Slovník české literatury po roce 1945
Ilja HURNÍK
* 25. 11. 1922, Poruba (dnes Ostrava-Poruba)
† 7. 9. 2013, Praha
Hudební skladatel, dramatik a prozaik
Pocházel z učitelské rodiny. Studoval na reálném gymnáziu v Ostravě, odkud se rodina roku 1938 vystěhovala, a v Praze (maturita 1941). Od dětství se věnoval hře na klavír a komponování, obojí soukromě studoval u
Viléma Kurze a Vítězslava Nováka. Roku 1948 absolvoval mistrovskou školu na pražské Konzervatoři, v letech 1948–1952 studoval Hudební fakultu AMU u Ilony Štěpánové-Kurzové. V období 1958–1978 působil jako sólista Státní (Janáčkovy) filharmonie v Brně, od roku 1973 byl profesorem skladby na pražské Konzervatoři (až po odchod do důchodu v roce 1988) a souběžně (1975–1980) externím profesorem Vysoké školy múzických umení v Bratislavě. V roce 1992 Hurníkovi udělen titul DrSc. h. c. na Ostravské univerzitě.
Jako koncertní umělec se soustřeďoval zejména na tvorbu Clauda Debussyho (mj. souborné provedení jeho klavírního díla na gramofonové desky) a Leoše Janáčka, se svou ženou interpretoval skladby pro čtyřruční klavír. Byl členem Společnosti českých skladatelů, Evropského kulturního klubu (EKK), v letech 1990–1994 předsedou Umělecké rady Ministerstva školství, od roku 1992 starosta (později emeritní starosta) Umělecké besedy, dále předseda umělecké rady Lyry Pragensis aj. – Jeho manželkou byla klavíristka Jana Hurníková (roz. Roubalová, *1939), s níž měl syna Lukáše Hurníka (*1967), který je hudebním skladatelem a publicistou. Jeho švagrem byl hudebník Petr Eben (1929–2007), hudebníky jsou i synovci bratři Ebenové: Kryštof (*1954), povoláním matematik, Marek (*1957), herec a moderátor, a David (*1965), muzikolog.
Jako koncertní umělec se soustřeďoval zejména na tvorbu Clauda Debussyho (mj. souborné provedení jeho klavírního díla na gramofonové desky) a Leoše Janáčka, se svou ženou interpretoval skladby pro čtyřruční klavír. Byl členem Společnosti českých skladatelů, Evropského kulturního klubu (EKK), v letech 1990–1994 předsedou Umělecké rady Ministerstva školství, od roku 1992 starosta (později emeritní starosta) Umělecké besedy, dále předseda umělecké rady Lyry Pragensis aj. – Jeho manželkou byla klavíristka Jana Hurníková (roz. Roubalová, *1939), s níž měl syna Lukáše Hurníka (*1967), který je hudebním skladatelem a publicistou. Jeho švagrem byl hudebník Petr Eben (1929–2007), hudebníky jsou i synovci bratři Ebenové: Kryštof (*1954), povoláním matematik, Marek (*1957), herec a moderátor, a David (*1965), muzikolog.
Jako spisovatel Hurník debutoval roku 1940 ve Studentském časopise fejetonem Z hudebního deníku. Po roce 1945 publikoval nejen odborné muzikologické články, ale i eseje, fejetony a povídky s hudební, případně obecněji uměleckou tematikou v periodikách
Estetická výchova, Hudební rozhledy (1963 zde na pokračování první verze knihy Trubači z Jericha s tit. Obrazy z dějin hudby), Květy, Mladý svět, Opus musicum, Rodina a škola,
Sluníčko, Tvorba, Vesmír, příležitostně Zpravodaj Společnosti bratří Čapků, Svobodné slovo aj. Hurníkovy dětské klavírní kompozice vyšly tiskem už ve třicátých letech. Ve své bohaté kompoziční tvorbě – mj. oratorium Noé (1958) a písňové cykly Šalamoun (1961) a Šulamít (1963, oba na biblické texty) – se Hurník věnoval též tvorbě pro děti. V rámci soustavné hudebněvýchovné práce popularizační se podílel rovněž na rozsáhlém cyklu gramofonových desek Umění poslouchat hudbu (1972) a pásmu Příběhy jedné kapely (1983). Je vesměs autorem libret k vlastním operám: Dáma a lupiči (1966, 1994 rovněž studiová nahrávka pro
Český rozhlas), Mudrci a bloudi (1968), Diogenes (1973), Rybáři v síti (1981), Oldřich a Boženka i k dětské opeře Co pohádka zatajila a dalších skladeb na vlastní texty (dětské sbory Slovníček kontrapunktu, kantáta Ozvěna).
Vedle řady vzdělávacích rozhlasových pořadů (zvláště pro mládež) napsal také rozhlasové hry: Apokryfy aneb Hudba neutěšitelka (1966, natočeno též v rakouském rozhlase, 1968), Trubači z Jericha (1967), Moli (1967), Hudebně doložený Ezop (1969), Lov na pláč (1969), povídky Muzikální Sherlock (1970), Stručná rukojeť dějepisná 1–3 (1988, série apokryfů převzatých zejména z rukopisné knížky Proč pláče Metuzalém), Klavíristé (1993), Yachta Three Sisters (1993), Příliš mnoho života (1994), Rusalka (1994), Primáš (1998), Seance (1998), Úžasné období hudební historie (1999), Poněkud zvláštní červenec (2004), Na černých a na bílých (2005), Profesor Morus (2010), dále triptych Stradivariana aneb Tři příběhy o houslích (1997, natočeno též v polském rozhlase, 1999), a mikrohry Ruce, Nastuzení z bažin (obě 1993), Vejce z Velvar (1994) aj.
V letech 1968–1971 uváděla Čs. televize cyklus S Iljou Hurníkem do světa hudby; inscenovala rovněž povídky a mikropovídky Fantom opery (1987, sc. a r. Ladislav Rychman), Píseň z jižních Čech (1988, sc. a r. Ladislav Rychman), Vzácný host, Volba, Konkurs, Poznej sebe sama, Hřeben, Dotvoření, Zvuky domova, Píseň z Jižních Čech (vše 1992, sc. Ilja Hurník, r. Jan David), Ze života hmyzu, Papoušek, Busta, Schodiště (vše 1993, sc. Ilja Hurník, r. Jan David). Na základě vlastních próz napsal Hurník scénář k filmu Touha Sherlocka Holmese (1971, režie Štěpán Skalský).
Prezident republiky v roce 2007 Ilju Hurníka vyznamenal medailí Za zásluhy, roku 2010 mu byla udělena Státní cena za hudbu, vedle toho je Hurník nositelem řady dalších ocenění.
Vedle řady vzdělávacích rozhlasových pořadů (zvláště pro mládež) napsal také rozhlasové hry: Apokryfy aneb Hudba neutěšitelka (1966, natočeno též v rakouském rozhlase, 1968), Trubači z Jericha (1967), Moli (1967), Hudebně doložený Ezop (1969), Lov na pláč (1969), povídky Muzikální Sherlock (1970), Stručná rukojeť dějepisná 1–3 (1988, série apokryfů převzatých zejména z rukopisné knížky Proč pláče Metuzalém), Klavíristé (1993), Yachta Three Sisters (1993), Příliš mnoho života (1994), Rusalka (1994), Primáš (1998), Seance (1998), Úžasné období hudební historie (1999), Poněkud zvláštní červenec (2004), Na černých a na bílých (2005), Profesor Morus (2010), dále triptych Stradivariana aneb Tři příběhy o houslích (1997, natočeno též v polském rozhlase, 1999), a mikrohry Ruce, Nastuzení z bažin (obě 1993), Vejce z Velvar (1994) aj.
V letech 1968–1971 uváděla Čs. televize cyklus S Iljou Hurníkem do světa hudby; inscenovala rovněž povídky a mikropovídky Fantom opery (1987, sc. a r. Ladislav Rychman), Píseň z jižních Čech (1988, sc. a r. Ladislav Rychman), Vzácný host, Volba, Konkurs, Poznej sebe sama, Hřeben, Dotvoření, Zvuky domova, Píseň z Jižních Čech (vše 1992, sc. Ilja Hurník, r. Jan David), Ze života hmyzu, Papoušek, Busta, Schodiště (vše 1993, sc. Ilja Hurník, r. Jan David). Na základě vlastních próz napsal Hurník scénář k filmu Touha Sherlocka Holmese (1971, režie Štěpán Skalský).
Prezident republiky v roce 2007 Ilju Hurníka vyznamenal medailí Za zásluhy, roku 2010 mu byla udělena Státní cena za hudbu, vedle toho je Hurník nositelem řady dalších ocenění.
Díky způsobu, jímž Hurník dokázal těžit ze svého vzdělání a profese, je jeho prozaická tvorba v české beletrii tematicky zcela ojedinělá. Hudba tvoří základní téma Hurníkových esejů i jeho anekdotických, střídmě fabulovaných povídek, které však často pracují také s motivy i aluzemi literárními (Muzikální Sherlock), kulturními a historickými. Vyznačuje je aspekt noetický, spojený s hravostí a laskavým humorem (muzikantské povídky a causerie Trubači z Jericha, historky z dějin hudby i z její současnosti Kapitolské husy), nebo i groteskní či lehce ironické vidění jednotlivých životních jevů, které často ústí ve vtipnou, neočekávanou pointu (Neveselé žalozpěvy, Lístky vavřínové). Všechny Hurníkovy prózy přitom propojuje moudrost autorského subjektu a vytříbené vypravěčství. Své postavy autor staví do komických situací bez karikování a úsměšnosti, zdůrazňuje cit a nade všechno vyjadřuje svou víru v možnost harmonického řádu v rámci univerza. Tyto rysy charakterizují i Hurníkovu nejrozsáhlejší prózu Mokřice, která povyšuje sen a vizi nad skutečnost a reflektuje touhu po vyšších hodnotách. Kultivované vypravěčství Hurník rozvíjel i v pozdních sbírkách fabulovaných či autobiografických drobných próz (Proč pláče Metuzalém; desetidílný cyklus Notýsků). Uplatnil zde umění prozaické miniatury, projevující se jazykovou kondenzací, pečlivou prací s detailem, vycizelovaným, úsporným, a přesto nosným vyprávěním. Scelujícím prvkem jednotlivých textů je Hurníkův cit pro poezii a pro jazykovou i situační komiku. Tematicky se autor vedle vlastních vzpomínek obrací do minulosti mytologické i historické, inspirací je mu svět hudby, literatury i dalších umění, příroda, učitelská praxe i všednodenní skutečnost; jako emblematická postava několika texty prochází postava Sherlocka Holmese. Mnohé texty mají ráz úvahový nebo bilanční, vypravěč tematizuje stárnutí a stáří, příznačný je pro něho ovšem stále aktivní, leckdy ironicky zabarvený přístup k životu. Hurníkův vytříbený smysl pro jazyk a řeč dal vzniknout také knížce Kterak psáti a řečniti, v níž jsou vtipně pojaté rady a zásady správné a slušné psané a mluvené komunikace prokládány povídkami (původními nebo přejatými ze starších knih).
Ve vzpomínkovém kaleidoskopu příběhů a mikroportrétů z rodinného i školního prostředí Dětství ve Slezsku autor vykresluje lidi, kteří jej ovlivnili („nitky, ze kterých je sešit pozdější život“). Na tyto vzpomínky, dovedené do roku 1938, navazuje kniha Závěrečná zpráva, v níž je žánr autobiografie ozvláštněn nezvyklou kompozicí: hlavního vypravěče tu komentuje, vyslovuje pochybnosti, kriticky hodnotí, někdy ironicky shazuje hlas druhý, vypravěčovo druhé já. Paměti pro Hurníka představovaly prostředek k hlubšímu přemýšlení o životě, k meditaci o duchovních hodnotách člověka. Osobní a umělecké výpovědi slouží i Hurníkova část nekonvenčně pojaté knihy Trojhlas.
Hurníkovu tvorbu určenou dospělým doplňuje beletristické dílo pro děti, akcentující hudebněpedagogický zřetel a poskytující osobitým vtipem a originální hravostí předpoklady k dětskému porozumění hudbě (knižní soubory Jak se hraje na dveře; Struny, klapky, paličky; Sláva, jsi umělec).
Ve vzpomínkovém kaleidoskopu příběhů a mikroportrétů z rodinného i školního prostředí Dětství ve Slezsku autor vykresluje lidi, kteří jej ovlivnili („nitky, ze kterých je sešit pozdější život“). Na tyto vzpomínky, dovedené do roku 1938, navazuje kniha Závěrečná zpráva, v níž je žánr autobiografie ozvláštněn nezvyklou kompozicí: hlavního vypravěče tu komentuje, vyslovuje pochybnosti, kriticky hodnotí, někdy ironicky shazuje hlas druhý, vypravěčovo druhé já. Paměti pro Hurníka představovaly prostředek k hlubšímu přemýšlení o životě, k meditaci o duchovních hodnotách člověka. Osobní a umělecké výpovědi slouží i Hurníkova část nekonvenčně pojaté knihy Trojhlas.
Hurníkovu tvorbu určenou dospělým doplňuje beletristické dílo pro děti, akcentující hudebněpedagogický zřetel a poskytující osobitým vtipem a originální hravostí předpoklady k dětskému porozumění hudbě (knižní soubory Jak se hraje na dveře; Struny, klapky, paličky; Sláva, jsi umělec).
BIBLIOGRAFIE
Próza: Trubači z Jericha (PP 1965); Kapitolské husy (PP 1969); Cesta s motýlkem (PP 1970); Muzikální Sherlock (PP 1971); Jak se hraje na dveře (PP pro děti, 1973); Struny, klapky, paličky (PP pro děti, 1975); Jak se na co hraje (D loutk. pro děti, rozmnož., 1976; různé části nastudovány scénicky, mj. Divné jméno. Muzikantská pohádka, 1992); Dětství ve Slezsku (vzpomínky, 1979); Múza v teréne (slov., PP, Bratislava 1980); Slovníček instrumentů (PP, bibliof., 1982); Trojhlas (EE, 1986, s M. Horníčkem a V. Preclíkem); Sláva, jsi umělec (pohádky, BB a písničky pro děti, 1986); Dějeprava hudební (PP bibliof. 1986); Lístky vavřínové (PP 1987); Neveselé žalozpěvy (PP 1987); Od housliček po buben (BB, PP pro děti, 1987, s V. Fischerem); Mokřice (P 1989); Dáma a lupiči (libreto, 1992); Proč nepláče Metuzalém a jiné povídky (PP 1996); Kterak psáti a řečniti (PP 1997); Ještě není zle (PP bibliof. 1998); Závěrečná zpráva (autobiografie, 2000); Zelený notýsek (PP 2005); Modrý notýsek (PP 2006), Růžový notýsek (PP 2007), Fialový notýsek (PP 2008); Infračervený notýsek (PP 2009); Tyrkysový notýsek (PP 2010); Sivý notýsek (PP 2011); Oranžový notýsek (PP 2012); Okrový notýsek (PP 2013); Zlatý notýsek (PP 2014; ed. V. Daněk).
Výbor: Vrbová píšťalka (FF, PP 2019).
Ostatní práce: Škola čtyřruční hry (1981); dále tiskem vyšla řada klavírních a komorních skladeb, sbory, kantáty, opery aj.
Uspořádal a vydal: J. Hanuš a kol.: Pondělníci (2002; též přisp.).
LITERATURA
Knižně: J. Malina ed.: Ilja Hurník (sb. 1995, obsahuje soupis děl); O. F. Korte: Legenda svátečního přátelství (1997).Studie a články: K. Vondrovicová: Všechno se rozhoduje v dětství, Hudební rozhledy 1990, č. 2; Z. Sláviková: Slovo a hudba v diele Ilju Hurníka, in Slovo o slove: Zborník Katedry komunikačnej a literárnej výchovy Pedagogickej fakulty Prešovskej univerzity 15 (2009); M. Horanský: Ilja Erasmus Hurníkovský: dobré paměti jsou takové, jaké napsal Ilja Hurník, LidN 11. 10. 2012; M. Horanský: Jak jsem se stal hurníkologem, rozumí se literárním, in I. H: Zlatý notýsek (2014).
Recenze: Trubači z Jericha: Z. Heřman, LitN 1966, č. 36; J. Novák, Kostnické jiskry 1966, č. 12 * Kapitolské husy: V. Dostál, Tvorba 1969, č. 9 * Cesta s motýlkem: V. Šolín, SvSl 3. 12. 1970 * Muzikální Sherlock: iz (= I. Zítková), MF 28. 3. 1972 * Jak se hraje na dveře: A. L. (= A. Linke), ZM 1974, č. 7 * Struny, klapky, paličky: M. Nyklová, ZM 1976, č. 9 * Dětství ve Slezsku: A. Křemenáková, NK 1979, č. 26 * Trojhlas: J. Rulf, ZN 27. 9. 1986; J. Lukeš, SvSl 2. 10. 1986; Z. Heřman, MF 22. 1. 1987 * Lístky vavřínové: L. Kalina, Rovnost 18. 6. 1987; I. Zítková, Práce 13. 8. 1987; B. Dokoupil, Tvorba 1987, č. 39, příl. Kmen * Neveselé žalozpěvy: J. Urbanec, Kmen 1988, č. 24 * Mokřice: B. Hemelíková, Práce 17. 10. 1989; Z. Heřman, MF 19. 1. 1990; M. Horanský, Tvorba 1989, č. 37 * Proč pláče Metuzalém a jiné povídky: V. Linhartová, Univerzitní noviny (Brno) 1997, č. 3 * Závěrečná zpráva: J. Urbanec, Host 2001, č. 5 * Zelený notýsek: J. Slomek, LidN 9. 3. 2005; V. Pípal, Reflex 2005, č. 11 * souhrnně o Notýscích: M. Horanský, LidN 27. 10. 2010 * Profesor Morus: M. J. Švejda, DivN 2010, č. 20 * Duhový notýsek: LidN 1. 12. 2012.
Rozhovory: J. Rendlová, DivN 12, 1969/70, č. 19; K. Hvížďala, ZM 1973, č. 8; as (= A. Stránská), SvSl 28. 12. 1991; M. Kulijevičová, České a moravskoslezské ZN 20. 11. 1992, příl. Náš domov; A. Fuchs, SvSl 11. 9. 1993; R. Grégr, Naše rodina 1995, č. 41; J. Semerák, Slovo 3. 4. 1997; M. Štefl, Týdeník Rozhlas 1997, č. 48; K. Ladwigová, Slovo 5. 12. 1997, příl. Slovo na víkend; M. Štefl, Týdeník Rozhlas 2001, č. 11; R. Hrdinová, Právo 25. 11. 2002; L. Hurník: Vital plus 2011, č. 4; red. (= V. Skalická), Život 2012, č. 9.
K životním jubileím: M. Horanský, Hudební rozhledy 1992, č. 9; M. Horanský + Z. Vejvodová, LidN 19. 11. 1992; R. Hrdinová: Právo 24. 11. 2012; red. + V. Daněk, Život 2013, č. 10.
Nekrology: R. Hrdinová, Právo 9. 9. 2013; J. Rejžek LidN 9. 9. 2013; P. Veber, HN 9. 9. 2013; bubo, LitN 2013, č. 37; A. Pilátová, Týdeník Rozhlas 2013, č. 39; P. Loucká, Vesmír 2013, č. 10.
Autor hesla: Blanka Svadbová (1995); Veronika Košnarová (2009)
Aktualizace hesla: 18. 4. 2020
(ap)
Aktualizace bibliografie: 18. 4. 2020
(ap)