HOST DO DOMU 

Redakční programový úvodník Slovo k čtenářům (č. 1/1954) je plně v souladu s kulturněpolitickými kánony první půle 50. let. Schematické dobové koncepci socialistického realismu odpovídá i řada obsáhlejších článků nejen v prvních ročnících, ale ještě i na počátku 60. let (Boumír Macák, Josef Hrabák, T. Svatopluk, František Trávníček, překlady statí sovětských autorů). Nevyrovnanou úroveň vykazuje zprvu i recenzní rubrika, kam vedle již uvedených přispívali Milan Blahynka, Miroslav Červenka, Alena Hájková, Jiří Hek (vl. jménem Hájek), Zdeněk Heřman, Ivan Hollman, Vladimír Justl, Jan Kmuníček, Ludvík Kundera, Miroslav Mikulášek, Vladimír Pazourek, Antonín Přidal, Jiří Skalička, Zdeněk Karel Slabý, Jaromír Studený, Drahomír Šajtar, Karel Tachovský, Jan Trefulka, Milan Uhde, Štěpán Vlašín, Artur Závodský aj., nejsoustavněji pak Zdeněk Kožmín, Jiří Opelík a Milan Suchomel. Na pokračování byla publikována Anketa o realismu v poezii (č. 1-4/1954; přispěli do ní mj. Miroslav Florian, Jaroslav Janů, Milan Kundera, Oldřich Mikulášek, Jan Pilař, Marie Pujmanová, Karel Šiktanc). Opakovaně se objevovaly bloky značně oficiózních příspěvků předjímajících konference a sjezdy SČSS, popř. převzatých z jejich jednání nebo na ně reagujících. Původní poezii uveřejňovali v etapě Macákova šéfredaktorství zejména Kamil Bednář, Jaroslav Dewetter, Miroslav Florian, Vladimír Holan, Miroslav Holub, Václav Hons, Josef Kainar, Karel Kapoun, Petr Král, Miloš Macourek, Oldřich Mikulášek, Jan Noha, Jaroslav Seifert, Jan Skácel, Luděk Šnepp, Jiří Šotola, Ivo Štuka, Karel Tachovský, Milan Uhde, Jiří Veselský, Oldřich Vyhlídal, Jan Zábrana, Vilém Závada, Rudolf Žák aj., překlady básní Jiří Kolář (Whitman), Adolf Kroupa (Apollinaire, Desnos, Eluard, Prévert aj.), Ludvík Kundera (Brecht aj.), Jiří Taufer (Majakovskij), Jan Zábrana (Jesenin aj.), prózu Ludvík Aškenazy, Mirek Elpl, Hermína Franková, Bedřich Golombek, Čestmír Jeřábek, František Kožík, Ivan Kříž, Arnošt Lustig, Vladimír Pazourek, Zdeněk Pluhař, Věra Podhorná, Vladimír Přibský, Karel Ptáčník, Bohumil Říha, Josef Sekera, Věra Sládková, Jaromír Tomeček a mnoho dalších. V prozaických překladech se zprvu objevovali zejména autoři tzv. lidovědemokratických zemí, později i jména jako Ray Bradbury, Karlludwig Opitz, James Thurber apod. Početné byly příspěvky slovenských spisovatelů. Drobné satirické a humoristické útvary psali Rostislav Dostál, Jiří Filip, Vítězslav Kocourek, Jan Noha, Jiří Robert Pick, Aloys Skoumal, Cyril Šedý aj.

Autoři některých příspěvků se již od poloviny 50. let pokoušeli revidovat panující dogmatické představy o starší i poválečné české literatuře (např. Ludvík Kundera: Známe celé dílo Františka Halase? – č. 10/1954). Obzvlášť velký ohlas kritiky i čtenářů vzbudil článek Jana Trefulky O nových verších Pavla Kohouta – polemicky (č. 11/1954, ohlasy byly otiskovány ještě v následujícím ročníku a celá polemika znamenala konec nekritizovatelnosti ploché agitační poezie). – Na přelomu 50. a 60. let se v časopisu proti stále ještě převažující podpoře oficiální kulturněpolitické doktríny prosazovala snaha o rozšíření autorského okruhu i spektra tvůrčích a badatelských postupů. V Hostu do domu se prezentovali autoři známí z pozdějších let (básníci Zbyněk Hejda, Petr Kabeš, Jiří Pištora aj.), redakce pořádala různé ankety: Jací jsou – o mladé poezii, 1960; Co přejete kritice, 1961; anketa O tzv. (ne)srozumitelnosti poezie uvedená statí Jiřího Opelíka (1963). Četné příspěvky reflektovaly pozvolnou proměnu kulturní atmosféry. Oleg Sus v řadě recenzí a článků komentoval dění v soudobé estetice, v příspěvku Slovo o detektivkách (č. 8/1959) zachytil dílčí posun v žánrovém systému; na to pak navázala diskuse v roč. 1961 a cyklus malých detektivních příběhů Reklama potřebuje vraždu v roč. 1965. Ludvík Kundera doplnil obraz Halasovy tvorby (Čtyři nenapsané sbírky Františka Halase – č. 10/1959); nová témata i metodologické možnosti hledal ve studiích o próze Zdeněk Kožmín. Změny v redakci i redakční radě přinesly časopisu dynamičtější podobu, která předznamenala vysoký standard periodika v 60. letech.

Pod vedením Jana Skácela se Host do domu stal jedním z nejpodnětnějších dobových kulturních časopisů. Ani v tomto období neměl charakter skupinového nebo generačního listu, dával prostor autorům různého zaměření. Konfrontoval domácí tvorbu s moderními trendy v zahraničí, kladl důraz na znovuobjevování dosud přehlížených jmen české i světové literatury a na obnovu historické paměti. Tomu také přizpůsoboval strukturu rubrik: např. pod hlavičkou Drzý interview vycházely nejen netradiční rozhovory s žijícími autory, ale i fiktivní dialogy s dávno mrtvými klasiky, Návraty obsahovaly verše starších nebo zapomenutých básníků s komentářem (L. Kundera o Weinerovi, Hrubín o Halasovi, Šotola o Ortenovi, Závada o Wolkerovi apod.), výpiskům z významných beletristických i odborných děl sloužila rubrika Zatrženo, roč. 1965 přinášel pod titulem Dvanáct rozhněvaných starých pánů texty starších českých autorů apod. Od 1966 otvíraly většinu čísel přetisky uvážlivě volených esejů o základních věcech života i umění (André Breton, Otokar Březina, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Robinson Jeffers, Rainer Maria Rilke, František Xaver Šalda, ale i John Milton nebo Lucius Annaeus Seneca). Redakce také s oblibou aktualizovala novým publikováním příspěvky již dříve otištěné (např. v č. 4/1964 studie Jana Grossmana O krizi v literatuře z Nového života 1956) nebo naopak dosud neznámé (Masarykova kritika Šaldova románu Loutky i dělníci boží – č. 12/1967 – s komentářem Václava Černého). Ve stejně pečlivém a vyváženém výběru vycházela i nová beletrie. Původní poezii publikovali Ivan Diviš, Ladislav Dvořák, Jiřina Hauková, Vladimír Holan, Miroslav Holub (též úryvky z reportáží Žít v New Yorku, 1968), František Hrubín, Josef Kainar, Ludvík Kundera, Oldřich Mikulášek, Eduard Petiška, Antonín Přidal, Jaroslav Seifert, Jiří Šotola, Karel Šiktanc, Karel Tachovský, Josef Topol, Jan Vondruška, Oldřich Vyhlídal, Oldřich Wenzl, Jan Zábrana aj., prózu Adolf Branald, Pavel Bošek, Ladislav Grosman, Milan Hendrych, Bohumil Hrabal, Jiří Jirásek, Zdeněk Klement, Alexandr Kliment, Ivan Klíma, Jiří Kratochvil (důsledně uváděn jako Kratochvíl), Jaroslav Křivanec, Milan Kundera, Radoslav Lošťák, Arnošt Lustig, Emanuel Mandler, Vlastimil Milota, Karel Misař, Karel Pecka, Svatopluk Pekárek, Hana Prošková, Antonín Přidal, Jaroslav Putík, Ludmila Romportlová, Věra Sládková, Věra Stiborová, Aleš Sumec, Josef Škvorecký (1966-68 několik čísel z cyklu Povídky tenorsaxofonisty), Pavel Švanda, Jaromír Tomeček, Jan Trefulka, Milan Uhde, Lubomír Vaculík aj. Autory aforismů byli nejčastěji Gabriel Laub a Antonín Štubňa. Po celá 60. léta věnoval Host do domu mimořádnou pozornost nastupujícím básníkům (Antonín Brousek, Alan Federer, Jiří Gold, Jiří Gruša, Václav Hons, Zdeněk Janík, Pavel Jurkovič, Zeno Kaprál, František Kouřil, Petr Malík, Petr Mareš, Rudolf Matys, Ivo Odehnal, Petr Prouza, Věra Provazníková, Oldřiška Svobodová, Karel Sýs, Pavel Šrut, Jana Štroblová, František Valouch, Miloš Vodička, Ivan Wernisch, Karel Zlín, Jindřich Zogata aj.); od 1967 byla začínajícím autorům věnována příloha Zelený host (objevili se v ní mj. Jan Cimický, Jaroslav Čejka, Petr Čerbák, Michal Černík, Jaroslav Holoubek, Ludmila Klukanová, Jaromír Pelc, Jiří Rulf, Jiří Žáček, z prozaiků Jan Kostrhun; práce některých z nich vycházely i mimo přílohu). Celkové obnově vědomí souvislostí napomáhala přeložená beletrie v překladech Lumíra Čivrného (latinskoameričtí básníci), Františka Hrubína (Stéphane Mallarmé), Viktora Kudělky (jihoslovanští básníci), Ludvíka Kundery (Hans Arp, Georg Trakl a jiní němečtí autoři), Josefa Palivce (Paul Valéry), Jindřicha Pokorného (R. M. Rilke), Antonína Přidala (William Saroyan), Ivana Slavíka (Ezra Pound), Zdeňka Smejkala (Sławomir Mrożek), Libora Štukavce (Samuel Beckett, Thomas Stearns Eliot a skandinávští autoři), Jaroslava Teichmanna (ruští básníci), Hany Volfové (Andrej Platonov), Jana Zábrany (Anna Achmatovová, Isaak Babel) atd. Obvykle v původním znění se tiskla slovenská poezie (Vojtech Mihálik, Jozef Mihalkovič, Ján Stacho, Miroslav Válek, Štefan Žáry), slovenská próza (Rudolf Sloboda, Dominik Tatarka) většinou v překladu.

V literárněkritických a publicistických žánrech se dále profilovala osobnost Olega Suse. Kromě polemik, recenzí a glos k širokému okruhu témat psal eseje (např. o komice – Šašci v širém světě – č. 7/1964, Teorie šašků – č. 1/1966), vyplňoval pravidelnou rubriku břitkých kritik (13 řádků o..., 13 – později 7 –řádků Olega Suse); jako východisko k ironickým výpadům mu často sloužila i literární díla druhého sledu (viz např. recenzi na Lití olova od Josefa Peterky První český kokrhel bytí aneb Cecíky poezie v č. 2/1965). Ke kmenovým kritikům listu patřili dále Zdeněk Kožmín, Jiří Opelík (mj. polemika s metodou M. Blahynky Kritického mága při práci viděti – č. 4/1966; v roč. 1968/69 Zlatá doba české prózy, kapitoly z připravovaných Dějin české literatury 1918-45), Miroslav Petříček a Milan Suchomel (v recenzích i větších esejisticky laděných studiích se soustřeďoval na soudobou českou prózu); často přispívali také Sylva Bartůšková, Přemysl Blažíček, Markéta Brousková, Aleš Haman, Jiří Hek, Kamil Horňák, Antonín Jelínek, Vladimír Justl (mj. Kontinuita souvislostí – o nových knihách V. Holana, č. 8/1964), Milan Kopecký, Jiří Kratochvil, Josef Vohryzek. O dramatu psali Jindřich Černý, Zdeněk Hořínek, Jan Kopecký, Viktor Kudělka, Miroslav Plešák. Čelným esejistou časopisu se v 60. letech stal Václav Černý (Král Ubu a pan Josef Švejk, jeho poddaný – č. 6/1965; Sadismus v dnešní literatuře – 9 a 11/1965; „Několik poznámek k novému románu“ s ukázkou z Nathalie Sarrautové – 3/1966, Don Quijote a quijotismus – 5/1966, Dostojevskij a jeho Běsi – 9 a 10/1967). V posledních ročnících se objevilo též několik glos Rudolfa Černého a Miloše Dvořáka.

Tvář časopisu dokreslovaly četné, jen zdánlivě okrajové cykly a rubriky. Citátová rubrika Co kdo kde řekl o literatuře se koncem 50. let změnila ve Výroky s komentářem; v roč. 1964 dostala titul Sami proti sobě a vycházely v ní citace věcných i metodologických nesmyslů a pseudoodborného žargonu. Obdobné zaměření měla často i rubrika Dokumenty přetiskující bez komentáře doklady byrokratické či ideologické tuposti (vycházely v ní ovšem i archivní materiály, které neměly tuto usvědčující povahu). K déle trvajícím rubrikám se dále řadí Poznámky, nápady, výpady, Jazykové zákampí (glosy Františka Trávníčka), Trochu ze zahraničních časopisů (komentovaný přehled zajímavostí z literárních a odborných periodik z pera Olega Suse; rubrika obnovena jako Periodika v roč. 1969, v té době ovšem zahrnovala i domácí časopisy) a zejména populární Skácelovy fejetony se společným titulem Malá recenze na... a retrospektivní rubrika bezděčně komických starosvětských textů Kouzlo nechtěného (od 1966). Kratší trvání měla diskusní rubrika Dokořán (obsahuje např. esej Akorátismus aneb O dialektické metafyzice od Václava Havla nebo stať Růženy Grebeníčkové Umění nerozeznávat – obojí 1964), cyklus autobiografických poznámek a úvah Ludvíka Kundery Černou křídou do komína a rubrika vyznání některých přispěvatelů listu 12 lásek 12 nenávistí (roč. 1966).

Host do domu byl časopis především literární. V menší míře se ovšem zabýval i problematikou divadla (Karel Bundálek, Zdeněk Heřman, Dušan Jeřábek, Vladimír Justl, Jan Kmuníček, Jaroslav Langer, Adolf Scherl, Bořivoj Srba, Zdeněk Srna aj.; v roč. 1964 diskuse o úrovni brněnské Mahenovy činohry), filmu (mj. Jaroslav Boček, Vojtěch Jestřáb, Leo Rajnošek, Zdeněk Smejkal, Ivan Soeldner, Pavel Švanda), výtvarného umění (Zdeněk Kudělka, Jaroslav B. Svrček, Jiří Tandler, Igor Zhoř, Josef Zumr, Václav Zykmund), hudby (Miroslav Barvík, Josef Berg, Josef Burjanek, muzikolog Ludvík Kundera, Ivan Vojtěch) i rozhlasové a televizní tvorby (Karel Zajíček). Nevyhýbal se ani otázkám estetickým (Mirko Novák), filozofickým (Lubomír Nový, Ivan Sviták, Josef Šafařík), historiografickým (Josef Válka), sociologickým (Vladimír Blažek, Irena Dubská, Ivo Možný, Radoslav Selucký; v roč. 1965 bohatě zastoupená diskuse o české národní povaze) a jazykovědným (Dušan Šlosar). Významné společenskovědní publikace západní provenience recenzovali a komentovali nejčastěji Jaroslav Kudrna, Jaroslav Střítecký a Josef Válka.

V roč. XV a XVI vyšla řada příspěvků reflektujících nedávnou historii Československa a jeho postavení ve světě tvrdě uplatňovaných velmocenských zájmů (mj. Trialog o roce 1945, jehož se zúčastnili Vladimír Blažek, Milan Hübl a Jan Procházka a který vzbudil negativní ohlasy v SSSR, polemika mezi Václavem Havlem a Milanem Kunderou o „českém údělu“, Trialog o politice mezi Ludvíkem Kunderou, Jaroslavem Šabatou a Milanem Uhdem, pseudonymní „úvodníková“ rubrika Slova, cyklus úvah Vladimíra Blažka o politice a maloměstě Uherské Hradiště apod.). Přímé polemice s politickými praktikami normalizační moci se Host do domu vyhýbal a v posledních číslech se věnoval výlučně uměleckým problémům; přesto byl chápán jako jedno z center názorové opozice a v dubnu 1970 byl administrativně zastaven.