Milan SCHULZ

 Schulzovu celoživotní tvůrčí aktivitu vyznačuje žánrová různorodost. Do konce 60. let pěstoval příležitostně fejetonistiku a reportáž, především se však věnoval literárněkritické činnosti. Jako recenzent a kritik – věnující se zejména poezii – se po počátečním období ideologického přístupu k umění (O Vítězslavu Nezvalovi a jeho Zpěvu míru) postupně propracoval k estetickému chápání literatury a v rámci reformního proudu začal vystupovat proti schematismu v soudobé české literatuře. Záhy přešel i k problematice televize jako nového a společensky vlivného média. V glosách, článcích, souhrnnějších referátech i fejetonech sledoval její nejrůznější stránky, od jednotlivých pořadů až po záležitosti koncepční (stať Pět hříchů televizního smíchu ve sborníku Čtyřikrát o televizi). – Odbornou obeznámenost s českou literaturou a smysl kritika pro osobní i typologickou zvláštnost tvůrčích osobností Schulz spojil s vlastní tvůrčí invencí ve vlídně laděných parodiích na soudobou poezii, prózu i kritiku (Napalmanach). Jeho druhá sbírka básnických a prozaických textů z první poloviny 60. let (Ptáče a vědma) obsahuje vedle parodií rovněž verše a mikropovídky se širší společenskou tematikou, avšak i v nich je patrná Schulzova záliba v nápaditých lingvistických konstrukcích, humorně až satiricky vyhrocovaných neologismech a v pointách založených na jazykovém vtipu. Ačkoliv i po odchodu do emigrace se ve svých časopiseckých, a zejména rozhlasových příspěvcích rád vracel k fejetonistice a reportáži, jinak v jeho tvůrčí činnosti jednoznačně převážila politická publicistika zabývající se otázkami české i evropské společnosti.