Milada SOUČKOVÁ

 Milada Součková je představitelkou a zakladatelkou intelektuální linie české literatury. Do českého literárního kontextu přinesla netradiční postupy, rozvíjené především v anglosaské literatuře (Lawrence Sterne, James Joyce, Virginia Woolfová). Její tvorba je nesena dvěma výraznými sjednocujícími principy. Prvním je autorčin smysl pro experiment a destrukci literární konvence; druhým, zdánlivě opozitním, je hluboká znalost literární tradice a k ní příslušejících literárních struktur, které jsou mnohonásobně využívány jako stavebný prvek díla. Kontrast takto vytvořených rovin způsobuje napětí mezi odkazem k hotovému, uzavřenému světu literárních vzorců, symbolů, ikon a jejich permanentním zpochybňováním prostřednictvím nově utvářeného fiktivního kontextu, který je rozkládá, paroduje, ale i významově obohacuje. Takto navozeným aktem se promlouvající subjekt pokouší zbavit tlaku stylu a konvence, jejichž dominantní vliv potvrzuje proměnu bohaté skutečnosti v literární schéma. Její prózy rezignují na pevnou syžetovou stavbu i na časovou konsekvenci. Vypravěč kombinuje ultrarealistický popis všední banality se symbolickými odkazy k hotovým literárním textům, reflexi vlastního vypravěčského gesta s personalizací, vnitřními monology postav, které často nabývají podoby proudu vědomí. Surrealismem inspirovaný pokus o zápis vnitřní reality individua se objevuje v autorčině debutu První písmena i v knize Amor a Psyche, kde je již zřetelná snaha karikovat konvenční postupy výstavby prózy. Romány Odkaz a Zakladatelé na půdorysu tradičního tématu, příběhu o rozkladu měšťanské rodiny, předvádějí i rozklad literárních forem, které zobrazovanou společenskou vrstvu emblematizují. V útržcích vnitřních monologů, příběhových fragmentů je zde jako dominující, všepohlcující fenomén zobrazen čas. Úsilí o parodické využití tradičních žánrů pak vrcholí v dílech Škola povídek, která je jakousi učebnicí poetiky 18. a 19. století. V Bel cantu, příběhu průměrné zpěvačky toužící po úspěchu, autorka sleduje v mnoha rovinách proměnu skutečnosti ve fikci. Fascinace především nebezpečností této proměny se objevuje i v její – po válce vydané – próze Hlava umělce. – Již za války, v knize Žlutý soumrak, která byla inspirována japonskou poezií, si Součková ověřila možnost využít v novém kontextu tradiční básnické formy. Poezie pak výrazně dominovala autorčině exilové tvorbě. Její lyrika prostřednictvím intelektuálního experimentu „testovala“ schopnost a dynamiku významových možností slov i neobvyklých slovních spojení, v nichž se prolíná banální všednost s umělým světem literatury. Zájem o všednost sbližuje lyriku Milady Součkové s poetikou Skupiny 42. Významným inspiračním zdrojem, zvláště v lyrických textech z 50. a 60. let, se jí stal duchovní svět katolicismu, českého i italského baroka. V její poezii se však objevují rovněž tradiční exilová témata a motivy, jako nostalgie a hledání domova, vždy však jsou traktovány způsobem, který je činí součástí vnitřního světa subjektu a zbavuje schematické emblematičnosti (Pastorální suita, Sešity Josephiny Rykrové). – Autorčina činnost literárněvědná, psaná a publikovaná převážně v angličtině, má dvě linie. Soustředila se zejména na zkoumání výrazných literárních osobností a takových období, kdy česká literatura překročila úzce národní kontext a navázala dialog s evropským kulturním prostorem (The Czech Romantics, The Parnassian Jaroslav Vrchlický, Baroque in Bohemia). Značnou pozornost však věnovala i soudobé české literatuře a mimoliterárním vlivům, které ji od roku 1939 často násilně ovlivňovaly (A Literature in Crisis: Czech Literature 1938–1950, A Literary Satelite. Czechoslovak-Russian Literary Relations).