Felix VODIČKA

 Již rané Vodičkovy práce, zabývající se ohlasem poezie Bérangerovy u májovců nebo ohlasy Charlese Baudelaira a Théodora de Banville u Březiny a Vrchlického, naznačily hlavní směr, jímž se bude ubírat autorův pozdější vědecký zájem: v rovině historické k výzkumu literatury 19. století a její vývojové problematice, v rovině teoretické k otázkám povahy a příčin proměn v „ohlasu“ a recepci literárních děl. Důsledná objektivnost, tj. snaha zahrnout do vědeckého zájmu i ty složky literárního díla, které pozitivistická bádání ponechávala subjektivnímu soudu, a zároveň smysl pro historičnost i důraz na systémovost v přístupu ke zkoumání látky a jejímu výkladu, přivedly Vodičku koncem 30. let k účasti na práci v Pražském lingvistickém kroužku. Na rozdíl od starší generace literárněvědných strukturalistů (Jan Mukařovský), zaměřené k teoretickým otázkám poetiky a jejich aplikacím v analýze a výkladu literárního, zvláště básnického materiálu, se vlastní oblastí Vodičkova zájmu stala literární historie. Jedna z prvních výrazně strukturalisticky orientovaných studií Literární historie, její problémy a úkoly (in sb. Čtení o jazyce a poezii, 1942), sledující vedle syntetizujícího aspektu též programový zřetel, je pokusem vyvodit z literárně-estetických hledisek strukturalismu závěry pro celý systém a praxi literární historie. Vodička vychází z historické podmíněnosti každé literární struktury díla (děl) jako estetického objektu, a to ve všech vrstvách. Pohybu a proměnám literární struktury přisuzuje „vlastní imanentní vývojovou logiku, v jejímž rámci se teprve realizují vnější mimoliterární zásahy, ať už v rovině individuální (autorský kontext), nebo v rovině historicko-společenské“. Vodička tak do literární historie integruje výzkum otázek, jejichž řešení je podřízeno hledisku časovému, i těch, které předpokládají zkoumání v osobitých strukturních celcích (např. žánrových), tedy rovněž otázky „vývojové“ poetiky. V této studii Vodička zformuloval dva teoreticko-metodologické předpoklady strukturalistické literární historie: 1) funkční hledisko v přístupu k literatuře, umožňující vysvětlit mj. pohyb jednotlivých složek vzhledem k vývojovým tendencím (později je rozpracoval v modifikované podobě v tzv. teorii úkolů); 2) hledisko recepční, promítnuté do konceptu osobitě pojaté „konkretizace“ literárních děl. Tento pojem Vodička přejal od Romana Ingardena, vyprostil jej však ze systémových vztahů fenomenologické estetiky. Na rozdíl od Ingardena, který chápe literární dílo jako „schematický výtvor“, jehož neurčitá (nedourčená) místa potřebují doplnění čtenářem, vychází Vodičkovo pojetí z literárního díla jako znaku s estetickou funkcí, jehož význam a estetická hodnota je postižitelná na základě daných literárních konvencí a norem. Ve Vodičkově koncepci je konkretizována celá struktura díla, která tím, že je promítnuta na pozadí aktuální struktury literární tradice, nabývá za „změněných okolností časových, místních, společenských, a do jisté míry i individuálních, vždy nového charakteru“. Toto pojetí je uplatněno v průkopnické stati Literárněhistorické studium ohlasu literárních děl. Problematika ohlasu Nerudova díla (Slovo a slovesnost, 1941), v níž Vodička rekonstruuje historický proces vnímání a proměn v hodnocení literárních jevů. Rekonstrukce literární struktury, jejího pohybu a vývojových proměn se staly těžištěm prací zaměřených od konce 30. let převážně k literatuře 19. století. V knize Počátky krásné prózy novočeské (dokončena 1945), spojující aspekt literárněhistorický s literárněteoretickým, podal Vodička popis jedné – pro českou literaturu konstitutivní – etapy vývoje v její jazykově stylistické specifičnosti, estetické intenci a společenské funkčnosti, přičemž zřetel komparatistický mu umožnil objevně zařadit Jungmannovu generaci do rámce evropského preromantismu. Na pozitivní výsledky svého strukturalistického období navazoval i později, kdy z pozic marxistické literární vědy vytvářel koncepci české obrozenské literatury, tj. její periodizaci, vývoj jednotlivých žánrů i vůdčích osobností. Jejím metodologickým základem se stala tzv. teorie úkolů, vycházející ze společenského vývoje jako jednoho z důležitých faktorů, jenž předkládá duchovní aktivitu člověka své historicky podmíněné potřeby. Tato teorie je rozpracováním dřívějšího více méně typologického pojmu funkce: výchozí je důraz na práci umělce, který je postaven před úkol vyrovnat se v řádu literatury (tj. v podmínkách vývoje literární struktury obsažené v autorově, popř. v kolektivním povědomí) s novou životní, individuální i společenskou skutečností. Na tomto pojetí je založena většina studií o obrozenské literatuře (Cesty a cíle obrozenské literatury) i autorská a redakční činnost na druhém svazku Dějin české literatury. Teorie úkolů přes slabiny, spočívající v předpokladu preexistence životních obsahů, pro něž literatura hledá adekvátní vyjádření, umožňovala nazírat a pojímat vývoj literatury jako literární proces realizující se v průsečíku vztahů autor – literární tradice – společenská životní realita, tj. jako proces příčící se normativnímu hodnocení nebo preferování jednoho tvůrčího principu a metody. Tento přístup k literatuře tvoří také svorník mezi Vodičkovým strukturalistickým a marxistickým obdobím, jak to dokládá soubor studií Struktura vývoje, z nichž první pochází z roku 1941 a poslední z roku 1967. Kontinuita Vodičkova vědeckého zájmu je zde dána nejen materiálem výzkumu (obrozenská literatura, Božena Němcová, Karel Hynek Mácha, a také Jan Neruda jako klíčová osobnost druhé poloviny 19. století), ale i zaměřením na literární proces, vývoj a proměny literární struktury. V jejich rámci řeší Vodička otázky např. polarity romantismu a realismu, národní individuálnosti a světovosti, literární kontinuity, modernosti aj., a to v pojetí, které těmto pojmům, užívaným k hodnotícím klasifikacím, vrací jejich konkrétní historickou náplň a platnost. – Nedílnou součástí Vodičkovy tvůrčí aktivity byla přednášková činnost, vyznačující se myšlenkovou úrovní a úsilím o vědeckou objektivitu, v neposlední řadě též pokus o nové metody literárního vyučování na středních školách (učebnice Svět literatury 1).