Slovník české literatury po roce 1945
František GÖTZ
* 1. 1. 1894, Kojátky (u Vyškova)
† 7. 7. 1974, Praha
Literární historik a kritik
Narodil se v rodině hospodářského správce. V rodišti vychodil obecnou školu, v Bučovicích u Vyškova reálné gymnázium, kde maturoval v roce 1912. Po absolvování jednoročního učitelského kurzu v Brně postupně vyučoval na školách v Habrovanech, Rousínově a Brně, kde v letech 1918–1923 pracoval jako úředník zemské školní správy. Na zlomu válečných a poválečných let se představil jako divadelní a literární kritik, v roce 1921 se stal zakládajícím členem brněnské Literární skupiny a spolutvůrcem jejího programu. Roku 1923 se přestěhoval do Prahy; zprvu pracoval jako lektor, od roku 1927 jako dramaturg Národního divadla. V letech 1944–1947 byl uměleckým ředitelem Městských divadel pražských. Po návratu do Národního divadla postupně působil od roku 1947 do roku 1948 ve funkci šéfa činohry, poté dva roky jako náměstek uměleckého ředitele a posléze v období let 1965–1969 jako šéfdramaturg. Souběžně byl od roku 1946 profesorem a do roku 1957 i vedoucím katedry dramaturgie a divadelní vědy na DAMU, kde v období 1949–1950 a 1952–1953 zastával funkci děkana. V roce 1960 byl obor převeden na FF UK, kde působil až do roku 1969, respektive do roku 1971 (jako profesor konzultant), kdy odešel do důchodu. – Byl manželem dramatičky a překladatelky divadelních her Joži Götzové (roz. Thelenová, 1898–1989) a otcem herečky, spisovatelky a překladatelky Evy Klenové (1924–1998).
Publikoval od roku 1917. Dlouhodobou a zvláště intenzivní spolupráci navázal s deníkem Národní osvobození, pro nějž v letech 1924–1939 a znovu pak v období 1945–1948 soustavně psal literární kritiky. Jinak postupně přispíval do Lípy, Nivy, Socialistické budoucnosti, Moravskoslezské revue (Ostrava), Hosta, Pásma, Rozprav Aventina, Panorámy, Literárního světa, Národních listů,
Literárních novin, Čteme, Lidových novin, Národního a Stavovského divadla, Národního divadla aj. a od počátku padesátých let do
Nového života,
Divadla, Literárních novin, Divadelních novin a nejrůznějších denních listů. Redigoval časopisy: Host (1921–1927, s přestávkou 1925–1926; v roce 1922 spolu s Čestmírem Jeřábkem, později i se
Lvem Blatným,
Zdeňkem Kalistou a A. C. Norem), Literární svět (1927–1928, s Jiřím Ježkem), Národní a Stavovské divadlo (1926–1929), pokračování Národní divadlo (1930–1943). Řídil knižnice Pražské saturnálie (1924) a Knihovna Hosta (1925). Je autorem původních dramat, dramatizací děl světové literatury a námětů ke dvěma filmům (Okouzlená, 1942, r. Otakar Vávra; V horách duní, 1946, r. Václav Kubásek ve spolupráci Josefem Machem). Věnoval se i románové tvorbě. Časopisecké a novinové recenze často publikoval pod šiframi F. G., Fr. G., G.
Götz reprezentoval univerzální tvůrčí typ. Jeho od mládí projevované literární ambice sice na čas ustoupily tvorbě kritické, pro potřeby soudobého jeviště však dramatizoval klasické prózy českých i světových spisovatelů, upravoval překlady divadelních her a posléze sám vystoupil i jako dramatik. Psal filmové scénáře a ve zralém věku vydal několik románů (převážně s divadelní tematikou). Těžiště Götzovy tvůrčí aktivity ovšem vždy spočívalo v kritice. Zpočátku pěstoval kritiku nejen literární, ale i divadelní, které však po příchodu do Národního divadla zanechal a divadelní problematice propříště věnoval především souhrnnější úvahy o soudobém dramatu či českém divadelnictví (Boj o český divadelní sloh). Po druhé světové válce se soustředil k monografickým pojednáním o výrazných osobnostech českého dramatu a divadla (Jaroslav Kvapil) i herectví (Zdeněk Štěpánek, Vlasta Fabiánová).
Götzovy literární i divadelní kritiky se vyznačovaly přehlednou stavbou, argumentativní povahou kritického referátu, ústícího v nerozkolísaný souhrnný soud, a stálým směřováním k ucelenějšímu portrétu autora posuzovaného díla. Menší pozornost již věnoval péči o pevná a sourodá estetická a metodologická východiska. Stejně jako se v Götzově slovesném projevu mísila terminologická přesnost, výstižnost a jadrnost vyjádření s verbalismem, i v jeho celkovém kritickém postoji se postupně či současně prosazovala různorodá hlediska kritiky dojmové, psychologické, sociologické, ideografické a nejrůznější myšlenkové dobové podněty. Zřetelné je kritikovo úsilí o včlenění recenzovaných děl do širších literárních tendencí, o klasifikaci celkové literární situace, o odhalování společensko-duchovních procesů, které tvorba v sobě zračí, jimž pasivně podléhá, anebo naopak vzdoruje či má vzdorovat. S tím souvisejí Götzovy vytrvalé pokusy stavět před literaturu varovné výzvy či perspektivy náležitého usilování. Již v publikaci Anarchie v nejmladší české poezii, zhodnocující stav české literatury těsně po první světové válce z hlediska eticko-sociálního, usoudil, že roztříštěnost tehdejší poezie je výrazem dezintegrace doby a jejího nihilismu; vykoupení z krize doby i literatury spatřoval v „poezii sociální víry“ (Josef Hora, Jaroslav Seifert aj.). Obdobně jako F. X. Šalda, ke kterému se jako k učiteli hlásil, zdůrazňoval povinnost literatury překonávat hodnotový a duchovní chaos doby, směřovat k totálnímu pohledu na skutečnost a napomáhat sjednocení světa i člověka. V knize Jasnící se horizont přinesl (vedle série portrétů českých básníků od devadesátých let 19. století po dvacátá léta století následujícího) i úvahy, vyjadřující naději na zrod nového evropského duchovního řádu. Pesimističtěji vyzněla Tvář století, věnovaná analýzám evropské literatury a duchovní atmosféry. Svorníkem výkladu se zde stal deprimující pojem tzv. lidské depersonalizace, označující člověka zbaveného jistoty a vnitřní soudržnosti. V Básnickém dnešku se Götz vrátil k české literatuře a soudobou literární produkci utřídil a zhodnotil podle stupně, v jakém je tvůrce schopen zintegrovat skutečnost v celistvý obraz. Věcně a bez násilných konstrukcí je založena knižní studie Český román po válce, usilující o typologii románové tvorby třicátých let. Nejcennější z Götzových monografií je portrétní studie F. X. Šalda, která se jako vůbec první ucelená šaldovská monografie pokusila položit reálné základy k periodizaci a rámcovému objasnění jeho tvorby. Pojmovou vágností a odtažitostí výkladu naproti tomu trpí monografie Václav Řezáč, psaná v druhé polovině padesátých let z hlediska kritikem čerstvě osvojovaného marxistického historismu. Ze svého někdejšího působení odborného učitele vytěžil na počátku dvacátých let popularizační publikace pro školní a jiné účely (Stručné dějiny literatury české, Novodobá literatura česká ve škole, Úvod do poezie), v souvislosti s vysokoškolskou činností v padesátých a šedesátých letech pak napsal řadu skript z teorie a dějin českého i světového dramatu.
Götzovy literární i divadelní kritiky se vyznačovaly přehlednou stavbou, argumentativní povahou kritického referátu, ústícího v nerozkolísaný souhrnný soud, a stálým směřováním k ucelenějšímu portrétu autora posuzovaného díla. Menší pozornost již věnoval péči o pevná a sourodá estetická a metodologická východiska. Stejně jako se v Götzově slovesném projevu mísila terminologická přesnost, výstižnost a jadrnost vyjádření s verbalismem, i v jeho celkovém kritickém postoji se postupně či současně prosazovala různorodá hlediska kritiky dojmové, psychologické, sociologické, ideografické a nejrůznější myšlenkové dobové podněty. Zřetelné je kritikovo úsilí o včlenění recenzovaných děl do širších literárních tendencí, o klasifikaci celkové literární situace, o odhalování společensko-duchovních procesů, které tvorba v sobě zračí, jimž pasivně podléhá, anebo naopak vzdoruje či má vzdorovat. S tím souvisejí Götzovy vytrvalé pokusy stavět před literaturu varovné výzvy či perspektivy náležitého usilování. Již v publikaci Anarchie v nejmladší české poezii, zhodnocující stav české literatury těsně po první světové válce z hlediska eticko-sociálního, usoudil, že roztříštěnost tehdejší poezie je výrazem dezintegrace doby a jejího nihilismu; vykoupení z krize doby i literatury spatřoval v „poezii sociální víry“ (Josef Hora, Jaroslav Seifert aj.). Obdobně jako F. X. Šalda, ke kterému se jako k učiteli hlásil, zdůrazňoval povinnost literatury překonávat hodnotový a duchovní chaos doby, směřovat k totálnímu pohledu na skutečnost a napomáhat sjednocení světa i člověka. V knize Jasnící se horizont přinesl (vedle série portrétů českých básníků od devadesátých let 19. století po dvacátá léta století následujícího) i úvahy, vyjadřující naději na zrod nového evropského duchovního řádu. Pesimističtěji vyzněla Tvář století, věnovaná analýzám evropské literatury a duchovní atmosféry. Svorníkem výkladu se zde stal deprimující pojem tzv. lidské depersonalizace, označující člověka zbaveného jistoty a vnitřní soudržnosti. V Básnickém dnešku se Götz vrátil k české literatuře a soudobou literární produkci utřídil a zhodnotil podle stupně, v jakém je tvůrce schopen zintegrovat skutečnost v celistvý obraz. Věcně a bez násilných konstrukcí je založena knižní studie Český román po válce, usilující o typologii románové tvorby třicátých let. Nejcennější z Götzových monografií je portrétní studie F. X. Šalda, která se jako vůbec první ucelená šaldovská monografie pokusila položit reálné základy k periodizaci a rámcovému objasnění jeho tvorby. Pojmovou vágností a odtažitostí výkladu naproti tomu trpí monografie Václav Řezáč, psaná v druhé polovině padesátých let z hlediska kritikem čerstvě osvojovaného marxistického historismu. Ze svého někdejšího působení odborného učitele vytěžil na počátku dvacátých let popularizační publikace pro školní a jiné účely (Stručné dějiny literatury české, Novodobá literatura česká ve škole, Úvod do poezie), v souvislosti s vysokoškolskou činností v padesátých a šedesátých letech pak napsal řadu skript z teorie a dějin českého i světového dramatu.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o literatuře: Stručné dějiny literatury české (1920; 1. přeprac. 1922; 2. přeprac. 1946; 3. přeprac. 1947); Novodobá literatura česká ve škole (1920; 1. přeprac. 1921; 2. přeprac. 1924; 3. přeprac. 1927; 4. přeprac. 1947); Anarchie v nejmladší české poezii (kritiky, 1922); Úvod do poezie (1923; přeprac. s titulem Cesta k našim básníkům, 1933); Jasnící se horizont (EE 1926); Krátke dejiny literatúry česko-slovenskej (1926 s K. Polmanem); Tvář století (EE 1929); Básnický dnešek (kritiky, 1931); Zrada dramatiků (EE 1931); Padající hvězdy (R 1932); Osudná česká otázka (E 1934); Boj o český divadelní sloh (studie, 1934); Český román po válce (studie, 1936); Muž bez vlasti (R 1936); F. X. Šalda (monografie, 1937); První rota (D 1938, i prem.); Soupeři (D 1940, i prem.); Paní našich snů (R 1942); Světelný gejzír (D 1943); Na předělu (kritiky, 1946); Jaroslav Kvapil (monografie, 1948); Vývoj světového dramatu (skripta, 1950); Dějiny zahraničního divadla po Velké francouzské revoluci (skripta, 1951); E. F. Burian. Život bohatě naplněný (propagační nakl. tisk 1954); Václav Řezáč (monografie, 1957); Divadlo od 90. let k dnešku (skripta, 1959); Teorie dramatu (skripta, 1959); Národní umělec Zdeněk Štěpánek (monografie, 1962); Vlasta Fabianová (monografie, 1963); Obrazy z dějin světové kritiky (skripta, 1964); F. X. Šalda (studie, 1994; přetisk ze sborníku O literární českou kritiku).Výbor: Literatura mezi dvěma válkami (1984, ed. J. Brabec a M. Chlíbcová, pod jm. M. Chlíbcové).
Příspěvky ve sbornících: O českou literární kritiku (1940); Theater – Divadlo (1965).
Úprava: G. Flaubert – G. Baty: Paní Bovaryová (1938); C. Goldoni: Loď do Smyrny (1943).
Dramatizace: Sestřenice Běta (1936, i prem., podle H. de Balzaka); Malostranská humoreska (1942, i prem.; přeprac. 1948, podle povídky J. Nerudy Figurky); scénicky: Idiot (1928) + Běsi (1929) + Výrostek (1934, vše podle F. M. Dostojevského).
Překlady: E. O’Neill: Chlupatá opice (1934, s J. Schubertovou); G. Hauptmann: Kolega Crampton (1940).
Ostatní práce: Tatíček osvoboditel. K 70. narozeninám našeho prezidenta (1920).
Uspořádal a vydal: Sborník Literární skupiny (1923, s dalšími); Nové české divadlo 1930–1932 (sb., 1932, s M. Ruttem); Národní divadlo k svému padesátému výročí (sb., 1933); J. Chaloupka: Poslední melodie. Verše z pozůstalosti (1938); České umění dramatické 1. Činohra (slovníková příručka, 1941, s F. Tetauerem); Václav Vydra (sborník k 70. narozeninám, 1946); Tam a zpátky: 15 próz o první světové válce (1964).
LITERATURA
Studie a články: Š. Vlašín in sb. K tradicím moderní české lyriky (Václavkova Olomouc 1967; 1970); J. Brabec (podepsáno M. Chlíbcová): doslov, in Literatura mezi dvěma válkami (1984); N. Macurová: Francouzské kulturní podněty v teoretických sporech počátku 20. let, ČL 1986, č. 2; E. Jelínková: František Götz a počátky Literární skupiny, in Echa expresionismu (2010); J. Strakoš: Trampoty dona Götze, in O české literatuře, kritice a historii (2012); Z. Malá: Rozrůzněná avantgarda, ČL 2013, č. 1; Z. Malá: Recepce francouzského unanimismu v české avantgradě, Svět literatury 2013, č. 48; J. Wiendl: Eklektická syntéza a iluze v díle Františka Götze, in Hledači krásy a řádu (2014); Z. Říhová: „Nothing is Certain“. Czech Post-War Literature Between the Avant-Garde and Expressionismus, Central Europe 2016, č. 2.Recenze: Anarchie v nejmladší české poezii: A. M. Píša, Host 1, 1921/22, č. 10–11; F. X. Šalda, Tribuna 1922, č. 117; M. Rutte, Národní listy 9. 6. 1922; A. Novák, LidN 28. 5. 1922; F. S., PL 22. 10. 1922; R (= A. Rambousek), Česká osvěta 1922/1923, č. 17 * Jasnící se horizont: B. V. (= B. Václavek), RP 12. 12. 1926; P. Eisner, Prager Presse 7. 12. 1926; J. M. Augusta, Lumír 1926/1927, č. 9; J. Matouš, Nové Čechy 1926/1927, č. 8; F. X. Šalda, Tribuna 1927, č. 1 * Tvář století: A. M. Píša, PL 17. 10. 1929; B. Václavek, ReD 3, 1929/30, č. 9; K. Bittner, Slavische Rundschau 1931, č. 3 * Básnický dnešek: AMP (= A. M. Píša), PL 13. 12. 1931 * Padající hvězdy: M. Rutte, Prager Rundshau 1932, č. 6; P. Eisner, Prager Presse 13. 11. 1932, příl. Dichtung und Welt * Cesta k našim básníkům: J. V. Sedlák, Venkov 18. 1. 1934 * O český divadelní sloh: J. Frejka, Panoráma 1934, č. 4; -jen-, Česká osvěta 1934/1935, č. 2 * Český román po válce: Nepodepsáno, Ranní noviny 26. 8. 1936; J. V. Sedlák, Venkov 21. 7. 1936; P. Eisner, Prager Presse 4. 7. 1936; b, Studentský časopis 1936/1937, č. 2 * F. X. Šalda: V. P. (= V. Pekárek), U 1937, č. 4; A. M. Píša, PL 14. 5. 1937; J. Pašteka, Slovenská literatúra 1968, č. 5 * Na předělu: P. H. Toman, Rovnost 17. 7. 1946; P. Kypr, My 46, 1946, č. 31; kd (= E. Konrád), Svobodné noviny 13. 6. 1946; J. Hájek, RP 22. 10. 1946; B. Březovský, Národní osvobození 4. 9. 1946; jšk (= J. Š. Kvapil), Naše doba 53, 1946/47, č. 9; J. Morávek, MF 4. 2. 1947 * Novodobá literatura česká ve škole: cd (= J. Hrabák), Robnost 5. 7. 1947 * Václav Řezáč: F. Všetička, Tvorba 1957, č. 36; V. Šašek, VP 5. 8. 1957; -gs- (= O. Sus), HD 1957, č. 10; J. Opelík, Kultura 1957, č. 41; V. Válek, SPFFBU 1957, č. 4, řada literárněvědná; P. Blažíček, Květen 3, 1957/1958, č. 6; B. Truhlář, Slovenská literatúra 1958, č. 2; M. Koukalová, Literatura ve škole 1958, č. 2; F. Buriánek, LitN 1958, č. 2 * Zdeněk Štěpánek: M. Obst, DivN 1960/1961, č. 24; SH, Krásná literatura 1962, č. 2; A. Závodský, SPFFBU 1964, č. 11, řada literárněvědná * Vlasta Fabiánová: J. Kopecký, Divadlo 1964, č. 1 * Literatura mezi dvěma válkami: M. Blahynka, Tvorba 1987, příl. Kmen, č. 12; L. Soldán, LM 1985, č. 10; J. Taufer, RP 18. 1. 1986; E. Taxová, ČL 1985, č. 6; L. Vacina, Pochodeň 14. 3. 1985; E. Š., NK 1985, č. 7; M. Kresánková, Slovenská literatúra 1987, č. 1.
Rozhovory: Nepodepsáno, Světozor 1934, č. 50; V. Müller, LD 8. 1. 1969.
K životním jubileím: F. Stuchlý, LD 31. 12. 1953; M. Stehlík, LitN 1954, č. 1; (RP), RP, 1. 1. 1954; V. Cach, Divadlo 1954, č. 1; jtg (= J. Träger), SvSl 31. 12. 1958; F. Černý, LitN 1959, č. 1; J. Š. (= J. Švehla), Práce 30. 12. 1963; F. Černý, LitN 1964, č. 1; V. Müller, LD 29. 12. 1968; R. Schams, ČJL 1968/1969, č. 6; J. Kopecký, DivN 1968/1969, č. 8; J. Císař, RP 2. 1. 1969; A. Závodský, Rovnost 4. 1. 1969; B. Robeš, Zprávy Muzea Vyškovska 1969, č. 79; Š. Vlašín, Tvorba 1974, č. 1; Š. Vlašín, ČL 1974, č. 2; V. Pekárek, LM 1974, č. 1; F. Černý, Tvorba 1974, č. 1; Z. Zapletal, ČJL 1974/1975, č. 1; B. Kraus, Štafeta 1975, č. 1; F. Černý, Tvar 1994, č. 1; vl (= Š. Vlašín), Naše pravda 1999, č. 26; J. Martinec, Obrys – Kmen 2000, č. 32.
Nekrology: -mV- (= M. Vojta), Tvorba 1974, č. 29; vm (= V. Müller), SvSl 10. 7. 1974; (kr), LD 12. 7. 1974; J. Flíček, LD 16. 7. 1974.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis: J. Kirschnerová 1981; dodatky neuspořádány).
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografické databáze ÚČL AV ČR
Literární archiv Památníku národního písemnictví
Databáze Obce překladatelů
Databáze českého uměleckého překladu
Autor hesla: Bohumil Svozil (1995)
Aktualizace hesla: 12. 12. 2019
(eb)
Aktualizace bibliografie: 12. 12. 2019
(eb)