Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Marie PUJMANOVÁ

* 8. 6. 1893, Praha 
† 19. 5. 1958, Praha 
 
Prozaička, publicistka, básnířka
 Rozená Hennerová; dcera univerzitního profesora církevního práva Kamila Hennera (1861–1928), sestra neurologa Kamila Hennera (1895–1967); 1919 se podruhé provdala za operního režiséra, hudebního teoretika, kritika a překladatele Ferdinanda Pujmana (1889–1961); matka prozaika, překladatele a literárního publicisty Petra Pujmana. – Ze zdravotních důvodů se Pujmanová vzdělávala soukromě (učil ji i F. X. Šalda, v mládí ji výrazně ovlivňovala též Růžena Svobodová a její literární společnost). Od 1912 žila v Českých Budějovicích (manželství se synem zdejšího zámožného advokáta a politika Vladislavem Zátkou však nebylo šťastné, po několika letech skončilo – po jejím nervovém onemocnění – rozvodem). Od 1917 působila jako publicistka a literární a divadelní kritička, zprvu v časopisech Lípa (na jehož přípravě se podílela) a Kmen, od dubna do září 1920 řídila kulturní rubriku deníku Národní politika a po krátkém pobytu v Brně (kde se Ferdinand Pujman stal režisérem opery) spolupracovala především s liberálním deníkem Tribuna (do 1928). Od mládí hojně cestovala v Čechách (mj. od 1921 pravidelné letní pobyty v Potštejně v Orlických horách) i v zahraničí (Itálie, Vídeň, Alpy, Berlín, Paříž, Amsterodam, Varšava, Pobaltí). Na přelomu 20. a 30. let se Pujmanová ve svých názorech a postojích postupně odkláněla od křesťanského socialismu (se sklonem k mysticismu) a v reakci na tíživé důsledky hospodářské krize (1932 navštívila stávkující dělníky na Mostecku) a pod vlivem komunistických intelektuálů (Bedřich Václavek, Julius Fučík) i zájezdu do SSSR (1932, kniha Pohled do nové země) se přiblížila komunismu. Ve 30. letech se intenzivněji věnovala veřejné činnosti (přednášela o ženské problematice a o literatuře pro ženy, podporovala dělnické hnutí a volební kampaně KSČ), byla členkou literární skupiny Blok a redakčního okruhu časopisu U, 1938 se stala místopředsedkyní Kruhu přátel českého jazyka. 1946 vstoupila do KSČ a stala se členkou literárního odboru ČAVU. Po 1948 prosazovala metodu socialistického realismu (mj. ve vedení SČSS, na jehož 2. sjezdu 1956 odmítala snahy o kritiku stalinismu) a účastnila se veřejného a politického života (v ústředním akčním výboru Národní fronty aj.). S oficiálními delegacemi navštívila několikrát SSSR, dále Bulharsko a Polsko (Slovanský zápisník), Anglii, Čínu (Čínský úsměv) a Indii (Modré vánoce). Od 1956 trpěla opakovanými záněty plic. Pohřbena byla na vyšehradském Slavíně.
 Od 1910, kdy debutovala v Novině, publikovala (prózy, fejetony, časové glosy, od konce 10. let též literární kritiku a publicistiku, divadelní referáty, posléze i verše a cestopisné črty) v denících, časopisech a sbornících: Kmen, Almanach Kmene (1934–35), Lípa, Jeviště, Národní politika, Tribuna (1921 zde úryvky z nedokončeného románu Děkování, 1921–22 úryvky z prózy Román školní třídy), Most (1921 zde část Románu školní třídy), Přítomnost, Lidové noviny, Rozpravy Aventina, Lidská práva (redigovala 1930–34), Tvorba, Rudé právo, Haló noviny, U Blok, Hovory o kniháchKritický měsíčník. Po 1945 přispívala do Doby (redigovala 1945–47, s Karlem Novým), Rudého práva, Prahy-Moskvy, Mladé fronty, Nového života, Literárních novin, Práce, Květů, Hostu do domu aj.; práce Marie Pujmanové z rukopisné pozůstalosti vyšly 1958 v Hostu do domu, Kultuře (Sestra Alena) a Literárních novinách, 1959 a 1963 v Plameni. – Podle jejích próz byly natočeny rozhlasové hry Kazmar – šaty – Jafeta, Cesty Ondřeje Urbana (obě 1960, sc. Jaromír Ptáček), Pacientka dr. Hegla (1975, sc. Jiřina Vavřinová), filmy Pacientka doktora Hegla (1940, r. a sc. Otakar Vávra), Předtucha (1947, r. a sc. Otakar Vávra), Známost sestry Aleny (1973, r. Miroslav Hubáček, sc. + Vladimír Bor) a také televizní inscenace Teď v březnu (1961, r. Jiří Bělka, sc. Jaromír Ptáček) a Lidé na křižovatce (1971, r. Antonín Dvořák, sc. Jaroslav Klíma). – Zpočátku používala pseudonymu Olga Nerská, podepisovala se též M. Hennerová, M. Hennerová-Pujmanová, M. Pujmanová-Hennerová a M. Zátková; šifry: M. H., M. P., M. P. H., M. P. H-ová, P. H.
 Tvorba Marie Pujmanové byla značně ovlivněna prostředím a ideovým vývojem, jímž autorka prošla. V počátcích psala prózy impresivního ražení, především pod vlivem Růženy Svobodové. V prvotině Pod křídly zachytila ve vzpomínkových obrazech (bohatých smyslovým okouzlením) prizmatem dětské představivosti a citovosti štastné a harmonické období dětství v prostředí pražské měšťanské rodiny. Pocity úzkosti a zklamání, tragické motivy a náznaky sociálně psychologické analýzy se projevily v nedokončeném pokračování (Román školní třídy) a v časopiseckých pokusech o psychologické povídky, poznamenaných již válečnou i poválečnou zkušeností. Expresionisticky laděné Povídky z městského sadu tematizovaly osobní i společenské rozpory prostřednictvím naturalisticky vypjatých scén a vnitřních konfliktů postav (s užitím hovorového jazyka, ironie i karikatury). Posun po stránce stavebné znamenal na počátku 30. let psychologický román Pacientka doktora Hegla, příběh vzpoury mladé ženy proti konvencím a pokrytecké morálce (intenzivní citový a erotický vztah k lékaři, který jí zachránil život, ji vede k rozchodu s rodinou a snoubencem, jenž spáchá sebevraždu, i k údělu svobodné matky). Psychologické zaměření a úsilí o plastické vyjádření se projevilo ve všech vrstvách vyvážené výstavby Pujmanové nejúspěšnějšího díla, sociálně typizačního románu Lidé na křižovatce. Původní koncepci rozlehlého obrazu dobové společnosti, soustředěnou po návštěvách Baťova Zlína zejména na postavu průmyslníkova syna jako nositele technického rozvoje, autorka po seznámení s teorií socialistického realismu proměnila a vystavěla jako konfrontaci několika generací dvou rodin, proletářské a velkopodnikatelské (polarizované světy propojuje protichůdné životní směřování třídně se uvědomujícího zaměstnance a jeho sestry). V poválečných letech na tento román Pujmanová navázala dalšími dvěma díly trilogie. V románech Hra s ohněm (události od nástupu nacismu v Německu do začátku okupace) a Život proti smrti (z období okupace) však stále zřetelněji podřizovala umělecký záměr ideologickému, do popředí posunula sled historických událostí a kolektivní osudy. Živé zpodobení kontrastů nahrazovala tezovitostí a schématy, charaktery i promluvy postav zbavovala jedinečnosti a vůle. Novela z rodinného života Předtucha je studií psychiky chlapce a dívky (zasažené prvním milostným citem) strachujících se o rodiče po zprávě o železničním neštěstí. Téma dětství a mládí Pujmanová zpracovala i v povídkovém souboru Svítání, inspirována jednak vlastními a synovými prožitky, jednak válečnými těžkostmi a soudobým budovatelstvím (Stavbačka). Ke svému dalšímu základnímu tématu, střetu života a smrti, se vrátila komorní psychologickou novelou Sestra Alena, vyzývající k soucítění a porozumění (volné pokračování Matka a syn již nedokončila). – Jako básnířka Pujmanová debutovala v duchu nezvalovsko-seifertovské linie souborem náladové lyriky a skic z všedního, především městského života Zpěvník; v následující sbírce Verše mateřské zachytila rodinné citové vazby i bezprostřední dětskou obraznost. Pro podobenství ženské duše zmítané rozpory, nadějemi a úzkostmi (Rafael a Satelit) zkomponovala meditace a dialogické a písňové pasáže (k epice se později vrátila poemou Paní Curieová). Po lyrickém zápisníku zážitků z války a osvobození i přemítání nad osudem národa (Radost i žal) vydávala proklamativně a optimisticky laděné sbírky vlasteneckých, cestovních a oslavných veršů, jež stylově a tematicky přilnuly k schematismu stalinského období. – Pujmanové cestopisné reportáže a črty se vyznačovaly smyslem pro vizuální dojmy a poetické detaily (po knize Pohled do neznámé země v nich však stále zřetelněji převažovala víra nad snahou o objektivitu). – Jako literární kritička a publicistka psala Pujmanová zprvu pod vlivem F. X. Šaldy, zdůrazňovala bezprostřední čtenářský pocit, vyjádřený s břitkostí a v souvislostech možného společenského dosahu díla.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o literatuře: Pod křídly (P 1917, pod jm. M. Hennerová; 1. přeprac. 1919; 2. přeprac. 1955, in Dílo M. P., sv. 1); Povídky z městského sadu (1920; přeprac. s tit. Povídky z městského sadu a jiné prózy, 1926, in Dílo M. P., sv. 1, obsahuje i torzo Románu školní třídy); Pacientka doktora Hegla (R 1931; přeprac. 1940); Pohled do nové země (Rp 1932; poté in Zapsáno tužkou); Božena Benešová (E 1935); Lidé na křižovatce (R 1937, 1. díl trilogie); Zpěvník (BB 1939); Verše mateřské (BB 1940); Předtucha (P 1942); Rafael a Satelit (BB 1944); Radost i žal (BB 1945); Slovanský zápisník (RpRp, BB 1947; část in Zapsáno tužkou); Hra s ohněm (R 1948, 2. díl trilogie); Svítání (PP 1949; próza Stavbačka samost. 1954); Vyznání lásky (BB 1949; báseň Pardubický snop samost. 1949); Miliony holubiček (BB 1950); Život proti smrti (R 1952, 3. díl trilogie); Čínský úsměv (BB 1954); Praha (BB 1954); Paní Curieová (B 1957); Zapsáno tužkou (RpRp 1957, in Dílo M. P., sv. 10; obsahuje i Rp Pohled do nové země a RpRp a BB z knihy Slovanský zápisník); Modré vánoce (RpRp 1958); Sestra Alena (P 1958, ed. Z. Eis); Zpěv o Praze, ten nikdy nedozní (PP, bibliof., 1959; torzo Pražských povídek, ed. Z. Eis); Vyznání a úvahy (stati a kritiky, 1959, ed. Z. Eis).
Výbory: Mír, chceme mír (pro ml., 1950, ed. O. Audy); Duhový náhrdelník (BB, 1975, ed. M. Blahynka); Povídky z městského sadu (PP, 1975, ed. Z. Trochová).
Souborné vydání: Dílo M. P. (Čs. spisovatel, 1953–58, 10 sv. , ed. Z. Eis); obs. i upr. definitivní vydání knih Pod křídly (1955), Povídky z městského sadu (1956), většiny básnických sbírek ve svazku Básně (1958) a soubor reportáží Zapsáno tužkou (1957).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Čeští spisovatelé vdovám a sirotkům našich vojínů (1916); F. X. Šaldovi k padesátinám (1918); Nůše pohádek 3 (1920); Knižní anketa o trestu smrti (1923); Spisovatelky dnes (1934); Antologie protifašistických umělců (1936); In memoriam František Borový (1937); Československo Sovětskému svazu k 20. výročí (1937); Čarovná zahrada (1944); Spisovatelé Antonínu Zápotockému (1958); Tu zazní prostě tvoje poezie (1958); Účtování a výhledy (1958).
Korespondence: J. Dvořák: Bedřich Václavek – M. P., příklad spolupráce kritika s autorem (z 1934–38), Václavkova Olomouc 1960 (sb., 1961); D. Moldanová: Dopisy F. X. Šaldy M. Hennerové, Literární archiv 3–4 (1969); T. Akselová: Korespondence a setkání s M. P. (z 1949–54), Sovětská literatura 1973, s. 131; J. Polišenský – Z. Šolle: Literární okruh Marie Dobrženské a její styky s českými spisovateli (z 1925), Studie o rukopisech 15 (sb., 1976).
Uspořádala a vydala: R. Svobodová: Dílo (1940–41).

LITERATURA

Knižně: M. Blahynka: Marie Pujmanová (1961); I. N. Bernštejnová: Tvorčeskij puť Marii Pujmanovoj (Moskva 1961); J. Tax: Marie Pujmanová Tvůrčí drama 1909–1937 (1972); J. Špot: O životě a díle národní umělkyně Marie Pujmanové (rozmnož., 1973).
Studie a články: B. Václavek: Kritická studie o Marii Pujmanové, KM 1940, s. 65, též in Literární studie a podobizny (1962); B. Polan: Poznámka o díle Marie Pujmanové, LitN 1951, s. 8, též in Život a slovo (1964); F. Kautman: Básnířka Marie Pujmanová, NŽ 1951, s. 597; M. Suchomel: Zápas o skutečnost, Dokořán 1 (alm., 1957); Z. Eis: doslov, in Zapsáno tužkou (1957); V. Pekárek: Marie Pujmanová, Kultura 1958, č. 7, též in Literatura a skutečnost (1962); Z. Eis: Dětské motivy u Marie Pujmanové, ZM 1958, s. 217; Z. Eis: doslov, in Vyznání a úvahy (1959); K. Krejčí in Kniha o Praze (1961); Z. Kožmín: doslov, in Život proti smrti (1966); J. Tax: Problémy umělecké tvorby Marie Pujmanové za druhé světové války, Acta Universitatis Carolinae, Slavica Pragensia 12, 1970; týž: Hledání ideje „nového světa“ (K ideovému vývoji M. P.), Československo-sovětské vztahy (sb., 1972); M. Blahynka: Básnířka Marie Pujmanová, ČL 1973, s. 237, též in Pozemská poezie (1977); Z. Trochová: doslov, in Povídky z městského sadu (1975); J. Dvořák: Na téma život proti smrti, ČL 1977, č. 2; E. Lukeš: Trilogie Marie Pujmanové a některé problémy českého románu po 2. světové válce, Přednášky v 19. a 20. běhu Letní školy slovanských studií r. 1975 a 1976 (sb., 1978); F. Buriánek in Z moderní české literatury (1980); S. Bartůšková: Mateřství jako princip v díle Marie Pujmanové, LM 1983, č. 9; M. Mravcová: Lidé na křižovatce, in sb. Rozumět literatuře (1986); F. Všetička: Románová tkáň Lidí na křižovatce, Acta Universitatis Palackianae, Philologica 7, 1988; A. Debická: Konkurence antikvy a kurzivy ve výstavbě uměleckého textu(M. Pujmanová: Předtucha), Naše řeč 2006, č. 4.
Recenze: Pod křídly: F. X. Šalda, Kmen 1, 1917/18, č. 49, též in Kritické projevy 10 (1957) * Povídky z městského sadu: K. Sezima, Lumír 1921, s. 213, též in Masky a modely (1930) * Pacientka doktora Hegla: K. Sezima, Lumír 58, 1931/32, s. 264, též in Mlází (1936) * Lidé na křižovatce: F. Götz, LitN 9, 1936/37, č. 18, též in Literatura mezi dvěma válkami (1984); AMP. (A. M. Píša), PL 6. 6. 1937, též in Stopami prózy (1964); S. K. N. (S. K. Neumann), Tvorba 1937, s. 653, též in Rozuměti umění (1976); K. Polák, KM 1938, s. 39 * Zpěvník: an. (Z. Kalista), Lumír 65, 1938/39, s. 392 * Verše mateřské: V. Černý, KM 1940, s. 245 * Předtucha: B. F. (B. Fučík), LD 16. 5. 1946 * Hra s ohněm: G. (F. Götz), Národní osvobození 16. 5. 1948 * Život proti smrti: F. Buriánek, NŽ 1953, s. 223, též in O současné české literatuře (1982) * Povídky z městského sadu a jiné prózy: M. Suchomel, HD 1956, s. 410, též in Co zbylo z recenzenta (1995) * Sestra Alena: J. Opelík, Květen 1959, s. 129.
Nekrolog: J. Mukařovský, RP 22. 5. 1958.
Vzpomínky: P. Pujman: Už tu nejsi (z nedokončených vzpomínek), LitN 1993, č. 23.
Archiv: LA PNP: Osobní fond – částečně uspořádáno.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Lexikon české literatury
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963
Autor hesla: Luboš Merhaut (1998)
Aktualizace hesla: 30. 9. 2006 (ap)
 
zpět na hlavní stranu