Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jiří HÁJEK

* 17. 7. 1919, Pacov 
 
Literární a divadelní kritik a historik
 Narodil se v rodině majitele truhlářství. Byl manželem nakladatelské redaktorky a literární recenzentky Magdy Hájkové (roz. Stejskalová, 1930–1999), syn Petr Hájek (* 1951) je publicista a prozaik a od 2003 ředitel tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky.
Obecnou školu Jiří Hájek navštěvoval v rodišti, reálné gymnázium vychodil v Pelhřimově a v Praze-Libni (maturita 1938). Pauperizace rodiny po otcově předčasné smrti (1933), sociální zkušenost z libeňského proletářského prostředí, raná spolupráce s levicovým studentským hnutím Mladá kultura v 30. letech a diskriminační uvěznění na počátku války podmínily jeho celoživotní chápání života a světa a komunisticky levicovou světonázorovou orientaci. Od podzimu 1938 do uzavření vysokých škol studoval na FF UK češtinu a francouzštinu. V souvislosti se 17. listopadem 1939 byl zatčen a do dubna 1942 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po návratu až do května 1945 byl zaměstnán v Okresní nemocenské pojišťovně v Praze. Současně působil v ilegálních, komunisticky zaměřených odbojových organizacích Pochodeň a Předvoj a v říjnu 1944 se stal členem 4. ilegálního ÚV KSČ. Po 1945 dokončoval vysokoškolská studia (čeština a historie); absolvoval 1949. (PhDr. 1950 prací Národní umělkyně MarieMajerová, CSc. 1978 prací Principy, metody a problémy současné literární kritiky, DrSc. 1985 prací Marie Majerová aneb Román a doba.) Při studiu byl zároveň 1945–1948 redaktorem Rudého práva a Tvorby, 1949–1951 členem vedení dramaturgie Československého státního filmu. 1951 byl odtud z politických důvodů propuštěn a do 1953 se živil jako volný literát. Poté byl postupně vedoucím redaktorem a šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta (1953–1959), kde 1955–1968 redigoval edici Květy poezie, a šéfredaktorem měsíčníku Plamen (1959–leden 1968); vedl redakci beletrie v nakladatelství Svoboda (1968–1969) a řídil obnovený týdeník Tvorba (1969–1976). 1977 byl jmenován profesorem na katedře dějin umění a estetiky FF UK, externě však zde přednášel i v letech 1982–1984, kdy odešel do Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. Jako vedoucí zde působil od 1982 až po odchod do důchodu (1990).
 Publikoval od 1934 v Mladé kultuře, po konec 30. let přispíval verši a kulturními články do Studentského časopisu, v posledních letech války literárními a divadelními kritikami do Lidových novin a politickými články do ilegálního Rudého práva. V poválečném období postupně publikoval v Rudém právu, Tvorbě, Kytici, Divadelním zápisníku, Novém životě, Literárních novinách, Kulturní tvorbě, Plameni, Divadle, Divadelních novinách, Tvorbě (Kmeni), Scéně, Dikobrazu, Nové mysli, Literárním měsíčníku, a zejména v 60. letech i v zahraničních časopisech Voprosy literatury, Novyj mir (obojí Moskva), Sinn und Form (Berlín), Életes irodalom (Budapešť), Kürbiskern (Mnichov), L’Europa letteraria (Řím) a Démo-cratie nouvelle (Paříž). Po 1989 přispíval do Rudého práva a Haló novin. Svými pracemi (i básnickými) se podílel na několika sbornících a kolektivních publikacích. V období svých tvůrčích počátků používal pseudonymu Jiří Buřič, v 70. a 80. letech pseudonymu Nemicus, u kratších příspěvků a glos dlouhodobě užíval šifer JH, J. H., jhk, hk a jih.
 Na počátku 50. let vydal reportáže ze Sovětského svazu (Srdce světa), v 70. letech autobiografické vzpomínky dokumentující jeho raný osobní a světonázorový vývoj (Už jdem po ulici) a také výběr z celoživotní básnické tvorby (Co včera říkali jsme... ). Dlouhodobě se však Hájek věnoval především literární a divadelní kritice, historii a kulturněpolitické publicistice.
Jeho činnost kritická je soustředěna do několika knižních souborů (Literatura a život, Čas dramatu, Lidská situace, Letorosty aj.). Hájek se v ní orientoval na literaturu českou, slovenskou, sovětskou a německou (se zvláštním zaujetím psal např. o Bertoltu Brechtovi), a to nejen na prózu a poezii, ale i na drama, často interpretované rovněž z hlediska jevištního provedení. Psal nejen recenze, kritické stati, portréty spisovatelských osobností, přehledové úvahy či problémové studie, ale i ironizující glosy, a zejména útočné, osobně vyhrocované polemiky. Ačkoliv v obecné rovině Hájek často kladl na literaturu požadavky umělecké, ve své vlastní kritické praxi se soustřeďoval povětšinou k tematické a konfliktní osnově literárního díla či k mentalitě jeho postav, přičemž preferoval tradičnější literární i divadelní formy. V celku pak posuzoval dílo především prizmatem předpokládaných potřeb a cílů socialistické společnosti. V jeho ideologických nárocích a postojích se přitom vždy obráželo názorové klima doby a její dogmatické anebo liberalizující tendence. Vedle řady doslovů a předmluv byly nedílnou součástí Hájkovy kritické činnosti i referáty, s nimiž jako funkcionář Svazu československých spisovatelů vystupoval na nejrůznějších konferencích a v nichž zvlášť projevoval svůj direktivní přístup k oblasti kultury. Proměny dobového klimatu věrně odrážela také Hájkova celoživotně pěstovaná kulturněpolitická publicistika (např. soubor statí Mýtus a realita ledna 1968, v nichž je ostře posouzen kulturní, společenský a politický vývoj po lednu 1968).
Z marxisticky normativní představy společnosti a socialisticky zaměřené literatury vyrůstají i Hájkovy práce literárněhistorické. Se zjevným aktualizačním záměrem se zabýval českou realistickou tvorbou 19. a zejména 20. století (Boje o realismus) a jednotlivými osobnostmi s realismem souvisejícími (Josef Kajetán Tyl, Václav Šolc, Jarmila Glazarová, Géza Včelička, Karel Nový, T. Svatopluk). Vytrvale se vracel k dílu a osobnosti Marie Majerové: svým postupně se prohlubujícím poznatkům dal definitivní znění v monografii MarieMajerová aneb Román a doba. Převážně polemický charakter má kniha JaroslavHašek, pokus o monografický portrét spisovatele. Literárněhistorickou a kritickou činnost Hájek provázel marxisticky sebevědomými, leč vágně teoretizujícími úvahami o obecnějších problémech socialistické tvorby umělecké (K teorii socialistického umění) i kritické (Hovory o kritice, Teorie umělecké kritiky).

BIBLIOGRAFIE

Práce o literatuře: Generace na rozhraní (soubor článků, 1946); Josef Kajetán Tyl, básník revolučního roku 1848 (brožura, 1950); Srdce světa (RpRp 1950); Václav Šolc – pěvec probuzení českého pracujícího lidu (brožura, 1951); Národní umělkyně Marie Majerová: K tradicím české socialistické prózy (monografie, 1952); Marie Majerová – básnířka českého lidu (brožura, 1952); Tylova Tvrdohlavá žena, bojová hra revolučních let 1848–1849 (brožura, 1954); Jak pracovat s uměleckou literaturou (osvětově instruktážní text, 1954); Literatura a život (soubor článků a kritik, 1955); Čas dramatu (soubor článků a kritik, 1957); Problémy a výhledy dnešní prózy (přehledový referát, 1957); Osudy a cíle (soubor článků a kritik, 1961); Marie Majerová aneb Román a doba (monografie, 1962; přeprac. a rozšíř. 1982); Lidská situace (soubor článků a kritik, 1966); Mýtus a realita ledna 1968 (kulturněpolitické stati, 1970); Konfrontace (soubor článků a kritik, 1972); Letorosty (soubor portrétních článků a kritik, 1974); Už jdem po ulici (vzpomínky, 1976); Hovory o kritice (populárněvědné úvahy, 1978); Boje o realismus (studie, 1979); Co včera říkali jsme... (BB 1979); Různočtení (soubor článků a kritik, 1982); Jaroslav Hašek (monografie s ukázkami z díla, 1983); K teorii socialistického umění (soubor článků a statí, 1984); Teorie umělecké kritiky (učebnice, 1986); Divadlo na rozhraní (soubor článků a kritik, 1989); Za pravdu života (soubor článků, 1989).
Překlady
: F. Hölderlin: Torzo odkazu (výbor 1944, s F. Vrbou); F. Schiller: Loupežníci (1955, dopl. a upr. překlad O. Fischera); E. von Däniken: Zpět ke hvězdám (1992) + Kosmické lety ve starověku: Po stopách všemocných (1994); J. Goebbels: Deníky 1938 (1992); Hitlerův Mein Kampf: Z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka (výbor z díla, 1993, i ed.).
Příspěvky ve sbornících: Chvála slova (1940); Poezie za mřížemi (1946); Spisovatelé Antonínu Zápotockému (1958); Antonínu Sovovi – kytka polního kvítí z Pacova (1958); Pro a proti. Kritická ročenka ‘61, ‘62, ‘63 (1962, 1963, 1964); Franz Kafka (liblická konference, 1963); Zdeněk Nejedlý (1980); Strana a literatura (1981); Vědecký odkaz Otakara Zicha (1981); Estetika socialistickej spoločnosti (Bratislava 1982); Literatur der ČSSR 1945–1980 (Berlin 1985).
Uspořádal, vydal a redigoval: M. Majerová: Buď práci mír (výbor pro děti, 1950); J. K. Tyl: Strakonický dudák (1950) + Chudý kejklíř aneb Noční navštívení (1956); L. Suchý: Výbor z dramatického díla (1953); Rozlet (almanachy 1954, 1955; spolu s dalšími); Souvislosti a perspektivy prózy (1963, s F. Benhartem); E. F. Burian: Trosečníci z Cap Arcony (lit. úprava nedokončeného románu, 1965); Deset básní z Února (1968); M. Majerová: Povídky o lásce (výbor, 1974); V. Školaudy: Otevřený plamen (výbor, 1980); J. Frejka: Režie jako projev průbojného ducha (výbor 1980); F. X. Šalda: O věcech divadelních (výbor statí o dramatu a divadle, 1987); Divadlo nové doby: 1945–1948 (1990); spisy: F. Schiller: Spisy (1956–63, 3 sv.);

LITERATURA

Studie a články: V. Karfík: Nepřetržitost boje, Orientace 1966, č. 1 (ke kritické metodě J. H.); V. Just: Grossmanův "Antiúnor" 1958, DivN 2005, č. 11.
Recenze: Generace na rozhraní: J. Janů, Svobodné noviny 18. 5. 1946; J. Grossman, My 46, č. 28 * diskuse o knize Literatura a život: LitN 1956, č. 6 * Čas dramatu: S. Machonin, LitN 1957, č. 50; J. Vostrý, Květen 3, 1957/58, s. 393 * Problémy a výhledy dnešní prózy: J. Vohryzek, Květen 3,1957/58, s. 169; A. Haman, ČL 1958, s. 114; A. Jelínek, LitN 1958, č. 9; M. Suchomel, Věda a život 1958, č. 4 * Osudy a cíle: M. Jungmann, LitN 1962, č. 24 * Marie Majerová aneb Román a doba: E. Strohsová, LitN 1963, č. 12 * Lidská situace: M. Kundera, LitN 1967, č. 22 * Už jdem po ulici: J. Kliment, RP 24. 6. 1977; J. Škvorecký, Listy (Řím) 1977, č. 5, též in J. Š., Podivný pán z Providence a jiné eseje (1999) * Jaroslav Hašek: I. Bernštejnová, Voprosy literatury (Moskva) 1984, č. 5 * Teorie umělecké kritiky: R. Chmel, RP 24. 9. 1986; M. Červenka in sb. O divadle 2, únor 1987 (smz.), též in ČL 1990, s. 267 * Za pravdu života: J. Lopatka, LitN 1990, č. 28 * ed. Hitlerův Mein Kampf: E. Goldstücker, LitN 1994, č. 24.
K životním jubileím: J. Nejedlá, Tvorba 1979, č. 28; V. Procházka, RP 17. 7. 1989; J. Svoboda, Estetika 1989, s. 250.
Nekrology: jch (= J. Chuchma), MFD 14. 10. 1994; M. Jungmann, LitN 1994, č. 43; F. Cinger, RP 20. 10. 1994.

Autor hesla: Bohumil Svozil (1994)
Aktualizace hesla: 12. 6. 2006 (kb)
 
zpět na hlavní stranu