Helena DVOŘÁKOVÁ

 Prózy Heleny Dvořákové jsou pokusem sloučit typizující drobnokresbu předmětné skutečnosti s psychologickou introspekcí. Od počátku se věnovala především ženské problematice a své hrdinky vystavovala mezním situacím, jež mají odkrývat jejich mravní poslání. Orientace na pudové, instinktivně jednající ženství v prózách navazujících na naturalismus K. M. Čapka Choda (Golemova milá, Mary z jedenačtyřicítky) se propojovala se zájmem o lidi sociálně vykořeněné (Pepan Jehně) a brzo i s pokusy o širší společenský záběr postihující maloměstské a intelektuální vrstvy (např. Barvy úsvitu, Veliký proud). Souběžně její postavy prošly proměnou od fatalismu a pokory před osudem přes aktivní utváření vlastního života (Doktorka Diana Holcová) až k antihrdince pozdní povídky Dopis prokurátorovi, jejíž snaha o emancipaci opět osudově ztroskotává. Těžiště autorčiny různorodé tvorby leží ve čtyřicátých letech, kdy se psychologický rozměr jednotlivých próz prohlubuje (např. v novele Nepatrné děvče, jež využívá a zároveň zpochybňuje schéma „četby pro ženy“) a kdy vrcholí i její úsilí o zapojení individuálních příběhů do společenských souvislostí. Románovou trilogií Pád rodiny Bryknarů, situovanou do druhé poloviny 19. století, zachytila fyziologii odumírajícího rodu na pozadí proměny Libně z venkovské osady v průmyslovou periferii Prahy. V padesátých letech se Dvořáková pokoušela zprvu vyhovět dobovým tematickým a ideologickým požadavkům (Ruku v ruce), později se obrátila k historické próze (román Na ostří).