Miroslava TOMANOVÁ

 K literatuře přivedl Tomanovou její manžel Josef Toman. Ve 30. letech společně napsali několik divadelních her, jejichž východiskem byl příklon k aktuální společenské problematice a sociálněkritická tendence, namířená proti kapitalistickému uspořádání společnosti a měšťácké morálce. Jejich dramata kritizují nezaměstnanost a podceňování úlohy ženy ve společnosti (Přítelkyně) i neblahé důsledky působení vesnického boháče na život vesnice (Žába na prameni). V době nástupu fašismu a za okupace pak společně napsali hry, které měly jako historické paralely a podobenství posilovat národ. Takto na objednávku Emila Františka Buriana vznikla hra o Václavu IV. Lidový král, která mohla být uvedena až po značných cenzurních škrtech. Zákazem cenzury byla postižena i jinotajná hra Vinice. První samostatnou hrou Tomanové byla romance o soupeření v lásce, odehrávající se v rudolfinské Praze, v níž závěrečná apoteóza hlaholu nového zvonu byla pojata jako výraz optimismu a lásky k vlasti (Zvon mého města). – V poválečném období napsali Tomanovi společně prózu o přátelství pionýrů z Čech a z NDR (Táborový oheň), „časový“ román, v němž opožděně zachytili osidlování a budování pohraničí (Kde lišky dávají dobrou noc), a knihu cestopisných črt (Italská paleta). V pozdějších vydáních je Tomanová uváděna také jako spoluautorka fiktivní biografie Sokrates. Sama napsala na počátku 50. let veselohru z vesnického prostředí Svatební koláče a téměř s dvacetiletým odstupem román Stříbrná pláň. V příběhu situovaném do prostředí čs. jednotky Svobodovy armády v době bojů o Kyjev propojila válečné a milostné téma s didaktickou ilustrativností, oslavující hrdinství bojujících žen.