Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jan GROSSMAN

* 22. 5. 1925, Praha  
† 10. 2. 1993, Praha  
 
Literární historik, kritik a editor, divadelní teoretik, dramatik a režisér
 Manžel herečky Marie Málkové (* 1941). Maturoval 1944 na gymnáziu v Praze. Ke konci války se účastnil protifašistického odboje a bojoval v Pražském povstání. Od 1945 studoval na FF UK srovnávací literaturu a estetiku u Václava Černého a Jana Mukařovského. Souběžně byl redaktorem deníku Mladá fronta, týdeníku My 45 a lektorem činohry Národního divadla. Po únoru 1948 byl ze studia vyloučen (PhDr. až 1991 knižním souborem prací Analýzy). 1949–1956 nesměl publikovat. Zprvu pracoval jako dramaturg a režisér brněnského Státního divadla. 1953 se stal v Praze dramaturgem a režisérem Burianova Armádního uměleckého divadla (od sezony 1955–1956 D 56), 1956 redaktorem poezie v nakladatelství Čs. spisovatel, 1958 však musel z nakladatelství odejít. Během následné spolupráce s Laternou magikou se podílel na Radokově koncepci „světelného divadla“ (1959–1960), poté pracoval krátce jako dramaturg a režisér Městského divadla na Kladně. 1962–1968 řídil činohru Divadla Na zábradlí. Jako dramaturg a režisér zde mj. uvedl Jarryho Krále Ubu (1964), Havlovo Vyrozumění (1965) a Kafkův Proces (1966). Po 1968 opět nesměl publikovat (připravované výbory jeho statí se nerealizovaly), značně omezena byla i jeho práce divadelní. Načas se uplatnil jako režisér v zahraničí, zejména v nizozemském Arnhemu. Roku 1975 (po účasti na zkouškách a jediném představení Havlovy Žebrácké opery v Počernicích) mu však bylo cestování do ciziny zakázáno. Spolupracoval s oblastními divadly, zejména se Západočeským divadlem v Chebu (1974–1979) a Divadlem Vítězného února v Hradci Králové (1980–1982). Do Prahy se jako režisér vrátil 1980 (Viola), trvale až 1983 (Divadlo S. K. Neumanna). Od 1989 znovu působil v Divadle Na zábradlí, 1991 se stal jeho uměleckým ředitelem; uvedl zde mj. Molièrova Dona Juana (1989), Havlovo Largo desolato (1990) a Pokoušení (1992).
 Grossmanovým literárněvědným debutem byla studie Integrální realismus otištěná v Řádu (1943). Dále publikoval především v časopisech Generace (1945–46), Listy (zde mj. stať Válečná generace, 1946), My 45–46, Kvart, Lidová kultura, Program SD v Brně, Nový život (zde 1956 stať O krizi v literatuře), Květen (1958–59), Acta scaenographica (1960–61), Divadlo (od 1957), Divadelní noviny aj. V samizdatu vyšla 1988 první verze knihy Analýzy (Edice Expedice); jeho text byl vydán též v samizdatovém sborníku Dynamoarchismus (Česká expedice, 1987). Česká televize o jeho životě a díle natočila medailon Pokoušení Jana Grossmana (r. Milan Maryška, 1992) a dokumentární film Žít svůj osud (r. Aleš Kisil, 1997). – V začátcích užíval původního vlastního jména Grossmann. Podepisoval se též J. M. Grossman či J. M. Gros a užíval šifer JMG; J. M. G.; jmg; J. G.; jg; J. M.; G.; -n; v samizdatu užil šifru R. C.
 Grossman vstoupil do literárního života již jako osmnáctiletý. Zprvu byl mluvčím skupiny dynamoarchistů (Jaromír Hořec, František Listopad, Oldřich Kryštofek, Jaroslav Morák aj.), kteří se zformovali koncem války a po válce v návaznosti zejména na německou romantiku zdůrazňovali tvořivost literatury, dynamičnost umění a kultury vůbec (sborník Aktiv). V roce 1946 Grossman zformuloval v sérii článků publikovaných v časopise Generace svou koncepci analyticky věcné literatury, která zachycuje základní existenciální lidské situace a je protikladná „postulativní ideologii“. To jej přivedlo k trvalému zájmu o dílo Františka Halase a Jiřího Ortena i ke sblížení se Skupinou 42 (zabýval se zvláště poezií Jiřího Koláře). Souběžně vedl polemiky se zastánci socialistického realismu. Již na sjezdu spisovatelů 1946 se střetl s představiteli pojetí literatury podřízené ideologii, jmenovitě s Jiřím Hájkem; po 1948 pak byl likvidačním způsobem kritizován zvláště jeho doslov k Weilovu Životu s hvězdou (1949). Od 1956 doprovázel jako kritik i redaktor mladou básnickou tvorbu, která překračovala schematismus počátku 50. let (Miroslav Holub, Milan Kundera, Jiří Šotola aj.). V zásadních statích o poezii (Jiří Kolář, František Halas, Jiří Orten), o dramatu a divadle (Bertolt Brecht, Eugen O’Neill, Alfréd Radok, činohra Národního divadla) se vracel k mimoideologickému pojetí umění. Poté, co byl podroben ostré politicko-kulturní kritice (Ivan Skála, Jan Petrmichl, Jiří Hájek), Grossman zvolna opouštěl pole literární kritiky a esejistiky a obracel se k práci divadelní. Přesto i později časopisecky uveřejnil několik zásadních úvah, publikovaných zejména v časopise Divadlo (např. Síla věcnosti, 1961; Kafkova divadelnost?, 1964), statí analyzujících možnosti působení divadla a filmu (Divadelní úlohy filmu, 1959; 25 let světelného divadla, Acta sceanographica 1960/1961) a sérii předmluv a doslovů (k dílu Brechtovu, Weilovu, Kolářovu, Havlovu aj.), v nichž prohloubil svou koncepci literatury a divadla. V práci divadelněkritické se věnoval zvláště moravským činoherním souborům, hereckým a scénickým prostředkům a „malým scénám“ 60. let.

BIBLIOGRAFIE

Studie: Dvě studie o Kafkovi (EE, 1990, s M. Uhdem; též něm.); Analýzy (soubor studií, 1991, ed. J. Holý a T. Pokorná); Texty o divadle 1, 2 (v šestisvazkové edici Jan Grossman, sv. 4 a 5; ed. M. Klíma, J. Dvořák a Z. Jindrová, 1999, 2000).
Divadelní hry a pásma – scénicky: Co vyprávěl papoušek (loutk. pro děti, prem. 1956, s V. Lebedou).
Dramatizace a adaptace: F. Šrámek: Sláva života (pásmo, prem. 1947); J. Hašek: Dobrý voják Švejk (D, rozmnož., 1962, i prem.); A. Jarry: Král Ubu (D + rozbor inscenace, rozmnož., 1966, prem. 1964, s M. Macourkem); F. Kafka: Proces (D, rozmnož., 1966, i prem.); R. Jeffers: Pastýřka putující k dubnu (s dalšími, prem. 1982).
Překlady: A. J. Cronin: Klíče království (1948; s tit. Klíče království nebeského 1995); L. N. Rachmanov: Profesor Poležajev (rozmnož., 1949, s J. Kopeckým; též s tit. Neklidné stáří); P. Karvaš: Pevnost (rozmnož., 1951); E. O’Neill: Smutek sluší Elektře (rozmnož., 1960); T. Williams: Sestup Orfeův (rozmnož., 1961, s J. Kolářem); A. Miller: Pohled z mostu (in Pět her, 1962; samostatně rozmnož., 1967); W. Saroyan: Minuty na hodinách (rozmož., 1968, prem. 1948).
Příspěvky ve sbornících
: Aktiv (1945; též in Aluze 2000, č. 1); In memoriam Josefa Hory (1945); Fráňa Šrámek. Básníkovi k sedmdesátinám (1947); Konference o činoherní kritice (1959); O poslání a možnostech moderního umění (1964); Laterna magika (1968); O současné české režii. České divadlo 6 (1981); Kafka 89 (rozmn. 1989).
Uspořádal, vydal a redigoval: F. Halas: Básně (1957, s V. Justlem); J. Orten: Deníky (výbor, 1958); B. Brecht: Myšlenky (1958); F. Halas: Magická moc poezie (1958, s V. Justlem); Jevištní výtvarnictví (katalog výstavy, 1960); spisy: Spisy Bertolta Brechta (1959, 3 sv., s L. Kunderou a R. Vápeníkem).
Korespondence: M. Špirit (ed.): „Neobyčejný Jindřich“, RR 1995, č. 29 (listy J. Chalupeckému).

LITERATURA

Bibliografie: M. Přikrylová: Bibliografie J. G., in Jan Grossman 6 – Post scriptum (2001); též: Soupis režií J. G. + Divadelní bibliografie J. G., Divadelní revue 1990, č. 3; Bibliografie J. G. in J. G.: Analýzy (včetně soupisu režií, 1991); M. Přikrylová in Jan Grossman 1. Svědectví současníků (1996)
Knižně: Jan Grossman 1, 2, 3, 6 (1996–2001, ed. M. Klíma a M. Boková s dalšími; sv. 1: Svědectví současníků, sb. vzpomínek a studií, 1996; sv. 2: Inscenace, sb. studií, 1997; sv. 3: Interpretace, sb. studií, 1998; sv. 6: Post scriptum: doplňky, bibliografie, rejstříky, 2001); Divadelní jarmara A. Radoka a J. Grossmana (katalog výstavy fotografií, 1999, ed. J. Krejčí).
Studie a články: A. Radok in Laterna magika (1968); V. Rzounek in Řád socialistické tvorby (1977); V. Havel in Dálkový výslech (Purley 1986); J. Toman (= J. Holý): doslov, in Analýzy (smz. 1988); V. Havel: předmluva, in Analýzy (1991); J. Holý – T. Pokorná: doslov, in Analýzy (1991); T. Pokorná: J. G., LidN 10. 8. 1991, příloha Nedělní LidN; Z. Hořínek: Analýza a charakter, Divadelní revue 1992, č. 5; J. Hořec: Umlčovaný J. G., Tvar 1993, č. 10; M. Klíma: První ohlédnutí za J. G., Svět a divadlo 1993, č. 1; V. Justl, Literát a divadelník Jan Grossman, DivN 1995, č. 20; J. Hořec – M. Sígl (edd.): Generace 45: Pamětníci Mladé fronty 1945–1950 (1997; dokumenty ke kauze J. G.); V. Justl: Grossmanův „Antiúnor“ 1958, DivN 2005, č. 11; M. Bauer in Tíseň tmy (2005).
Recenze: Analýzy: M. Petříček, NK 1992, č. 8; M. Špirit, KS 1993, č. 2; Z. Pešat, ČL 1993, s. 323 (též in Tři podoby literární vědy, 1998) * Jan Grossman 4–5: Texty o divadle: Z. Hořínek, LidN 8. 8. 2000; J. Kerbr, NK 2000, č. 28.
Rozhovor: J. Černý, LidN 13. 1. 1990.
K životním jubileím: I. Vojtěch, LitN 1990, č. 10; F. Knopp, Denní Telegraf 23. 5. 1996; T. Pokorná, LidN 10. 2. 1998; V. Kudělka, Kam v Brně 2000, č. 1.
Nekrology: J. Černý, DivN 1993, č. 5; Z. Hořínek, LidN 18. 2. 1993, příloha Národní 9; J. Holý, LitN 1993, č. 9.
Vzpomínky: J. Hořec: Lidé kolem Grossmana, DivN 1999, č. 17 a 18; I. Racek: Na cestě od Černých baronů na Vinohrady 5, DivN 2000, č. 7; J. Dewetter, Pointy: Pointa pro katakomby a J. G., Tvar 2000, č. 10; R. Vašinka: Vydolováno z nepaměti 2, DivN 2001, č. 6; P. Landovský: Jmenoval jsem se hercem 2, DivN 2001, č. 11; I. Rajmont: Všechny vás zavřou 2, DivN 2002, č. 9 (též in Ivan Rajmont: Režisér a divadlo, 2005); T. Burns, LidN 11. 2. 2002; J. Hořec: Hořec nanečisto, Aluze 2002, č. 1 a 2; V. Havel: Krásná doba mého života 1 a 2, DivN 2004, č. 1 a 2; L. Kundera in Různá řečiště B (2005).

Autor hesla: Jiří Holý (1994)
Aktualizace hesla: 31. 8. 2006 (kb)
 
zpět na hlavní stranu