o dramatickou výstavbu s dějem a dramatickými postavami (Člověk z půdy, Taková ztráta krve), směřoval Suchý k uvolněné divadelní formě, nejlépe vyhovující jeho představě komorního hudebního divadla a specifickému hereckému projevu jeho i jeho partnerů. Počínaje erbovní hrou Jonáš a tingl-tangl utvářelo osu těchto her zpravidla lyrické klaunství dvojice
S+Š a posléze i Suchého a
Jitky Molavcové. Suchý se stylizuje jako suverénní kabaretiér (Jonáš & dr. Matrace, Jonáš dejme tomu v úterý), nebo – v 70. letech – jako blázen žijící izolovaně ve svém světě umění a hodnot (surrealismem inspirovaný Sladký život blázna Vincka). Hlavní ctižádostí je dosáhnout emocionálního kontaktu s hledištěm, a to především prostřednictvím smíchu, ale i spontánností a autenticitou výkonů hereckého souboru, jehož členy byli zpravidla neherci. Nejosvědčenější formou jsou kabaret a revuální pásmo dialogů a písní spojených jednoduchým rámcem (Zuzana je sama doma, Zuzana je zase sama doma, Zuzana není pro nikoho doma, Zuzana je všude jako doma, Zuzana v lázni, Na Poříčí dítě křičí, v posledních letech Šlitr s námi a zlý pryč), přestože se autor sám pravidelně snaží od této tradiční formy odpoutat a nabídnout tzv. „muzikály trochu jinak“ (Čarodějky, Elektrická puma, Nevesta prodaná Kubovi) či víceméně standardní konverzační komedie (Poslední štace, Nižní Novgorod, Víkend s Krausovou, Mé srdce je Zimmer frei, Pension Rosamunda). V řadě inscenací se Suchý pokusil přesáhnout očekávání svého publika směrem k poetice poetismu (Vetešník) a surrealismu (Sekta, Smutek bláznivých panen) či směrem k hlubšímu filozofickému či etickému sdělení (Dr. Johann Faust..., Pokušení svatého Antonína). Výrazem Suchého vůle neustrnout navzdory tradičnímu publiku ve stereotypu osvědčených postupů jsou také pokusy o uchopení žánrů a způsobů výpovědi, které Semafor obvykle nepěstuje a jejichž možnosti i obvyklé akcenty často významně rozvíjí: satiry (Poslední štace), parodie (Kytice), detektivky (Případ Eleonora), crazy-komedie (Já jsem otec Bemle a já matka Žemle), ba dokonce antické komedie (Lysistrata).
Suchého tvorba prozaická zahrnuje několik knih povídek, ironizujících životní stereotypy a odkrývajících komiku absurdních a groteskních situací (Sto povídek aneb Nesplněný plán, Knížka aneb Co mne jen tak napadlo, Další knížka), a také prózy rozvíjející poetiku písňových a dramatických textů. Suchý se v nich uplatňuje jako přesvědčivý vypravěč a bystrý, často ironický glosátor jevů, věcí a událostí, který v neposlední řadě také nepřímo formuluje své názory na společnost, umění i politiku (Vyvěste fangle), podobně jako to činí v knižních rozhovorech (Povídání, Mé srdce – 1000 kilowatt) a vzpomínkách. Některé Suchého knížky jsou přímo spjaté s jeho výtvarnou činností (Malý, později Větší lexikon pro zamilované, Jen pro pány).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie knižně: Faust, Markéta, služka a já (D, rozmnož., 1961, s I. Vyskočilem); Klokočí (písňové texty, 1964); Člověk z půdy (D, rozmnož., 1964); Semafor (DD, 1964, obsahuje hry: Člověk z půdy, Taková ztráta krve, Jonáš a tingl-tangl; textový a obrazový doprovod, ed. M. Blahynka); Motýl (písňové texty, 1965); Kdyby tisíc klarinetů (film. sc., s J. Roháčem, in Starci a klarinety, 1965, ed. K. Sidon); Dobře placená procházka (D, rozmnož., 1966, upr. verze v programu k inscenaci ND Praha, 2007); Sto povídek aneb Nesplněný plán (PP 1966); Pro kočku (písňové texty, 1968); Vyvěste fangle (výběr textů rozhl. pořadů Gramotingltangl, 1968); Med ve vlasech (BB, PP 1970); Praha, město věží (texty ke kresbám J. Šlitra, 1970); Růže růžová (písňové texty, 1971); Orchestrion z ráje 1, 2 (písňové texty, Jonáš-klub 1981, 1982); Malý lexikon pro zamilované (Jonáš-klub 1982; rozšíř. s tit. Větší lexikon pro zamilované, 1990); Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40 (D, rozmnož., 1985); Knížka aneb Co mne jen tak napadlo (BB, PP a texty rozličných žánrů, 1986); Kolik očí má den (1987, BB + Planeta s tiše fialovou září, libreto pro Linha Singers); Nevesta prodaná Kubovi (D 1987, se S. Štepkou); Tanečnice s tangem v duši (B, bibliof., 1988); Pokušení sv. Antonína (BB, bibliof., 1989); Vzpomínání. Od Reduty k Semaforu (1991); Další knížka (BB, PP a další texty, 1991, též libreto Dobře placená procházka); Proč mají v zoologické zahradě klokana (PP 1991); Jen pro pány. Pojednání o zadních partiích žen, slečen, dívek a holek (1994); Jonáš & dr. Matrace a jiné hry ze Semaforu (DD 1994, obsahuje: Jonáš & dr. Matrace; Sekta; Benefice; Ďábel z Vinohrad; Poslední štace); Jonáš dejme tomu v úterý a jiné hry ze Semaforu (DD 1995, obsahuje: Čarodějky; Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40; Sladký život blázna Vincka; Smutek bláznivých panen; Jonáš dejme tomu v úterý); Život není obnošená vesta (vzpomínky 1959–69, 1995, neprodejný tisk); Tak nějak to bylo. Vzpomínání 1959–1969 (1997); Ty, co už neznáte (písňové texty, 1997); Zuzana v lázni (faksimile prac. verze scénáře, b. d. [1998]); Nižní Novgorod (faksimile prac. verze scénáře, b. d. [1998]); No jo, ale (BB 1999); 3. knížka (BB, PP a další texty, 1999, též libreto Nižní Novgorod); Šest žen (faksimile tří prac. verzí scénářů z let 1957, 1958, 1962, b. d. [1999]); Pré. Pět proměn jedné revue (faksimile pěti prac. verzí scénáře, 3 sv., b. d. [1999]); Aféra zvaná Skleněné prkno (faksimile tří prac. verzí scénáře nerealizované hry Skleněné prkno, b. d. [1999]); Inventura. Vzpomínání 1969–1989 (2000); Černá vzducholoď (BB 2001); Pokušení svatého Antonína (faksimile prac. verze scénáře, b. d. [2001]); Kaluž (BB 2007, v tir. s tit. Louže); Historky Ferdinanda Havlíka, jak je zapsal a převyprávěl Jiří Suchý (humorist. vzpomínky, 2008); Zuzana je sama doma (D bibliof. 2010).
Ostatní práce: Jak se točí filmová písnička (metodická příručka pro filmové amatéry, rozmnož., Ostrava 1988, se Z. Němečkem); Praha Alfa Omega (reprodukce grafik Lumíra Čmerdy, 1990, J. S. pouze autor předmluvy, uveden však jako spoluautor publikace); Praha zmalovaná (1992, text k fotografiím Jiřího Hellera); Návod k použití Semaforu (E, příležit. tisk, b. d. [1999]); Perplex aneb Praktický průvodce od ničeho k ničemu (úvahy o vlastních filmech, příležit. tisk, b. d. [1999]); Obrana humorem (E, Brno 2002); Připodotknutí k oponě (k výtvarnému řešení opony v novém divadle Semafor, 2005); Módní přehlídka salónu Afrodité (kostýmní návrhy ke hře Sukně smutnou jehlou spíchnutá, 2006); Běla (průvodní text k publikaci o Běle Suché, Londýn 2009, ed. Zdenka Beck-Bauer).
Výbory: Pět strun úplně stačí (písňové texty, 1988, příležit. tisk); Trocha poezie (písňové texty, 1989, ed. K. Blahynková a M. Blahynka); To nejlepší z J. S. (BB, písňové texty, PP, úryvky z her, výběr hesel z Malého lexikonu pro zamilované, 1990, ed. J. Kolář); Dítě školou povinné (písňové texty, 1991); Píseň o rose (zpěvník, 1993); Život není jenom legrace /i když většinou ano/ (PP 2007); A noc je nahá černoška (písňové texty, 2009); Texty a koláže z šedesátých let (písňové texty, 2010, s kolážemi Vladimíra Suchánka).
Rozhovory: Povídání. Rozhovor s Karlem Hvížďalou (1991, též in K. H.: Vzpoury, 2010); Mé srdce – 1000 kilowatt (rozhovor vedla Magda Hettnerová, 2005).
Výtvarné publikace: Trocha kreslené poezie nikoho nezabije (s J. Šlitrem, Uměleckoprůmyslové muzeum Praha 1984); Abeceda. Obrázky (1991).
Souborné vydání: Písničky (1969, shrnutí textů ze sbírek Klokočí, Motýl a Pro kočku).
Spisy: Encyklopedie Jiřího Suchého (Pražská imaginace a Karolinum, ed. V. Kadlec, 20 sv., 1999–2005): 1. Povídky (1999); 2. Básně (1999); 3. Písničky A–H (2000); 4. Písničky Ch–Me (2000); 5. Písničky M–Po (2000); 6. Písničky Pra–Ti (2001); 7. Písničky To–Ž (2001); 8. Divadlo 1951–1959 (2001); 9. Divadlo 1959–1962 (2002); 10. Divadlo 1963–1969 (2002); 11. Divadlo 1970–1974 (2002); 12. Divadlo 1975–1982 (2003); 13. Divadlo 1983–1989 (2003); 14. Divadlo 1990–1996 (2003); 15. Divadlo 1997–2002 (2004); 16. Film 1964–1988 (2004); 17. Film 1988–2003 (2004); 18. Televize (2005); 19. Rozhlas (2005); 20. Úvahy (2005).
Chronologický přehled scénického uvedení divadelních her, kabaretů a písňových pásem: Šest žen (1958 v Redutě; přeprac. 1962 v Semaforu, s M. Horníčkem, obnov. prem. 1964 a 1990; hráno též s tit. Šest žen Jindřicha VIII.); Kdyby tisíc klarinetů (1958, s I. Vyskočilem, Divadlo Na zábradlí); Faust, Markéta, služka a já (1959, s I. Vyskočilem, Divadlo Na zábradlí); Člověk z půdy (1959, Semafor, přepr. „pro děti a jejich rodiče“ 1977); Zuzana je sama doma (1960, s M. Horníčkem); Taková ztráta krve (1960); Papírové blues (1961); Zuzana je zase sama doma (1961); Jonáš a tingl-tangl (1962); Zuzana není pro nikoho doma (1963); Recital 64 (1964); Dobře placená procházka (1965, přeprac. 2007); Sekta (1965, přeprac. 2008); Zuzana je všude jako doma (1965); Benefice (1966); Ďábel z Vinohrad (1966); Tak co, pane barone (1967); Poslední štace (1968, obn. prem. 1992 v pořadu Pět strun a Poslední štace); Jonáš a dr. Matrace (1969); Básníci a sedláci + Revizor v šantánu (1970); Ten pes je váš? (1970); Čarodějky (1971); Kytice (1972, podle K. J. Erbena, 1. uprav. verze rozdělena do dvou inscenací: Kytice 1, 2, prem. 1991, 1993; 2. upr. verze prem. 2009); Zuzana v lázni (1972); Večer pro kočku (1972, hráno na zájezdech); Slečna v sedmé řadě (1973, hráno na zájezdech); Elektrická puma (1974); Sladký život blázna Vincka (1975); Hospoda U zelenýho klimpru (1977, hráno na zájezdech); Smutek bláznivých panen (1977); Kdyby 1000 klarinetů (1980, podle pův. hry a stejnojm. filmu); Dr. Johann Faust, Karlovo nám. 40, Praha II (1982); Planeta s tiše fialovou září (1982, Planetárium Praha); Případ Eleonora (1983, hráno na zájezdech); Album (od 1983, pořad o několika dílech, hráno na zájezdech); Nevěsta prodaná Kubovi (1984, se S. Štěpkou, Radošínské naivné divadlo v Bratislavě); Jonáš, dejme tomu v úterý (1985); Na Poříčí dítě křičí aneb Jak pan Půlpán z Pyšel do Prahy si vyšel a co tam všechno slyšel (1986); Když byla Zuzana sama doma (1987, hráno na zájezdech); Vetešník (1987); Ohrožení centrální banky (1988, Divadlo pro 111 v Č. Budějovicích); Výhybka (1989); Hej rup! Peklo nebude, ráj se vrací (1990); Strejček z Ameriky (1990, jako 2. část představení s tit. Purpura a Strejček z Ameriky, první část tvořily části starších inscenací J. S. s vánoční tematikou); Ach, ta láska nehezká (1991); Nižní Novgorod (1992); Pět strun a Poslední štace (1992); Vynálezce korzetu (1992); Koncert na rozloučenou (1993); Koupil jsem si knot (1994); Kapitáne, kam s tou revuí (1994); Purpura na plotně (1994); Víkend s Krausovou (1995); V hlavní roli písnička (1995); Je mi nějak česko (improvizace s písněmi, 1996); Mé srdce je Zimmer frei (1997, s J. Justem); Únos turecké houslistky (1997); Galakoncert a jiný ptákoviny (1998); Pré (1999, s J. Justem); Zuzana se vrací (1999); Noc v synagoze aneb Tajemství Brunhildiny punčochy (2000, s J. Sehnalem – J. Spencerem McIntoshem); Ze století do století (2000); Dejme tomu 100nožka (2001); Jarní harašení v Semaforu (2001); Pokušení svatého Antonína (2001, obn. prem. 2003, 2006); Život je náhoda v obnošený vestě (2002); To nám to pěkně začíná (2002); Včera večer poštou ranní (2002); I ty zpíváš si ty hity (2003); Jako v kapli (2003); Sex+Sex=12 (2004); Osmdesát svíček na ztraceným dortu (2004); Patero důvodů pro voo doo (2004); Je nám 45 (2004); Zavíráme, pojďte dál (2005); ...nikoho nezabije (2005); Jako když tiskne (2005); Pension Rosamunda (2005, s V. Hrubínem); Začalo to Akordem (2005); Koncert s r.o. (2005); Sukně smutnou jehlou spíchnutá (2006); A já sám vždycky sám (2006); A co když ne (2006); Lysistrata (2007, podle Aristofana); Děti kapitána Granta (2008); Šlitr s námi a zlý pryč (2008); Já jsem otec Bemle a já matka Žemle (2008); Padesát a co dál (2009); Dnes večer v hotelu Modrá hvězda (2009); Uteklo to jako H2O (2010); ...dal si růži do polívky (2010); adaptace: J. Voskovec – J. Werich: Golem (1979, s P. Koptou a J. Dřevíkovským); H. Meilhac – A. Millaud: Mam´zelle Nitouche (2010, adaptace překladu a úpravy O. Nového)
Příspěvky ve sbornících a v knihách jiných autorů: Děti dětem (1961); Smích i pláč i karabáč (1962); Hovory s veverkou (1963); Začalo to Redutou (sb. 1964, ed. I. Hercíková, kromě textů jiných autorů obsahuje: Kdyby tisíc klarinetů /verze 1958, s I. Vyskočilem/; Jonáš a tingl-tangl + úryvky z her Člověk z půdy a Taková ztráta krve + písňové texty); G. Gorin: Thyl Ulenspiegel (písňové texty v divadelní hře, rozmnož. 1976); Od třinácti do šestnácti (rozmnož., 1982); Verše pod osnovou (1986); Semafor ve stávce (1990); J. Kolář: Jak to bylo v Semaforu (1991, obsahuje též D Revizor v šantánu, Elektrická puma); České drama a divadlo ve druhé polovině 20. století (1992); J. Molavcová: Pohádky a písničky pro šikovné děti (písňové texty, 1993); Vy si mne s někým pletete aneb Z besed na Filozofické fakultě (1994); Třicet pět let Semaforu (1994); Kostkovaný ideály (1999); Hovory o knihách (2000); Závidím. Vzpomínka na Jiřího Grossmanna (2001); Ďábel z Vinohrad (2002); J. Škvorecký: Zločin v šantánu a jiné filmové povídky a scénáře (2007, zde filmový scénář Zločin v šantánu se spoluautorskou účastí J. S.) aj.
Uspořádal a vydal: Jiří Šlitr. Sborník textů, fotografií a kreseb (1970).
Překlady: Old Folks at Home (písňový text, Toronto 1991); Člověčiny Stanislava Štepky (2000).
LITERATURA
Knižně:
P. Taussig: Filmový smích J. S. a Jiřího Šlitra (1988); Purpurové sny J. S. (sborník, zvláštní příloha časopisu Interpress magazín, b. d., 1990); J. Kolář: Jak to bylo v Semaforu (1991); J. S. (sb. studií, vzpomínek a blahopřání k jubileu, 1991); Třicet pět let Semaforu (Jonáš-klub, 1994); M. Huvar: Suchý – písničkář a básník (1999); Jan J. Vaněk: Semafor – 40 nezapomenutelných let (1999); J. Plachetka (ed.): 40 let, 40 her, 40 tváří (příležitostný tisk, 1999).
Zjištěné katalogy výstav: Suchý & Šlitr: Kresby a grafika (Praha 1968); Suchý – Šlitr – Kresby – Grafika (Trutnov 1971); Jiří Šlitr, Běla Suchá, Jiří Suchý, Ivan Englich (Svitavy 1981); Jiří Suchý – Jiří Šlitr: Kresby (Františkovy Lázně 1982); Jiří Suchý a Jiří Šlitr: Kresby (Cheb 1982); Jiří Suchý: Kresby, fotografiky, koláže (Tišnov 1984); Jiří Suchý – výtvarné práce všeho druhu (Staré Hrady 1985); Jiří Suchý – výtvarné práce takřka všeho druhu (Uherské Hradiště – Buchlovice, b. d.); Jiří Suchý a Jiří Šlitr – Kresby (Uherský Brod 1987); Běla Suchá – Jiří Suchý (Bratislava 1988); Miroslav Horníček – Jiří Šlitr – Jiří Suchý (Trenčín 1990); Jiří Suchý – Grafika, kresba a jiné (Uherské Hradiště 1998);
Studie a články: M. Lukeš: Dnes vyprodáno, Divadlo 1962, č. 10; B. Doležal: Písňové texty J. S. a literatura, ČL 1964, č. 1; M. Blahynka: Dědicové poetismu, Taneční hudba a jazz 1968/69; V. Just in Proměny malých scén (1984); J. Trávníček – M. Voráč: Zdroje poetizace v písňových textech J. S., Universitas 1984, č. 2; J. Hájek: doslov, in Kolik očí má den (1987); M. Blahynka + K. Blahynková: doslovy, in Trocha poezie (1989); P. Rut: Dvojice osamělých, O divadle 1 (sb., 1990; též in P. R., Ptáček /n/eseje zpívá vesele, 1995; pův. v smz. sb. O divadle č. 3/1987, polemika J. S. a odpověď P. R. v č. 5/1989); an, Motiv utrpení v posledních hrách Jiřího Suchého, Rozmluvy (Londýn) 1985, č. 5 (pův. v smz. KS 1984, č. 3, zde podepsáno aj.); P. Janáček: Co všechno přinesl čas + Z. A. Tichý: Semaforský kompas, LidN 13. 2. 1992, příloha Národní 9, č. 7; P. Klusák: Čtyřikrát J. S., Rock & Pop, 1992, č. 4; J. Machalická: Semafor, LitN 1993, č. 1; Z. Šanda: J. S. spisovatel, LitN 1993, č. 28; V. Just: Mýtus Semafor? Divadelní revue 1999, č 4; I. Osolsobě: Žasnutí v pokoře, Divadelní revue 2002, č. 3; L. Stýblo: Od Klarinetů ke Klarinetům, in Kdyby tisíc klarinetů, program k inscenaci Městského divadla Brno, 2005).
Recenze: Jonáš a tingl-tangl: S. Machonin, LitN 1962, č. 30; J. Vostrý, Divadlo 1963, č. 7 * Klokočí: B. Doležal, Tvář 1964, č. 7; M. Blahynka, KT 1964, č. 28; Z. Heřman, LitN 1964, č. 36; O. Sus, HD 1964, č. 12 * Motýl: M. Blahynka, KT 1965, č. 50; O. Sus, HD 1965, č. 12 * Sto povídek: V. Karfík, LitN 1966, č. 18; M. Petříček, HD 1966, č. 6; I. Zítková, MF 11. 3. 1966 * Vyvěste fangle: D. Šafaříková, Práce 23. 9. 1968; M. Plešák, Listy 1969, č. 5 * Poslední štace: A. Urbanová, Divadlo 1968, č. 6 * Med ve vlasech: I. Mojík, 3. 6. 1970 * Kytice: M. Švagrová, SvSl 13. 4. 1972; V. Procházka, Tvorba 1972, č. 13 * Sladký život blázna Vincka: L. Daneš, 13. 5. 1975; (mir), Práce 20. 5. 1975; J. Pelc, Tvorba 1976, č. 25 * Smutek bláznivých panen: J. Kolář, Práce 13. 1. 1978; I. Krausová, SvSl 27. 1. 1978 * Dr. Johann Faust...: P. Kovařík, SvSl 25. 2. 1982 * Knížka: P. Janáček, ZN 11. 7. 1987; J. Lukeš, Gramorevue 1987, č. 8; J. Kolář, Scéna 1987, č. 11 * Kolik očí má den: M. Švagrová, SvSl 10. 9. 1987; J. Slomek, MF 1. 12. 1987; V. Kubín, LM 1988, č. 5 * Vzpomínání: P. Rut, LitN 1991, č. 43; Z. Heřman, Tvar 1991, č. 51/52 * Jonáš a dr. Matrace a jiné hry: M. Přibáň, LidN 17. 1. 1995 * Jonáš, dejme tomu v úterý a jiné hry: J. Kolář, DivN 1996, č. 5 * Tak nějak to bylo: V. Hulec, DivN 1998, č. 8 * Ty, co už neznáte: M. Přibáň, Tvar 1998, č. 4; J. Slomek, LitN 1998, č. 6 * No jo, ale: J. Grombíř, Host 1999, č. 5 * Inventura: Z. A. Tichý, MFD 21. 7. 2000; M. Blahynka, Obrys-Kmen 2001, č. 4 * Pokušení svatého Antonína: V. Vlasák, MFD 24. 10. 2001 * Černá vzducholoď: M. Kovářík, Tvar 2002, č. 11 * Kaluž: R. Kopáč, 10. 1. 2008; J. Štolba, A2 2008, č. 37.
Rozhovory: J. Dewetter, Divadlo 1962, č. 10; M. Novotný + T. Pěkný, My 67, č. 12; J. Váša, MF 3. 3. 1968; I. Rössler, Reportér 1968, č. 31; J. Kolář, Melodie 1974, č. 10; J. Burian, Melodie 1976, č. 12; J. Švarcová, Gramorevue 1978, č. 3; V. Gardavský, Amatérská scéna 1984, č. 4; R. Křesťan, Z. Šálek, MS 1985, č. 7; Z. Malý, Melodie 1987, č. 12; J. Kolář, Dramatické umění 1988, č. 1; V. Hanzel, LidN (smz.) 1989, č. 9; D. M. Spáčil, Svět v obrazech 1989, č. 49; S. Daníčková, Forum 1990, č. 23; J. Lederer in Tak tedy... přijďte! (1990, pův. slovensky s tit. Povedali... príďte, 1968); J. Seydler, Reportér 1991, č. 14; V. Polednová, SvSl 31. 10. 1992; T. Pech, Týden 1994, č. 4; K. Čech, MFD 16. 6. 1994, příl. Magazín Dnes č. 24; J. Herman (ed.): Vy si mne s někým pletete (1994); D. Hylmarová, Playboy 1996, č. 12; V. Vašák in Jo, ten tenkrát... aneb Slavní čeští senioři (1996); J. Rulf, Reflex 1996, č. 33 (též in Jací jsme, 1997); J. Jařab in Večerní rozmluvy s hosty Univerzity Palackého (1998); A. Kramer, Právo 3. 4. 1999 (též in Interview, 2001); M. Švagrová, LidN 30. 11. 1999; A. Plavcová, LidN 1. 2. 2002, příl. Pátek LN č. 5; V. Ježek + Z. A. Tichý in Šest z šedesátých (2003); J. Kolář, DivN 2005, č. 13; H. Dědek in Reflex interview (2006); M. Čunderle, Svět a divadlo 2007, č. 4; J. Vondrák in Básníci Evropy (2007).
Archiv: LA PNP: Osobní fond (částečně zpracováno, bez soupisu).
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČRPamátník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963
Oficiální stránky divadla Semafor
Neoficiální stránky Semaforu (http://www.semafor.wdr.cz/main.php; http://home.cogeco.ca/~semafor/semafor.html)