Viktor FISCHL

Předválečnou fázi Fischlovy tvorby představuje lyrika vyhraňující se pod vlivem Františka Halase a Otokara Fischera. Jsou pro ni příznačné melancholické nálady, motivy smrti a bolestné tušení válečné katastrofy, jež vrcholily ve sbírce Hebrejské melodie, sdělující hluboké soucítění s lidským utrpením a touhu po zdroji útěchy. Válečné prožitky z celé Evropy odrážejí sbírky Lyrický zápisník, Mrtvá ves, Evropské žalmy a Anglické sonety. Poválečnou básnickou tvorbu shrnuje až výbor z osmdesátých let Dům U tří houslí. – Fischlovo prozaické dílo má charakter variací na několik klíčových problémů či obtížně zodpověditelných otázek; spíše než vývojovou linii v něm lze identifikovat návratné tematické okruhy. Převaha autorových próz (s výjimkou poválečné Písně o lítosti, prozaické ódy na toleranci, soucit a vzájemné odpuštění) vznikala ve zralém věku, po ukončení diplomatické kariéry (své zkušenosti z této oblasti autor využil jako rámec souboru tragických i komických příběhů v pozdních Povídkách ze starého cylindru). Tíhnutí k rekapitulaci životní zkušenosti se projevuje především v postojích vypravěče, jemuž je vlastní senzitivita, reflexivita, tendence k meditaci, bilancování a gnómám, ať už je vypravěč stylizován jako autobiografický (v prózách vzpomínkových), jako fikční protagonista (Dvorní šašci, Loučení s Jeruzalémem, Ulice zvaná Mamila) nebo jako pozorný svědek více či méně uvěřitelných příběhů ve sbírkách povídek. Autorovo filozofické krédo vyjadřuje lyrizovaná próza Kuropění, přinášející ve dvojí optice – melancholicky romantické a vděčně vitalistické – obraz vesnice jako mikrokosmu naplněného cyklickým děním, jež ve své všednosti vyjevuje věčné životní hodnoty v nepřetržitém toku času, daleko přesahujícím hranice jednoho příběhu či lidského osudu. Z představy „toku života vytrysklého z vyprávění“ vyvstává soubor povídek Figarova zlatá svatba, navazující na čapkovský typ apokryfů; apokryfnost tu spočívá v rozvíjení a pokračování původních příběhů. K aluzi tradičního žánru se Fischl vrátil ve filozofických povídkách se zvířecím vypravěčem Skorobajky. – Podstatná část Fischlových próz, vyznačujících se stěhováním motivů a epizod, je věnována židovské tematice. I do námětů ze současného života Izraele, zpracovaných hlavně v povídkové tvorbě (Jeruzalémské povídky, Z povídek nosiče Ovadji), se promítají reminiscence utrpení Židů za druhé světové války. V dalších dílech je pak zvažována sdělitelnost svědectví o holocaustu: v románech Dvorní šašci a Hodinář z uličky zvěrokruhu si ti, kdo přežili, kladou otázku po smyslu svého přežití, jež pociťují jako závazek. Těmito i dalšími prózami (Kafka v Jeruzalému, Loučení s Jeruzalémem, Ulice zvaná Mamila) prolíná obraz Jeruzaléma jako zázračného města obývaného lidmi nadanými výjimečnými schopnostmi i podivíny, města, v němž prostřednictvím opakování modelových příběhů, ba i převtělování jejich protagonistů splývá minulost s přítomností. Spolu s domovem autorova dětství (tematizovaným ve vzpomínkové próze Rodný dům) představuje Jeruzalém (bez ohledu na to, že je dějištěm množství aktuálních konfliktů) prostor jistoty, pramenící z tradice, a také prostor naděje. Ta se vždy znovu rodí z vypravěčovy neustávající metafyzické disputace o božské autoritě; hlavní rysy přisuzované metafyzické instanci jsou přitom „lidské“: odpovědnost a existenciální osamělost, v níž je tato autorita nucena činit dalekosáhlá rozhodnutí. Právě naděje a až mentorsky traktovaná vděčnost za obohacující smyslovou zkušenost z mnohotvárného světa překonávají i deziluzi pramenící z jeho ostrého politického a náboženského rozdělení. Z tohoto hlediska se i Fischlova variace na tradiční pohádku o Palečkovi, situovaná do perského Chorásánu (Říkali mu Sefi), jeví jako smířlivé gesto sjednocující svět skrze sdílené příběhy. – Nostalgické a sentimentální nálady vytvářejí spojnici mezi Fischlovou tvorbou pro dětské čtenáře (Strýček Bosko, Modrý kolotoč) a jeho „pohádkami pro dospělé“ (Velociped pana Kulhánka, Hrací hodiny). Trvalým zdrojem naděje zůstává pro autora láska jako dar života v obojím slova smyslu, zdrojem jistoty pak až ideálně pojatá rodina, jejíž symbolický kruh zůstává v platnosti i tehdy, když jsou jednotliví členové oběťmi tragického osudu, ať už individuálního či spjatého s dějinami (Zátiší s houpacím koněm, Hovory s jabloní). – Z hlavních tematických okruhů vybočují povídky exemplifikující politické procesy padesátých let (Obžalovací spis) a ironická hříčka s faustovským rámcem Maškary v Benátkách, v níž autor doslovně karnevalizuje úskalí prudkého civilizačního rozvoje za současného přetrvávání kulturních schémat. – V závěru své spisovatelské kariéry Fischl reflektoval svou tvorbu (včetně jejích zdrojů a nedokončených pokusů) pod příznačným titulem Prstoklady. Takřka symbolickou tečkou za jeho dílem je pak poslední román Vy, soudcové athénští, v němž spisovatel pro vyjádření svého poselství o touze po sebereflektujícím dialogu jako prostředku dorozumění využil jako mluvčího postavu antického filozofa Sókrata.
Původní autorovu tvorbu provázela činnost překladatelská, zahrnující jak práce odborné, tak beletrii, v posledních letech zaměřená zvláště k modernímu zprostředkování vybraných biblických textů.