Jindřich CHALUPECKÝ

Od počátku třicátých let psal Chalupecký literární kritiky věnované především české poezii a články o výtvarném umění; později publikoval teoretické stati o filozofických a tvárných otázkách soudobého umění. (Z recenzí básnických sbírek a teoretizujících článků z let 1934–1948 byl ještě za Chalupeckého aktivní účasti uspořádán výbor Obhajoba umění). Chalupeckého reflexe se od počátku soustřeďovaly jednak k otázce, co je umění (respektive co činí autora skutečným umělcem), jednak k vymezování smyslu a postavení umělecké tvorby v moderní průmyslové společnosti. Přátelské styky s malíři (zejména s Václavem Bartovským, Františkem Grossem, Františkem Hudečkem, Františkem Janouškem, Jiřím Kolářem, Zdeňkem Rykrem) jej vedly k úvahám o budoucích perspektivách uměleckého, především výtvarného projevu (Smysl moderního umění); tématem se mu stala situace evropských avantgard a jistý útlum, k němuž dospěly po etapě surrealismu. Chalupeckého stanovisko se vyhranilo na počátku čtyřicátých let: tehdy se pokusil – odmítaje přebujelou metaforičnost moderního umění – definovat hlavní rysy tematičnosti obnovované postavantgardní tvorbou (eseje Svět, v němž žijeme, Generace). Představa umění jako „svědka života“ a proklamace návratu k dramatické podstatě lidské každodennosti, které v té době formuloval, souzněla s uměleckým programem básníků a výtvarníků Skupiny 42, jejímž teoretickým mluvčím i organizátorem se Chalupecký stal.
Jeho eseje a články z poválečných let reagovaly v teoretické rovině na aktuální kulturněpolitické podněty, jež přinášela doba (problémy vztahu mezi Západem a Východem, marxismem a uměleckými avantgardami, kulturními hodnotami minulosti a revoluční společností, svobodou a vázaností uměleckého projevu aj.). V této době k nám Chalupecký uváděl (hlavně prostřednictvím revue Listy, jíž vtiskl jako redaktor myšlenkově vyhraněnou koncepci) tvorbu francouzského existencialismu, včetně jeho filozofických předchůdců a souputníků. Po politicky vynucené odmlce (od roku 1949), kdy se mohl věnovat jen otázkám průmyslového výtvarnictví, se Chalupecký k úvahám o soudobém výtvarném umění vrátil během šedesátých let: předmětem jeho zájmu byly opět tendence směřující od abstrakce k novému zvěcnění (pop art, vizualismus, happening aj.). Informativní pojednání o vývoji avantgard od expresionismu a rozbor situace soudobého experimentujícího umění podal v knize Umění dnes. V následné době, kdy Chalupecký opět nemohl doma publikovat, napsal řadu „příběhů“ postmoderních českých a slovenských výtvarníků sedmdesátých a osmdesátých let, kteří rozrušili hranice autonomní oblasti umění a pokusili se – každý svým způsobem – proniknout do sféry „životního konání“ (Na hranicích umění). Zvláštní pozornost opakovaně věnoval výtvarníkovi a básníkovi Jiřímu Kolářovi.
Cíleným zaměřením na opomíjené umělecké osobnosti (jeho první soustředěný zájem patřil např. výtvarníku Zdeňku Rykrovi) a okrajové či dosud neprobádané fenomény často sehrával roli průkopníka: byl první, kdo v polovině šedesátých let zaznamenal akční umění Milana Knížáka, a později jako jeden z mála teoretiků věnoval pozornost specifické otázce umění žen (mj. Evy Kmentové), byť ji v duchu svého přístupu nevnímal jako otázku politickou, nýbrž estetickou a v konečném důsledku především existenciální. Rozsáhlá stať Moskevský deník, publikovaná poprvé anglicky v roce 1973 v londýnském časopise Studio International (česky knižně in Cestou necestou), jako jedna z prvních informovala o neoficiálním ruském výtvarném umění. Průkopnictví mu přináleželo také v oblasti výstavní praxe, a to i v mezinárodním kontextu: v roce 1969 např. uspořádal v pražské Galerii Václava Špály první výstavu Marcela Duchampa v tehdejším tzv. východním bloku.
V době normalizace se začal opět intenzivněji zabývat českou literaturou první poloviny 20. století, kterou posuzoval v kontextu myšlenkových i tvárných tendencí středoevropského umění (O dada, surrealismu a českém umění). Chalupeckého zájem platil zejména originálním a na první pohled nesnadno zařaditelným osobnostem; natrvalo jej zaujal zejména Richard Weiner, kterému již ve válečných letech věnoval monografický esej, pokoušející se o celistvý výklad autora a jeho čtenářsky nesnadno přístupné tvorby. Kniha, materiálově využívající spisovatelovy literární pozůstalosti, byla koncipována jako úvod k dvousvazkovému výboru a měla čtenáři naznačit cestu k proniknutí do díla. Pro Chalupeckého se pak stala východiskem k prohlubujícím se interpretacím, v nichž později sledoval jak Weinerovo filozofické pojetí světa a vztah k proudům evropského myšlení (od Kierkegaarda až k existencialismu), tak také individuální charakter jeho básnického vyjadřování, motiviky, obraznosti a jejich jazykové realizace. V sedmdesátých letech věnoval Weinerovi dvě velké samizdatové studie a výsledky svých úvah nakonec shrnul v portrét, zařazený do čela knihy Expresionisté. Tato kniha však obsahuje i konečné verze prací o dalších osobnostech vymykajících se tendencím lokálního vývoje (Jakub Deml, Ladislav Klíma a Jaroslav Hašek). Ohlas vyvolala Chalupeckého studie o Františku Halasovi Poezie a politika (1985 v londýnském časopise Rozmluvy), v níž odmítl obraz této osobnosti tak, jak jej podávají Paměti VáclavaČerného. Výklad založil na rozboru vztahu mezi metafyzickou a sociální linií básníkovy tvorby a vyhrotil ho v polemickou tezi proti vnášení ideologizujících kritérií do hodnocení uměleckého díla.
Své celoživotní tázání po smyslu umění v moderním světě, resp. přesvědčení o jeho nezastupitelné roli při prostředkování zkušenosti transcendence, shrnul Chalupecký v opusu Podobizna umělce v moderním věku (Duchampovské meditace), který posléze rozdělil na dvě části a v této podobě bylo dílo také posmrtně vydáno: ve svazku Evropa a umění sleduje v širokých souvislostech otázku transcendence a imanence (tyto pojmy přitom vnímá především v návaznosti na Karla Jasperse) v dějinách umění nejen (křesťanské) Evropy, ale i zemí asijských, a na tomto pozadí pak načrtává, jakou úlohu má, resp. by z jeho pohledu mělo mít umění v moderním světě. Pojetí moderního umění jako takříkajíc profánního náboženství ilustroval Chalupecký zejména na tvorbě Marcela Duchampa, jejíž reflexi je věnován svazek Úděl umělce (Duchampovské meditace).