UMĚNÍ LIDU
Umění lidu (UL), družstvo zhospodárněné kultury s r. o., vzniklo v únoru 1947 v Praze. Hlavním předmětem jeho činnosti měla být „účelná distribuce kulturních hodnot a hospodářsky vhodná organizace kulturní činnosti“, což v praxi znamenalo zprostředkování soudobého umění širšímu publiku. Zpočátku šlo o zřízení aktivního ústředního předprodeje pražských divadel, který by nahradil abonentní systém, ve své době považovaný za „buržoazní vynález, škodlivý v přestavbě společenského složení hlediště“, dále o navázání kontaktů mezi pražskými divadly a mimopražským publikem a o propagaci jejich inscenací (mj. prostřednictvím měsíčníku Zpravodajství Umění lidu). Postupně však družstvo naplňovalo i další ambice: pořádalo vlastní kulturní podniky, soutěže a přehlídky zejména v oblasti divadla a tance (Divadelní žatva), vyvíjelo činnost obchodní (půjčovna kostýmů, loutkářská prodejna, divadelní knihkupectví, prodejní výstavy) a vydavatelskou (časopis Náš týden na jevišti i v životě) a především zřídilo síť spolupracovníků ve všech krajích Čech a Moravy. Funkci předsedy družstva po celou dobu existence UL vykonával František Vlasák, členem představenstva byli mj. Miroslav Kouřil (1911–1984), Jaroslav Žert (1915–1983) a zprvu i Karel Scheinpflug (1899–1987). Členy družstva měly být fyzické i právnické osoby pořádající kulturní podniky; vzhledem k politickému vývoji po únoru 1948 však mezi nimi převažovaly osoby právnické, a to zejména organizace profesní (Ústřední matice divadelního ochotnictva českého, Syndikát českých spisovatelů, Syndikát českých skladatelů, Svaz čs. výtvarných umělců, Syndikát českých výkonných umělců, Spolek spisovatelů a beletristů Máj), stavovské (Svaz vysokoškolského studentstva, Svaz české mládeže), osvětové a vzdělávací (Dělnická akademie, Socialistická akademie, Lidové divadlo) i politické a odborové (Rada československých žen, Svaz přátel SSSR, Jednotný svaz českých zemědělců, Revoluční odborové hnutí, Ústřední rada družstev). Během roku 1948 prošlo družstvo částečnými personálními změnami (redaktor časopisů Vladimír Štědrý odešel do exilu) a postupně bylo začleněno do centrálně řízené struktury divadelního života. V úloze národního správce převzalo např. již v březnu 1948 knihkupectví Karel Rosendorf v Žitné ulici v Praze, posléze převzalo kompetence čtrnácti znárodněných divadelních agentur, na podzim 1948 zřídilo agenturu LIZA, pečující o tzv. lidovou zábavu, a do své správy přijalo i provoz karlínského hudebního divadla (v letech 1948–1950 neslo název Divadlo Umění lidu a v jeho čele působili Oldřich Nový a Jan Werich).
Nakladatelskou koncesi získalo UL v říjnu 1948 od Ústředního národního výboru hlavního města Prahy, o měsíc později bylo začleněno do Svazu českých knihkupců a nakladatelů a jeho činnost v té době vedle nakladatelství a knihkupectví zahrnovala také provoz antikvariátu a obchodu s uměleckými předměty a hudebninami. Náměstkyní pověřenou řízením této sekce UL byla jmenována Marie Spitzerová. Vydavatelská činnost se však vedle interních publikací zpočátku omezovala jen na příležitostné sborníky dokumentů a konferenčních příspěvků, popřípadě na vypořádání závazků soukromých nakladatelství, která UL rovněž převzalo do své správy (nakl. František Švejda, resp. Marie Švejdová, či nakl. Mojmír Urbánek). Na podzim 1949 však družstvo upřesnilo svůj program a vedle osvětové aktivity měla být napříště posílena právě vydavatelská činnost. K naplnění tohoto záměru vzniklo na jeho půdě stejnojmenné nakladatelství, jež bylo posléze pověřeno vydáváním veškeré divadelní literatury v českých zemích. Za ediční činnost UL v tomto období odpovídal nejprve Jaroslav Pokorný a od roku 1950 Ota Popp (1925–2007), hospodářským vedoucím byl Václav Kasal. Na počátku téhož roku dvouměsíčník Taneční listy, jehož vydávání v nakladatelství UL zajišťovala od roku 1949 Společnost přátel tance (původně časopis vycházel v nakl. Athos), uveřejnil jako svou přílohu Baletní slovníček Jana Reye, jehož knižní vydání bylo předtím z ideologických důvodů zamítnuto. UL v této souvislosti čelilo kritice Národní ediční rady české (fakticky cenzurního orgánu) a navzdory okamžitému zastavení Tanečních listů ztratilo podporu ústředních státních orgánů. O jeho likvidaci bylo rozhodnuto k 31. 12. 1950, nakladatelství však ještě v následujícím roce postupně vydávalo připravené tituly. V únoru 1951 nahradil Otu Poppa šéfredaktor Norbert Pitthard (1913–1994), který téhož roku nakladatelskou činnost UL převedl do nakladatelství Osvěta, v té době založeného a spravovaného přímo Ministerstvem informací a osvěty. – Jako editoři a redaktoři s nakladatelstvím UL spolupracovali Emanuel Janský, Miroslav Kouřil, Jan Malík, Josef Toman, František Vnouček a další. Autorem návrhů obálek byl nejčastěji Zdeněk Rossmann, popř. Miroslav Kouřil či Arnošt Paderlík, technickou redakci obvykle zajišťoval Vladimír Semrád. – V Umění lidu vyšlo přibližně 120 knižních publikací včetně titulů, které prostřednictvím UL vydávala Divadelní ústředna, Ústředí lidové tvořivosti a Čs. divadelní a literární jednatelství. – Družstvo využívalo služeb různých závodů Středočeských tiskáren a tiskárny Grafia v Železném Brodě, dále tiskáren Československý kompas, Svoboda a řady dalších. – UL sídlilo v ulici Na Příkopě č. 29, expedice nakladatelství v Křižíkově ulici č. 10, knihkupectví v Celetné č. 25.
Vydavatelská činnost Umění lidu byla těsně spjata se soudobým divadelním životem a zahrnovala především texty divadelních her, v menší míře také práce teoretické. V prvních měsících své existence vydávalo UL příležitostné publikace reflektující raně socialistickou divadelní současnost (sborník Divadelní žatva, sborník konferenčních příspěvků Základy nové práce československého divadla apod.; zprvu byly takové publikace označovány jako Knihovna Umění lidu). Od podzimu 1949 se z družstva, pro něž dosud byla vydavatelská činnost jen jedním z předmětů zájmu, nakrátko stalo ústřední nakladatelství divadelní literatury, což se projevilo jak v počtu vydávaných publikací, tak v ediční struktuře.
Repertoárovou zásobárnu profesionálních i ochotnických souborů vytvářely Sešity Divadelní žatvy (edice posléze označována též jako Divadelní žatva, v UL 1949–1951, 26 sv.), které přinášely především texty aktuálně uváděné na profesionálních scénách, jež se účastnily stejnojmenné soutěžní přehlídky, pořádané od roku 1948. Šlo převážně o původní texty tzv. budovatelských dramat či veseloher, a to především z tvorby českých autorů (Ilja Bart, Ladislav Bublík, Vojtěch Cach, Vašek Káňa, Ilja Prachař, Miloslav Stehlík, Jaroslav Zrotal, dramatizace Zápotockého románu Vstanou noví bojovníci), v menší míře též slovenských (Štefan Králik, Ján Skalka) a sovětských (K. M. Simonov, A. D. Simukov), jedním titulem je zastoupena i maďarská dramatika (Sándor Gergely). Sešity této edice byly obvykle doprovázeny stručnou interpretací díla či režijními poznámkami. Z nakladatelství Svoboda převzalo UL ediční řadu Divadlo lidu (v UL 1949–1951, cca 30 sv.) a naplnilo ji základními díly světových (A. P. Čechov, Molière, A. N. Ostrovskij, William Shakespeare) i českých klasiků (Alois Jirásek, Ladislav Stroupežnický, J. K. Tyl, Vladislav Vančura); objevily se i některé tituly sovětské dramatiky (Ilja Erenburg, Maxim Gorkij, Leonid Leonov). Do vlastní knižnice byly soustředěny Hry pro mládež (v UL 1950–1951, 10 sv.), mezi nimiž převažovala díla sovětských autorů; z původní české tvorby byly zařazeny hry Jaroslava Janovského, Miloslava Stehlíka a Ivana Urbana. O pestrý repertoár loutkových scén UL pečovalo v původní edici Hry pro loutky a maňásky, od sv. č. 5 nazývané pouze Hry pro loutky (1950–1951, 9 sv.), která přinášela původní adaptace klasických i moderních pohádek a původní hry (Miloš Nesvadba, Josef Pehr, Josef Welzl), vedle toho však oživilo i dvě edice vycházející do roku 1948 v nakladatelství Československý kompas – Bibliotéka uměleckých maňásků /BUM/ (v UL 1950, 3 sv., č. 7–9, red. Jan Malík) a Moderní loutková scéna /MLS/ (v UL 1950, 4 sv., č. 6–10, red. Jan Malík) – do nichž zařadilo díla Vojtěcha Cinybulka, Karla Horkého, Jana Malíka, Zdeňka Schmoranze aj. Jedním svazkem (soupisem českých a slovenských loutkových her) UL přispělo do edice Příručky umělecké loutkové scény (pův. v nakl. Československý kompas, v UL 1950, sv. č. 2, red. Jan Malík). Jako knižnice vzpomínek sovětských umělců byla koncipována edice Zkušenosti sovětského divadla (v UL 1950, 2 sv.) a velmi různorodé publikace z oblasti divadelní historie i teorie včetně původních edičních počinů (Diderot o divadle) vycházely v Knihovně divadelní práce (1950–1951, 4 sv., red. Josef Toman). Mimoediční produkce UL byla po roce 1949 ojedinělá; vesměs šlo o aktuální sborníky, příručky či normotvorné publikace, které prostřednictvím UL vydávala tzv. Divadelní ústředna, jedna z institucí řídících soudobý divadelní provoz.
Tři edice prostřednictvím UL vydávalo Ústředí lidové tvořivosti (ÚLT). Původní pásma připravená k oslavám historických událostí, životních jubileí či pro různé společensko-politické příležitosti (např. soubor příspěvků ke Dnům československo-rumunského přátelství O rumunské zemi) zahrnovala edice sborníků Hrajeme, zpíváme, tančíme (původně vydávalo Ministerstvo informací, resp. Ministerstvo informací a osvěty, v UL 1949, 5 sv.), na niž volně navázala Edice kulturních souborů (1949–1950, 16 sv., red. Vladimír Kovařík). Autorsky a editorsky se na jejich přípravě podíleli zejména Vlastimila Drozdová a Ladislav Nejedlý, jednotlivými svazky též František Branislav, Václav Čtvrtek, Václav Lacina, Míla Mellanová, Petr Poustka aj. Návodné texty určené divadelním souborům přinášela Knihovna souborů lidové tvořivosti (pro ÚLT, v UL 1951, sv. č. 2).
V důsledku náhlého konce UL v roce 1951 zanikly některé edice (Edice kulturních souborů, Knihovna divadelní práce aj.), jiné však převzalo nakladatelství Osvěta. Zde potom byly ještě v roce 1951 ukončeny edice Divadlo lidu (celkem pravděpodobně 59 sv.), Zkušenosti sovětského divadla (celkem 4 sv.) a o rok později též Divadelní žatva (celkem do roku 1952 vyšlo 71 sv.). Edice Hry pro loutky, Hry pro mládež a Knihovna souborů lidové tvořivosti však přečkaly i zánik nakladatelství Osvěta v roce 1953 a pokračovaly v nakladatelství Orbis.
Divadelní hry a teoretickou literaturu vydávalo UL obvykle v nákladu 2200–5500 výtisků, ve vyšším nákladu vycházely svazky Edice kulturních souborů (obvykle 10 000–20 000).
Prvním v řadě periodik, která UL postupně vydávalo, byl týdeník Náš týden na jevišti i v životě, jehož 8 čísel vyšlo od 4. dubna do 23. května 1947. List redigovaný Vladimírem Štědrým přinášel zejména divadelní publicistiku, vzpomínky aktérů divadelního života (Karel Šmíd), povídky a fejetony (Alena Bernášková, Bedřich Golombek, Radovan Krátký, Mirko Tůma, Edvard Valenta), výběr z recenzí divadelních premiér publikovaných v denním tisku, glosy a informace. – Měsíčník Zpravodajství Umění lidu, který především propagoval činnost družstva a repertoár spolupracujících divadel, vycházel od října 1947 do června 1950 (celkem 28 čísel, náklad postupně až 40 000 výtisků). List zprvu řídil Vladimír Štědrý, od č. 1/1948 Jaroslav Volejník, odpovědným zástupcem byl Miroslav Kouřil, od č. 9/1948 Jaroslav Žert. – Od června 1949 vydávala Divadelní ústředna prostřednictvím UL nejprve čtrnáctideník a posléze měsíčník Československá dramaturgie, který v redakci Oty Ornesta a Oty Šafránka přinášel soupisy doporučovaných divadelních her včetně jejich anotací (list zanikl 3. číslem druhého ročníku v roce 1950). – Počínaje jeho šestým ročníkem převzalo UL od Loutkářského soustředění v září 1949 časopis Loutková scéna. Měsíčník řízený Janem Malíkem zanikl dvojčíslem 5/6 v květnu 1950. Z nakladatelství Otto Girgal převzalo UL odborný dvouměsíčník Otázky divadla a filmu (red. Jindřich Honzl), který po změně názvu na Otázky divadla zanikl číslem 1 v únoru 1950. Ve stejné době vyšlo i poslední číslo dvouměsíčníku Taneční listy, redigovaného Janem Reyem, jehož vydávání v nakladatelství UL zajišťovala od roku 1949 Společnost přátel tance (původně časopis vycházel v nakladatelství Athos). Od září 1949 vydávala divadelní ústředna nákladem UL též první ročník časopisu Divadlo (1949–1950, red. Miroslav Kouřil). Do jeho redakční kompetence byly v dubnu 1950 soustředěny všechny obory, jejichž odbornou reflexi dosud garantovaly výše zmíněné časopisy.
Knihovna Umění lidu (1948); Hrajeme, zpíváme, tančíme (1949); Edice kulturních souborů (1949–1950); Divadlo lidu (1949–1951); Sešity Divadelní žatvy (též jako Divadelní žatva, 1949–1951); Bibliotéka uměleckých maňásků (1950); Moderní loutková scéna (1950); Příručky umělecké loutkové scény (1950); Zkušenosti sovětského divadla (1950); Hry pro loutky a maňásky (později jako Hry pro loutky, 1950–1951); Hry pro mládež (1950–1951); Knihovna divadelní práce (1950–1951); Knihovna souborů lidové tvořivosti (1951).
LITERATURA
Prameny: Umění lidu, družstvo zhospodárněné kultury, zapsané společenstvo s ručením obmezeným v Praze. Stanovy (1947).Studie a články: M. Kouřil: Do třetí sezóny, Otázky divadla a filmu 1947/48, č. 1/2; J. Žert: Jak vzniklo Umění lidu? Zpravodajství UL 1948, č. 6; A. Kovářová: Umění lidu v Brně, Zpravodajství UL 1948, č. 8; J. Volejník: Umění lidu v číslech, Zpravodajství UL 1949, č. 5; J. Pašek: Jak pomáhá „Umění lidu“, Kulturní práce 1949, č. 11–12; Za lidovou osvětu, Zpravodajství UL 1950, č. 1; F. Vlasák: Po nových cestách kupředu, Zpravodajství UL 1950, č. 2; P. Reiman, O. Popp, J. Pokorný in První rok socialistické cesty naší knihy (1950); J. Knapík: Umění lidu, in J. K., M. Franc a kol.: Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967 (2011).
Rozhovory: M. Kouřil: Umění lidu – Co, proč a pro koho (připr. O. Fencl), Lidová kultura 1947, č. 40; s tit. UL vytváří jednotnou kulturní základnu přetištěno ve Zpravodajství UL 1947, č. 1.