Karol  SIDON

Sidonovo rané literární dílo navazuje na tradici české válečné a poválečné existencialistické prózy. Vypravěč prvotiny Sen o mém otci se ve své trýznivé zpovědi a sebeanalýze pokouší do detailu rozpoznat a definovat sebe sama, a tím vstoupit i do smysluplné komunikace s druhými lidmi. Dospívajícímu a vyzrávajícímu hrdinovi se svět jeví jako chaos, jehož nesrozumitelnost a roztříštěnost se snaží překonat hledáním nadčasových, transcendentních hodnot, určujících obecné principy společnosti i příběhy jednotlivých individuí. Ve výpověď, v níž se subjektivní prožitek stává analogií osudu celého lidského společenství, přerůstá osobní zpověď rovněž v próze Sen o mně. Poetikou i tematikou je oběma Snům blízký také prozaický triptych Hluší a slepí (Trnavský hřbitov, Nevyhnutelný příběh a Ti, kteří přežijí), pocházející z konce šedesátých let, poprvé však knižně publikovaný až v souboru Brány mrazu a jiné prózy.
Budoucí obrat k judaismu předznamenává esejisticky koncipovaná životopisná kniha Evangelium podle Josefa Flavia, zachycující úzkost z vědomí existence limitů lidského pobytu na zemi. Sidon zde přichází s originální tezí o vzniku biblické postavy Ježíše Krista; ten je mu však především živým člověkem, jehož myšlení a jednání bylo limitováno historickým kontextem i osobními vlastnostmi. V exilových prózách Boží osten a Brány mrazu je patos autorova neustálého hledání smyslu života a světa již opřen o víru v existenci tajemného řádu univerza. Zejména frekventovaný motiv smrti Sidona podněcuje k soustavnému nastolování základních etických problémů moderního člověka, mj. otázky božství a lidské religiozity. Sidonův styl se vyznačuje dualitou modernosti a tradice. Charakterizuje ho úsilí o zkratku, o pohotové a přiléhavé pojmenování, zároveň však (zvláště v pozdějších dílech) se v řeči vypravěče nebo postav stále častěji setkáváme s litanickými pasážemi a s použitím biblického jazyka ve funkci obřadní promluvy. Zejména po své konverzi k judaismu Sidon rozsáhle uplatňuje klasické prvky hebrejské symboliky a vnáší do textu starozákonní a chasidské paraboly. Tyto postupy mu umožňují interpretovat problematiku lidské existence s její vznícenou citlivostí vůči dezintegrující každodenní skutečnosti prostřednictvím odkazů k archetypálním hodnotám života. Osou textů se posléze stávají filozofické reflexe a metafyzické motivy.
Tematika autorových próz je zčásti příznačná i pro jeho divadelní a rozhlasové hry (Shapira, Labyrint, Zpívej mi na cestu, Třináct oken, spolu s dalšími – včetně her nikdy nerealizovaných – souborně v knize Dramata), zpravidla komponované podle principu paraboly: např. v Labyrintu nalézáme – s odkazem na Jana Amose Komenského – podobenství o samotě a osamění. Sidonově dramatice je společný důraz na univerzální analogie, jimiž se demonstruje existenciální trauma lidského bytí; postupně do ní výrazně proniká i inspirace tradiční židovskou mytologií, v níž autor shledává stále přesvědčivější paralely s přítomností (ze starožidovské etiky vychází text rozhlasového dramatu Třináct oken). Zároveň se nevyhýbá experimentům, především se zmnožením a prolínáním dějových časoprostorů a v rámci rozhlasových her také s příslušným médiem.
Rozptyl vyprávění po časové vertikále i prostorové horizontále dovedl Sidon do krajnosti v opulentní románové tetralogii Kde lišky dávají dobrou noc (Altschulova metoda; Piano live; Puzzle; Outsider), kterou publikoval pod pseudonymem Chaim Cigan a s níž se vrátil ke psaní beletrie po mnoha letech odmlčení. Navázal zde sice na témata a otázky, jimiž se zabýval ve svých literárních textech ze šedesátých a sedmdesátých let, avšak v rámci zcela odlišného tvaru, využívaje prostředků a motivů populárních žánrů (zejména sci-fi), ale i poznatků z dějin židovství, obecných dějin českých i světových, kabaly, psychologie a psychiatrie či moderní fyziky. Do napínavého mnohovrstevnatého vyprávění, vystavěného na principu souběžné existence různých alternativních světů, jsou zakomponovány existenciální otázky související s hledáním autentické identity, ohrožené permanentní extenzí „já“ do nespočtu dvojníků. Celá tetralogie je založena na prostupování přítomnosti, minulosti a budoucnosti a nepřetržitém putování duší/vědomí mezi různými těly a časoprostory. Nedílné prolnutí vysokého a nízkého se promítá i do jednání postav, vedeného nábožensky ovlivněnými – byť v rámci ortodoxie kacířskými – motivy (záchrana Židů před osudem věčného cizince, exulanta i marným čekáním na Spasitele) stejně jako pudovostí a živočišností. Tetralogie nese v neposlední řadě i rysy politicko-společenské satiry a grotesky; s prvky humoru a ironie jsou ovšem pojednány také motivy spjaté s židovskou mentalitou a náboženskými rituály. Symbiotické propojení židovské tradice, inspirace popkulturou a humorné nadsázky stvrzují i pohádkově laděné příběhy (publikované taktéž pod jménem Chaim Cigan) o tradici Talismanů (Malý pan Talisman), kteří jsou vyvoleni prostřednictvím létajícího modlitebního pláště talisu pomáhat Židům, ocitnuvším se v úzkých.
Ve spolupráci s Karlem Hvížďalou vydal Sidon tři knihy volně navazujících rozhovorů (Když umřít, tak v Jeruzalémě, Červená kráva, 7 slov, souborně in 3 rozhovory s Karlem Hvížďalou), v nichž od popisnějších biografických pasáží postupně přechází k niterně založené osobní výpovědi, na jejímž základě čtenáři zprostředkovává vhled do oblasti židovské tradice, víry i obecných dějin a jejich vztahu k současnosti, dotýká se transcendentních pojmů, jakými jsou paměť, svědomí, iluze, smysl života, čas, pravda, smrt, láska aj., a vyslovuje i své názory na dění v současném světě (mj. na události 11. září 2001, které chápe jako projev střetu hodnotového systému Západu a islámu).
V polistopadovém období se důležitou součástí Sidonovy intelektuální tvorby staly překlady hebrejských náboženských textů, včetně nového přetlumočení Tóry (Pět knih Mojžíšových).