Josef TRÄGER
Divadelní kritik a historik, editor
Narodil se v úřednické rodině. Studoval na reálném gymnáziu v Praze-Křemencově ulici (1918–1919, tj. pololetí tercie a kvartu, na reálném gymnáziu v Českých Budějovicích). Po maturitě (1923) byl přijat na FF UK, obor moderní filologie (slovanská a románská) a dějiny moderních literatur (žák Jaroslava Vlčka, Jana Jakubce, F. X. Šaldy). PhDr. získal v roce 1929 prací
Dějiny české divadelní kritiky od doby obrozenecké až po Jana Nerudu. Několik měsíců byl tajemníkem nakladatelství Melantrich. Vojenskou službu (1929–1931) absolvoval nejprve v Chomutově, pak ve Vojenském vědeckém ústavu v Praze, kde zůstal jako knihovní úředník i po ukončení vojny a po složení knihovnických zkoušek na FF UK. 1933 se vrátil do
Melantrichu jako tajemník ředitele a redaktor. 1938–1939 byl přednáškovým referentem pražského
Radiojournalu, poté přijal nabídku ředitelství
Melantrichu a ujal se vedení jeho nakladatelství (1939–1947). Za okupace podřídil vydavatelský program myšlence národního sebeuvědomování a podpoře zakázaných českých autorů. 1940–1943 vedl divadelní referát v
Českém slově, 1947 se stal divadelním referentem deníku
Práce, 1948 dramaturgem
Čs. statního filmu, 1954 dramaturgem
Studia kresleného, loutkového a dětského filmu, kde působil až do smrti. Tvůrčí skupina
Ladislav Hanuš – Josef Träger (od 1958 v tvůrčí skupině Erich Švabík –
Jan Procházka) vytvořila základní repertoár dětského hraného filmu a natočila řadu významných literárních předloh. V letech 1947–1949 přednášel Träger na
DAMU dějiny českého dramatu a divadelní kritiky, v zimním semestru 1948/1949 také dějiny českého divadla na
FF UK. S Jiřím Frejkou a Ferdinandem Pujmanem založil v Umělecké besedě Sdružení pro divadelní tvorbu
. Po 1945 byl jmenován do divadelní a dramaturgické rady při ministerstvu informací, 1948 do kulturní komise Ústředního akčního výboru Národní fronty. Stál u založení Čs. střediska Mezinárodního ústředního filmu pro mládež pro UNESCO a byl členem jeho prvního výboru.
Divadelní kritiky a teoretické příspěvky publikoval ještě jako vysokoškolák ve
Studentském časopise (zde pravidelné divadelní referáty), dále ve
Studentské revui,
Národním a Stavovském divadle (od 1926),
Literárních novinách,
Rozpravách Aventina,
Nové svobodě,
Činu,
Divadle,
Magazínu Družstevní práce, v
Listech pro umění a kritiku (1935 zde redigoval dvojčíslo o české divadelní avantgardě), v brněnském
Indexu a
Středisku, v
Právu lidu (od 1931),
A–Z (v druhé polovině 30. let),
Svobodném slově (divadelní referát),
Práci, Divadelním zápisníku, Divadelních novinách, Plameni, Filmu a době aj. Redigoval časopisy
Divadelní zápisník (1945–1948), divadelní číslo měsíčníku
Československo (1947, č. 3, prosinec), zvl. číslo časopisu
Národní divadlo v sérii
Národní umělci – členové Národního divadla k 60. narozeninám Zdeňka Štěpánka (1956),
Divadelní noviny (1966–1968) a edice Divadelní perspektivy (Melantrich 1944–1947) a
Umlčení a zapomenutí (Melantrich, 2 sv., 1953).
V 60. letech sestavoval herecké medailony pro
Divadlo hudby v Praze. Je autorem libret k výstavám
K třicetiletí Osvobozeného divadla (Divadlo hudby, 1957),
Václav Vydra (
Ars 1956, i katalog),
Jiří Frejka a naše divadelní avantgarda (Divadlo hudby, 1962). Uspořádal dlouhohrající desku
Herecký medailon Františka Smolíka (1963).
Je autorem scénářů k filmovým a televizním medailonům českých herců:
Eduard Vojan (1953),
Národní umělkyně Leopolda Dostalová
(1958, oba režie
Jiří Jahn),
Národní umělec Ladislav Pešek (1960, režie Jiří Patočka) a námětu čs.-sovětského filmu
V šest ráno na letišti (1958, režie
Čeněk Duba); jako dramaturg se podílel na filmech
Markéta Lazarová (1967, režie František Vláčil),
Útěk (1967, režie Štěpán Skalský) a
PrincBajaja (1971, režie Antonín Kachlík).
Za studií používal pseudonymu Jiří Černý, později šifer jtg, jtg., -jtg-, -äg, -er, -ger, JT, J. T., t, -t, tg.
Veškerá
Trägerova
vědecká práce historická, teoretická i kritická byla ovlivněna jeho zájmem o divadlo a české drama. Pro schopnost důkladné analýzy divadelní inscenace z hlediska všech jejích složek (s důrazem na výrazové prostředky hercovy a režisérovy) je v české divadelní kritice považován za nástupce
Václava Tilleho a Jindřicha Vodáka. Generačně i myšlenkově spojen s českou meziválečnou avantgardou sledoval od počátků tvorbu
E. F. Buriana, Jiřího Frejky, Jiřího Voskovce a
Jana Wericha, usiloval o moderní divadlo, pracující se širokou škálou výrazových prostředků. Pozornost, často dosti kritickou, však věnoval i dalším pražským scénám 20. a 30. let, zejména režiím Karla Huga Hilara na jevištích
Divadla na Vinohradech a
Národního divadla (
Karel Hugo Hilar,
O Hilarovi). Úvahy o protektorátním českém divadle a filmu a perspektivách poválečného vývoje shrnují
Dvě přednášky z války o divadle. Komplexní pohled je charakteristický i pro Trägerovu práci divadelněhistorickou, z níž nejvýznamnější jsou portréty předních herců Národního divadla
(
Národní umělec Václav Vydra,
Eduard Vojan,
Jiřina Šejbalová). Studie
Jiráskova Lucerna prostřednictvím rozboru hry, charakteristiky postav i údajů o její premiéře a dalším divadelním životě, o jejím zhudebnění a zfilmování, vymezuje místo
Lucerny a klasického dramatu vůbec v moderním divadelním repertoáru.
Träger je také autorem studie
Počátky českého divadla v
Čs.
vlastivědě. Byl editorem kritického díla
Jindřicha Vodáka (1941–1953, s
Albertem Pražákem) a výboru z literární pozůstalosti
Václava Vydry (1954–1956).
Práce o divadle: Karel Hugo Hilar (přednáška, soukr. tisk, 1944); O Hilarovi (přednáška, 1945); Dvě přednášky z války o divadle (1945); Dějiny českého divadla (rozmnož., skripta 1949); Národní umělec Václav Vydra (monografie, 1951); Jiráskova Lucerna (studie, 1953); Eduard Vojan (monografie, 1953, s V. Müllerem); Václav Vydra, český herec (seznam gramofonových nahrávek, 1956); Národní umělec Zdeněk Štěpánek (seznam gramofonových nahrávek, 1957); Snímky Leopoldy Dostálové na čs. gramofonových deskách (seznam nahrávek, 1959); Národní umělec Eduard Kohout (průvodní text k souboru fotografií, b. d., 1966); Jiřina Šejbalová (monografie, 1966); O kultuře řeči (rozmnož., 1969).
Účast v týmových pracích: Československá vlastivěda 8 (1935, zde studie Počátky českého divadla); Ottův Slovník naučný nové doby (1931–1943, od 2. dílu).
Překlad: H. de Balzac: Tatík Goriot (1933; přeprac. 1951 s Z. Chrastinovou-Dandovou).
Uspořádal, vydal a redigoval: Deset let Osvobozeného divadla V+W 1927–1937 (1937); V. Vydra: Prosím o slovo (1940) + Má pouť životem a uměním (1954) + Z hercova pera (1955) + Hercův listář (1956); J. Vodák: Kapitoly o dramatě (1941, rozšíř. vyd. 1947, in Kritické dílo J. V., sv. 1) + Eduard Vojan (1943, in Kritické dílo J. V., sv. 2; rozšíř. 1944; definitiv. vyd. 1945) + Shakespeare (1950, in Kritické dílo J. V., sv. 4) + Tři herecké podobizny: Jindřich Mošna, Hana Kvapilová, Marie Hübnerová (1953, in Kritické dílo J. V., sv. 5, vše s A. Pražákem) + Tváře českých herců (1967); V. Sommer: Divadelní dopisy z Paříže (1947); El arte teartral Checoslovaquia: Escenografia Checoslovaca 1914–1959 (Praga 1960); Jiří Frejka (1964); J. Frejka: Myslivecké povídačky (1964); Jan Werich... tiletý (1965); J. Voskovec – J. Werich: Osel a stín (montáž, 1965); Z jeho života (sb. O. Stiborovi, rozmnož., 1966); A. M. Píša: Stopami dramatu a divadla (1967); Tváře českých herců (1967); F. Langer: Periferie (1968) + Zázrak v rodině (1971).
Korespondence: B. Losenický – V. Viktora (edd.): Z listáře Bohumila Polana (1998).
Studie a články: J. Teichman: heslo J. T. in Divadelní slovník (1949); M. Bauer (ed.): Trägerův lektorský posudek Zbabělců z roku 1957, Tvar 2000, č. 19; J. Černý: 1946, Divadelní revue 2003, č. 4; F. Černý in Za divadlem starým i novým (2005).
Recenze:
Dvě přednášky z války o divadle: A. Dvořák, Otázky divadla a filmu 1, 1945/1946, s. 196; A. M. Brousil, ZN 10. 1. 1946 *
Národní umělec Václav Vydra: bs (B. Slavík), LD 13. 10. 1951.
K životním jubileím: K. Konrád, LD 27. 5. 1954, též in Nevzpomínky (1963); M. Smetana, Divadelní noviny 7, 1963–1964, č. 22; K. Konrád, LitN 1964, č. 22.
Nekrology: ab (V. Vrabec), SvSl 11. 6. 1971; (re), LD 11. 6. 1971.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis E. Bílková-Chodějovská, 1999); NFA: Osobní fond (inventář H. Malinová, 1998).
zpět na hlavní stranu