Karel HYNEK

Časopisecky publikoval od druhé poloviny čtyřicátých let v Mostu, Mladé frontě, Bloku, Listu sdružení moravských spisovatelů, Mladých arších, Mladých proudech, Křesťanské ženě (zde kromě povídek na počátku padesátých let uveřejnil řadu drobných filmových recenzí) aj. Posmrtně vyšly ukázky z jeho díla v Orientaci, Paternosteru (Vídeň) a Svědectví (Paříž), po roce 1989 byly jeho texty publikovány např. v Analogonu, Fragmentu (Bratislava), Hostu, Literárních novinách, Tvaru, Kontextech. Hynkovy dopisy Ludvíku Kunderovi byly částečně uveřejněny v Kunderově knize Řečiště (1993). – Jako aktivní hudebník měl Hynek blízko k jazzu, psal písňové texty, v nichž využíval motivy z vlastní básnické tvorby (Krásná hrnčířka aj.); zabýval se též recitací a režií. – V padesátých letech vydal v minimálních nákladech několik strojopisných souborů: Babička po pitvě (vznik díla 1946, vydáno 1952), Inu, mládí je mládí (vznik 1948, náklad jeden kus 1951), Ikarské hry (vznik 1948–1951, vydáno ve dvou exemplářích 1951, v roce 1952 pod týmž tit. v jednom exempláři rozsáhlejší výbor), Deník malého lorda (1952), posmrtně vznikly též Effenbergerem sestavené strojopisné soubory Dílo Karla Hynka (1954, 1981) a Výbor z díla 1941–1952 (1966). – Za Hynkova života nebyly oficiálně publikovány ani dramatické texty, jež psal společně s Vratislavem Effenbergrem: Jela tudy dáma (vznik 1950, vyšlo v jediném exempláři 1952), Svatební hostina (1950), Poslední umře hlady (1952) a tzv. pseudoromán Aby žili (1952). – Některá Hynkova díla byla vytvořena v těsné součinnosti s výtvarníky (hra Žer nehty stranou, inspirovaná scénickými návrhy Josefa Istlera, strojopisně v jediném exempláři 1952). – Kromě Pracovních sborníků „Znamení zvěrokruhu“ (1951) se podílel na parasurrealistickém strojopisném sborníku Židovská jména (1949, pseudonym Nathan Illinger); v ineditním surrealistickém albu Objekt 1 (1953) je již jeho tvorba uvedena „in memoriam“. Později byly Hynkovy texty zařazeny do samizdatových antologií Básníci a samotáři (1984, eds. Ondřej Fibich, Jiří Brixi), Básníci pražského undergroundu (1986, ed. Egon Bondy), Podoby surrealismu III (1989, ed. Ilja Matouš), Pražský surrealismus (ed. Vít Kolinger). – Samizdatové Dílo Karla Hynka (1981, edice Studijní materiály a dokumentace) se stalo východiskem první oficiální knižní publikace S vyloučením veřejnosti (1998), v níž autorovu básnickou, prozaickou, písňovou a publicistickou tvorbu doplňují Effenbergerova stejnojmenná studie, jeho pantomima „proti smrti Karla Hynka“, nazvaná Nekamenujte proroky, a konečně společné autorské texty Hynka a Effenbergera. – Dramatické adaptace Hynkových děl v letech 1992–1994 inscenovalo Naivně poetické divadlo v Plzni (pod režijním vedením Aleny Dvořákové). S interpretací Hynkových textů vystupoval též Miroslav Kovářík; Babička po pitvě je zachycena na 2CD Reduta blues (2013), doplněná hudebním doprovodem Vladimíra Mišíka a jeho skupiny ČDG. V roce 2002 inscenovalo jihlavské divadlo De Facto Mimo dramatizaci skladby Inu, mládí je mládí (r. Petr Soumar). – Pod titulem Ikarské hry chystalo na konci šedesátých let nakladatelství Mladá fronta výbor z Hynkova díla, k jehož vydání však již po roce 1969 nedošlo. – Vedle „židovského“ pseudonymu Nathan Illinger podepisoval Hynek své filmové recenze v Křesťanské ženě zkratkou Hy; v Mladých proudech (1947) bylo jeho jméno uváděno chybně jako Karel Hýnek.