Ludvík VACULÍK
Narodil se v rodině tesaře. Obecnou školu a tři ročníky měšťanské školy
vychodil v Brumově, čtvrtý ročník ve Valašských Kloboukách. Poté se stal „mladým mužem“ Baťovy školy práce, pracoval v Baťových závodech ve Zlíně a ve Zruči nad Sázavou (1941–1946) a souběžně studoval odbornou dvouletou obuvnickou školu (1941–1943) a obchodní školu pro zahraniční obchod (1944–1946). Od roku 1946 byl studentem politicko-novinářské fakulty Vysoké školy politické a sociální v Praze; absolvoval v roce 1950 (Ing.). Koncem studií a po absolutoriu byl vychovatelem v učňovském internátu Sdružených bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (1948–1950) a Československých závodů těžkého strojírenství v Praze (1950–1951); tato zkušenost se stala východiskem jeho prózy Rušný dům. Po dvouleté vojenské prezenční službě byl zaměstnán jako redaktor v oddělení politické literatury nakladatelství Rudé právo (1953–1957) a v zemědělském týdeníku Beseda venkovské rodiny (1957–1958). Roku 1958 přešel do Československého rozhlasu, vysílání pro mládež, kde mj. spoluvytvářel cykly reportážních pořadů a pořadů o problémech dospívající mládeže Mikrofon mladých a Včera mi bylo patnáct. V září 1965 přijal místo v redakci
Literárních novin (později
Literární listy, Listy), kde se věnoval společensko-politické publicistice a měl značný podíl na vyhrocení jejich kritického charakteru. Z Vaculíkových veřejných vystoupení v druhé polovině šedesátých let dosáhly největšího ohlasu jeho diskusní příspěvek na
IV. sjezdu SČSS (červen 1967, zde) a manifest Dva tisíce slov, otištěný v Literárních listech (červen 1968, zde) a několika denících (Mladá fronta, Zemědělské noviny aj.). Z hlediska Vaculíkova osobního světonázorového vývoje znamenaly oba projevy zásadní rozchod s komunistickou ideologií, kterou sdílel – se stále se stupňujícími výhradami – od druhé poloviny čtyřicátých let. Roku 1969 byly
Listy
zakázány a Vaculík si zvolil svobodné povolání. V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy nesměl oficiálně publikovat, se výrazně podílel na zrodu a rozvoji samizdatu; roku 1973 založil Edici
Petlice, jednu z hlavních samizdatových edic, v níž pak do roku 1989 postupně vydal na čtyři sta titulů. Od počátku normalizačního období byl za tuto organizační a vydavatelskou činnost perzekvován a pravidelně vyslýchán Státní bezpečností. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Jako osobitý a nesmlouvaný glosátor se do společenského života i do literatury mohl vrátit až po listopadu 1989.
Jeho manželka Marie Vaculíková (*1925, roz. Komárková) vydala pod jménem Madla Vaculíková dvě knihy korespondence s básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem pod titulem Drahý pane Kolář... (1994; 1999); syn Ondřej Vaculík (*1954) je publicista, autor prózy Stavební deník (1990), v letech 1994–1999 působil jako zástupce šéfredaktora Literárních novin, nyní je publicistou (zejména rozhlasovým) ve svobodném povolání.
V samizdatové Edici Petlice vydal knihy Morčata (1973), Český snář (1981), Milí spolužáci (sv. 1, Kniha indiánská, 1981; sv. 2, Kniha dělnická, 1986); Jaro je tady (1988) a Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského (1989); v Pražské imaginaci fejetony z roku 1988 Srpnový rok (1989). Uspořádal samizdatové sborníky O čem bych psal, kdybych měl kam (1974, k šedesátinám Bohumila Hrabala); Blahoslavení čistého srdce (přednášky, kázání a články Jana Šimsy, 1978); Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (1978, s Jiřím Grušou a Milanem Uhdem); Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981) a čtyři soubory Československý fejeton/fejtón 1975–76, 1976–77, 1977–78, 1978–79 (Petlice 1976–1979). Přispěl do sborníků Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971); Karlu Kosíkovi k padesátinám (1976); Jan Patočka. První skica k podobizně (1977), Dějiny a současnost (1978), Chvála bláznovství (1979, k padesátinám Jana Trefulky), Jakémusi Alexandru K. (1979, věnováno Alexandru Klimentovi), Nad procesem (1980), Fejetony zdarma, ne však bez prospěchu (1980), K 75. narozeninám prof. Dr. Václava Černého (1980), Z pěstiček zaťatých (1982, k šedesátinám Jana Skácela); Písačky pro Dominika Tatarku (1983), Danny je náš (1984, k 60. narozeninám Josefa Škvoreckého), Slovo a svědectví (1984, k 55. narozeninám Jana Šimsy); Dvě eseje a deset fejetonů (1986); Karlu Srpovi k padesátinám (1987), Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřicetinám se zpožděním dvou let (1987), Světlá lhůta (k 50. narozeninám Jiřího Gruši, 1989), Praha 1989 (1989), JK 75 (1989, věnováno Jiřímu Kolářovi) aj.
Široká, trvalá a žánrově rozmanitá je Vaculíkova spolupráce s Československým, posléze Českým rozhlasem (četba na pokračování, fejetony, rozhovory, besedy, nahrávky písní s cimbálovou muzikou Jana Rokyty aj.). V roce 1993 vyšla v Supraphonu hudebně-literární kazeta Ludvíka Vaculíka radosti radosti, na níž čte vlastní fejetony a zpívá lidové písně. Jako příloha knihy Polepšené pěsničky (2006) vyšlo CD, na němž Ludvík Vaculík zpívá s muzikou Technik. – Česká televize natočila čtyřdílný seriál Valašský snář (1999, sc. + Břetislav Rychlík, r. B. Rychlík) a cyklus Ilustrované fejetony Ludvíka Vaculíka (2003, r. Břetislav Rychlík). – Fejetony z konce 60. let podepisoval šifrou √1.
Za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv mu byl v roce 1996 propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. – V roce 1975 získal Cenu Egona Hostovského za román Morčata, v roce 1987 získal Cenu Jaroslava Seiferta za fejetonistickou tvorbu, v roce 1997 německou Cena míru Ericha Marii Remarqua, v roce 2002 Cenu Karla Čapka za vzácně návaznou a osobitě provokativní fejetonistickou a beletristickou tvorbu a v roce 2011 Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2008 se stal laureátem Státní ceny za literaturu.
Těžiště
Vaculíkova díla spočívá ve fejetonistice a v prózách pohybujících se na pomezí osobního zážitku a fikce. Pro jeho tvůrčí směřování se stala charakteristickou již kniha Rušný dům, těžící ze zkušenosti vychovatele v učňovském internátu: ve shodě s dobovým pojetím beletrie byla koncipována jako didaktický obraz „života kolem nás“, souběžně ji však autor vyostřil do polemiky s bezduchými představami o výchově tzv. socialistického člověka. Nezastřeně autobiografickou inspiraci má následující román z poloviny šedesátých let Sekyra. V několika prolínajících se časových rovinách rozvíjel vypravěčovo neúprosné a bolestné vyrovnání se s otcovými, a především s vlastními politickými iluzemi, s komunistickou vizí cesty k nové společnosti; oporou při autorově hledání lidské identity se zde stal návrat k pravdě a jistotě rodné valašské krajiny a tradice. Dosaženou výraznost stylu, opřenou zejména o zvláštnosti syntaxe, jadrnou metaforiku a významovou zkratku, Vaculík potvrdil také v modelovém románu Morčata, jímž se překvapivě přiblížil experimentující větvi české prózy druhé poloviny šedesátých let, utvářející pitvorně jinotajné, vystupňovaně fiktivní světy a pojednávající o temných agresivních silách ovládajících náš život. Vaculíkovo nejvlastnější zacílení naproti tomu potvrdila a dovršila jeho próza Český snář, v níž autor s živelností zdánlivě nespoutanou sloučil do žánrově obtížně charakterizovatelného tvaru deníkové záznamy, vzpomínky, fejetonisticky laděné úvahy i prvky románové. Beletristickou výpravnost a hravost tu tak spojil s nezadržitelnou touhou po pravdivosti, autenticitě osobní výpovědi. Zpodobil nejen jeden rok vlastního života, ale přinesl i obecnější obraz české společnosti na konci sedmdesátých let viděné zevnitř disidentského prostředí, zároveň legendarizovaného i deheroizovaného. Autobiografický zdroj a deníkový základ má také román Jak se dělá chlapec, situovaný na přelom osmdesátých a devadesátých let a autorem stylizovaný jako literární polemika s románem
Lenky Procházkové Smolná kniha. Disidentské prostředí zde poněkud ustupuje do pozadí a jádro díla spočívá v popisu a analýze vypravěčova soužití a drásavého rozchodu s dlouholetou partnerkou, marného úsilí po udržení kontaktu se synem, který se z tohoto vztahu zrodil, a v tíživém tázání po možnosti překročit konečnost lidského života. Na někdejší deníkové záznamy a později citace dopisů autora a jeho přátel se spoléhá objemný svazek Milí spolužáci!, který otvírá ztěžkle dokumentární průhled do Vaculíkova dětského, baťovského a těsně poválečného období. Skromnější rozsah, leč větší hutnost má svazek korespondence se slovenským prozaikem Ivanem Kadlečíkem (Poco rubato) a s chartistou a evangelickým teologem Janem Šimsou (Vážený pane Mikule). Pozoruhodný průhled do komunikace mezi samizdatovým vydavatelem a jeho exilovým partnerem, zakladatelem Nadace Charty 77, nabízí soubor Vaculíkovy Korespondence s Františkem Janouchem.
Deníkový princip charakterizuje komponovanou prózu Cesta na Praděd, jejíž základ napsal autor v šedesátých letech jako redaktor Literárních novin. Reportážní záznamy z „putování koňmo“ jsou prokládány citacemi z historických dokumentů, ale též (vaculíkovsky jinotajnou) erotickou novelou a osobními pohledy do situace v redakci „Literárek“. Na půdorysu deníkových zápisků, v nichž se zrcadlí veřejné dění, je vystavěn bilanční soubor Hodiny klavíru, zpodobující období rozpadu redakce polistopadových Literárních novin.
Autobiografickou inspiraci sugeruje i Loučení k panně, román o setkání stárnoucího spisovatele s poslední, „panenskou“ láskou.
Důležitou součástí Vaculíkovy tvůrčí činnosti je tvorba fejetonistická, trvale rozvíjená od konce šedesátých let až po dnešek a ve výběru shrnutá do souborů a výborů Jaro je tady, Srpnový rok, Stará dáma se baví, Nad jezerem škaredě hrát, Poslední slovo, Dřevěná mysl, Tisíce slov, Říp nevybuchl a Další tisíce. Vaculíkovy krátké fejetony jsou povětšině zaměřeny občansky, společensky a politicky, v sedmdesátých a osmdesátých letech se staly nástrojem ostré kritiky normalizačního režimu, v zásadě však nejsou pouhou kronikou či komentářem doby, ale spíše zkratkovými, osobně vyhrocovanými úvahami nad její problematikou, vedenými zdravým selským rozumem. Vedle jazykové vynalézavosti, formulační jadrnosti a humoru sbližuje Vaculíkovy fejetony s jeho prózami i častý poukaz k přírodnímu dění jako samostatné, nezastupitelné hodnotě a směrodatnému východisku smysluplného chodu života a společenského pořádku.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a publicistika: Na farmě mládeže (RpRp 1958); Rušný dům (P 1963); Vidět svět novýma očima (rozhl. pořady, 1965, ed. J. Branžovský); Sekyra (R 1966); Morčata (R, Toronto 1977; 1991); Český snář (P deníková, Toronto 1983; 1990); Milí spolužáci! (deníky a dopisy z let 1939–1949, obsahuje: Kniha indiánská, Kniha dělnická, Kniha studentská; první a druhá část Kolín n. R. 1986, společně s třetí částí 1995); Jaro je tady (FF, Kolín n. R. 1988; 1990); Srpnový rok (FF 1990); Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského (parodistické písně, 1990); Stará dáma se baví (FF 1991); Jak se dělá chlapec (R 1993); Nad jezerem škaredě hrát (FF z let 1990–95, 1996, ed. J. Slomek); Nepaměti. 1969–1972 (1998); Cesta na Praděd (R 2001); Poslední slovo (FF 2002); Loučení k panně (R 2002); Polepšené pěsničky (P vzpomínková, zpěvník s CD, 2006); Hodiny klavíru (P deníková, 2007); Dřevěná mysl (FF 2008); Petr má medvěda nebo co (P pro děti, 2008); Tisíce slov (FF 2008); Koza na trati (FF 2011); Říp nevybuchl (FF 2012); Další tisíce (FF 2015).Korespondence: Poco rubato (s Ivanem Kadlečíkem z let 1969–1989, Bratislava 1994); Vážený pane Mikule (s Janem Šimsou, dopisy z let 1967-88, 2003); Korespondence Janouch–Vaculík (dopisy z let 1979–1994, 2012).
Příspěvky ve sbornících: Egon Hostovský (Toronto 1974); Hlasy z domova 1975 (Kolín n. R. 1976); Uzel pohádek (něm. s tit. Die Zauberwurzel, Mnichov 1978; česky 1991); Politický vězeň Jiří Lederer (Kolín n. R. 1978); Jan Patočka – osobnost a dílo (Kolín n. R. 1980); ...a co si o tom myslíte vy? (Mnichov 1986); Jaro 1968. Čítanka pro děti a mládež (Kolín n. R. 1988); Benefice (Toronto 1990); Česká vize (Brno 2009).
Uspořádal a vydal: Československý fejeton/fejtón 1975–76 (1990, též přisp.); Čára na zdi (Kolín n. R. 1977, též přisp.); Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (Toronto 1980; s J. Grušou, M. Uhdem a J. Lopatkou, též přisp.); Sólo pro psací stroj (Kolín n. R. 1984, též přisp.); Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991).
LITERATURA
Studie a články: I. Klíma: Žert a Sekyra, Orientace 1967, č. 1-2; V. Havel: předmluva, in A Cup of Coffee with my Interrogator (výbor z FF, London 1987); V. Karfík: Deník jako román, ČL 1990, č. 3; K. Chvatík: Snář Ludvíka Vaculíka, A - almanach autorů 1991, č. 3; P. Janoušek: Román proti románu. Vaculík v. Procházková, Tvar 1994, č. 16, též in sb. Literatura v literatuře (1995); L. Lederbuchová: Ludvík Vaculík, Český snář. Román v kritické reflexi, Český jazyk a literatura 1999, č. 1/2; Z. Šanda: Etický princip v románech-denících L. Vaculíka, Svět literatury 1999, č. 18; F. Štícha: Za hranice gramatičnosti. Ludvík Vaculík a Václav Böhmsche, Naše řeč 2004, č. 4; E. Sokol(ová): Vaculík & Procházková: Czech sexual poetics or polemics?, Slovo a smysl 2005, č. 3; P. Kosatík: Hlavní vaculíkovská otázka, LidN 22. 7. 2006; J. Končelík: Dva tisíce slov, Soudobé dějiny 2008, č. 3/4; P. Kosatík: Nechci se dohodnout, Respekt 2010, č. 18; B. Chybová: Český snář objektivem vypravěčova fotoaparátu, Slovo a smysl 2010, č. 14; J. Bolton in Světy disentu (2015).
Recenze:
Rušný dům: M.
Jungmann, LitN 1963, č. 14; J. Opelík, KT 1963, č. 17 (k tomu polemika M. Jariš, KT 1963, č. 26 a J. Opelík, KT 1963, č. 28); M. Suchomel, HD 1963, č. 5; H. Kosáková, RR 2012, č. 87 * Sekyra: J. Opelík, HD 1967, č. 3, též in Nenáviděné řemeslo (1969); M. Jungmann, Slovenské pohľady (Bratislava) 1968, č. 1, též in Obléhání Tróje (1969); V. Černý, HD 1968, č. 3, též in Tvorba a osobnost 1 (1992); J. Lopatka, Sešity pro mladou literaturu 1968, č. 21, též in Slovenské pohľady (Bratislava) 1968, č. 6, též in Předpoklady tvorby (1991); A. Haman, Plamen 1968, č. 7; J. Pechar in Nad knihami a rukopisy (1996); M. Suchomel in Literatura z času krize (1992) * Morčata: P. Tigrid, Svědectví (Paříž) 1971, č. 42; A. J. Liehm, Listy (Řím) 1974, č. 4; J. Vohryzek, LitN 1991, č. 47; J. Pechar, LitN 1992, č. 6; J. Vohryzek, LitN 1992, č. 10 * Český snář: J. Pechar in Nad knihami a rukopisy (1997), též in Obrys (Mnichov) 1981, č. 1; V. Karfík, Kritický sborník (smz.) 1981, č. 1, též in ČL 1990, č. 3; A. J. Liehm, Listy (Řím) 1981, č. 3–4; S. Richterová, Listy (Řím) 1983, č. 3, též in Slova a ticho (Mnichov 1986; 1991); táž, Svědectví (Paříž), 1983, č. 70/71; V. Havel: předmluva k angl. a franc. vydání Českého snáře, 1983, též in Do různých stran (1990) * Hlasy nad rukopisem Českého snáře: Diskuse o V. Snáři, Proměny (New York) 1985, č. 2 (přisp. K. Chvatík, A. Měšťan, J. Mlynárik, K. Trinkewitz, J. Vladislav, O. Neveršilová a V. Škutina); M. Jungmann, Tvar 1991, č. 9; M. Exner, Tvar 1991, č. 20; V. Svatoň, Tvar 1991, č. 30; J. Lukeš, LidN 7. 8. 1991; K. Chvatík, A – Almanach autorů 1991, č. 3 * Milí spolužáci! (též k něm. vyd.): S. R. (= S. Richterová), Svědectví (Paříž) 1987, č. 80; P. Janoušek, Tvar 1995, č. 11; J. Lukeš, LitN 1995, č. 27; J. Pechar, LitN 1995, č. 27; J. Peňás, LidN 10. 6. 1995, příloha Národní 9; M. Žilina, KPRR 1995, č. 3 * Jaro je tady: J. Chuchma, Tvar 1990, č. 4; F. Benhart: Dřevo má být ze dřeva, Tvorba 1991, č. 27 * Srpnový rok: M. Petříček, Tvar 1991, č. 6 (též o Jaro je tady) * Stará dáma se baví: V. Novotný, NK 1991, č. 19; M. Zelinský, Tvar 1991, č. 25 * Jak se dělá chlapec: J. Lukeš, LidN 2. 12. 1993, příloha Národní 9; P. Janoušek, Tvar 1994, č. 5; J. Pechar, LitN 1994, č. 6; J. Vohryzek, Respekt 1994, č. 17; M. Špirit, Kritický sborník 1994, č. 4; J. Peňás, LD 4. 1. 1995 * Nad jezerem škaredě hrát: J. Peňás, Respekt 1996, č. 15 * Nepaměti: V. Karfík, LitN 1998, č. 18; J. Lukeš, Týden 1998, č. 22; P. Švanda, Proglas 2008, č. 4 * Cesta na Praděd: J. Peňás, Týden 2001, č. 33; J. Pechar, Host 2001, č. 18 * Poslední slovo: D. Iwashita, LidN 21. 3. 2002 * Loučení k panně: M. Ljubková: LitN 2002, č. 52/1; M. Jungmann, Mosty 2002, č. 46 * Polepšené pěsničky: D. Iwashita, LidN 16. 10. 2006; J. Pechar, A2 2007, č. 16 * Hodiny klavíru: M. Jungmann, Tvar 2007, č. 17; J. Štolba, Host 2007, č. 10 * Dřevěná mysl:
D. Iwashita, LidN 25. 10. 2008 * Petr má medvěda nebo co: P. Matoušek, HN 14. 11. 2008; M. Reissner, Ladění 2008, č. 2 * Tisíce slov: D. Iwashita, LidN 30. 5. 2009; M. M. Marešová, HN 1. 7. 2009; M. Jungmann, LitN 2009, č. 25, příl. Nové knihy; P. Švanda, Listy 2009, č. 5 * Koza natrati: J. Peňás, LidN 2. 12. 2011; M. McLenehanová, LitN 2011, č. 46 * Korespondence Janouch–Vaculík: J. Chuchma, MFD 18. 8. 2012, příl. Víkend * Říp nevybuchl: J. Chuchma, Respekt 2012, č. 20.
Rozhovory: M. Červenka (vzájemný interview), Orientace 1967, č. 7; F. Rentsch, Listy (Řím) 1973, č. 2; J. Lederer in České rozhovory (Kolín n. R. 1979; 1991); A. J. Liehm in Generace (Kolín n. R. 1988; 1990); J. Štolba, LitN 1993, č. 25; Z. Petráček, Respekt 1994, č. 52; J. Červenková, NK 1995, č. 13; M. Špirit, KPRR 1995, č. 1; M. Nyklová, SvSl 19. 7. 1996; Š. Nevidalová, Tvar 1998, č. 21; L. Vaculík LidN 10. 7. 2002; M. Balaštík, Host 2007, č. 6; A. Plavcová, LidN 22. 8. 2008, příl. Pátek LN č. 34.
K životním jubileím: J. Peňás, P. Zídek ad.: Vaculík je tady, LidN 23. 7. 2011, příl. Orientace.
Nekrology: J. Peňás, I. Klíma, B. Rychlík ad., LidN 8. 6. 2015; J. Trávníček, HN 8. 6. 2015; A. Slezáková, MFD 8. 6. 2015.
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Česká literatura v exilu 1948-1989
Osobní stránky
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963