Jaroslav PUTÍK

 Putíkova tvorba je žánrově značně různorodá. Zahrnuje publicistické útvary, cestopisné reportáže, knihy literatury faktu, drobné povídky rozličného typu, novelu, několik románů, dva svazky deníkových záznamů a několik knih drobných úvah, fejetonů a causerií. K její různorodosti výrazně přispívá autorův složitý a kontrastní názorový vývoj. Po delším období časopisecké žurnalistiky publikoval Putík na přelomu 50. a 60. let dvě knihy cestopisných reportáží (Pod egyptským půlměsícem, Dálky), v nichž se proti ideologickému apriorismu začalo prosazovat empiricky svěží vnímání skutečnosti. Naproti tomu ve stejném období vzniklá kniha Svědomí, technikou literatury faktu rekonstruující proces s americkým atomovým vědcem Robertem Oppenheimerem, vyhrotila problém odpovědnosti vědy v západní společnosti do morálně a politicky vypjaté podoby, která této společnosti přisoudila příznaky totalitarismu. Společensky a mravně apelativní charakter měly také Putíkovy práce z první poloviny 60. let, zpodobující – ať již cestou exemplárních moralit, apokryfů, symbolizujících mikropovídek (Indicie, Pozvání k soudu) či intelektuálně založené psychologizující novely s mezní situací zápasu člověka se smrtí (Zeď) – Putíkovo utkvělé téma aktivního, či naopak pasivního postoje k společnosti a životu. Radikální zlom v autorově úsilí o překonání hranic publicistiky reprezentuje teprve románová próza Smrtelná neděle, která se zároveň stala počátkem Putíkova kritického vyrovnávání se společenskou realitou i s poválečným vývojem země. Toto dílo, podobně jako následující román z konce 60. let Brána blažených, dospívá ke kritickému obrazu společenské skutečnosti, viděné prizmatem psychologické a mentální analýzy intimních mezilidských vztahů. Lidské omyly, selhání i tragédie, vždy poznamenané trapností a úpadkem doby, se tu stávají projevem obecnější havárie hodnot. Ještě uvědoměleji je společenská realita zpřítomňována v románu z 80. let Volný let voliérou, situovaném do období tzv. normalizace. Lidský čin, autorem stejně tak vyzvedávaný jako ve své pošetilosti ironizovaný, zde nabývá nové podoby: stává se projevem vzpoury proti nehybnosti doby a „kleci“ totalitarizující společnosti. Vrcholného epického rozmachu Putík dosáhl v románu Muž s břitvou. Próza, opírající se o literární tradice (Lawrence Sterne, Vladislav Vančura, Bohumil Hrabal), přinesla v ústředním potřeštěném hrdinovi pozoruhodnou postavu člověka, ztělesňujícího možnost svobodně prožít zajímavý život a jednat výlučně podle sebe sama. Na tuto portrétní prózu a její životní filozofii navazuje rovněž rozverně i meditativně laděný román Plyšový pes s tematikou polistopadové současnosti: životní radost, nevázanost, hravost a smích jsou zde autorovi obranou již nikoli proti tísni doby, jako spíše proti hrozbě individuálního zániku. – Důležitým doplňkem Putíkovy celoživotní tvorby jsou dvoudílné deníkové, publicisticky formulované záznamy Odchod ze Zámku a Odysea po česku. S věcností, slovesnou asketičností i mravním puritánstvím v nich Putík podal především soukromou kroniku doby od přelomu 60. a 70. let až po konec „normalizační“ éry. Zároveň však přinesl, a to ve shodě s autobiograficky zaměřenou prózou Proměny mladého muže z 80. let, nepatetický doklad o vlastním vyrovnání s někdejší politickou naivitou a posléze i o svém celkovém názorovém přerodu, ústícím do skepse k politice vůbec. V osobním a věcném tónu se nese také několik svazků úvah, fejetonů, miniaturních příběhů i drobných denních postřehů a aforismů, shromážděných ve svazcích Zvonění na mraky (soubor časopisecky vydaných textů z let 1957–1999, doplněný texty dosud nepublikovanými), Bláznův polštář a Zlatý pták, v nichž autor glosuje přítomné dění politické i kulturní, případně zaznamenává odposlechnuté konverzace či situace. Současně se – stejně jako v povídkovém souboru Pohyblivé písky – stále častěji vrací k tématu protektorátu a vězení jako mezní životní situace.