Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945
 
© Petr Kotyk

 Miroslav HORNÍČEK

* 10. 11. 1918, Plzeň  
† 15. 2. 2003, Liberec 
 
Herec, dramatik a prozaik
 Po maturitě na reálce v Plzni (1937) byl nejprve rok pomocným technickým pracovníkem ve Škodových závodech a poté úředníkem v plzeňské Městské nemocnici (1938–41). Již od 1937 však působil jako jevištní výtvarník, herec a režisér v amatérském Studentském avantgardním souboru. 1941 se stal profesionálním hercem v Městském divadle v Plzni, kde se uplatnil také jako režisér a autor. Po květnu 1945 přešel do pražského divadélka Větrník a na počátku sezony 1946/47 spolu s dalšími kolegy do malostranského Divadla satiry, v němž pak působil (opět jako herec, režisér i autor) až do jeho likvidace. Počínaje sezonou 1949/50 byl členem činohry Národního divadla. Od sezony 1955/56 byl zástupcem uměleckého ředitele v městském Divadle satiry (od 1957 Divadlo ABC); jako herec zde byl partnerem Jana Wericha a od 1960 Miloše Kopeckého. 1959 začala Horníčkova úzká spolupráce s nově založeným divadlem Semafor (hrál mj. titulní roli v zahajovacím Člověku z půdy). Po odchodu z ABC (1962, spolu s M. Kopeckým) byl angažován jako „sólista operety“ v Hudebním divadle v Karlíně. V sezonách 1965/66 – 1967/68 byl ve svém posledním stálém angažmá v Semaforu (autorské představení Hovory přes rampu). Na světové výstavě EXPO 1967 v Montrealu byl půl roku hlavním konferenciérem i aktérem experimentálního filmového představení Kinoautomat. Později hostoval jako herec i režisér na různých scénách a v médiích; psal prózy, dramata a publicistiku.
 Publikovat začal (zprvu povídky) již jako student v plzeňském tisku (Český deník, Nová doba). V pozdějších desetiletích si vyzkoušel prakticky všechny publicistické žánry; přispíval mj. do Literárních novin, Plamene, Květů, Kina, Divadla (v č. 10/1962 hra Tvrďák aneb Albert, Julius a tma), Divadelních novin, Filmových a televizních novin, Záběru, Kulturní tvorby, Impulsu, Scény, Dramatického umění (zde v č. 3/1988 hra Louka pro dva); Domova, Gramorevui, Světa motorů, Stadionu, Mladého světa, Světa v obrazech, jakož i do denního tisku. Řadě svých próz a textů dal jevištní podobu (např. Dobře utajené housle, 1967; Listy z Provence, 1971), některé namluvil na gramofonové desky (Jablko je vinno, Chvála pohybu aj.) Pro Čs. televizi, se kterou často spolupracoval jako herec, scenárista i moderátor, připravil mj. cyklus Hovory H (1969–71) a Hovory H po dvaceti letech (1990). Podílel se na scénáři filmů Táto, sežeň štěně (+ Jan Ryska + r. Milan Vošmik, 1964) a Ve vlaku (+ r. V. Svitáček, 1969). Vytvořil hlavní role ve filmech Kam čert nemůže (r. Zdeněk Podskalský, 1959) a Táto, sežeň štěně (r. M. Vošmik, 1964) a v televizním seriálu Byli jednou dva písaři (r. Ján Roháč, 1972), hrál však v řadě dalších filmů. Podle jeho hry Tři Alberti a slečna Matylda natočil Martin Faltýn stejnojmennou televizní komedii (1994). Kromě pravidelné literární a divadelní činnosti se Horníček příležitostně stále více věnoval i činnosti výtvarné (fotografie, koláže, dekalky); je autorem řady katalogů k výstavám (mj. Adolfa Borna, Olomouc 1979, Česká Třebová 1981; Vladimíra Renčína, Praha 1982, Teplice 1985; Vítězslava Eibla, Karlovy Vary 1984). – V první polovině 50. let pro svá scénická pásma několikrát užil pseudonymu Bedřich Jakub.
 Dominantním úhlem Horníčkova pohledu na svět ve všech jeho uměleckých aktivitách je humor, k jehož nejvytrvalejším a nejdůslednějším vykladačům také patří: teoretizující sebereflexe je integrální součástí každého Horníčkova díla. Také proto základním prvkem jeho komediálního herectví i dramatické a prozaické poetiky je stálá přítomnost komentujícího autorského subjektu. Cokoliv autor ve svých textech předvádí a vypravuje, je jím dříve či později ironizováno, „shozeno“ a zcizeno. Výchozí situace, již vždy rozvíjí se značným potěšením, je jím znovu a znovu proměňována a obracena naruby, vlastní pointu příběhů vytvářejí ironizující glosy. Na rozdíl od srovnatelné poetiky Jana Wericha či Ivana Vyskočila však Horníček tuto techniku nepoužívá k satirickému demaskování skutečnosti či k jejímu usvědčování z absurdity, nýbrž spíše k laskavé toleranci a zdůraznění relativity pravd o světě, k jejímu novému harmonizování a obohacení o poetizující rozměr. Důsledně tohoto postupu Horníček užil např. v hrách Rozhodně nesprávné okno, Tři Alberti a slečna Matylda či Pokušitel, v nichž jej dokonce učinil tematizovanou součástí fabule. Přesto však nejvíce času vzdorují ty Horníčkovy umělecké kreace, které vznikly „nárazem“ o dobu, partnera či o zdánlivě odlehlý inspirační podnět jakožto střet autorových vrozeně harmonizujích dispozicí lyrických a epických s uměleckou mentalitu odlišnou, kontroverznější, drsnější či hlubší: patří k nim i práce z období Divadla satiry, autorsko-herecká spolupráce s Janem Werichem, Milošem Kopeckým (Tvrďák aneb Albert, Julius a tma), Milanem Lasicou a Júliem Satinským či Semaforem, období Hovorů (v jejich divadelní, televizní i knižní podobě). Proto si Horníček i jako dramatik nejšťastněji vede tam, kde mu permanentní situační zvraty a komentáře slouží ke kritické reflexi reálných problémů doby a kde se nejvíce přibližuje k regulérnímu dramatickému tvaru myslitelnému i bez jeho vlastní herecké či režijní účasti. Takto vystavěl například hru Můj strýček kauboj aneb Rodeo, situovanou do obligátního mikrokosmu „malé české rodiny“, v níž proměny vztahu k příbuznému emigrantovi dávají vzniknout dramatickému konfliktu mezi nepříjemnou, nehodící se pravdou a zdánlivě humánní, léčivou lží. – Horníček je rovněž autorem řady prozaických knih causerií, apokryfů, cestopisů, lyrických vyznání, novel s náběhy na román, esejů, memoárů aj. Rovněž v této jeho tvorbě přitom dominuje technika autorského komentáře a analytické glosy. Nejvýrazněji snad v thurberovsky laděné prvotině Dobře utajené housle, která v polovině 60. let významně rozšířila žánrové spektrum české drobné prózy, ale také ve většině jeho cestopisů (Javorové listy, o Expo 67; „mistralovské“ Listy z Provence; Pohlednice z Benátek, inspirovaná Thomasem Mannem, aj.). Méně přesvědčivý byl Horníček od poloviny 70. let v prózách, v nichž se nechával unést svým lyrickým naturelem a před kritickým analytickým postřehem dával přednost bezbřehému okouzlení nebo vzývání jevového povrchu skutečnosti (např. Vyznání Mariánským Lázním v červnu, Jablko je vinno aj.).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Dobře utajené housle (PP 1966; poté in Dobře utajené housle, Jablko je vinno; též D, rozmnož., 1969, prem. 1967); Javorové listy (P 1968); Hovory (PP 1970); Rozhodně nesprávné okno (D, rozmnož., 1970, prem. 1969); Listy z Provence (EE 1971); Strašidla (omalovánky, 1971); O Smolíčkovi (omalovánky, 1971); Pohlednice z Benátek (P 1971); Dva muži v šachu (D, rozmnož., 1974, i prem.); Vyznání Mariánským Lázním v červnu. A červnu v Mariánských Lázních (PP 1975); Tři Alberti a slečna Matylda (D, rozmnož., 1976, prem. 1977); Dobrý den, socho! (texty k vlastním fotografiím, 1977); Malá noční inventura (D, rozmnož., 1977, prem. 1976); Můj strýček kauboj aneb Rodeo (D, rozmnož., 1977, i prem.); Jablko je vinno (PP 1979; poté in Dobře utajené housle, Jablko je vinno); Slaměný klobouk (D, rozmnož., 1979, dle E. Labiche); Chvála pohybu (PP 1979); Jak hledat slunce (P cestopis., 1980); Setkání s Veronikou (D, rozmnož., 1980, i prem.); Louka pro dva (D, rozmnož., 1984, i prem.); Třináctá sestra (D, rozmnož., 1984, i prem.); Trojhlas (EE 1986, s I. Hurníkem a V. Preclíkem); A co ženy, pane dvorní rado? (D, rozmnož., 1987, i prem.); Chvilky s Itálií (PP 1988, s P. Koppem); Romeo, Julie a bratr Lorenzo (D, rozmnož., 1988, prem. 1989); Klaunovy rozpravy. Úvahy, fejetony, rozhovory, ankety z let 1956–1986 (1989, s V. Justem, který i ed.); Julius a Albert (P 1989); Poznámky o divadle (E 1990); Koláže a hry (koláže s komentářem 1990); Hovory s Janem Werichem (PP 1991); Muž jménem Juan (D, rozmnož., 1993, prem. 1989 s tit. Muž jménem Don Juan); Chvalozpěvy (EE 1995); Humor a koláže (koláže s komentářem, 1995); Saze na hrušce. Vzpomínky nejen na dětství (1996); Trialog (s M. Lasicou a J. Satínským, 1997); Miroslav Horníček v Hovorech H z Paláce K (1997); Pětatřicet skvělých průvanů (PP 1998, rozš. s titulem Pětatřicet skvělých průvanů a jiné povídky, 2001); S paní ve spaní (PP 1999, též in Pětatřicet skvělých průvanů a jiné povídky, 2001); Vteřiny života (kniha fotografií s komentáři a vzpomínkami, 2002); scénicky: Láska a smrt (pásmo lidové poezie, 1940); Jula Fučík, bojovník za radost (dramatizace Reportáže, psané na oprátce, 1945); Cirkus Naděje (pantomima, 1948); Humor není pro legraci (pásmo, 1953, pod pseud. Bedřich Jakub); Člověk mezi lidmi (pásmo, 1954, pod pseud. Bedřich Jakub); Žena ve středu (pásmo, 1960); Tvrďák aneb Albert, Julius a tma (1962, text in Divadlo č. 10/1962); Malý pan Albert (1963); Hovory přes rampu (1965); Pokušitel (1966); Recitál Hegerová–Horníček (1966); Na vaše zdraví, pane Seiferte! (pásmo, 1968); Kantor Barnabáš a žáci darebáci (recitál středověkých písní se skupinou J. Traxlera, 1971); Listy z Provence (pásmo, 1971); O smíchu (monodrama, 1976); Dva muži někde (recitál zpěváka P. Bobka, 1979); Ještě zní (pásmo, 1981, s J. Hanzlíkem); Dámská volenka (1981); Případ jménem Kamil (1985); Hovory H o V+W (1991); Slovobraní (1991); Dva na smetišti (s P. Dostálem, 1993); Písně a smích (1996).
Rozhovor: Zpověď na konci cesty (s J. Hůlou, 2000); S Horníčkem na obláčku (2003).
Souborné vydání: Dobře utajené housle, Jablko je vinno (PP 1984).
Adaptace: V. Štech: Svatba pod deštníky aneb Zvoní se po třetí (D, rozmnož., 1955); V. Mass: Tři pomeranče (D, rozmnož., 1961).
Překlad: J. Kroner: Herec nejen na udici (1982).
Ostatní práce: Karlovy Vary. Momenty filmového festivalu (1964, souběžný text česky, rus., něm., angl., franc.); Pf’67 (1966, souběžný text franc., něm., rus., angl.); Miroslav Stibor (monografie s ukázkami z fotogr. díla, Martin 1990, fotografie L. Baran); Miroslav Horníček o životě (úryvky z rozhovorů a ohlasů H. díla, ed. R. Rohál, 2002).
Katalogy: Setkání 77 (Brno 1977); Koláže (Náchod 1980) aj.
Příspěvky ve sbornících: Veselé divadlo (1957, zde jednoaktovka Fotograf své doby); Slovo a hlas (podruhé) (1983); Čtyři o čtyřech (1984); Z dílny malých scén (1989); Jevištní řeč a jazyk dramatu (1990); Jiřímu Suchému (1991); Ilja Hurník (1995); Naše město Plzeň (1995).
Zvukové nosiče (autorské): LP: Hovory H (1970); Dobře utajené housle (2 LP, 1972); Kantor Barnabáš a žáci darebáci (1973); Listy z Provence (1975); Staropražské hrací strojky (1975); Zavěste, prosím, volá Semafor (s M. Šimkem a dalšími, 1974); Vyznání (1975); Herecké historky z Hovorů H (1976); Jablko je vinno (1977); Chvála pohybu (1978); Je libo dát si víno (s J. Sovákem a V. Menšíkem, 1979); Obraťte! Na druhé straně jsem já (s M. Kopeckým, 1979); Malá noční rozprava (1986); Předscény Werich & Horníček (2 LP, 1990) – CD: Předscény W+H (1995); Horníček a Kopecký vzpomínají (1996); Hovory H (1996); Dva muži někde (1997); Saze na hrušce (1998); Kudy vedly cesty (1998); Sám o sobě (1999); Trialóg (1999, s M. Lasicou a J. Satínským); Písně a smích (2001); Hovory v Toboganu (s T. Slámou, 2002); Hovory H (2003); Mluviti stříbro (2003); Chvála humoru (2004); Chvála pohybu (2007). – MC: Hýbu se, tedy jsem (1989); Chvála pohybu (1995); O smíchu (1998).

LITERATURA

Knižně: A. Urbanová: M. H. (1966); M. Pavlík: M. H. s láskou (sb. jubilejních statí, Tišnov 1988); F. Všetička: Dílna M. H. (1999); R. Rohál (ed.): M. H. o životě (úryvky z rozhovorů a ohlasů H. díla, 2002); O. Richter, J. Opplová: S Horníčkem na obláčku (rozhovor s M. H., vzpomínky přátel); P. Traxler: Kantor Horníček a Traxleři žáci (2007).
Bibliografie: J. Hanzálek: Zasloužilý umělec M. H. (personální bibliografie, Okres. knihovna Znojmo, rozmnož., 1979).
Studie a články: V. Havel: Humor M. H., Divadlo, 1960, č. 3; J. Chloupek: Řeč o jazyce v umělecké tvorbě M. H., Naše řeč 1972, č. 2/3; O. Suchý in Exkurze do království grotesky (1981); R. Pytlík in Malá encyklopedie českého humoru (1982); V. Just in Proměny malých scén (1984); týž in Z dílny malých scén (1989); týž in Klaunovy rozpravy (1989); týž in Divadlo plné paradoxů (1990); F. Všetička: O Horníčkově tvůrčí dílně, Alternativa Nova 3, 1996/97, č. 5.
Recenze: Dobře utajené housle: M. Schulz, LitN 1966, č. 29 * Recitál Hegerová–Horníček: A. Urbanová, Divadlo, 1966, č. 5 * Pokušitel: J. Císař, Divadlo 1966, č. 9 * Dobře utajené housle + Rozhodně nesprávné okno: V. Just, Divadlo, 1970, č. 2 * Můj strýček kauboj aneb Rodeo: A. Štěrbová, Scéna 1980, č. 25–26 * Jablko je vinno: M. Blahynka: LM 1980, č. 1 * Chvála pohybu: M. Blahynka, LM 1981 č. 3 * Poznámky o divadle: V. Mrva, Rt 30. 10. 1990, H. Suchařípová, Tvar 1990, č. 38 * Saze na hrušce: F. Cinger, Právo 4. 9. 1996 * Pětatřicet skvělých průvanů: P. Smítalová, NK 1998, č. 48 * S paní ve spaní: F. Všetička, LitN 1999, č. 30.
K životním jubileím: V. Just, Scéna, 1988, č. 20.
Nekrology: M. Švagrová, LidN 17. 2. 2003, V. Just, Týden 2003, č. 9; J. Suchý in Divadelní noviny 2003, č. 6.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963
Autor hesla: Vladimír Just (1995)
Aktualizace hesla: 31. 7. 2007 (mlp)
Aktualizace bibliografie: 31. 7. 2007 (mlp)
 
zpět na hlavní stranu