Slovník české literatury po roce 1945

Karel TEIGE

* 13. 12. 1900, Praha

† 1. 10. 1951, Praha

Literární a výtvarný teoretik, historik a kritik, výtvarník

Otec Josef Teige (1862–1921) byl archivářem hlavního města Prahy, topografem a právním historikem. Karel Teige prožil dětství v Neveklově u Benešova, v letech 1911–1919 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze (maturita 1919; mezi spolužáky byli mj. Vladislav Vančura, Adolf Hoffmeister, Alois Wachsman). Už od raných studijních let se intenzivně věnoval literární, překladatelské a výtvarné činnosti (první účast na výstavě v roce 1916). Od roku 1919 studoval na pražské univerzitě estetiku a dějiny umění: studium ukončil roku 1923; v roce 1946 podal na výzvu jako doktorskou práci Jarmark umění a studii o Janu Zrzavém, ale doktorát mu kvůli nesložení tzv. malého rigoróza nebyl udělen. V roce 1920 byl jedním ze zakladatelů uměleckého svazu Devětsil, orgánu nového revolučního umění, okolo něhož se postupně seskupili Vítězslav Nezval, Jindřich Honzl, Artuš Černík, Jaroslav Seifert, Josef Šíma, Jindřich Štyrský, Toyen, Vladislav Vančura, Jaromír Krejcar, Adolf Hoffmeister, Bedřich Václavek aj. Od roku 1921 navazoval kontakty s představiteli uměleckého světa Francie (Charles Vildrac, Georges Duhamel, André Breton, Le Corbusier, Louis Aragon, Paul Éluard aj.), s nimiž pak spolupracoval celý život. Byl členem Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (1925–1937), Levé fronty (1926–1936) a Svazu socialistických architektů (1929–1936). Působil jako výtvarný referent a podílel se na řadě výstav jako výtvarník, teoretik i organizátor; sám se věnoval grafice, typografii a knižnímu designu (mj. pro nakladatelství Melantrich, Odeon, Václav Petr) a od poloviny třicátých let také kolážím. Několikrát navštívil Francii (poprvé 1922) a SSSR (poprvé 1925), cestoval po Německu, Rakousku, Belgii a Itálii. V letech 1929–1930 působil jako hostující docent sociologie architektury a estetiky na německém avantgardním učilišti Bauhaus v Dessau. Od roku 1934 se podílel na činnosti Skupiny surrealistů v ČSR (s Vítězslavem Nezvalem, Konstantinem Bieblem, Jindřichem Honzlem, Jindřichem Štyrským, Toyen, Bohuslav Broukem aj.) a působil jako její teoretický mluvčí. Během moskevských procesů vystoupil proti stalinské justici a vyvolal tím roztržku uvnitř surrealistického hnutí, které na protest opustil Vítězslav Nezval. Po květnu 1945 Teige z některých svých názorů ustoupil, ale opakovaně odmítavým postojem ke schematismu umění podrobenému ideologii se vyčlenil z linie komunistické kulturní politiky. Počínaje rokem 1948 byla řada jeho edičních projektů znemožněna a Teige sám byl posléze izolován a vystaven kampani obviňující jej z trockismu a buržoazního kosmopolitismu. V posledním období života byl v kontaktu s novou, nastupující generací surrealistických autorů (Vratislav Effenberger, Karel Hynek, Václav Tikal, Josef Istler, Mikuláš Medek), a sehrál roli inspirátora její tehdejší ilegální ediční činnosti (Pracovní sborníky "Znamení zvěrokruhu"). Zemřel na srdeční infarkt; zvěsti o sebevraždě, vyvolané agresivní kampaní komunistického tisku proti jeho osobě, byly mylné. – Teigovým bratrancem byl fyzik Karel Teige (1891–1965), manžel překladatelky Heleny T., a sestřenicí spisovatelka Jarmila Svatá.

Teige začal publikovat v Kmeni, Ruchu, Právu lidu, Lidových novinách a Revoluci; ve dvacátých letech jeho příspěvky vycházely zejména v časopisech Červen, Host, Musaion, Národní osvobození, Pásmo, Proletkult, ReD (1928 zde Manifesty poetismu), Rozpravy Aventina, Rudé právo, Sršatec, Stavba, Veraikon a Život. Později psal rovněž do Doby, Varu, Tvorby, čtvrtletníku skupiny Blok U, Volných směrů a přispěl do řady sborníků. Po roce 1945 byla jeho tribunou zvláště revue Kvart. Teige redigoval časopisy Orfeus (1920/1921), Musaion (1921), Stavba (1923–1931), Disk (1923, s Jaromírem Krejcarem a Jaroslavem Seifertem, 1925 i s Artušem Černíkem), Host (1924), Pásmo (od č. 3 ročníku 1924/1925 člen redakce, od druhého ročníku 1925–1926 vedoucí redaktor), Red (1927–1931), Země sovětů (1931–1935), Doba (1934–1935), Praha–Moskva (1936–1937), spolupracoval na redakci časopisu Kvart (1949) a řídil knižnice Mezinárodní soudobá architektura 1–3 (1929–1931) a Orloj (nakl. Otto Girgal, 1946–1947). V roce 1951 se podílel na většině svazků ineditního cyklu strojopisných Pracovních sborníků "Znamení zvěrokruhu" (závěrečné desáté číslo z října 1951 mu bylo věnováno in memoriam), a to jednak jako vůdčí osobnost názorových diskusí, jednak autorsky (studie, kritiky, koláže), a v případě jednoho svazku též jako editor (květen/Blíženci). V úvodním lednovém čísle publikoval text o Jindřichu Štyrském z roku 1948, původně připravený k tisku v melantrišské uměnovědné edici Prameny (knižně in Výbor z díla, sv. 3: Osvobozování života a poesie /1994/), do následujících pak přispíval rozsáhlými kapitolami z aktuálně rozpracovaného díla Realismus a irealismus kubistické tvorby (knižně in Vývojové proměny v umění /1966/). Do podoby studie se rozrostly též jeho odpovědi (zařazené do jím redigovaného pátého svazku) na anketní otázky formulované v lednovém sborníku; formou komentovaného dokumentu nazvaného K ontologii a noetice surrealismu je publikoval v roce 1966 v časopise Estetika Vratislav Effenberger, knižně byly otištěny ve třetím svazku Výboru z díla. – Předmluvami a doslovy, které nejednou měly charakter průkopnických studií, opatřil řadu titulů, velmi často překladových, mj. Charles Baudelaire: Fanfarlo (1927), Charlie Chaplin: Hurá do Evropy! (1929), Lautréamont: Maldoror (1929), Nikolaus Schwarzkopf: Grünewald – Barbar čistého srdce (1941); Paul Verlaine: Prokletí básníci (1946) aj. Psal rovněž průvodní texty k publikacím výtvarného charakteru. – Používal pseudonymů T. Garell, Karel Malý, Karel Vlk (ve školním časopise) a šifer E., -E., e., e., -e, -g-, K. T., k. t., kt., -kt., K.Tg., R., T., Tge. tge, -tge- a -Dl- (s J. Seifertem). – V roce 1989 vznikla Společnost Karla Teiga, která v letech 1990–1997 vydávala list Jarmark umění. V současné době je aktivita společnosti příležitostná: v roce 2012 mj. vydala reprint druhého svazku Teigova Výboru z díla, jehož téměř celý náklad byl při prvním vydání v roce 1969 zničen.

Od počátku dvacátých let byl Teige programovým teoretikem, vykladačem a iniciátorem českého avantgardního umění, vycházejícího z inspirace vlnou západoevropských modernistických hnutí (futurismus, kubismus, dadaismus, později surrealismus) a opřeného o ideje marxismu a o zidealizovanou představu praxe sovětského státu. Postulovaným cílem na těchto základech zrozeného poetismu, jehož zdroje, podstatu a záměry Teige formuloval v knihách Stavba a báseň a Svět, který se směje, bylo vytváření předobrazu šťastného, harmonického a racionálního světa, v kterém umění spontánně splývá se životem. Syntetický ráz poetismu určoval jeho polyfonní inspiraci, usilující uskutečnit poezii smyslových senzací; jejich prostředky a podněty se stávaly kino, pantomima, experimentální divadlo, cirkus, kabaret, music-hall a lidová zábava vůbec, džez, sport, kouzlo exotiky, krása průmyslu a dynamika moderního města. Protějškem oslavované volné hry imaginace a karnevalové revuálnosti a předmětem Teigeho zásadního odmítnutí byl konzervativní tradicionalismus, buržoazní měšťáctví a všechny formy mystiky a expresionismu. V práci Svět, který voní nastínil Teige z hlediska poetismu dějiny novodobé poezie: počátek moderní lyriky spatřoval v romantickém subjektivismu, emancipujícím tvorbu od formálního diktátu. Poezii chápal jako autonomní nástroj k osvobození ducha; měla by být nezávislá na ideologiích a přežilé morálce a směřovat k budování nového člověka. Otázkami změny poměru mezi uměleckou tvorbou a společenským životem se zabýval ve studii Jarmark umění. Zaútočil v ní na komercializaci a oficióznost buržoazního umění, zároveň však jako umělý výtvor odmítnul tzv. proletářské umění, jehož ilustrativní tezovitost neodpovídala poetistickému konceptu. Intenzivní zájem o nové formy umění (výtvarné a divadelní experimenty, fotografie) přivedl Teiga k propagaci filmu, jenž v jeho pojetí umocňoval působení lyrismu a získával univerzální a komplexní charakter, vhodný k prosazování nového vidění světa. Apologetické a propagační motivy stály v popředí Teigova nadšení pro realitu prvního socialistického státu, vyzdvihující prostor, který nový společenský sytém otevírá pro mohutný rozmach tvůrčích sil (Sovětská kultura). Od počátku dvacátých let se Teige zaměřil též na soustavné sledování problémů architektury a urbanistiky v širším kulturním a společensko-politickém kontextu (Zahradní města nezaměstnaných, Nejmenší byt, K sociologii architektury, Architektura pravá a levá). Prosazoval utopická řešení založená na likvidaci individuálního vlastnictví, zrušení funkce rodiny a práva na intimitu, proti kterým postavil instrumentální koncepci výstavby, kolektivistickou rekonstrukci a inženýrský koncept řízené společnosti s naprostou unifikací a standardizací. Po nástupu surrealismu se Teige uplatnil jako interpretátor a zastánce surrealistické metody ve výtvarném umění a literatuře: zdůrazňoval zejména její neomezenou tvůrčí svobodu, nezávislost a pokrokovou roli ve společnosti. V práci Surrealismus proti proudu sumarizoval dění okolo Skupiny surrealistů v ČSR a otevřeně se distancoval od řízeného uměleckého života v SSSR a negativních tendencí stalinismu, v kterém viděl nebezpečí diskreditace a deformace socialistických myšlenek; druhá část díla je polemikou s některými postoji a tvůrčími poklesky Vítězslava Nezvala.
Na zápas o nedogmatické chápání umělecké tvorby se Teige koncentroval i v poválečném období, kdy poukázal na psychosociální kořeny reakčního usměrňování kultury (mj. referát Umění a lid ze sborníku Účtování a výhledy). Celoživotně se Teige věnoval komentování a interpretaci moderního výtvarného umění a jeho předchůdců (zvláště postimpresionismu, kubismu a surrealismu), jakož i jeho konfrontaci s akademismem, eklekticismem a kýčem. Jen torzo zůstalo z proponované monumentální syntézy pramenů uměleckého modernismu nazvané Fenomenologie moderního umění. Dochované fragmenty byly zařazeny do třetího svazku Výboru z díla (Osvobozování života a poesie), stejně jako odpovědi na (první) anketu o surrealismu z ineditních Pracovních sborníků, jež Teige pojal jako svou bilanční názorovou konfesi. Kapitoly z ucelenější části nazvané Realismus a irealismus kubistické tvorby, v níž se teoretik na základě revize a kritické analýzy pojmů realismus a formalismus snažil doložit vývoj v umění od realismu směrem k irealismu (vnitřnímu modelu), byly spolu s několika dalšími studiemi z jeho závěrečného tvůrčího období publikovány v knize Vývojové proměny v umění.

BIBLIOGRAFIE

Práce o literatuře a umění: Archipenko (monografie, 1923); Film (soubor studií, 1925); Stavba a báseň (výbor statí z let 1919–1927, 1927); Sovětská kultura (stati, 1928); Svět, který se směje (EE 1928, 1. část cyklu O humoru, clownech a dadaistech; reprint 2004); Manifesty poetismu (1928, s V. Nezvalem, zvl. otisk z čas. ReD); Svět, který voní (EE 1931, vročení 1930, 2. část cyklu O humoru, clownech a dadaistech; reprint 2004); Moderní architektura v Československu (studie, 1930, se souběžným fr. a něm. textem); K sociologii architektury (studie, 1930); Nejmenší byt (E 1932); Práce Jaromíra Krejcara. Monografie staveb a projektů (studie, 1933, se souběžným něm. a rus. textem); Zahradní města nezaměstnaných (E 1933); Architektura pravá a levá (E 1934); Jarmark umění (studie, 1936); Vladimír Majakovskij (studie, 1936); Vývoj sovětské architektury (studie, 1936); Surrealismus proti proudu. Dvě polemické kapitoly (1938); Modern architecture in Czechoslovakia (angl., studie, 1947, též franc.); Das moderne Lichtbild in der Tschechoslowakei (něm., studie, 1947, též franc. 1948); Jarmark umění (tři studie, 1964, ed. J. Brabec a K. Chvatík); Vývojové proměny v umění (studie, 1966, ed. V. Effenberger).
Texty k obrazovým publikacím: Jan Zrzavý (1923); J. Istler: Soubor grafiky (katalog, 1946); Nové obrazy F. Muziky (text ke katalogu, 1946); V. Tikal: Malířské dílo 1941–1965 (katalog, 1965, s V. Effenbergerem).
Výbory: K. T.: Výbor z díla 1–3 (1966–1994; sv. 1. Svět stavby a básně, 1966, ed. V. Effenberger, J. Brabec, K. Chvatík a R. Kalivoda; sv. 2. Zápasy o smysl moderní kultury, 1969, ed. V. Effenberger a J. Brabec, téměř celý náklad zničen, reprint 2012; sv. 3. Osvobozování života a poezie, 1994, ed. V. Effenberger a J. Brabec); K. T. a film (1966, ed. P. Král); Avantgardní architektura (výbor studií, 1969, + J. Kroha, ed. J. Císařovský); K. T.: Výbor z koláží (2001, ed. K. Srp).
Překlady: G. Ribemont-Dessaignes: Pštros se zavřenýma očima (1925) + Ano či ne čili klec v ptáku (1926); J. Cassou: Pařížský masakr (1938).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Deset let surrealismu (1934); Socialistický realismus (1935); Surrealismus (1936); Ani labuť ani Lůna (1936); 10 let Osvobozeného divadla (1937); Dílo Jana Zrzavého 1906–1940 (1941); Sborník Masarykova reálného gymnázia v Praze 2, Křemencova ulice, 1871–1946 (1946); Mezinárodní surrealismus (1947); Surrealistické východisko 1938–1968 (1969), aj.
Uspořádal a vydal: Devětsil. Revoluční sborník (1922, s J. Seifertem, též přisp.); Život (1922, s J. Krejcarem, též přisp.); SSSR. Kniha delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (1926, s B. Mathesiem, též přisp.); Devět básníků Devětsilu (antologie, 1928); Soudobá mezinárodní architektura (1928, se souběžným fr., něm a rus. textem); Mezinárodní soudobá architektura 1–3 (1929–1931, též přisp.); J. Havlíček – K. Honzík: Stavby a plány (1931); Za socialistickou architekturu (1933, též přisp.); E. F. Burian: Černošské tance (1929, Obrazová knihovna ReDu, sv. 1); Surrealismus v diskusi (1934, s L. Štollem, též přisp.); Socialistický realismus (1935, s K. Konradem, též přisp.); Sovětský svaz. Umění (1936, se Z. Nejedlým, V. Procházkou a B. Šmeralem, též přisp.).

LITERATURA

Knižně: M. Bohatec: K. T. a kniha (1965); K. T. 1900–1951 (katalog výstavy, 1994); K. T.: Surrealistické koláže 1935–1951 (katalog výstavy, 1994); K. T. – Archittetura, Poesia: Praha 1900–1951 (katalog výstavy, Itálie 1996); E. Dluhosch – R. Švácha (edd.): K. T. 1900–1951: L'Enfant Terrible of the Czech Modernist Avant-garde (sb. Cambridge, Massachusetts ; London, England 1999); K. Srp: K. T. (2001); K. Srp – P. Bregantová – L. Bydžovská: K. T. a typografie. Asymetrie harmonie (2009); J. Wiendl (ed.): Čtení o K. T. (antologie 2015).
Zvláštní čísla časopisů: Jarmark umění, 1994, č. 9; Umění 1995, č. 1/2.
Studie a články: F. X. Šalda: Trojí generace, Kritika 1924, č. 10–12, též in Kritické projevy 12 (1959); F. X. Šalda: Dva představitelé poetismu, ReD 1, 1927/1928, č. 3, s. 91; týž: O poetismus, Tvorba 1927, č. 6, s. 163; M. Grygar: Teigovština – trockistická agentura v naší kultuře, Tvorba 1951, č. 42, 43, 44, s. 1008, 1036 a 1060; V. Nezval in Z mého života (1959); K. Chvatík in B. Václavek a vývoj marxistické estetiky (1962); K. Honzík in Ze života avantgardy (1963); V. Effenberger: K dějinám knižní architektury. T. grafik, Knižní kultura 1964, č. 3; týž: Charakteristika názorového systému K. T., Výtvarné umění 1965, č. 4/5 (též in Vývojové proměny v umění, 1966); týž: K ontologii a noetice surrealismu, Estetika 1966, č. 1; týž: Výtvarník K. T., in K. T.: Surrealistické koláže z let 1935–1951 (katalog výstavy, 1966); týž: Od poetismu k surrealismu, in K. T. (katalog výstavy, 1967); týž: Vývoj kritického myšlení – Šalda a T., in F. X. Šalda 1867–1937–1967 (sb., 1968); týž: doslovy, in Svět stavby a básně (1966), Zápasy o smysl moderní kultury (1969), Osvobozování života a poezie (1994); týž in Realita a poesie (1969); O. Sus: Český poetismus 1924, Divadlo 1964 č. 8; týž: První manifest poetismu K. T., Slovenská literatúra (Bratislava) 1964, s. 367; V. Zykmund: Poznámky o K. T. a třetím ročníku REDu, Divadlo 1965, č. 6; P. Král in K. T. film (1966); J. Brabec – V. Effenberger – K. Chvatík – R. Kalivoda: Historická skutečnost a falešné vědomí aneb K. T. bez pověr a iluzí, Orientace 1968, č. 1; S. Dvorský: Od surrealismu k básnické skladbě, in UDS / Surrealistické východisko 1938–1968 (sb., 1969); J. Seifert in Všecky krásy světa (Kolín n. R. – Toronto 1981; 1982); V. Černý in Paměti 4 (Toronto 1983; 1992); F. Peroutka: Zločin a čest K. T., in Budeme pokračovat (Toronto 1984), též in Úděl svobody (1995), pod tit. Mýlil se skoro ve všem, ale měl charakter též Host 2000, č. 10; V. Effenberger: T. surrealistická sémiologie, Analogon 1991, č. 5; J. Brabec: K. T., tamtéž, též in Panství ideologie a moc literatury (2009); L. Kundera: "... dnes skutečná poezie", Rovnost 30. 1. 1992, též in Řečiště (1993), též in Různá řečiště (A) (2005); A. Zach: K. T. a nakladatelství Odeon, Jarmark umění 1992, č. 5; I. Pfaff in Česká levice proti Moskvě (1993); A. Marenčin: K. T. a medzivojnové Slovensko, Jarmark umění 1994, č. 10; F. Šmejkal: Poznámky ke K. T., Umění 1994, č. 1; týž: T. syntéza umění a její kořeny – poezie pro pět smyslů, Ateliér 1994, č. 4; G. Dierna: Bloudící láska: Automatické texty K. T., Umění 1994, č. 1 (s ukázkami automatických textů K. T.); K. Chvatík: T. a báseň: K. T. jako teoretik moderny, Tvar 1994, č. 1, příl. Tvary 1 (též in K. Chvatík: Od avantgardy k druhé moderně, 2004); P. Pečinková: Generační roztržka (Josef Čapek kontra K. T.), Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 1995, č. 34; R. Švácha: K. T. jako teoretik architektury, AUPO 1995, philosophica – aesthetica 16, historia artium 2; J. Janatka, LitN 1995, č. 33; T. G. Winner: Nad třemi manifesty K. T., Tvar 1995, č. 20; N. Savický ml.: K. T. aneb Anatomie jedné utopie, Mosty 1995, č. 33; I. Pfaff: Záviš Kalandra a krize českého surrealismu ve 30. letech, Ateliér 1996, č. 21; S. Dvorský – J. Zumr: K. T. v archivech Státní bezpečnosti, Jarmark umění, 1996, č. 11/12; A. Nádvorníková in K surrealismu (1998); M. Pachmanová: Mechanické, sexuální a socialistické tělo v díle K. T., Estetika 1999, č. 4; J. Zouhar in Studie k dějinám českého myšlení 20. století (1999); L. Cabada in Intelektuálové a idea komunismu v českých zemích (1900–1939) (2000); J. Zumr: K. T. a obecná estetika, in Slovo – struktura(lismus) – příběh (sb., 2000); H. Bednaříková: K. T. a jeho svět dvacátých let, Host 2000, č. 10; K. Srp in K. T.: Výbor z koláží (2001); M. Langerová: Duch a stroj: K. T. v kritikách autorů katolické orientace, Literární archiv: Narozeni na přelomu století, 2001, č. 32/33; táž: T. myšlenka-obraz in M. Červenka – M. Jankovič – M. Kubínová – M. Langerová: Pohledy zblízka: zvuk, význam, obraz (2002); I. Pfaff: Krize české kultury po moskevských procesech 1936–1938, Slovanský přehled 2002, č. 1 + Ohlas stalinské kampaně proti „formalismu“ v české levicové kultuře 1936–1938, Slovanský přehled 2002, č. 3; J. Stromšík: Recepce evropské moderny v české avantgardě, Svět literatury 2002, č. 23/24; O. Máčel: K. T. a ruská avantgarda, in sb. Avantgarda: vztah české a ruské avatngardy (2002); J. Brabec: doslov in Svět, který voní (2004), též in Panství ideologie a moc literatury (2009); týž: Dvě krátké úvahy – jedna o pohybu pojmu expresionismus, druhá o Götzově a Teigově sporu z počátku dvacátých let, in Hledání expresionistických poetik (sb., 2004), též in Panství ideologie a moc literatury (2009); J. Vojvodík: L'avant-garde retrouvé? Slovo a smysl 2004, č. 2 (vyd. 2005); Z. Kalista: K. T. a historie, Souvislosti 2005. č. 1; T. Winter: Rozetnout ve dví: O ctnostech primitivismů Emilla Filly a K. T., Estetika 2005, č. 1/2; P. Kosatík: Říjen 1922: K. T. vymýšlí nové umění, Týden 2005, č. 42; T. Hříbek: K. T. and the „wissenschaftliche Weltauffassung“, Umění 2005, č. 4; V. Beranová: Věčně hledající K. T., Haló noviny 7. 10. 2006, příl. Obrys–Kmen 2006, č. 40; P. Hlaváček: Karel Havlíček a K. T. aneb umění v "surrealistických" časech, Umění 2006, č. 4; Z. Malá: K. T. : Požadavky "nového umění" na pozadí tvorby poetismu, in Intermedialita: slovo – obraz – zvuk (sb., 2008); J. Vojvodík in Povrch, skrytost, ambivalence: Manýrismus, baroko a (česká) avantgarda (2008); M. Stefanski: K. T. u pulapka konstruktywizmu, Bohemistyka 2008, č. 1–4; V. Effenberger: Psychoideologie a ideové modely, Analogon 2008, č. 55/56; B. Solařík: Z dob, kdy surrealisté viděli neviditelné, tamtéž; J. Vojvodík: "Minulost umění" – modernost surrealismu: k Teigově poválečné reflexi avantgardy, ČL 2008, č. 5, též in in M. Langerová – J. Vojvodík – A. Tippnerová – J. Hrdlička: Symboly obludností. Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let (2009); K. Srp: K diskusi o avantgardách, tamtéž; J. Toman in Foto/montáž tiskem = Photo/Montage in Print (2009 ); A. Tippner in Die permanente Avantgarde? Surrealismus in Prag (2009), čes. pod tit. Permanentní avantgarda? Surrealismus v Praze (2014); M. Pech: Diskuse o kýči v letech 1938–1948, Umění 2009, č. 3; E. Jelínková in Echa expresionismu (2010); A. Pomajzlová in Vidět knihu. Knižní grafika Josefa Čepka – Seeing the Book. The Book Design of Josef Čapek (2010); S. Dvorský: Utajená snění K. T., Revue Psychoanalytická psychoterapie 2010, č. 1; B. Solařík: Okraj jako zrcadlo středu: "Pokleslé" umění a meziválečný československý surrealismus, Analogon 2010, č. 60; týž: Po srsti: Šalda, Teige, Nezval, Breton a psychický automatismus, Analogon 2011, č. 64; T. Nemeš: Víra v nevyhnutelnost. K. T. a geneze minimálního obydlí, Umění 2013, č. 3.
Recenze: Film: A. Černík, Pásmo 1924/1925, č. 11–12; B. V. (= B. Václavek), Host 1924/1925, č. [9–10], s. 294; V. Nezval, Rozmach 1925, č. 7 a 8; F. Götz, Nová svoboda 1925, č. 21, též in Dvacátá léta (1969) * Stavba a báseň: * E. A. Saudek, Kmen 1926/1927, č. 9; B. V. (= B. Václavek), RP 8. 5. 1927 * A. M. Píša, Pramen 1926/1927, č. 6/7 * Manifesty poetismu: J. Strakoš, Akord 1928, [č. 9] (s. 231); AMP. ( = A. M. Píša), PL 11. 8. 1928 * Svět, který se směje: G. (F. Götz), Národní osvobození 2. 8. 1928; B. V. (= B. Václavek), RP 26. 7. 1928; B. Fučík, Host 8, 1928/1929, č. 3, s. 66 * Jarmark umění: J. Chalupecký, Čin 1936, č. 7, s. 104 * Surrealismus proti proudu: V. Černý, KM 1938, č. 6, s. 280, též in Tvorba a osobnost 1 (1992); amp. (A. M. Píša), PL 15. 6. 1938; J. Taufer, U 1938, sv. 3, s. 224 * Vývojové proměny v umění: L. Hlaváček MF 20. 11. 1966 * Svět stavby a básně: V. Marčok, LitN 1967, č. 31; J. Řezáč, Impuls 1967, č. 2 * Osvobozování života a poezie: V. Novotný, Práce 3. 3. 1995; M. Toman, NK 1995, č. 10; J. Šimůnek, SvSl 31. 5. 1995; Z. Pešat, LitN 1995, č. 33 * Svět, který voní (reprint 2004): A. Jochmanová, LitN 2005, č. 1.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis R. Hamanová, 1968);
Umělecké sbírky PNP: kresby, grafiky, koláže, návrhy knižních úprav a obálek, plakáty a zkušební nátisky; zkatalogizováno.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Slovník českých filosofů
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963

Autor hesla: Jiří Zizler (1998)

Aktualizace hesla: 1. 12. 2015 (vk)

Aktualizace bibliografie: 1. 12. 2015 (vk)

zpět na hlavní stranu