Pavel TIGRID

 Původním jménem Pavel Schönfeld, svůj původně pseudonym P. T. přijal za úřední jméno v červnu 1945. – Pocházel ze semilského rodu spřízněného s Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem. Jako středoškolák byl jedním ze zakladatelů Divadelního kolektivu mladých (v Praze Na Zbořenci). Po absolvování gymnázia (mat. 1936) studoval na Právnické fakultě UK a zároveň působil v redakci Studentského časopisu, v němž také uveřejnil své první příspěvky. Na počátku protektorátu v březnu 1939 uprchl do Londýna, kde postupně pracoval jako číšník, hlasatel českého vysílání BBC a redaktor rozhlasového programu čs. exilové vlády Hlas svobodného Československa. V Londýně také vydával (spolu s Walterem Bergrem) časopisy Kulturní zápisník (v češtině a slovenštině) a Review 42 (v angličtině). Do Prahy se vrátil v červnu 1945. Pracoval nejprve na ministerstvu zahraničních věcí a poté spolu s Ivem Ducháčkem založil a řídil týdeník Obzory. 1946 se stal šéfredaktorem časopisu Vývoj.
Když se v únoru 1948 nevrátil z reportážní cesty po britské zóně Západního Německa, byla jeho žena v ČSR nějaký čas internována jako rukojmí a propuštěna až po protestech mezinárodní veřejnosti. Žil ve Frankfurtu, v němž zformoval Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa. Působil rovněž ve Výboru pro Svobodnou Evropu, kde se podílel na přípravách vysílání Radio Free Europe – Svobodná Evropa (od května 1951 opět pod názvem Hlas svobodného Československa). Sestavil redakci a byl jeho programovým ředitelem v Mnichově až do listopadu 1952, kdy pro koncepční neshody se severoamerickým vedením rezignoval. Vzápětí odešel do USA, kde zpočátku studoval na Columbia University, přednášel ve větších amerických městech o střední a východní Evropě a posléze se živil jako číšník v irském nočním lokále v Brooklynu. 1955 načas nastoupil do publikačního oddělení Radia Free Europe v New Yorku. 1956 založil exilový čtvrtletník pro politiku a kulturu Svědectví. 1959 byl zbaven státního občanství ČSR. 1960 přesídlil do Paříže a pokračoval ve vydávání Svědectví, při němž založil i stejnojmennou knižní edici a z něhož vytvořil hlavní politickou a kulturní tribunu čs. exilu. 1967 byl Tigrid v nepřítomnosti (v politickém procesu, v němž byl obžalován i Jan Beneš) odsouzen k čtrnácti letům vězení. Po roce 1968 se podílel na zrodu politického a kulturního dialogu reprezentantů poúnorového a posrpnového exilu, jednak na stránkách Svědectví , jednak prostřednictvím seminářů pořádaných od 1979 katolickou nadací Opus Bonum ve Frankenu v SRN.
Na konci 1990 přenesl Svědectví do Prahy, jeho vydávání pak uzavřel roku 1992 číslem 93. Od února 1991 do června 1992 působil jako poradce prezidenta ČSFR Václava Havla, přičemž žil střídavě ve Francii a v Čechách. 1993 byl členem Kolegia prezidenta ČSFR. Od ledna 1994 do voleb v červnu 1996 byl ministrem kultury ČR; v roce 1995 obnovil tradici udílení Státní ceny za literaturu a překladatelské dílo. V roce 1992 mu byl ve Francii udělen Řád čestné legie, v roce 1995 v Praze Řád T. G. Masaryka, v roce 2000 nejvyšší německé vyznamenání Velký kříž s hvězdou Řádu Za zásluhy. 1990 převzal od Bavorské akademie krásných umění Velkou cenu za exilovou literaturu, 1994 Pamětní medaili Edvarda Beneše, 2000 Cenu Nadace Pangea za úsilí o nápravu věcí lidských, 2000 Cenu Ferdinanda Peroutky. – Žil převážně v Praze, ke konci života střídavě v Praze a Héricy.