Ladislav  PECHÁČEK

 Pecháček začínal jako humorista hledající zdroje komiky v maloměstské drobnokresbě, lehce ironizované pubertální erotice a hojném využití bonmotů a aforistických výroků. Laskavý humor a vlídně satirické podbarvení částečně autobiografických motivů (studia na medicíně a lékařská praxe) charakterizují jak jeho knižní prvotinu Amatéři, která se stala předlohou filmu Jak svět přichází o básníky, tak v různé míře i pokračování tímto snímkem zahájeného, dosud šestidílného filmového cyklu, jehož prvních pět dílů se dočkalo knižní podoby (Filmové povídky Ladislava Pecháčka, Konec básníků v Čechách..., Jak básníci neztrácejí naději). Po vybočení k účelově pojaté, dobovým politickým hlediskům přizvukující satiře na záměry a činy reformátorů roku 1968 Červená rozeta našel Pecháček již počátkem osmdesátých let optimální tvůrčí polohu v ambivalentním vidění života a v tragikomické, čechovovské poetice. Uplatnil ji jak ve sbírce Sladkokyselé povídky, tak zejména ve dvojici satirických románů spojených typem neambiciózního a traumatizovaného člověka, jednou společensky nepřizpůsobivého (Dobří holubi se vracejí), podruhé naopak až groteskně přizpůsobivého (Vážení přátelé, ano). Prostředí protialkoholní léčebny v prvním románu i ředitelství velkého keramického závodu v druhém fungují jako synekdochy společnosti, která si cení více přetvářky než autentičnosti a která degraduje vztahy mezi lidmi na schematizované komunikační vzorce. V druhé z těchto próz (s příznačným podtitulem „administrativní román“) zároveň vrcholí autorův zájem o jazykovou frázi: ve fenoménu „dobré řeči“ Pecháček postihuje základní výrazové mimikry standardizovaného člověka a jeho životního způsobu. Životní osudy drobného živnostníka zmítaného „velkými dějinami“ a jeho rodiny v druhé polovině 20. století zachytil v románu Osvobozené kino Mír. Distance od vlastního osudu jako reakce na faktickou nemožnost mu jakkoli porozumět jako by byla pro ústředního hrdinu základním předpokladem přežití. I zde jsou však podstatnými prvky ironie a humor, oscilující mezi absurditou a groteskou. Samota jako základní pocit člověka ve stále absurdnějším světě, který pozbyl jakýkoli řád a společensky sdílený hodnotový rejstřík a v němž je obtížné najít smysl vlastní existence, spojuje generačně vzdálené hrdiny románu Spolek osamělých srdcí – průměrného filmového scenáristu, o jehož dílo producent postupně ztrácí zájem, i nedospělou písařku, jež ve vztahu ke stárnoucímu umělci nachází klamnou, ale jedinou životní perspektivu. Poetiku prvních Pecháčkových povídek připomínají příběhy souboru Hořká čokoláda: někdejší tragikomické typy se zde však proměňují v dezorientované, víceméně patologické osobnosti, stižené různými psychosociálními poruchami a neschopné porozumět příčinám své situace ani důsledkům svých činů.