Slovník české literatury po roce 1945
Josef VOHRYZEK
* 17. 5. 1926, Praha
† 28. 8. 1998, Praha
Literární kritik
Syn advokáta. Studoval na gymnáziu v Praze-Křemencově ulici (1937–1940). Rodiče, kteří později zahynuli ve sběrném táboře, jej roku 1940 poslali do Švédska. Zde
Vohryzek studoval na reálné škole v Katrineholmu (1940–1941) a poté pracoval jako zemědělský dělník, kovodělník aj. V roce 1950 se vrátil do Československa a po absolvování Státního kurzu pro přípravu pracujících na vysokou školu v Houštce (maturita 1951) studoval češtinu a literární vědu na FF UK. Absolvoval v roce 1956 diplomovou prací Tvorba S. K. Neumanna za druhé světové války. Rok byl redaktorem nakladatelství Čs. spisovatel, od roku 1957 pak odborným pracovníkem
Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Stal se vůdčí kritickou osobností časopisu
Květen a v souvislosti s likvidací časopisu byl za tuto svou činnost v roce 1959 vyloučen z KSČ a zároveň přinucen odejít z pracoviště. Živil se překlady ze švédštiny, do roku 1964 přitom souběžně působil jako externí překladatel
Čs. rozhlasu. V letech 1964–1970 byl na poloviční úvazek redaktorem nakladatelství Čs. spisovatel
(1968–1970 zde s
Janem Lopatkou řídil edici Tangens). Od roku 1972 pracoval postupně jako řidič na poště, skladník v národním podniku Kniha, noční hlídač v Stavoservisu a před odchodem do důchodu (1986) jako čerpač vodních zdrojů v Agrostavu Nymburk. V letech 1968–1970 byl členem výboru
Sekce překladatelů při SČSS. Patřil k zakládajícím členům
Charty 77 a v roce 1987 byl jedním z jejích tří mluvčích.
Debutoval roku 1952 v Lidových novinách, soustavněji publikoval od 1955 v časopise
Květen, od šedesátých let v periodikách
Literární noviny, Světová literatura
aj., v osmdesátých letech v samizdatovém
Kritickém sborníku, exilovém Svědectví (Paříž), příležitostně v
Obrysu (Mnichov), po roce 1990 v Literárních novinách, Lidových novinách, Respektu,
Revolver Revue (1995 zde prózy Chodec, Velká dáma). Spoluredigoval samizdatový Kritický sborník (1981–1986, s
Janem Lopatkou); v samizdatu vyšly též Vohryzkovy prózy Barbar ve Švédsku (1972) a Velká dáma (1976) a autor je zastoupen v samizdatových sbornících Pohledy 1 (1976), O svobodě a moci (1979); Pokus o vlast (1980) a Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981). Roku 1986 vydal
Jan Lopatka v samizdatové
Edici Expedice Vohryzkovy texty pod názvem Kniha Josefova (1. díl obsahuje výbor z literárních kritik a Vohryzkovu bibliografii; 2. díl prózy Chodec a Velká dáma). Báseň Autoportrét v letní noci podepsal Vohryzek pseudonymem Jan Mydlář (Květen 1957/1958, č. 13). Za tzv. normalizace publikoval překlady ze švédštiny pod propůjčenými jmény (Zbyněk Černík, František Fröhlich, Jana Fürstová, Radko Kejzlar, Jiří Osvald, Hanuš Weber, Miloslav Žilina). Užíval šifer ek, jv. – Nositel Ceny F. X. Šaldy za rok 1995.
Zájem literárního kritika
Josefa Vohryzka byl vždy soustředěn na prózu, převážně (a zpočátku téměř výhradně) na prózu českou. V prvních kritikách, otiskovaných v druhé polovině padesátých let v časopise
Květen, se brzy odpoutal od marxismu a spolu s tím i od primárního zřetele k tematice posuzovaného díla a proti tehdejším apriorním literárním dogmatům a schématům stavěl spisovatelův vlastní prožitek. Kritériem mu byl autorův vztah ke skutečnosti projevující se ve způsobu její stylizace; soustřeďoval se na postižení hlavních rysů daného tvůrčího typu a u mladších autorů také na odhalení možností jejich dalšího vývoje i hrozících nebezpečí. Ocenil především osobitý étos raných povídek
Arnošta Lustiga a autentičnost
Škvoreckého Zbabělců,
a naopak vedl polemiky s ideologickými tezemi
Jiřího Hájka.
Po nuceném odmlčení uveřejnil v polovině šedesátých let několik kritik o autorech tentokrát už pečlivě vybíraných, a jako první reflektoval skutečnost, že hodnotná díla první poloviny padesátých let vznikala mimo literaturu tehdy publikovanou a v zásadním rozporu s ní. Knižně zároveň vydal experimentální prózu Chodec; v ostře viděných scénách detailně sleduje návrat blíže neurčeného hrdiny do jakéhosi přístavního města, v němž prochází mezi svými známými, aniž by s nimi navázal kontakt.
Po ojedinělých kritikách a polemikách v samizdatovém Kritickém sborníku psal Vohryzek opět soustavně až od 1990, častěji také o zahraničních prozaicích (opakovaně o Isaaku Bashevisu Singerovi), a se zvýšeným zájmem o židovské spisovatele (v nepřímé souvislosti s tím také o problematice rasismu). Jeho kritiky charakterizuje metodologicky střízlivá věcnost a přísně logické vyvozování soudů; s ojedinělou důsledností se vyhýbá globálním úvahám, pokud nevyplývají z konkrétního rozboru.
Od začátku šedesátých let Vohryzek překládal moderní autory (až na výjimky opět prozaiky) ze švédštiny a dvakrát i z norštiny; překlad často provázel předmluvou či doslovem.
Po nuceném odmlčení uveřejnil v polovině šedesátých let několik kritik o autorech tentokrát už pečlivě vybíraných, a jako první reflektoval skutečnost, že hodnotná díla první poloviny padesátých let vznikala mimo literaturu tehdy publikovanou a v zásadním rozporu s ní. Knižně zároveň vydal experimentální prózu Chodec; v ostře viděných scénách detailně sleduje návrat blíže neurčeného hrdiny do jakéhosi přístavního města, v němž prochází mezi svými známými, aniž by s nimi navázal kontakt.
Po ojedinělých kritikách a polemikách v samizdatovém Kritickém sborníku psal Vohryzek opět soustavně až od 1990, častěji také o zahraničních prozaicích (opakovaně o Isaaku Bashevisu Singerovi), a se zvýšeným zájmem o židovské spisovatele (v nepřímé souvislosti s tím také o problematice rasismu). Jeho kritiky charakterizuje metodologicky střízlivá věcnost a přísně logické vyvozování soudů; s ojedinělou důsledností se vyhýbá globálním úvahám, pokud nevyplývají z konkrétního rozboru.
Od začátku šedesátých let Vohryzek překládal moderní autory (až na výjimky opět prozaiky) ze švédštiny a dvakrát i z norštiny; překlad často provázel předmluvou či doslovem.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o literatuře: Chodec (P 1964); Literární kritiky (1995, ed. J. Lopatka a M. Špirit).Překlady: P. A. Fogelström: Léto s Monikou (1960, pod jm. Hanuše Webera); O. Karl-Oskarsson: A nad úžinou mráz (1961); P. Lagerkvist: Sen noci svatojánské v chudobinci (rozmnož., 1962) + Kat a jiné povídky (1965); S. Dagerman: Starosti se svatbou (1963) + Odsouzený k smrti (rozmnož., 1967); O. Mattson: Briga Tři lilie (1963); B. Danielsson: Galimatyáš v Tichomoří (1964); S. Rosendahl: Chýše z listí (1964); S. Trenter: Hlásná trouba (1964); C. J. L. Almqvist: Jde to (1965); T. Aurell: Tybergův dům (1965, též ed.); G. Ekelöf: Opus incertum (1966, s J. Hiršalem, oba též ed.); H. Martinson: Aniara (1966, s K. Bednářem); A. Strindberg: Hra snů (rozmnož., 1966) + Královna Kristina (rozmnož., 1966, též uprava; knižně s tit. Kristina v souboru Královny, 1969) + Slečna Julie (rozmnož., 1969, upr. vyd. rozmnož. 1993) + Červený pokoj (1990); E. Johnson: Břehy a příboj (1967); E. Lindegren: Muž bez cesty (1967, s J. Hiršalem); L. Ahlin: Žena, žena (1968); P. O. Sundman: Lovci (1968); P. Ch. Jersild: Volná sobota (1969); M. Sjöwalová – P. Wahlöö: Noční autobus (1974, pod jm. M. Žiliny); H. Bergman: Vzpomínky mrtvého (1976, pod jm. M. Žiliny); A. Lindgrenová: Pipi Dlouhá punčocha (1976, pod jm. J. Fürstové, do 1993 pod vl. jm.); R. Jonsson: První kniha vikinga Vika (1977, pod jm. R. Kejzlara) + Druhá kniha vikinga Vika (1977, s R. Kejzlarem, který přeložil 2. část Viking Vike v zemi Mávinků, J. V. neuveden; poté s tit. Viking Vike, 1994, a Viking Vike a rudoocí rváči, 1995, s uvedením jména J. V.); G. Adolfsson: Huť mistra Pavla (1979, pod jm. Z. Černíka); W. Kyrklund: Mistr Ma (1979, pod jm. F. Fröhlicha); V. Moberg: Vyjeď v noci! (1980, pod jm. J. Fürstové); I. Bergman: Filmové povídky (1982, se Z. Černíkem, D. Hartlovou a J. Osvaldem, který podepsal i překlady J. V.); H. Wergeland: Obraz s květinami Jana van Huysuma (1992, s J. Hiršalem); H. Ibsen: Peer Gynt (1994 v programu ND Praha, s J. Bruknerem; knižně samostatně 2012; též in H. Ibsen: Hry I, 2006).
Příspěvky ve sbornících: O svobodě a moci 1. Památce Jana Patočky (Kolín n. R.–Řím 1980); Jaro 1968 (Kolín n. R. 1988); Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991, pův. samizdat 1981); O české a švédské literatuře (Stockholm 1996); Jan Grossman 3. Interpretace (1998).
Uspořádal a vydal: S. K. Neumann: Básně 2 (1965, s M. Chlíbcovou).
LITERATURA
Bibliografie: A. Zach a M. Špirit in J. V., Literární kritiky (1995).Studie a články: Z. Urbánek: Návrat k svobodě, + E. Formánková: Kritik v nekritickém světě, in Kniha Josefova (smz. 1986), poté in Literární kritiky (1995); F. Kautman: Kritik J. V., KS (smz., 1987, č. 1); B. Dokoupil: J. V. a jeho kritická recepce české prózy na stránkách Května, ČL 1993, s. 664, též in sb. Časopis Květen a jeho doba (1994); K. Jechová, in Charta 77: Zpráva o biografickém výzkumu (2003).
Recenze: Chodec: J. Lopatka, Tvář 1965, s. 3; J. Opelík, LitN 1965, č. 11, též in Nenáviděné řemeslo (1969) * Literární kritiky: J. Trávníček, LidN 19. 8. 1995, příl. Národní 9; J. Chuchma, Respekt 1996, č. 6; V. Novotný, Tvar 1995, č. 15.
Interview: I. Fencl, Pražská imaginace 1993, s. 147; M. Špirit, KS 1994, č. 2 (obojí též in J. V., Literární kritiky, 1995); T. Brdečková, in Ještě jsem tady: Rozhovory o životě, dějinách a stáří (2005).
Nekrology: B. Doležal, LidN 2. 9. 1998; J. Peňás, Respekt 1998, č. 37; Z. Urbánek, LitN 1998, č. 36.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (nezpracováno).
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČRČeská literatura v exilu 1948–1989
Databáze českého uměleckého překladu
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963
Autor hesla: Přemysl Blažíček (1998)
Aktualizace hesla: 15. 5. 2016
(ap)
Aktualizace bibliografie: 15. 5. 2016
(ap)