Marie PUJMANOVÁ

 Tvorba Marie Pujmanové byla značně ovlivněna prostředím a ideovým vývojem, jímž autorka prošla. V počátcích psala prózy impresivního ražení, především pod vlivem Růženy Svobodové. V prvotině Pod křídly zachytila ve vzpomínkových obrazech (bohatých smyslovým okouzlením) prizmatem dětské představivosti a citovosti štastné a harmonické období dětství v prostředí pražské měšťanské rodiny. Pocity úzkosti a zklamání, tragické motivy a náznaky sociálně psychologické analýzy se projevily v nedokončeném pokračování (Román školní třídy) a v časopiseckých pokusech o psychologické povídky, poznamenaných již válečnou i poválečnou zkušeností. Expresionisticky laděné Povídky z městského sadu tematizovaly osobní i společenské rozpory prostřednictvím naturalisticky vypjatých scén a vnitřních konfliktů postav (s užitím hovorového jazyka, ironie i karikatury). Posun po stránce stavebné znamenal na počátku 30. let psychologický román Pacientka doktora Hegla, příběh vzpoury mladé ženy proti konvencím a pokrytecké morálce (intenzivní citový a erotický vztah k lékaři, který jí zachránil život, ji vede k rozchodu s rodinou a snoubencem, jenž spáchá sebevraždu, i k údělu svobodné matky). Psychologické zaměření a úsilí o plastické vyjádření se projevilo ve všech vrstvách vyvážené výstavby Pujmanové nejúspěšnějšího díla, sociálně typizačního románu Lidé na křižovatce. Původní koncepci rozlehlého obrazu dobové společnosti, soustředěnou po návštěvách Baťova Zlína zejména na postavu průmyslníkova syna jako nositele technického rozvoje, autorka po seznámení s teorií socialistického realismu proměnila a vystavěla jako konfrontaci několika generací dvou rodin, proletářské a velkopodnikatelské (polarizované světy propojuje protichůdné životní směřování třídně se uvědomujícího zaměstnance a jeho sestry). V poválečných letech na tento román Pujmanová navázala dalšími dvěma díly trilogie. V románech Hra s ohněm (události od nástupu nacismu v Německu do začátku okupace) a Život proti smrti (z období okupace) však stále zřetelněji podřizovala umělecký záměr ideologickému, do popředí posunula sled historických událostí a kolektivní osudy. Živé zpodobení kontrastů nahrazovala tezovitostí a schématy, charaktery i promluvy postav zbavovala jedinečnosti a vůle. Novela z rodinného života Předtucha je studií psychiky chlapce a dívky (zasažené prvním milostným citem) strachujících se o rodiče po zprávě o železničním neštěstí. Téma dětství a mládí Pujmanová zpracovala i v povídkovém souboru Svítání, inspirována jednak vlastními a synovými prožitky, jednak válečnými těžkostmi a soudobým budovatelstvím (Stavbačka). Ke svému dalšímu základnímu tématu, střetu života a smrti, se vrátila komorní psychologickou novelou Sestra Alena, vyzývající k soucítění a porozumění (volné pokračování Matka a syn již nedokončila). – Jako básnířka Pujmanová debutovala v duchu nezvalovsko-seifertovské linie souborem náladové lyriky a skic z všedního, především městského života Zpěvník; v následující sbírce Verše mateřské zachytila rodinné citové vazby i bezprostřední dětskou obraznost. Pro podobenství ženské duše zmítané rozpory, nadějemi a úzkostmi (Rafael a Satelit) zkomponovala meditace a dialogické a písňové pasáže (k epice se později vrátila poemou Paní Curieová). Po lyrickém zápisníku zážitků z války a osvobození i přemítání nad osudem národa (Radost i žal) vydávala proklamativně a optimisticky laděné sbírky vlasteneckých, cestovních a oslavných veršů, jež stylově a tematicky přilnuly k schematismu stalinského období. – Pujmanové cestopisné reportáže a črty se vyznačovaly smyslem pro vizuální dojmy a poetické detaily (po knize Pohled do neznámé země v nich však stále zřetelněji převažovala víra nad snahou o objektivitu). – Jako literární kritička a publicistka psala Pujmanová zprvu pod vlivem F. X. Šaldy, zdůrazňovala bezprostřední čtenářský pocit, vyjádřený s břitkostí a v souvislostech možného společenského dosahu díla.