Arnošt LUSTIG
Lustig pocházel z rodiny maloobchodníka postiženého hospodářskou krizí počátku třicátých let. Roku 1941 byl z rasových důvodů vyloučen z měšťanky. Učil se krejčím, pracoval v ozdobnické dílně. V listopadu 1942 byl převezen do terezínského ghetta, od roku 1944 prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald. 13. dubna 1945 uprchl z transportu smrti do Dachau (na útěku byl třikrát odsouzen k trestu smrti – viz povídka Tma nemá stín). Po osvobození začal studovat obchodní akademii, na podzim 1945 však přešel na Vysokou školu politických a sociálních věd, kde studoval novinářství (abs. 1950, Ing. 1954). Souběžně se již ve druhé polovině čtyřicátých let uplatňoval jako novinář (Mladá fronta, Zemědělské noviny, Židovský věstník). V roce 1948 byl vyslán Lidovými novinami, Židovským věstníkem a Zemědělskými novinami na tři měsíce do Izraele jako dopisovatel z bojů izraelsko-arabské války, koncem téhož roku nastoupil do redakce politického zpravodajství Čs. rozhlasu a v roce 1949 odjel na půl roku opět do Izraele. Zde se oženil s Věrou Weislitzovou, kterou znal z koncentračního tábora a která odjela bojovat do Izraele z Čech s brigádou mjr. Sochora. V době procesu se Slánským byl vyšetřován policií (kvůli pomoci uprchlíkům do Izraele). Po návratu z vojenské služby, kterou vykonával v letech 1952–1953 v Mariánských Lázních a Podbořanech, přestoupil do estrádní redakce Čs. rozhlasu (od roku 1954 součást redakce literárně-dramatické) a v roce 1955 byl přeložen do redakce zahraničního vysílání, kde působil až do svého dobrovolného odchodu na konci roku 1958. V letech 1959–1961 byl vedoucím kulturní redakce týdeníku Mladý svět, na podzim 1961 přijal nabídku místa ředitele Státního židovského muzea v Praze, ale krátce před nástupem na jaře 1962 funkci odmítl. V období 1961–1968 pracoval jako scenárista Filmového studia Barrandov. V srpnu 1968 jej okupace vojsk Varšavské smlouvy zastihla na rodinné dovolené v Itálii, odkud odešel na pozvání izraelské premiéra na rok do Izraele. V červnu 1969 ještě přiletěl do Prahy na ustavující sjezd Svazu českých spisovatelů, v září téhož roku přesídlil do Jugoslávie, kde spolupracoval mj. se záhřebským filmovým studiem Jadran Film na přípravě filmu o J. B. Titovi Soutěska (Sutjeska, 1973, r. Stipe Delić), a od roku 1970 žil v USA. Na univerzitě Iowa získal nejprve roční tvůrčí pobyt v rámci mezinárodního spisovatelského programu dr. Engela a od roku 1971 vyučoval scenáristiku a tvůrčí psaní. Poté byl asistentem na University of Nebrasca (Demoin). Roku 1973 přešel na American University Washington D. C. (profesor 1978), kde přednášel film a literaturu. V letech 1995–1997 byl šéfredaktorem české mutace časopisu Playboy a i nadále žil převážně v Praze. – Literární tvorbě se věnovala i jeho manželka Věra Weislitzová-Lustigová (1927–2009), autorka básnické sbírky Dcery Olga a Lea (1994) a souboru povídek Pes z Klagenfurtu (2001). Syn Josef Lustig (*1951) je filmový režisér a vysokoškolský pedagog. Dcera Eva Lustigová (*1956) vydala s otcem knihu Povídek a po jeho smrti se na manažerské i tvůrčí úrovni věnuje především péči o jeho umělecký a myšlenkový odkaz, od roku 2020 pod záštitou Nadačního fondu Arnošta Lustiga (NFAL), jejž založila spolu s bratrem Josefem při příležitosti desátého výročí otcova úmrtí a v němž je předsedkyní správní rady a výkonnou ředitelkou.
Debutoval pravděpodobně roku 1947 v Mladé frontě. Publicistickými, posléze i prozaickými texty přispíval do periodik Zemědělské noviny, Lidové noviny, Mladá fronta, Směr, Věstník Židovských náboženských obcí, Ročenka Židovských náboženských obcí, Národní osvobození, Partyzán,
Československý novinář, Československý voják, Hlas revoluce, Obrana lidu, Mladý svět, Svět v obrazech, Nový život, Kultura,
Květen, Tvorba,
Kulturní tvorba,
Plamen, Rudé právo, Host do domu, Orientace, Nové knihy, Literární noviny (1952–1967), Literární listy, Literární noviny
(od roku 1990) aj.; v USA přispíval mj. do Kenyon Rewiev (Gambier, Ohio), World and I (Washington), Formations (Chicago), New England Review (Vermont), Argo (Oxford), Delos (Washington). Jeho prózy se staly předlohou televizních inscenací: Modrý den (1962, r. Eva Sadková, sc. + A. L.; 1994, r. + sc. Eva Sadková), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965, r.
Antonín Moskalyk, spolupráce na scénáři Vladislav Čejchan). Sám (případně s režiséry) napsal scénáře k filmům Transport z ráje (1962, r.
Zbyněk Brynych), Démanty noci (1964, r.
Jan Němec), Dita Saxová (1967, r.
Antonín Moskalyk) a Colette (2013, r. Milan Cieslar, sc. + Milan Cieslar a Ladislava Chateau). Podle jeho povídek vznikly v šedesátých letech studentské snímky Sousto (1960, r. + sc. Jan Němec), Ďábelská jízda na koloběžce (1963, r. + sc. Dušan Klein) a Králíček (1961, r. Dušan Klein, sc. D. Klein + Vladimír Körner). Roku 1985 napsal
Lustig spolu s Nelsonem E. Breenem a Davidem Altshulerem scénář ke krátkému televiznímu dokumentu Vzácné dědictví (The Precious Legacy, režie Dan Weismann, USA), za nějž obdržel cenu EMMY. Je autorem scénáře filmu Listopad (2014, r. Garry Griffin) a autorem námětu a spoluautorem scénáře celovečerního česko-amerického dokumentárního filmu o Thomasi Haslerovi, nemanželském synovi Karla Hašlera Písničkář, který ještě nezemřel (2007, r. Josef Lustig a Marek Jícha, sc. + Thomas Hasler a Josef Lustig). V jeho pozůstalosti se dochovalo také několik nerealizovaných filmových scénářů. Svou pozdní hereckou premiéru si Lustig odbyl ve filmové komedii Líbáš jako Bůh (2009, režie Marie Poledňáková).
Čs. rozhlas uvedl v šedesátých letech rozhlasové dramatizace jeho textů Modrá a bílá (1964, r. Alena Adamcová, dram. Vratislav Kuška), Pražské křižovatky (1965, r. Jiří Hořčička, dram. Jaroslava Strejčková), Právo bez boha (1966, r. Josef Melč, dram. Dagmar Hubená), Člověk ve velikosti poštovní známky (1967, r. Jiří Hořčička, dram. Jaroslava Strejčková).
Po Lustigově smrti vznikly divadelní adaptace jeho románů Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (r. Petr Kracik, inscenační úprava P. Kracik + Ladislav Stýblo, prem. 2012) a Nemilovaná (dramatizace a režie Jakub Korčák, prem. 2017). V rámci oslav autorových nedožitých devadesátin uvedl dramatický soubor ZUŠ Litoměřice inscenaci Jak daleko je daleko: Léto Ludvíčka Adlera (na motivy novely Zloděj kufrů, r. Lenka Pařízková, prem. 2016). – V roce 1959 složil Otmar Mácha symfonickou báseň Noc a naděje (prem. 1960, LP 1962, CD 1997). Dosud nepublikovanou báseň Ševirat hakelim: Rozbíjení posvátných nádob neboli Kantáta – tanec šílených adaptoval v roce 1983 jako hudební představení Herman Berlinski; v roce 2020 byla jevištně ztvárněna s hudebním doprovodem kantáty J. S. Bacha „Ich habe genug“ BWV 82 (r. Eva Lustigová).
Dokumenty o Arnoštu Lustigovi natočili Jan Němec (pro televizní cyklus GEN, 1993) a jeho syn Josef Lustig (Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky, 2010), několik dalších filmů pak mělo premiéru po jeho smrti: Žít je Lustig (2011, r. Martin Pátek), Arnošt Lustig – devět životů (2012, r. + sc. Ivo Pavelek a Kristina Pavelková), Tvoje slza, můj déšť: přítomnost Arnošta Lustiga: dialogy (2012, r. + sc. Eva Lustigová). – Lustig získal řadu domácích i zahraničních ocenění v oboru literatury i filmu. V roce 1967 mu byla udělena Státní cena za literaturu za televizní inscenaci Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, v roce 1996 Cena Karla Čapka a v roce 2008 Cena Franze Kafky. V roce 2004 převzal Cenu Vladislava Vančury, udělovanou Českým filmovým a televizním svazem, a Cenu za celoživotní dílo (Lifetime Achievement Award) od Americké akademie umění a věd (American Academy of Arts and Science). – Používal šifry alus a A. L.
Do světa psaného slova vstoupil Arnošt Lustig v druhé polovině čtyřicátých let coby autor novinových zpráv, reportáží a záhy také recenzí literatury, divadla a filmu. Jeho pozdější prozaická tvorba vychází ze zásadní životní zkušenosti z druhé světové války a dominuje v ní židovská tematika. Do juvenilních literárních textů se přitom bezprostředně promítla právě zkušenost se žánrem reportáže (učitelem mu byl mj. Ludvík Aškenazy), jejíž postupy spoluvytvářely poetiku prvních sbírek Noc a naděje a Démanty noci. V jednotlivých povídkách těchto knih se autor zaměřil na zobrazení zdánlivě nehrdinských charakterů dětí a starých lidí a postihl všednodennost ghetta i mezní situace, jimž byli tito lidé vystaveni v koncentračních táborech. Námětem rozsáhlejších psychologických próz s výraznou ústřední postavou Dita Saxová a Můj známý Vili Feld se stala vykořeněná existence, jejíž adaptační schopnosti na „normální“ život byly trvale poznamenány válkou; nemožnost včlenit se do nových poměrů vede posléze k tragickému vyústění jejich osudu. Krutý svět degradované lidské důstojnosti zachytil Lustig v próze z prostředí pracovních vojenských táborů (Bílé břízy na podzim). Syžet klamné hry, již hrají nacističtí věznitelé se svými obětmi, a motiv zoufalé pomsty za lidské ponížení dominují v novele Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Zkušenost reportéra z bojů o samostatnost státu Izrael inspirovala autora k románovému příběhu lásky ohrožované válkou Miláček. Po letech se Lustig k tomuto tématu vrátil a dopsal jisté intermezzo příběhu, dějově koncentrované do jednoho zdánlivě všedního dne na izraelském letišti, vrcholící dramatickou akcí židovského pilota, který se rozhodne pomstít smrt dvou izraelských pilotů násilně zabitých v arabské vesnici (novela Na letišti, později nazvaná Nemáme na vybranou).
Lustigovy texty opakovaně kladou otázky života a smrti, mravnosti, možnosti odolávat zlu, sledují lidské reakce ve chvílích beznaděje, v hraničních životních podmínkách, v nichž se navzdory všemu mohou zrodit i křehké, v paměti však trvalé přátelské a milostné vztahy. Jednotlivé Lustigovy knihy spojuje nejen tvůrčí meta, ale především permanentně se navracející motivy i některé postavy, jimž často autor nejprve věnuje povídku a později rozepíše jejich příběh do podoby románu (Můj známý Vili Feld, původně stejnojmenná povídka; Zloděj kufrů vycházející z povídky Ludvíček, der Virteljude; Krásné zelené oči vycházející z povídky Kůstka). Vedle postavy Viliho Felda, jemuž je věnována nejen samostatná próza, ale objevuje se i v řadě próz dalších (Potopa, Colette. Dívka z Antverp, Lea z Leeuwardenu) jsou pro Lustigovy texty charakteristické postavy mladých židovských dívek, které si prodlužují život nebo alespoň získávají výhody díky své kráse, tím, že dávají, s větší či menší mírou dobrovolnosti, k dispozici své tělo ostatním vězňům i nacistickým vojákům. Jsou vystavené utrpení a ponížení, zlu, které atakuje jejich ženství, krásu, něhu, bezbrannost, připravuje je postupně o všechny jejich blízké, většinou nakonec i o vlastní život. Lustigovi mladí hrdinové existují prostřednictvím řeči a těla, a to v podobě sexu či jídla (ať už je to zoufalý boj o jídlo, např. v povídkách Sousto či Druhé kolo z Démantů noci, či poválečné „opájení se“ dostatkem jídla, nejpatrnější v povídce Enzo); život či aspoň čest jim zachraňuje jejich vnitřní síla a vůle žít. Ta je relativizována v poválečných letech, kdy existenci Lustigových hrdinů tragicky poznamenává nemožnost úniku před minulostí, před sebou samými, nemožností sdělit válečné trauma.
Autorovy návraty ke starším textům, jejich neustálé přepracovávání, přepisování, rozpracovávání či propojování lze vnímat jako součást jeho poetiky, jako výraz snahy o permanentní oživování paměti, obrany před zapomněním. V pozdních textech či přepracovaných verzích přibývá někdy až naturalistické líčení hrůz a utrpení koncentráčnických vězňů (Potopa, Propast) či akcentace erotických motivů (Láska, tělo a smrt, resp. Láska a tělo), jejichž pojetí osciluje od melodramatu až k otevřené erotice. Zároveň se od působivé strohosti, stručnosti a výrazové hutnosti prvních próz Lustigovo vyjádření posouvá k delším reflexivním pasážím, k rozsáhlejšímu popisu vnitřních stavů postav (přepracovaná verze Dity Saxové), prezentovaných formou dialogu (Porgess, Lea z Leeuwardenu) či vnitřního monologu (Propast). Příznačnou součástí posledních textů, mezi než patří mj. i literární ztvárnění skutečného Případu Marie Navarové (kniha o ženě, která po atentátu poskytla první pomoc Reinhardu Heydrichovi, vznikla na zakázku České advokátní komory), se stalo vyjádření etických hodnot a postojů, jež autor explicitně vyslovoval původně zejména prostřednictvím non-fikčních žánrů (Eseje, Okamžiky, Zpověď) a především v četných rozhovorech, vydaných i knižně (Dobrý den, pane Lustig, Odpovědi, Interview, 3 x 18, Tachles, Lustig, volná série O …,
propojující rozhovory a vzpomínky).
Lustigovy rozhlasové pořady v reprezentativní podobě představil posmrtně vydaný výbor Vlny štěstí Arnošta Lustiga, zahrnující zároveň přepisy několika pozdějších rozhlasových rozhovorů.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Noc a naděje (PP 1958; přeprac. 1992; doplněné vydání 1999 jako 6. sv. Spisů A. L.); Démanty noci (PP 1958; angl. s tit. Diamonds of the Night, Evanston 1986, místo P Tma nemá stín obsahuje: Chvíle hned po ránu ze souboru Hořká vůně mandlí; doplněné vydání jako 5. sv. Spisů A. L. 1998); Ulice ztracených bratří (PP 1959; rozšíř. angl. s tit. The Street of Lost Brothers, Evanston 1990, obsahuje PP: Od rána do večera, Nekonečnost, Muž ve velikosti poštovní známky, Červené oleandry, Noc a ze souboru Nikoho neponížíš P Hodiny jako větrný mlýn; přeprac. 1996 jako 2. sv. Spisů Arnošta Lustiga); Můj známý Vili Feld (P 1961; přeprac. povídka ze souboru Ulice ztracených bratří; další přeprac. verze v exilovém souboru Ulice ztracených 1973; přeprac. 2002 s názvem Tma a světlo světa. Můj známý Vili Feld; rozšíř. vyd. 2008); První stanice štěstí (RpRp 1961); Noc a den (PP 1962, obs. doplň. verze knih Noc a naděje, Démanty noci, Můj známý Vili Feld); Dita Saxová (P 1962; angl. doplň. vyd. Evanston 1994; přeprac. jako 4. sv. Spisů A. L. 1997; revid. vyd. 2007; rozšíř. 2010); Nikoho neponížíš (PP 1963; poté přeprac. s tit. Indecent Dreams ve stejnojmenném souboru); Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (P 1964; mírně pozměněná a doplň. vydání 1967 a 1990; 1997 jako 3. sv. Spisů A. L.; revid. vyd. 2003); Vlny v řece (PP 1964, doplň. verze knih Nikoho neponížíš, Ulice ztracených bratří, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Dita Saxová); Bílé břízy na podzim (P 1966; bez cenzurních zásahů a rozšíř. 1995; doplň. vyd. s tit. Bílé břízy 2008); Hořká vůně mandlí (PP 1968); Miláček (R 1969, část nákladu zničena; Toronto 1973; dopl. vyd. 2009); Ulice ztracených (PP, Kolín n. R. 1973; obs. PP: Velká bílá cesta, Můj známý Vili Feld, Oleandrové keře); Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. (P, Toronto 1979; dále pod tit. Nemilovaná, 1991 jako 1. sv. Spisů A. L.v Odeonu; doplň. vyd. 2001 jako 8. sv. Spisů A. L. v nakl. Hynek; revid. vyd. 2007); Tma nemá stín (P 1991 a 2000 jako 7. sv. Spisů A. L.; původně v odlišné verzi in Démanty noci, angl. s tit. Darkness casts no Shadow, Washington D. C. 1976); Porgess (P, in Velká trojka, 1991, + J. Škvorecký + M. Kundera; rozšíř. samostatné vyd. 1995; doplň. vyd. 2006 pro 11. sv. Spisů A. L.); Colette. Dívka z Antverp (P 1992, 2001 jako 3. díl Židovské trilogie, pozměněné vyd. 2005 jako 2. díl Židovské trilogie); Tanga. Dívka z Hamburku (P 1992, 2000 jako 2. díl Židovské trilogie, pozměněné vyd. 2006 jako 3. díl Židovské trilogie); Dům vrácené ozvěny (R 1994; přeprac. povídky Hořká vůně mandlí ze stejnojmenného souboru; přeprac. 2003 jako 9. sv. Spisů A. L.); Kamarádi (R 1995; doplň. vyd. 2008); Neslušné sny (PP 1995, angl., s tit. Indecent Dreams, obs.: Modrý den, Dívka s jizvou, Neslušné sny, Evanston 1988); Propast (P 1996; doplň. 2006 pro 11. sv. Spisů AL); Oheň na vodě (PP 1998; obs. PP: Potopa, Lea z Leuwardenu, Enzo – židovská povídka); Lea z Leeuwardenu (P 2000, pozměněné vyd. 2005, v obou případech jako 1. díl Židovské trilogie; původně in Oheň na vodě); Krásné zelené oči (R 2000, revid. vyd. 2003); Deštivé poledne (PP 2002; pozměněné vyd. 2003; doplň. vyd. 2005 jako 10. sv. Spisů A. L.); Zasvěcení (PP 2002, prozaický triptych, který vznikl vyjmutím a osamostatněním tří kapitol z románu Dům vrácené ozvěny, v jehož revidovaném vydání v rámci Spisů už nejsou tyto kapitoly přítomny; dopl. vyd. 2009); Na letišti (P 2003; 2007 pod názvem Nemáme na vybranou); Od rána do večera a jiné povídky (PP 2006, výbor); Nemáme na vybranou (P 2007; původně s tit. Na letišti, 2003); Modrý den a jiné povídky (PP 2008, výbor); Zloděj kufrů (R 2008); Láska a tělo (P 2009; též ve zkrácené podobě spolu s prózou Bronia M. Kabátové pod tit. Láska, tělo a smrt /2009/); Odcházím do snu a jiné povídky (PP výbor 2009); Hodiny jako větrný mlýn (PP výbor 2010); Dívka s jizvou (P 2010, přeprac. stejnojmenná povídka ze sb. Neslušné sny); Případ Marie Navarové (P 2010); Povídky: soubor textů otce a dcery (PP 2011, výbor, s E. Lustigovou); scénicky: The Beadle of Prague (angl., báseň Ševirat hakelim: Rozbíjení posvátných nádob v hudebním ztvárnění H. Berlinského, Washington D. C. 1983; něm. pod tit. Prager Kantate, Der Synagogendiener zu Prag, Dresden, 1993; pod tit. Kantáta – tanec šílených jako hudebně-lyrické pásmo s hudebním doprovodem J. S. Bacha, prem. 2020).Rozhovory, vzpomínky a úvahy: Dobrý den, pane Lustig /Myšlenky o životě/ (1999; úvahy, vzpomínky, rozhovory); Odpovědi: rozhovory s Harry Jamesem Cargassem a Michalem Bauerem (2000; 2003 rozšíř. o esej Byrona Sherwina); Eseje (2001, rozšíř. 2009); Interview: vybrané rozhovory (2002; doplň. vyd. 2004); 3 x 18 (2002, revid. vyd. 2003, doplň. vyd. 2007; připr. F. Cinger); Okamžiky. Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla (2003; uprav. vyd. 2010 s tit. Okamžiky s Otou Pavlem); Esence (2004; mozaika citátů z Lustigových knih); O literatuře (2006; úvahy, doplněno českou, anglickou a francouzskou verzí povídky Štěpán a Anna ze souboru Noc a naděje); O ženách (2008; uprav. 2011; rozhovor + úryvek z románu Nemilovaná; připr. M. Mališová); Zpověď (2008; dopl. vyd. 2009; vzpomínky, úvahy); Tachles, Lustig (2010, rozšíř. 2011, rozhovory, připr. K. Hvížďala); O spisovatelích (2010, vzpomínky + rozhovor; připr. Markéta Mališová); Tvoje slza, můj déšť: přítomnost Arnošta Lustiga: dialogy (2012, podle stejnojm. dok. filmu, připr. E. Lustigová); Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět (2021, výbor z dosud nepublikovaných rozhlasových relací a rozhovorů, ed. E. Lustigová).
Souborné vydání: Noc a naděje – Démanty noci – Dita Saxová (1966); Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou – Nikoho neponížíš – Ulice ztracených bratří (1970). – Spisy A. L. (Odeon, 1991, 1 sv. Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.); Spisy A. L. (od r. 1995, Hynek, sv. 1–9, Mladá fronta, sv. 10–11; pro potřeby Spisů všechny texty opraveny či přepracovány): Sv. 1 Neslušné sny (1995); sv. 2 Ulice ztracených bratří (1996); sv. 3 Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1997); sv. 4 Dita Saxová: román (1997), sv. 5 Démanty noci (1998); sv. 6 Noc a naděje (1999); sv. 7 Tma nemá stín: román (2000); sv. 8 Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. (2001); sv. 9 Dům vrácené ozvěny: román (2003); sv. 10 Deštivé poledne (2005, obs. též Potopu, předtím in Oheň na vodě), sv. 11 Propast (2006, obs.: Propast, Porgess, Enzo – původně s podtitulem „židovská povídka“ in Oheň na vodě, poté v 2. vydání souboru Deštivé poledne, 2003).
Korespondence: Krásně jsem si početl: Izrael, Jugoslávie, USA – Československo 1968–1973: korespondence s Otou Pavlem, maminkou Terezií a sestrou Hankou (2016, edd. P. Kotyk – S. Kotyková).
Překlad: E. Utitz: Klasický žurnalista Egon Ervín Kisch (1958, s V. Lustigovou).
Ostatní práce: The Holocaust and the Film Arts (angl., Chicago 1978, s Josefem Lustigem); Izrael, zamurovaná kniha (1997, text k fotografiím); Praha = Prague = Prag (2003, text k fotografiím); Pevnost. Kamenná hvězda Terezín (2003, text k fotografiím); Pavel Dias: hlubiny paměti (2004, text v katalogu výstavy); Jiří Paroubek v odpovědích na otázky Arnošta Lustiga, Jana Krause, Jiřího Krampola (2009).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: The Linden tree : An anthology of Czech and Slovak literature 1890-1960 (Prague 1962); III. sjezd Svazu československých spisovatelů (1963); Povídka 62 (1963); Souvislosti a perspektivy prózy (1963); More Tales of Unease (London 1969); New Writing in Czechoslovakia (Baltimore 1969); Writing from the World (Iowa City 1976); The Best Stories of TriQuarterly (New York 1982); ...a když se řekne Voskovec (Kolín n. R. 1983), poté in Když se řekne Werich a když se řekne Voskovec (1990); Velká kniha Sedmilhářů (1994); Art from Ashes: A Holocaust Anthology (New York 1995); Česká xenofobie (1998); 27 popravených českých pánů očima 27 (nepopravených) českých spisovatelů (2000); Souhvězdí smutku (2003); Tobě zahynouti nedám...: česká časopisecká šoa povídka 1945–1989 (2017).
Zvukové nosiče: CD Zpověď (2005).
LITERATURA
Knižně: A. Haman: Arnošt Lustig (1995); P. Totušková (ed.): Zloděj lidských srdcí (sb., 2004); F. Cinger: Arnošt Lustig zadním vchodem (2009).
Studie a články: L. Doležel: Slohové problémy Arnošta Lustiga, Plamen 1960, č. 8; A. Haman: O tzv. druhé vlně válečné prózy, ČL 1961, č. 4; K. Palas: Textové variace Lustigovy povídky Můj známý Vili Feld, Sborník FF brněnské univerzity, D 14, 1965, č. 12; A. Linke: Pravda Arnošta Lustiga, in Noc a naděje – Démanty noci – Dita Saxová (1966); J. Novotná: Nová kniha – staré problémy, Plamen 1968, č. 11; M. Suchomel: Rozmezí bez záruk, HD 1969, č. 13, též in Literatura z času krize (1992); A. Linke: Víra Arnošta Lustiga, in Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou – Nikoho neponížíš – Ulice ztracených bratří (1970); J. Brendt: doslov, in Night and Hope (Evanston 1986); J. Škvorecký, doslov in Indecent Dreams (Evanston 1988), čes. in Neslušné sny (1995); J. Brendt: doslov, in The Street of Lost Brothers (Evanston 1990); A. Haman: Variace na temné struně, in Tma nemá stín (1991); A. Haman: Arnošt Lustig (medailon), Čtenář 1991, č. 11; A. Haman: Prózy Arnošta Lustiga a dnešní čtenář, Tvar 1992, č. 10; J. Hájková: Pracuji stejnou technikou jako malíř, LitN 1992, č. 13; J. Vohryzek: doslov, in Ulice ztracených bratří (1996); M. Zabierzewska-Kucharska: Symbolika liczb w utworze Arnošta Lustiga Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity, Studia slavica = Slovanské studie 1996, č. 3; J. Galík: Dvě podoby Lustigových Bílých bříz na podzim, ČL 1996, č. 6; M. Špirit: „Slušnost je člověk“, Babylon 1996 (1995/1996), č. 7 +Zamyšlení, jakých je věru málo, KPRR 1996, č. 5, společně pod tit. Zamyšlení, jakých je věru málo též in Počátky potíží (2006); M. Jungmann: Doslov, in Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1997); Z. Urbánek: Prý se to ani nemohlo stát, in Dita Saxová (1997); M. Bauer: I tma může vrhat stín, in Tma nemá stín (2000); M. Bauer: Odvaha k paměti: válka jako nejdůležitější zkušenost člověka 20. století, in Eseje (2001); M. Jungmann: Doslov, in Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (2003); M. Bauer: Ani zapomenout, ani odpustit, in Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (2003); F. Cinger: Doslov, in Okamžiky (2003); F. Cinger: "Kluci, co vy víte o hladu? To, co máte vy, je chuť k jídlu.", in Deštivé poledne (2005); J. Suk: Člověk opírající se hlavou o bránu pekla, in Propast (2006); M. Bauer: Rozhovory o nutnosti svobody a lidské důstojnosti: válka odkrývá to nejnelidštější v člověku a zároveň vynáší na povrch nejlepší lidské vlastnosti, in V průsečíku pohledů. Sborník k 75. narozeninám Aleš Hamana (ed. V. Košnarová, 2007); M. Mravcová: Démanty noci – literární a filmová transformace holokaustové zkušenosti, in Holokaust – šoa – zagłada v české, slovenské a polské literatuře (sb. 2007); V. Karfík: Co je na dně člověka, in Modrý den a jiné povídky (2008); O. Hostovská: doslov, in Miláček (2009); M. Uhde: Lustigovy všední dny apokalypsy, in Odcházím do snu a jiné povídky (2009); M. Jungmann: Dialog mezi nocí a nadějí, in Hodiny jako větrný mlýn (2010); M. Vodičková: „Herzenganef“ neboli Zloděj srdcí Arnošt Lustig, in O spisovatelích (2010); P. Holá: Měla svou rasu a původ. Lustigovy hrdinky Kateřina Horivitzová a Dita Saxová, in Tváří v tvář (sb. 2010); M. Mališová: Doslov, in O ženách (2011); F. Tomáš: Král promluvil neřekl nic, in Šoa v české literatuře a v kulturní paměti (sb. 2011); M. Kosák: Uplynulo půl roku od smrti Arnošta Lustiga…, Echa [online] 7. 9. 2011; V. Kaptayn: Der Holocaust mit den Augen einer Frau: Die Novelle Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. (Die Ungeliebte. Aus dem Tagebuch einer Siebzehnjährigen) von Arnošt Lustig + Š. Šladovníková: Ana Novac’s The Beautiful Days of My Youth and Arnošt Lustig’s The Unloved, in The Representation of the Shoah in Literature and Film in Central Europe: 1970s and 1980s = Die Darstellung der Shoah in Literatur und Film in Mitteleuropa: die siebziger und achtziger Jahre (sb. Praha 2012); L. Zimová: Recepční strategie Lustigových děl, Usta ad Albim Bohemica [online] 2013, č. 1; I. Chytilová: Genderové chápání literárních postav v prózách Arnošta Lustiga, Usta ad Albim Bohemica [online] 2013, č. 2; J. Bernard: Démanty noci, in Jan Němec: enfant terrible české nové vlny, díl I (2014); I. Chytilová: Tělesnost jako existenciální fenomén v prózách Arnošta Lustiga, in Z. Šanda – P. Šidák – J. Češka a kol.: Literatura jako výzva a apel (2014); I. Chytilová: Vztah mezi příbytkem a niterným světem fikčních postav v díle Arnošta Lustiga, ČL 2014, č. 3; J. Gruša: Arnošt Lustig amor fati, in Essays und Studien bis 1989 (Klagenfurt 2015); A. Firlej: What Was Exactly Katerina’s Gesture? Around the Arnošt Lustigs Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou as a Novel and a Drama, in The Aspects of Genres in the Holocaust Literatures in Central Europe = Die Gattungsaspekte der Holocaustliteratur in Mitteleuropa (sb. Praha 2015); I. Chytilová: Zobrazení vědomí fikčních postav v prózách Arnošta Lustiga, Bohemica litteraria 2015, č. 1 (též zde); J. Hubička: Arnošt Lustig, Svět rozhlasu 2016, č. 36; J. Holý: Arnošt Lustig a ti druzí, Bohemica litteraria 2018, č. 1 (též zde); J. Holý – Š. Sladovníková: Próza „Tma nemá stín“ a film „Démanty noci“, World Literature Studies 2019, č. 3 (též zde).
Recenze: Noc a naděje: L. Aškenazy, Naše vojsko 1957, č. 11; S. Svoboda, MF 14. 1. 1959; M. Suchomel, Rovnost 1. 2. 1958, též in Co zbylo z recenzenta (1995); F. Kautman, Kultura 1958, č. 7; J. R. Pick, Naše vojsko 1958, č. 2; J. Vohryzek, Květen 1957/1958, č. 7, též in Literární kritiky (1995), V. Kocourek, LitN 1958, č. 9; I. Skála, RP 30. 3. 1958; A. Branald, Naše vojsko 1958, č. 4; K. Trusina, Křesťanská revue 1959, č. 4 (též ad Démanty noci); Z. Heřman, Tvar 1992, č. 23; M. Bauer, Tvar 1999, č. 19 * Démanty noci: M. Jungmann LitN 1958, č. 42, též in Obléhání Tróje (1969); V. Mináč, Květen 1957/1958, č. 12; J. Vohryzek, Květen 1959, č. 1; J. Petrmichl, RP 24. 1. 1959; M. Suchomel, HD 1959, č. 1, též in Co zbylo z recenzenta (1995); K. Hrách, Kruh 1959, květen; P. Den, Svědectví (New York) 1960, č. 11; M. Bauer, Tvar 1999, č. 6 * Ulice ztracených bratří: M. Jungmann, LitN 1960, č. 7; M. Blahynka, Kultura 1960, č. 10; M. Suchomel, HD 1960, č. 4, též in Co zbylo z recenzenta (1995); V. Gebhartová, Tvorba 1960, č. 24; A. Haman, Tvar 1996, č. 17 * Můj známý Vili Feld: M. Jungmann, LitN 1961, č. 12; A. Haman, LidN 18. 6. 2002 * První stanice štěstí: J. Opelík, Kultura 1961, č. 48; J. Nedvěd, LitN 1962, č. 2 * Noc a den: A. Linke, NK 1962, č. 16; M. Petříček, LitN 1962, č. 24 * Dita Saxová: A. Haman, KT 1963, č. 5; J. Opelík, HD 1963, č. 2; M. Jungmann, LitN 1963, č. 6 (též ad Nikoho neponížíš), též in Obléhání Tróje (1969); J. Opelík, HD 1963, č. 2; M. Suchomel, Plamen 1963, č. 2, též in Co zbylo z recenzenta (1995); M. Bauer, Tvar 1998, č. 5; K. Milota, LitN 1998, č. 11 * Nikoho neponížíš: A. Haman, KT 1963, č. 12; J. Petrmichl, RP 2. 4. 1963 (též ad Dita Saxová); M. Suchomel, HD 1963, č. 7, též in Co zbylo z recenzenta (1995) * Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou: I. Zítková, MF 15. 4. 1964; J. Vohryzek, LitN 1964, č. 26, též in Literární kritiky (1995); M. Suchomel, HD 1964, č. 8, též in Co zbylo z recenzenta (1995); P. Den, Proměny (New York) 1964, č. 4; M. Bauer, Tvar 1997, č. 8 * Vlny v řece: M. Pohorský, RP 4. 9. 1964; K. Dostál, Plamen 1964, č. 12 * Bílé břízy na podzim: M. Petříček, LitN 1966, č. 30; V. Forst, KT 1966, č. 36; M. Pohorský, RP 13. 9. 1966; A. Brousek, Orientace 1966, č. 4; H. Hrzalová, Impuls 1966, č. 36; A. Jelínek, NK 1995, č. 23; V. Píša, Tvar 1995, č. 19 * Hořká vůně mandlí: M. Jungmann, Práce 14. 5. 1968; M. Petříček, HD 1968, č. 7; A. Linke, Listy 1969, č. 5 * Miláček: vbc (= V. Vrabec,) SvSl 7. 8. 1969; F. Kafka, Práce 11. 8 1969; E. Pluhař, NK 1969, č. 32/33; V. Dostál, Tvorba 1969, č. 12 * Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.: (háj) (= J. Hájková), Knihy 91, 1991, č. 10; M. Petříček, NK 1992, č. 2; V. Novotný, MFD 3. 3. 1992; P. Bílek, MS 1992, č. 46 * Tma nemá stín: J. Lukeš, NK 1991, č. 36; V. Sůva, Knihy 91, 1991, č. 2; B. Svozil, PL 22. 11. 1991; Z. Štipl, Tvar 2000 * Colette. Dívka z Antverp: Z. Heřman, Noviny 1992, č. 90; V. Novotný, NK 1992, č. 24; I. Zítková, Tvar 2001, č. 19 * Tanga. Dívka z Hamburku: V. Novotný, MFD 11. 2. 1993; M. Pohorský, NK 1993, č. 2 * Dům vrácené ozvěny: V. Dušek, RP 20. 12. 1994; I. Zítková, NK 1995, č. 2; B. Svadbová, Tvar 1995, č. 13 * Neslušné sny: V. Novotný, Práce 27. 7. 1995; P. Mandys, Český týdeník 22.–25. 9. 1995, č. 76; A. Haman, LitN 1995, č. 40 (též ad Kamarádi) * Kamarádi: V. Karfík, Týden 1995, č. 35; M. Jungmann, NK 1995, č. 32; F. Cinger, Právo 2. 10. 1995; M. Štráfeldová, Tvar 1996, č. 2 * Porgess: M. Petříček, LitN 1995, č. 51/52; I. Zítková, NK 1995, č. 35 * Propast: M. Bauer, Tvar 1997, č. 4; P. Šanda, LitN 1998, č. 4 * Oheň na vodě: M. Jungmann, NK 1998, č. 43; M. Bauer, Tvar 1998, č. 21; R. Burián, Host 1998, č. 10 * Odpovědi: F. Cinger, Právo 21. 3. 2000; M. Nyklová-Veselá, NK 2000, č. 17 * Krásné zelené oči: M. Bauer, Tvar 2000, č. 21; A. Haman, NK 2000, č. 36 (též ad Lea z Leeuwardenu) * Eseje: J. Vančura, LitN 2001, č. 25; M. Wagnerová, NK 2001, č. 29; O. Horák, LidN 15. 9. 2009; M. Skýpala, Tvar 2009, č. 18; K. Turek, A2 2010, č. 5 * Tma a světlo světa: A. Haman, LidN 18. 6. 2002 * Zasvěcení: A. Haman, LidN 1. 7. 2002 * Deštivé poledne: A. Haman, LidN 7. 11. 2002 * Okamžiky. Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla: A. Horáčková, MFD 22. 7. 2003; T. Pěkný, Roš chodeš 2003, č. 8 * Interview: M. Jungmann, LidN 20. 5. 2004 * O literatuře: V. Kremlička, A2 2007, č. 11; L. Chateau, LitN 2007, č. 15 * Nemáme na vybranou: O. Horák, LidN 21. 6. 2007; F. Cinger, Právo 26. 9. 2007; chateau- (= L. Chateau), Listy 2007, č. 5 * Modrý den a jiné povídky: A. Glancová, A2 2008, č. 32 * Zloděj kufrů: O. Horák, LidN 11. 11. 2008; B. Kostřicová, A2 2009, č. 6 * Láska a tělo: K. Š., Národní osvobození 2010, č. 8 * Tachles, Lustig: P. Adler, Neviditelný pes [online]. 25. 10. 2010; A. Horáčková, MFD 19. 11. 2010; K. Štusák: Národní osvobození 2011, č. 14; P. Andreas, Literární fórum (České Budějovice) 2011, č. 2 * Krásně jsem si početl: Z. A. Eminger, iLiteratura [online] 11. 1. 2017.
Rozhovory: I. Zítková, MF 8. 2. 1958; jv (= J. Vohryzek), Květen 1957/1958, č. 9; an, MF 10. 11. 1959; O. Rafaj, ČK 1960, č. 5; S. Dolinová, Tvorba 1960, č. 37; F. Hubený, KT 1967, č. 24; V. Měšťan, Práce 5. 7. 1969, Nedělní příl. Práce, též in Krásně jsem si početl (2016); K. Hvížďala in České rozhovory ve světě (Kolín n. R. 1981; 1992); J. Sýkora, Západ (Toronto) 1989, č. 2, též in Interview (2002, 2004); V. Písecký (= J. Čulík), Obrys (Mnichov) 1989, č. 3; J. Hanušková, MF 28. 12. 1989; J. Lederer in Tak tedy... přijďte! (1990); J. Hajný, Kmen 1990, č. 1; Z. Merta, LidN 5. 1. 1990; J. Pittermann, NK 1990, č. 3; F. Mareš, Literární revue 1990, č. 6; J. Bednářová, Květy 1990, č. 47; an, Nové knihy – Výběr z nejzajímavějších knih 1990, zima; V. Sůva, NK 1991, č. 10; J. Šmídová, LidN 11. 1. 1992, příl. Nedělní LN; V. Sůva, Knihy 92, 1992, č. 7; J. Kasalová in GEN: 100 Čechů dneška, sv. I (1994); L. Verecký, MFD 17. 11. 1994, příl. Magazín Dnes, č. 46; A. Pilátová, Práce 24. 6. 1995, příl. Péčko; V. Sůva, Knihy 95, 1995, č. 27/28/29; D. Pohlmanová, HN 23. 2. 1996, příl. HN na víkend, č. 8, též in Interview (2002, 2004); J. Šmídová, Mosty 1996, č. 18, též in Interview (2002, 2004); M. Bauer, Tvar 1998, č. 14, též in Britské listy [online] 23. 9. 1998; J. Machalická, LidN 8. 9. 2000, příl. Pátek LN č. 36; R. Gális, České slovo 15. 6. 2001, příl. Slovo na víkend, č. 24, též in Rozpůlená srdce aneb Život mezi Československem a Izraelem (2018); J. Lapáčková, LitN 2001, č. 33, též in Interview (2002, 2004); V. Bednářová, Reflex 2002, č. 42; A. Plavcová, LidN 28. 11. 2003, příl. Pátek LN č. 48; A. Benda, Xantypa 2004, únor; T. Poláček, MFD 27. 1. 2005, příl. Magazín Dnes, č. 4; L. Chateau, Tvar 2007, č. 6; K. Kadlecová, Reflex 2009, č. 25; F. Cinger, Právo 12. 12. 2009; O. Horák, HN 2010.
Nekrology: K. Hvížďala, blog aktualne.cz [online] 26. 2. 2011; J. Gruša + L. Navara, MFD 28. 2. 2011; O. Horák, HN 28. 2. 2011; J. Peňás, LidN 28. 2. 2011; F. Cinger, Grand Biblio 2011, č. 2; (pau) (= J. Paulas), Katolický týdeník 2011, č. 10; O. Nezbeda, Respekt 2011, č. 10; T. Pěkný, Roš chodeš 2011, č. 4.
Vzpomínky: D. Emingerová: Živel Lustig: jak se píše kniha aneb Hoď sebou ty bejku, už nemám moc času (2011); D. Emingerová, MFD 28. 2. 2011; P. Kohout, MFD 5. 3.2011; H. Hosnedlová, Literární fórum (České Budějovice) 2011, č. 1; -ES- (= E. Střížovská), Český dialog 2011, léto; H. Hnátová, připr. J. Rosendorf, Xantypa 2016, č. [3], J. Lustig, připr. M. Spáčilová, MFD 16. 12. 2016; F. Cinger: To byl Arnošt Lustig (2019); H. Hnátová, připr. I. Karásková, MFD 23. 5. 2019, příl. Magazín Dnes, č. 21; K. Hvížďala in Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět (2021, ed. E. Lustigová).
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografické databáze ÚČL AV ČRJaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963