Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945
 



Edice Ars


Bibeloty


„Bílá řada“


Český překlad


Čtení na dovolenou


Galerie moderních autorů


Klub čtenářů


Klub čtenářů


Klub čtenářů


Klub čtenářů


Klub čtenářů


Knihovna klasiků


Malá galerie


Malá řada Soudobé světové prózy


Malá řada Soudobé světové prózy


Malá řada Soudobé světové prózy


Malá řada Soudobé světové prózy


Pět her


Plamen


Pocket program


Pocket program


„edice ruského sentimentalismu a romantismu“








Spisy Ernsta Hemingwaye


Světová knihovna


Soudobá světová próza


Z hereckých vzpomínek a pamětí


Živá díla minulosti


Krásná literatura


Kurýr Odeonu


Novinky Odeonu


Revue Světová literatura (1969)

 ODEON 

 1953 - 1995; 1996 - 1999; 2000 - (dosud)  
 
 Jedno z nejvýznamnějších nakladatelství poválečného období, soustředěné zprvu na českou i světovou klasickou literaturu, posléze především na soudobou světovou prózu, na publikace z oblasti výtvarného umění, v menší míře na literární vědu a esejistiku a do roku 1960 též na hudbu a hudební vědu
 Vývoj názvu: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (1953–1960); Státní nakladatelství krásné literatury a umění (1961–1965); Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění (1966–1995).
 O vzniku Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU) bylo rozhodnuto v roce 1952 v souvislosti s připravovanými změnami koncepce centrálně řízené nakladatelské činnosti. V jejím rámci měla zaniknout některá dosud působící menší nakladatelství, ať již přežívala z období první republiky (mj. Družstevní práce), nebo byla založena v poválečném období (mj. Mír), a státem přímo řízená knižní produkce měla být podle sovětského vzoru rozdělena do několika velkých státních podniků. Přípravné pracoviště SNKLHU řídili od srpna 1952 vedoucí pracovníci spojených nakladatelství MírDružstevní práce, ředitel Josef Kalaš (1921–1977) a šéfredaktor Jan Řezáč (1921–2009), kteří spolu s ekonomem Ferdinandem Bodnerem (*1921) ve svých funkcích pokračovali od 1. ledna 1953 v novém nakladatelství. Za jeho sídlo byl zvolen Dům uměleckého průmyslu na Národní třídě č. 36 v Praze, kde až dosud působilo likvidované nakladatelství Družstevní práce (DP); nakladatelství Mír s omezenými edičními kompetencemi pokračovalo v činnosti. Na základě nařízení o vytvoření systému státních nakladatelství, které vydala československá vláda 22. prosince 1952 a které rozdělilo vydavatelské kompetence českých i slovenských nakladatelství do relativně přísně dodržovaných oborových specializací (tzv. gescí), byly budoucímu SNKLHU svěřeny rozsáhlé oblasti klasické literatury domácí i zahraniční a soudobé světové beletrie. Z Národního hudebního vydavatelství Orbis navíc SNKLHU převzalo vydávání knih o hudbě i hudebnin a z Výtvarného nakladatelství Orbis vydávání knih o výtvarném umění, uměleckých reprodukcí a drobné grafiky (zpočátku včetně omalovánek). Později připadla SNKLU též péče o publikace z oblasti literární vědy.
Spolu s ředitelem a šéfredaktorem přešli z nakladatelství Mír–DP do SNKLHU jednak techničtí a hospodářští pracovníci a jednak někteří redaktoři. Další členové vznikající redakce krásné literatury přišli z jiných nakladatelství, zejména ze Svobody, PráceMelantrichu, kde bylo v souvislosti se systémem gescí na čas ukončeno vydávání beletrie. Výtvarná i hudební redakce byla do SNKLHU převedena z Orbisu. Zástupcem šéfredaktora Jana Řezáče byl jmenován Rudolf Lužík (1913–1983), v letech 1958–1961 a znovu v letech 1964–1968 funkci spolu s ním vykonával též Zdeněk Štolba (1922–1997), jako poradní orgán působila při vedení nakladatelství ediční rada.
Jako náhrada za administrativně zrušené čtenářské kluby českých nakladatelství, ať již šlo o kluby tradiční (Družstevní práce) či založené v poúnorovém období (Čtenářská obec Čs. spisovatele, knižnice ROD nakladatelství Práce), vznikl 1. února 1953 Klub čtenářů (KČ), zprvu řízený ediční radou, v jejímž čele stál nejprve Karel Nový a později Jarmila Glazarová; organizačně KČ řídil Zdeněk Rudl-Španiel. SNKLHU převzalo adresáře zaniklých klubů a s jejich pomocí vybudovalo silnou čtenářskou obec; počet aktivních individuálních či kolektivních členů se od počátku šedesátých let pohyboval okolo 250 000. Publikace KČ byly zájemcům zasílány za zvýhodněnou cenu, nakladatelství navíc zřídilo výdejní místa v Praze a v Brně a později i v dalších knihkupectvích (v roce 1992 KČ využíval 147 odběrních míst ve 122 českých a slovenských městech). V roce 1994 disponoval KČ databází zahrnující přibližně 430 000 adres, kterou po zániku nakladatelství převzal Knižní klub.
V roce 1956 šéfredaktor Jan Řezáč inicioval a prosadil vznik dvouměsíčníku Světová literatura, který od svého vzniku pomáhal překonávat dosavadní izolaci českých čtenářů od soudobé zahraniční tvorby. V listopadu 1959 byl ředitelem SNKLHU jmenován František Nečásek (1913–1968), někdejší spolupracovník Klementa Gottwalda, tajemník ÚV KSČ a v letech 1954–1957 ústřední ředitel Československého rozhlasu i Československé televize. Od 1. ledna 1961 se hudební redakce SNKLHU stala součástí nově založeného Státního hudebního vydavatelství (SHV), které v dobovém systému vydavatelských kompetencí převzalo oblast hudebnin a knih o hudbě. SNKLHU proto upravilo svůj název a nadále působilo jako Státní nakladatelství krásné literatury a umění (SNKLU). K další změně došlo od 1. ledna 1966, kdy podnik přijal název Odeon, inspirovaný stejnojmenným nakladatelstvím Jana Fromka, činným v letech 1925–1940.
Po náhlém úmrtí ředitele Nečáska, k němuž došlo za nevyjasněných okolností v květnu 1968, řídil Odeon šéfredaktor Jan Řezáč, který funkci ředitele převzal na jaře 1969 i oficiálně. V prosinci 1970 byl však v souvislosti s postupujícím normalizačním procesem odvolán a z nakladatelství propuštěn (za vinu mu bylo kladeno mj. působení ve funkci předsedy Svazu českých nakladatelských a knihkupeckých podniků v letech 1968–1970); v dubnu 1971 se do Odeonu ještě na několik týdnů vrátil jako pracovník propagačního oddělení. Novým ředitelem, který měl v nakladatelství prosadit a uplatňovat normalizační politiku KSČ, byl hned v prosinci 1970 jmenován dosavadní redaktor, polonista Bořivoj Křemenák (1923–1972), který však v lednu 1972 náhle zemřel a jeho funkci v červnu téhož roku převzal sochař Karel Kolumek (1924–1997), dosavadní likvidační ředitel výtvarného nakladatelství Obelisk. Po jeho odchodu na konci roku 1973 se stal ředitelem OdeonuJosef Kulíček (1926–1998), původně působící v administrativě stranického hotelu Praha a na počátku sedmdesátých let ve funkci ředitele nakladatelství Avicenum. Funkci šéfredaktora Odeonu po Janu Řezáčovi převzal v dubnu 1969 germanista Josef Čermák (*1928, v nakladatelství od 1952), jako jeho zástupci působili dlouholetí redaktoři Jiřina Zumrová (*1928) a Rudolf Lužík, kterého koncem sedmdesátých let nahradil Eduard Hodoušek (1921–2004); funkce dalšího zástupce šéfredaktora byla vyhrazena vedoucímu výtvarné redakce. V roce 1977 byl Čermák odvolán (svou pracovní náplň si však přenesl do nově vytvořené funkce hlavního lektora, postavené na úroveň zástupce šéfredaktora) a šéfredaktorem byl jmenován básník a dosavadní ředitel agentury DILIA Karel Boušek (1922–2003). V roce 1984 ho vystřídal básník Josef Šimon (*1948), který funkci vykonával až do svého odchodu do úřadu náměstka ministra kultury v lednu 1990. Na provozu nakladatelství se dlouhodobě významně podíleli též právník Eduard Vonka a ekonomický náměstek Jiří Sklenář.
Po listopadu 1989 čelil Odeon důsledkům uvolnění podmínek nakladatelské činnosti, otevření volného trhu a ekonomického kolapsu Knižního velkoobchodu jakožto někdejšího střediska centrální distribuce. Na rozdíl od jiných velkých nakladatelství navíc vstoupil do nových podmínek bez jakéhokoli majetku (převážnou část zisku v předchozích desetiletích odváděl státu) a se značným množstvím rozpracovaných titulů. V čele nakladatelství stál od roku 1990 ředitel Jan Šrank (*1949), kterého na přelomu let 1991 a 1992 vystřídal dosavadní ekonomický náměstek Jiří Černý (*1939). Za šéfredaktora redakce zvolila romanistu Jiřího Pelána (*1950), po jehož odchodu na FF UK na podzim 1991 funkci převzal romanista Jiří Našinec (*1950). V roce 1991 sice Ministerstvo kultury Odeonu přislíbilo majetkový převod poloviny Domu uměleckého průmyslu na Národní třídě č. 36, jeho druhá polovina však nadále patřila původnímu vlastníkovi, Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). V roce 1992 podal Odeon za spoluúčasti ekonomicky silnějšího partnera (nakladatelství Fortuna) privatizační projekt, jehož předmětem byl dům na Národní 36, s nímž však počítal i konkurenční projekt, který podal ÚLUV za spoluúčasti nakladatelství Ivo Železný. V září 1992 byl sice záměr Odeonu schválen, restituční nárok uplatněný na část budovy a ekonomický stav podniku však nakonec jeho účast v kupónové privatizaci znemožnily.
V únoru 1993 byl ředitelem jmenován dosavadní obchodní a provozní náměstek Jiří Havlík (*1952) a funkce šéfredaktora byla rozdělena pro působnost v redakci krásné literatury (Jiří Našinec) a pro působnost v redakci výtvarného umění (Milada Motlová, *1945). V srpnu 1993 vypsalo Ministerstvo kultury nové výběrové řízení na koupi Odeonu (dosud stále tzv. národního podniku); jako vítěze komise doporučila nakladatele Iva Železného (zájem projevila též nakladatelství Fortuna, Primus či H+H). V září 1993 ministerstvo odvolalo ředitele Havlíka a do čela Odeonu jmenovalo Annu Kokoškovou (*1955), funkce šéfredaktorky se po rezignaci Milady Motlové a Jiřího Našince v listopadu 1993 ujala romanistka a dosavadní redaktorka Anna Kareninová (*1954). Vládní privatizační komise však v únoru 1994 zamítla jak přímý prodej Ivu Železnému, tak okamžitou likvidaci zadluženého Odeonu. Na základě výsledku hospodářského auditu a rozhodnutí vlády nabídnout Odeon k prodeji formou veřejné dražby odstoupily ze svých funkcí ředitelka Anna Kokošková (v březnu 1994) i šéfredaktorka Anna Kareninová (v květnu 1994). Řízení Odeonu na několik týdnů převzala Hana Jarošová a v květnu 1994 byla do ředitelské funkce jmenována Miluše Slapničková (*1964); provoz redakce v této poslední fázi řídila Eva Slámová (1959–2010). Protože se však nenašel žádný zájemce o koupi, rozhodlo Ministerstvo kultury v září 1994 o likvidaci podniku, jejímž uskutečněním pověřilo ředitelku Miluši Slapničkovou; v prosinci 1996 její úkol převzal Jiří Krejčiřík (*1965).
V březnu 1996 značku Odeonu, torzo redakčního archivu a autorské smlouvy na rozpracované tituly převzali majitelé plzeňského nakladatelství Mustang Václav Škubal (*1966) a Jan Vaněk (*1964) s odhodláním pokračovat v původní nakladatelské koncepci. Činnost podniku řídila právní referentka původního Odeonu Marie Kyselová-Havlová (*1951), funkci šéfredaktora přijal v květnu 1996 Josef Šmatlák (*1950; do dubna 1997 současně působil jako šéfredaktor nakladatelství Svoboda) a sídlo sedmičlenné redakce se z mezitím již prodané budovy na Národní 36 přesunulo do Neklanovy ul. č. 21. Protože však majitelé Mustangu nakonec za značku nezaplatili, likvidátorka původního Odeonu smlouvu vypověděla. Vzápětí ji od likvidovaného n. p. Odeon koupila firma Odeon s. r.o., podnikající v oblasti cestovního ruchu. Nakladatelství se nakrátko vrátilo do budovy na Národní 36 a v lednu 1998 se přestěhovalo do nového sídla svého majitele v Petrské č. 29. V dubnu 1998 firma Odeon s. r.o. zřídila svou dceřinou společnost Odeon publishing s. r.o., záhy však ztratila o její provozování zájem a v prosinci 1998 se rozhodla nakladatelskou činnost ukončit. Nakladatelskou značku nicméně v březnu 1999 pronajala šéfredaktoru Josefu Šmatlákovi, který pod hlavičkou Odeonu pokračoval v činnosti až do prosince 1999, kdy značku koupil Knižní klub. Odeon se tak stal vedle Knižního klubu, UniversaIkaru jednou z nakladatelských značek Euromedia Group, dceřiné společnosti mediálního impéria Bertelsmann AG. Šéfredaktorem byl v lednu 2000 jmenován Jindřich Jůzl (*1969). Počátkem roku 2014 Bertelsmann celou Euromedia Group prodal společnosti Arraviet.
Na počátku své činnosti bylo SNKLHU organizačně rozčleněno na redakci krásné literatury, redakci výtvarného umění a redakci knih o hudbě a hudebnin. Redakce krásné literatury sestávala z redakce české literatury (vedoucí redaktor Jiří F. Franěk, od 1954 Zdeněk Štolba, od 1958 Rudolf Lužík, od 1961 Marie Liehmová), dále z redakcí literatur SSSR (Jiří Zapletal) a slovanských a ostatních literatur (Zdeněk Štolba, od 1954 Eva Pilařová-Würterlová), jež se v roce 1956 pod vedením Jiřího Zapletala spojily do redakce slovanských literatur a literatur SSSR, dále z redakce románských, později románských a orientálních literatur (Dagmar Steinová) a redakce anglogermánských literatur (Rudolf Vápeník, od 1965 Eva Masnerová), jež byly v krátkém období 1956–1958 spojeny do redakce zahraničních literatur. Nově vytvořenou redakci literárněvědné a estetické literatury vedla od roku 1964 Jiřina Zumrová. V roce 1968 vedení podniku akceptovalo vůli redakce a funkce vedoucích redaktorů zrušilo. Členění redakce se však zásadně nezměnilo a v roce 1983 byly obnoveny i funkce vedoucích redaktorů (ozn. též jako organizátoři): anglogermánskou redakci řídil Ivo Železný, románskou Jan Binder a slovanskou a literárněteoretickou Vladimír Novotný. V roce 1990 byly funkce vedoucích redaktorů nahrazeny poradním sborem šéfredaktora sestaveným ze zkušených pracovníků nakladatelství (pro anglogermánské literatury Jan Zelenka, pro románské zprvu Josef Čermák, později Jiří Našinec, pro slovanské literatury Jiřina Zumrová, později Kamil Chrobák).
Kromě jmenovaných funkcionářů a vedoucích redaktorů působili v redakci krásné literatury od padesátých a šedesátých let mj. Ludmila Dušková, Vlasta Dvořáčková, Jarmila Emmerová, Jarmila Fialová, Anna Grušová, Josef Hajný, Alena Hartmanová, Helena Helceletová, Svatopluk Horečka, Božena Johnová, Vladimír Justl, Hanuš Karlach, Božena Köllnová, Eva Kondrysová, Božena Koseková, Jitka Křesálková, Luděk Kubišta, Jaroslava Myslivečková, Helena Nebelová, Radko Pinz, Dalibor Plichta, Vladimír Reis, Jiří Sirotek, Zdeněk Skopal, Eva Strebingerová, Tamara Sýkorová-Řezáčová, Věra Šandová, Josef Škvorecký, Květa Trdlicová, Alena Vaňková, Irena Wenigová, Marie Zábranová, Wanda ZámeckáMiloslav Žilina. V sedmdesátých a osmdesátých letech nastoupili mj. Zbyněk Černík, Vlasta Dufková, Jan Hloušek, Daniela Hodrová, Václav Jamek, Jiří Josek, Jaroslav Kabíček, Irena Krasnická, Jan Lehár, Dana Lehárová, Helena Milcová, Dagmar Nárožníková, Alžběta Rejchrtová, Věra Saudková, Zuzana Soukupová, Jiří StromšíkOlga Špilarová, na přelomu osmdesátých a devadesátých let přišli Jaroslava Hájková, Milena MasákováJan Šulc.
Hudební odbor, jenž byl součástí nakladatelství v letech 1953–1960, řídil zkušený nakladatelský pracovník Václav Mikota (1896–1982, dříve mj. ředitel Hudební matice). Ve funkci hlavního redaktora působil nejprve Jan Hanuš (1915–2004), od roku 1956 Josef Bachtík (1901–1971) a od roku 1959 Jan Zdeněk Bartoš (1908–1981), v redakci pracovali mj. Herberta Masaryková (vedoucí redakce pedagogických hudebnin), skladatel Bedřich Nikodém (vedoucí redakce populární hudby), Věra Dolanská, Lubomír Dorůžka, Lubomír Fendrych, Ilja Havlíček, Marek Kopelent, Jaroslav Vanický a v redakčním archivu po svém propuštění z vězení v roce 1956 působil někdejší zpěvák a skladatel R. A. Dvorský.
V čele redakce výtvarného umění stál od počátku Lubor Kára (1927–1994), který redakci řídil již ve Výtvarném nakladatelství Orbis, odkud spolu s ním do SNKLHU přišli i Milena Freimanová, Zdeněk Pilař, Věra Urbanová, výtvarný redaktor Zdeněk Baloun a technický redaktor Stanislav Kohout. Novými členy redakce se postupně stali Miroslava Gregorová, Miloslava NeumannováDalibor Plichta. Na jaře roku 1957 nakladatelství opustil Lubor Kára a vedení redakce výtvarného umění převzal Zdeněk Pilař (1921–2002), kterého po jeho odchodu do Národní galerie v polovině sedmdesátých let nahradila Miloslava Neumannová (1920–2009). Od počátku osmdesátých let redakci řídila Ludmila Kybalová (1929–2012; do Odeonu přešla ze zrušeného nakladatelství Obelisk) a od roku 1986 dosavadní redaktorka Mireia Ryšková (*1951). Poslední vedoucí redaktorkou byla od listopadu 1990 do listopadu 1993 Milada Motlová (*1945); po jejím odchodu již funkce nebyla obsazena. V sedmdesátých letech do redakce nastoupili Jitka Hamzová, Dagmar Martincová, Anita Pelánová, Marie Platovská a Rostislav Švácha, v osmdesátých pak Juliana Boublíková, Jan Chlíbec, Vladimíra Kašťáková, Dana Mikulejská, Alena Nádvorníková, Pavla Pečinková, Alena Pomajzlová, Jan Royt Jiří Šerých.
Výtvarnou stránku publikací literární redakce a technickou redakci vydávaných titulů zajišťovala výtvarná a technická redakce, kterou zpočátku řídil Alois Hodek a později dlouhodobě Václav Rein. Po jejím rozdělení vedl Václav Rein výtvarnou redakci, v jejímž čele ho v roce 1982 vystřídal Vladimír Nárožník; dále zde pracoval Miloš Novák a od roku 1986 Ludmila Zapletalová. V technické redakci, kterou vedla Ludmila Zapletalová a od roku 1986 Hana Blažejová, pracovali mj. Marta Budilová, Milada Hrachová, Silva Hofmanová, Hana Keslová, Stanislav Kohout, Karolína Kotlářová, Jana Maryšková, Pravoslav Nesrovnal, Jindřich Šťastný, Pavel ŠtefanPavla Vokounová. Propagační oddělení dlouhodobě řídil Miroslav Burkoň; v padesátých letech zde krátce působil básník a výtvarník Jiří Kolář a v šedesátých letech esejista Ladislav Jehlička, redakci propagačních tiskovin zajišťoval Jiří Janovský. Jako požární technik byl v Odeonu v osmdesátých letech zaměstnán performer a později historik fotografie Jan Mlčoch. Většina pracovníků z Odeonu postupně odcházela od počátku devadesátých let, kdy i redakce prudce snižovala početní stav (zatímco v roce 1989 zde v redakcích beletrie a výtvarného umění pracovalo přibližně třicet redaktorů, v posledním roce existence Odeonu pouze pět); mnozí redaktoři pokračovali v jiných nakladatelstvích, někteří se uplatnili v akademické sféře, jiní v diplomacii.
Dlouhodobý důraz kladený na úroveň výtvarného zpracování vydávaných publikací, byť bylo někdy limitováno technickými či kapacitními možnostmi tiskáren, se opíral o spolupráci s předními výtvarníky a knižními grafiky. Obálky, vazbu a grafickou úpravu publikací Odeonu navrhovali Jiří Balcar, Václav Bláha (mj. ed. Český překladPlamen), Hana Blažejová, Adolf Born (mj. spolupráce na ed. Čtení na dovolenou), Libor Fára (mj. ed. 3xZ hereckých vzpomínek a pamětí), Miloslav Fulín (mj. ed. Soudobá světová próza), Milan Grygar (mj. malá řada Soudobé světové prózy), Milan Hegar (mj. ed. Světová knihovna a ed. slovníků spisovatelů), Oldřich Hlavsa (mj. ed. Malá galerie), Pavel Hrach, Miloš Hrbas, Milan Jaroš (mj. malá řada Soudobé světové prózy), Jan Jiskra, Stanislav Kohout, Jan Kotík, Drahomíra Macounová (mj. ed. ArsSoudobá světová próza), Oldřich Menhart, František Muzika (mj. ed. Knihovna klasikůSvětová četba), Vladimír Nárožník, Miroslav Pechánek, Jiří Rathouský (mj. ed. Gama – Galerie moderních autorů), Zdeněk Rosmann, Zdenek Seydl, Zdeněk Sklenář (mj. ed. Živá díla minulosti), Jan Solpera, Jiří Svoboda, Vladimír Šmerda, Jaroslav Šváb (mj. ed. Anglický gotický román), Bohumil Trita, Josef Týfa, Jaromír Valoušek, Soňa Valoušková, Bohumil Vančura, Rostislav Vaněk, Miroslav Váša, Lucie Weisbergrová, Ludmila Zapletalová, Zdeněk Ziegler a mnozí další.
Redakce krásné literatury vydala do roku 1994 přibližně 5200 publikací (obvykle 100–150 titulů ročně, v letech 1991–1992 cca 70 titulů, později 30–40 titulů ročně), redakce výtvarného umění vydala bezmála 1000 publikací (obvykle mezi dvěma a třemi desítkami ročně). V hudební redakci vyšlo v letech 1953–1960 více než 200 knižních publikací a přibližně 3000 hudebnin. Pod vedením Josefa Šmatláka v období 1996–1999 vydal Odeon celkem cca 50 titulů a Euromedia Group vydala pod hlavičkou Odeonu od roku 2000 do konce roku 2013 přibližně 450 publikací.
Ústředním sídlem nakladatelství Odeon byl od počátku Dům uměleckého průmyslu na Národní třídě č. 36 v Praze. Hudební redakce sídlila v Jindřišské č. 27, výtvarná zpočátku v původním sídle redakce Výtvarného nakladatelství Orbis U Prašné brány 3, později dlouhodobě na Národní třídě. – Administrativa Klubu čtenářů se v roce 1955 ze svého provizorního sídla v Legerově ulici přestěhovala nejprve do budovy U Prašné brány a o rok později do Celetné č. 11. Výdejnu zřídil KČ ve Spálené ul. č. 37 a v roce 1956 v prostorách bývalého knihkupectví nakladatele Aloise Hynka v Celetné č. 11. Nakladatelskou prodejnu Odeon otevřel v ulici Na Florenci č. 3, kde sídlilo též propagační oddělení a kam se posléze přesunula výdejna KČ. V únoru 1988 bylo v Celetné ulici zřízeno nové knihkupectví s galerií, odkud musel Odeon odejít v roce 1993 v důsledku restitucí. Poslední adresou KČ byla Kukučínova č. 1151 v Praze 4. Ekonomická pracoviště nakladatelství trvale sídlila též v Jindřišské a v Krakovské ulici.
 Podobně jako ostatní vydavatelské domy v Československu poznamenaly i činnost Odeonu peripetie vnitropolitického vývoje socialistického Československa včetně mírných i výrazných proměn státní kulturní politiky. Do personálního obsazení vedení podniku promluvily důsledky porážky Pražského jara, vnitřní život nakladatelství poznamenala emigrace redaktorů či spolupracovníků a publikační zákazy, jež na počátku normalizace postihly řadu překladatelů, i překážky znemožňující vydání konkrétních titulů. Navzdory částečně odlišnému charakteru převažující produkce v jednotlivých desetiletích docházelo z hlediska obecné ediční koncepce v Odeonu během let pouze k proporčním, nikoli principiálním změnám. Převážná část produkce byla soustředěna do jednotlivých edičních řad, a ačkoli některé v průběhu čtyřiceti let zanikaly a jiné vznikaly, hlavní knižnice zůstaly zachovány po dlouhá desetiletí.
V souladu se stanoveným rozsahem edičních kompetencí převzalo SNKLHU hned na počátku své existence některé edice, které o několik let dříve založila jiná nakladatelství, avšak které se zásadního rozvoje dočkaly právě až na půdě SNKLHUOdeonu. Z Československého spisovatele přešla do SNKLHU Knihovna klasiků (v ČS 1950–1953, v SNKLHUOdeonu 1953–1990, 1996), rozsáhlý a ve své době nebývale velkoryse koncipovaný soubor více než šesti desítek řad Sebraných či Vybraných spisů českých i zahraničních autorů. Péče o českou a světovou klasickou literaturu byla v padesátých letech páteří činnosti SNKLHU, a ačkoli se Odeon zejména od poloviny šedesátých let stále více soustředil na soudobou světovou literaturu a svazky Knihovny klasiků nepřibývaly stejně rychle jako v časech SNKLHU, snažilo se nakladatelství započaté řady udržovat a některé se podařilo i dokončit. Editory jednotlivých svazků děl českých autorů byli zprvu především vědečtí pracovníci Ústavu pro českou literaturu ČSAV (Rudolf Havel, Josef Hrabák, Jan Mukařovský, Miloslav Novotný, Mojmír Otruba, Antonín Matěj Píša, Karel Polák, Rudolf Skřeček či Felix Vodička), kteří ve spolupráci s odborníky z jiných pracovišť (Karel Dvořák, Jiří Hájek, Bohuslav Havránek, Jan Kopecký, Albert Pražák, Vladimír Štěpánek, František Rut Tichý aj.) po prvotním hledání postupně vytvářeli textologické a ediční normy pro kritická vydání děl klasické literatury. V Knihovně klasiků vycházely Spisy Jana Nerudy (v ČS 1950–1952 sv. 1, 3, 4, 8, 15, 21, 29, 30; v Odeonu 1954–1976 sv. 2, 5–7, 9–14, 16–20, 22–28, 31–39, hl. red. do 1975 Jan Mukařovský, výk. red. Aleš Haman, Jarmila Víšková ad.); Spisy Boženy Němcové (v ČS 1950–1952 sv. 1–4, 6, 8, 12–13, v SNKLHU 1953–1961, sv. 5, 7, 9–11, 14–15, red. Bohuslav Havránek); Vybrané spisy Jana Kollára (v ČS 1952 sv. 1, v SNKLHU 1956 sv. 2, red. F. R. Tichý); Spisy Josefa Kajetána Tyla (v ČS 1952 sv. 1, v Odeonu 1953–1989 sv. 2–20, hl. red. Antonín Grund, od 1954 Vladimír Štěpánek, výk. red. Mojmír Otruba ad.); Spisy Jiřího Wolkera (1953–1954, 4 sv., red. A. M. Píša); Spisy Karla Hynka Máchy (1959–1972, 3 sv., ved. red. Jan Mukařovský) a v šedesátých letech byla zahájena řada Spisů Stanislava Kostky Neumanna (1962–1984, sv. 1–11, 15, řídila red. rada, od 1971 ved. red. Ladislav Štoll, výk. red. Milada Chlíbcová, Jarmila Víšková ad.).
Mimo Knihovnu klasikůSNKLHU vycházely Vybrané spisy Karoliny Světlé (1954–1959, 8 sv., red. Josef Špičák), Vybrané spisy Vítězslava Hálka (1955–1960, 6 sv., red. Josef HrabákDušan Jeřábek), Vybrané spisy Boženy Němcové (1957, 4 sv., red. Felix Vodička), Spisy Jaroslava Haška (v SNKLHU 1955–1960, sv. 1, 2, 5, 7, 10, red. Zdena Ančík; poté v Čs. spisovateli 1961–1973, sv. 3–4, 6, 8–9, 11–16), Vybrané spisy Antala Staška (1955–1964, 10 sv.), Spisy Karla Klostermanna (1956–1959, 6 sv., red. Vítězslav Tichý), Vybrané spisy Terézy Novákové (1956–1961, 6 sv., red. Jiří Honzík) a Vybrané spisy Karla Václava Raise (1959–1965, 10 sv., red. Josef Štefánek). Z Melantrichu do SNKLHU přešlo Dílo Jakuba Arbesa (v Melantrichu 1940–1951, sv. 1–18, v Odeonu 1954–1981, sv. 19–36, do 1956 red. Karel Polák, poté ed. Josef Moravec, Anna Karasová aj.) a Básnické dílo Jaroslava Vrchlického (v Melantrichu 1948–1951 sv. 1–5, 7, 10, 12; v SNKLHU 1954–1963 sv. 6, 8–9, 11, 13–20, red. Albert Pražák, od 1956 Vítězslav Tichý), z nakladatelství Svoboda Spisy Marie Majerové (ve Svobodě 1952, sv. 14–15, v SNKLHU 1953–1961, sv. 1–13, 16–19, red. A. M. Píša). Hned v roce 1953 byla SNKLHU svěřena edice Aloise Jiráska Odkaz národu (ozn. též jako Spisy Aloise Jiráska, red. Zdeněk Nejedlý), o kterou se dosud starala různá nakladatelství, a do roku 1962 zde vyšla kompletní řada 32 svazků ve druhých a třetích vydáních; vedle toho SNKLHU vydalo v padesátých letech dva svazky Jiráskových Vybraných her.
Z nakladatelství Orbis převzalo SNKLHU edici Národní knihovna (1953–1973, sv. 38–89; původně 1949–1952 v Orbisu sv. 1–37, poté 1975–1981 v Čs. spisovateli sv. 90–100), jež měla obsáhnout díla, náležící podle dobového klíče do základního fondu české literatury. Ačkoli mělo jít o čtenářská vydání, ediční příprava byla stejně jako v případě Knihovny klasiků svěřena Ústavu pro českou literaturu ČSAV (v čele ediční rady stál Jan Mukařovský). Vedle klasiků 19. století (Jan Kollár, Karel Jaromír Erben, Karel Hynek Mácha, Karel Havlíček Borovský, Božena Němcová, Jan Neruda aj.) jsou v edici jednotlivými díly zastoupeni i autoři 20. století: mj. prozaici Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Ivan Olbracht, Vladislav Vančura a básníci Petr Bezruč, Josef Hora či Fráňa Šrámek. Částečně analogicky byla koncipována ilustrovaná Slovenská knihovna (1956–1968, 30 sv., red. Karol Rosenbaum), zachycující vrcholná a charakteristická díla slovenské literatury 19. a první poloviny 20. století. Ve druhé polovině šedesátých let původní edici postupně nahradila její nová řada (1965–1976, 11 sv. č. 1–9, 14, 15, red. Karol Rosenbaum a Vladimír Reis), soustředěná na 20. století včetně poválečného období (Alfonz Bednár, František Hečko, Rudolf Jašík); její vznik nakladatelství doprovodilo publikací Slováci česky, která anketní formou shrnula dobové pohledy na problematiku překladů ze slovenštiny. Nová řada zůstala neukončena, neboť soudobou slovenskou literaturu převzal do vydavatelské péče Čs. spisovatel.
Ilustrovaná čtenářská vydání s minimálním informačním aparátem nabízela edice Česká klasická próza (1962–1972, zjištěno 36 sv., red. Marie Liehmová), v níž ve vysokých nákladech vycházela významná díla 19. a počátku 20. století. Výraznou grafickou úpravou, o niž se starali přední soudobí výtvarníci (Cyril Bouda, Jan Kotík, Bohdan Lacina, Oldřich Menhart, František Muzika aj.), a koženou vazbou byla charakteristická dárková edice Skvosty (1953–1975, 60 sv., red. Jiří F. Franěk, od 1956 Zdeněk Štolba, od 1958 Vladimír Justl), zahájená Babičkou Boženy Němcové coby vůbec první publikací SNKLHU. Edice byla soustředěna na českou klasickou literaturu 19. a 20. století, vybraný autor v ní však byl zastoupen vždy jen jedním charakteristickým dílem, popř. jednosvazkovým souborem děl (ze soudobých autorů mj. Vladimír Holan, František Hrubín, Oldřich Mikulášek, Jaroslav Seifert). V souvislosti s rozšířením edice o paralelní řady věnované jednotlivým evropským literaturám vycházela původní knižnice od poloviny sedmdesátých let pod názvem Skvosty české literatury (1976–1990, 7 sv.); až po listopadu 1989 ji uzavřelo souborné vydání děl Jakuba Demla Miriam – Moji přátelé. V polovině šedesátých let zahájil Odeon řadu Sebraných spisů Vladimíra Holana (1965–1988, 11 sv., red. Vladimír Justl), ve které se mu s přestávkami dařilo pokračovat i v období normalizace. Na konci šedesátých let Odeon mimo edice vydal soubor tří románů Egona Hostovského Cizinci hledají bytKrvavý román Josefa Váchala, současná česká literatura však do gesce nakladatelství nespadala a v jeho edičních plánech se až do konce osmdesátých let objevovala minimálně. Jednosvazkové torzo z roku 1974 zůstalo z projektu Spisů Richarda Weinera, koncepčně připravovaných na konci šedesátých let.
U jediného svazku (Nerudovy Zpěvy páteční) nakonec zůstala původně široce koncipovaná, výrobně však příliš nákladná edice Faksimile (1954, red. Josef Čermák a Jiří F. Franěk), jež měla přinášet reprodukce rukopisů děl klasické české literatury i nejstarších literárních památek. Této oblasti nakladatelství nicméně věnovalo jednu ze svých profilových edic Živá díla minulosti (1953–1991, 109 sv., red. 1953–1954 Rudolf Lužík a Jitka Křesálková, 1954–1956 J. Křesálková a Zdeněk Štolba, 1956–1966 J. Křesálková, 1967–1968 Jiří Sirotek a Jiřina Zumrová, 1969–1970 Jan Binder, Jiří Sirotek a Miloslav Žilina, 1972–1989 Miloslav Žilina, 1991 Jiří Našinec), která zahrnula edičně precizně připravené a komentované písemné památky bez teritoriálního a žánrového omezení od antiky (Hérodotovy Dějiny, Thúkydidovy Dějiny peloponéské války, Caesarovy Zápisky o válce galské, Ciceronovy Řeči proti Verrovi, Plutarchovy Životopisy slavných Řeků a Římanů aj.) přes orientální literatury (vedle Koránu mj. sbírka indických bajek Pančatantram, tamilský epos Píseň o klenotu, Tibetská kniha mrtvých, filozofický román arabského autora Ibn Tufaila Živý syn Bdícího) ke starým evropským literaturám (Píseň o Nibelunzích, finský epos Kalevala, Nestorův letopis ruský, Maloryho Artušova smrt, z cestopisů Milion Marca Pola, Cestopis tzv. Mandevilla, dále kniha Starých francouzských kronik, Florentské kroniky doby Dantovy, výbor z Obrazů z dějin Říše ruské Nikolaje Michajloviče Karamzina aj.) a pochopitelně též k českým literárním památkám vzniklým zejména před rokem 1800. Jednotlivé svazky sledovaly vývoj našeho písemnictví od středověku (Tkadleček, Štítného Knížky o hře šachové, soubor veršovaných eposů Rytířské srdce majíce) přes výbory poezie a dramatu období humanismu a baroka (výbor Růže, kterouž smrt zavřela či Básnické dílo Adama Michny z Otradovic) až k veršovaným satirám 18. století (Satira na čtyři stavy, Verše o pernikářství). Zahrnuty byly též svazky dokumentární (Hus a Jeroným v Kostnici), kroniky a paměti (Vavřinec z Březové, Václav Hájek z Libočan, Mikuláš Dačický z Heslova, svazek Historie o válce české1618–1620), výbory korespondence (Karel st. ze Žerotína, Čornejova edice korespondence 15. a počátku 16. století Království dvojího lidu) a spisy naučné a polemické (Antialkorán Václava Budovce z Budova). Hranici roku 1800 edice překročila mj. zařazením Palackého Dějin národu českého, Cesty do Itálie Miloty Zdirada Poláka či výboru z díla Františka Matouše Klácela.
Sbírky českého i světového folklóru měly být hlavní náplní edice Lidové umění slovesné (vznikla roku 1954, red. Rudolf Lužík). Zahájil ji zaštiťující svazek V. I. Lenin v sovětské lidové poezii, dále se však již edice věnovala svému primárnímu poslání. V Řadě A (1954–1983, 27 sv.) vycházely především soubory pohádek, popř. písní, pověstí a povídek, a to jak klasické sbírky (Erbenovy České národní pohádky), tak publikace zaznamenávající výsledky soudobého folkloristického bádání. Tato řada edice ve svých podřadách Klasické sbírky českého folklóru, Klasické sbírky světového folklóruFolkloristické dílo J. Š. Kubína systematicky mapovala lidovou pohádkovou tvorbu domácí i světovou, zejména evropskou; zařazeny však byly i pohádky čínské, indonéské či z Oceánie. K dobově nejpřínosnějším svazkům Řady B (1956–1980, 11 sv.) patřil Dorůžkův a Škvoreckého rozsáhlý výbor Americké lidové poezie, na jehož přípravě se podíleli zástupci několika překladatelských generací. Koncem šedesátých let edici rozšířila ještě její Malá řada (ozn. též jako Řada C, 1968–1979, 9 sv. č. 1–8, 11), avšak v polovině osmdesátých let redakce všechny tři koncepčně nejednoznačně definované řady ukončila a další tituly již vycházely pouze pod ústřední hlavičkou Lidové umění slovesné (1984–1990, 7 sv., red. Jan Lehár a Jan Schejbal); v této závěrečné etapě zde vyšly mj. Krameriovy Knížky lidového čtení či Vzpomínky pražského písničkáře Františka Haise.
Také v oblasti překladové beletrie se nakladatelství zprvu soustředilo především na světové literární dědictví, postupně se však stále více věnovalo soudobé tvorbě a stalo se významným zprostředkovatelem kontaktu domácí čtenářské obce s moderní světovou literaturou.

Převážně představitelům evropských literatur věnovali pozornost editoři „světové větve“ Knihovny klasiků. Ruskou literaturu zde zastupovaly Spisy Antona Pavloviče Čechova (v ČS 1950–1952 sv. 1, 5, 6, 8; v SNKLHU 1953–1960 sv. 2–4, 7, 9, red. Emanuel Frynta), Hry Alexandra Nikolajeviče Ostrovského (v ČS 1950–1951 sv. 1, 2; v SNKLHU 1953–1955 sv. 3, 4, red. Jan Kopecký); Spisy Michaila Jevgrafoviče Saltykova–Ščedrina (v ČS 1951–1952 sv. 1, 2, v SNKLHUOdeonu 1953–1976 sv. 3–5, 10, do 1958 red. Julius Dolanský), Vybrané spisy Alexandra Ivanoviče Gercena (1953–1960, 5 sv., red. Jaroslav Piskáček a Radegast Parolek), Spisy Alexandra Sergejeviče Puškina (1954–1979, 9 sv., red. Jiřina Táborská), Spisy Lva Nikolajeviče Tolstého (1954–1990, 14 sv., red. Julius Dolanský, od 1973 Miloslav Jehlička), Spisy Alexeje Nikolajeviče Tolstého (1955–1977, sv. 1–4, 6–8, red. Jarmila Fromková); Spisy Ivana Sergejeviče Turgeněva (1955–1985, sv. 2, 4–10, red. Jiří Honzík), Spisy Ivana Alexandroviče Gončarova (1956–1973, 5 sv., do 1964 red. Jiří Zapletal), Spisy Vladimira Majakovského (1956–1986, 10 sv., red. Jiří Taufer) a posléze i Spisy Fjodora Michajloviče Dostojevského (1959–1985, sv. 1–4, 8–14, do 1977 red. Václav Běhounek). U jediného svazku zůstaly Spisy Alexandra Fadějeva (1961, red. Vladimír Dostál) a jako jednosvazkové byly již koncipovány Spisy Nikolaje Alexejeviče Někrasova (1969, red. Zdenka Bergrová). Z francouzské literatury byly již v Čs. spisovateli zahájeny Spisy Anatola France (v ČS 1950–1952 sv. 1–4; v SNKLHU 1953–1964 sv. č. 5–12, red. Jaroslav Bouček), Spisy Honoré de Balzaca (v ČS 1950–1952 sv. 1–3; v Odeonu 1953–1988 sv. č. 4–18, red. Jan O. Fischer) a Romaina Rollanda (v ČS 1950–1951 sv. 1–5, v SNKLHU 1953–1960 sv. 6–12, red. Jaromír Lang, od 1957 ed. Otakar Novák; vedle toho též Rollandovy muzikologické spisy, 1954–1961, 9 sv., red. Václav Holzknecht, dále ve Státním hudebním vydavatelství 1962–1963 sv. 10–11 a v Supraphonu 1968 sv. 12). V SNKLHU potom vznikly řady Spisů Molièrových (1953–1956, 4 sv., red. Vladimír Brett), Spisů Victora Huga (1953–1988, sv. 1–3, 5–7, 9–10, red. Vladimír Brett), Spisů Guy de Maupassanta (1957–1969, sv. 1–2, 4–10, red. Břetislav Štorm), Spisů Stendhalových (1958–1983, 11 sv., red. Pavel Levit), Spisů Prospera Mérimé (1959–1960, 2 sv., red. Josef Čermák), Spisů Émila Zoly (1959–1996, sv. 1–2, 4–10, 12, 14, do 1983 red. Karel Lívanský) a Spisů Voltairových (1960–1974, 2 sv., red. Josef Kopal); do jednoho svazku bylo soustředěno Dílo Alfreda de Musset (1966). Z německojazyčné oblasti vycházely v Knihovně klasikůSpisy Heinricha Heina (v ČS 1951 sv. 3, v SNKLHU 1953–1967 sv. 1, 2, 4–7, red. Pavel Reiman, od 1953 Hugo Siebenschein), Spisy Gottfrieda Kellera (v ČS 1951 sv. 1, v SNKLHU 1953–1957 sv. č. 2–5, red. Kamila Jiroudková), Spisy Heinricha Manna (1954–1960, 5 sv., red. Rudolf Vápeník), Spisy Johanna Wolfganga Goetha (1955–1982, sv. 1, 4–7, 10, red. Louis Fürnberg, od 1957 s Eduardem Goldstückerem, 1982 Kurt Krolop), Spisy Friedricha Schillera (1958–1963, 3 sv., red. Jiří Hájek), Spisy Thomase Manna (1958–1987 sv. 2–12, red. Dagmar Steinová, od 1964 Jiří Fried, po 1970 red. neuváděn) a v jednom svazku vyšel výbor z Díla Theodora Storma (1966, red. Jaroslav Janů). Anglickou literaturu zastupovaly Spisy Charlese Dickense (v ČS 1951 sv. 1–2, v Odeonu 1954–1986 sv. 3–19, red. Vladimír Smrž, od 1957 Jaroslav Hornát), Spisy Henryho Fieldinga (1954–1961, 5 sv., red. Jaroslav Hornát), Spisy Williama Shakespeara (1955–1988, 5 sv., ed. Zdeněk Stříbrný, do 1963 s E. A. Saudkem) a Spisy Williama Makepeace Thackerayho (1955–1981, 9 sv., red. Radoslav Nenadál), americkou Spisy Marka Twaina (1954–1979, 6 sv., red. Vladimír Smrž, od 1966 Jaroslav Hornát), Spisy Theodora Dreisera (1954–1969, 7 sv., red. Zdeněk Vančura) a jednosvazkové Dílo Walta Whitmana (1969). Z polské literatury vypravilo SNKLHU edice Spisů Adama Mickiewicze (1953–1957, 4 sv., red. Karel Krejčí), Spisů Boleslawa Prusa (1954–1981, 7 sv., ed. Erich Sojka, od 1977 neuváděn), Spisů Henryka Sienkiewicze (1958–1975, 11 sv., red. Vendulka Zapletalová) a Vybraných spisů Stefana Żeromského (1957–1970, sv. 1, 4, 5, red. Karel Krejčí), z maďarské Spisy Kálmána Mikszátha (1955–1984, 6 sv., red. Ladislav Hradský) a Spisy Zsigmonda Móricze (1954–1971, 8 sv., red. Petr Rákos). Dále v Knihovně klasiků vycházely Spisy Miguela de Cervantese Saavedry (1955–1962, 3 sv., red. Oldřich Bělič), Spisy Federica Garcíi Lorcy (1959–1962, 3 sv., red. Lumír Čivrný), portugalskou literaturu zastupovaly Spisy José Maria Eca de Queiróse (1954–1958, 4 sv., red. Zdeněk Hampejs), dánskou Spisy Martina Andersena Nexö (1953–1964, 6 sv., red. Jan Rak), norskou Spisy Henrika Ibsena (1956–1975, sv. 2–5, red. Radko Kejzlar, do 1960 s Vladimírem Procházkou) a švédskou Spisy Augusta Strindberga (1960–1984, sv. 2 a 7, red. Břetislav Mencák, sv. 2 František Fröhlich). Zařazeny byly též Vybrané spisy čínského autora třetiny dvacátého století Lu Süna (1954–1964, sv. 2–4, red. Berta Krebsová) a Vybrané spisy Rabíndranátha Thákura (1958–1960, 3 sv., red. Dušan Zbavitel) a konečně z antické literatury Spisy Publia Ovidia Nasona (1963–1967, 3 sv., red. Ferdinand Stiebitz) a jednosvazkové Souborné dílo Quinta Horatia Flacca (1972).
Sestavení prvního edičního plánu Světové knihovny (1961–1990, zjištěno 194 sv., od 1984 red. Marie Zábranová) předcházela anketa, kterou redakce SNKLU uspořádala mezi literáty, literárními vědci i laickou veřejností (její výsledky byly uveřejněny v publikaci Co číst ze světových literatur?, 1961). Knižnice, jejímž vnějším charakteristickým rysem byly reprodukce světových výtvarných děl na obálkách, měla soustředit vrcholná díla klasické světové literatury. Několika svazky byla představena literatura antického období, díla italské a španělské renesance (Boccaccio, Cervantes), německého baroka (Hans Jakob Grimmelshausen) či francouzského osvícenství (Denis Diderot, z téže doby i Nebezpečné známosti Choderla de Laclos), vyšly zde Gulliverovy cesty Jonathana Swifta a Sternův román Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho. Redakce však zařazovala především evropskou a americkou literaturu 19. a 20. století. Nejpočetněji jsou zastoupeni autoři francouzští (od Honoré de Balzaca a Viktora Huga přes George Sandovou, Gustava Flauberta, Guye de Maupassanta a Romaina Rollanda k Albertu Camusovi; v šesti svazcích zde vyšlo Proustovo Hledání ztraceného času) a ruští (z díla L. N. Tolstého mj. Vojna a mírAnna Karenina, z díla F. M. Dostojevského mj. Zápisky z Mrtvého domu, z díla Maxima Gorkého mj. MatkaŽivotopisná trilogie, z pozdějších období Ivan Bunin, Isaak Babel, Boris Pasternak či Viktor Někrasov). Klasiky anglické literatury reprezentují mj. Jane Austenová, Emily Brontëová, Charles Dickens, Herbert George Wells a John Galsworthy, americkou literaturu mj. E. A. Poe, Mark Twain, Jack London, Joseph Conrad, Theodore Dreiser, Francis Scott Fitzgerald a William Faulkner, z německy psané klasiky zde vyšel Goethův Faust a díla Hermanna Hesseho, Liona Feuchtwangera, Hanse Fallady, Bertolta Brechta či Heinricha Bölla. Významněji je v edici přítomna též literatura italská, maďarská a polská (od Adama Mickiewicze přes Henryka Sienkiewicze po Kazimierze Brandyse) i tvorba autorů severských zemí. Jednotlivými svazky edice zasáhla též do literatur orientálních (Saikaku: Největší rozkošnice v překladu Miroslava Nováka, Cchao Süe-čchin: Sen v červeném domě v překladu Oldřicha Krále) a jihoamerických (Jorge Amado).
Z podobné škály světové klasiky, rozšířené ovšem o českou literaturu (Karel Havlíček Borovský, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Jan Neruda, Vítězslav Nezval, Ivan Olbracht aj.), editoři vybírali i tituly pro edici Nesmrtelní (1953–1979, 89 sv., red. Rudolf Vápeník a Dalibor Plichta, 1956–1968 Jiří Zapletal), jejíž vznik inspirovala stejnojmenná knižnice Družstevní práce. Nezbytným koncepčním prvkem edice byl výtvarný doprovod, pro který redakce přejímala jednak významné tradiční ilustrace (Botticelliho kresby k Dantově Božské komedii, Picassovy ilustrace Ovidiových Proměn, Kubinovy k Poeovým Příběhům Artura Gordona Pyma, Ladovy k Haškovu Švejkovi, ilustrace Mikoláše Alše a Adolfa Kašpara k dílu Aloise Jiráska), jednak spolupracovala s předními domácími výtvarníky. Několik svazků ilustrovali mj. Jindřich Mahelka, Antonín Pelc, Zdeněk Sklenář (Zpěvy staré Číny), Antonín Strnadel, Karel Svolinský, Jiří Trnka, dále s edicí spolupracovali Cyril Bouda, Bohdan Kopecký, Josef Liesler, Jaroslav Šerých aj. Klasická světová literatura byla též předmětem zájmu editorů řady Český překlad (1957–1990, 14 sv., red. Jiří Levý a Jiří F. Franěk, 1970 Jiří F. Franěk, později Jiří Pelán /neuveden/), jejich pozornost byla ovšem orientována k pojetí a koncepci překladatelské práce. Edici zahájila studie a antologie Jiřího Levého České teorie překladu a vyšel v ní též sborník nabízející průhled do soudobého světového myšlení o uměleckém překladu (Překlad literárního díla), především se však výběr titulů zaměřil do oblasti beletrie. Do šesti svazků byly soustředěny překlady díla Shakespearova (Antonín Klášterský, Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický), dále edice zprostředkovala výbory překladů Josefa Jungmanna, Karla Čapka, Hanuše Jelínka a Jindřicha Hořejšího a jako poslední svazek vyšel soubor českých překladů Poeova Havrana.
Nezávisle na Knihovně klasiků vznikaly v prvních letech SNKLHU dvousvazkové, popř. jednosvazkové výbory z díla různých autorů světové literatury (Jack London, Vladimir Majakovskij, G. B. Shaw aj.) a později o něco rozsáhlejší řady vybraných spisů. S výjimkou komedií vydaných ve Spisech Goldoniho (1954–1957, 3 sv., red. Jaroslav Pokorný) a třísvazkového Výboru z díla Michaila Jevgrafoviče Saltykova-Ščedrina (1955, 3 sv., red. Jiří F. Franěk, výbor zakončil edici Klasikové, jež vycházela v nakl. Svoboda) volila redakce především autory dvacátého století. Z německojazyčné literatury vycházely Spisy Anny Seghersové (1954–1957, 4 sv., red. Rudolf Vápeník), Spisy Arnolda Zweiga (1957–1964, 6 sv., red. Lumír Čivrný), Spisy Bertolta Brechta (1959–1989, 8 sv., red. Jan Grossman, Ludvík Kundera a Rudolf Vápeník, po 1970 red. neuveden) a Spisy Liona Feuchtwangera (1961–1973, 12 sv., red. Valter Feldstein); nedokončena zůstala řada Z díla Stefana Zweiga (1968–1984, sv. 1–2, 4, 6–7, 11, do 1973 red. Valter Feldstein). Pouze grafická úprava sjednocovala svazky ve své době významné, byť nedokončené řady „Díla Franze Kafky“ (1964–1969, 4 sv.), která vedle románů ProcesZámek zahrnula i výběr tehdy dostupných autorových povídek, novel, črt a aforismů. Francouzskou literaturu zastupovaly Aragonovy spisy (1960–1965, 6 sv., red. Marcel Aymonin), rumunskou Vybrané spisy Mihaila Sadoveana (1955–1960, 3 sv., red. Marie Kavková), chorvatskou Spisy Miroslava Krleži (1965–1986, sv. 1–6, red. Dušan Karpatský, od 1970 neuváděn, dále v nakl. Ivo Železný, 1999–2000 sv. 7–9), ruskou a sovětskou převzatá řada Spisů Maxima Gorkého (v nakl. Svoboda 1948–1952, sv. 3, 6–7, 9–11, 13–23, 24a, 24b; v SNKLHU 1953–1964, sv. 1–2, 4–5, 8, 12, 26–30, red. Bohumil Mathesius a Josef Kadlec, od 1951 pouze Josef Kadlec) a čínskou Spisy Mao Tuna (1963–1967, sv. 3–4, red. Jaroslav Průšek). Po záhy zastavené řadě Spisů Howarda Fasta (1955, 1 sv.), jejichž česky dosud hojně vydávaný americký autor se náhle zřekl sympatií ke komunistické ideologii, se během šedesátých let objevily další řady věnované angloamerické literatuře: Spisy Sinclaira Lewise (1960–1975, 6 sv., do 1969 red. Josef Škvorecký), Spisy Ernesta Hemingwaye (1965–1981, sv. 1, 3–6, do 1969 red. Josef Škvorecký) a Spisy Jacka Londona (1966–1976, sv. 2–3, 7–8, red. Alois Josef Šťastný). Koncem šedesátých let vznikl ediční plán Spisů Grahama Greena (1971–1986, sv. 3, 4; soubor koncipoval Stanislav Mareš, po jeho emigraci red. Jan Zábrana), jejichž vydávání však bylo na počátku normalizace vzhledem k autorovu veřejně projevenému postoji vůči sovětské okupaci Československa pozastaveno.
Koncepce krátkých, obvykle třísvazkových a ve srovnání s Knihovnou klasiků čtenářsky přitažlivějších řad vybraných spisů charakterizuje Galerii klasiků (1975–1990, zjištěno 56 sv. od 21 autorů). Převažuje v ní ruská literatura (od L. N. Tolstého k Ivanu Buninovi, Alexandru Grinovi a Michailu Bulgakovovi), tradiční výběr autorů představuje prózu německou (Lion Feuchtwanger a Thomas Mann) a francouzskou (Honoré de Balzac, Victor Hugo, Anatole France), anglickou literaturu zastupují vedle Shakespeara Thomas Hardy a Gilbert K. Chesterton, americkou Mark Twain a Sinclair Lewis. Vedle toho v sedmdesátých letech vznikla specifická žánrová knižnice Anglický gotický román (1970–1978, 4 sv.), o niž edičně pečoval Jaroslav Hornát a která představila mj. díla Ann Radcliffové (Záhady Udolfa) či Horace Walpola (Otrantský zámek). V téže době byla založena i řada Antická próza (1971–1977, 8 sv., red. Bořivoj Borecký), nabízející průřez hlavními žánry řecké a římské prózy (romány a povídky, díla biografická a autobiografická, rétorika a epistolografie), reprezentovanými ovšem zejména vydavatelsky méně frekventovanými díly.
Z rozdělení kompetencí mezi jednotlivá nakladatelství a z dlouhodobých diskusí o hranicích jejich působnosti se odvíjel i přístup Odeonu k vydávání ruské a sovětské literatury. K prvním řadám SNKLHU patřila edice Sovětští spisovatelé (1953–1954, 22 sv., red. Jiří Zapletal), přinášející především díla první poloviny 20. století (Šolochovův Tichý DonRozrušená země, Petr Veliký Alexeje Tolstého, Erenburgův Pád Paříže, Gladkovův Cement); na základě delimitační dohody se specializovaným nakladatelstvím Svět sovětů (později Lidové nakladatelství) však byla edice zrušena. Ačkoli se i poté jednotlivá díla tvůrců z této oblasti objevovala v jiných edičních řadách včetně Spisů v Knihovně klasiků i mimo ni, samostatné knižnice Odeon založil znovu až v sedmdesátých letech. Tvorba autorského okruhu původní edice Sovětští spisovatelé (ojediněle dokonce táž díla) naplnila nově založenou řadu Klasikové sovětské prózy (1972–1976, zjištěno 29 sv.), v níž jsou kromě výše uvedených autorů zastoupeni např. Isaak Babel, Leonid Leonov, Jurij Oleša, Michail Prišvin, Konstantin Simonov, Jurij Tyňanov aj. V navazující edici Próza sovětských národů (1976–1987, 18 sv.), jež měla představit autory neruských literatur zemí SSSR, převažovali představitelé estonské (mj. Enn Vetemaa) a ukrajinské (mj. Hryhir Ťuťunnyk) prózy. Ve spolupráci s moskevským nakladatelstvím Chudožestvennaja literatura vydával Odeon Ilustrovanou česko-sovětskou edici (1977–1989, 18 titulů ve 22 sv.), přinášející českou a ruskou klasickou prózu 19. a 20. století. V polovině sedmdesátých let se Odeon (spolu s Čs. spisovatelem, Lidovým nakladatelstvím, Mladou frontouNaším vojskem) připojil k širokému projektu nakladatelství sedmi tzv. socialistických zemí nazvanému Knižnice Vítězství (1976–1980, ozn. též jako Vítězství, v Odeonu 9 sv.). U příležitosti 30. výročí konce druhé světové války měla edice prostřednictvím jednotlivých děl i antologií připomenout válečná dramata a činnost protifašistického odboje (v nových vydáních mj. Popel a démant Jerzy Andrzejewského či Sedmý kříž Anny Seghersové, ze sovětských autorů díla Jurij Bondarev a Michail Šolochov). Do podobné mezinárodní edice Nový svět, zařazující překlady děl autorů socialistických zemí, se Odeon spolu s Lidovým nakladatelstvím, Naším vojskem, MelantrichemSvobodou zapojil koncem osmdesátých let (1987–1988, v Odeonu 3 sv.).
Důrazem na výtvarnou podobu vydávaných titulů je charakteristická edice Skvosty ruské a sovětské literatury (1972–1990, 23 sv.), jejíž vznik byl inspirován podobně koncipovanou „dárkovou“ knižnicí české beletrie Skvosty; vedle klasiků A. P. Čechova, F. M. Dostojevského, A. S. Puškina či L. N. Tolstého redakce zařadila díla mj. Anny Achmatovové, Isaaka Babela, Andreje Bělého, Michaila Bulgakova, Alexandra Grina, Velemira Chlebnikova, Sergeje Jesenina či Borise Pasternaka. Nepojmenovaná ediční řada ruského sentimentalismu a romantismu (1976–1987, zjištěno 7 sv.), sjednocená charakteristickou obálkou Jaroslava Švába a vytvářející určitý pandán k řadě anglických gotických románů, přinesla vesměs v prvních vydáních díla mj. Alexandra Bestuževa-Marlinského, Vladimira Odojevského či Alexandra Veltmana a výbor próz ruského sentimentalismu Citlivé duše uspořádaný Danielou Hodrovou.
Ediční řady Skvostů Odeon posléze věnoval i dalším evropským literaturám, výrazněji se však rozvinula pouze edice Skvosty francouzské literatury (1975–1989, 7 sv., mj. Baudelairovy Malé básně v próze či Tři povídky Gustave Flauberta). Dále postupně vznikly řady Skvosty německé literatury (1976–1981, 3 sv., mj. Heinricha Heine Písně lásky a hněvu); Skvosty anglické literatury (1978–1987, 3 sv., mj. Pohádky Oscara Wilda); Skvosty polské literatury (1983–1987, 2 sv.); Skvosty italské literatury (1984–1986, 2 sv.) a konečně Skvosty španělské literatury (1990, 1 sv.).
Soudobé světové poezii byla vyhrazena edice Plamen (1956–1990, 113 sv., do 1970 red. Jan Řezáč, 1981–1985 Karel Boušek, 1986–1990 Vladimír Justl), která postihla jak moderní, ale již klasickou poezii dvacátého století (Bertolt Brecht, Nazim Hikmet, Robinson Jeffers, Boris Pasternak, Tristan Tzara aj.), tak i nejnovější světovou tvorbu. Poprvé se prostřednictvím této edice českému čtenáři knižně představili např. Marina Cvetajevová, Jacques Prévert, Jannis Ritsos, Tadeusz Różewicz či Dylan Thomas, z amerických autorů Wallace Stevens či William Carlos Williams, česky poprvé zde vyšla poezie beatniků Gregoryho Corsa a Lawrence Ferlinghettiho (Lunapark v hlavě). V osmdesátých letech pak byly do edice zařazeny první české knihy mj. Bennyho Andersena, Teda Hughese, Reného Chara, Ernsta Jandla a po roce 1989 i Czesława Miłosze. Až v roce 1990 mohlo vyjít Kvílení Allena Ginsberga v přebásnění Jana Zábrany, původně připravované k vydání již v roce 1969. Z dalších překladatelů se na edici podíleli mj. Kamil Bednář (Robinson Jeffers), Lumír Čivrný, Václav Daněk, Vlasta Dvořáčková, Jiřina Hauková, Josef Hiršal, Petr Kopta (Louis Aragon), Jaroslav Kořán (Ted Hughes), Luděk Kubišta, Ludvík Kundera (Bertolt Brecht, Paul Celan), Zdeněk Lorenc (Tristan Tzara), Jan PilařAntonín Přidal (Galway Kinnell). Mimo edice vyšla řada výborů dalších světových básníků (Hans Arp, Giosue Carducci, Erich Kästner, Ewald Osers aj.) a koncem osmdesátých let Odeon vydal výbor soudobé americké poezie Dítě na skleníku, který Josef Jařab a Jaroslav Kořán původně připravili pro neuskutečněné vydání v Jazzové sekci. Antologie bulharské, východoněmecké a sovětské poezie 20. století přinesla řada Evropská poezie (1981–1983, 3 sv.).
Nejpozději od poloviny šedesátých let se Odeon snažil vydavatelsky postihnout literaturu celého světa včetně literatur tzv. malých či okrajových jazykových oblastí. Novinky světové románové a povídkové tvorby redakce zařazovala do edice Soudobá světová próza (SSP, 1953–1993, 419 sv., č. 289 a 359 pravděpodobně neobsazena), kterou v letech 1953–1968 řídila Dagmar Steinová (1953–1955 a 1965–1968 se Zdeňkem Štolbou, 1955–1956 s Evou Würterlovou), v roce 1969 Jarmila Fialová, Božena Koseková, Bořivoj Křemenák, Miloslav Žilina a krátce též Wanda Zámecká, v letech 1970–1971 Jarmila Fialová, Bořivoj Křemenák, Eva Masnerová, Helena Nebelová a Miloslav Žilina, v letech 1972–1983 Eduard Hodoušek a v letech 1984–1993 Vlasta Dufková. Šest let po vzniku edice rozšířila její působnost nečíslovaná a v prvních letech často neznačená Malá řada Soudobé světové prózy (1959–1992, 343 sv.), která zahrnovala beletrii rozsahu povídek a novel. V letech 1966–1971 řídil Malou řadu tým redaktorů, v němž působili Jarmila Fialová, Božena Koseková (1970), Bořivoj Křemenák, Eva Masnerová (od 1969), Helena Nebelová (od 1969), Wanda Zámecká (do 1968) a Miloslav Žilina (od 1969), v letech 1972–1975 Eva Masnerová, po ní do roku 1977 Eduard Hodoušek, v letech 1983–1987 Vlasta Dufková a od roku 1988 do zániku edice Václav Jamek. Výběr titulů SSP sice zvláště v prvních ročnících určovaly a v sedmdesátých letech částečně limitovaly ideologické zájmy a politické okolnosti, od druhé poloviny padesátých let se však redakce snažila držet krok s aktuálním vývojem světových literatur a zařazovat jejich nejvýznamnější soudobé tituly. Vůbec poprvé SSP českému čtenáři v padesátých a šedesátých letech představila např. Nikose Kazantzakise, Normana Mailera či J. D. Salingera (Kdo chytá v žitě) a v letech 1956, resp. 1958 po dlouhé vydavatelské přestávce znovu uvedla Ernesta Hemingwaye a Williama Faulknera. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zde vyšly první české překlady děl Jorge Luise Borgese a Gabriela Garcíi Márqueze (Sto roků samoty), koncem osmdesátých let Umberta Eca (Jméno růže) či Isaaka Bashevise Singera a v roce 1990 Salmana Rushdieho (Hanba). V prvních letech byla v SSP významně zastoupena francouzská próza počínaje Aragonovou pentalogií Komunisté přes Roberta Merleho a Rogera Vaillanda k Marguerite Durasové a Else Trioletové, později vyšel v překladu Věry Linhartové česky poprvé Raymond Queneau, z francouzštiny byly přeloženy Novely a texty pro nic Samuela Becketta a prvními překlady byli v SSP zastoupeni i autoři tzv. nového románu Alain Robbe-Grillet a Nathalie Sarrautová. Italskou literaturu několika tituly reprezentovali zejména Alberto Moravia, dále mj. Italo Calvino, Carlo Emilio Gadda, Francesco Jovine či Leonardo Sciascia, německy psanou prózu především Heinrich Böll (celkem 6 titulů), Lion Feuchtwanger či Siegfried Lenz, literaturu NDR Hermann Kant a Christa Wolfová a jako prozaikové se česky poprvé představili rakouští dramatikové Peter Handke a Thomas Bernhard. Ze severských literatur v SSP vyšli mj. dánský autor Tom Kristensen a švédský prozaik Per Olof Sundman. Ze sovětské literatury redakce zařadila mj. díla Jurije Nagibina, Bulata Okudžavy (Putování diletantů), Valentina Rasputina či Vasilije Šukšina (poprvé zde vyšla Červená kalina), významnější pozornost však věnovala polským autorům (Jerzy Andrzejewski, Kazimierz Brandys, Stanislaw Dygat, Jerzy Krzystoń aj., v malé řadě též Leszek Kołakowski, Stanisław Lem, Słavomir Mrożek, Tadeusz Różewicz a Edward Stachura) a postupně v SSP vyšel čtyřdílný román Čas smrti pozdějšího jugoslávského prezidenta Dobrici Ćosiće. Z britské oblasti se v edici objevili mj. Kingsley Amis, Lawrence Durrell, Graham Greene, Doris Lessingová, Iris Murdochová, Alan Sillitoe, Charles Percy Snow, Muriel Sparková a později John Fowles, již v roce 1962 zde česky poprvé vyšly sci-fi povídky Arthura C. Clarka. Americkou literaturu několika díly zastupují Saul Bellow (česky poprvé Herzog), William Faulkner, Bernard Malamud, Philip Roth, William Styron (Sophiina volba, jako první český překlad z autorova díla zde vyšel již v roce 1965 Dlouhý pochod), John Updike, Thornton Wilder či Thomas Wolfe (K domovu pohleď, anděle), z dalších významnějších próz se objevila díla Jamese Baldwina (Beale Street Blues), Edgara L. Doctorowa (Ragtime), Williama Eastlakea (Hájili jsme hrad), Kena Keseyho (Vyhoďme ho z kola ven), Harper Leeové (Jako zabít ptáčka), Iry Levina (Stepfordské paničky) či Eudory Weltyové, poprvé v SSP vyšly české překlady Woodyho Allena, Trumana Capoteho, Jacka Kerouaca a Toni Morrisonové. Pět titulů vybrala redakce z díla kubánského prozaika Aleja Carpentiera, argentinskou literaturu reprezentují vedle J. L. Borgese Julio Cortázar a Ernesto Sabato (Kniha o hrdinech a hrobech), brazilskou Jorge Amado a peruánskou Mario Vargas Llosa.
Pozoruhodné tituly světové prózy dvacátého století se objevovaly i mimo ediční řady. V šedesátých letech takto vyšel po dlouhé době česky poprvé William Somerset Maugham, počátkem desetiletí se podařilo k vydání prosadit Prezydenta Krokadýlů Warrena Millera (kniha však nesměla být veřejně distribuována), koncem desetiletí vyšel v původním překladu Jaroslava Zaorálka Nadsamec Alfreda Jarryho a poprvé od roku 1948 se v češtině objevilo dílo Aldouse Huxleyho (Kontrapunkt). V sedmdesátých letech vyšly v nových překladech Hellerova Hlava XXII (Miroslav Jindra), Odysseus a později i Dubliňané Jamese Joyce (Aloys Skoumal, Odysseus ovšem nesměl být veřejně distribuován) a v roce 1980 Odeon vydal Muže bez vlastností Roberta Musila.
Na počátku osmdesátých let rozšířila prostor pro soudobou světovou prózu edice Gama – Galerie moderních autorů (1980–1992, 46 sv., grafická úprava Jiří Rathouský), která volbou kvalitních, leč především atraktivních titulů vycházela vstříc předpokládaným zájmům čtenářské obce. V jejím programu mírně převažují nová vydání úspěšných románů (Michail Bulgakov: Mistr a Markétka; Johan Fabricius: Tajný deník čínské císařovny; Robert Graves: Já, Claudius; Jack Kerouac: Na cestě; dále mj. Ken Kesey, Ira Levin, Norman Mailer, Anton Myrer, Giuseppe Tomasi di Lapmedusa, Curzio Malaparte, André Maurois, Robert Merle, Valentin Rasputin), zařazena však byla i řada významných novinek: Jakeův problém Kingsleyho Amise, Svět podle Garpa Johna Irvinga, Dunaj Claudia Magrise či dva romány Joyce Carol Oatesové. Oficiálně zde v roce 1983 poprvé vyšla Tichá dohoda Elii Kazana (skutečné první vydání z edice SSP bylo v roce 1971 zničeno). Mimo edice se v osmdesátých letech objevila mj. Faulknerova trilogie Vesnice – Město – Panské sídlo a po mnoha odkladech román D. H. Lawrence Milenec lady Chatterleyové v poprvé publikovaném překladu Františka Vrby.
Koncepci některých významných edic Odeon přizpůsobil charakteru předpokládané čtenářské obce či přímo hlediskům prodejním a distribučním. Hned v roce 1953 převzalo SNKLHU edici kapesních publikací Světová četba (SČ, původně 1948–1952 v nakladatelství Svoboda sv. 1–56, v Odeonu 1953–1992, 521 sv. č. 57–571, 574–579, navíc 2 jubilejní sv., 1997–1998 5 nečíslovaných sv., 2000–2001 4 sv. č. 580–583), jejíž vznik byl vedle několika zahraničních řad inspirován především Světovou knihovnou někdejšího Ottova nakladatelství (vycházela v letech 1896–1931). Výběr titulů měl postihnout celé spektrum beletrie svěřené do kompetence nakladatelství, tedy českou a světovou klasiku (v padesátých letech v edici převažovala), českou a světovou literaturu první poloviny 20. století a během šedesátých let se stále častěji objevovala i moderní světová literatura. Několik autorů či významných děl představila edice českému čtenáři poprvé (mj. roku 1962 Kafkovu Ameriku v překladu Dagmar Eisnerové), některá významná jména připomněla po značné prodlevě (např. koncem padesátých let Ivana Bunina, v osmdesátých letech Samuela Becketta, z české literatury v šedesátých letech Richarda Weinera) a také v oblasti klasické beletrie redakce často hledala méně frekventované autory a tituly. Trvalá snaha zachovat cenovou dostupnost vydávaných publikací nebyla na překážku důkladné ediční přípravě, jednotlivé svazky obvykle obsahovaly autorské medailony a biografické či kontextové studie, čímž naplnily proklamovanou osvětovou funkci knižnice. Edici postupně řídili Tamara Sýkorová (1953–1958, do roku 1956 s Vendulkou Zapletalovou-Brádkovou a v letech 1955–1956 s Jiřím Zapletalem), v letech 1959–1960 Dagmar Steinová, Zdeněk Štolba a Jiří Zapletal, v letech 1960–1961 Zdeněk Štolba, v letech 1961–1962 Eduard Hodoušek a Marie Liehmová, v letech 1962–1965 Rudolf Vápeník, v letech 1966–1971 Alena Hartmanová, Svatopluk Horečka, Božena Koseková, Irena Wenigová (do 1970), Hanuš Karlach (od 1969), Helena Nebelová (1969), v letech 1972–1991 Jiřina Zumrová a v letech 1991–1992 Jiří Našinec. Do konce šedesátých let vycházelo ročně až 20 svazků, později přibližně 8–10.
Českou literaturu 19. a přelomu 20. století v  zastupují díla vrcholná (Erbenova Kytice, Máchův Máj, Babička Boženy Němcové) i díla méně známých tvůrců (František Herites, Alois Vojtěch Šmilovský), z autorů 20. století byla mj. zařazena díla či výbory z děl Josefa Čapka, Karla Čapka (Válka s mloky), Františka Gellnera, Jiřího Karáska ze Lvovic, Ladislava Klímy, Ivana Olbrachta, Karla Poláčka, Karla Schulze, Otakara Theera či Vladislava Vančury; atypickými počiny byly výbory z Palackého Dějin národu českého a z kritických studií F. X. Šaldy České medailony. Z nejstarších památek v edici vyšla Kosmova kronika, Legenda o svaté Kateřině či soubor husitských manifestů. Desítka titulů je věnována slovenské literatuře, ruskou literaturu vedle nejvydávanějších klasiků reprezentují mj. A. A. Fet, N. S. Leskov či F. J. Ťutčev, několik svazků bylo věnováno představitelům ruského symbolismu (Leonid Andrejev, Innokentij Anněnskij, Andrej Bělyj či Valerij Brjusov) a koncem osmdesátých let se v novém překladu Ladislava Zadražila objevily Filosofické listy P. J. Čaadajeva. Z autorů 20. století vyšla v SČ vedle klasiků socialistického realismu (Maxim Gorkij, Valentin Katajev, Vladimir Majakovskij či Michail Šolochov) mj. Babelova Rudá jízda, Bulgakovův Divadelní román, Buninova Vesnice, výbor z veršů Osipa Mandelštama, Olešův román Závist, povídkový výbor A. T. Averčenka Kámen na krku, Erenburgův Bouřlivý život Lazika Rojtšvance, Pilňakův Nahý rok či Zamjatinův román My (téměř celý náklad vydání z roku 1969 byl zničen, nové vydání 1989); z neruských sovětských literatur jsou nejčetněji zastoupeni ukrajinští autoři. Více než sedm desítek svazků bylo věnováno literatuře francouzské: klasickou prózu v  představují např. Diderotův Jakub fatalista, Zolova Tereza Raquinová, z autorů 20. století (či přelomu 19. a 20. století) Henri Barbusse, Raymond Queneau, Marcel Proust (Swannova láska), Romain Rolland, v šedesátých letech zde poprvé vyšly Camusův Mor a Sartrova Zeď, z oblasti poezie přinesla edice především několik svazků děl generace prokletých básníků či výbor z díla Guillauma Apollinaira. K nejúspěšnějším titulům patřily Zpěvy sladké Francie v tradičních překladech Hanuše Jelínka, z dramat zde vyšel zde např. Corneillův Cid či Molièrův Don JuanLakomec, ale také svazek her a próz Alfreda Jarryho. Z britské klasické literatury v SČ vyšly vedle Shakespearových sonetů romány a povídky Charlese Dickense, Lawrence Sterna, Roberta Louise Stevensona, Williama Makepeace Thackeraye, dále Arnolda Bennetta, Josepha Conrada, Gilberta Keitha Chestertona (Pochybnosti otce Browna), Williama Somerseta Maughama, Sakiho (výbor Léčba neklidem), Herberta George Wellse či Oscara Wilda (Obraz Doriana Graye), zařazena byla též díla T. S. Eliota (výbor Pustina a jiné básně v překladech Jiřího Valji), Jamese Joyce (Portrét umělce v jinošských letech v překladu Aloyse Skoumala), Dylana Thomase (Portrét umělce jako štěněte), Evelyna Waugha, Pelhama Grenville Wodehouse či Virginie Woolfové (novela Mezi akty). Americkou literaturu zastupují Hermann Melville, E. A. Poe, Sinclair Lewis, Gertrude Steinová (Tři životy), William Faulkner, Ernest Hemingway, John Steinbeck či Nathanael West, česky poprvé zde vyšel Fitzgeraldův Velký Gatsby v překladu Lubomíra Dorůžky či Kerouakův román Na cestě, poprvé byli českým čtenářům představeni Ambrose Bierce, Flannery O᾽Connorová a výborem ze svého básnického díla Robert Frost. Edice postihla i podstatná díla či prostřednictvím výborů významné autory německé literatury: satiry a sentence Georga Christopha Lichtenberga, autory preromantického a romantického období (Goethovo Utrpení mladého Werthera, Christian Dietrich Grabbe /mj. Žert, satira, ironie a hlubší význam/, Heinrich von Kleist, Novalis), vyšla zde Nietzscheho filozofická báseň Tak pravil Zarathustra, Johann Nepomuk Nestroy, Z kroniky našeho roku Adalberta Stiftera, Heinrich Heine, Nikolas Lenau, z pozdějších období Christian Morgenstern (první vydání Hiršalova překladu Šibeničních písní) či Georg Trakl a z prozaiků Hermann Hesse, Thomas Mann či Hugo von Hofmannsthal. Významné je zastoupení autorů pražské německé literatury (Franz Kafka, Gustav Meyrink, Reiner Maria Rilke, Johannes Urzidil, Franz Werfel). Z tvorby rakouských autorů redakce zařadila např. Minutové romány Petera Altenberga, výbor z próz Roberta Musila či román Josepha Rotha Kapucínská krypta. V menší míře je zastoupena literatura italská (výbory renesanční lyriky a novelistiky středověku a raného novověku, dvě dramata Niccola Machiavelliho), literatura polská (Skořicové krámy Bruna Schulze, soubory Her Tadeusze Różewicze, Jerzyho Szaniawskeho, Stanislawa Witkiewicze) a ostatních slovanských zemí, literatura severských zemí (Hlad Knuta Hamsuna, Kierkegaardův Svůdcův deník), španělská (román Mlha Miguela de Unamuno), portugalská a jihoamerická, literatura zemí Orientu (Mathesiovy překlady Zpěvů staré Číny a starojaponské poezie Verše psané na vodu, dále Sádí, Thákur, indické Démonovy povídky v překladu Oldřicha Friše ze sanskrtu aj.) a několik svazků bylo věnováno antickému písemnictví.
Vázané publikace menšího formátu, v určitých obdobích zdůrazňující grafickou úpravu či ilustrace, přinášela neoznačená volná řada Bibeloty (1954–1991, zjištěno 157 sv., red. Vladimír Justl neuveden), v různorodém výběru zahrnující méně rozsáhlá díla světové a v menší míře i české literatury. Tu zde reprezentují mj. Jaroslav Hašek, Alois Jirásek, Karel Havlíček Borovský, František Hrubín, Karel Hynek Mácha, Marie Majerová, Vítězslav Nezval (Valérie a týden divů), Karel Sabina (Prodaná nevěsta), Jiří Wolker, v osmdesátých letech zde vyšly vzpomínky Jana Evangelisty Purkyně Nitky z mého života, Balbínova Rozprava krátká, ale pravdivá v překladu Milana Kopeckého, výbor z esejů Otokara Březiny Hudba pramenů a jiné eseje či Mukařovského studie O motorickém dění v poezii. Škála titulů světové literatury sahá od antiky (Ovidiovo Umění milovati, Plutarchos, Senekovy Útěchy) přes Petrarku, Shakespeara a Goetha až po klasiku 19. století (Guy de Maupassant, A. S. Puškin) a beletrii 20. století. Bohatě je zastoupena francouzská literatura (Guillaume Apollinaire, Paul Eluard, Paul Valéry, čtyřikrát zde vyšla Rollandova novela Petr a Lucie, poprvé Camusovy novely Exil a království), z americké literatury zde poprvé vyšel román Horace McCoye Koně se přece střílejí, Saroyanův Tracyho tygr, Salingerových Devět povídek, novela Richarda Brautigana V melounovém cukru, v roce 1990 pak Melvillův Písař Bartleby, z anglické literatury mj. Smyčcový kvartetPaní Dallowayová Virginie Woolfové či výbor z limericků Edwarda Leara Kniha třesků a plesků v překladech Antonína Přidala. Dvou vydání se dočkal výbor z povídek Ivana Bunina Tvé jméno je žena či Minutové grotesky Istvána Örkényho, vyšla zde též Pomyslná reportáž o americkém pop-festivalu Tibora Déryho a románem Had se v samostatné knižní publikaci českým čtenářům poprvé představil Mircea Eliade. Latinskoamerickou prózu zastupují mj. Jorge L. Borges a Gabriel García Márquez (první české vydání Kroniky ohlášené smrti) a zařazeny byly výbory z vietnamské, korejské a eskymácké (Písně vrbovýho proutku) poezie.
Edice Bibliofilie (1957–1960, 6 sv.; red. Jiřina Zumrová) sice z ekonomických důvodů zanikla nedlouho po svém vzniku, bezprostředně ji však nahradila souběžně založená řada miniaturních dárkových publikací Kolibřík (1958–1990, zjištěno 76 sv., edice v tiráži neoznačena, red. Vladimír Justl neuveden). Redakce pro ni zejména zpočátku vybírala především světovou i českou milostnou lyriku, žánrové spektrum se však postupně rozšiřovalo; vyšly zde i básnické vězeňské záznamy vietnamského revolucionáře Ho Či Mina. Ve výběru se však objevovali především klasikové od antiky až po dvacáté století (François Villon, Arthur Rimbaud, Samuel T. Coleridge, Oscar Wilde, Thákur, Alexandr Blok, Sergej Jesenin, Adam Mickiewicz), ale i autoři, jejichž díla byla do češtiny překládána spíše výjimečně (Giosue Carducci, André Chénier, Gérard de Nerval, Ramón Gómez de la Serna, Salvatore Quasimodo). Dvě desítky titulů české poezie obsáhly skladby a sbírky klasiků 19. a 20. století od Máchova Máje (první svazek edice) přes Vítězslava Hálka a Jana Nerudu k Františku Gellnerovi, Viktoru Dykovi a Fráňovi Šrámkovi; vyšla zde také Seifertova Píseň o ViktorceHolanovo ZáhřmotíMozartiana.
Členské podmínky Klubu čtenářů (1953–1994, sv. 1–697, sv. 311, 423, 675, 687, 690–692 a 695 neobsazeny, sv. 444 obsazen dvakrát, red. do 1959 Ladislav FikarJan Řezáč, dále red. neuveden, graf. úprava a obálka mj. Zdeněk Sklenář, Lucie Weisbergerová, Miloš Hrbas, František Tichý, Karel Svolinský, Adolf Born, Jaroslav Šváb, Václav Bláha, Libor Fára, Zdeněk Ziegler, Milan Kopřiva, Soňa a Jaromír Valouškovi, Josef Týfa, Bohuslav Blažej, Milan Hegar, Drahomíra Macounová, Michal Cihlář) zájemcům stanovovaly povinnost minimálního odběru z publikací Základní řady, jejíž splnění čtenáři umožnilo vybírat z doplňkových řad (Ilustrovaná, resp. Výběrová řada) a převzít členskou prémii příslušného ročníku (v padesátých letech pravidelně Básnický almanach, později příležitostné tituly včetně antologií); podmínky členství se ovšem během let mírně měnily. V padesátých letech a počátkem let sedmdesátých ediční program KČ nepřekračoval limity soudobé státní kulturní politiky (v určitých obdobích představitelé nakladatelství otevřeně zdůrazňovali aspekt „čtenářské výchovy“), jindy naopak významně rozšiřoval zejména působnost edic soudobé světové prózy. Ediční plány však musely uspokojovat čtenářské zájmy celé členské základny klubu; obsahovaly tedy velmi různorodé tituly a víceméně naplňovaly celou šíři nakladatelské kompetence Odeonu.
Nad její rámec do edičních plánů KČ zejména v prvních desetiletích často pronikaly tituly z české literatury, a to nejen klasické, ale i soudobé. V padesátých letech zde poprvé vyšlo Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, Krabice živých Norberta Frýda či Navzdory básník zpívá Jarmily Loukotkové, dále byly zařazeny romány Jarmily Glazarové, Karla Nového, Ivana Olbrachta, Jana Otčenáška, Zdeňka Pluhaře, Václava Řezáče, v ilustrované řadě vyšly mj. Pohádka máje Viléma Mrštíka, Muži v offsidu Karla Poláčka, Večery na slamníku Jaromíra Johna či Haškův Švejk. V šedesátých letech se KČ postaral o první vydání Gypsové dámy Karla Michala a v roce 1969 vyšel výbor z povídek Josefa Škvoreckého Hořkej svět v uspořádání Vladimíra Justla. V sedmdesátých a osmdesátých letech pak soudobou českou prózu v KČ zastupují Jan Kozák, Karel Misař či Alexej Pludek, také však Ladislav Fuks, meziválečné období pak mj. Jaroslav Havlíček, Ivan Olbracht a Vladislav Vančura. Jednotlivými tituly byla v programu KČ zastoupena i česká poezie (mj. souborné vydání díla Karla Havlíčka Borovského, Kainarův Lazar a píseň, Nezvalovy Básně noci a zejména od sedmdesátých let výbory z díla Konstantina Biebla, Josefa Hory, Karla Hynka Máchy, Vítězslava Nezvala, Jiřího Ortena aj.). V devadesátých letech KČ zařadil i některé významnější tituly dosud proskribované literatury (mj. Masarykův triumf Jiřího Kovtuna či Tigridova Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu). Průběžně, nicméně spíše ojediněle se v KČ objevovaly i prózy slovenských autorů (Rudolf Jašík, Dominik Tatarka aj.).
Světovou klasickou literaturu v KČ reprezentují převážně díla autorů, jimž nakladatelství současně či posléze věnovalo pozornost i v rámci edic Spisů, v KČ však byla některá jejich díla zařazena do ilustrované řady (Goethův Faust, Maupassantův Miláček, Stendhalova Kartouza parmská). Pod názvem Pravila Šahrazád zde roku 1955 vyšel výbor z Tisíce a jedné noci předznamenávající pětidílné mimoediční vydání celého souboru z let 1973–1975, dále Boccacciův Dekameron či Defoeův Robinson Crusoe. Významnější byl přínos KČ v oblasti soudobé světové prózy, která v edičních plánech postupně získávala stále větší prostor. V nových moderních překladech KČ zprostředkoval např. Hemingwayův román Sbohem, armádo!, Loď komediantů Edny Ferberové, sci-fi román H. G. Wellse První lidé na Měsíci, Hospodu Jamajka Daphne Du Maurier, Valpuržinu noc Gustava Meyrinka či historický román Roberta Gravese Já, Claudius. O první úplný překlad Měsíčního kamene Wilkieho Collinse se postarala Jarmila Emmerová. Poprvé zde česky vyšly romány Alberta Moravii HoralkaŘímanka, Šťastný Jim Kingsleyho Amise, Náš člověk v Havaně Grahama Greena, Döblinův Berlín, Alexandrovo náměstí, románová biografie André Mauroise Život sira Alexandra Fleminga, Capoteho Chladnokrevně, O mé rodině a jiné zvířeně Geralda Durrella, Bulgakovův Mistr a Markétka v překladu Aleny Morávkové, Vonnegutovo Mechanické piano, Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toola, Pan Kaplan má stále třídu rád Lea Rostena, Márquezova Láska za časů cholery, v devadesátých letech Koestlerova Tma o polednách či Foucaultovo kyvadlo Umberta Eca; v nových vydáních v téže době KČ zařadil mj. Bellowova Herzoga či Tolkienova Hobita. Častěji se v programu KČ objevovali Jorge Amado, Ray Bradbury, Johan Fabricius (včetně prvního vydání Tajného deníku čínské císařovny), Francis Scott Fitzgerald, Graham Greene, Ernest Hemingway, Nikos Kazantzakis, Robert Merle, Erich Maria Remarque a Stefan Zweig, opakovaně též Marcel Aymé, Tadeusz Breza, Italo Calvino, Hans Fallada, Nathaniel Hawthorne, Mór Jókai, Marcel Pagnol, John Steinbeck, Roger Vailland, Patrick White aj. V roce 1991 KČ poprvé česky vydal Život po životě Raymonda A. Moodyho. Program klubu však po celou dobu spoluutvářely i četné reedice čtenářsky úspěšných titulů světové literatury, vydaných původně v jiných edicích Odeonu, popř. v jiných nakladatelstvích.
Zejména v osmdesátých letech nabídl KČ několik pohádkových svazků: Italské pohádky v převyprávění Itala Calvina, výbor Francouzských pohádek či pohádky Wilhelma Hauffa a bratří Grimmů. Volnou řadu uvnitř KČ vytvořily soubory Pěti novel (1963–1989, 17 sv.), mapující soudobou beletrii zejména v těch zemích, z jejichž literatur vznikaly české překlady spíše příležitostně. Vznik řady inspiroval soubor děl českých autorů, dva svazky byly věnovány literatuře slovenské a sovětské, z dalších mj. japonské, brazilské, kanadské, belgické, finské či rumunské (s novelou Mircei Eliada Slečna Kristýna).
Během šedesátých let KČ postupně rozšířil spektrum edičních zájmů o oblast populární literatury. Prvním titulem byla již v roce 1960 detektivka Dorothy L. Sayersové Vražda potřebuje reklamu, postupně přibývaly romány Raymonda Chandlera, Agathy Christie, Erle S. Gardnera, z českých autorů Eduarda Fikera, v roce 1970 vyšel horor Brama Stokera Dracula, objevují se i tituly science-fiction a humoristické prózy (první poúnorové vydání románu Betty MacDonaldové Vejce a já v původním překladu Leopolda Havlíka). Zájem o memoárovou literaturu (Charlie Chaplin, Josef Lada) podnítil v polovině sedmdesátých let vznik volné řady, později pojmenované Z hereckých vzpomínek a pamětí (1975–1993, 10 sv., red. Vladimír Justl), která zprostředkovala memoáry mj. Vlasty Fabiánové, Eduarda Kohouta, Františka Kováříka, Ladislava Peška, Jana Pivce a představila herecké rody Budilů a Hrušínských; do programu KČ byly ovšem zařazeny např. i knihy Ingmara Bergmana (Filmové povídky a autobiografie Laterna magica). Jednotlivými tituly je zastoupena populárně naučná literatura, orientovaná především historicky či kulturně antropologicky (C. W. Ceram: Bohové, hroby a učenci, Leo Deuel: Svědkové časů, Claude Lévi-Strauss: Smutné tropy), vyšla zde nicméně i Knížka o češtině jazykovědce Jana Chloupka. Nabídka KČ zahrnovala též tituly z oblasti výtvarného umění. Od počátku šedesátých let KČ distribuoval samostatně číslované svazky Malé galerie, popř. knižnice Architektura, z dalších titulů patří k nejvýznamnějším kniha fotografií Josefa Sudka, jejímž vydáním v roce 1956 SNKLHU předznamenalo svůj budoucí zájem o tento typ publikací (později v KČ vyšla též monografie Jaromíra Funkeho). Počátkem devadesátých let se KČ pokusil svou ediční produkci rozdělit podle předpokládaných čtenářských skupin: vznikl tak Historický klub, Prestižní klub, Rodinný klub, Klub dobrého čtení Klub výtvarného umění; vzhledem k brzkému zániku nakladatelství se žádná z těchto řad výrazně nerozvinula.
Založením reprezentativní řady 3x (1963–1994, 50 sv.) se Odeon na počátku šedesátých let významně podílel na rehabilitaci detektivní prózy, kterou kulturní politika předchozího desetiletí akceptovala pouze výjimečně. V obvykle precizních překladech s připojenými informativními doslovy edice vždy trojicemi románů představila klasiky žánru (Erle Stanley Gardner, Dashiell Hammett, Raymond Chandler, Agatha Christie, Ed McBain, Ellery Queen, Dorothy L. Sayersová, Georges Simenon, Rex Stout) i autory, s jejichž tvorbou se čtenářská veřejnost postupně seznamovala (James Hadley Chase, Robert van Gulik, Patricia Highsmithová, Chester Himes, Phyllis D. Jamesová, Patrick Quentin, Maj Sjöwallová a Per Wahlöö). Vysoká úroveň redakční přípravy publikací i jejich čtenářský ohlas vedly od počátku devadesátých let k několika pokusům o napodobení ediční koncepce (nakl. Oddych či Grafoprint-Neubert); po zániku Odeonu na tradici této řady navázal Knižní klub. Z podobného okruhu autorů vycházel program detektivkové větve edice Čtení na dovolenou (1968–1992, zjištěno 118 sv. včetně uzavřených řad 12 detektivek12 humoristických románů), v níž je devíti tituly zastoupena Agatha Christie, dále zde vyšly romány mj. Jamese M. Caina (Pošťák vždycky zvoní dvakrát), Johna D. Carra, Colina Dextera, Sébastiena Japrisota a Josephine Teyové. Záběr edice však zahrnoval i humoristickou prózu a další žánry populární beletrie (Kingsley Amis, Gerald Durrell, Sue Kaufmanová, David Lodge, John J. Osborn jr., Pelham G. Wodehouse). Mimoedičně i v rámci edičních řad v Odeonu několikrát vyšly Chevallierovy Zvonokosy, mimoedičně v sedmdesátých letech poprvé mj. Ruarkovy Medojedky či Haileyho Kola. Několika ojedinělými tituly (soubor povídek Isaaka Asimova Já, robot) nakladatelství předznamenalo vznik specializované edice Sci-fi (1989–1991, 5 sv.), která měla představit vrcholná díla světové vědeckofantastické literatury z různých jazykových oblastí. Vyšel zde Měsíční prach A. C. Clarka či Den Trifidů Johna Wyndhama, dále se však již edice rozvíjela v soukromém nakladatelství svého dosavadního redaktora Iva Železného.
Dramatické tvorbě se Odeon věnoval pouze příležitostně. Volná řada Pět her (1959–1967, 7 sv.) představila jako dramatiky mj. Friedricha Dürrenmatta či Jeana-Paula Sartra; svazky s názvem Pět her byly ovšem zařazeny též do edic Slovenská knihovna a Světová knihovna. Mimořádným počinem byla mimoedičně vydaná komentovaná antologie Alžbětinské divadlo (1978–1985, 3 sv., ed. Alois Bejblík, Jaroslav Hornát a Milan Lukeš), přinášející překlady her Shakespearových předchůdců, současníků i následovníků, doprovázené výkladovými studiemi, úryvky ze související dobové korespondence a obrazovou dokumentací. Volná řada „pět scénářů“ (ozn. též „filmové scénáře“) zanikla prvním svazkem věnovaným tvorbě Federica Felliniho (1966), publikace věnované jednotlivým tvůrcům či snímkům však vycházely alespoň ojediněle v jiných edičních řadách (mj. v edici Odeon a v Klubu čtenářů).

Bez jakéhokoli označení zahájilo nakladatelství po změně názvu v polovině šedesátých let volnou řadu Odeon (1965–1991; zjištěno 75 sv., některé soupisy však dodatečně zahrnují i různé svazky starší produkce SNKLU), zprvu charakteristickou pouze čtvercovým formátem (jímž volně navázala na třísvazkovou řadu „kvarty“, kde v roce 1964 mj. poprvé vyšla Holanova Noc s Hamletem); po čase byla edice Odeon označena názvem či původní Teigovou značkou vyjadřující přímou návaznost na Fromkovo stejnojmenné nakladatelství, nadále však bylo její označování nedůsledné. Program knižnice, kterou společně připravovaly redakce krásné literatury a redakce publikací o výtvarném umění, předpokládal edičně i výtvarně moderně koncipované publikace bez tematických či žánrových omezení, sledující co nejširší souvislosti umělecké tvorby. Vycházely zde básnické, resp. básnicko-prozaické výbory tematické (soubor Jazzová inspirace připravený Lubomírem Dorůžkou a Josefem Škvoreckým, sborník Experimentální poezie v edici Josefa HiršalaBohumily Grögerové, dvě antologie francouzské poezie 19. století v komentovaném výběru Jaroslava Fryčera a v překladu Jindřicha Pokorného, výbory z poezie ruského akméismu a symbolismu v uspořádání Jiřího Honzíka, francouzské šansony ve výběru a přebásnění Pavla Kopty) i autorské (Anna Achmatovová, Guillaume Apollinaire, Jean Cocteau, Marina Cvetajevová, Robert Desnos, Velemir Chlebnikov, Li Po, Federico García Lorca, Stéphane Mallarmé, Christian Morgenstern, Pablo Neruda, Bulat Okudžava, Pierre Reverdy ad., do distribuce již v roce 1970 nebyl uveden výbor z díla Osipa Mandelštama Kameny smutky sny), soubory próz (Ernest Hemingway, André Pieyre de Mandiargues), filmové povídky a scénáře (Ivan Olbracht ad.: Marijka nevěrnice, Federico Fellini, Tonino Guerra: Amarcord); soubory textů osobností z různých uměleckých odvětví (Michelangelo Antonioni, Emil Filla, Vít Obrtel, Pablo Picasso), eseje, programové texty a filozofické úvahy (Max Bense, Michel Butor, Roger Caillois, Lao-C´, Alain Robbe-Grillet, Nathalie Sarrautová) i práce biografické a autobiografické (Jan Bauch, Josef Hiršal, Marc Chagall, Alfred Kubin, Josef Mařatka, Boris Pasternak, William Saroyan).
Podobně jako edici Odeon připravovaly obě redakce společně též široce koncipovanou knižnici Paměti, korespondence, dokumenty (1954–1989, 74 sv., red. Věra Dolanská, do 1956 s Luborem Károu, 1955 též s Rudolfem Lužíkem, od 1956 se Zdeňkem Pilařem a 1962 též s Bořivojem Křemenákem, 1963–1967 red. Zdeněk Pilař, 1968 s Evou Masnerovou, 1969–1971 red. Božena Johnová a Vladimír Justl, 1973–1977 Vlasta Dvořáčková, 1980–1989 Jan Binder, od 1988 s Miladou Motlovou), v letech 1974–1981 doplněná malou řadou (4 sv., red. 1976–1978 Vlasta Dvořáčková, 1981 Jan Binder). Prostřednictvím vědeckých edic pramenných materiálů (dopisy, deníky, vzpomínky, dobové články a kritiky apod.) edice usilovala o přiblížení významných světových i českých osobností literatury, výtvarného umění a do konce roku 1960 i hudby. V padesátých letech se objevily mj. vzpomínky Hectora Berlioze, Josefa Václava Friče a Ludvíka Kuby, korespondence Vincenta van Gogha, Josefa Josefoviče Jungmanna a Antonína Slavíčka a deník Eugèna Delacroixe. Volnější koncepce dovolovala zařadit i publikace, které se od základního zaměření odkláněly (obsáhlé pojednání Eugèna Fromentina o vlámském a holandském malířství 16. a 17. století). V šedesátých letech se od převažujícího charakteru edice odlišila Effenbergerova práce Výtvarné projevy surrealismu, podobně jako souborné vydání kritických článků, statí, esejů a aforistických poznámek Charlese Baudelaira. Biografickou či autobiografickou literaturu v tomto desetiletí reprezentovaly mj. svazky věnované Hansi Christianu Andersenovi, Michelangelovi Buonarrotimu, Giacomu Casanovovi, Paulu Cézannovi, F. M. Dostojevskému, Bohumilu Kubištovi, Jiřímu Mahenovi, Man Rayovi či Boženě Němcové. Sedmdesátá léta přinesla mj. výběr z výtvarně kritických textů Guillauma Apollinaira, korespondenci Josefa Čapka, J. W. Goetha a Friedricha Schillera, výbor z dopisů a dalších dokumentů N. V. Gogola nebo Vyznání J. J. Rousseaua. V osmdesátých letech se objevil svazek shrnující kritický ohlas díla Karla Hynka Máchy, paměti Sergeje Ejzenštejna, soubor deníků, dopisů, teoretických úvah a dalších dokumentů z pozůstalosti Otto Gutfreunda, korespondence Terézy Novákové či vzájemná korespondence George Sandové a Fryderyka Chopina. Další společná edice obou redakcí Život a umění (1961–1990, 53 sv., red. Pravdomila Etlíková, Eva Masnerová a Miloslava Neumannová, od 1963 Eva Masnerová a Miloslava Neumannová, od 1966 Alena Vaňková, do 1969 s Marií Liehmovou a 1971 s Alenou Hartmanovou, 1972–1974 Alena Hartmanová, 1985–1990 Jan Hloušek) se zaměřovala na původní i přeložené beletrizované životopisy hudebních, výtvarných i slovesných umělců, doprovázené obrazovými přílohami. V edici se objevilo několik literárních biografií světových malířů od Henriho Perruchota, dalšími autory životopisů byli mj. Max Brod, Leonid Grossman, André Maurois, Viktor Šklovskij, Jurij Tyňanov, Stefan Zweig; z českých prozaiků jsou zastoupeni František Kožík či Karel Schulz (kritické vydání románu Kámen a bolest).

Vydávání odborné literatury z oblasti literární vědy, estetiky a věd o umění bylo sice SNKLU oficiálně svěřeno až počátkem šedesátých let, nicméně podobné publikace se v edičních plánech ojediněle objevovaly již během předchozího desetiletí (sborník článků ze sovětského tisku Otázky literatury a literární kritiky, výběr z kritického díla G. V. Plechanova a studie Václava Zykmunda K základní otázce estetiky). Vedle těchto příležitostných počinů převzalo nakladatelství popularizující Knižnici národních umělců československých (celkem zjištěno 29 sv., pův. od 1947 ve Vydavatelství Ministerstva informací, 1951 v Čs. spisovateli, v SNKLHU 1955–1964 11 sv., red. František Rachlík), v níž vycházely portrétní studie o nositelích nejvýznamnějšího oficiálního titulu soudobého uměleckého života. V SNKLHU vyšly svazky věnované hudebníkům, výtvarným umělcům, dramatickým umělcům i literátům (Vítězslav Nezval, Fráňa Šrámek). U jediného svazku zůstala propagační Knihovna českých literárních museí (1955, red. František Lukáš a Jan Řezáč).
Důslednější pozornost literární historii a reflexi literární tvorby věnovalo nakladatelství od přelomu padesátých a šedesátých let. V mimoediční produkci se objevují jednak původní literárně historické monografie (Stanislav Budín: Jan Neruda a jeho doba; Mojmír OtrubaMiroslav Kačer: Tvůrčí cesta J. K. Tyla, Jiří F. Franěk: Bohumil Mathesius, soubor studií o představitelích národního obrození Stopami buditelů Julia Dolanského a později Hamanova studie Neruda prozaik), jednak sebereflexivní úvahy o povaze literární tvorby (Louis Aragon, Paul Eluard). Především se však nakladatelství systematicky snažilo poskytovat informativní vhled do vývoje zahraničních literatur. Edici Dějiny literatur (1959–1972, 7 tit. ve 13 sv.; red. Josef Čermák, 1963–1966 s Miroslavem Drozdou, Eduardem GoldstückeremFelixem Vodičkou) sice zahajují tři svazky Vlčkových Dějin české literatury, dále však již řada pokračuje původními pracemi zahraničních literárních historiků v překladu domácích odborníků, doplněnými komentářem vědeckého redaktora svazku a zejména bibliografií českých překladů beletristických děl z příslušné oblasti. Postupně zde vyšly dějiny literatury italské, španělské, anglické, ruské a sovětské, latinskoamerické a portugalské. S podobným záměrem vznikla volná řada Slovníky spisovatelů (1966–1987, 15 tit. v 17 sv.), zabývající se jak tzv. velkými literaturami, tak literaturami menšími, často sdruženými do jednoho svazku nebo přidruženými podle geografického či jazykového kritéria k dominantní literatuře. Autorsky na jednotlivých svazcích pracovaly týmy domácích odborníků a akademických pracovníků; soubor hesel je vždy doplněn úvodní studií postihující základní vývojové rysy předmětné literatury a kalendáriem, hesla mj. zachycují soudobý stav českých překladů z díla příslušného autora. Vedle slovníků literárních oblastí, z nichž byly často či soustavně pořizovány překlady do češtiny, zde mj. vyšel průkopnický Slovník spisovatelů Asie a Afriky. Mezi plánovanými svazky byl také slovník autorů Jižní a Střední Ameriky a v sedmdesátých letech Odeon zamýšlel vydat slovník autorů českých a slovenských.
Mimoediční vydání Dějin estetiky Katharine Everett Gilbertové a Helmutha Kuhna v polovině šedesátých let předznamenalo vznik Estetické knihovny (1966–1986, 10 sv.; red. 1966–1969 Květoslav Chvatík, Ludvík Svoboda a Jiřina Zumrová /1966 též s Jiřím Tauferem/, později Jiří Pelán /neuveden/), která prostřednictvím výborů z díla osobností, jež disciplínu formovaly, představovala vývoj estetického myšlení od 18. do 20. století v rozmanitých podobách od filozofie umění přes aplikovanou estetiku a empirickou kritiku, v podobě prací literárněvědných, literárně teoretických a teatrologických až k historii umění a obecnějším otázkám uměnovědným. V prvním českém překladu zde vyšla Hegelova Estetika a Kantova Kritika soudnosti, dále byla zařazena díla Denise Diderota, J. J. Winckelmanna, G. E. Lessinga, Charlese Sainte-Beuva a Hippolyta Taina (obé v překladu Václava Černého, ve druhém případě podepsaném Vladimírem Mikešem) stejně jako Jana Mukařovského nebo György Lukácze. Přehled o dějinách oboru redakce posléze doplnila vydáním systematické práce Guida Morpurgo-Taglibueho Současná estetika, zaměřené na hlavní myšlenkové proudy 19. a 20. století.
Návrat zájmu o strukturalismus, jehož rozvoj byl v padesátých letech znemožněn, přinesl ve druhé polovině šedesátých let v rámci Estetické knihovny Mukařovského Studie z estetiky a jako jediný svazek edice Studie literárněhistorické (1969) autorský výbor studií Felixe Vodičky Struktura vývoje. Po prvním svazku zanikla také edice České literární moderny (1967, red. Felix Vodička a Jiří Kotalík), jež chtěla v sedmi výtvarně pojednaných antologiích původních textů básnických, programních i kritických či úryvků z korespondence přiblížit a charakterizovat vývoj moderní literatury od 19. století a představit příslušné literární směry a skupiny. Vyšel však pouze svazek věnovaný poetismu; svazek věnovaný Skupině 42 vydalo v roce 2000 nakladatelství Atlantis.
V sedmdesátých letech se pozornost nakladatelství obrátila k ruské a sovětské literární vědě. Po desetileté přestávce bylo dvěma svazky dokončeno vydávání Spisů Vissariona Grigorjeviče Bělinského (1955–1973, 5 sv.) a ve třech svazcích vyšel výbor z prací ruského revolucionáře a novináře Anatolije Lunačarského Stati o umění (1975–1979, ed. Vladimír Dostál). Ačkoli tyto soubory statí a recenzí zachycovaly spíše dobové literární myšlení spjaté s konkrétní společensko-kulturní situací v Rusku, je i z nich patrné rozšíření literárněvědné produkce Odeonu: vedle faktografie (slovníky, dějiny) se nyní jeho zájem rozšiřoval o obecnější teoretické otázky spojené s uměleckým dílem. Častěji se začaly objevovat původní analytické literárně historické a teoretické studie, ale také práce estetické, etnografické či stati z oblasti filmové a divadelní vědy (Naum Berkovskij, Petr Bogatyrev, Viktor Gusev, Dmitrij Lichačov či Boris Sučkov); některé z těchto svazků redakce v letech 1974–1979 zahrnovala do volné a většinou neoznačené „teoretické edice“. Ačkoli tituly přeložené z ruštiny v tomto období převažovaly, neomezovalo se nakladatelství výlučně na tuto jazykovou oblast a vydalo též např. práci východoněmeckého teoretika Roberta Weimanna, jež prostřednictvím marxistické polemiky českému čtenáři připomněla americký new criticism. Růžena Grebeníčková sestavila výbor z prací Waltera Benjamina Dílo a jeho zdroj a v neposlední řadě zde vyšla klasická práce anglického etnologa Jamese G. Frazera Zlatá ratolest. Zvláštní kategorii tvořily odborné publikace věnované východním kulturám, jejich umění, filozofii, vztahu k tradici a působení moderních vlivů, ale i písmu a sémantice jazyka: během sedmdesátých let postupně vyšly tři soubory původních studií českých orientalistů Moudrost starých Indů, Setkání a proměnyKulturní tradice Dálného východu.
Na prahu osmdesátých let byla teoretická produkce sdružena do specializované literárněvědné řady edice Ars (1980–1989, 10 sv.; red. Jiří Pelán, uveden až 1989), jejíž vznik již koncem předchozího desetiletí předjímal graficky shodně upravený svazek studií Viktora Šklovského Próza. Edice zahrnovala překlady odborných textů z oblasti versologie, poetiky, teorie prózy, estetiky, psychologie umění, folkloristiky a příbuzných oborů a výběr autorů inklinoval k pracím ruské formální školy a jejích pokračovatelů i kritiků (M. M. Bachtin, Lydia Ginzburgová, J. N. Tyňanov, V. M. Žirmunskij), nikoli však výlučně (L. S. Vygotskij, J. M. Meletinskij, Dmitrij Lichačov a Alexandr Pančenko); ve druhé polovině osmdesátých let zde vycházejí i autoři z jiných jazykových oblastí (F. K. Stanzel, Roman Ingarden, Albert Thibaudet). Příležitostně vycházely teoretické práce i mimoedičně: Petr Rákos uspořádal a přeložil výbor z prací soudobých maďarských odborníků Teorie literatury v zrcadle maďarské literární vědy, vztahujících se k problémům, jež tehdy řešila světová literární teorie (otázky interdisciplinárních vazeb, otázky hodnoty a hodnocení literárního díla, jeho interpretace a analýzy, ale také pozice literární teorie jako metavědy), z bulharštiny byla přeložena estetická studie Alexandra Lilova K povaze umělecké tvorby. Zařazovány byly i čtenářsky atraktivní práce literárně historické (monografie Anguse Wilsona o Charlesi Dickensovi, studie Émila Mireauxe Život v homérské době nebo monografie Dereka Brewera o Chaucerovi).
Dílu významných osobností české literární vědy věnovalo nakladatelství tzv. „bílou řadu“ (1978–1992; 7 tit. v 9 sv., red. Jiří Pelán, od 1990 Jan Šulc, neuvedeni), pouze grafickou úpravou sjednocenou edici reprezentativních výborů z díla významných postav české literární historie a kritiky (včetně jejich podrobné bibliografie). Vznik volné řady inspiroval původně samostatně koncipovaný svazek Vojtěcha Jiráta, na který navázaly soubory prací Jana Mukařovského, Viléma Mathesia, Antonína Škarky, F. X. Šaldy a na počátku devadesátých let i dva svazky studií Václava Černého. Mimo tuto řadu vyšel obdobně koncipovaný svazek z díla Zdeňka Vančury Pohledy na anglickou a americkou literaturu či soubor studií a esejů Jana Zábrany Potkat básníka. Ve druhé polovině osmdesátých let nakladatelství oživilo koncept přehledných literárních příruček a řadu Slovníků spisovatelů doplnilo Slovníkem světových literárních děl (ed. Vladimír Macura). V témže období Odeon vydal Kurs obecné lingvistiky, zakladatelské dílo strukturalistické jazykovědy Ferdinanda de Saussure.

Hudební redakce, jež byla do působnosti SNKLHU počátkem roku 1953 převedena z Národního hudebního vydavatelství Orbis, připravovala k vydání jednak hudebniny, jednak odborné a popularizační publikace z oblasti hudební vědy, kritiky a publicistiky. Z Orbisu do SNKLHU redakce přenesla řady Souborného vydání děl Antonína Dvořáka (rozvinula se zejména po polovině padesátých let v souvislosti s uvolněním autorských práv), Studijního vydání děl Bedřicha SmetanySouborného vydání děl Zdeňka Fibicha a soustavně vydávala skladby klasiků přelomu dvacátého století (mj. J. B. Foerstera, Leoše Janáčka či Vítězslava Nováka a Josefa Suka) i soudobých autorů. V Orbisu vznikla roku 1950 též velkoryse koncipovaná edice Operní libreta (v SNKLHU od 1953 včetně reedic mnoha svazků vydaných v Orbisu, red. Věra Dolanská, poté 1961–1965 v SHV), rozdělená do dvou řad – v Řadě I vycházela libreta oper českých skladatelů (v SNKLHU sv. 1–3 a 7–24 včetně reedic) a v Řadě II libreta světových oper (do sv. 27); prvním svazkem byla v roce 1957 zahájena řada Operních libret Antonína Dvořáka (druhý svazek vyšel již v SHV). Nejprve hledání odpovídajících edičních postupů a posléze precizní odborná příprava jednotlivých titulů charakterizovala edici Musica Antiqua Bohemica, soustředěnou na zprostředkování vybraných děl české hudby zejména 17. a 18. století. Edici redigoval od roku 1934 v brněnském vydavatelství Oldřicha Pazdírka Vladimír Helfert, poté vycházela krátce v MelantrichuOrbisu; v SNKLHU ji v letech 1953–1960 řídil Jan Racek (vyšly zde sv. 11–47). České i světové skladby starších období přinášela též volná řada Hudebně historické dokumenty (v SNKLHU 1955–1960, cca 10 sv.). V samostatných řadách vycházely partitury symfonických skladeb (v tzv. velkém i kapesním formátu) a klavírní výtahy českých i světových oper. Krátké skladby klasické hudby pro jednotlivé nástroje či v úpravách pro nenáročné obsazení vydávalo v letech 1954–1960 SNKLHU v desítkách sešitů Lidové edice; notové záznamy písní z oblasti taneční a zábavné hudby (včetně tzv. masové písně a tvorby sovětských autorů) vycházely v dalších téměř třiceti edicích tříděných dle žánrů (Dechová hudba, Malý taneční soubor, Malý zábavní soubor), oblastí (Krajové zpěvníčky, Zpěvy národů), rozsahu (Písně SSSR, Písničky SSSR), ideového poslání (Za mír), velikosti tělesa (Taneční orchestr, Univerzální orchestr), sólového či doprovodného nástroje (Harmonikový repertoár, Kytarový repertoár, Zpíváme s kytarou) apod.
Vývoj myšlení o hudbě měla dokumentovat edice Klasikové hudební vědy a kritiky (1953–1960, poté v SHVSupraphonu), která v celkem sedmi svazcích dvou řad představila autory domácí (Vladimír Helfert) i světové (Franz List, Robert Schumann, Richard Wagner). Dvěma svazky přispělo SNKLHU v letech 1953–1955 do řady dokumentů a studií o životě a díle Leoše Janáčka Janáčkův archiv (předtím vycházel v Hudební maticiOrbisu) a rovněž dvěma svazky autorových kritických statí a článků do řady Spisů Zdeňka Nejedlého (1954–1956, sv. č. 38, 39). Monografie věnované skladatelským osobnostem různých zemí i slohů soustředila knižnice Hudební profily (v SNKLHU 1956–1960, 8 sv., dále 1961–1988 v SHVSupraphonu sv. 9–26), v edici Hudební rozpravy (1957–1960, 8 sv.) vycházely obvykle nepříliš rozsáhlé problémové studie (Jarmil Burghauser, Karel Risinger, Jan Rychlík, Jaroslav Zich aj.), populárněji byla koncipována řada drobných prací Hudba na každém kroku (v SNKLHU 1960, 5 sv., dále 1961–1971 v SHVSupraphonu sv. 6–26). Různorodé publikace s hudební tematikou vycházely mimo edice (Svět orchestru Mirka Očadlíka, průvodce operní tvorbou Anny Hostomské, monografie Václava Holzknechta Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, Dějiny české hudby v příkladech Jaroslava Pohanky aj.). Velkou pozornost věnovala hudební redakce pedagogické literatuře (školy hry na jednotlivé nástroje, alba etud apod.). Většinu edičních řad přejalo od 1. ledna 1961 Státní hudební vydavatelství (některé svazky však ještě v tomto roce vyšly pod hlavičkou SNKLHU).

Redakce výtvarných publikací přešla do SNKLHU v roce 1953 z dosavadního Výtvarného nakladatelstvíOrbis a přinesla s sebou všechny jeho ediční řady. Knižnice nejvíce poplatné dobovým kulturněpolitickým požadavkům, jako např. edice Aktuality (v Orbisu 1951–1952, v SNKLHU 1953–1957 sv. 8–12), však poměrně brzy zanikly a v kontextu zvyšujících se nároků na kvalitu uměnovědných publikací neobstála ani kapesní edice Malé monografie (v Orbisu 1952, v SNKLHU 1953–1955 sv. 8–15). O něco déle zůstala zachována edice Architektura (v Orbisu 1951–1952, v SNKLHU 1953–1961 sv. 6–15; red. 1953–1956 Zdeněk Pilař, 1958 Miloslava Neumannová), jež přinesla mj. renesanční spisy o stavitelství (Leone Battista Alberti, Andrea Palladio), knihy věnované moderní architektuře (Karel Honzík) i rozsáhlou publikaci vzešlou z koncepce a materiálů výstavy Architektura v českém a slovenském národním dědictví. Nezřetelná ediční koncepce poznamenala obrazovou knižnici Současné umění (v Orbisu 1951–1952, v SNKLHU 1953–1962 sv. 7–27; red. Miroslava Gregorová a Lubor Kára, od 1958 Dalibor Plichta), která od tematicky zaměřených ideologicky podmíněných publikací (např. sborník Sovětská ilustrační tvorba) postupně přenesla pozornost k personálním monografiím s úvodní studií (mj. Vítězslav Nezval: Rudolf Kremlička; Jaromír Pečírka: Josef Čapek). V knižnici Technika a řemeslo (v Orbisu 1951, v SNKLHU 1953–1962 sv. 2–13, red. 1962 Miloslava Neumannová) vyšla především dvousvazková publikace Františka Muziky Krásné písmo ve vývoji latinky; další publikace shrnovaly praktické zkušenosti umělců z různých oblastí výtvarné tvorby (mj. Bohuslav Slánský, Vojtěch Volavka). Pod názvem Památky a pragensie (též jako Pragensie a památky, v Orbisu od 1951, v SNKLHU 1955–1962 sv. 4–15, red. Milena Freimanová) převzalo SNKLHUOrbisu edici Pragensia; jelikož však oblast pragensií zůstala v gesci Orbisu, vycházela edice od roku 1963 pod zkráceným označením Památky (1963–1992, 24 sv., do 1980 red. Milena Freimanová), které více odpovídalo jejímu zaměření na vědecké práce o dějinách, výtvarně uměleckém charakteru i významu českých architektonických památek a na publikace náležící do podřady Státní památkové městské rezervace, resp. Městské památkové rezervace. Ve druhé polovině padesátých let založilo SNKLHU podobně orientovanou fotografickou edici Poklady (1958–1961, 4 sv.; red. Zdeněk Pilař, do 1959 s Luborem Károu), která však neměla dlouhého trvání. Do dvou desetiletí se rozložil projekt souborného Díla Mikoláše Alše (v Orbisu 1951–1952 sv. 1, 5, 7–8, v Odeonu 1954–1975 sv. 1–4, 6, 10–11), který se redakci nicméně nepodařilo dokončit.
Orbisu přejalo SNKLHU rovněž dvě budoucí kmenové edice, mapující v širokém záběru dějiny českého a světového umění. Knižnice České dějiny (v Orbisu 1950–1952, v Odeonu 1953–1992 sv. 11–69, do číslování započítány i některé reedice, red. od 1955 Milena Freimanová, od 1980 Mireia Ryšková, 1992 Jiří Šerých) přinášela původní vědecké práce s rozsáhlým obrazovým doprovodem, a to jednak syntetizující pojednání o jednotlivých etapách, slozích, uměleckých proudech či o úzce specifických tématech dějin umění, jednak komplexní monografie uměleckých osobností nebo památek; svazky této edice vycházely i v cizojazyčných mutacích. V padesátých letech převažovaly publikace tematicky laděné a prostoupené důrazem na specificky národní tradici (svazky Národní galerie, Vladimír Denknstein, František Matouš: Jihočeská gotika, Adolf Hoffmeister: Sto let české karikatury). Relativně svobodnější interpretační prostor poskytovalo umění starších dob (mj. Oldřich Blažíček: Sochařství baroku v Čechách), jemuž byla věnována pozornost i v letech šedesátých (mj. Albert Kutal: České gotické sochařství; Jaromír Neumann: Český barok). Vedle toho se postupně dostaly do popředí personální monografie českých představitelů moderního umění (František Šmejkal: František Muzika, Ludmila Vachtová: František Kupka). V sedmdesátých letech pokračovaly svazky věnované umění středověku a raného novověku, mnohé z nich však ještě zúročovaly výsledky bádání předcházejícího desetiletí (mj. Josef Krása: Rukopisy Václava IV; Emma Urbánková, Karel Stejskal: Pasionál Přemyslovny Kunhuty). Zásadní syntetické práce vydané v tomto období představovala kolektivní publikace Pozdně gotické umění v Čechách a dvousvazkové České hrady Dobroslavy Menclové. Několik podstatných svazků přinesla edice v letech osmdesátých: Hana Volavková zde publikovala mánesovskou studii, Petr Wittlich originální práci o české secesi a Jaroslav Pešina knihu o malbách připisovaných tzv. Mistru Vyšebrodského cyklu; syntetizujícího výkladu se dočkalo románské umění vzniklé na českém území (Anežka Merhautová, Dušan Třeštík) či česká scénografie 20. století v publikaci Věry Ptáčkové (kniha vytištěná v roce 1982 byla distribuována až na konci osmdesátých let). Do programu edice se navrátilo moderní umění (Mahulena Nešlehová: Bohumil Kubišta, František Šmejkal: Josef Šíma). Na sklonku osmdesátých let se téměř dvacet let po svém vzniku dočkala zveřejnění práce Miroslava Lamače o skupině Osma. Její druhý svazek, tvořený antologií teoretických textů členů Osmy a Skupiny výtvarných umělců v edici a s komentářem Jiřího Padrty, mohl vyjít až v roce 1992 a byl zároveň – vedle souboru posmrtně vydaných studií Josefa Krásy o středověké knižní malbě (1990, ed. Karel Stejskal) – jediným svazkem edice vydaným v devadesátých letech.
Rozsáhlé přeložené a v menší míře i původní vědecké studie věnované zahraničnímu umění vycházely v druhé kmenové edici Světové dějiny, přejmenované v roce 1968 na Světové umění (v Orbisu 1951–1952, v Odeonu 1953–1992 sv. 7–113, sv. 23, 45, 97 neobsazeny, sv. 66, 83 obsazeny dvakrát; red. 1956 Zdeněk Pilař, 1960–1980 Miloslava Neumannová, 1980–1987 Jitka Hamzová, 1992 Milada Motlová). Počáteční orientace na ruské a sovětské výtvarné umění byla zpestřována svazky věnovanými umění antického Řecka a evropského novověku (mj. Emil Filla: Jan van Goyen). Od šedesátých let se edice zaměřovala na souhrnné personální monografie (mj. Štechův Rembrandt) a syntetická pojednání o umění konkrétních regionů (např. Umění Číny, Koreje a Japonska; později též mj. Umění černého světadílu; Umění Střední Asie), vybraného období (Trewin Copplestone: Moderní umění) či slohu (J. H. Plumb et al.: Renesance) a tato tendence se udržela až do počátku let devadesátých. Z českých historiků umění zde v šedesátých letech publikovali např. Miroslav Lamač (Paul Klee) a Vojtěch Volavka (Michelangelo). Personální monografie zahraničních autorů byly věnovány mj. Picassovi (k němuž se edice vrátila v osmdesátých letech publikací Picasso v Katalánsku a původní monografií Evy Petrové) či Toulouse-Lautrecovi. Od sedmdesátých let byl ediční program určován především překlady rozsáhlých zahraničních projektů; jednu z výjimek představovala práce Jiřího Krohy a Jiřího Hrůzy o sovětské architektonické avantgardě. Ve čtyřech svazcích vyšla encyklopedie Umění a lidstvo francouzského knižního domu Larousse (hl. red. René Huyghe). Vydávání rozsáhlých Dějin umění zahájil Odeon na počátku sedmdesátých let a uzavřel desátým svazkem v polovině let osmdesátých; současně však redakce jednotlivé svazky připravovala k novým vydáním (všech deset svazků vyšlo v rámci edice vždy s novým číslem celkem třikrát). K převzatým projektům patřila též edice Klasikové umění milánského nakladatelství Rizzoli, z níž Odeon v osmdesátých letech publikoval mj. monografie Hieronyma Bosche, Edgara Degase, Giotta, Vincenta van Gogha, Amedea Modiglianiho, Rembrandta či Henri Rousseaua.
Původní ediční program převzatý z Orbisu začal být od druhé poloviny padesátých let prohlubován a diferencován novými řadami. Svazky reprezentativní knižnice Mistři světové kresby (1955–1989, 20 sv., red. Lubor Kára, 1958–1974 Zdeněk Pilař, 1983–1987 Jitka Hamzová) byly distribuovány i na zahraniční trh; jednotlivé publikace věnované kreslířskému umění např. Albrechta Dürera, Hanse Holbeina st. i ml., Michelangela či francouzských impresionistů byly uvedeny odbornou studií (František Dvořák, Bohumír Mráz, Jiří Siblík ad.), nicméně jejich těžiště spočívalo v kvalitně tištěné obrazové příloze. Podobně strukturovány byly Katalogy o díle (1955–1969, 6 sv., red. 1961–1963 Dalibor Plichta), obsahující vedle studie a rozsáhlé obrazové přílohy také úplný soupis grafického díla vybraných českých umělců 19. a 20. století.
O díle průkopníků moderního světového umění informovala slovem i obrazem edice Současné světové umění (1958–1972, 1982–1989, 33 sv., 1958–1968 red. Zdeněk Pilař, Dalibor Plichta, Jan Řezáč, 1971 Zdeněk Pilař), v níž vycházely především původní práce českých historiků a kritiků umění, mj. Vratislava Effenbergera, Vlastimila Fialy, Dušana Konečného, Jiřího Padrty, Evy Petrové nebo Václava Zykmunda. Autorským zázemím (Miroslav Lamač, Olga Macková, Miroslav Míčko, Jaromír Neumann, Jan M. Tomeš, Tomáš Vlček, Hana Volavková ad.) i rámcovým žánrem personální monografie byla této knižnici blízká Malá galerie (1962–1994, 52 sv., 1995–1996 v nakl. Svoboda, sv. č. 53–54; do 1968 red. Ján Ferenčík, Miloslava Neumannová a Jan Řezáč, od 1970 Miloslava Neumannová, 1981–1985 Ludmila Kybalová, od 1988 Milada Motlová, od 1993 Marie Platovská), zaměřená na popularizaci výtvarného umění od středověku po první polovinu 20. století. O popularizaci nejrůznějších oborů výtvarného umění se v rozsahem nevelkých monograficky i tematicky pojatých svazcích snažila edice Umělecké poklady (1966–1974, 14 sv.), v cizojazyčných mutacích mířící i na zahraniční trh.
K nejprůbojnějším edicím patřila Umělecká fotografie (1958–1987, 43 sv., chyby v číslování; v období 1958–1971 red. Lubomír Linhart, Jan Lukas /do 1965/, Zdeněk Pilař, Dalibor Plichta /do 1965/, Josef Prošek a Josef Sudek), která prostřednictvím originálního vstupního eseje (Antonín Dufek, Anna Fárová, Jiří Kolář, Václav Jírů, Lubomír Linhart, Jiří Mašín, Ludvík Souček ad.) a obrazové přílohy seznamovala se zakladatelskými osobnostmi fotografické tvorby (Eugène Atget, Brassaï, Henri Cartier-Bresson, Josef Ehm, Jaromír Funke, André Kertész, László Moholy-Nagy, Nadar, Alexandr Rodčenko, Drahomír Josef Růžička, Paul Strand, Eugen Wiškovský ad.), se současnými československými fotografy (mj. Miroslav Hák, Tibor Honty, Václav Chochola, Emila Medková, Josef Prošek, Vilém Reichmann, Jiří Sever) a své místo měly i soubory představující tvorbu prezentovanou na soudobých mezinárodních přehlídkách. V méně četné produkci sedmdesátých let soudobou fotografii zastupovala tvorba Zdenko Feyfara, Dagmar Hochové či Miroslava Hucka, k fotografii první poloviny dvacátého století se vracely svazky věnované Robertu Capovi, Janu Lauschmannovi a Adolfu Schneebergerovi a prvopočátky fotografie připomněl svazek o Jindřichu Eckertovi. V navazující edici Fotografie (1988–1991, 3 sv., red. Pavla Pečinková) se objevily svazky věnované dílu Františka Drtikola a amerického fotografa Alfreda Stieglitze.
V první polovině sedmdesátých let Odeon převzal některé edice a rozpracované tituly zrušeného nakladatelství Obelisk. Edice –ismy (v NČSVUObelisku 1964–1971 5 sv., v Odeonu 1974 sv. 6) zde pokračovala jediným svazkem věnovaným futurismu, déle zůstala zachována reprezentativní obrazová knižnice Galerie Obelisk (v Obelisku 1969–1973 10 sv., v Odeonu 1974–1980 8 sv.).
Úzce profilovaná knižnice Humor a kresby (1962–1974, 6 sv., red. Dalibor Plichta, 1963–1967 Miloš Macourek) přinášela stručné monografické práce o světových představitelích humorné kresby a karikatury. Umělecké profily (1976–1991, 38 sv., red. 1983–1985 Anita Pelánová, 1988–1990 Pavla Pečinková) představovaly přední tvůrce druhé poloviny 20. století; zastoupeni byli nejen malíři (Kamil Lhoták, Vilém Nowak, Zdeněk Sklenář, Jan Smetana), ale i sochaři (Marta Jirásková, Vincenc Makovský, Jindřich Wielgus), ilustrátoři (Ota Janeček, Ludmila Jiřincová) a autoři užitého umění (Otto Eckert, J,, , an Nušl). Nikoli výjimečně se objevily svazky věnované autorům, jejichž dílo vznikalo z významné části již v první polovině 20. století (František Foltýn, Jan Slavíček, Jan Zrzavý). Studiemi do edice přispěli mj. Luboš Hlaváček, Jiří Hlušička, Jiří Kotalík, Miroslav Lamač, Jan Spurný; jako poslední svazek vyšla monografie Františka Janouška od Jindřicha Chalupeckého, jež směla vyjít až dvacet let po svém vzniku. Široké spektrum současné domácí výtvarné kultury (včetně užitého umění, průmyslového designu, oděvního návrhářství apod.) popularizovala edice Soudobé české umění (1976–1986, 36 sv.), vycházející v několika jazykových mutacích. Monografie současných výtvarníků (mj. Jiří Balcar, Hugo Demartini, Michael Rittstein, Jiří Sopko, Jan Souček) byly soustředěny do navazující řady Současné české umění (1987–1991, 16 sv., red. od 1989 Anita Pelánová). Až téměř do zániku redakce výtvarných publikací se v edičním programu udržela obnovená edice Architektura (1979–1993, 6 sv.), zaměřující se na rozsáhlé práce historické (mj. Josef Pechar: Československá architektura 1945–1977; Rostislav Švácha: Od moderny k funkcionalismu: Proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století) i teoretické (Josef Pechar, Petr Urlich /eds./: Programy české architektury).
V porovnání s historicky a obrazově zaměřenými edicemi se s většími koncepčními potížemi a ideologickými předpoklady hodnocení umělecké tvorby potýkaly v Odeonu edice teoretické. Z Orbisu přejatá knižnice Teorie a kritika (v Orbisu 1951–1953 sv. 1–4, 6, v Odeonu 1953–1975 sv. 5, 7–22; red. 1955 Lubor Kára, 1960–1975 Miloslava Neumannová) se nejprve soustředila výhradně na díla teoretiků z tzv. sovětského bloku, na přelomu desetiletí zde ovšem již vyšel první svazek souborného vydání kritického a teoretického díla Miloše Jiránka (Miloš Jiránek – Literární dílo /1959–1962, 2 sv./) a později – byť stále s jistým ideologickým akcentem – do programu edice pronikali i autoři západní, mj. René Huyghe a Herbert Read, vyšla zde také publikace Maria De Micheliho o uměleckých avantgardách. Nejen koncepční nevyhraněností, ale i nedůsledností v označování byly poznamenány svazky uměnovědné větve Teoretické edice (explicitně názvem edice označen jediný svazek z roku 1977). V navazující Uměnovědné řadě knižnice Ars (1980–1989, 7 sv., red. Rostislav Švácha neuveden) vyšly především metodologické práce Erwina Panofského a Ernsta Gombricha a dvousvazkový soubor portrétů českých historiků umění a sond do dějin českého dějepisu umění od 19. století po současnost.

Polistopadová proměna podmínek nakladatelské činnosti i specifická ekonomická situace Odeonu přivedly redakci k rozhodnutí pozastavit vydávání klasické literatury (v roce 1990 skončila Knihovna klasiků, Světová knihovna, Galerie klasiků, Skvosty ruské a sovětské literatury, ale i Paměti, korespondence, dokumenty, Život a umění a záhy též OdeonBibelot) a soustředit se především na soudobou prózu a populární literaturu (nadále pokračovaly obě řady Soudobé světové prózy, Gama, Světová četba, edice 3xČtení na dovolenou). Po zániku platnosti striktních pravidel, jež jednotlivým nakladatelstvím vymezovala ediční kompetence, se nyní Odeon více zaměřil na soudobou českou beletrii a otevřel nové řady spisů dosud zapovězených autorů: nakonec však Spisy Arnošta Lustiga (1991) i Spisy Josefa Škvoreckého (1991, pokračovaly v nakl. Ivo Železný) zůstaly u jediného svazku a jen o něco déle Odeon udržel Dílo Jiřího Koláře (1992–1995, sv. 1 a 3, sv. 4 v koedici s Českým spisovatelemMladou frontou, poté do roku 2002 v MFPasece, celkem 11 sv.). Více titulů nyní Odeon vydával mimoedičně (z české literatury mj. Havlovy Antikódy, ze světové Orwellův Hold Katalánsku a poprvé Nabokovovu Lolitu), k pokračujícím knižnicím však přibyly i některé nové. Ekonomické podmínky si vyžádaly vznik levné edice Pocket program, která se postupně měla stát páteří nakladatelské produkce. Náročnější beletrii redakce soustředila do Řady A (1991–1993, 8 sv., mj. Galsworthyho Sága rodu Forsytů, Albert Camus, Jean-Paul Sartre), populární prózu do Řady B (1991–1992, zjištěno 10 sv., mj. Stephen King, Robert B. Parker) a populární esejistiku a literaturu non-fiction do Řady C (1991–1994, zjištěno 9 sv.), jíž ovšem vedle Havlových prezidentských reflexí Letní přemítání či statí Bohuslava Brouka dominovaly úspěšné publikace Roberta Fulghuma (mj. Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce). Studiím a náročnější esejistice byla vyhrazena Řada D (1992–1993, 2 sv., v souboru esejů různých autorů Od Poea k postmodernismu, vydaném v koedici s H+H, však již není příslušnost k edici uvedena) a různorodým exkluzivním titulům z oblasti prózy, poezie i esejistiky Řada E (1991–1992, 5 sv., mj. Osip Mandelštam, Fernando Pessoa). Edice Eseje (1990–1992, 5 sv., red. Jiří Pelán s Josefem Čermákem, od 1991 s Janem Šulcem) přinesla vybrané texty různorodých osobností světové poezie (T. S. Eliot, Octavio Paz, Paul Valéry) a vědy (Sigmund Freud, Marshall McLuhan). V roce 1994 ve spolupráci s nakladatelstvím Argo založil Odeon řadu AAA věnovanou angloamerické literatuře; počínaje čtvrtým svazkem ji však převzalo a dosud vydává Argo (do konce roku 2013 celkem 118 svazků). Stejně tak se Argo podílelo na nové řadě Odeonu Kobra (1994, 1 sv., 2 sv. v koedici s Argem, dále do roku 1995 v Argu, celkem zjištěno 13 sv.), věnované především detektivkám a příbuzným žánrům. – Nakladatelskou činnost Odeon ukončil v roce 1994, několik většinou koedičních titulů však vyšlo ještě s vročením 1995; posledním samostatně vydaným titulem jsou vzpomínky Lilly Hodáčové Zpěv Orfeův. Řadu rozpracovaných titulů převzala tradiční (Mladá fronta) i nově založená nakladatelství (Argo, Ivo Železný, Nakladatelství Franze Kafky, Torst aj.).

V produkci nakladatelství pochopitelně převažovaly překlady z hlavních světových jazyků, ve snaze mapovat literární minulost i současnost celého světa se však objevovaly i překlady z malých literatur i z jazyků historických a exotických (včetně např. malajámštiny, sanskrtu, tamilštiny či urdštiny). Po celou dobu své existence spolupracoval Odeon s nejvýznamnějšími překladateli různých generací a s některými z nich ve spolupráci pokračoval za pomoci tzv. pokrývačů i v období normalizace, kdy řadu překladatelů postihly publikační zákazy. Nejvyššími počty titulů jsou zastoupeni Otto František Babler, Václav Bahník, Kamil Bednář, Alois Bejblík, Zora Beráková, Zdenka Bergrová, Václav Čep, Josef Čermák, Václav A. Černý, Lumír Čivrný, Václav Daněk, Lubomír Dorůžka, Ludmila Dušková, Vlasta Dvořáčková, Jaroslav Dvořák, Věra Dvořáková, Dagmar Eisnerová, Jarmila Emmerová, Jarmila Fastrová, Valter Feldstein, Jarmila Fialová, Jiří Fiedler, Josef Forbelský, Gustav Francl, František Fröhlich, Jarmila Fromková, Zdeněk Frýbort, Emanuel Frynta, Jitka Fučíková, František Gel, Miroslava Gregorová, Taťjana Hašková, Věra Heroldová-Šťovíčková (v sedmdesátých a osmdesátých letech pod jm. Gréty Maškové a řadou dalších jmen), Martin Hilský, Josef Hiršal (v sedmdesátých letech pod řadou krycích jmen), Břetislav Hodek, Eduard Hodoušek, Jiří Honzík, Jaroslav Hornát, Ladislav Hradský, Jaroslav Hulák, Bohuslav Ilek, Václav Jamek, Hana Voisine-Jechová, Miroslav Jindra, Alena Jindrová-Špilarová, Miloslav Jirda, Kamila Jiroudková, Jiří Josek, Věra Jungmannová, František Jungwirth, Jaroslav Kabíček, Vladimír Kafka, Dušan Karpatský, Jiřina Kintnerová, Jiří Konůpek, Petr Kopta, Marie Kornelová, Jaroslav Kořán, Heda Kovályová, Radovan Krátký, Anna a Bořivoj Křemenákovi, Luděk Kubišta, Zlata Kufnerová, Luděk Kult, Ludvík Kundera, Pavla Lidmilová, Antonín Jaroslav Liehm, Bohumil Mathesius, Pavel Medek, Rudolf Mertlík, Vladimír Mikeš, Ervína Moisejenková, Alena Morávková, Eva Musilová, Radoslav Nenadál, Anna Nováková, Eva Outratová, Eva Pátková, Jiří Pechar, Rudolf a Luba Pellarovi, Jaroslav Pokorný, Jindřich Pokorný, Josef Pospíšil, Rio Preisner, Antonín Přidal (v sedmdesátých letech a na počátku osmdesátých let pod jm. Mirka Čejky), Zdeňka Psůtková, Hana Reinerová, Anna Rossová, Olga Rychlíková, Erik Adolf Saudek, Jan Schejbal, Anna Siebenscheinová, Terezie Silbernáglová, Aloys Skoumal, Naděžda Slabihoudová, Věra Smetanová, Erich Sojka, Helena Stachová, Dagmar Steinová, Ferdinand Stiebitz, Jaroslav Šanda, Josef Škvorecký, Alois Josef Šťastný, Jaroslav a Vlasta Tafelovi, Jiří Taufer, Helena Teigová, Emanuel a Emanuela Tilschovi, Milena Tomášková, Zdeněk Urbánek, Anna Valentová, Jiří Valja, Rudolf Vápeník, Marie Veselá, Jan Vladislav (v sedmdesátých letech pod jmény Jiřího Pechara či Pavla Preisse), Jaroslava Vobrubová-Koutecká, Josef Vohryzek, Prokop Voskovec, František Vrba, Jan Zábrana, Ladislav a Miluše Zadražilovi, Dušan Zbavitel, Hana Žantovská, Michael Žantovský a Miloslav Žilina, menší počet prací v Odeonu publikovaly desítky dalších překladatelů. Překladatelskou spolupráci oběma redakcím poskytovali Feodosij Andronik, Dagmar Bílková či Lenka Reinerová (pod jm. Dagmar Bílkové).

Svazky Knihovny klasiků vycházely zpočátku v nákladu 4000–20 000 výtisků, v šedesátých letech se – stejně jako u mnoha jiných dlouhodobých edic – začala výše nákladu rozrůzňovat v závislosti na předpokládaném prodejním úspěchu: některé řady Spisů náklad zvyšovaly až ke 40 000 (Charles Dickens), jiné snižovaly až ke 2000 (ruští klasikové), některé svazky díla Jana Nerudy či S. K. Neumanna se pohybovaly mezi 1000 a 2000 výtisků. Svazky Národní knihovny vycházely zprvu v 15 000–30 000 výtisků, později do 20 000, básnické svazky v nákladu výrazně nižším (2000–4000), tituly edice Česká klasická próza dosahovaly obvykle nákladu 15 000–40 000, ojediněle až 70 000 výtisků, svazky Slovenské knihovny obvykle nákladu do 5000 výtisků. Světová klasika byla ve Světové knihovně vydávána ve 20 000–40 000 výtisků, v sedmdesátých letech náklad u některých titulů klesal i pod 10 000, obvyklý náklad svazků Světové četby činil 5000–20 000 výtisků. Ruská literatura v edici Galerie klasiků vycházela nejčastěji v nákladu do 20 000, ostatní autoři až do 40 000. Atraktivní řada Anglický gotický román expedovala své svazky až ve 20 000 výtisků. Tituly Soudobé světové prózy zprvu nepřekračovaly rozmezí 5000–10 000 výtisků, od šedesátých let dosahovaly ojediněle nákladu výrazně vyššího (až 40 000); v menším nákladu byly distribuovány svazky malé řady téže edice (2000–10 000). Galerie moderních autorů, často zařazující tituly stálého čtenářského zájmu, vypravovala jednotlivé tituly v nákladu 30 000–100 000. Ve výrazně nižších nákladech vycházela poezie v edici Plamen (800–3000, avšak Ginsbergovo Kvílení 16 000), edice Skvosty postupně snižovala náklad od 10 000–20 000 ke 2000–5000. Do 5000 výtisků se obvykle pohybovaly náklady svazků edice Živá díla minulosti. Trvale vysokých nákladů, opírajících se o objednávky členů, dosahovaly knihy Klubu čtenářů: standardně se počítaly v desítkách tisíc výtisků, detektivky a mimořádně atraktivní tituly přesáhly hranici 100 000 výtisků a zejména neprodejné prémie, zasílané celé aktivní členské základně, i hranici 200 000 (Nezvalovy Básně noci vyšly v roce 1966 v nákladu 220 000 ks). Humoristická a detektivní próza z edice Čtení na dovolenou se pohybovala v rozmezí 40 000–100 000 (nejvýše detektivky Agathy Christie) a stotisícových nákladů běžně dosahovala i edice 3x. Na 1000–4000 výtisků byly obvykle stanoveny náklady odborných edic (Dějiny literatur, Ars, „bílá řada“), výše u Slovníků spisovatelů (obvykle 7000, Slovník spisovatelů USA 17 000), u některých mimoedičních titulů (Mireauxova studie Život v homérské době 12 000) a u některých svazků z počátku devadesátých let (Sigmund Freud v edici Eseje 16 000). Náklady publikací výtvarné edice se obvykle pohybovaly ve výši 1000–10 000, desetitisícových nákladů dosahovaly vybrané svazky edice České dějiny a Světové dějiny, resp. Světové umění (v ještě vyšších nákladech pravidelně vycházely jednotlivé díly Encyklopedie umění lidstvaDějin umění). Trvale vysoké náklady charakterizují Malou galerii (18 000–98 000 ks), ze společných edic obou redakcí knižnice Život a umění (13 000–55 000).

Do přehledných edičních řad byla soustředěna i část produkce obnoveného Odeonu, který v letech 1996–1999 řídil Josef Šmatlák. Klasická světová literatura měla vycházet v edici Symposion (1997–1999, 4 sv.; mj. Guillaume Apollinaire, Virginia Woolfová), povídková tvorba v edici Domino (1998, 2 sv.), oddechová četba v řadě Pohoda (1999, 3 sv.) a detektivní literatura a horory v edici Enigma (1997–1998, 5 sv.). Vedle toho se redaktor snažil dostát závazkům původního nakladatelství: do Knihovny klasiků přispěl svazkem Spisů Emila Zoly (1996). Ve spolupráci s nakladatelstvím Baset vydal též jeden svazek Antické knihovny (1999, sv. č. 68), již dosud vydávalo nakladatelství Svoboda, kde Josef Šmatlák původně působil.

Nové nakladatelství Odeon, působící od roku 2000 jako součást Euromedia Group, převzalo názvy některých edičních řad svého předchůdce, nikoli však jejich koncepci. V nové Knihovně klasiků (od 2000, do konce roku 2013 zjištěno 19 sv.) redakce nevytváří řady spisů jednotlivých autorů, a ačkoli jsou někteří zastoupeni více tituly (F. M. Dostojevskij, F. S. Fitzgerald), soustředí se edice na jednotlivá díla. Vedle tvůrců, jež do Knihovny klasiků zahrnul i původní Odeon (Victor Hugo, Guy de Maupassant, L. N. Tolstoj) se výběr děl nyní rozšířil o období dvacátého století. Některé tituly přitom vycházejí v nových překladech: mj. Tolstého Vojna a mír a Bulgakovův Mistr a Markétka (Libor Dvořák), Wildeův Obraz Doriana Graye a Joyceovi Dubliňané (Kateřina Hilská), Flaubertova Paní Bovaryová (Dana Melanová) či Fitzgeraldův Velký Gatsby (Martin Pokorný). Edice Světová knihovna (od 2000, do konce roku 2013 147 sv.) zařazuje především díla současné světové prózy, tvorbu nositelů vrcholného prestižního ocenění přináší knižnice Nobelova cena (2000–2011, 13 sv.). Česká literatura je soustředěna do edic Skvosty poezie (od 1999 pod zn. nakl. Ikar, 2001–2010 pod zn. Odeonu, celkem 22 sv.), jež přináší takřka výhradně výbory z tvorby autorů dvacátého století, a Česká řada (od 2000, do konce roku 2013 24 sv.), jež je zaměřena na současnou prózu (Hana Andronikova, Tereza Boučková, Tereza Brdečková, Václav Chochola, Marek Šindelka, Monika Zgustová, ze starších autorů Pavel Kohout či Arnošt Lustig). Kromě toho Odeon vydává volné řady Spisů Ladislava Fukse, Johna Irwinga, Gabriela Gárcíi Márqueze, Iana McEwana nebo Virginie Woolfové a příležitostně se objevuji tituly vydané mimo edice.

 

Jako prémii Klubu čtenářů vydávalo SNKLHU knižní Básnický almanach (celkem 7 svazků pro roky 1953–1959), zachycující nejnovější tvorbu domácích básníků; po roce 1956 se v něm ojediněle objevili i autoři, kteří se dosud potýkali s publikačními potížemi (Klement Bochořák, Vladimír Holan, Jiří Kolář), a mladší básníci, vymykající se dobovým tvůrčím schématům. Jednotlivé svazky redigovali postupně Vilém Závada, Ladislav Fikar, Lumír Čivrný, František Hrubín, Jan Noha, František BranislavMilan Kundera. Od roku 1961 měl na básnické ročenky navázat sešitový čtvrtletník Almanach Klubu čtenářů. V letech 1961–1962 však vyšla jen čtyři čísla, která postupně redigovali Vítězslav KocourekVladimír Justl.
Nejvýznamnějším periodikem Odeonu byla revue zahraničních literatur Světová literatura (SL), která vycházela obvykle dvouměsíčně v letech 1956–1996. Jejím hlavním posláním bylo zprostředkovat čtenáři aktuální dění v jinojazyčných literaturách, a ačkoli redakce musela respektovat dobové kulturně-politické limity, v některých obdobích je pomáhala účinně překonávat. Rozsah jednotlivých čísel umožňoval vedle novel a povídek publikovat na pokračování i rozsáhlé romány, popř. hry a scénáře autorů, kteří se buď vraceli, nebo byli poprvé uváděni do českého prostředí, v českém kontextu často objevným způsobem byly představovány skupiny a literární směry. Zařazovány byly původní i přeložené literárněkritické a literárněhistorické studie a eseje, rozsáhlé autorské medailony a recenze s ukázkami (často přinášející překlady podstatné části česky dosud nepublikovaných děl). Po vrcholném období listu v druhé polovině šedesátých let sice jeho úroveň na počátku normalizace prudce poklesla, v osmdesátých letech však redakce dokázala alespoň příležitostně využívat postupné kulturně-politické liberalizace. Redakci postupně řídili Jan Řezáč, od roku 1961 Božena Wirthová a od roku 1963 Josef Kadlec. V roce 1969 revue jako zástupkyně šéfredaktora nejprve řídila Eva Kondrysová a poté Jan Vladislav, po jehož odvolání připravila druhé a poslední číslo z roku 1970 redakce opět pod vedením Josefa Kadlece. Během normalizace stál v čele redakce jako zastupující šéfredaktor Svatopluk Horečka, kterého v roce 1977 vystřídal Zdeněk Volný a v roce 1988 Václav Falada. V devadesátých letech funkci šéfredaktora vykonávala Anna Kareninová-Fureková. V redakci v padesátých a šedesátých letech pracovali Ludmila Dušková, Eva Kondrysová, Eva Pilařová, Josef Škvorecký, Zdeněk ŠtolbaMarie Leskovjanová-Zábranová, v sedmdesátých a osmdesátých letech Šárka Čechová, Jaroslav Kabíček, Luděk Kubišta, Vladimír Novotný, Jiří Sirotek, Zuzana Soukupová, Emilie Šranková, Alena VaňkováJevgenija Vomáčková, v devadesátých letech Vladimír Eisenbruk, Markéta Hejkalová, Věra Jungmannová, Marek NekulaMarcela Smetanová. V roce 1993 vydávání SL převzala Společnost pro Světovou literaturu.
Již na počátku své existence vydávalo SNKLHU jako rozmnožený tisk diskusní a odborný časopis Poznámky a vysvětlivky (1953–1957), který měl zprostředkovávat komunikaci mezi redaktory různých nakladatelství. Kromě toho Odeon postupně založil řadu nakladatelských periodik, napomáhajících propagaci vydávaných knih. Obvykle s dvou až tříměsíční periodicitou vycházely bulletiny Krásná literatura (1955–1965, red. mj. František Lukáš) a Novinky Odeonu (1966–1976) a vedle nich od roku 1969 v novinovém formátu vydávaný Kurýr Odeonu (obvykle dvě až tři čísla ročně, poslední v létě 1990, red. 1970–1987 Jiří Janovský, 1987–1988 Olga Franzlová, 1988–1989 Miroslav Burkoň a 1989–1990 Helena Petříková). Od počátku sedmdesátých let vedle řady monotematických neperiodických tiskovin nepravidelně vycházel kontinuálně číslovaný propagační leták Ruská a sovětská literatura v Odeonu (1972–1987?). Několikrát se s vlastním nabídkovým časopisem přihlásil Klub čtenářů: v letech 1953–1955 zajišťoval kontakt se čtenáři prostřednictvím pravidelné rubriky v Literárních novinách, v letech 1954–1960 již vydával vlastní členský bulletin Klub čtenářů (red. Jitka Korbařová), třikrát čtenáři obdrželi sešitovou Knížku rozhovorů o novém ročníku Klubu čtenářů (pro ročníky 1959, 1960, 1961) a konečně v letech 1969–1970 vyšla čtyři čísla Magazínu Klubu čtenářů (red. Vladimír Justl, od 1970 Miroslav Burkoň). Hudební odbor SNKLHU vydával v padesátých letech mj. Hudební novinky (1955–1960, dále do 1970 v SHVSupraphonu), od roku 1958 jako rozmnožený tisk vycházel dvouměsíčník Hudba pro radost (tiskem ho od roku 1962 vydávalo a veřejně distribuovalo SHV, později do roku 1970 Supraphon) a v září 1960 vyšlo první číslo rozmnožovaného bulletinu Hudba a škola.

V září 1957 bylo SNKLHU uděleno státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. V letech 1964–1993 udílel Odeon výroční nakladatelské ceny; odměňováni byli výtvarníci, autoři a překladatelé konkrétních titulů a oceňována byla i celoživotní překladatelská práce.
 
 Ediční řady
Edice redakce krásné literatury: Sovětští spisovatelé (1953–1954); Národní knihovna (1953–1973); Skvosty (1953–1975); Nesmrtelní (1953–1979); Živá díla minulosti (1953–1991); Soudobá světová próza (1953–1993, viz též Soudobá světová próza – Malá řada); Klub čtenářů (1953–1994); Knihovna klasiků (1953–1990); Světová četba (1953–1992); Faksimile (1954); Lidové umění slovesné (1954–1990); „Bibeloty“ (1954–1991); Knižnice českých literárních museí (1955); Knižnice národních umělců československých (1955–1964); Slovenská knihovna (1956–1968, viz též Slovenská knihovna – Nová řada); Plamen (1956–1990); Bibliofilie (1957–1960); Český překlad (1957–1990); „Kolibřík“ (1958–1990); Pět her (1959–1967); „Dějiny literatur“ (1959–1972); Soudobá světová próza – Malá řada (1959–1992); Světová knihovna (1961–1990); Česká klasická próza (1962–1972); 3x (1963–1994); „Kvarty“ (1964); Slovenská knihovna – Nová řada (1965–1976); „Filmové scénáře“ (1966); „Slovníky spisovatelů“ (1966–1987); České literární moderny (1967); Čtení na dovolenou (1968–1992); Studie literárněhistorické (1969); Anglický gotický román (1970–1978); Antická próza (1971–1977); Klasikové sovětské prózy (1972–1976); Skvosty ruské a sovětské literatury (1972–1990); „Teoretická edice – literárněvědná řada“ (1974–1979); Skvosty francouzské literatury (1975–1989); Galérie klasiků (1975–1990); Knižnice Vítězství (1976–1980); Skvosty německé literatury (1976–1981); „Edice ruského sentimentalismu a romantismu“ (1976–1987); Próza sovětských národů (1976–1987); Skvosty české literatury (1976–1990); Ilustrovaná česko-sovětská edice (1977–1989); Skvosty anglické literatury (1978–1987); „Bílá řada“ (1978–1992); Ars – Literárněvědná řada (1980–1989); GAMA – Galérie moderních autorů (1980–1992); Evropská poezie (1981–1983); Skvosty polské literatury (1983–1987); Skvosty italské literatury (1984–1986); Sci-fi (1989–1991); Skvosty španělské literatury (1990); Eseje (1990–1992); Pocket program (1991–1994).
Edice redakce výtvarného umění: Grafika (1953); Korespondence a paměti (1953); Edice sovětských výtvarných umělců (1953–1955, též s tit. Sovětští výtvarní umělci); Malé monografie (1953–1955); Aktuality (1953–1957); Architektura (1953–1961); Současné umění (1953–1962); Technika a řemeslo (1953–1962); Světové dějiny (1953–1967; dále viz Světové umění); Teorie a kritika (1953–1975); České dějiny (1953–1992); Mistři světového malířství (1954–1954); Památky a pragensie (též jako Pragensie a památky, 1955–1962; dále viz Památky); Katalogy o díle (1955–1969); Mistři světové kresby (1955–1989); Poklady (1958–1961); Umělecká fotografie (1958–1987; dále viz Fotografie); Současné světové umění (1958–1972, 1982–1989); Humor a kresby (1962–1974); Malá galerie (1962–1994); Památky (1963–1992); Katalogy (1965); Umělecké poklady (1966–1974); Světové umění (1968–1992); –ismy (1974); Galerie Obelisk (1974–1980); Soudobé české umění (1976–1986); Umělecké profily (1976–1991); „Teoretická edice – Uměnovědná řada“ (1977); Architektura (1979–1993); Ars – Uměnovědná řada (1980–1989); Užité umění (1983); Průzkum (1985); Současné české umění (1987–1991); Fotografie (1988–1991).
Společné edice redakce krásné literatury a redakce výtvarného umění: Paměti, korespondence, dokumenty (1954–1989); Život a umění (1961–1990); Odeon (1965–1991); Estetická knihovna (1966–1986); Paměti, korespondence, dokumenty – malá řada (1974–1981).
Edice hudební redakce: Knižní edice: Janáčkův archiv (1953–1955); Klasikové hudební vědy a kritiky (1953–1960); Operní libreta (1953–1960); Hudební profily (1956–1960); Hudební rozpravy (1957–1960); Hudba na každém kroku (1960–1960). – Notové edice: Musica antiqua bohemica (1953–1960); Hudebně historické dokumenty (1955–1960). – Repertoárové notové edice: Písně souborů SSSR (1953–1953); Sborové písně SSSR (1953–1954); Za mír (1953–1954); Písně SSSR (1953–1955); Písničky SSSR (1953–1955); Estrádní repertoir (1953–1956); Národní tance (1953–1957); Univerzální orchestr (1953–1957); Zpíváme (1953–1957); Život lidu v písni (1953–1957); Krajové zpěvníčky (1953–1958); Kytarový repertoir (1953–1958); Zpěvem k srdci (1953–1959); Dechová hudba (1953–1960); Kapesní partitury (1953–1960); Klavírní repertoir (1953–1960); Taneční orchestr (1953–1960); Harmonikový repertoir (1953–1961); Písně souborů a estrád (1954–1958); Zpěvy národů (1954–1959); Lidová edice (1954–1960); Klavírní výtahy českých a světových oper (1955–1960); Sólový repertoir (1956–1957); Malý taneční soubor (1957–1960); Zábavní orchestr (1957–1960); Zpíváme s kytarou (1958–1960); Malý zábavní soubor (1959–1960); Malý harmonikový repertoár (1960–1960).
Edice nakladatelství Odeon v letech 1996–1999: Knihovna klasiků (1996); Enigma (1997–1998); Světová četba (1997–1998); Symposion (1997–1999); Domino (1998); Antická knihovna (1999); Pohoda (1999).
Edice nakladatelství Odeon po roce 2000: Světová četba (2000–2001); Nobelova cena (2000–2011); Česká řada (od 2000–dosud); Knihovna klasiků (od 2000–dosud); Světová knihovna (od 2000–dosud); Skvosty poezie (od 2001–dosud).
 Souborná vydání: 

Řady Spisů redakce krásné literatury:
Knihovna klasiků: Spisy českých autorů: Spisy Jiřího Wolkera (1953–1954, 4 sv.); Spisy Boženy Němcové (1953–1961, 7 sv.); Spisy Josefa Kajetána Tyla (1953–1989, 19 sv.); Spisy Jana Nerudy (1954–1976, 31 sv.); Vybrané spisy Jana Kollára (1956–1956, 1 sv.); Spisy Karla Hynka Máchy (1959–1972, 3 sv.); Spisy Stanislava Kostky Neumanna (1962–1984, 12 sv.). – Spisy světových autorů: Hry Alexandra Nikolajeviče Ostrovského (1953–1955, 2 sv.); Spisy Molièrovy (1953–1956, 4 sv.); Spisy Gottfrieda Kellera (1953–1957, 4 sv.); Spisy Adama Mickiewicze (1953–1957, 4 sv.); Spisy Antona Pavloviče Čechova (1953–1960, 5 sv.); Vybrané spisy Alexandra Ivanoviče Gercena (1953–1960, 5 sv.); Spisy Romaina Rollanda (1953–1960, 7 sv., vedle toho též Rollandovy muzikologické spisy, viz Řady Spisů hudební redakce); Spisy Anatola France (1953–1964, 8 sv.); Spisy Martina Andersena Nexö (1953–1964, 6 sv.); Spisy Heinricha Heina (1953–1967, 6 sv.); Spisy Michaila Jevgrafoviče Saltykova-Ščedrina (1953–1976, 4 sv.); Spisy Honoré de Balzaca (1953–1988, 15 sv.); Spisy Victora Huga (1953–1988, 8 sv.); Spisy José Marii de Eca de Quieroze (1954–1958, 4 sv.); Spisy Heinricha Manna (1954–1960, 5 sv.); Spisy Henry Fieldinga (1954–1961, 5 sv.); Vybrané Spisy Lu Süna (1954–1962, 3 sv.); Spisy Theodora Dreisera (1954–1969, 7 sv.); Spisy Zsigmonda Móricze (1954–1971, 7 sv.); Spisy Alexandra Sergejeviče Puškina (1954–1979, 9 sv.); Spisy Marka Twaina (1954–1979, 6 sv.); Spisy Boleslawa Prusa (1954–1981, 7 sv.); Spisy Charlese Dickense (1954–1986, 17 sv.); Spisy Lva Nikolajeviče Tolstého (1954–1990, 14 sv.); Spisy Miguela Cervantese de Saavedry (1955–1962, 3 sv.); Spisy Alexeje Nikolajeviče Tolstého (1955–1977 7 sv.); Spisy William Makepeace Thackeraye (1955–1981, 9 sv.); Spisy Johanna Wolfganga Goetha (1955–1982, 6 sv.); Spisy Kálmána Mikszátha (1955–1984, 6 sv.); Spisy Ivana Sergejeviče Turgeněva (1955–1985, 8 sv.); Spisy Williama Shakespeara (1955–1988, 5 sv.); Spisy Ivana Alexandroviče Gončarova (1956–1973, 5 sv.); Spisy Henrika Ibsena (1956–1975, 4 sv.); Spisy Vladimira Majakovského (1956–1986, 10 sv.); Spisy Guy de Maupassanta (1957–1969, 9 sv.); Vybrané spisy Stefana Žeromského (1957–1970, 3 sv.); Vybrané spisy Rabíndranátha Thákura (1958–1960, 3 sv.); Spisy Friedricha Schillera (1958–1963, 3 sv.); Spisy Henryka Sienkiewicze (1958–1975, 11 sv.); Spisy Thomase Manna (1958–1987 11 sv.); Spisy Stendhalovy (1958–1983, 11 sv.); Spisy Prospera Mérimée (1959–1960, 2 sv.); Spisy Federica Garcíi Lorky (1959–1962, 3 sv.); Spisy Fjodora Michajloviče Dostojevského (1959–1985, 11 sv.); Spisy Émila Zoly (1959–1996, 11 sv.); Spisy Voltairovy (1960–1974, 2 sv.); Spisy Augusta Strindberga (1960–1984, 2 sv.); Spisy Alexandra Fadějeva (1961–1961, 1 sv.); Spisy Publia Ovidia Naso (1963–1967, 3 sv.); Dílo Alfreda de Musseta (1966–1966, 1 sv.); Dílo Theodora Storma (1966–1966, 1 sv.); Dílo Nikolaje Alexejeviče Někrasova (1969–1969, 1 sv.); Dílo Walta Whitmana (1969–1969, 1 sv.); Souborné dílo L. Horatia Flacca (1972–1972, 1 sv.).
Mimo Knihovnu klasiků: Spisy českých autorů: Spisy Marie Majerové (1953–1961, 17 sv.); Aloise Jiráska Odkaz národu (Spisy Aloise Jiráska, 1953–1962, 32 sv.); Vybrané spisy Karoliny Světlé (1954–1959, 8 sv.); Básnické dílo Jaroslava Vrchlického (1954–1963, 12 sv.); Dílo Jakuba Arbesa (1954–1981, 18 sv.); Vybrané spisy Vítězslava Hálka (1955–1960, 6 sv.); Spisy Jaroslava Haška (1955–1960, 5 sv.); Vybrané spisy Antala Staška (1955–1964, 10 sv.); Spisy Karla Klostermanna (1956–1959, 6 sv.); Vybrané spisy Terézy Novákové (1956–1961, 6 sv.); Vybrané spisy Boženy Němcové (1957, 4 sv.); Vybrané spisy Karla Václava Raise (1959–1965, 10 sv.); Sebrané spisy Vladimíra Holana (1965–1988, 11 sv.); Spisy Arnošta Lustiga (1991–1991, 1 sv.); Spisy Josefa Škvoreckého (1991–1991, 1 sv.); Dílo Jiřího Koláře (1992–1995, 3 sv.). – Spisy světových autorů: Sebrané spisy Maxima Gorkého (1953–1964, 11 sv.); Spisy Goldoniho (1954–1957, 3 sv.); Spisy Anny Seghersové (1954–1957, 4 sv.); Spisy Howarda Fasta (1955–1955, 1 sv.); Spisy Vissariona Grigorjeviče Bělinského (1955–1973, 5 sv.); Výbor z díla Michaila Jevgrafoviče Saltykova-Ščedrina (1955–1955, 3 sv.); Vybrané spisy Mihaila Sadoveana (1955–1960, 3 sv.); Spisy Arnolda Zweiga (1957–1964, 6 sv.); Spisy Bertolta Brechta (1959–1989, 8 sv.); Aragonovy spisy (1960–1965, 6 sv.); Spisy Sinclaira Lewise (1960–1975, 6 sv.); Spisy Liona Feuchtwangera (1961–1973, 12 sv.); Spisy Mao Tuna (1963–1967, 2 sv.); „Dílo Franze Kafky“ (1964–1969, 4 sv.); Spisy Ernesta Hemingwaye (1965–1981, 5 sv.); Spisy Miroslava Krleži (1965–1986, 6 sv.); Spisy Jacka Londona (1966–1976, 4 sv.); Z díla Stefana Zweiga (1968–1984, 6 sv.); Spisy Grahama Greena (1971–1986, 2 sv.).
Řady Spisů redakce výtvarného umění: Dílo Mikoláše Alše (1954–1975); Miloš Jiránek – Literární dílo (1959–1962).
Řady Souborných vydání hudební redakce: Studijní vydání děl Bedřich Smetany (1953–1959); Souborné vydání děl Antonína Dvořáka (1953–1960); Souborné vydání děl Zdeňka Fibicha (1953–1960); Operní libreta Antonína Dvořáka (1957).
Řady Spisů hudební redakce: Knihovna klasiků: Muzikologické spisy Romaina Rollanda (1954–1961). – Mimo Knihovnu klasiků: Spisy Zdeňka Nejedlého (1954–1956).
Řady Spisů nakladatelství Odeon v letech 1996–1999: Knihovna klasiků: Spisy Émila Zoly (1996).

 Časopisy a informační bulletiny: Poznámky a vysvětlivky (1953–1957); Klub čtenářů (1954–1960); Hudební novinky (1955–1960); Krásná literatura (1955–1965); Hudební kalendář a adresář na rok... 1957–1966 (1956–1965); Světová literatura (1956–1993); Hudba pro radost (rozmnož., 1958–1960); Knížka rozhovorů o novém ročníku Klubu čtenářů (1959–1961); Hudba a škola (1960); Almanach Klubu čtenářů (1961–1962); Novinky Odeonu (1966–1976); Magazín Klubu čtenářů (1969–1970); Kurýr Odeonu (1969–1990); Ruská a sovětská literatura v Odeonu (1971–1989).
 Pořádané akce, výstavy, soutěže: Jubilejní výstavy k patnáctému (1967) a třicátému (1982) výroční vzniku Odeonu se konaly ve výstavní síni Čs. spisovatele v Praze na Národní třídě.
 Udílená ocenění: SNKLHU bylo nositelem vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. V letech 1964–1993 udílel Odeon výroční nakladatelské ceny.
 Členové řídících a poradních orgánů: 

Ředitelé: Josef Kalaš (1953–1959); František Nečásek (1959–1968); Jan Řezáč (1969–1970); Bořivoj Křemenák (1970–1972); Karel Kolumek (1972–1973); Josef Kulíček (1974–1989); Jan Šrank (1990–1991); Jiří Černý (1992–1993); Jiří Havlík (1993–1993); Anna Kokošková (1993–1994); Hana Jarošová (1994–1994); Miluše Slapničková (1994–1996). – Marie Kyselová-Havlová (1996–1997).
Šéfredaktoři: Jan Řezáč (1953–1968); Josef Čermák (1968–1977); Karel Boušek (1977–1983); Josef Šimon (1984–1989); Jiří Pelán (1990–1991); Jiří Našinec (1991–1993); Milada Motlová (1993); Anna Kareninová (1993–1994); Eva Slámová (1994). – Josef Šmatlák (1996–1999). – Jindřich Jůzl (od 2000).

 Výtvarní spolupracovníci: 

Jiří Balcar, Václav Bláha, Hana Blažejová, Adolf Born, Libor Fára, Miloslav Fulín, Milan Grygar, Miroslav Habr, Milan Hegar, Oldřich Hlavsa, Pavel Hrach, Miloš Hrbas, Milan Jaroš, Jan Jiskra, Antonín Jukl, Stanislav Kohout, Milan Kopřiva, Jan Kotík, Aleš Krejča, Drahomíra Macounová, Jindřich Mahelka, Hermína Melicharová, Oldřich Menhart, F. J. Müller, František Muzika, Vladimír Nárožník, Arnošt Paderlík, Miroslav Pechánek, Jitka Pičmanová, Vlastmil Rada, Jiří Rathouský, Václav Rein, Vladimír Rocman, Zdeněk Rossman, Zdeněk Seydl, Zdeněk Sklenář, Jan Solpera, Ladislav Svatoš, Jiří Svoboda, Vladimír Šmerda, Jaroslav Šváb, Bohumil Trita, Miloslav Troup, František Turek, Josef Týfa, Jaromír Valoušek, Soňa Valoušková, Bohumil Vančura, Rostislav Vaněk, Miroslav Váša, Ladislav Vlasák, Lucie Weisbergrová, Ludmila Zapletalová, Zdeněk Ziegler.

 Technické informace: Do roku 1995 v redakci krásné literatury cca 5200 titulů, v redakci výtvarného umění téměř 1000 titulů, v hudební redakci v letech 1953–1960 cca 200 knižních publikací a přibližně 3000 hudebnin. – Během čtyřiceti let spolupracoval Odeon s řadou tiskáren pražských (Orbis, Mír, Rudé právo, Státní tiskárna, Knihtisk, Polygrafia – závod Jiřího Dimitrova, Svoboda) i mimopražských (Tisk Brno, závod v Brně a v Českém Těšíně, Stráž Vimperk aj.).

LITERATURA

Prameny: Státní oblastní archiv Praha: fond Odeon, nakladatelství s. p. (nezpracováno).
Bibliografie: Sto svazků knižnice Světová četba (1955); R. Lužík a kol.: Malý průvodce ediční činností SNKLU 1953–1962 (1962); Z. Broukalová – S. Mouchová: Bibliografický soupis knih vydaných SNKLU v letech 1953–1962 (1964); Z. Broukalová – S. Mouchová: Bibliografický soupis knih vydaných SNKLU v letech 1963–1964 (1966, obsahuje Bibliografický soupis reprodukcí vydaných v letech 1953–1964, sestavila J. Mědílková); Z. Broukalová – B. Kovář – S. Mouchová: Světová literatura 1956–1965 (1967); H. M. Körnerová: Světová četba 1948–1968 (Ústí n. L. 1969); S. Mouchová: Bibliografický soupis knih vydaných Odeonem v letech 1965–1967 (1971, obsahuje Bibliografický soupis reprodukcí vydaných v letech 1965–1967, sestavila J. Mědílková); Z. Broukalová – S. Mouchová: Bibliografický soupis knih vydaných v letech 1968–1970 a v letech 1971–1972 (1975); J. Moucha – S. Mouchová: Bibliografický soupis knih vydaných Odeonem v letech 1973–1980 (1983, obsahuje též Bibliografický soupis reprodukcí vydaných Odeonem v letech 1968–1980, sest. H. Podstránská); J. Moucha – S. Mouchová: Bibliografický soupis knih vydaných v letech 1981–1985 (1987, obsahuje Bibliografický soupis reprodukcí vydaných v letech 1981–1985, sest. E. Oborská); M. Kneidlová – P. Kneidl: 35 let Odeonu. Knihy oceněné 1953–1987 (1990).
Knižně: Několik pohledů na vydávání klasické literatury v SNKLHU (1955); Abcd o výtvarném umění (1957); Slovanské literatury ve Světové četbě (1959); Čtenářovy procházky Prahou (1960); Malé hudební kapitoly (1960); Co číst ze světových literatur (1961); Katalog barevných reprodukcí (1963); Umělecká fotografie (1964); Slováci česky (1965); Katalog barevných reprodukcí 1963–1965 (1966); Odeon, dříve SNKLU. 15 let krásné knihy (1967); J. Janovský (ed.).: 500 svazků edice Světová četba (1980, též bibliografie); Typografie Oldřicha Hlavsy v Odeonu (1990); E. Forstová: Knihy podle norem. Kulturní instituce v systému řízené kultury. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (2013).
Další zjištěné nakladatelské katalogy a propagační tisky: Dar trvalé hodnoty – kniha a hudebnina. Co vydalo SNKLHU v roce 1953. Nástin edičního programu pro příští rok (1953); Návrh titulového edičního plánu na rok 1956 (1955); Knižnice národních umělců československých (b. d., 1955); Knižnice Živá díla minulosti (b. d., 1955); Edice Skvosty (b. d., 1955); Návrh edičního plánu na rok 1967 (1966); Kurýr Odeonu (bilanční a jubilejní čísla časopisu 1969; 1982, podzim/zima); Světová literatura v edicích Odeonu (neperiodická řada skládaných letáků, v letech 1979–1989 zjištěny letáky: Bulharská literatura; Italská literatura; Kubánská literatura; Lidové umění slovesné; Literatura Jugoslávie; Literatura NDR; Literatury Latinské Ameriky; Maďarská literatura; Malá řada Soudobé světové prózy; Plamen; Polská literatura; Rakouská literatura a německá literatura v českých zemích; Rumunská literatura; Severské literatury; Světová knihovna; Živá díla minulosti); Výtvarné umění v edicích Odeonu (neperiodická řada skládaných letáků, v letech 1987–1989 zjištěny letáky: České dějiny; Umělecké profily).
Studie a články: Program Klubu čtenářů na rok 1953, LitN 1953, č. 15; J. Kalaš: Na okraj reorganisace nakladatelství a činnosti SNKLHU, Typografia 1953, č. 6; Nad prvním svazkem knihovny Klubu čtenářů, RP 7. 6. 1953; J. Kalaš: Na okraj vzniku Klubu čtenářů, LitN 1954, č. 24; P. Novák: Nad edicí libret, HD 1954, č. 6; J. Řezáč: Co si přejí čtenáři, LitN 1954, č. 35; rh (= R. Havel): Nad časopisem SNKLHU, ČL 1955, č. 1; V. Justl: Školení redaktorů na Dobříši, Poznámky a vysvětlivky 1955, č. 1/2; F. Sedláček: „Krasavci“ pod lupou, Zaměstnanec v tisku 1955, č. 21–22; V. Dostál: Dobré dílo, NŽ 1955, č. 11 [edice Světová četba]; R. Skřeček: Několik poznámek k „Několika pohledům“, Poznámky a vysvětlivky 1956, č. 1; jš (= J. Škvorecký): Nový dvouměsíčník Světová literatura, Krásná literatura 1956, březen/duben; V. Justl a kol.: Druhé školení redaktorů SNKLHU, Poznámky a vysvětlivky 1956, č. 2/4; Redakce: Na závěr ankety „Několik pohledů na vydávání klasické literatury“, Poznámky a vysvětlivky 1956, č. 2/4; R. Lužík: Námětové a lektorské řízení v redakci SNKLHU, Poznámky a vysvětlivky 1956, č. 2/4; Jar. Pokorný: Ve znamení větrné růžice, LitN 1956, č. 33; J. Sekera: Na cestu Slovenské knihovně, Krásná literatura 1956, září/říjen; SNKLHU odpovídá našim čtenářům, Knižní novinky 1956, č. 48; M. Drozda: Předmluvy, doslovy a poznámky v edicích SNKLHU, Poznámky a vysvětlivky 1957, č. 1/2; J. Opelík: Ve Světové četbě předmluvy či doslovy? Poznámky a vysvětlivky 1957, č. 1/2 (k tomu polemika T. Sýkorová, tamtéž); J. Řezáč: Několik otázek řediteli n. p. Kniha, Kultura 1957, č. 3; V. Justl: Ediční rada SNKLHU o vydaných knihách, Krásná literatura 1957, březen/duben; Z. Eis: Malé slovenské zamyšlení, Kultura 1957, č. 31; led (= J. Lederer): Hosty u francouzských nakladatelů, VP 26. 10. 1957; Lidová próza v edici Lidové umění slovesné, Český lid 1957, č. 4; ius (= V. Sovius): Pětileté jubileum, ZN 2. 2. 1958; K. Bednář: Nad jubilejním svazkem Světové četby, Krásná literatura 1959, březen; M. Blahynka: Od Jungmanna do našich dnů, Kultura 1959, č. 15 [edice Český překlad]; jl: Pro 150 000 čtenářů, Plamen 1959, č. 3; vju (= V. Justl): Říkáme jim Kolibřík, Krásná literatura 1960, leden/únor; R. Lužík: Rozhovor, k němuž dojde nad knihami SNKLHU 1960, Za čtenářem 1960, č. 1; V. Kasal: V cíli druhé pětiletky, Hudební novinky 1960, listopad/prosinec; J. Šeda: Na nových cestách, Hudební novinky 1961, březen/duben; D. Steinová: Co je Světová knihovna? Za čtenářem 1961, č. 17; J. F. Franěk: Dobrá nakladatelská práce, Tvorba 1961, č. 34, s. 812; R. Lužík: Deset let SNKLU, Krásná literatura 1962, listopad/prosinec; J. Řezáč: 1300 fotografií, NK 1963, č. 19 [edice Umělecká fotografie]; L. Brožková: Ilustrovaná edice Česká klasická próza, Výtvarná práce 1963, č. 13/14; O edici Soudobá světová próza a překladové próze vůbec (přisp. J. Čermák, J. Hiršal, J. Řezáč, J. Vladislav aj.), Knižní kultura 1965, č. 1; D. Karpatský: 10 let Světové literatury, Plamen 1965, č. 12; J. Řezáč: Zakladatel Odeonu, KT 1966, č. 13; P. Vranovský: Hlásí se naléhavost krásy, Práce 11. 1. 1967 [edice Estetická knihovna]; J. Mukařovský, F. Vodička: Mnoho, nebo málo? ZN 22. 9. 1967 (k tomu Z. Štolba, ZN 27. 9. 1967); L. Hlaváček: Kultura knihy v Odeonu, MF 22. 10. 1967; B. Johnová – J. Sirotek – J. Zumrová: Odborná literatura v nakladatelství Odeon, Novinky Odeonu 1968, č. 7/8; J. Řezáč: Odeon v hodinách pravdy, LD 24. 3. 1968; J. Řezáč: Rozmontujme staré mechanismy, RP 7. 4. 1968; rlk (= R. Lužík): Světová četba jubiluje, NK 1969, č. 6; V. Reis: Mediální rozhovor u staletého stolu, Kurýr Odeonu 1969 [edice Slovenská knihovna]; J. Škvorecký: Detektivky v Odeonu, Kurýr Odeonu 1969; E. Hodoušek: Otevírání oken do světa, Kurýr Odeonu 1969; A. Vaňková: Česká klasická literatura v Odeonu, Kurýr Odeonu 1969; J. Průšek: K edici Živá díla minulosti, Kurýr Odeonu 1969; F. Vodička: České literární moderny, Kurýr Odeonu 1969; R. Lužík: Redigentovy poznámky k Lidovému umění slovesnému, Kurýr Odeonu 1970; Co jste nenašli v našem plánu, Kurýr Odeonu 1970; M. Šedý: Blízko vrcholku pyramidy, Tribuna 1970, č. 46–47; O. Kudrna, Z. Rudl-Španiel: Kritika s ohlasem, Tribuna 1970, č. 51/52; R. Humlová: Kultura nebo obchod? Tribuna 1971, č. 3; B. Křemenák: K problémům knižní kultury, Tribuna 1971, č. 12; R. Murat: Odeon, Typografia 1971, č. 2; B. Křemenák: Bude mít Odeon svůj časopis? Práce 15. 9. 1971; J. Cejpek: Nad slovníky spisovatelů, SL 1971, č. 4; J. Adam: Dvacet let Klubu čtenářů, ZN 14. 10. 1971; vju (= V. Justl): Bude jí čtvrtstoletí, Kurýr Odeonu 1973, léto [edice Světová četba]; R. Lužík – Z. Pilař – J. Čermák: Dvacet let Odeonu, Kurýr Odeonu 1973, jaro, léto, podzim; M. Langerová: Malá řada Odeonu, Tvorba 1976, č. 18; Ad edice Soudobé české umění, Kurýr Odeonu 1976, podzim; O latinskoamerické literatuře v Odeonu, Kurýr Odeonu 1976, podzim; J. Tomáš: Nad Malou řadou Soudobé světové prózy v Odeonu, Tvorba 1977, č. 31; jan: Jedna proti pěti, Květy 1977, č. 42 (ohlas tamtéž, č. 50); R. Lužík: Odeon 1953–1977, Kurýr Odeonu 1978, jaro; E. Hodoušek: Deset otázek a odpovědí o Malé řadě Soudobé světové prózy, Kurýr Odeonu 1979, jaro; J. Tyl: Jubileum Světové četby, Kurýr Odeonu 1980, jaro; M. Langerová: Světová četba jubilující, Tvorba 1980, č. 51; -sh- (= S. Horečka): Časopis Světová literatura – 25 let, Kurýr Odeonu 1981, jaro; D. Moldanová: 500 svazků edice Světová četba, ČL 1981, č. 3; jč (= J. Čermák): Galérie moderních autorů, Kurýr Odeonu 1981, léto; M. Vytisková: Kulturní práce Klubu čtenářů Odeonu, Knihovna 1981, sv. 12; F. Buriánek: Národní knihovna, LM 1982, č. 1; J. Čermák: Cesta dozrávání a zralosti, Kurýr Odeonu 1982, podzim/zima; R. Švácha: Třicet let práce na knihách o výtvarném umění, Kurýr Odeonu 1982, podzim/zima; P. Kovařík: Třicet let Odeonu, SvSl 8. 12. 1982; J. Kotalík: 30 let nakladatelství Odeon, Kurýr Odeonu 1983, léto; J. Polišenský: Óda na třicet let Odeonu aneb Minulost obrácená do budoucnosti, Kurýr Odeonu 1983, léto; K. Boušek: Třicetiletý Plamen, Kurýr Odeonu 1986, jaro; hor (= S. Horečka): Třicetiletá… K výročí revue Světová literatura, Kurýr Odeonu 1986, jaro; -šH-: Klíč k výtvarnému umění, Kurýr Odeonu 1986, podzim/zima; L. Dušková: Edice Odeon, NK 1986, č. 34/35; V. Justl: Vážení přátelé! Výběr z nejzajímavějších knih 1987, č. 4 [edice Z hereckých vzpomínek a pamětí]; K. Boušek: V 2. čísle letošního ročníku Kmene…, Kmen 1989, č. 4 [polemika s J. Pilařem o vydávání díla J. Seiferta]; iž (= I. Železný): Edice sci-fi, Kurýr Odeonu 1989, léto; S. Doležal: K 150. výročí vzniku fotografie, Kurýr Odeonu 1989, léto; V. Šlajchrt: Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Čtenář 1989, č. 5, příl.; J. Pelán: Perspektivy Odeonu, Kurýr Odeonu 1990, léto; J. Šetlík: Oldřich Hlavsa v Odeonu, Kurýr Odeonu 1990, léto; M. Pokorný: Co nového v Odeonu, Tvar 1990, č. 19; V. Novotný: Sametový pogrom, LitN 1990, č. 20; J. Chuchma: Nezaručené jistoty Odeonu, MS 1990, č. 31; maus (= M. Krausová): Nový vítr do klubových plachet, OD 11. 9. 1990; M. C. Putna: Sbohem, Lve Nikolajeviči! LitN 1991, č. 47; M. Rezková: Pocket program, Telegraf 9. 1. 1992; F. Cinger: Odeonu je čtyřicet, RP 7. 4. 1993; J. Lukeš: Vyhoďme ho z kola ven, LidN 13. 8. 1993 (k tomu polemika: I. Železný, LidN 26. 8. 1993, příl. Národní 9, č. 34; V. Pistorius, LidN 2. 9. 1993, příl. Národní 9, č. 35); A. Faix: Zajímavý protitah ve hře, SvSl 1. 9. 1993; pal (= P. Janáček): Konkurs a plány pro Odeon, LidN 2. 9. 1993, příl. Národní 9, č. 35; J. Chuchma: Račte si koupit Odeon, Respekt 1993, č. 35; M. Ležák ml.: Odeon před pohlcením, ČD 6. 9. 1993; V. Šebrlová: Zachrání školy Klub čtenářů? Telegraf, 9. 9. 1993; J. Lukeš: Peníze, nebo…, LidN 9. 9. 1993, příl. Národní 9, č. 36; dap (= D. Prudký) – spa (= M. Spáčilová): Ivo Železný byl doporučen pro privatizaci Odeonu, MFD 18. 9. 1993; J. Lukeš: Vyhrály peníze, LidN 18. 9. 1993 (k tomu polemika: I. Železný, LidN 17. 11. 1993); D. Prudký: Ředitel Odeonu na protest abdikoval, MFD 21. 9. 1993; J. Hájková: Jsou lidé, kteří vědí, jak smísit oheň s vodou, Telegraf 22. 9. 1993; D. Prudký: Neúspěšní zájemci o Odeon protestují, MFD 24. 9. 1993; J. Sirotek: Komu Odeon? ČD 5. 10. 1993; J. Peňás: Rychlý proces s Odeonem, LD 7. 10. 1993; A. Pilátová: Jak se Odeon dostal do lidských řečí, Práce 12. 10. 1993; D. Prudký: Knižní „pomoc“ na způsob medvědí služby, MFD 3. 11. 1993; jik: Dostane Odeon ten, kdo zaplatí jen účetní cenu? LidN 10. 12. 1993; D. Prudký: Nakladatelství Odeon se dražby asi nedožije, MFD 24. 2. 1994; P. Janáček – J. Lukeš: Hořký konec, LidN 25. 2. 1994; D. Prudký: Kontrola Odeonu potvrdila katastrofu. Ředitelka a šéfredaktorka zadluženého nakladatelství podaly výpověď, MFD 8. 3. 1994; J. Chuchma: Pozdní nářek nad Odeonem, MS 1994, č. 13; V. Novotný: HardTvar, Tvar 1994, č. 6; E. Slámová: Odeon z mého pohledu, LitN 1994, č. 17 (k tomu polemika: V. Justl, LitN 1994, č. 19); pal (= P. Janáček): Odeon vydá ještě dvě knihy, LidN 7. 5. 1994; E. Slámová: Z deníku nakladatelské redaktorky, LitN 1994, č. 20; O. Hostovská: Jménem pozůstalých zesnulého Odeonu, LitN 1994, č. 25; A. Zvěřinová – J. Chuchma: Populární odeonská edice „3x“ má své plagiáty, MFD 8. 6. 1994; šek (= P. Matoušek): Odeon vydal poslední knihu, v srpnu se jeho osud rozhodne, LidN 12. 7. 1994; P. Matoušek – P. Janáček: Odeon po čtyřiceti letech uzavírá, LidN 18. 8. 1994 (k tomu polemika: V. Novotný, Práce 2. 9. 1994); P. Matoušek: Odeon vkročil do likvidace, LidN 16. 9. 1994; P. Matoušek: V Národní 36 už se sousedé nepřou, LidN 9. 12. 1994; D. Anýž: Odeon prodal databázi svého Klubu čtenářů, MFD 9. 8. 1995; Z. Heřman: Světová četba opět na světě, SvSl 10. 8. 1995; D. Anýž: Nakladatelství Odeon má stále ještě naději, že nezanikne, MFD 25. 8. 1995; tvr: Odeon hlásí vzkříšení, Tvar 1996, č. 13; J. Chuchma: Pomalu, bolestně a přece vzniká nový Odeon, MFD 18. 7. 1996; J. Chuchma: Nový Odeon začíná opravdu odvážně, MFD 13. 11. 1996; D. Anýž: Nakladatelství Odeon procitlo do třetího života, MFD 30. 5. 1997; P. Kosatík: Podél Odeonu – ano, Odeonu, Tvar 1997, č. 12; Představujeme nakladatelství Odeon, Právo 18. 6. 1998, příl. Salon č. 70; V. Justl: A je to vlastně celý život, Slovenské listy 1999, č. 2; da (= D. Anýž): Knižní klub odkoupil Odeon, MFD 14. 1. 2000; D. Anýž: Je tu pokus postavit na nohy Odeon, MFD 22. 1. 2000; man (= P. Mandys): Odeon zkusí navázat na bývalou slávu, Týden 2000, č. 6; jls: Odeonské zmrtvýchvstání, NK 2000, č. 5; J. Císař: Vzkříšení Odeonu, Knihkupec a nakladatel 2000, č. 2; L. Falteisek: Značka Odeonu se opět objeví na českých knihách, Slovo 3. 2. 2000; P. Sacher: Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, Knihkupec a nakladatel 2000, č. 3; D. Anýž: Odeon bude mít tři tradiční a dvě nové edice, MFD 5. 6. 2000; P. Kovařík: Knižní značka Odeon nezanikne, Zemské noviny 16. 6. 2000; J. Šmatlák: Odeon v čase trosek, Knihkupec a nakladatel 2000, č. 3; Z. Semínová: Počátky časopisu Světová literatura a angloameričtí autoři, Souvislosti 2003, č. 1/2; J. Škvorecký: Světovka, Souvislosti 2003, č. 1/2; J. Chuchma: Na třetí pokus to vyšlo, MFD 16. 4. 2013, příl. Víkend; P. Jůzlová: Kupuje J&T Knižní klub? LidN 12. 2. 2014.
Rozhovory: P. Eckstein: K otázkám hudebního nakladatelství (připr. J. Paclt), Kultura 1957, č. 31; V. Dolanská – V. Holzknecht: Jak jsou připravovány knihy o hudbě (připr. I. Vojtěch), Hudební rozhledy 1957, č. 12; J. Řezáč: Interview o Klubu čtenářů zvlášť a o nakladatelské práci vůbec (připr. J. Boček), Kultura 1958, č. 11; V. Reis: Poklady slovenského písemnictví (připr. J. Lederer), VP 4. 8. 1958; J. Zapletal: Rozhovor o Slovenské knihovně (připr. V. Stanovský), Kultura 1958, č. 35; J. Řezáč: Klub náruživých čtenářů (připr. Z. Dědinová), NK 1960, č. 4; K. Chvatík: Jeden ismus na kupě (připr. O. Sus), Rovnost 18. 4. 1965; F. Nečásek: Pozvání k prostřenému stolu (připr. L. Jehlička), LD 1. 10. 1967; J. Řezáč: Odeon jubilující (připr. J. Šimůnek), MF 1. 10. 1967; J. Čermák: Čím se představíme? Práce 7. 3. 1970; J. Čermák – Z. Pilař: Rozhovor nad knihami (připr. J. Adam), ZN 16. 6. 1970; J. Čermák: Zelená pro Odeon (připr. H. Noháčová), VP 4. 12. 1970; J. Řezáč: Nakladatelský rozhovor (tazatel neuveden), Tvorba 1970, č. 5; B. Křemenák: Co nového v Odeonu (připr. Z. Kufnerová), RP 10. 4. 1971; J. Čermák: Hovoříme s nakladateli, Práce 21. 3. 1973; K. Boušek: Pozvání do Odeonu (připr. N. Klevisová), Tvorba 1982, příl. Kmen č. 28; K. Boušek: Třicet let ve službách krásy (připr. A. Hrubá), LD 10. 12. 1982; J. Šimon: Quo vadis, Odeon? (připr. J. Kašpar), Tvorba 1984, příl. Kmen č. 38; Dvě minuty s Josefem Šimonem (připr. fr), Tvorba 1985, příl. Kmen č. 34; J. Šimon: Knihy z Odeonu. Rozhovor o líci a rubu nakladatelské práce (připr. J. Klempera), RP 5. 12. 1987; J. Pelán: V džungli má Odeon jedinou šanci – nezaměnitelnou tvář (připr. M. Krausová), Reportér 1990, č. 6; J. Pelán: Diagnózy a terapie (připr. M. Krausová), OD 20. 10. 1990; J. Pelán: Náklady a nakládání (připr. D. Karpatský), LitN 31. 1. 1991; A. Kareninová: Světová literatura po 35 letech (připr. D. Karpatský), LitN 1991, č. 18; J. Našinec: Odeon v době přelomové (připr. A. Halada), Tvar 1992, č. 8; K. Chrobák: Odeon – stále krásné knihy (připr. P. Nový), MFD 23. 6. 1992; J. Našinec: Kam míří Odeon? (připr. R. Škvařil), NK 1992, č. 24; J. Našinec: Neopustí Národní třídu (připr. Yv), Špígl 18. 3. 1993; J. Havlík: Odeon po čtyřiceti letech (připr. J. Peňás), LD 27. 4. 1993; J. Havlík – M. Motlová – J. Našinec: Odeon nabírá dech – lapá po dechu – u konce s dechem (připr. D. Karpatský), LitN 1993, č. 24; M. Motlová: Horké léto v Odeonu (připr. Red.), NK 1993, č. 32; F. Talián: Kdo zachrání Odeon? (připr. V. Sůva), Knihy 93, č. 37; I. Železný: Nikdo není bez dluhu (připr. J. Rychetský), Reflex 1993, č. 39; F. Talián: Bude Odeonu přát Fortuna? (připr. M. Vacík), NK 1993, č. 35; P. Primus – F. Talián – I. Železný: Proč se zajímáte o koupi nakladatelství Odeon? (připr. Joachim Dvořák), Labyrint 1993, č. 7, příl. Praktická příloha revue Labyrint; I. Železný: Koupě Odeonu je největší risk Iva Železného (připr. D. Prudký), MFD 6. 10. 1993; J. Řezáč: Odeon jako svatební dar, MFD 9. 10. 1993, příl. Víkend; I. Železný: Budu se o to poctivě snažit (připr. J. Peňás), LD 10. 11. 1993; A. Kareninová: Neštěstím Odeonu byl pokus o plichtu (připr. P. Janáček), LidN 26. 2. 1994; A. Kokošková – A. Kareninová: Odeon – Bude o co soutěžit? (připr. N. Klevisová), HN 10. 3. 1994; J. Šmatlák: Chceme navázat na slavnou minulost Odeonu (připr. M. Kantek), Právo 13. 11. 1997; J. Čermák: Odeon byl monopol vědění (připr. D. Anýž), MFD 24. 1. 2000; J. Jůzl: Nový starý Odeon (připr. J. Tatýrková, J. Císař), Knihkupec a nakladatel 2000, č. 2; J. Jůzl: Odeon je zpátky (připr. rek), Rodina a škola 2000, č. 4; J. Čermák: Kniha je dialog s němým přítelem (připr. J. Císař), Knihkupec a nakladatel 2001, č. 2; E. Kondrysová: Byla to nejhezčí léta mého života (připr. Z. Semínová a M. Valášek), Souvislosti 2003, č. 1/2; J. Řezáč: Vědomé pokračování (připr. R. Kopáč), Intelektuál 2004, č. 1–4, též in J. Ř.: Deliria aneb Malá příprava pozůstalosti I. (2004); J. Pelán: Putování za Svatým Grálem (připr. L. Čumba), Babylon 2007/08, č. 8; J. Jůzl: Jako nakladatel necítím žádnou kulturní povinnost (připr. P. Eichler, A. Zemančíková), LitN 2008, č. 45; D. Steinová: Čtu raději originály (připr. O. Kavalír), A2 2009, č. 8; Věra Šťovíčková a její dobří lidé (připr. K. Tejkal), Vital plus 2010, č. 3; J. Našinec: Král Ubu a jeho dvůr (připr. P. Placák), Babylon 2010, č. 13; J. Čermák: Toho Picáka mi sem nevěšte! (připr. P. Placák), Babylon 2011, č. 3/4; J. Jůzl: Tabu padla, fantazie je nedozírná (připr. J. Peňás), LidN 29. 8. 2012.
Vzpomínky: J. Škvorecký in Samožerbuch (Toronto 1977; 1991); J. Zábrana: Celý život (1992); J. Škvorecký: Příběh neúspěšného tenorsaxofonisty (1994); D. Steinová: Vzpomínání (2007); V. Justl: Ozvuky času (rozhovor J. Holého, 2007); P. Šustrová (ed.): Služebníci slova (2008); S. Rubáš (ed.): Slovo za slovem. S překladateli o překládání (2012); D. Steinová: Co zbylo v paměti (2014) ad.
Nekrology: Za soudruhem B. Křemenákem, Tribuna 1972, č. 5; V. Novotný: Kamil Chrobák zemřel, MFD 28. 9. 1993; V. Justl: Jan Lehár v čase Odeonu, Slovo a smysl 2005, č. 4; R. Kopáč: Zemřel Jan Řezáč, strážce umění v Odeonu, MFD 10. 10. 2009.
Zjištěné diplomové a disertační práce: Zdenka Rachůnková-Laisková: Socialistické nakladatelství Odeon (původně SNKLHU) a jeho místo v české knižní kultuře. Období 1953–1965 (Praha, KVI FF UK 1977); V. Troup: Edice Živá díla minulosti nakladatelství Odeon (Praha, KVI FF UK 1982); M. Krajčovičová: Od Jamese Aldridge k Allenu Ginsbergovi. Překlady z angloamerické literatury v SNKLHU, později Odeonu (Praha, FF UK 2005).

  Autor hesla: Michal Přibáň; Veronika Košnarová; Alena Přibáňová (2013)
  Aktualizace textu hesla: 5. 5. 2014 (mlp)
  Aktualizace bibliografie: 5. 5. 2014 (mlp)
zpět na hlavní stranu