Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Antonín Matěj PÍŠA

* 10. 5. 1902, Volyně 
† 26. 2. 1966, Praha 
 
Básník, literární kritik a historik
 Manžel Marie Píšové (roz. Manová, 1904–1983, sňatek 1929), pozdější pořadatelky a vydavatelky jeho díla.
Píša se narodil v rodině správce záložny ve Volyni, kde také vychodil obecnou školu. Od 1914 studoval na klasickém gymnáziu v Písku. Po maturitě (1921) se zapsal na FF UK v Praze. Studoval bohemistiku a germanistiku, jeho učiteli byli Jan Jakubec, Miloslav Hýsek, Otokar Fischer a Arnošt Vilém Kraus. Již od gymnazijních let se Píša účastnil veřejného a kulturního života v Písku. 1919 debutoval (jako sedmnáctiletý) v Píseckých novinách, v časopise středoškoláků Ruch a otiskl také první báseň v Neumannově Červnu, jehož se brzy stal pravidelným spolupracovníkem. V této době se seznámil se Zdeňkem Kalistou a Svatoplukem Kadlecem, a zejména s Jiřím Wolkrem, s nímž uzavřel trvalé přátelství. Jejich názorová blízkost, patrná z programových postulátů, se projevila ve společném odchodu z Literární skupiny, jíž byli oba zprvu (1921) členy, a ve vstupu do Devětsilu (1922). Ještě téhož roku však Píša Devětsil opustil (podobně jako o něco později Jiří Wolker) pro nesouhlas s jeho vyhraňující se orientací směrem k poetismu. Po Wolkrově smrti prožíval Píša těžce životní přelom, provázený rozchodem s většinou generačních druhů a hledáním nových tvůrčích i životních východisek. Znovu se sblížil s Literární skupinou a s okruhem jí blízkým. 1927 zakončil Píša časopiseckou publikací veršů z již nerealizované sbírky Plaché kroky dráhu básnickou. V témže roce získal titul PhDr. prací Otakar Theer a vstoupil (zprvu jako zástupce Otokara Fischera ve funkci divadelního referenta Večerníku) do redakce Práva lidu (kam přispíval už od 1925, kulturním redaktorem 1928–1938). V redakci Práva lidu pracoval Píša až do roku 1938, kdy po zrušení deníku přešel s částí redakce (Jaroslav Seifert) do Národní práce (1939–1941) a posléze do stejnojmenného nakladatelství (1942–1945). Po osvobození krátce pracoval v deníku Práce, v sezoně 1945/1946 byl dramaturgem Národního divadla. 1946–1947 opět působil jako novinář (Práce, Právo lidu) a poté jako redaktor v nakladatelství Práce (od 1948). 1951 Píša z novin odešel a soustředil se (vedle rozsáhlé lektorské činnosti) k práci ediční a literárněhistorické. 1952–1954 pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, od 1954 po odchod do důchodu (1963) byl redaktorem v nakladatelství Čs. spisovatel.
 Po zmíněném debutu v Píseckých novinách a Ruchu (1919) Píša postupně přispíval zejména do periodik: Červen, Cesta, Země, Rudé květy, Život, Pramen, Orfeus, Den, Proletkult, Host (1921–1929, 1928 též redigoval), Socialista, Rudé právo, Průlom, Tribuna, Zvon, Přerod, Tvorba, Kmen (Neumannův, 1920–1921; Fučíkův, 1927), Nová svoboda, Právo liduVečerník Práva lidu, Sever a Východ, Rozpravy Aventina, Literární svět, Dělnická osvěta, Literární noviny, Čin, Panoráma, Program D 38, Kritický měsíčník, Národní práce, Divadelní letáky; po 1945: Práce (1945–1947), Kytice, Kulturní politika, Divadelní zápisník, Česká literatura, Impuls, Písecký zpravodaj. Řídil knižnice Mladí autoři (nakladatelství František Svoboda, 1923–1925), Poezie (Melantrich, 1939–1944), Křižovatky. Nová řada A (Dělnické nakladatelství, 1947–1948) a Dílna (Čs. spisovatel, 1959–1966). V Prameni používal pseudonym A. Šíp. Užíval šifer: -a, amp, amp., -amp-, AMP, AMP., A. M. P., Dr. A. M., p, p., P., pš., š., -š-, -ša.
K padesátým narozeninám mu byl věnován rukopisný sborník (ed. B. Novák).
 V pětici básnických sbírek, které Píša vydal v letech 1921–1925, aby se pak jako básník zcela odmlčel, se odráží vývoj poválečné generace od senzualistického vitalismu přes expresionismus a poetický naivismus k proletářské poezii a odtud k poezii osudovosti a tragického životního pocitu. Básnická prvotina Dnem a nocí (autor sám považoval za svůj skutečný debut knihu následující) vychází z poválečné vitalistické vlny, opájející se dynamismem životního proudu, intenzivně vnímaným a zachyceným prudkým sledem impresí a smyslových zážitků. Poetizace a zdůvěrňování světa zejména prostřednictvím personifikující obraznosti charakterizuje sbírku Nesrozumitelný svatý, představující „naprostým prostoupením reality imaginárností“ největší Píšův výboj směrem k avantgardě a předjímající poetismus asociativním řetězením představ a obrazů. Následující Píšův pokus o proletářskou poezii však tuto cestu opouští: v úsilí o naplnění programových postulátů se jeho Pozdravy, časově shodné s Neumannovými Rudými zpěvy, blíží spíše k rétorické „poezii revolučních výzev“, v níž nejednou zazní i programová manifestace revoluční askeze a osobní oběti. Následující sbírky Hvězdy na vlnách, a zejména Hořící dům jako by znovu předjímaly obrat české poezie v druhé polovině 20. let: od dychtivě a důvěřivě prožívaného světa k úzkosti a smutku nad zmarněným snem, nad ztraceným rájem, nad neodvratností tragického údělu. Spolu se zniterněním se proměňuje i podoba Píšova verše, směřujícího nyní od rozvolněné obraznosti i veršové struktury k poetice generace Dykovy a Tomanovy a ovšem i k jejímu základnímu tématu romantické deziluze. Zápas o vnitřní rovnováhu a zároveň objektivizaci naznačují některé básně poslední sbírky (Z jižních Čech).
Bohatá činnost literárněkritická, kterou Píša zahájil nebývale mlád, vydala už v roce autorových dvacátých narozenin na knižní soubor Soudy, boje a výzvy. Představil se v něm jako programový mluvčí poválečné generace, který podrobil analýze nejen dílo svých druhů, ale i východiska daná tvorbou generace předchozí (šrámkovský senzualismus, naturalismus, pragmatismus), z níž nejpodnětnější se mu jevila poezie civilizační. Spolu s Wolkrem a dalšími stál u zrodu programu proletářské poezie, kterou v dobových polemikách obhajoval (K orientaci nejmladších tvůrčích snah, Červen 1921); na tomto základě vystupuje polemicky nejen proti programu Literární skupiny, ale po Wolkrově smrti i na obhajobu jeho díla a svého pojetí přítelovy básnické osobnosti, a rovněž proti poetismu, který byl vzdálen Píšově představě sociálního a etického poslání umění (stati Krize v mladé tvorbě?Kudy?, Pramen 1924/1925; Mládí, Právo lidu 1925). Tato orientace vedla postupně k oboustranně vyhrocené roztržce s poetisticky orientovanou částí generace; další soubor Směry a cíle stál už přímo „ve znamení protipoetistické kampaně“, v níž se Píša cítil v podstatě osamocen. Ani břitký polemický tón, ani hledání nových kritérií tvorby ve vágním pojmu „osudovosti“ však Píšovi nebránily v rozpoznání skutečných hodnot, k němuž vedle „pokorného úsilí po spravedlivé objektivnosti soudu“ (jak ji prokázal právě na analýze poetistické, mj. i Nezvalovy tvorby) přispěla hlavně jeho historická fundovanost, vědomí vývojových souvislostí a mimořádná citlivost pro specifiku uměleckého díla a osobitost jednotlivých tvůrců. Zmíněné rysy charakterizují jak Píšovu činnost referentskou, spjatou od poloviny 20. let především s kulturní rubrikou Práva lidu, tak jeho monografické literárněhistorické studie, které tuto činnost od počátku provázely a k nimž se posléze – po svém odchodu z novin – Píša cele soustředil. V mimořádně rozsáhlé kritické činnosti Píša sledoval prakticky celou základní českou (a zčásti i cizí) literární a dramatickou produkci a v zásadě veškerý pražský divadelní život po více než dvacet let. Obsáhlejší studie věnoval jednak básnické generaci, z níž sám vyšel, a z ní zejména autorům sobě nejbližším (přehledné syntetické studie Proletářská poeziePoezie své doby, monografie Josef Hora; zamýšlenou monografii o Jiřím Wolkrovi Píša v knižní podobě nerealizoval), jednak tvůrcům básnické a prozaické generace předcházející (rozsáhlá monografická analýza Otakar Theer, monografie Ivan Olbracht). Už v předválečné době vznikaly některé z těchto studií jako součást Píšovy práce ediční; zásadní studií doprovodil své třetí vydání Díla Jiřího Wolkra v roce 1928, stejně jako definitivní kritické vydání v 50. letech, či podobně objevné vydání próz Jaroslava Hůlky a Otakara Theera.
Po válce většina Píšových monografických prací bezprostředně vyrůstala z jeho rozsáhlé činnosti redakční a vydavatelské: kromě redakce několika řad sebraných spisů (Josefa Hory, Marie Majerové, Jiřího Wolkra, Jaroslava Seiferta) edičně připravil a komentoval jednotlivé svazky spisů a výbory z díla Jiřího Wolkra, S. K. Neumana, Otokara Fischera aj., doslovy pak doprovodil mnoho svazků řady dalších autorů: Antonína Sovy, Viktora Dyka, Karla Tomana, Josefa Hory, Jindřicha Hořejšího, Viléma Závady, Františka Branislava, Miloše Jirka, Ivana Olbrachta, Heleny Malířové, Jana Weisse, Benjamina Kličky, Václava Řezáče aj. Většinu těchto poválečných (z malé části i starších) studií shrnul sám autor do svazků Stopami poezie Stopami prózy (posmrtně byl k nim připojen soubor Stopami dramatu a divadla a několik dalších svazků, zahrnujících ve výběru Píšovu kritickou tvorbu tří desetiletí: Dvacátá léta, Třicátá léta, K vývoji české lyriky, Divadlení avantgarda). V těchto pracích, v nichž zužitkoval vlastní zkušenost básnickou i mnohaletou kritickou praxi se dotváří Píšův odborný profil literárního historika.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o literatuře: Dnem a nocí (BB 1921); Nesrozumitelný svatý (BB 1922); Soudy, boje a výzvy. Z let 1920–1922 (kritiky, 1922); Pozdravy (BB 1923); Hvězdy ve vlnách (BB 1924); Hořící dům (BB 1925); Směry a cíle. Kritické listy z let 1924–1926 (1927); Otakar Theer 1, 2 (monografie, 1928, 1933); Proletářská poezie (studie, 1936); Duch národní poezie (přednáška, 1937); Soupis repertoáru Národního divadla v Praze. 1881–1935 (1939, s H. Doležilem); Poezie své doby (studie, 1940); Nad poslední básní Jindřicha Hořejšího (stať, bibliof., 1946); Josef Hora (monografie, 1947); Z jižních Čech (BB, in O. Theer: Mé Čechy..., 1947; bibliofilie, novoroční čtení na rok 1948); O smyslu a poslání Národního divadla. Na okraj tří jubilejí 1868 – 1898 – 1918 (E 1948); Básník tažení proti smrti (stať, 1948); Národní uměnlec Ivan Olbracht (monografie, 1949; vyd. 1982 s tit. Ivan Olbracht); Jiří Wolker, příklad naší poezie (projevy, 1954, + J. Mukařovský + M. Tomčík + V. Závada); Josef Hora, básník srdce a světa (stať, bibliof., 1962).
Výbory: Sedm vybraných básní A. M. P. (1942); Stopami poezie (studie, podobizny, 1962, ed. J. Petrmichl); Stopami prózy (studie, stati, 1964); Stopami dramatu a divadla (studie, referáty, 1967, ed. J. Träger, textolog. příprava R. Skřeček); Verše (1967, ed. J. Seifert, textolog. příprava R. Skřeček); Dvacátá léta (kritiky, stati, 1969, ed. M. Píšová); Třicátá léta (kritiky, stati, 1971, ed. M. Píšová, textolog. příprava R. Skřeček); Divadelní avantgarda (kritiky, referáty z let 1926–1941, 1978, ed. M. Píšová); K vývoji české lyriky (studie, recenze, 1982, ed. M. Píšová).
Korespondence: A. C. Nor: K historii brněnského měsíčníku Host (A. C. Norovi z 1925–1928), Literární archiv 13–15, 1978–1980 (1982); B. Losenický – V. Viktora (edd.): Z listáře B. Polana (1998).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Sovětské Rusi čeští spisovatelé a umělci komunističtí (1921); Revoluční sborník Devětsil (1922); Knížka o Šrámkovi (1927); Sborník na paměť Jaroslava Vlčka (dvojsešit Listů filologických, 1930); Čtvrt století Městského divadla na Královských Vinohradech (1932); Almanach Kmene 1933–34 (1933); Otokar Fischer. Kniha o jeho díle (1933); F. X. Šaldovi (1933); Nový realismus (1940); Městské divadlo v Písku (1940); Dík a pozdrav. Josefu Horovi k padesátinám (1941); Dík bojovníku soudruhu S. K. Neumannovi k sedmdesátinám (1945); Památce Otokara Fischera (1948); Oheň a růže (1961).
Uspořádal, vydal a redigoval: J. Hůlka: Přátelé a smíření (1925); Dílo Otakara Theera. Próza 1, 2 (1931); J. Hora: Pozdravy (1948) + Pracující den a jiné básně (výbor, 1952) Lásku dej lásce (výbor, 1958) + Domov a jiné básně (výbor, 1961) + Struny ve větru, Tvůj hlas (1964); J. Wolker: Listy příteli (A. M. Píšovi z 1921–1923, 1950) + Básně (1950) + Výbor z díla: Básně – próza (1951) + Pro spravedlnost šel se bít (1961); F. Branislav: Básně (1953); S. K. Neumann: Kniha mládí a vzdoru (1955, in Sebrané spisy S. K. N, sv. 1) + Kniha erotiky (1956, in Sebrané spisy S. K. N, sv. 2) + Bohyně, světice, ženy (1956, in Sebrané spisy S. K. N, sv. 4) + Básně 1 (1962, in Spisy S. K. N, sv. 1); J. Seifert: Píseň domova (výbor, 1954) + Ty, lásko, pozdravena buď! (výbor, 1955); O. Fischer: Básně (výbor, 1956) + Duše – slovo – svět (1965); F. Šrámek: Splav a jiné básně (1963); spisy: Dílo Jiřího Wolkra (1924, 2 sv., 3. vyd. 1928 v jednom sv.) + Spisy J. Wolkra (1953–1954, 4 sv.); Dílo J. Hory (1950–1961, 16 sv.); Spisy M. Majerové (1952–1961, 19 sv.); J. Seifert: Dílo (1953–1970, 7 sv., sv. 7 ed. R. Havel).

LITERATURA

Knižně (+ bibliografie): A. M. P. (nakladatelský tisk Čs. spisovatele, 1972, připravila Z. Černá, bibliografii sestavila S. Mouchová); M. Píšová: A. M. P. Personální bibliografie s ukázkami z díla (1973).
Studie a články: F. Götz: předmluva, in Nesrozumitelný svatý (1922); F. Götz: Ještě o manifestu, Host 2, 1922/1923, s. 126 (polemika s Wolkrovou a P. kritikou manifestu Literární skupiny); J. B. Čapek: Lyrika A. M. P., Sever a Východ 1926, s. 29, též in Záření ducha a slova (1948); B. Václavek: Básnické dílo A. M. P., Horizont 1927, s. 17 a 48, též in Od umění k tvorbě (1928, s tit. Dezertér generace); jtg (= J. Träger): A. M. P. a divadlo, LitN 1952, č. 14; J. Brabec: A. M. Píšovi, NŽ 1957, s. 533; F. Buriánek: Kritická osobnost, LitN 1957, č. 19; J. Petrmichl: úvod, in Stopami poezie (1962), též in Literatura mého srdce (1979); J. Petrmichl in sb. Z dějin české kritiky (1965); J. Seifert: doslov, in Verše (1967); V. Dostál in Směr Wolker (1975, o P. kritické činnosti na počátku 20. let); P. Janoušek: Z bojů A. M. P. o charakter proletářského umění, ČL 1983, s. 126; Z. Mráz: Nad básnickým dílem A. M. P., Výběr z prací členů historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 1984, s. 181; Z. Pešat in dialogy s poezií (1985) + in Slovník básnických knih (1990, ad Nesrozumitelný svatý); Neznámý dopis J. Seiferta A. M. Píšovi (z 6. 8. 1948), Rozeta 1991, č. 1; Z. Mráz: Důvěrný přítel J. Wolkra, Českobudějovické listy 12. 10. 1993; D. Blümlová a kol. in: Sto tváří jihočeské kulturní historie (2000); J. Svoboda: Chvíle zrození generačního kritika (A. M. P.: Soudy, boje, výzvy), SPFFBU, Bohemica litteraria, řada literárněvědná bohemistická V, D. Jeřábkovi k osmdesátinám, 2001 (vyd. 2002), č. 4; J. Wiendl: Báseň a strategie: „Expresionismus“ a česká avantgarda 20. let, Slovo a smysl 2004, č. 1 + Barbaři a apoštolové: Črty k otázce tendenčnosti a neporozumění v české literatuře počátku 20. let 20. století, Slovo a smysl 2004 (vyd. 2005), č. 2.
Recenze: Dnem a nocí: F. Götz, Host 1, 1921/1922, s. 38; Z. Kalista, Pramen 1921, s. 476; J. Seifert, Proletkult 1922, s. 139; J. Hora, RP 18. 9. 1921* Nesrozumitelný svatý: J. Seifert, Proletkult 1922, s. 139; J. Wolker, Var 1, 1921/1922, s. 191, též in Próza a divadelní hry (1954); Z. Kalista, Host 1, 1921/1922, s. 105; J. H. (= J. Hora), RP 31. 1. 1922; M. Pujmanová-Hennerová, Tribuna 8. 1. 1922 * Soudy, boje a výzvy: Z. Kalista, Host 2, 1922/1923, s. 160; J. Knap, Cesta 5, 1922/1923, s. 464; V. B. (= B.Václavek), Čs. noviny 4. 2. 1923, též in Tvorba a skutečnost (1980); J. H. (= J. Hora), RP 31. 12. 1922; M. Pujmanová-Hennerová, Tribuna 14., 24. a 28. 1. 1923; A. N. (= A. Novák), LidN 7. 10. 1923 * Pozdravy: F. Götz, Host 2, 1922/1923, s. 245; A. N. (= A. Novák), Lumír 1923, s. 273; B. V. (= B. Václavek), Čs. noviny 27. 4. 1923; J. H. (= J. Hora), RP 1. 5. 1923; M. Rutte, Národní listy 30. 6. 1923; B. Vlček, Cesta 6, 1923/1924, s. 168 * Hvězdy ve vlnách: F. Götz, Host 3, 1923/1924, s. 224; P. Fraenkl, Nová svoboda 1924, s. 200; M. Pujmanová-Hennerová, Tribuna 27. 4. 1924 * Hořící dům: M. Pujmanová-Hennerová, Tribuna 14. 12. 1925; A. N. (= A. Novák), LidN 20. 12. 1925; fxš. (= F. X. Šalda), Tvorba 1, 1925/1926, s. 92, též in Kritické projevy 13 (1963); B. Polan, Pramen 6, 1925/1926, s. 180; J. Hejduk, Cesta 8, 1925/1926, s. 258; P. Fraenkl: Zrození básníka, Host 5, 1925/1926, s. 105; F. Götz in Jasnící se horizont (1926) * Směry a cíle: J. Knap, Sever a Východ 1927, s. 111; J. Fučík, Tvorba 2, 1927/1928, s. 139, též in Stati o literatuře (1951); F. Götz, Host 6, 1926/1927, s. 181; P. F. (= P. Fraenkl), Rozpravy Aventina 2, 1926/1927, s. 167; B. Fučík, Tvar 1927, s. 47; J. H. (= J. Hora), RP 20. 2. 1927 * J. Wolker: Dílo (3. vyd. 1928): G. (= F. Götz), Literární svět 1, 1927/1928, č. 8; B. V. (= B. Václavek), ReD 1, 1927/1928, s. 230; F. X. Šalda: Básnický typ J. Wolkra, ŠZáp 1, 1928/1929, s. 174, též in Kritické glosy k nové poezii české (1939; polemika s P. předmluvou k 3. vyd. Díla) * Otakar Theer: M. Pujmanová, Tribuna 24. 6. 1928; P. Fraenkl, Sever a Východ 1929, s. 266; G. (= F. Götz), Národní osvobození 4. 7. 1928 + 1. 5. 1933; F. X. Šalda, ŠZáp 5, 1933, s. 357; A. N. (= A. Novák), LidN 11. 6. 1933 * Proletářská poezie: B. V. (= B. Václavek), Index 1936, s. 104; B. Mathesius, LitN 8, 1935/1936, č. 15; F. Götz, Národní osvobození 15. 2. 1936; O. Králík, LidN 4. 5. 1936; K. P. (= K. Polák), Právo lidu 13. 5. 1936 * Poezie své doby: V. Č. (= V.Černý), KM 1941, s. 85; vbk. (= V. Běhounek), Dělnická osvěta 1940, s. 278; F. Götz, Národní osvobození 29. 10. 1940; K. P. (= K. Polák), Národní práce 10. 11. 1940 * Josef Hora: V. Černý, KM 1947, s. 331; L. P. (= L. Páleníček), Kytice 1947, s. 384; G. (= F. Götz), Národní osvobození 24. 5. 1947; K. Polák, Právo lidu 21. 6. 1947 * Ivan Olbracht: K. Polák, LF 1950, s. 53; jpk (= J. Polák), Slovesná věda 1950, s. 165 * Stopami poezie: M. Otruba, ČL 1963, s. 242; A. Jelínek, HD 1963, s. 123 * Stopami prózy: F. Buriánek, LitN 1965, č. 11; O. Chaloupka, Plamen 1965, č. 1; J. Galík, ČL 1965, s. 271 * Stopami dramatu a divadla: F. Götz, Divadelní noviny 10, 1966/1967, č. 21; Z. Hořínek, HD 1967, č. 10 * Verše: Z. Pešat, Literární listy 1968, č. 7.
K životním jubileím: F. Götz, LitN 1, 1952, č. 13; J. Petrmichl, LitN 1962, č. 19; J. Hájek, Plamen 1962, č. 5; J. Träger, Divadelní noviny 1962, č. 20/21; J. Polák, LitN 1996, č. 33.
Nekrology: J. Brabec, LitN 1966, č. 10; Z. Pešat, ČL 1966, s. 149; F. Buriánek, Impuls 1966, s. 176.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (neuspořádáno).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Lexikon české literatury
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945-1963
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Autor hesla: Eva Strohsová (1998)
Aktualizace hesla: 23. 8. 2006 (kb)
 
zpět na hlavní stranu