Jan TREFULKA

Již obě povídky Trefulkovy knižní prvotiny Pršelo jim štěstí nesou zřetelné autobiografické rysy. Prózy reflektující z perspektivy individuálního osudu rozporuplnost společenské reality 50. let i autorovo vyloučení z komunistické strany vstoupily do kontextu generačních bilancí a zájmu o „život kolem nás“. Pozadí pro psychologizující vykreslení manželské krize, deziluze a z ní plynoucí nevěry vytváří soudobá realita v novele Třiatřicet stříbrných křepelek. Cestou beletrizace životní empirie se Trefulka vydal rovněž v třinácti prózách knihy Výmysly, jejíž osou jsou příběhy hrdinů hledajících cestu z každodenní banality a stereotypu v intenzivním a autentickém prožitku. Dvojicí povídek s kriminalistickou zápletkou předjal soubor detektivních příběhů Nálezy pana Minuse. Na počátku 70. let Trefulka napsal modelový metaforický román Veliká stavba, satirický obraz zločinné gigantománie porušující základy etického kodexu. Pokračovaním linie jeho analytických, psychologizujících próz, situovaných do všednodenní reality, je román O bláznech jen dobré, vyprávějící o lidech balancujících mezi konformitou a osobitou, protikonvenční revoltou. Problematika osobní odpovědnosti, vztahu jedince a society, člověka a dějin, jakož i náboženské víry, hrdinovo rozhodování mezi identifikací s aktuálním společenským a politickým děním a odporem proti němu, jsou námětem románu Svedený a opuštěný. Ústřední postava, někdejší student teologie a později redaktor a dělník, zde zosobňuje svár mezi vnitřní vůlí po oduševnělé opravdovosti s pragmatickou, přímočarou a schematickou brutalitou materiálně orientovaného světa. Autobiografické a generační prožitky s politickými reminiscencemi se výrazně prosazují také ve čtyřech prózách knihy Vraždy bez rukavic (zřetelně např. v povídce Mimosvět o traumatických pookupačních událostech 1968). Historický román Zločin pozdvižení, čerpající z událostí oslavanské stávky v prosinci 1920, v protikladu ke schématům tzv. sociálního románu akcentuje zejména osudy a motivace jedinců a jejich vzájemné vztahy, a to bez ohledu na apriorní třídní společenskou stratifikaci. Vybočení z linie, v níž se autor až doposud obracel k dospělému publiku, představuje knížka nazvaná V bludišti šlehačkových slonů. V prozaickém cyklu je zde představen poslední rok předškolního života malé moravské dívenky, rodinné vztahy i jejich peripetie, a především pak kouzelné přátelství se zrcadlovou holčičkou. Soubor povídek Skřipce na ptáčky s příznačnou schopností zkratky, porozumění i skrytého humoru portrétuje rodinné a partnerské vztahy. – Od konce 40. let se Trefulka s přestávkami věnoval literární kritice a společenskokritické publicistice; přispěl do řady polemik, v nichž projevil smysl pro umělecké hodnoty a nepoplatnost dobovým tendencím.