Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Emil František  BURIAN

* 11. 6. 1904, Plzeň  
† 9. 8. 1959, Praha  
 
Dramatik a režisér, hudební skladatel, teoretik umění, žurnalista
 Pocházel z hudebnické rodiny: otec, barytonista Emil Burian (1876–1926), byl od 1909 členem opery Národního divadla v Praze, matka Vlasta Burianová učitelkou zpěvu, strýc Karel Burian (1870–1924) světoznámým tenoristou. Byl třikrát ženat; dcera z druhého manželství s Marií Šubrtovou je herečka Kateřina Burianová-Rajmontová (* 1946); syn z třetího manželství s herečkou a spisovatelkou Zuzanou Kočovou je písničkář Jan Burian. – E. F. Burian začal 1914 studovat na smíchovském gymnáziu, záhy je však pro špatný prospěch musel opustit. Věnoval se hudbě, 1920–25 studoval na Státní konzervatoři v Praze a na její mistrovské škole hru na klavír a kompozici u J. B. Foerstra (abs. 1927). Poté se živil korepetováním a zároveň psal o hudbě a komponoval. 1925 vstoupil do uměleckého sdružení Devětsil a účastnil se avantgardního dění. Stál u zrodu experimentálních scén 20. let (Osvobozené divadlo, 1925–27; Divadlo Dada, 1927–28; Moderní studio, 1929), jejichž tvorby se účastnil jako skladatel, hudebník, herec, režisér i autor. 1927 založil profesionální soubor, E. F. Burianův voiceband, který pěstoval originální formu hudebně komponovaného sborového přednesu. 1928 a 1929 s ním Burian podnikl úspěšné zájezdy do Itálie. 1929–30 vedl avantgardní Studio při Národním divadle v Brně a po jeho zániku krátce režíroval v brněnské činohře. 1930–31 byl režisérem v Městském divadle v Olomouci, v následující sezoně opět krátce v Národním divadle Brno. Po neblahých zkušenostech s oficiálními divadly se 1932 vrátil do Prahy a působil jako skladatel, kapelník, posléze i režisér nového kabaretu Červené eso. 1933 založil jako svépomocné družstvo divadlo D 34 (číslice označující letopočet konce sezóny se měnila); jako jeho umělecký vedoucí a jediný režisér působil až do zatčení gestapem v březnu 1941, kdy bylo divadlo také zavřeno. Vězněn byl v terezínské Malé pevnosti, koncentračních táborech Dachau a Neuengamme u Hamburku. Na sklonku války se při bombardování vězeňské lodi Cap Arcona zachránil skokem do moře. Několik týdnů pracoval ve středisku shromažďujícím osvobozené vězně v Lübecku. Po návratu do vlasti se v červnu 1945 zapojil do přestavby českého divadelnictví. Byl zvolen předsedou Družstva Divadel práce a stal se ředitelem pěti Družstvem provozovaných divadel (vedle obnoveného D 46 také Karlínské zpěvohry a tří scén brněnského Národního divadla). V březnu 1946 se řízení tohoto velkého komplexu vzdal. Až do své smrti vedl pouze divadlo „D“, které bylo 1951 proměněno v Armádní umělecké divadlo (v této souvislosti byl Burian jmenován plukovníkem), 1955 se pak vrátilo k původnímu názvu D 34 (po Burianově smrti přejmenováno na Divadlo E. F. Buriana). Výrazná byla rovněž Burianova angažovanost veřejná a politická: od 1923 byl členem KSČ, od 1930 působil v Levé frontě. 1945 členem akčního výboru Národní fronty, 1948 zvolen poslancem Národního shromáždění. Vedle mnohostranné umělecké aktivity divadelní, hudební, literární a filmové vyvíjel intenzivní činnost teoretickou, organizační a kulturněpublicistickou. Roku 1924 se podílel na ustavení Přítomnosti – sdružení pro současnou hudbu.
 Přispíval do novin a časopisů: Pásmo, Divadelní list, Nová scéna, Lidové noviny (od 1929), Index, Tvorba (od 1930), Čin, Listy pro umění a kritiku, Divadlo (od 1934), Literární noviny (od 1935), Studentský časopis, Slovo a slovesnost, Národní divadlo, Rudé právo, Kultura, Nový život aj. Publikoval rovněž v časopisech, které založil a redigoval: Tam-tam (1925–26, s Ctiborem Blattným, Jindřichem Hyblerem, Jiřím Mařánkem Vítězslavem Nezvalem, zde na pokračování Polydynamika), Nezávislá scéna (1932, první 4 čísla), časopis divadla „D“ vydávaný pod názvy Kulturní večerník D 34 (1933–34), D 36 (1935–36), Program D 37–41 (1937–41), Program divadla práce D 46 (1945–46), Program D 47–48 (1946–48), Umělecký měsíčník D 49 (1948–49), Umělecký měsíčník (1949–51), Program AUD (1951–55), Program Divadla D 34 (1955–59), dále časopis Kulturní politika (1945–49). – Příležitostně spolupracoval s rozhlasem, pro který pořídil několik úprav a dramatizací (Klicperova hra Každý něco pro vlast /1937/ či Máchovou povídkou Křivoklad inspirovaná hra Kat /1936/). Československý rozhlas též odvysílal studiová provedení některých Burianových inscenací (mj. Lidová suita /1956/) a rozhlasových úprav původně jevištních dramatizací (Dykův Krysař /1964/). V letech 1945–46 Burian v Čs. rozhlase vystupoval pravidelně s politickými komentáři. – Natočil filmy Věra Lukášová (1939, podle Boženy Benešové) a Chceme žít (1950, podle Karla Nového, sc. + Bohuslav Březovský). Jako operní skladatel debutoval 1925 v Národním divadle operou Před slunce východem. Široké žánrové rozpětí Burianovy hudební tvorby obsahuje vedle děl operních (Alladina a Palomid, 1923; Bubu z Montparnassu, 1927; Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský, 1928; Maryša, 1940; Císařovy nové šaty, 1947; Opera z pouti, 1955; Račte odpustit, 1956) i balety (Autobus, 1928; Fagot a flétna, 1929), melodrama (Evžen Oněgin, 1957), operety, hudbu k filmům (např. Před maturitou, 1932; Vojnarka, 1936) a četné scénické hudby, komorní skladby aj. – Dokumentární film o E. F. Burianovi Fanatik tvořivosti natočila Jana Hádková (ČT 2002). Ke 100. výročí narození EFB uvedl režisér Jiří Pokorný v pražském divadle Archa pořad Kladivo na divadlo (2004), režisér Ivan Rajmont připravil pro jeviště Violy pořad Jsem tvého života amen, výběr z Burianovy milostné korespondence a deníků (2006, scénář Kateřina Burianová a Iva Klestilová). – Šifry: EFB, efb.
 Hlavní přínos Burianova obsáhlého a do řady disciplin zasahujícího díla spočívá v jeho divadelní tvorbě z let 1933–41, v níž realizoval ideově-estetický program avantgardy a propojoval aktuálně společenský, vyhroceně levicový obsah s básnickým jevištním výrazem. Princip lyrické subjektivizace divadelní výpovědi, syntetické pojetí inscenace a významové přehodnocení vztahů mezi jejími jednotlivými složkami představuje zásadní přínos do vývoje českého divadla. Podnětné zůstává i Burianovo úsilí o kolektivní pojetí divadelní práce a provozu, projekt divadla jako multikulturního centra. – Publikační činnost Burian zahájil exkursy do normativní estetiky (Polydynamika), hudební problematiky (O moderní ruské hudbě, Jazz, Památník bratřím Burianům aj.) a pokusy básnickými (dadaistická sbírka Idioteon). Po založení vlastního divadla formuloval v četných statích a manifestech své programové záměry. S Burianovou režijní tvorbou byla úzce spjata i jeho činnost dramatizátorská a upravovatelská. Při přepisu prozaických, dramatických i básnických předloh uplatňoval hlediska divadelní a významově aktualizační (texty jsou v mnoha případech svébytnými scénáři), autorské představy však v předválečné etapě své tvorby vždy promítal do literárních předloh, jejichž umělecká hodnota mu skýtala pevnou oporu (např. Lakomec, Lazebník sevillský, Evžen Oněgin, Hamlet III.). Vytvářel rovněž dramatické montáže z folklorní tvorby (Vojna). Námětově původní hry začal Burian psát až po 1945, kdy se cele přiklonil k modelu socialistického realismu a stal se jeho zaujatým obhájcem. Dramatickou tvorbou i ostatní uměleckou a kulturněpolitickou činností spoluvytvářel v poválečném desetiletí proces podřizující divadlo, literaturu a umění vůbec normativním představám komunistické ideologie. V prorežimně tendenčních hrách akceptoval tematické i formální postuláty tzv. budovatelské dramatiky. Poetiku výrobního dramatu předznamenávají: Láska ze všech nejkrásnější a lidová veselohra ze života pracujících Krčma na břehu. Řadí se sem i pokus o současnou psychologickou hru Není pozdě na štěstí. Autorovo etické selhání dokumentuje hra Pařeniště, inspirovaná komunistickými procesy s Miladou Horákovou a Závišem Kalandrou. V dramatech z posledních let života se Burian odklání od aktuální tematiky k méně ožehavým otázkám citových vztahů současníků (Ani láska není sama, Dálky). Výjimku tvoří hra Proč žiješ, Václave Řího?, která líčením „přehmatů“ z raných 50. let a jejich pozitivního překonávání korespondovala s oficiální ideologií, využitím tradičnějších psychologických postupů i kompozičních metod však již zůstala stranou hlavních vývojových proudů. – Burianova prozaická díla reflektují zážitky z koncentračních táborů a posledních dnů války (Osm odtamtud); autobiografický, subjektivně konfesijní ráz má autorova lyrickoepická básnická skladba Jeden ze všech.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie, práce o hudbě a divadle: Idioteon (BB 1926); O moderní ruské hudbě. Populární úvod (studie, 1926); Polydynamika (studie, 1926); Jazz (studie, 1928); Památník bratřím Burianům (životopisy, 1929); Černošské tance (stať k fotografiím, 1929); Zameťte jeviště (1936; poté in O nové divadlo 1930–1940, 1946); Pražská dramaturgie 1937. Režisérův zápisník (1938, upravil M. Kouřil); Divadlo práce. Studie divadelního prostoru (1938, s M. Kouřilem); Dejte nám divadlo. Knížka dokumentů (1939, s M. Kouřilem); Pojďte, lidé, na divadla s železnýma kladivama (přednáška, 1940; poté in O nové divadlo 1930–1940, 1946); Zahajujeme (čtyři projevy z 1945, 1945); Voláno rozhlasem 1, 2 (kulturněpolit. komentáře, 1945, 1946); Emil Burian (brožura, 1947); Jeden ze všech (R ve verších, 1947, inscenováno 1947); Karel Burian (brožura, 1948); Ofenziva míru (proslov, 1949); Krčma na břehu (D 1949, prem. 1948); Atomový mír (B 1950, insc. 1950); Horkým srdcem (BB 1950); Osm odtamtud (PP 1954; rozšíř. s tit. Osm odtamtud a další z řady, 1956); Vojna (montáž z lidové poezie sebrané K. J. Erbenem, 1955, prem. 1935); Vítězové (R 1955; rozšíř. o 2. část s tit. Trosečníci z Cap Arcony, 1965, upravil J. Hájek); Dálky (D, rozmnož., 1959, i prem.); Rozcestí (D, rozmnož., 1959, i prem.); Proč žiješ, Václave Řího? (D, rozmnož., 1959, prem. 1958); scénicky: Maryša (1940, libreto k vlastní opeře); U muziky (1940, libreto k baletu J. Zicha); Hráze mezi námi (D 1947); Láska ze všech nejkrásnější (D 1948); Není pozdě na štěstí? (D 1948); Pařeniště (D 1950); Opera z pouti (1956, libreto k vlastní opeře); Evžen Oněgin (1957, libreto k vlastnímu melodramatu); Ani láska není sama (D 1957).
Výbory: O nové divadlo 1930–1940 (1946); Viděno slzami (BB z 1925–47, 1947); Básně (1955); Divadlo za našich dnů (1962, ed. J. Kopecký); Voice-band E. F. Buriana (rozmnož., 1971, ed. M. Semrádová); E. F. Burian a jeho program poetického divadla (rozmnož., 1981, ed. B. Srba); Nejen o hudbě (1981, ed. J. Paclt).
Dramatizace a úpravy: Hamlet III. aneb Být či nebýt čili Trůny dobré na dřevo (D, rozmnož., 1937, i prem., podle W. Shakespeara a J. Laforguea); V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast (D, rozmnož., 1937, prem. 1936); A. S. Puškin: Evžen Oněgin (D, rozmnož., 1937, i prem.); J. Hašek: Pan Kobkán vdává dceru (D 1954, prem. 1953) + Dobrý voják Švejk (D, rozmnož., 1954, prem. 1935); B. Benešová: Věra Lukášová (D, rozmnož., 1957, prem. 1938); V. Dyk: Krysař (D, rozmnož., 1957, prem. 1940); F. M. Dostojevskij: Bílé noci (D, rozmnož., 1958, prem. 1946); Molière: Lakomec (D, rozmnož., s tit. Pan Arpagon, 1964, prem. 1934); scénicky: Calderón de la Barca: Chudák ať má za ušima (1931); E. Kästner: Život za našich dnů (1933, i překl.); K. Nový: Chceme žít (1934, s K. Novým); W. Shakespeare: Kupec benátský (1934); B. Brecht: Žebrácká opera (1934); Písně písní (1935); K. H. Mácha: Máj (1935; přeprac. 1939) + Kat (1936); J. Hašek: Haškovy noviny (1935); F. Wedekind: Procitnutí jara (1936); P. de Beaumarchais: Lazebník sevillský (1936); G. Büchner: Leonce a Lena (1938); Paříž hraje prim (1938, podle F. Villona); J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera (1938); První lidová suita (1938, obsahuje: Hra o sv. Dorotě, Salička, Žebravý Bakus); Druhá lidová suita (1939, obsahuje: Vojáci sv. Řehoře, Komedie o Františce a Honzíčkovi, Jak se kdy v Čechách strašívalo); B. Němcová: České pohádky (1939); Láska, vzdor a smrt (montáž lidové poezie, 1946); I. Olbracht: Žalář nejtemnější (1946); Ch. De Coster: Ulenspiegel (1946); Stendhal: Červený a černý (1946); S. Čech: Výlet pana Broučka do XV. století (1946); H. Ch. Andersen: Císařovy nové šaty (1947); M. Majerová: Siréna (1950; přeprac. 1956).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Ani labuť ani Lůna (1936); Jindřich Vodák, pocta k jeho sedmdesátinám (1937); Jeden život (1948); Zdeňku Nejedlému k 75. narozeninám (1953); Divadelní seminář a festival D 34 v Karlových Varech (1959).
Uspořádal a vydal: D 37 (1937).

LITERATURA

Knižně: Z. Kočová: Kronika Armádního uměleckého divadla (1955); A. Dvořák: Trojice nejodvážnějších (1961); A. Scherl in M. Obst – A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy (1962); B. Srba: Poetické divadlo E. F. B. (1971); B. Srba: Inscenační tvorba EFB.1939–1941 (1980); J. Kladiva: E. F. Burian (Jazz Petit 1982); R. Mázerová: E. F. Burian a rozhlas 1928–1938 (1995); E. F. Burian – 9. VIII. 1999 (bibliofilský tisk 1999); B. Srba: Řečí světla (2004).
Studie a články: R. Fleischner: Deset let umělecké činnosti E. F. B., Index 1936, s. 99; J. Mukařovský: D 34 – D 48 ve vývoji českého divadla, Umělecký měsíčník D 48, 1948, č. 10; J. Císařovský – F. Kautman: Dvě cesty našeho divadla, LidN 12. 11. 1950, příloha; A. Scherl: E. F. B. dramatik, ČL 1960, s. 267; E. Šormová: E. F. B.: Pařeniště, Divadelní revue 1993, č. 2; P. Kovář: Causa EFB, Reflex 1999, č. 46; H. Spurná: K méně známým kapitolám hudebního divadla EFB, Divadelní revue 2000, č. 2; Jan Dvořák: Neznámý EFB aneb Emil František Burian v Osvobozeném divadle a v divadle Dada, in Orghast 2003 (2002, s. 119-135); J. Med: Procesy a poetika nenávisti, Tvar 2003, č. 1; I. Pfaff: EFB a zápas o českou divadelní avantgardu, Tvar 2003, č. 4; J. Herman: EFB 1945 – dohady a skutečnosti, DivN 2007, č. 9.
Recenze: Zameťte jeviště: p (= A. M. Píša), PL 21. 11. 1936 * Pražská dramaturgie: p (= A. M. Píša), PL 24. 2. 1938; B. Mathesius, KM 1938, s. 173 * Jeden ze všech: V. Ř. (= V. Řezáč), Práce 3. 4. 1947 * Viděno slzami: J. Janů: Kulturní politika 3, 1947/48, č. 40 * Hráze mezi námi: jtg (= J. Träger), Práce 25. 4. 1947 * Láska ze všech nejkrásnější: AMP (= A. M. Píša), PL 23. 1. 1948 * Není pozdě na štěstí: O. Fencl, Lidová kultura 1948, č. 8 * Krčma na břehu: J. Hájek, RP 30. 5. 1948 * Pařeniště: J. Opavský, RP 25. 10. 1950; J. Císařovský a F. Kautman, LidN 12. 11. 1950; R. Kunderová, Svět a divadlo 2008, č. 3; J. Němec, Respekt 2008, č. 9 * Osm odtamtud: M. Jungmann, LitN 1955, č. 12 * Vítězové: M. Petříček, LitN 1955, č. 53 * Proč žiješ, Václave Řího?: jtg (= J. Träger), SvSl 26. 10. 1958.
K životním jubileím: J. Kopecký, LitN 1954, č. 23; J. Burian, LitN 1994, č. 23; K. Kolářová, MFD 11. 6. 2004; J. Herman, Hospodářské noviny 11. 6. 2004.
Nekrology: J. Träger, Divadelní noviny 1959, č. 1, I. Vojtěch, LitN 1959, č. 33.
Vzpomínky: K. Burianová, LidN 8. 6. 2006 (zde).
Archiv: Osobní fond: LA PNP (částečně uspořádáno).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Lexikon české literatury
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945-1963
Autor hesla: Eva Šormová (1994)
Aktualizace hesla: 31. 8. 2008 (mlp)
Aktualizace bibliografie: 31. 8. 2008 (mlp)
 
zpět na hlavní stranu