Slovník české literatury po roce 1945
Miloš HORANSKÝ
* 14. 6. 1932, Bytča (Slovensko)
† 7. 1. 2023, Praha
Básník, divadelní režisér, autor literatury pro děti
Narodil se jako syn berního úředníka. Rané dětství prožil na západním Slovensku, po vzniku Slovenského státu se rodina přestěhovala do Kroměříže (1939), kde
Horanský vychodil obecnou školu a gymnázium (maturoval roku 1950). V letech 1950–1954 studoval divadelní režii na DAMU v Praze a JAMU v Brně, kde také absolvoval fakultní inscenací hry Aleksandra Nikolajeviče Ostrovského Pozdní láska. V roce 1968 byl jedním ze zakladatelů a členem vedení Klubu angažovaných nestraníků. V letech 1970–1973 spolu s Františkem Hrdličkou a Zdenou Bratršovskou spoluvytvářel experimentální Bílé divadlo. S výjimkou let 1968–1970, kdy byl ve svobodném povolání, pracoval jako režisér: 1954–1956 v Beskydském divadle v Novém Jičíně, 1956–1959 ve Slezském divadle v Opavě, 1959–1963 v ostravském Státním divadle, 1963–1968 v pražském Divadle E. F. Buriana, 1970–1973 v Západočeském divadle v Chebu (také umělecký šéf souboru), 1973–1984 ve Státním divadle F. X. Šaldy v Liberci (také šéf činohry), 1984–1989 v
Divadle Jaroslava Průchy na Kladně, 1990 v
Městských divadlech pražských. V letech 1991–1993 byl uměleckým šéfem pražského Divadla ABC. Od roku 1991 vyučuje na DAMU (docent 1993), v letechu 1994–1997 byl jejím děkanem. Roku 1997 jmenován profesorem. V 80. letech byl na krátkodobých divadelních studijních pobytech v Moskvě, Jerevanu, Lenigradu, Berlíně, Novém Sadu, Vratislavi, Paříži a Londýně. V letech 1990–1991 byl v Divadelní obci místopředsedou sekce
Slovo, od května 1992 do jara 1994 byl předsedou
Sdružení nezávislých spisovatelů K 89.
Publikuje od roku 1960. Verši a recenzemi poezie i prózy postupně přispíval do
Červeného květu
(Ostrava),
Hosta do domu,
Tvorby,
Kultury, Průboje (Ústí nad Labem), Acta scaenographica, Svobodného slova, Lidové demokracie,
Literáních novin,
Světové literatury, Divadelních novin,
Scény,
Tvaru, Dramatického umění, Lidových novin, Práva aj. Jako režisér spolupracuje od roku 1960 s
Čs. rozhlasem na inscenacích rozhlasových her, literárních pásem, povídek, poezie i vlastní básnické tvorby. Poezii inscenoval též v pražské
Redutě (1964), v
Divadle Na zábradlí (1966), v divadle poezie
Ve věži na Mělníku (1969, 1988), v
Lyře Pragensis (1980, 1991); dlouhodobě režíruje pořady uváděné v poetické vinárně
Viola. U protiokupační básnické skladby Ruce Goliášovy, vzniklé těsně po 21. srpnu 1968, použil pseudonymu Jan David. Publicitu získala tato báseň zásluhou redaktora
Pavla Kohna, který ji od konce 60. let několikrát vysílal na rozhlasové stanici
Svobodná Evropa. Horanský se k jejímu autorství přihlásil teprve poté, kdy ji Kohn vydal knižně (1990). Pod jeho vlastním jménem byla pak uvedena
Čs. televizí (1991, režie
Zdeněk Potužil) a v pořadu
Violy (1991), který Horanský režíroval a v němž spolu s
Vlastou Chramostovou recitoval. Jako herec se podílel na filmu Náhodou je príma! (premiéra 1988, režie Radovan Urban).
Nejen v
Horanského prvotině (Lunovrat), ale v celé jeho lyrické tvorbě se připomínají literární inspirace. Horanský je poeta doctus, v jehož verších rezonuje jak lidová poezie barokizujícího typu, tak zejména poetika
Františka Halase, později i
Josefa Palivce. Navzdory jedinečnosti zážitku ze srpna 1968 má halasovskou inspiraci i protiokupační skladba Ruce Goliášovy, kterou jinak vyznačuje spíše siláckost vyjádření a gest než tvůrčí integrační síla. V roce 1990 vytvořil a časopisecky publikoval (Tvar 1990, č. 35) pendant k této skladbě nazvaný Ruce Davidovy, v němž reflekoval revoluční události roku 1989.
Ve sbírkách ze 70. a 80. let (Amenkámen, Pálení hlíny, Tykavka, Textamenty) se porušuje původní rovnováha výrazu a nad smyslovostí postupně nabývá stále větší převahy intelektuální pól. Přináší to s sebou nejen posílení meditativnosti, ale také odtažitost pojmenování a určitou strojenost životních postojů. V proměnách autorovy lyriky se jako nejstálejší jeví motivy dětství, životadárnosti lásky a vzdoru proti smrti. Zvlášť trvalým znakem je ozvláštňování jazykové stránky básně neologismy a novými slovními vazbami, jakož i deformací ustálených slovních spojení. Toto jazykové hledačství je jedním z projevů obecnějšího úsilí tvůrčího subjektu o sebenalézání a sebeobnovu. Experimentální tendence v Horanského poezii vyústily v tvorbě vizuálních básní, jimž se věnoval od konce šedesátých let, vydal je však s mnohaletým zpožděním (Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje). Verše z let 1990–2005 shrnul ve sbírce Amortale, jejíž jazyk je opět bohatě metaforický, nasycený originálními kalambúry a zároveň podrobovaný intelektuální reflexy. Také Horanského poezie pro děti vyvěrá z obdivu ke slovu a hry s jeho významem.
Ve sbírkách ze 70. a 80. let (Amenkámen, Pálení hlíny, Tykavka, Textamenty) se porušuje původní rovnováha výrazu a nad smyslovostí postupně nabývá stále větší převahy intelektuální pól. Přináší to s sebou nejen posílení meditativnosti, ale také odtažitost pojmenování a určitou strojenost životních postojů. V proměnách autorovy lyriky se jako nejstálejší jeví motivy dětství, životadárnosti lásky a vzdoru proti smrti. Zvlášť trvalým znakem je ozvláštňování jazykové stránky básně neologismy a novými slovními vazbami, jakož i deformací ustálených slovních spojení. Toto jazykové hledačství je jedním z projevů obecnějšího úsilí tvůrčího subjektu o sebenalézání a sebeobnovu. Experimentální tendence v Horanského poezii vyústily v tvorbě vizuálních básní, jimž se věnoval od konce šedesátých let, vydal je však s mnohaletým zpožděním (Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje). Verše z let 1990–2005 shrnul ve sbírce Amortale, jejíž jazyk je opět bohatě metaforický, nasycený originálními kalambúry a zároveň podrobovaný intelektuální reflexy. Také Horanského poezie pro děti vyvěrá z obdivu ke slovu a hry s jeho významem.
BIBLIOGRAFIE
Poezie: Lunovrat (BB 1969); Hádej, hádej, hadači (BB k leporelu, 1976); Amenkámen (BB 1976); Pohádkář (BB k leporelu, 1977); Pálení hlíny (BB 1979); Cvrčkova kapela (BB k leporelu, 1979); Tykavka (BB 1980); Říkátka malovaná na vrátka (BB pro děti, 1984); Textamenty (BB 1985); My jsme páni od řemesla (BB k leporelu, 1989); Ruce Goliášovy (B 1990, pod pseudonymem Jan David, 1993 pod vlastním jménem, 2008 spolu se skladbou Ruce Davidovy); Amortale (BB 2006); Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje (BB 2007).Dramatizace: V. Páral: Mladý muž a bílá velryba (rozmnoženo, 1975, i premiéra, s V. Ronem) + Generální zázrak (rozmnoženo, 1983, s V. Ronem) + Romeo a Julie 2300 (rozmnoženo, 1987, i premiéra, s V. Ronem).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Slyšet se navzájem (1966); Ano, slyšet se navzájem (1985); Inspiromat (sb. komentovaných citací z děl a myšlenek klasiků, 1993).
Ostatní: Liberec (1977, text ve fotografické publikaci, s J. Kabíčkem, L. Ovsíkem a J. Pikousem).
LITERATURA
Studie a články: V. Dostál: doslov, in Amenkámen (1976); M. Blahynka: doslov, in Pálení hlíny (1979); M. Blahynka: doslov, in Textamenty (1985); P. Kohn: předmluva, in Ruce Goliášovy (1990).Recenze: Lunovrat: V. Justl, NK 1969, č. 45; K. Horňák, HD 1970, č. 8 * Amenkámen: V. Vodák (M. Vacík), LD 25. 9. 1976; J. Pavelka, Tvorba 1977, č. 2 * Pálení hlíny: J. Peterka, Tvorba 1980, č. 4 * Tykavka: ger (F. Schildberger), Rt 21. 8. 1980 * Ruce Goliášovy: A. Brousek, LitN 1990, č. 30; P. Kohn, LitN 1990, č. 38; P. A. Bílek, Tvar 1990, č. 35; J. Chuchma, Tvar 1990, č. 35; A. Blažejovská, Tvar 1991, č. 41 * Amortale: O. Horák, LidN 27. 7. 2006; M. Jareš, Tvar 2006, č. 15; M. Chocholatý, Host 2006; J. Suk, Portál české literatury * Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje: O. Sýkora, A2 2008, č. 4; hul (Vladimír Hulec), DivN 2008, č. 3; Z. Bratršovská – F. Hrdlička, LitN 2008, č. 20; J. Balvín ml., Portál české literatury.
Rozhovory: J. Klempera, NK 1979, č. 24; A. Fuchs, Scéna 1987, č. 16; P. Veverka, Květy 1990, č. 45; M. Šára, OD 1. 10. 1990; J. Klempera, Učitelské noviny 1990, č. 9; E. Pavlatová, LD 16. 1. 1993.
Autor hesla: Bohumil Svozil (1995); Karel Piorecký (2008)
Aktualizace hesla: 10. 7. 2008
(kp)
Aktualizace bibliografie: 10. 7. 2008
(kp)