Jaromír  PELC

 Jako básník se Pelc knižně představil až v druhé polovině 70. let sbírkami Lear v letním kině a Gilotina. Připojil se jimi k proudu poezie zaujaté autobiografickými motivy, civilními podobami skutečnosti a životem města. V rámci generace, která byla v té chvíli nazývána třicátníky a postupně se prosazovala do čela oficiálně publikované literatury, měl svými sceneriemi, těženými především z atmosféry rodného Žižkova, nejblíže k Petru Cincibuchovi, racionálním základem básnického výrazu pak k Josefu Šimonovi. Z autorovy početné, leč nevyrovnané básnické produkce 80. let upoutává vedle veršů inspirovaných rockovou hudbou (Třináct tváří lásky, Láska je kytarové sólo) zejména intimně zaměřená sbírka Kufr kouzelníka Boska. Na základě tíživě prožívaného rozvodu, reflektovaného jako projev nedefinitivnosti lidských vztahů, v ní ostrými záběry a přísnou metaforikou vyslovil motivy úzkosti, které se u něho – vedle tónů historického optimismu a romantické důvěry v lidskou aktivitu – náznakově ozývaly už dříve. Ještě zásadněji se tento motiv objevuje v Půlnočním poledni, knize veršů a lyrických próz, vzniklé 1988–1989 a vydané na počátku 90. let, v níž je hlavním zdrojem básníkova rozpoložení pocit znehybnění a pustota světa. Až k apokalyptickým vizím vede týž motiv úzkosti, když je vzbuzován společenskými proměnami po 1989 a také pádem autorových ideových hodnot a jistot i jeho společenské pozice (ve sbírce Muž s temným pozadím).
V 70. letech se Pelc představoval také jako mladistvě ambiciózní literární kritik, formulující generační aspirace. Programové zacílení má i knižní soubor Nový obsah, v němž se pokoušel – v opozici proti literatuře 60. let a s důrazem na inspiraci jednostranně intepretované tvorby Václava Hraběte – začlenit poetiku a ideové směřování tvorby jemu blízkých básníků a prozaiků do vývoje socialistické a normalizační literatury. Na počátku 80. let Pelc napsal ideologicky strohou kritickou stať, vyčítající této generaci malou společenskou angažovanost (Poezie a světový názor, Rudé právo 1981), postupně se však jako kritik odmlčel a interpretační aktivitu přenesl do časopiseckých úvah a doslovů. Výsledkem Pelcova zájmu o Osvobozené divadlo je kniha Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo. Z jeho různorodé ediční činnosti nejpřínosněji zapůsobily dva svazky z pozůstalosti Václava Hraběte.