LITERÁRNÍ NOVINY (2) 1952-67 

Ve vývoji LitN se věrně odrážejí proměny celkové kulturněpolitické atmosféry v 50. a 60. letech, a zvláště vztahů mezi SČSS a komunistickým mocenským centrem. Zpočátku LitN tlumočily dogmatickou linii tehdejšího vedení KSČ; v programovém úvodníku (č. 1/1952) redakce proklamovala snahu skoncovat se „sektářstvím, vulgarizátorstvím a schematismem“, zároveň však spatřovala své úkoly v boji proti „škůdcovským vlivům“, „buržoaznímu liberalismu, kosmopolitismu a bezideovosti“. Zvláště prvním dvěma ročníkům dominovaly kultovní oslavy komunistických vůdců a literátů (čísla k úmrtí Stalina a Gottwalda, k jubileím Z. Nejedlého a A. Zápotockého, ke smrti I. Olbrachta, několik fučíkovských čísel apod.), ideologické kampaně k politickým výročím a stranickým sjezdům, a také rituály a frazeologie studené války (č. 43 a 44/1952 věnována zčásti procesu s R. Slánským a tzv. spikleneckým centrem). Hojně byly publikovány zprávy o SČSS (Z činnosti Svazu čs. spisovatelů) a referáty ze zasedání a konferencí tvůrčích svazů, a to nejen domácích, ale také sovětských. Uveřejnění referátů a následných diskusí přitom nejednou signalizovalo posuny ve stranické mocenské hierarchii nebo změnu taktiky vůdčích ideologů (viz např. referát Ladislava Štolla a Jiřího Taufra Proti sektářství a liberalismu, č. 19/1952, který svrhl vinu za poúnorové výpady proti příslušníkům avantgardy na „Slánského kliku“ a její přívržence v literatuře, nebo projevy z celostátní konference SČSS v č. 15/1954). Limity schematismu nepřekračovaly ani dobové diskuse, polemiky a ankety. List věnoval velkou pozornost pravidelnému udělování státních cen a titulů národních umělců. Autory úvodníků, programových kulturněpolitických úvah a komentářů k domácímu dění byli Emil František Burian, Jan Drda, Karel Dvořák, Josef Keprta, Václav Kopecký, Václav Lacina, Jan Mareš, Otakar Mrkvička, Zdeněk Nejedlý, Jan Pilař, Vladislav Stanovský, T. Svatopluk, Ludvík Veselý, Eduard Vyškovský aj.; politické události v zahraničí komentovali hlavně Lumír Čivrný, František Kubka, A. J. Liehm, Karel Mrzena, Jaroslav Putík, Vladimír Till, Jaroslav Raimund Vávra, Jaroslav Vojtěch, Josef Volařík.

Také próza a poezie otiskovaná v prvních ročnících měla často výrazné politické („protiimperialistické“) a agitačně budovatelské zaměření. Prózy a reportáže uveřejňovali zvláště Ludvík Aškenazy (1953-54 ukázky z Dětských etud, 1955 Indiánské léto), Vojtěch Cach, Jan Drda (1954-55 Horká půda), Norbert Frýd, Jarmila Glazarová, Lenka Hašková, Lucie Jirotková, Vašek Káňa, Peter Karvaš, Pavel Kohout, František Kožík, František Kubka, Ivan Kříž, Jiří Marek (1955 Země pod rovníkem), Jan Mareš, Josef Věromír Pleva, Bohumil Říha, Květoslav František Sedláček, Jura Sosnar-Gazda, básně Jan Alda, František Branislav, Ladislav Fikar, Miroslav Florian, Jiří Fried, Jiří Havel, Jindřich Hilčr, Otto Ježek, Josef Kainar, Pavel Kohout, Milan Kundera, Oldřich Mikulášek, František Nechvátal, Vítězslav Nezval, Jan Noha, Jiří Ostaš, Jan Pilař, Marie Pujmanová, Josef Rybák, Michal Sedloň, Jan Skácel, Herma Svozilová-Johnová, Karel Šiktanc, Vlastimil Školaudy, Vilém Závada. Většina z nich pak publikovala v LitN až do 60. let.

Literární kritika v listu byla v první etapě spoutána normativním a dogmatickým pojetím socialistického realismu. V této etapě v LitN publikovali Julius Dolanský, Zdeněk Eis, František Götz, Oldřich Kryštofek, Jaromír Lang, Bohumír Macák, Radegast Parolek, Václav Pekárek, Miloš Pohorský, Zdeněk Karel Slabý, Václav Stejskal, Artur Závodský aj.; z těch, kteří psali do LitN často i později, František Buriánek, Miroslav Drozda, Jiří Hájek, Jaroslav Janů, Antonín Jelínek, Milan Jungmann, Ivan Klíma, Sergej Machonin, Jan Petrmichl, Miroslav Petříček, Milan Schulz, Zdeněk Vavřík, František Vrba. Preferovaným žánrem byly jubilejní medailony (od 1955 rubrika Literární medailon) domácích i cizích literátů, jež někdy psali i sami spisovatelé (Ivo Fleischmann, Adolf Hoffmeister, Karel Konrád, Miloš V. Kratochvíl, Václav Lacina, Jiří Marek, Vítězslav Nezval, Vilém Závada). O divadle a filmu psali Antonín Martin Brousil, E. F. Burian, František Götz, Jiří Hájek, Erik Kolár, Jan Kopecký, A. J. Liehm, Sergej Machonin, Jaroslav Pokorný, Jiří Síla, Ludvík Veselý. Estetickým otázkám, výtvarnému umění a architektuře se věnovali Karel Gavlas, Adolf Hoffmeister, Antonín Pelc, Josef Raban, Václav Rabas, hudbě, hudební estetice a hudebnímu divadlu Miroslav Barvík, Vladimír Bor, Václav Dobiáš, Mirko Očadlík, Boleslav Vomáčka, jazykové kultuře František Trávníček. O filozofii a ideologii psali Karel Kosík a Ludvík Svoboda. Zpočátku list věnoval hodně pozornosti i vědě (založení ČSAV, nové archeologické objevy apod.).

K určitému oživení listu došlo v roce 1955 v souvislosti s přípravami na II. sjezd SČSS. Byly zavedeny nové rubriky (Tribuna spisovatelů, Tribuna čtenářů, Předsjezdová diskusní tribuna, v roce 1956 Diskusní tribuna) a redakce uspořádala několik anket. Bilanční ráz měla spisovatelská anketa Mých deset let v literatuře. Větší názorový rozptyl již měla diskuse o poezii, do které se zapojili mj. Miroslav Červenka, Jiří Hájek, Jaroslav Janů, Pavel Kohout (č. 13/1955), Jaromír Lang, Sergej Machonin (polemika s Trefulkovou kritikou básní P. Kohouta v Hostu do domu – č. 5/1955), Ivan Skála, Z. K. Slabý, Vilém Závada aj. (bezprostředně na ni navázala diskuse na svazové konferenci o poezii otištěná v č. 24/1955). Zároveň v listu probíhala i diskuse o filmu, jejímž jádrem byla otázka po vztahu spisovatelů k filmové výrobě. Polemický ohlas vyvolaly mj. příspěvky Vladimíra Dostála o socialistickém realismu (Jan Cigánek, Růžena Grebeníčková – pod pseud. Helena Matoušová, František Vrba, Václav Zykmund aj.) a Karla Kosíka o tzv. marxistické frázi; do diskuse o tzv. sporech dědických se zapojili mj. Milan Jariš, Jiří Šotola a Jan Štern. Ročníkem 1956 probíhala anketa čtenářů o tom, co se jim líbilo a nelíbilo na nových dílech české literatury, po jejím skončení vycházela ohlasová rubrika Hlasy a ohlasy. V roce 1956 byly uveřejněny referáty a diskusní příspěvky z konferecí o S. K. Neumannovi a o české próze. Dění na II. sjezdu SČSS byla věnována č. 17-21 (otištěna byla i podstatná část pověstných vystoupení Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta). Od 1956 LitN uveřejňovaly větší množství příspěvků o cizích literaturách a kultuře v zahraničí (mj. Pierre Courtade, Ivo Fleischmann, André Wurmser, rubrika glos Odevšad) a ve zvláštní diskusi věnovaly pozornost také problémům školství. Z otištěných básní vzbudily značnou polemickou pozornost ukázky z Monologů Milana Kundery.

I když redakce pod tlakem stranického vedení brzy nastoupila cestu ústupků a sebekritiky, časopis si uchovával diskusní ráz ještě i v letech 1957 a 1958 (pokračující diskuse filozofů o Hegelovi, pravdě a dogmatismu s příspěvky Roberta Kalivody, Karla Kosíka, Ivana Svitáka, Josefa Zumra aj., diskuse o socialistickém realismu vyvolaná návštěvou Todora Pavlova v Československu, diskuse o potratech, kultuře bydlení a životním slohu, polemika týkající se kritické metody Jiřího Hájka apod.; objevovaly se rozhovory se spisovateli a redakční besedy; s článkem o modernosti v literatuře vystoupil Josef Škvorecký – č. 17/1957). V tomto období nicméně výraznější vývojové podněty přicházely z nových časopisů jako Květen nebo Kultura. Celostátní konference SČSS (jejím důsledkem byly i změny v obsazení redakce) a Sjezd socialistické kultury v roce 1959 pak diskusní ruch podstatně utlumily. Za Rybákova vedení vzrostl v LitN podíl ukázek ze sovětské literatury a zpráv o kulturním dění v SSSR, v duchu hesla o přiblížení literatury životu byl kladen důraz na politickou publicistiku a reportáž (většinou ovšem s „náhradní“, politicky neutrální tematikou), redakce opět věnovala větší pozornost technice a přírodním vědám (Ladislav Khás, Miroslav Smetana, rubrika Novinky ze světa vědy aj.).

V druhé polovině 50. a na počátku 60. let se stali častějšími přispěvateli prozaici Hermína Franková, Alexandr Kliment (1960 Marie), Arnošt Lustig, Karel Misař, Josef Nesvadba, Karel Nový, Jan Procházka (1961 Závěj), Jindřiška Smetanová, Ota Šafránek, Jaromír Tomeček, Jan Weiss, básníci Ilja Bart, Antonín Brousek, Miroslav Červenka, Ivan Diviš, Vlasta Dvořáčková, Ivo Fleischmann, Jiří Gruša, Josef Hanzlík, Josef Hiršal, Miroslav Holub, Václav Hons, František Hrubín, Karel Kapoun, Zdeněk Kriebel, Vlastimil Maršíček, Eduard Petiška, Jiří Pištora, Jaroslav Seifert, Ivan Skála, Jiří Šotola, Ivo Štuka, Jarmila Urbánková, Alena Vrbová, Oldřich Vyhlídal aj. Reportáže a aktuální společenskou publicistiku psali zejména Karel Dvořák, Františka Faktorová, Ivo Fleischmann, Adolf Hoffmeister, Vašek Káňa, Ivan Klíma (1958 Mezi třemi hranicemi), Helena Klímová, Jaroslav Mrnka, Marie Pujmanová (1957 Modré vánoce), Jaroslav Putík (1956 Pod egyptským půlměsícem), Miroslava Rektorisová, Marie Šolleová, Karel Tomášek (pseudonym Tomáše Řezáče), Ludvík Veselý, Jan Werich (1958 Jan Werich a labyrint světa), fejetony (většinou v rubrice Zápisníček) Bohuslav Březovský, Karel Dvořák a Jan Kopecký. Politickou publicistiku uveřejňovali zvláště Stanislav Budín, Jan Drda, Ivo Fleischmann, Dušan Pokorný, Jaroslav Putík. Ze zahraničí dopisovali mj. Vladimír Pozner a Marietta Šagiňanová.

Články o literatuře začali v této etapě otiskovat Jiří Brabec, Miroslav Červenka, Eduard Goldstücker (německá literatura, včetně pražské), Zdeněk Heřman, Zdeněk Mathauser (ruská literatura a teorie), Miluše Očadlíková (ruská literatura), Petr Pujman (západní literatury); hlavními recenzenty se na přelomu 50. a 60. let stali Miroslav Drozda (sovětská literatura, teorie), Ivo Fleischmann (západní literatury, poezie), Milan Jungmann (česká próza), Zdeněk Vavřík (dětská literatura). O divadle psal především Sergej Machonin, o rozhlasu Karel Dvořák, o televizi Milan Schulz, o filmu František Vrba (ten příležitostně zasahoval i do jiných oborů, zapojil se rovněž do diskusí o Halasově díle – č. 5/1958, v 60. letech přenesl svůj zájem od filmu k literatuře a stal se hlavním recenzentem domácí poezie, zatímco film se stal doménou A. J. Liehma). Výtvarným uměním se zabývali Jiří Kotalík, Jiří Padrta, V. V. Štech, od 60. let Miroslav Lamač, Jiří Šetlík a Jan Tomeš, hudbou Vladimír Lébl a Ivan Vojtěch, baletem Jan Rey. Jazykový koutek vyplňoval František Daneš. V roč. 1961 proběhla mj. diskuse o kritice vyvolaná Kainarovou sbírkou Lazar a píseň (Jiří Hájek, Jan Trefulka, František Vrba) a diskuse o školství, v roč. 1962 diskuse o poezii, zvláště mladé, a o Kunderových Majitelích klíčů (Sergej Machonin, Dušan Pokorný, Jaroslav Vostrý).

Stálou součástí LitN byly až do první poloviny 60. let drobné satirické útvary (od 1955 rubrika Smějeme se s příspěvky Karla Konráda, Václava Laciny, Jana Nohy, Jiřího Roberta Picka, Ericha Sojky, Ljuby Štíplové, Jaroslava Vojtěcha aj.). Od roč. 1963 vycházelo měsíční „známkování“ premiérových filmů několika kritiky. Po celou dobu vycházení uváděly LitN programy rozhlasu a televize, přehledy filmových představení, divadelních programů, koncertů a výstav, anonce nových knih, návrhy edičních plánů apod. Drobné recenze byly někdy seskupovány pod titul Literární přehled (později Krátce o knihách), zprávy a glosy do rubrik Kulturní kronika (Kultura ve zkratce), Obzor tisku, Stránka pro členy Klubu čtenářů (Klub čtenářů), čtenářské ohlasy vycházely v rubrikách Dopisy čtenářů, Slovo čtenářů, Čtenáři soudí. Ohlasy a aktuální glosy našly postupem doby stálé místo na 2. straně listu, na jednu stránku redakce seskupovala i drobné zprávy ze světa (Stalo se...). Rubrika EX přinášela od poloviny 60. let citace ze zajímavých statí jiných kulturních a odborných časopisů, Můj tip (1967) doporučoval zajímavé knižní tituly. Příspěvky o filmu, televizi, rozhlasu, často i divadle měly v 60. letech formu pravidelných sloupků. Závěrečná vánoční čísla měla zpravidla podobu zábavného čtení, tradicí se stala novoroční anketa (většinou o nejzajímavějších kulturních zážitcích v uplynulém roce, v některých ročnících s různými humornými otázkami).

Opětné uvolnění norem a návrat polemické atmosféry souvisí se III. sjezdem SČSS roku 1963 (předcházely mu bilanční příspěvky o próze i poezii a diskuse o pravdě v literatuře, sjezdová vystoupení vyšla v č. 21-23/1963, po sjezdu otiskl Jiří Brabec dobově významnou polemiku se Štollovým pojetím vývoje české poezie Třináct let po Třiceti letech – č. 24/1963). V tomto ročníku se objevily ojedinělé příspěvky Jana Grossmana, Vladimíra Holana, Bohumila Hrabala, Karla Kosíka, Milana Kundery, Ivana Svitáka nebo Josefa Škvoreckého, první reportáže Ludvíka Vaculíka, záznamy besed s Jean-Paulem Sartrem a Edwardem Albeem a Johnem Steinbeckem, diskuse o díle Franze Kafky. V dalších letech přibyli ke kmenovým autorům LitN hlavně kritici a publicisté: z literárních kritiků a historiků se objevovali kromě již uvedených Václav Černý (též Moje svědectví o válečném odboji – č. 10/1967), Jan Červenka, Jiří F. Franěk, Růžena Grebeníčková, Igor Hájek, Aleš Haman, Květoslav Chvatík, Vladimír Karfík, Vítězslav Kocourek, Zdeněk Kožmín, Arno Linke, Jiří Opelík, Zdeněk Pešat, Ján Rozner, Milan Suchomel, Oleg Sus, Felix Vodička (v č. 41/1966 stať Ne jen jubilejně obhajující dílo R. Jakobsona; na ni a na Kalivodovu recenzi Štollovy knihy O tvar a strukturu v slovesném umění navazovala až do dalšího ročníku přesahující polemika, která ve výsledku prokázala nevědeckost Štollových prací), Josef Vohryzek aj. (z dřívějších recenzentů zintenzivnili svou činnost zejména Antonín Jelínek a Miroslav Petříček, informativní články o západních literaturách otiskoval Lumír Čivrný); z divadelních kritiků přibyli Milan Lukeš a Josef Träger, z politologů a historiků Miloš Hájek, Milan Hübl, Zdeněk Mlynář a Petr Pithart, z filozofů Vítězslav Gardavský (esej Bůh není zcela mrtev – 1966-67), Miroslav Jodl, Robert Kalivoda, Lubomír Sochor, Slavomil Strohs, Julius Tomin, ze sociologů a ekonomů Václav Müller a Radoslav Selucký, z publicistů všímajících si života společnosti a jeho denních problémů Vladimír Blažek, Miloš Hoznauer. Ze spisovatelů se od poloviny 60. let prosazovali v LitN prozaici Dušan Hamšík (1966 Génius průměrnosti), Pavel Hanuš, Miroslav Horníček (1967 Javorové listy), Miroslav Ivanov (1967 Tajemství RKZ), Evžen Menert, Karel Michal, Jiří Mucha, František Nepil, Svatopluk Pekárek, Vladimír Přibský, Karol Sidon, z básníků Miloslav Bureš, Josef Kainar, Jiří Kolář; fejetony psali mj. Jan Beneš, Radovan Krátký, Gabriel Laub, Jindřiška Smetanová a Jiří Weiss. Stále častější byly překlady zahraniční beletrie, a zvláště přetisky statí významných cizích osobností a rozhovory s nimi (Louis Aragon, Michel Butor, Friedrich Dürrenmatt, Ernst Fischer, Roger Garaudy, Carlo Salinari, J.-P. Sartre aj.). Rozhovory pro LitN pořizovali většinou Bohuslav Blažek, A. J. Liehm a Sergej Machonin.

Ostrou polemiku o vztah k dílům poznamenaným dobou dogmatismu vzbudil článek Jiřího Gruši Verš pro kočku (č. 7/1964; útočně na něj odpověděl zejména J. Taufer v Rudém právu 31. 5. 1964, další reakce viz Diskusně o diskusi – č. 24/1964; jednou z reakcí na obviňování komunistů z konjunkturalismu v poúnorových letech byl i Pokus o odpověď A. J. Liehma – č. 21/1964). Roč. 1964 přinesl diskusi o problémech současné prózy a kritiky, roč. 1965 diskusi o časopisu Tvář (Václav Havel, Jiří Šotola, Jan Trefulka) a příspěvky z konferencí o kritice a díle Karla Čapka, roč. 1965 diskusi o próze, která se opět přesunula spíše k otázkám kritické práce a do níž kromě kmenových přispěvatelů LitN zasáhli i kritici z okruhu Tváře (Jan Lopatka: Triumf skutečnosti – č. 11/1966, Bohumil Doležal, Emanuel Mandler), roč. 1966 diskusi o neutěšeném stavu polygrafie, redakce pořádala různé kulaté stoly. LitN získávaly stále početnější čtenářskou obec zejména otvíráním oken do světa (v reportážích, rozhovorech, informativních statích), kritickými pohledy na každodenní skutečnost socialismu a odhalováním konkrétních projevů byrokratismu, hulvátství a necitlivosti vůči jedinci (opět v reportážích, ale i drobných publicistických útvarech, dopisech redakci, úvahách a společenskovědních statích), důsledným trváním na dialogu jako jediném způsobu demokratického řešení problémů a obhajobou humanistických tradic (mj. Jaroslav Průšek: Dědictví humanismu a naše doba – č. 1/1965), postupným odbouráváním tabuizovaných oblastí (institucionalizované zneužívání moci, postavení ženy ve společnosti, bytová výstavba, romská problematika, životní prostředí, vztah státu k církvi apod.), v oblasti umění pak znovuobjevováním strukturalismu (rehabilitace odkazu Romana Jakobsona a Jana Mukařovského, rozhovor s J. Lotmanem – č. 45/1966, článek Julie Kristevy apod.) a opuštěním ideologických hledisek při posuzování umělecké produkce. To vše jim ale zároveň přitěžovalo u nadřízených orgánů, které zesilovaly cenzurní tlak. Vzájemná konfrontace se přiostřila v roce 1967, kdy redakce programově rozšířila spektrum diskutovaných problémů o tzv. českou otázku a nesamozřejmost národního bytí (Miroslav Jodl: Máme své poslání – č. 1/1967; stať Ludvíka Vaculíka o českých čítankách – 3/1967) a vyvrcholila po IV. sjezdu SČSS: tehdy redakce odmítla tisknout jen část diskusních vystoupení a raději nezveřejnila sjezdovou diskusi vůbec (v č. 26/1967 vyšly kromě referátu vedoucího delegace ÚV KSČ Jiřího Hendrycha jen úvodní projevy Viléma Závady a Jiřího Šotoly, v č. 27 pak sjezdové usnesení a v č. 30 závěrečné slovo Jana Procházky; až v č. 38 byl otištěn zkrácený a upravený text Kunderova vystoupení Nesamozřejmost národa).

Reakcí ÚV KSČ na IV. sjezd SČSS a nepřizpůsobivost LitN bylo vyloučení Ivana Klímy, A. J. Liehma a Ludvíka Vaculíka z KSČ a převedení svazového týdeníku do sféry ministerstva kultury a informací (rozhodnutí ÚV KSČ z 26. 9. 1967). Dosavadní redaktoři dostali výpovědi a byli nahrazeni novou, narychlo sestavenou redakcí (šéfredaktor Jan Zelenka, pozdější, „normalizační“ ředitel Čs. televize). Ministerské Literární noviny vycházely nadále pod starým titulem a s navazujícím číslováním (od č. 40/1967) a byly rozesílány předplatitelům, ale zcela se změnil jejich obsah i okruh přispěvatelů (v únoru 1968 změnily název na Kulturní noviny, ale v dubnu téhož roku zanikly). Na původní LitN obsahově i personálně navázaly od března 1968 Literární listy a od listopadu Listy.