Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jan ČEP

* 31. 12. 1902, Myšlichovice (dnes Haňovice-Myslechovice u Litovle) 
† 25. 1. 1974, Paříž (Francie)  
 
Prozaik a esejista
 První z deseti dětí chalupnické rodiny; jeho bratr Václav Čep (1908–1986) překládal italskou, francouzskou a španělskou prózu. Obecnou školu vychodil Čep v Cholině, gymnázium v Litovli (mat. 1922); zde ho učil mj. básník, dramatik a překladatel Eugen Stoklas. Na FF UK v Praze studoval češtinu, angličtinu a francouzštinu; v Hlávkově koleji bydlel jistý čas s Vilémem Závadou. Studia nedokončil, po první státní zkoušce (1926) se nastěhoval k Josefu Florianovi do Staré Říše a tři čtvrtě roku mu pomáhal (i jako překladatel) v jeho vydavatelské činnosti. Poté žil jako spisovatel z povolání (soustavně lektoroval pro nakladatelství Melantrich a Symposion, po válce pro Vyšehrad). 1927 krátce bydlel ve Slapech u Prahy, 1927–28 v Berouně, potom v Praze-Modřanech, v polovině 30. let načas znovu ve Slapech, pak v Praze. Od 1923 také často pobýval na studijních cestách, a to v Anglii, Španělsku, Jugoslávii, ale především ve Francii (kterou už tehdy považoval za svou „druhou vlast“), mj. též u autorů, které překládal, u Georgese Bernanose (1928 a 1934 ve Francii, 1935 na Mallorce) a Henriho Pourrata. Mezi jeho nejbližší literární přátele patřili Rudolf Černý, Jakub Deml, Jan Dokulil, Bedřich Fučík, Jitka Fučíková, František Halas, Egon Hostovský, František Hrubín, Aloys Skoumal, Josef Vašica, Vladimír Vokolek, Albert Vyskočil, Jan Zahradníček. Za války žil ve svém rodišti (úzké vztahy ho tehdy poutaly k olomouckým dominikánům a mezi nimi zejména k vydavateli revue Na hlubinu Silvestru Maria Braitovi), od 1945 opět v Praze (1947 pobýval v Itálii). V srpnu 1948 emigroval do Paříže, kde žil až do své smrti s výjimkou let 1951–55, kdy pracoval v Mnichově jako komentátor rozhlasové stanice Svobodná Evropa (později působil jako její pařížský kulturní dopisovatel a posléze volný spolupracovník). 1954 se oženil s dcerou (tehdy už mrtvého) francouzského literárního historika a kritika Charlese Du Bose. Zemřel po třetím záchvatu mozkové mrtvice, pohřben byl do hrobky svého tchána v Celle-St. Cloud v těsné blízkosti Paříže.
 Po maturitě debutoval v ostravském Moravskoslezském deníku, poté publikoval zejména v časopisech Cesta, Rozmach, Sever a východ, Tvar, Akord, Kvart, Řád, Listy pro umění a kritiku, Obnova, Na hlubinu, Vyšehrad, po 1948 v časopisech Nový život (Řím), Svědectví (Paříž), Proměny (New York). Redigoval „knihovnu světových románů“ Epika (Melantrich, 1936–39) a 1. svazek knižnice Vavřín (Vyšehrad, 1942). V samizdatu vyšly Sebrané spisy J. Č. (1981–83, 6 sv., ed. B. M. = Bedřich Fučík a Mojmír Trávníček); dále mj. Holubí princezna (1977); O Paulu Claudelovi (1981). Řada starších Čepových textů byla převzata do různých samizdatových sborníků a edic, mj. i jeho poznámka k tzv. Halasově politické závěti (mj. ve sborníku A co socialismus, 1979). Podle románu Hranice stínu byl natočen stejnojmenný celovečerní film (1996, s. Martin Müller, Veronika Müllerová, Petr Michálek, r. Martin Müller). – Užíval šifer Č., -č., čp., jč., -jč-, J. Č., v Moravskoslezském deníku pseudonymu Jan Milovický, dále pseudonymů Josef Bříza a Jiří Drs. – K 95. výročí Čepova narození se v Olomouci ve dnech 9.-10. 3. 1998 uskutečnila mezinárodní konference; příspěvkům z této akce je věnováno mj. číslo České literatury 6/1998.
 Od protagonistů české meziválečné prózy, a to i od těch, kteří rovněž trvale vycházeli z katolické inspirace (Jakub Deml, Jaroslav Durych), se Čep od počátku lišil svou (ve všech plánech díla uplatňovanou) intencí sjednocovat dočasně rozdělené a takto nabývaným souladem docilovat pravé integrity jevů. Již v jeho prvotině Dvojí domov našel tento scelující elán nejzřetelnější výraz v titulní ideji, podle níž domov člověka na tomto světě je toliko předstupněm, fragmentárním podobenstvím jeho domova nadpřirozeného a věčného. Jakkoliv byla pro Čepa hierarchie dvojího domova neměnně dána a jakkoliv z priority nadpozemského domova vyvozoval, podpořen „vrozeným platonismem“, své postavení poutníka, ba cizince na této zemi, nezabraňovalo to jeho plnému akceptování vezdejší, pomíjivé reality se všemi jejími drsnostmi a vadami, naopak umocňovalo to jeho vroucí, soucitnou lásku k ní. U Čepa nelze mluvit, jako u Durycha, o žízni absolutna, nýbrž o „žízni tělesné přítomnosti Ukřižovaného“ (Oldřich Králík). Dominantními motivy Čepovy tvorby se logicky stala smrt jako okamžik, kdy jeden domov člověka zaniká v druhém, a dětství jako věk, který svou čistou radostností zrcadlí situaci člověka ještě před jeho vyhnáním z ráje. Skryté vazby mezi dvojím domovem, jakož i niterná dramata, v nichž člověk sám rozhoduje o své budoucí spáse nebo zatracení, situoval Čep do prostředí soudobé vesnice; protože však svým základním námětem činil skutečnosti duchovní a přednostně usiloval o zachycení reality fenomenologické (Jan Franz), odmítal apriorní preferování vesnice i biologická hesla, jimiž ve 30. letech operoval ruralismus. Ve srovnání s městem však vesnice přece jen měla v Čepových. očích duchovní kvality, které jeho hrdinům – prostým vesničanům i městským intelektuálům vracejícím se za své životní krize do rodného kraje – napomáhaly dojít poznání vlastního jedinečného poslání v životě i nalezení niterného smíru skrze spočinutí v Bohu. Vedle tradiční (katolické) zbožnosti byly oněmi kvalitami zejména příznivé podmínky pro srůstání člověka s krajinou a přírodou a dále zavazující existence pospolitosti, vytvářené nejen živými, nýbrž i mrtvými a dosud nenarozenými. Takto vytvářel Čep každou ze svých próz určitý duchovní prostor; dramatičnost jejich dění pak spočívala v tom, zda jednotlivé postavy při svém sebeuskutečňování zůstanou nakonec vně tohoto prostoru, nebo zda s ním splynou v jednotu. Soustředění na okamžiky užaslého prozření, tj. na zážitky transcendentna, vedlo Čepa k preferování formy s jediným syžetovým ohniskem, povídky (mj. soubor Polní tráva); odtud Čepova pozice v moderní české literatuře jako jednoho z jejích nemnohých bytostných povídkářů. Na uskutečňování autorovy generální sjednocovací intence se výrazně podílel i tvar Čepových povídek, a to svou monotematičností, monografičností, klidným lineárním vyprávěním bez pestrých dějových peripetií i bez složitější syžetové strukturace, absencí sociologické a psychologické analýzy, přítomností vypravěče zabezpečujícího pevný hodnotový (křesťanský) rastr, stavebnou uzavřeností, jazykovou uměřeností a stylovou zhuštěností. Osobitou součástí Čepovy situační epiky byl její lyrismus. Jeho historickým zdrojem byl obecný lyrizační trend české prózy v době Čepova debutu; zde možno konstatovat Čepovu (postupně slábnoucí) souběžnost se smyslovou konkrétností Demlovou i hodnotící metaforičností Vančurovou. Jeho zdrojem individuálním byl autorův „jitřní zrak“ (F. X. Šalda), obzírající jevy jakoby v okamžiku jejich stvoření, a důraz na emocionalitu slova. Podoba Čepových povídek způsobila, že když se autor v polovině 30. let výjimečně pokusil o rozměrnější útvar, došel logicky k žánru tzv. románu formování. Veden katastrofickým vývojem evropské politiky, využil Čep v prózách Hranice stínuZápisky Jiljího Klena (původně v souboru Modrá a zlatá) jednoho ze svých stálých námětů (hrdinova řešení životní krize uprostřed vesnické pospolitosti) k obecnému odsouzení současnosti jako doby tragického duchovního rozvratu a k vyzvednutí křesťanského univerzalismu 13. století jako zatím nejzdařilejší společenské realizace božího zákona. Kvůli svému antropocentrismu, jenž se obchází bez Boha, byly tu shodně odsouzeny totalitarismus i liberalistický demokratismus a španělská občanská válka tu byla hodnocena jako boj (komunistických) neznabohů s (katolickými) zastánci věci boží. Tato ideologizace Čepovy beletrie vyvolala celkové posílení ich-formy, zcivilnění podání, příliv aktuálně polemických glos a v posledku i její postupné umlkání. V autorově literární činnosti získaly nakonec převahu úvahové žánry, jež ostatně praktikoval už od vstupu do literatury. Zejména poté, co byl nucenou emigrací odtržen od svých inspiračních a jazykových kořenů, co jeho „druhá vlast“ nenašla vztah k jeho umělecké tvorbě a co se prostřednictvím svého rozhlasového zaměstnání rozhodl bezprostředně čelit totalitarismu, stala se úvaha pro Čepa výhradním žánrem. Pokud jí chtěl duchovně posílit lidi „doma“ nebo polemizovat s teorií a praxí komunistické moci, dával jí podobu rozhovoru. Podobu „samomluvy“ pak Čepovy úvahy mají tam, kde pokračoval ve svých tradičních zamyšleních nad podstatnými otázkami života, nad články křesťanské víry a událostmi katolického církevního roku i nad úkolem a postavením básníků a umění vůbec. Tyto rozhlasové úvahy mluvního stylu a unifikované délky vydal Čep v několika výběrech, vnějšími okolnostmi někdy donucen ke krácení původního textu.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Dvojí domov (PP 1926; poté in Zeměžluč); Vigilie (PP 1928; poté in Zeměžluč); Zeměžluč (PP 1931); Letnice (PP 1932); Děravý plášť (PP 1934); Hranice stínu (R 1935); Ponocný (bibliofilie, 1935); Modrá a zlatá (PP 1938); Příbuzenstvo (P 1938); poté in Tvář pod pavučinou); Básník a jeho inspirační zdroje (E 1941, verze stejnojmenné práce z 1937; poté in Rozptýlené paprsky); Tvář pod pavučinou (PP 1941); Lístky z alba (PP, E 1944; poté in Polní tráva a částečně Rozptýlené paprsky); Rozptýlené paprsky (EE 1946); Polní tráva (PP 1946); Cikáni (PP, München 1953); O lidský svět (EE, Roma 1953); Květnové dni (EE, Roma 1954); Samomluvy a rozhovory (EE, Lund 1959); Malé řeči sváteční (EE, Roma 1959); Zápisky Jiljího Klena (P, München 1963; původně in Modrá a zlatá); Poutník na zemi (EE, Roma 1965); Sestra úzkost (zlomky autobiografického E, přel. V. Čep a B. Fučík, Roma 1975 /překl. neuvedeni/, revid. vyd. 1993); Etudy pro paní J. (PP, München 1986, ed. B. Fučík).
Výbory: Sestra úzkost (PP 1944); Události a lidé (EE z let 1938–69, 1991, ed. M. Trávníček); Jan Čep – Egon Hostovský (strojopis. bibliof. jejich textů, Plumlov 1993, ed. L. Šebela a M. Trávníček); Umění a milost (EE, 2001, ed. m. Trávníček); Cesta na jitřní (EE, PP, 2002, ed. M. Trávníček); Zmrzlá srdce (PP, juvenilie, 2002, ed. M. Trávníček); Cesta do Emauz (PP, EE, 2004, ed. M. Trávníček).
Souborná vydání
: Sebrané spisy Jana Čepa (Vyšehrad, 1947– 48, původní rozvržení neznámé, vyšly 4 sv.: Hranice stínu, Letnice, Děravý plášť a Zeměžluč; poslední svazek nebyl prakticky distribuován a téměř celý náklad byl zničen);
1969 zahájeno vydávání spisů v Čs. spisovateli (ed. B. Fučík), kde vyšel pouze svazek Zeměžluč – Letnice – Děravý plášť, druhý svazek 1970 zakázán v korekturách; v samizdatové edici VBF šestisvazkové Sebrané spisy Jana Čepa (1981-83, ed. B. Fučík a M. Trávníček), z nichž vychází volná řada Čepových spisů v nakl. Vyšehrad a posl. ve spolupráci s nakl. Proglas: 1. Dvojí domov (1991, obs. Zeměžluč, Etudy pro paní J., Letnice a Děravý plášť); 2. Hranice stínu/Modrá a zlatá (1996, obs. román Hranice stínu a pov. soubor Modrá a zlatá); 3. Polní tráva (1999, obs. povídkové soubory Tvář pod pavučinou, Polní tráva a Cikáni a jiné prózy); 4. Rozptýlené paprsky (1993, obs. esejistickou tvorbu do r. 1948); 5. sv. Samomluvy a rozhovory (1997, obs. knižně vydané výbory rozhlasových úvah O lidský svět, Samomluvy a rozhovory a Malé řeči sváteční + doplňky); 6. sv. Poutník na zemi (1998, obs. soubor rozhlasových promluv Poutník na zemi a „zlomky autobiografického eseje“ Sestra úzkost + doplňky vybrané z exilového tisku).
Překlady
: G. B. Shaw: Pekelník (1926, s K. Muškem) + Pygmalion (1926, s K. Muškem); S. Anderson: Smutní trubači (1926); H. de Balzac: Venkovský lékař (1929); M. Baring: Šálení času (1929) + Cesta do neznáma (1936, s T. Vodičkou); R. L. Stevenson: Černý šíp (1929) + Poklad na ostrově (1930) + Eseje (1938) + Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda (1940); J. Conrad: Tajný agent (1930); G. Flaubert: Smarh (1930); J. Galsworthy: Silnější než smrt (1930, s B. Rovenským); J. Barrow: Vzpoura na lodi Bounty (1930, se S. Jílovskou); W. H. Hudson: Purpurová země (1930); R. Schmied: Carlos a Nikolás (1930); G. Bernanos: Odpadlík (1931) + Zločin (1936) + Deník venkovského faráře (1937); E. Mörike: Mozartova cesta do Prahy (1932, s J. Zahradníčkem); H. Pourrat: Kašpar z hor (1932, s V. Čepem); R. Gallegos: Doňa Barbara (1936); C. Mayran: Zima (1939); Ch. F. Ramuz: Adam a Eva (1939); J. Johnsonová: Teď v listopadu (1940); C. Alegría: Zlatý had (1941); P. Groggerová: Brána na Grimmingu (1941, s K. Dvořákem); A. Gailit: Ostrov lovců tuleňů (1941, pod pseud. Jiří Drs); K. H. Waggerl: Chléb (1943, pod pseud. Josef Bříza); B. Marshall: Plná slávy (1948, pod jm. H. Šnajdrové); P. Claudel: Svaté obrázky české (Roma 1958); E. Hostovský: La charité mene le bal (překlad románu Dobročinný večírek do francouzštiny, 1959).
Korespondence: Korespondence (Jan Čep – Jan Zahradníček, ed. M. Trávníček, 2 sv: 1. sv. obs. korespondenci z let 1931-43, 2. sv. 1943-48; 1995 a 2000); Před námi tma a mráz (korespondence s Věrou Šmídovou-Procházkovou z let 1942-45, 2004) * Z dopisů Jana Čepa z Paříže I. Jelínkovi do Londýna (1962–64), LitN 1992, č. 3; Váš J. Č. (Korespondence Jana Čepa s Josefem Vašicou z let 1934-47), in: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Literární věda, č. 4, 2000.
Příspěvky ve sbornících
: Matka (Paříž 1954); Vánoční tisk Svobodné Evropy (New York /?/ 1955); Novoročný almanach Svobodnej Európy (New York /?/ 1956); Peníz exulantův (Mnichov 1956); Praha (Řím 1956); Rok (New York 1957); Padesát let Egona Hostovského (New York 1958); Rok (New York 1958); Hommage de la Boheme a Paul Claudel (Paříž 1965) Egon Hostovský (Toronto 1974) aj.

LITERATURA

Knižně: M. Trávníček: Pouť a vyhnanství (biografie, 1996); I. Štrychová: Motiv smrti v prozaickém díle Jana Čepa (studie, 1994).
Studie a články: J. Franz: O Janu Čepovi, Listy pro umění a kritiku 1933, s. 84; R. Černý: Tradice postav Jana Čepa, Listy pro umění a kritiku 1935, s. 513; B. Fučík: Umění povídky, Listy pro umění a kritiku 1936, s. 96; A. Vala: Lyričnost Čepovy prózy, Řád 1943, s. 56; týž: Čepova věta, Řád 1943, s. 300; O. Králík: doslov, in Sestra úzkost (1944); P. Demetz: Umění J. Č., Svědectví (Paříž) 5, 1962/63, č. 20; B. Fučík: doslov, in Zeměžluč – Letnice – Děravý plášť (1969); E. Strohsová: Básník návratů a návrat básníka, Listy 1969, č. 12; J. Dresler: Překladatel a redaktor Jan Čep, Národní politika (Mnichov) 1983, č. 1, příl. Zvon; týž: Jan Čep, Studie (Řím) 1984, s. 190; M. Trávníček: Jan Čep, LidN 29. 12. 1990; E. Zacha: Slovo o Janu Čepovi, Proglas 1990, č. 2; J. Med: Básník jitřního zraku, List pro literaturu 1990, č. 4; M. Trávníček: Životopisná montáž + Výběrová bibliografie k dílu Jana Čepa, Proglas 1992, č. 10; M. Trávníček: Samomluva Jana Čepa, Aluze 1998, č. 1, též in Sdílet věčné (2002); J. Med: Svět esejů Jana Čepa (příspěvek z konference v Olomouci 9.-10. 3. 1998), Dokořán 1998, č. 6, též in Od skepse k naději (2006); J. Dresler: Čep ve Svobodné Evropě (příspěvek z konference v Olomouci 9.-10. 3. 1998), Dokořán 1998, č. 6; M. Trávníček: Vzájemná korespondence Jana Čepa a Bedřicha Fučíka (příspěvek z konference v Olomouci 9.-10. 3. 1998), ČL 1999, č. 1; J. Zatloukal: Čepovy první exilové eseje, Texty 2001, č. 23; J. Zámečník: Smrt v díle Jana Čepa a Josefa Šafaříka, Tvar 2002, č. 10, 11, příloha Tvary; J. Zámečník: „Drahý Jendo-“, Host 2002, č. 10; P. Studnička: Polní cesta u Martina Heideggera a Jana Čepa, Akord 2003, č, 3; A. Jedličková: O různosti časů, Český jazyk a literatura 53, 2002/2003, č. 5; J. Med: Uchovat víru v největších hrůzách, ČL 2003, č. 6; T. Pavlíček: Dopisy Jana Zahradníčka Janu Čepovi z let 1942-1946, ČL 2004, č. 1; J. Zatloukal: Jeden čepovský omyl - Svatá země, Tvar 2004, č. 11.
Recenze: Zeměžluč: F. X. Šalda, ŠZáp 4, 1931/32, s. 92; * Letnice: F. X. Šalda, ŠZáp 5, 1932/33, s. 407, též in Kritické glosy k nové poezii české (1939) * Děravý plášť: F. X. Šalda, ŠZáp 7, 1934/35, s. 128 * Hranice stínu: F. X. Šalda, ŠZáp 7, 1934/35, s. 347, obojí též in Kritické glosy k nové poezii české (1939) * Polní tráva (1946): M. Dvořák, Akord 13, 1946/47, s. 63 * Rozptýlené paprsky (1946): M. Dvořák, Vyšehrad 1947, s. 71 * O lidský svět: A. Heidler, Nový život (Řím) 1954, č. 3 * Květnové dni: R. Vlach, Sklizeň (Hamburk) 1955, č. 1(25) * Poutník na zemi (1965): P. Den, Proměny (New York) 1967, č. 2 * Sestra úzkost (1975): T. Sýs, Svědectví (Paříž) 1975/76, č. 52 * Události a lidé: P. Švanda, Akord 17, 1991/92, č. 5 * Dvojí domov: J. Med, LitN 1992, č. 21 * Rozptýlené paprsky (1993): I. Slavík, LD 25. 10. 1993 * Samomluvy a rozhovory: I. Harák, Střední Evropa 1998, č. 77, příl. &... Glosář; V. Škvorová, Soudobé dějiny 1999, č. 1 * Poutník na zemi (1998): M. Bauer, Tvar 1999, č. 8; M. Hybler, KPRR1999, č. 15 (též o Samomluvy a rozhovory) * Polní tráva (1999): K. Komárek, Host 2000, č. 4, příl. Recenzní příloha * Umění a milost: P. Komenda, ČL 2003, č. 1.
Rozhovory: S. Machonin, Listy 1969, č. 12.
Vzpomínky: K. Bochořák, Teologická revue Československé církve 1971, č. 3/4; B. Fučík in Čtrnáctero zastavení (1992); A. Lauferová (sestra Jana Čepa), Tvar 1998, č. 15, 16.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis T. Pavlíček, 2002).

Autor hesla: Jiří Opelík (1995)
Aktualizace hesla: 31. 5. 2006 (ap)
 
zpět na hlavní stranu