Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Václav LACINA

* 9. 7. 1906, Hluboká nad Vltavou 
† 9. 12. 1993, Rožmitál pod Třemšínem 
 
Prozaik, básník, autor satirických textů a parodií
 Narodil se v rodině s bohatým kulturním zázemím: jeho dědeček Josef Lacina (1850–1908) publikoval pod pseudonymem Kolda-Malínský. Otec byl soudcem. Dětství Lacina prožil ve Volyni, v Praze vystudoval gymnázium (mat. 1925, zde jako kvintán vydával časopis Modré pondělí) a Právnickou fakultu UK (1925–29, JUDr. 1950). Od 1930 zaměstnán u soudu (1934–45 jako soudce) nejprve v Chebu (1930–31), dále v Kašperských Horách (1935–38) a v Praze (do 1945). 1945–47 pracoval na ministerstvu informací, 1947–48 byl okresním soudcem v Praze, 1948–52 tiskovým referentem ministerstva spravedlnosti, 1952–53 v Čs. rozhlase. Od 1953 se věnoval spisovatelské činnosti. Od 1973 žil v důchodu v Příbrami, v posledních letech života v Domově důchodců v Rožmitále pod Třemšínem.
 Debutoval 1922 ve Studentském časopise, dále přispíval do časopisů Trn, Reflektor (zde většina básní ze sbírky Zježení), Sršatec, Pásmo, Pramen (Plzeň, 1925–26 zde na pokračování Krysa na hřídeli), Topičův sborník, Výtvarné snahy (1929 zde na pokračování parodie Jak bydlit, i sep., knižně in Čtení o psaní, bydlení a jiném činění), Tvorba, Právo lidu, Dobrý den, Čin, po roce 1945 přispíval do časopisů Kulturní politika, Dikobraz, Nové knihy, Literární noviny, Host do domu, Plamen, Práce, Rudé právo, Mladá fronta aj. Byl autorem katalogů k výstavám Otakara Mrkvičky (1953) a J. a M. Hollerových (1977) a přispěl rovněž do řady sborníků. Redigoval knižnice Dar (1945) a Úsměvy (1954–59). Pasáže ze Čtení o psaní připravila Zdena Josková pro jevištní pásmo Jak se dělá umění aneb Nebojte se literatury (rozmn. 1983). V rukopisech, které jsou uloženy v Literárním archivu PNP, zůstaly Z pohádky pod okap (pro dospělé), Dívčí válka a jiné výtržnosti (apokryfy), sbírka próz Padoušek a kruťasové a 2. díl pamětí. Užíval pseudonymů (ve Studentském časopisu) Artur Kosina (rovněž v TrnuSršatci), Máňa Frčková, Manja Frčková, V. Nebojsa, ojediněle Publius Nevidius Nashorn, a šifer sin, cos.
 Od počátku se v Lacinově tvorbě prolínají dvě linie: literární parodie a společenská satira psaná z pozice příslušníka politické levice. Knihy prvního typu parodují ve stylu i tematice známé literární osobnosti a směry. Literární dovednost přitom autora někdy přivádí na samu hranici mezi parodií a „seriózním“ dílem (parodie dekadence a poetismu v knihách Zježení, Krysa na hřídeli, Ozubené okno). Vrcholem této linie je poválečné Čtení o psaní, kde autor s humornou hravostí vytváří řadu variací na daná témata ve stylu jednotlivých spisovatelů od národního obrození až po současnost. V druhé linii své tvorby se Lacina zaměřil na typické téma české satiry: maloměšťáctví. Jestliže mezi válkami svými ironickými haussmanovskými výpady přispíval k proudu útoků na amerikanismus, národně socialistickou stranu, agrárníky, chyby sociální demokracie a projevy fašismu, v době poválečné psal přímočarou politickou satiru, která chce „tepat“ protektorátní panstvo a kolaboranty i rozmanité figurky poválečných příživníků. Sbírky z této doby shrnují veršovanou protifašistickou satiru psanou během války (Plechový cirkus) a satiru na poválečné politické poměry (Železné koště). Na předchozí protiměšťáckou tvorbu navázal Lacina „poláčkovskou“ románovou tetralogií, jejímž těžištěm je konfrontace maloměšťáctví s dějinnými událostmi let 1939 a 1948 (Snobi táhnou, Panstvo se baví, Poruč psu, Jsme tu ještě). Po 1948 se Lacina ztotožnil s úkoly tzv. socialistické satiry, která se chtěla účastnit politického třídního boje a jejímž vnitřním paradoxem bylo překrývání satirické negace patosem budování, vedoucím až k deformaci žánru na pseudosatiru a k estetické simplifikaci (Slyš a piš, Hovoří pan Jéminek); Lacina však oficiální dobovou teorii tzv. konstruktivní satiry nepřijal plně, satiricky polemizoval s požadavky na kladného hrdinu a také čelil útokům na „nelidovost“ a „intelektuálnost“ svého humoru. V druhé polovině 50. let u Laciny převážila stereotypnost námětů i prostředků a nezobecňující popisná drobnohledná analýza (Dnes a denně, Pozůstalí, Malý atlas hub, tlam a pusinek). Svou poetiku Lacina částečně proměnil teprve v první polovině 60. let, s vlnou tzv. nové satiry. Předěl vyznačují texty později publikované ve sbírce Žlučové kameje, v nichž se vrátil i ke svým dadaistickým a poetistickým začátkům. Ironie se mění v sarkasmus, zjednodušené komentáře k aktualitám jsou nahrazovány satirickou imitací různých žánrů, např. cestopisu (Vandrovní knížka) a sci-fi (Rumpendanti). Těžiště se přesouvá k celostním obrazům poměrů, viděných v groteskní perspektivě. Kniha Dódekamerón juristický opět přináší parodie stylu jednotlivých spisovatelů (Josef Škvorecký, Franz Kafka, Alois Jirásek), tentokrát však spjaté s kritikou některých mechanismů a absurdit deformované reality.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zježení (BB 1925); Krysa na hřídeli (BB, PP 1926); Ozubené okno (BB, PP 1930); Plechový cirkus (BB, P 1945); Snobi táhnou (R 1945, 1. část cyklu Panstvo se baví); Cirkus plechový (D 1946, prem. 1945, s J. Kainarem, Z. Vavřínem a dalšími, přeprac. část Plechového cirkusu); Architekt Solness, mistr zednický (R 1947, 2. část cyklu Panstvo se baví); Železné koště (BB 1947); Čtení o psaní aneb Spisovatelem snadno a rychle... (BB, PP 1947; od 1954 ve zkrácené verzi; scénicky s tit. Spisovatelem snadno a rychle, 1943); Slyš a piš (PP 1949); Tři satiry (scénické výstupy, 1949); Hřbitovní býlí (BB 1951); Hovoří pan Jéminek (BB 1951); Měšťanské besedy (PP 1953); Pozůstalí (PP 1956); Dnes a denně (BB 1957); Malý atlas hub, tlam a pusinek (BB 1959); Vandrovní knížka (PP 1959); Poruč psu (R 1959, 3. část cyklu Panstvo se baví); Jsme tu ještě (R 1961, 4. část cyklu Panstvo se baví s podtit. Panstvo se nebaví); Volšovská preludia (PP 1962); Posada lhářů (PP 1962); Rumpedanti (PP 1962); Žlučové kameje (BB 1965); Co vám mám povídat (vzpomínky, 1966); Dódekamerón juristický aneb Tucet povídek proti dobrým mravům podle čelných tu – i cizozemských spisovatelů uspořádal V. L. (1968); Doma ve Volyni (vzpomínky, příležitostný tisk k výstavě v Městském muzeu Volyně 1986); Sekání dobroty a jiné básně (BB 1992).
Scénicky: Visací stůl č. 1 (1927, s dalšími); Dona Kichotka (1927, s dalšími); Třetí zavěšení visacího stolu (1927); Mastičkář (libreto k opeře Emila Františka Buriana, 1928, s J. Trojanem, adaptace staročeského textu); Kocour Felix v Čechách (text k baletu na hudbu Igora Stravinského, 1929); Ptáci (1934, s Jiřím Frejkou, adaptace Aristofanovy hry v překladu F. Stiebitze); Spisovatelem snadno a rychle (parodické pásmo, 1943); Zrození eposu. Jak Homér k tatíčkovi přišel (1945, knižně in Čtení o psaní...).
Výbory: Politická píseň (BB 1952); Na škodnou a do netřesku (BB, PP 1955, ed. L. Tunys); Tuzemské výtržnosti (BB, PP 1988, ed. H. Müllerová).
Souborné vydání: Vybrané spisy V. L. (Čs. spisovatel, 1961–63, 3 sv.). Sv. 1 Slyš a piš aneb Měšťanské besedy a jiné výtržnosti (1961); sv. 2 Čtení o psaní, bydlení a jiném činění (1962); sv. 3 Železným koštětem i metlou pařenou (1963).
Ostatní práce: V Československu nyní. Rok obnovy (brožura, 1946, též angl. a franc.); Lid si vládne sám (brožura, 1946).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Strom (1924); Fronta (1927); Almanach pro poezii a život (1930); Sborníček Vincy Schwarze (1934–37); U vrbiček (1934); Básníkův rok (1936); Jaro (1937); Verše na zeď (1937); S maskou a bez masky (1944); Klub umělců. 1937–47 (1947); Připravujeme estrádu (1956, zde skeč Bouře se žene údolím); Básnický almanach (1957); Humor na pódiu (1959, zde skeč Hamlet s překážkami); Do radostných zítřků (1960, zde skeč Bouře se žene údolím); Milenec života (vzpomínky na Julia Fučíka, 1962); Akcent (1968); Hudba a lidé (1969).
Uspořádal a vydal: Havířské anekdoty (1949, s Marií Majerovou); Politicko-satirický kalendář na rok 1950 (1950); Jaroslav Hašek: Aféra s křečkem a jiné povídky (výbor PP, 1954); Průvan stoletím (antologie české satiry, 1956, s J. Vojtěchem).

LITERATURA

Knižně: F. Křesťan: Humor a satira laureáta státní ceny V. L. (tzv. metodický materiál, 1955).
Studie a články: J. Hrabák in Šest studií o nové české literatuře (1961); J. Skalička in sb. K demokratické literární publicistice 1918–1945 (VO 1966; 1967); Z. Mráz: Literární tvorba Václava Laciny po roce 1945, in Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích (1985); L. Hašková: U nestora českého humoru, RP 13. 8. 1990; J. Staněk: Začarovaný kruh V. L., Deník Nová pravda 11. 7. 1991; P. Pancíř: Velký český satirik V. L., Haló noviny 7. 8. 1996; R. Pytlík in Fenomenologie humoru (2000).
Recenze: Zježení: F. X. Šalda, Tvorba 1, 1925/26, č. 5, též in Kritické projevy 13 (1963) * Krysa na hřídeli: E. A. Saudek, Host 6, 1926/27, s. 138 * Čtení o psaní: P. Eisner, Kulturní politika 2, 1946/47, č. 38 * Panstvo se baví: A. Hrubý, KM, 1947, s. 314 * Měšťanské besedy: J. Mareš, LitN 1954, č. 6 * Dnes a denně: J. Kristek, LitN 1957, č. 15 * Jsme tu ještě: O. Sus, HD 1961, s. 521 * Posada lhářů: O. Sus, KT 1963, č. 10 * Rumpedanti: O. Sus, KT 1963, č. 15 * Dódekamerón: dš (= D. Šafaříková), Práce 20. 11. 1968; P. Wiesner, MF 17. 1. 1969 * Sekání dobroty: P. Janáček, LidN 12. 3. 1992; J. Šrámková, Knihy 13. 4. 1992.
K jubileím: Z. Mráz, Jihočeská pravda 10. 7. 1991.
Rozhovory: J. Lederer, Svět v obrazech 1962, č. 44; V. Měšťan, Práce 2. 8. 1969.
Nekrology: (pal)(=P. Janáček), LidN 4. 1. 1994; M. Jungmann, LitN 1994, č. 1
Archiv: LA PNP: Osobní fond (korespondence uspořádána abecedně, ostatní materiály neuspořádány); Městské muzeum Volyně (neuspořádáno).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Lexikon české literatury
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963

Autor hesla: Blanka Hemelíková (1995)
Aktualizace hesla: 27. 11. 2006 ((lma), (mlp))
Aktualizace bibliografie: 27. 11. 2006 ((mlp))
 
zpět na hlavní stranu