Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Emil František  BURIAN

* 11. 6. 1904, Plzeň  
† 9. 8. 1959, Praha  
 
Dramatik a režisér, hudební skladatel, teoretik umění, žurnalista
 Pocházel z hudebnické rodiny: otec, barytonista Emil Burian (1876–1926), byl od roku 1909 členem opery Národního divadla v Praze, matka Vlasta Burianová učitelkou zpěvu, strýc Karel Burian (1870–1924) světoznámým tenoristou. – E. F. Burian začal v roce 1914 studovat na smíchovském gymnáziu, v tercii je však pro špatný prospěch musel opustit. Věnoval se hudbě, v letech 1920–1925 studoval na Státní konzervatoři v Praze a na její mistrovské škole hru na klavír a kompozici u J. B. Foerstra (abs. 1927). Poté se živil korepetováním a zároveň psal o hudbě a komponoval. Roku 1925 vstoupil do uměleckého sdružení Devětsil a účastnil se avantgardního dění. Stál u zrodu experimentálních scén dvacátých let (Osvobozené divadlo, 1925–1927; Divadlo Dada, 1927–1928; Moderní studio, 1929), jejichž tvorby se účastnil jako skladatel, hudebník, herec, režisér i autor. Roku 1927 založil profesionální soubor, E. F. Burianův voiceband, který pěstoval originální formu hudebně komponovaného sborového přednesu. V letech 1928 a 1929 s ním Burian podnikl úspěšné zájezdy do Itálie. Od roku 1929 vedl avantgardní Studio při Národním divadle v Brně a po jeho zániku v roce 1930 krátce režíroval v brněnské činohře. V letech 1930–1931 byl režisérem v Městském divadle v Olomouci, v následující sezoně opět krátce v Národním divadle Brno (roku 1930 přejmenovaném na Zemské divadlo). Po neblahých zkušenostech s oficiálními divadly se roku 1932 vrátil do Prahy a působil jako skladatel, kapelník, posléze i režisér nového kabaretu Červené eso. V roce 1933 založil jako svépomocné družstvo divadlo D 34 (číslice označující letopočet konce sezóny se postupně měnila), které sídlilo v Mozarteu v Jungmannově ulici a v létě 1939 se přestěhovalo do ulice Na Poříčí (nyní divadlo Archa). Jako jeho umělecký vedoucí a jediný režisér Burian působil až do zatčení gestapem v březnu 1941, kdy bylo divadlo také zavřeno. Vězněn byl v terezínské Malé pevnosti, koncentračních táborech Dachau a Neuengamme u Hamburku. Na sklonku války se při bombardování vězeňské lodi Cap Arcona zachránil skokem do moře; několik týdnů pak pracoval ve středisku shromažďujícím osvobozené vězně v Lübecku. Po návratu do vlasti se v červnu 1945 zapojil do přestavby českého divadelnictví. Byl zvolen předsedou Družstva Divadel práce a stal se ředitelem pěti Družstvem provozovaných divadel (vedle obnoveného D 46 také Karlínské zpěvohry a tří scén brněnského Národního divadla). V březnu 1946 se řízení tohoto velkého komplexu vzdal. Až do své smrti vedl pouze divadlo „D“, které bylo roku 1951 proměněno v Armádní umělecké divadlo (v této souvislosti byl Burian jmenován plukovníkem), v roce 1955 se pak vrátilo k původnímu názvu D 34 (po Burianově smrti přejmenováno na Divadlo E. F. Buriana). Výrazná byla rovněž Burianova angažovanost veřejná a politická: od roku 1923 byl členem KSČ, od roku 1930 působil v Levé frontě, v roce 1945 se stal členem akčního výboru Národní fronty a roku 1948 byl zvolen poslancem Národního shromáždění. Vedle mnohostranné umělecké aktivity divadelní, hudební, literární a filmové vyvíjel intenzivní činnost teoretickou, publicistickou a organizační (roku 1924 se podílel na ustavení Přítomnosti – sdružení pro současnou hudbu). – E. F. Burian byl třikrát ženat; nejprve s klavíristkou Ludmilou Matějovskou, poté s Marií Šubrtovou (jejich dcerou je herečka Kateřina Burianová-Rajmontová /*1946/) a nakonec s herečkou a spisovatelkou Zuzanou Kočovou (jejich synem je písničkář Jan Burian).
 

Přispíval do novin a časopisů: Pásmo, Divadelní list, Nová scéna, Lidové noviny (od 1929), Index, Tvorba (od 1930), Čin, Listy pro umění a kritiku, Divadlo (od 1934), Literární noviny (od 1935), Studentský časopis, Slovo a slovesnost, Národní divadlo, Rudé právo, Kultura, Nový život aj. Publikoval rovněž v časopisech, které založil a redigoval: Tam-tam (1925–1926, s Ctiborem Blattným, Jindřichem Hyblerem, Jiřím Mařánkem a Vítězslavem Nezvalem, zde na pokračování Polydynamika), Nezávislá scéna (1931–1932, s Pavlem Fraenklem a Ludvíkem Páleníčkem), časopis divadla „D“ vydávaný pod názvy Kulturní večerník D 34 (1933–1934), D 36 (1935–1936), Program D 37–41 (1937–1941), Program divadla práce D 46 (1945–1946), Program D 47–48 (1946–4198), Umělecký měsíčník D 49 (1948–1949), Umělecký měsíčník (1949–1951), Program AUD (1951–1955), Program Divadla D 34 (1955–1959), dále časopis Kulturní politika (1945–1949). – Příležitostně spolupracoval s rozhlasem, pro který pořídil několik úprav a dramatizací (Klicperova hra Každý něco pro vlast /1937/ či Máchovou povídkou Křivoklad inspirovaná hra Kat /1936/). Československý rozhlas též odvysílal studiová provedení některých Burianových inscenací (mj. Lidová suita /1956/) a rozhlasových úprav původně jevištních dramatizací (Dykův Krysař /1964/). V letech 1945–1946 Burian v Čs. rozhlase vystupoval pravidelně s politickými komentáři. – Natočil filmy Věra Lukášová (1939, podle Boženy Benešové) a Chceme žít (1950, podle Karla Nového, sc. + Bohuslav Březovský). Jako operní skladatel debutoval roku 1925 v Národním divadle operou Před slunce východem. Široké žánrové rozpětí Burianovy hudební tvorby obsahuje vedle děl operních (Alladina a Palomid, 1923; Bubu z Montparnassu, 1927; Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský, 1928; Maryša, 1940; Císařovy nové šaty, 1947; Opera z pouti, 1955; Račte odpustit, 1956) i balety (Autobus, 1928; Fagot a flétna, 1929), melodrama (Evžen Oněgin, 1957), operety, hudbu k filmům (např. Před maturitou, 1932; Vojnarka, 1936) a četné scénické hudby, komorní skladby aj. – Památce osobnosti E. F. Buriana je věnován celovečerní hraný film Blues pro EFB (1980, sc. a r. Vladimír Sís), v roce 1984 vznikl krátký filmový dokument E. F. Burian, televizní snímek Fanatik tvořivosti natočila v roce 2002 Jana Hádková. Ke 100. výročí narození EFB uvedl režisér Jiří Pokorný v pražském divadle Archa pořad Kladivo na divadlo (2004), režisér Ivan Rajmont připravil pro jeviště Violy výběr z Burianovy milostné korespondence a deníků Jsem tvého života amen (2006, scénář Kateřina Burianová a Iva Klestilová). – Šifry: EFB, efb.

 Hlavní přínos Burianova obsáhlého a do řady disciplín zasahujícího díla spočívá v jeho divadelní tvorbě z let 1933–1941, v níž realizoval ideově-estetický program avantgardy a propojoval aktuálně společenský, vyhroceně levicový obsah s básnickým jevištním výrazem. Princip lyrické subjektivizace divadelní výpovědi, syntetické pojetí inscenace a významové přehodnocení vztahů mezi jejími jednotlivými složkami představuje zásadní přínos do vývoje českého divadla. Podnětné zůstává i Burianovo úsilí o kolektivní pojetí divadelní práce a provozu, projekt divadla jako multikulturního centra.
Publikační činnost Burian zahájil exkursy do normativní estetiky (Polydynamika), hudební problematiky (O moderní ruské hudbě, Jazz, Památník bratřím Burianům aj.) a pokusy básnickými (dadaistická sbírka Idioteon). Po založení vlastního divadla formuloval v četných statích a manifestech své programové záměry. S Burianovou režijní tvorbou byla úzce spjata i jeho činnost dramatizátorská a upravovatelská. Při přepisu prozaických, dramatických i básnických předloh uplatňoval hlediska divadelní a významově aktualizační (texty jsou v mnoha případech svébytnými scénáři), autorské představy však v předválečné etapě své tvorby vždy promítal do literárních předloh, jejichž umělecká hodnota mu skýtala pevnou oporu (např. Lakomec, Lazebník sevillský, Evžen Oněgin, Hamlet III.). Vytvářel rovněž dramatické montáže z folklorní tvorby (Vojna).
Námětově původní hry začal Burian psát až po roce 1945, kdy se cele přiklonil k modelu socialistického realismu a stal se jeho zaujatým obhájcem. Dramatickou tvorbou i ostatní uměleckou a kulturněpolitickou činností spoluvytvářel v poválečném desetiletí proces podřizující divadlo, literaturu a umění vůbec normativním představám komunistické ideologie. V prorežimně tendenčních hrách akceptoval tematické i formální postuláty tzv. budovatelské dramatiky. Poetiku výrobního dramatu předznamenávají hra Láska ze všech nejkrásnější a lidová veselohra ze života pracujících Krčma na břehu, o psychologické pojetí se pokusil ve hře Není pozdě na štěstí. Autorovo etické selhání dokumentuje hra Pařeniště, inspirovaná komunistickými procesy s Miladou Horákovou a Závišem Kalandrou. V dramatech z posledních let života se Burian odklání od aktuální tematiky k méně ožehavým otázkám citových vztahů současníků (Ani láska není sama, Dálky). Výjimku tvoří hra Proč žiješ, Václave Řího?, která líčením „přehmatů“ z raných padesátých let a jejich pozitivního překonávání korespondovala s oficiální ideologií, využitím tradičnějších psychologických postupů i kompozičních metod však již zůstala stranou hlavních vývojových proudů.
Z osobní zkušenosti vycházejí Burianova prozaická díla reflektující zážitky z koncentračních táborů a posledních dnů války. Nad autentickým svědectvím však i zde převládá ideologický výklad a schematické charakteristiky postav. Ve sbírce povídek Osm odtamtud autor zaslouženou naději a budoucnost přiznává pouze komunisticky orientovaným vězňům, podobně jako v románu Vítězové (rozšířené vydání s tit. Trosečnici z Cap Arcony), kde třídně uvědomělí uprchlíci z koncentračního tábora již prakticky nerozlišují mezi německými a anglickými nepřáteli.
Zcela autobiografický, subjektivně konfesijní ráz má Burianova lyrickoepická básnická skladba Jeden ze všech, zachycující citové i politické zrání mladého muže během první světové války a první Československé republiky až po jeho zkušenosti z nacistických koncentráků. Poezii příležitostně vznikající od dvacátých let Burian soustředil do autorských výborů Viděno slzami a Básně, v padesátých letech pak napsal budovatelskou sbírku Horkým srdcem a skladbu Atomový mír, vydanou u příležitosti prvního sjezdu Svazu československé mládeže.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie, práce o hudbě a divadle: Idioteon (BB 1926); O moderní ruské hudbě. Populární úvod (studie, 1926); Polydynamika (studie, 1926); Jazz (studie, 1928); Památník bratří Burianů (životopisy, 1929); Černošské tance (stať k fotografiím, 1929); Zameťte jeviště (1936; poté in O nové divadlo 1930–1940, 1946); Pražská dramaturgie 1937. Režisérův zápisník (1938, upravil M. Kouřil); Divadlo práce. Studie divadelního prostoru (1938, s M. Kouřilem); Dejte nám divadlo. Knížka dokumentů (1939, s M. Kouřilem); Pojďte, lidé, na divadla s železnýma kladivama (přednáška, 1940; poté in O nové divadlo 1930–1940, 1946); Zahajujeme (čtyři projevy z 1945, 1945); Voláno rozhlasem 1, 2 (kulturněpolit. komentáře, 1945, 1946); O nové divadlo 1930–1940 (stati, 1946); Emil Burian (brožura, 1947); Jeden ze všech (R ve verších, 1947, inscenováno 1947); Viděno slzami (BB z let 1925–1947, 1947); Karel Burian (brožura, 1948); Ofenziva míru (proslov, 1949); Krčma na břehu (D 1949, prem. 1948); Atomový mír (B 1950, insc. 1950); Horkým srdcem (BB 1950); Osm odtamtud (PP 1954; rozšíř. s tit. Osm odtamtud a další z řady, 1956); Vojna (montáž z lidové poezie sebrané K. J. Erbenem, 1955, prem. 1935); Vítězové (R 1955; rozšíř. o 2. část s tit. Trosečníci z Cap Arcony, 1965, upravil J. Hájek); Básně (BB z let 1941–1954, 1955); Dálky (D, rozmnož., 1959, i prem.); Rozcestí (D, rozmnož., 1959, i prem.); Proč žiješ, Václave Řího? (D, rozmnož., 1959, prem. 1958); scénicky: Maryša (1940, libreto k vlastní opeře); U muziky (1940, libreto k baletu J. Zicha); Hráze mezi námi (D 1947); Láska ze všech nejkrásnější (D 1948); Není pozdě na štěstí? (D 1948); Pařeniště (D 1950); Opera z pouti (1956, libreto k vlastní opeře); Evžen Oněgin (1957, libreto k vlastnímu melodramatu); Ani láska není sama (D 1957).
Výbory: Divadlo za našich dnů (1962, ed. J. Kopecký); E. F. Burian a jeho program poetického divadla (rozmnož., 1981, ed. B. Srba); Nejen o hudbě (1981, ed. J. Paclt).
Dramatizace a úpravy: Hamlet III. aneb Být či nebýt čili Trůny dobré na dřevo (D, rozmnož., 1937, i prem., podle W. Shakespeara a J. Laforguea); V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast (D, rozmnož., 1937, prem. 1936); A. S. Puškin: Evžen Oněgin (D, rozmnož., 1937, i prem.); J. Hašek: Pan Kobkán vdává dceru (D 1954, prem. 1953) + Dobrý voják Švejk (D, rozmnož., 1954, prem. 1935); B. Benešová: Věra Lukášová (D, rozmnož., 1957, prem. 1938); V. Dyk: Krysař (D, rozmnož., 1957, prem. 1940); F. M. Dostojevskij: Bílé noci (D, rozmnož., 1958, prem. 1946); Molière: Lakomec (D, rozmnož., s tit. Pan Arpagon, 1964, prem. 1934); scénicky: Calderón de la Barca: Chudák ať má za ušima (1931); E. Kästner: Život za našich dnů (1933, i překl.); K. Nový: Chceme žít (1934, s K. Novým); W. Shakespeare: Kupec benátský (1934); B. Brecht: Žebrácká opera (1934); Písně písní (1935); K. H. Mácha: Máj (1935; přeprac. 1939) + Kat (1936); J. Hašek: Haškovy noviny (1935); F. Wedekind: Procitnutí jara (1936); P. de Beaumarchais: Lazebník sevillský (1936); G. Büchner: Leonce a Lena (1938); Paříž hraje prim (1938, podle F. Villona); J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera (1938); První lidová suita (1938, obsahuje: Hra o sv. Dorotě, Salička, Žebravý Bakus); Druhá lidová suita (1939, obsahuje: Vojáci sv. Řehoře, Komedie o Františce a Honzíčkovi, Jak se kdy v Čechách strašívalo); B. Němcová: České pohádky (1939); Láska, vzdor a smrt (montáž lidové poezie, 1946); I. Olbracht: Žalář nejtemnější (1946); Ch. De Coster: Ulenspiegel (1946); Stendhal: Červený a černý (1946); S. Čech: Výlet pana Broučka do XV. století (1946); H. Ch. Andersen: Císařovy nové šaty (1947); M. Majerová: Siréna (1950; přeprac. 1956).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Ani labuť ani Lůna (1936); Jindřich Vodák, pocta k jeho sedmdesátinám (1937); Jeden život (1948); Kultura lidu (1948); Zdeňku Nejedlému k 75. narozeninám (1953); Divadelní festival a seminář D 34 v Karlových Varech (1958); Odkaz české divadelní avantgardy (1990).
Uspořádal a vydal: D 37 (1937).

LITERATURA

Knižně: K padesátinám E. F. Buriana Armádní umělecké divadlo (1954); F. Götz: E. F. Burian. Život bohatě naplněný (1954); Z. Kočová (ed.): Kronika Armádního uměleckého divadla (1955); A. Dvořák: Trojice nejodvážnějších (1961); A. Scherl in M. Obst – A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy (1962); B. Srba: Poetické divadlo E. F. B. (1971); M. Semrádová (ed.): Voice-band E. F. Buriana (rozmnož., 1971); B. Srba: Inscenační tvorba E. F. Buriana 1939–1941 (1980); B. Srba (ed.): E. F. Burian a jeho program poetického divadla (1981); J. Kladiva: E. F. Burian (Jazz Petit 1982); R. Mázerová: E. F. Burian a rozhlas 1928–1938 (1995); E. F. Burian – 9. VIII. 1999 (bibliofilský tisk 1999); B. Srba: Řečí světla. Princip světelného divadla v inscenační tvorbě E. F. Buriana (2004); J. Rauchová: Spoutané divadlo. Jindřich Honzl, Jiří Frejka a E. F. Burian v systému kulturní politiky 1945–1959 (2011); J. Burian (ed.): Nežádoucí návraty E. F. Buriana (2012); H. Spurná: E. F. Burian a jeho cesty za operou (2014).
Tematická čísla časopisů: Program D 48, 1948, č. 10.
Studie a články: R. Fleischner: Deset let umělecké činnosti E. F. B., Index 1936, s. 99; J. Mukařovský: D 34 – D 48 ve vývoji českého divadla, Umělecký měsíčník D 48, 1948, č. 10; J. Císařovský – F. Kautman: Dvě cesty našeho divadla, LidN 12. 11. 1950, příloha; Z. Bláha: Dvacet let D – AUD, Divadlo 1953, č. 10; J. Träger: Divadelník, NŽ 1954, č. 6; J. Procházka: doslov in Osm odtamtud (1954); F. Götz: Burianův boj o základy socialistického divadla, LitN 1959, č. 33; vd (= V. Dolejší): E. F. Burian publicista, Tvorba 1959, č. 35; O. Koblížek: D 41 a zatčení E. F. Buriana, Divadlo 1959, č. 8; A. Scherl: E. F. B. dramatik, ČL 1960, č. 3; K. Bundálek: Působení J. Honzla a E. F. Buriana v brněnském divadle na počátku třicátých let, in Sborník JAMU 1960, sv. 2; H. Budínová: E. F. Burian zblízka, DivN 1960, č. 1, 2 a 4; J. Hájek, doslov in Trosečníci z Cap Arcony (1965); M. Obst: Dramatizace v režisérském díle E. F. Buriana, Divadlo 1966, prosinec; L. Linhart: E. F. Burian a film, Film a doma 1970, č. 2; A. Scherl: Burianovo pojetí dramatické formy, Interscaena 1972, č. 3; E. Lukeš: předmluva in Osm odtamtud (1984); P. Taussig: Filmový režisér E. F. Burian, Film a doba 1984, č. 7; J. Herman: E. F. Burian – Karlín – opereta, Scéna 1985, č. 20; A. Scherl: E. F. Burian 1945–1948, in Divadlo nové doby (1989); A. Dvořák: Emil František Burian, in Přemožitelé času 1989, sv. 14; J. Kopecký: E. F. Burian po padesáti letech, Svět a divadlo 1990, č. 2; E. Šormová: E. F. B.: Pařeniště, Divadelní revue 1993, č. 2; I. Inov: S E. F. Burianem na dálku i zblízka, Divadelní revue 1993, č. 2; B. Srba: Herecká tvorba v režisérském pojetí E. F. Buriana, in SPFFBU 1998, řada Q, sv. 1; P. Kovář: Causa EFB, Reflex 1999, č. 46; H. Spurná: K méně známým kapitolám hudebního divadla EFB, Divadelní revue 2000, č. 2; Jan Dvořák: Neznámý EFB aneb Emil František Burian v Osvobozeném divadle a v divadle Dada, in Orghast 2003 (2002, s. 119-135); J. Med: Procesy a poetika nenávisti, Tvar 2003, č. 1; I. Pfaff: EFB a zápas o českou divadelní avantgardu, Tvar 2003, č. 4; J. Herman: EFB 1945 – dohady a skutečnosti, DivN 2007, č. 9; J. Machalická: Básník jeviště, oběť vlastní víry, LidN 9. 11. 2018.
Recenze: Zameťte jeviště: p (= A. M. Píša), PL 21. 11. 1936 * Pražská dramaturgie: p (= A. M. Píša), PL 24. 2. 1938; B. Mathesius, KM 1938, s. 173 * Jeden ze všech: V. Ř. (= V. Řezáč), Práce 3. 4. 1947; K. Polák, PL 3. 4. 1947; F. Götz, Národní osvobození 9. 12. 1947 * Viděno slzami: J. Janů: Kulturní politika 3, 1947/48, č. 40; B. Polan, KM 1949, s. 181 * Hráze mezi námi: jtg (= J. Träger), Práce 25. 4. 1947; E. Radok, RP 25. 4. 1947; O. Kryštofek, My 47, č. 18; ml (= M. Lukeš), LD 2. 6. 1954 * Láska ze všech nejkrásnější: J. Hájek, RP 23. 1. 1948; AMP (= A. M. Píša), PL 23. 1. 1948; kd (= E. Konrád), Svobodné noviny 24. 1. 1948 * Není pozdě na štěstí: O. Fencl, Lidová kultura 1948, č. 8; I. Diviš, OL 28. 2. 1948; B. Březovský, Národní osvobození 28. 2. 1948; J. Schneider, Svět v obrazech 1948, č. 14 * Krčma na břehu: E. A. Saudek, LidN 29. 5. 1948; L. Fikar, MF 29. 5. 1948; J. Hájek, RP 30. 5. 1948 * Atomový mír: vbc (= V. Vrabec), SvSl 28. 6. 1950 a 7. 12. 1950 * Pařeniště: J. Kopecký, LidN 21. 9. 1950; J. Vaníček, LidN 22. 10. 1950; J. Opavský, RP 25. 10. 1950; J. Císařovský a F. Kautman, LidN 12. 11. 1950; C. Š., Tvorba 1950, s. 1174; R. Kunderová, Svět a divadlo 2008, č. 3; J. Němec, Respekt 2008, č. 9 * Osm odtamtud: S. Machonin, RP 13. 7. 1955; M. Jungmann, LitN 1955, č. 12; A. Jelínek, LitN 1957, č. 6 * Vítězové: M. Petříček, LitN 1955, č. 53; R. Kalčík, Hlas revoluce 1956, č. 1 * Opera z pouti: A. Scherl, Divadlo 1956, č. 4; I. Jirko, Hudební rozhledy 1956, č. 5 * Ani láska není sama: V. Běhounek, Práce 2. 4. 1957; J. Kopecký, LitN 1957, č. 15; B. M. Kolus, HD 1957, č. 6; * Proč žiješ, Václave Řího?: jtg (= J. Träger), SvSl 26. 10. 1958; jtg (= J. Träger), SvSl 26. 10. 1958; P. Grym, LD 26. 12. 1958; Z. Heřman, HD 1958, č. 12; M. Obst, Divadlo 1959, č. 1 * Dálky: S. Machonin, LitN 1959, č. 4; J. Opavský, RP 23. 1. 1959 * Rozcestí: vbc (= V. Vrabec), SvSl 21. 4. 1959; Nt (= E. Turnovský), LD 21. 4. 1959.
Nekrology: J. Hájek, RP 11. 8. 1959; J. Träger, DivN 1959, č. 1, I. Vojtěch ad., LitN 1959, č. 33; V. Semrád, Tvorba 1959, č. 33; B. Karásek, Hudební rozhledy 1959, č. 15, an., Divadlo 1959, č. 7.
Vzpomínky: F. Černý, DivN 1969/1970, č. 8/9; K. Burianová, LidN 8. 6. 2006.
Diskografie: J. Kazda: Soupis zvukových záznamů díla E. F. Buriana (1977).
Archiv: Osobní fond: LA PNP (částečně uspořádáno).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Literární archiv Památníku národního písemnictví
Lexikon české literatury
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945-1963
Autor hesla: Eva Šormová (1994); Michal Přibáň (2019)
Aktualizace hesla: 5. 6. 2019 (mlp)
Aktualizace bibliografie: 5. 6. 2019 (mlp)
 
zpět na hlavní stranu