Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Ludvík AŠKENAZY

* 24. 2. 1921, Český Těšín 
† 18. 3. 1986, Bolzano (Itálie) 
 
Dramatik, prozaik, publicista, autor rozhlasových her, autor knih pro děti
 

Narodil se v česko-židovské rodině. Střední školu navštěvoval ve východopolské Stanislavi, maturoval roku 1939 (až po jejím zabrání sovětskými vojsky). Ve Lvově studoval slovanskou filologii a všeobecné dějiny. Po přepadení SSSR (1941) ustupoval se sovětskou armádou do Kyjeva. Odtud byl evakuován do Kazachstánu, kde krátce učil na střední škole v Berčoguru. Roku 1942 vstoupil do čs. vojenské jednotky v SSSR a bojoval s ní u Sokolova. Po absolvování důstojnické školy (1943) byl přidělen jako styčný důstojník 1. čs. armády v SSSR ke štábu 1. a 4. ukrajinského frontu. Během války obdržel sovětská a česká vyznamenání za statečnost. V květnu 1945 se v Praze seznámil s dcerou Heinricha Manna, která zde prožila válku a s níž se později oženil. Po válce, jako reportér a zahraniční politický komentátor pražského rozhlasu, často cestoval (Polsko, NDR, USA, Indie, Itálie, Japonsko), působil též jako válečný zpravodaj v Izraeli. Na konci 50. let se stal spisovatelem z povolání. Po srpnu 1968 emigroval s rodinou do Mnichova, koncem sedmdesátých let se přestěhoval do severní Itálie, kde po dlouhé nemoci zemřel. – Oba synové, Heinrich /Jindřich/ a Ludwig Mannové, nyní pracují jako filmoví režiséři.

 

Přispíval do periodik Host do domu, Kulturní tvorba, Literární noviny, Nový život, Divadlo, Plamen (zde v č. 1/1967 rozhlasový dialog Servítek), Umění a řemesla (zde jako samostatná novoroční příloha 1964 Pohádka o pohádkáři) aj. – Aškenazy se po celý život věnoval zejména rozhlasové dramatice. Jeho hry z šedesátých let byly nastudovány a vysílány v zahraničí (zejména na německojazyčných stanicích, též četné překlady do holandštiny), v exilu psal Aškenazy naopak německy a tyto hry pro dospělé i dětské posluchače byly po roce 1989 překládány do češtiny. Čs. rozhlas uvedl hry Cena míru (1949), Začalo to v Chicagu (1949), Plán Barbarosa (1949), Byla to vichřice (1949), Dítě a bomba (1951), Akce Rudý šátek (1959, r. Miloslav Disman), Piškot (1963, r. Josef Červinka), Bylo to na váš účet (1964, r. Jiří Horčička), Kůže (1967, r. Jiří Horčička), Servítek (1967, r. Jana Bezdíčková), Anamnéze (1969), Host (1970, r. Josef Červinka); Beethoven (1991, r. Jiří Horčička); Mozart (1991, r. Jiří Horčička); Dávné podobizny (1992, r. Jiří Horčička); Třikrát dva (1993, r. Jiří Horčička, pův. Viermal zwei, 1971); Vzpomínka na poníka (1997, r. Jiří Horčička, pův. Nachruf auf ein Pony, 1980); Jehlice (1997, r. Jiří Horčička); Návod k prodeji modré andulky (1997, r. Jiří Horčička); Návod k prodeji jazykového kursu (1997, r. Jiří Horčička, pův. Anleitung zum Verkauf eines Sprachkurses, 1973); Je krásné, když se Florián směje (1999, r. Jiří Horčička); Bodnutí (1999, r. Jiří Horčička, pův. Der Stich, 1973); Doktor Faustík aneb Nová hra s ďáblem (1999, r. Jiří Horčička, pův. Doktor Fäustchen oder Das neue Spiel mit dem Feuer, 1984); Hra s ohněm (2000, r. Hana Kofránková, pův. Spiel mit dem Feuer, 1984); Let k Andromedě (2000, r. Hana Kofránková, pův. Der Flug zur Andromeda, 1983); Jak jsme si tě vymysleli (2000, r. Hana Kofránková); Mouřenín (2002, r. Lída Engelová); Ve zpětném zrcátku (2003, r. Vlado Rusko, pův. Im Rückspiegl, 1973); Proč svatý Mikuláš nosí falešný vous (2008, r. Petr Mančal, pův. Warum der heilige Nikolaus bis auf den heutigen Tag einen falschen Bart trägt, 1981). Pravděpodobně pouze německy byly dosud vysílány hry Der Kiosk (1967); Der Feuerschein (1967); Eine Handvoll Zuckerwürfel (1969); Passion für Angelika (1970); Die Stecknadel (1971); Namen (1972); Die Leiden des jungen Nowak (1972); Der Schlüsselsatz (1976); Die wahre Geschichte der gutherzigen Dirne Antonie Prussik (1977); Was es noch nicht gab (1977); Der Kürbisberg (1977, r. Ludvík Aškenazy); Das Happening (1979); Ein Schuss tränen, namen, taxinapping (rok nezjištěn); Milena (1980); Die schwarzweisse Geschichte (1983); Wüterich, der gute Freund (1985); Verblichene Pastelle (1993, r. Jiří Horčička); Das Wunderei (1996). Původní dramatizaci povídky Vajíčko s titulem Jajce vysílal slovinský rozhlas (1996, sc. a r. Elza Rituper).

Aškenazy je autorem scénářů k filmům: Můj přítel Fabián (1953, + r. Jiří Weiss, podle povídky Dva Gáboři), Tam na konečné (1957, r. Ján Kadár a Elmar Klos), Hry a sny (1958, r. Milan Vošmik, námět dodatečně zpracován v jedné z povídek knihy Milenci z bedny), Noční host (1961, + r. Otakar Vávra, podle divadelní hry Host, hrané též s tit. Host v noci), Křik (1963, + r. Jaromil Jireš). Scénář filmu Májové hvězdy (1959, r. Stanislav Rostockij) Aškenazy napsal na základě povídek z knihy Květnové hvězdy (Dušan a generál, Zrzavý, Cibulka) a povídky Modrá jiskra, vydané v jejím druhém vydání pod titulem filmu. Na námět povídky Vajíčko natočil stejnojmenný krátký film podle vlastního scénáře režisér Zdeněk Kopáč (1964). Jako studentské cvičení vznikl na FAMU podle Aškenazyho stejnojmenné povídky krátký film Jak jsem tě poznala (2001, sc. + r. Josef Abrhám jr.). – V Československé, resp. České televizi bylo uvedeno pásmo Černá bedýnka (1961), adaptace loutkové hry Šlamastyka s měsícem (1962, r. Svatava Rumlová a Ludvík Ráža), film Rekviem za kouzelnou flétnu (1968, n. + sc. L. A., r. Václav Kašlík), seriál večerníčků Putování za švestkovou vůní (1998, r. Josef Lamka) a inscenace Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem (2000, sc. + r. Jindřich Mann). V SRN vznikly podle jeho námětů či scénářů televizní filmy Galgentoni (1972, podle E. E. Kische, r. Michael Kehlmann), Des Pudels Kern (1975, sc. + r. Vojtěch Jasný), Der Poltergeist (1981, sc. L. A. + r. Jindřich Mann). V některých západoněmeckých televizních filmech působil Aškenazy také jako herec.

Aškenazyho prózy bývaly často dramatizovány a uváděny především na půdě amaterských divadel. Na profesionálních scénách byly uvedeny mj. inscenace Ukradený měsíc (sc. Ladislav Smoljak, 1959, resp. Vida Neuwirthová, 1997), Beze slov (Černá scéna, 1964); Dětské etudy (scénické čtení, sc. Jana Kafková a Rostislav Marek, Zlín 1991); Milenci z bedny (sc. Milada Nuslová, Plzeň 1991); Na jednom stromě (sc. Simona Pěničková, 1992, též dramatizace Dany Svozilové in Tvořivá dramatika 1/2001); Praštěné pohádky (Most a České Budějovice 1993) a Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka (sc. Jan Borna, 2000). – Skladatel František Kovaříček zkomponoval podle Aškenazyho předlohy operu Ukradený měsíc (1966). – Čs. televize uvedla o Ludvíku Aškenazym dokumentární film Spokojeně vypadající pyknyk (2001, n. + sc. Marek Hlavica, r. Pavel Linhart), Čs. rozhlas uvedl komponovaný Večer s L. A. (2001).

 

Různorodou literární činnost Ludvíka Aškenazyho stmeluje specifická poetická obraznost, lyrizace dějových prvků, sugestivní náznak, směs laskavého humoru, jemné ironie a smutku, jakož i čapkovská úcta k nenápadným hodnotám, orientace na obyčejného člověka, tolerantní humanismus a odpor proti válce. Aškenazyho stylistická výlučnost byla patrná již v prvních reportážích z Polska a NDR (Ulice milá, Německé jaro), poplatných tehdejší ideologizaci literatury. V reportážích Modrý zápisník, pořízených na druhém světovém sjezdu obránců míru ve Varšavě, demonstruje autor mírovou ideu prostřednictvím osudů účastníků sjezdu a podobným způsobem postupuje i v povídkách Sto ohňů. Ideový akcent se postupně vytrácí z povídek Květnové hvězdy, v nichž autor dává přednost všednosti a nepatetickým reakcím prostých lidí na skončení druhé světové války před monumentalizovaným hrdinstvím. V beletrizovaných reportážích a črtách z tříměsíčního pobytu v New Yorku (Indiánské léto), drobných autentických výsecích z amerického způsobu života a jeho filozofie, už převažuje bezprostřední dojem a objektivní nadhled kořeněný mírným sarkasmem a parodičností.
Postupně se Aškenazy etabloval jako mistr drobných literárních útvarů pro dospělé čtenáře i pro děti, psal prozaické etudy, črty a miniatury. Emocionální působivost jeho lyrického výrazu se zcela vyhranila v náladových prózách z tehdy opomíjené intimní sféry (Dětské etudy), přibližujících dětskou hravost a upřímnost. Autorův syn – človíček – v nich často klade prosté otázky, na něž otec nenalézá odpovědi. Rozpory mezi deformovanou a přirozenou skutečností tak vystupují na povrch právě při konfrontaci bezelstnosti dětí s nevypočitatelným světem dospělých a jeho kritérii. Nechybí tu ani nezaměnitelný rys autorova stylu: stesk nad plynutím času. V další Aškenazyho tvorbě postupně přibývalo prolínání reálných a fantazijních elementů, asociativní spojování rozmanitých detailů, které rozvíjejí rysy příznačné pro dětskou fantazii, a opět se zde objevuje jemně světélkující smutek nad ztraceným časem dětství (Ukradený měsíc, Milenci z bedny). Aškenazyho snová melancholie kulminovala v jeho jediném pokusu o větší epický celek v próze Putování za švestkovou vůní. Ústřední konflikt vyprávění o strastiplném cestování trpaslíka Pitrýska je dějově rozvinutou stavbou blízký modelu pikareskního románu, laděním pak Andersenovým pohádkám. Vyrůstá z hledání čistého citu, přátelství a lásky, jejichž metaforou se stává vůně švestkových květů. Reálné děje a jejich detaily tu slouží jako poetické východisko hravé fantazie, jež v sobě nese moudrost a humanistické poselství. – Z Aškenazyho tvorby tohoto období se formou částečně vydělují volnému verši blízké texty pod fotografiemi v knize Černá bedýnka.
Účastností na lidských osudech a důrazem na psychologickou autentičnost postav zachovává si Aškenazyho dílo svou vnitřní kontinuitu také v protiválečných povídkách Psí životVajíčko, obvykle vyprávěných er-formou, založených na kontrastu mezi tématem a způsobem podání, který vypravěči umožňuje zdánlivě se distancovat od dění. Jejich lehký konverzační styl, místy až anekdotičnost, černý humor i drastická ironie spolu s groteskností situací umocňují výraznou pointou tragiku lidského údělu v neúprosné mašinérii války a vyhlazování. V další Aškenazyho prozaické tvorbě, která je určena víceméně dětskému čtenáři, převažují moderní pohádky (Osamělý létající talíř, Praštěné pohádky, Pohádka na klíč, humorem a parodičností prostoupený Cestopis s jezevčíkem aj.).
Svou vnitřní kontinuitu si účastí na lidských osudech a důrazem na psychologickou hodnověrnost jednajících osob zachovávají také rozhlasové a divadelní hry, jejichž dramatickou formu uvolňuje všestranná lyrizace textu, meditativnost a záliba v kupení poetických detailů (Vendulka, Pašije pro Andělku aj.). V poloze poetické grotesky, parodující kult osobnosti, se pohybuje komediálně vyhraněnější hra C. k. státní ženich. Dlouholetý zájem o námět prózy E. E. Kische Nanebevstoupení Tonky Šibenice přivedl Aškenazyho v emigraci k vytvoření několika verzí divadelní hry (morytátu), v konečné podobě nazvané Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem, v níž za běžnými dialogy hledal skutečnou a pravdivou hodnotu lidských charakterů.
V dílech psaných německy (vesměs pro děti) se autor často vracel k tématům svých starších českých prací. Především jeho pohádkové knihy byly přeloženy do mnoha jazyků (vycházely ve Finsku, Izraeli, Maďarsku, Jižní Africe aj.).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a publicistika: Kde teče krev a nafta (RpRp 1948); Ulice milá a jiné reportáže z Polska (1950); Německé jaro (RpRp 1950); Dítě a bomba (D 1950, i prem.); Záře (P 1951; poté in Sto ohňů a jiné povídky); Sto ohňů (PP 1952; přeprac. s tit. Sto ohňů a jiné povídky, 1953); Vysoká politika (PP 1953); Všude jsem potkal lidi (RpRp 1955, zahrnuje též některé reportáže z knih Ulice milá... a Německé jaro); Dětské etudy (PP 1955); Květnové hvězdy (PP 1955, povídka Dušan a generál samostatně 1959; 2. vyd. s tit. Májové hvězdy, 1960); Indiánské léto (Rp 1956); Ukradený měsíc (PP 1956); Milenci z bedny (P 1959); Psí život (PP 1959); Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli Strastiplné osudy pravého trpaslíka (román-pohádka, 1959); Dušan a generál (P bibliof. 1959, pův. v souboru Květnové hvězdy); Černá bedýnka (texty a songy k fotografiím, 1960; přeprac. 1964); Host v noci (D, rozmnož., 1960, i prem. s tit. Noční host; posléze upraveno s tit. Host, 1960, i prem.); Šlamastyka s měsícem (D loutk., 1961, prem. 1960); C. k. státní ženich (D 1962, prem. 1961, podle novely Poručík Kiže J. Tyňanova); Vajíčko (PP 1963; přeprac. 1967); Osamělý létající talíř (P pro děti, 1963); Praštěné pohádky (1965); Malá vánoční povídka (pro děti, 1966); Pohádka na klíč (1967); Pašije pro Andělku (D, rozmnož., 1968, i prem.); Cestopis s jezevčíkem (P pro děti, 1969); Der Tiger mit dem gelben Tank (něm., P pro děti, München 1970); Paul, Pauline und der gelbe Tiger (něm., P pro děti, Aarau – Frankfurt a. M. 1975); Wo die Füchse Blockflöte spielen (něm., pohádky, Aarau – Frankfurt a. M. 1976); Wo die goldene Schildkröte tanzt (něm., pohádky, Aarau – Frankfurt a. M. 1977); Molly, die Schiffskatze (něm., P pro děti, Aarau – Frankfurt a. M. 1978); Du bist einmalig! (něm., PP Köln a. R. 1981); Die Geige und drei weitere Geschichten (něm., PP pro děti, Köln a. R. 1981); Die Grille und drei weitere Geschichten (něm., PP pro děti, Köln a. R. 1981); Die Kirsche und drei weitere Geschichten (něm., PP pro děti, Köln a. R. 1981); Der Schatten und drei weitere Geschichten (něm., PP pro děti, Köln a. R. 1981); Der Schnee und drei weitere Geschichten (něm., PP pro děti, Köln a. R. 1981); Der Zirkus und drei weitere Geschichten (něm., PP pro děti, Köln a. R. 1981); Aschenputtel oder gläsernes Pantoffelchen (něm., pohádka, Köln a. R. 1984); Der Tannenbaum (něm., pohádka, Köln a. R. 1984); Der standhafte Zinnsoldat (něm., pohádka, Köln a. R. 1984); Die Schöne und das Tier (něm., pohádka, Köln a. R. 1984); Estrella aus dem grünen Haus (něm., pohádka, Ravensburg 1985); Die schwarzen Engel (něm., pohádka, Ravensburg 1985); Die Sirenenforelle (něm., pohádka, Ravensburg 1985); Der Weisswurst-könig (něm., pohádka, Ravensburg 1985); Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem (D, rozmn. 1991 i prem., adaptace Nanebevstoupení Tonky Šibenice E. E. Kische, z pozůstalosti připravil L. Pistorius a J. Mann); Der grüne Jockey (Köln a. R. 1992); Der Schlittschuhkarpfen (Köln a. R. 1992); Juviro (München 1992); Märchen für die Dämmerung (München 1993); Das Wunderei (P Hamburg 1996); Hasen pfeifen nicht (Berlin 2004); Pohádky čtyř větrů (PP pro děti 2006, přel. Jindřich Mann, německy s tit. Die Märchen der vier Winde, Weinheim–Basel 1991, obsahuje dříve samostatně vydané pohádky Die Sirenenforelle, Estrella aus dem grünen Haus, Die schwarzen Engel, Der Weisswurstkönig); scénicky: Vendulka (1962); Rasputin (1967, podle A. N. Tolstého); Kůže (Příbram 1970); Wie ein Käter König werden wollte (Hannover 1978).
Výbory: Etudy dětské a nedětské (PP 1963, ed. M. Jungmann); Světla zastaveného času (1992, ed. A. Haman).
Souborná vydání: Vybrané spisy (nakl. Carpe Diem, od 2008, proponovány 4 svazky): sv. 1 Etudy dětské a nedětské (ed. Michal Huvar, 2008); sv. 2 Pohádky (ed. Michal Huvar, 2009).
Příspěvky ve sbornících a kolektivních publikacích: Modrý zápisník (1951, + Stephan Hermlin a Alena Vančurová, zde reportáž Z modrého zápisníku); Varšavský kongres (1951, + Jiřina Brejchová a Karel Marek, zde táž reportáž Z modrého zápisníku); Mírová estráda (1951, zde mj. dialog Německé jaro); Příběh pionýra Péti a jiné aktovky (1954, zde scéna Vánoční sirotek); Bábkové hry (Bratislava 1961, zde slov. překl. Šlamastyky s měsícem); Na dobré hodince 5 (1962); Rozhlasové hry (1965, zde hra Bylo to na váš účet); Rozhlasové hry (1969, zde hra Kůže); Souhvězdí smutku (2003).

LITERATURA

Studie a články: M. Jungmann doslov in Etudy dětské a nedětské (1963); A. Haman: Aškenazy a Branald v masce reportérů, ČL 1963, s. 117; Z. Heřman: L. A., dětství a tak vůbec aneb Pokus o pokus čili Esej na zkoušku, ZM 1966, s. 433; J. Dvořák: Principy tvorby L. A., Impuls 1967, s. 333; J. Černý: Aškenazyovská etuda, Divadlo 1968, září; A. Haman doslov in Světla zastaveného času (1992); P. Foglová: Ahasver po dětských světech, LidN 23. 3. 1996; A. Reinbergerová: Pohádkář, který uměl psát i pro dospělé, LidN 29. 4. 2002.
Recenze: Všude jsem potkal lidi, Květnové hvězdy, Dětské etudy: J. Vohryzek, Květen 1, 1955/56, s. 92 * Dětské etudy: M. Jungmann, LitN 1955, č. 20 * Ukradený měsíc: Z. Heřman, HD 1957, s. 81 * Indiánské léto: J. Opelík, HD 1956, s. 515 * Putování za švestkovou vůní: J. Trefulka, HD 1959, s. 224 * Host: M. Lukeš, Divadlo 1961, č. 1 * Vajíčko: M. Petříček, HD 1964, č. 2 * Cestopis s jezevčíkem: D. Pleva, Tvorba 1970, č. 21 * Pravdivý příběh Antonie Pařízkové: J. Černý, LidN 6. 2. 1991 * Světla zastaveného času: M. Pohorský, NK 1992, č. 29; B. Balajka, Tvar 1992, č. 40.
Rozhovory: J. Dewetter, ZM 1962, s. 535; S. Volný, Text (Mnichov) 1970, č. 10 (15); K. Hvížďala in České rozhovory ve světě (Kolín n. R. 1981; 1992).
K životnímu jubileu: (iso), Brněnský Večerník 24. 2. 1971 (!).
Nekrology: O. Filip, Obrys (Mnichov) 1986, č. 2; A. J. Liehm, Listy (Řím) 1986, č. 4; M. Schulz, Svědectví (Paříž) 1986, č. 78.
Vzpomínky: O. Filip, LitN 1992, č. 9, polemika J. Mann č. 15, O. FIlip, č. 20.
Autor hesla: Sylva Bartůšková (1994, 2011); Michal Přibáň (2011)
Aktualizace hesla: 31. 1. 2011 (mlp)
Aktualizace bibliografie: 31. 1. 2011 (mlp)
 
zpět na hlavní stranu