Václav ŘEZÁČ
Řezáč je prozaikem, v jehož metodě sehrávají významnou úlohu prvky racionality a konstrukční záměrnosti. Své estetické zásady si od druhé poloviny 20. let ujasňoval v divadelní kritice a po celý život v úvahách o spisovatelské práci (O pravdě umění a pravdě života); tématu umění a umělecké tvorby se přímo nebo v rovině podobenství dotýkají i jeho psychologické romány. Poslání literatury Řezáč spatřoval v odhalování „řádu“, který je ukryt pod vrstvou životních jednotlivin a nahodilostí. Ve shodě s tím přistupoval k dílu s promyšleným ideovým rozvrhem a vytvářel je jako stavbu s množstvím vnitřních významových paralel a konfrontací i s dramaticky rozvíjeným dějem, jehož zvraty odkrývají pluralitu povahových dispozic zúčastněných postav. K této poetice se propracovával od roztěkaných začátků v rukopisné sbírce básní let 1921–26 (Dech na skle), v časopisecky otiskovaných povídkách, většinou humoristických, i v románu Větrná setba, šrámkovsky zjitřeném obrazu rodinných vztahů podávajícím autobiografické svědectví o citové vyprahlosti generace, která vyrůstala v mravním rozvratu světové války. Subjektivnost a výrazový lyrismus tohoto románu autor v další tvorbě odvrhl, i později se však vracel k typu postavy, která svůj společenský handicap kompenzuje snahou o manipulaci cizími životy. V polovině 30. let Řezáč přispěl k rozvoji dětské literatury prózami, v nichž po vzoru Ericha Kästnera spojil motivy sociální nespravedlnosti s detektivní a dobrodružnou výstavbou děje (Kluci, hurá za ním!, Poplach v Kovářské uličce). O sepětí postupů psychologické prózy, založené na principu životní osudovosti, a společenského románu se sociální determinací postav se pokusil v románu Slepá ulička. Konfrontace prostředí průmyslnického a dělnického i generační střety ústí v dobově příznačný obraz krize společnosti od roviny hospodářského života až po citové a rodinné vztahy. Z cesty za příběhem s výraznějším politickým charakterem (proponovaný román Zajíc) odvedlo Řezáče společenské ovzduší po Mnichovu. Vrátil se k metodě psychologického románu, který umožňoval pracovat s jinotajem a významovou mnohoznačností (jinotajná je i dětská próza Čarovné dědictví). První dva z trojice jeho tehdejších psychologických románů spojuje analytické soustředění na osoby postrádající osobnost, a tudíž puzené k parazitování na lidech citově a intelektuálně bohatších. Černé světlo je monografickou studií sociálního komplexu vedoucího k chladnému počtářství ve věcech majetku i lásky. Svědek je založen na modelu maloměstského románu s bohatou galerií vedlejších postav; v titulní přízračné figuře, probouzející v obyvatelích městečka ty nejnižší z jejich potlačených možností, odmítl autor vnitřní prázdnotu nezaujatého, svědeckého přístupu k životu. V Rozhraní pak Řezáč klade proti charakterově rozkladným silám pozitivní hodnoty lidského srozumění. Ve složité epické výstavbě „románu o vzniku románu“ (s kontrapunkticky vedenými dějovými liniemi, tematizujícími hereckou a spisovatelskou práci) vrcholí jeho zaujetí pro otázky umělecké etiky. – Nová etapa Řezáčovy tvorby začíná po skončení války: hledání předpokladů lidské družnosti ve vědomí i podvědomí psychicky složitých jedinců nahrazuje zvnějšku převzatá estetika zjednodušené sociální typizace a tzv. lidovosti. Posun metody, patrný již v povídkách s tematikou odboje a Pražského povstání (v souboru Tváří v tvář), dovršily romány Nástup a Bitva o osidlování severočeského pohraničí po odsunu Němců. Už prvním z nich Řezáč podnítil rozmach budovatelského románu a kodifikoval jeho českou podobu. Všechny složky obou románů ovládla konstrukční vůle: zpolitizované vidění reality jako střetu sil pokroku a reakce se autorovi stalo určujícím pro charakterizaci postav (převaha tzv. typického nad jedinečným) a rozvíjení jejich osudů (dějová kauzalita) i pro koncepci románu jako svědectví o etapě de facto historické (zbytnělá agitačnost a utopismus, pojetí fabule jako demonstrace procesů již vyhodnocených). Z torza románu Píseň o věrnosti a zradě lze usuzovat, že měl být pokusem o rehabilitaci některých překotně opuštěných postupů psychologické prózy.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Fidlovačka (BB pro děti k obrázkům J. Lady, 1933; v úpravě J. Bruknera, 1970); Kluci, hurá za ním! (P pro ml., 1934); Poplach v Kovářské uličce (P pro ml., 1934); Větrná setba (R 1935); Slepá ulička (R 1938); Čarovné dědictví (P pro ml., 1939); Na pouti (BB pro ml k obrázkům J. Lady, b. d., 1939); Černé světlo (R 1940); Svědek (R 1942); Stopy v písku (FF z let 1940–43, 1944); Rozhraní (R 1944); Vzbouření na vsi (film. povídka, 1948, s J. Machem); Nástup (R 1951); Bitva (R 1954); Píseň o věrnosti a zradě (torzo R, 1956, ed. E. Řezáčová a V. Kocourek); Pohádky (1957, ed. S. Jareš); La bella Boema (film. povídka, 1979, spolu s Písní o věrnosti a zradě).Výbory: Tváří v tvář (PP 1956, in Dílo V. Ř., sv. 12, ed. F. Götz neuveden); O pravdě umění a pravdě života (výbor z kritik a teoretických statí, 1960, ed. J. Opelík); Cestou pravdy umění a pravdy života. Z deníku (1981, ed. V. M. Nejtek).
Souborná vydání: Dílo Václava Řezáče (Čs. spisovatel, 1953–61, 12 sv., editor neuveden); Spisy Václava Řezáče (1986–89, Čs. spisovatel, proponováno 7 sv., vyšly 3, ed. J. Víšková; sv. Větrná setba, Rané prózy, 1989, s D. Moldanovou; ve sv. Větrná setba, Rané prózy otištěno také několik knižně do té doby nepublikovaných povídek).
LITERATURA
Knižně: F. Götz: Václav Řezáč (1957).
Studie a články: J. Hájek in Literatura a život (1955); M. Nosek: K otázkám typizace ve vývoji Řezáčovy prózy, ČL 1956, s. 236; F. Buriánek: Cesta Václava Řezáče, Literatura ve škole 1957, s. 241, též in O současné české literatuře (1982); J. Hrbáček: Náčrt jazykového a stylistického rozboru Bitvy, SaS 1957, s. 90; A. Petráčková: První Řezáčovy knihy pro děti a jejich význam pro vývoj autorovy tvorby, ČL 1959, s. 391; J. Opelík: Ke genezi Řezáčova Rozhraní, in Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci, Jazyk a literatura, sv. 6 (1959); J. Opelík: doslov, in O pravdě umění a pravdě života (1960); J. Opelík: předmluva, in Černé světlo (1961); J. Opelík: Historický román o současnosti, HD 1962, s. 74, též in Nenáviděné řemeslo (1969); A. M. Píša: Zlo ve světle, in Stopami prózy (1964); J. Opelík: doslov a kritický komentář, in Slepá ulička (1972); R. Pytlík: Historismus v Řezáčově Nástupu, ČL 1972, s. 131, též in Sedmkrát o próze (1978); R. Pytlík: doslov, in Rozhraní (1986); D. Moldanová: doslov, in Černé světlo, Svědek (1988); D. Moldanová: doslov, in Větrná setba, Rané prózy (1989); J. Holý: Václav Řezáč, jeho dílo a román Rozhraní, Český jazyk a literatura 51, 2000/2001, č. 9/10; J. Holý: komentář in Rozhraní (2004).
Recenze: Větrná setba: A. M. Píša, PL 19. 5. 1935 * Slepá ulička: K. Sezima, Lumír 66, 1939/40, s. 207 * Černé světlo: F. Götz, Národní listy 30. 6. 1940, též in Literatura mezi dvěma válkami (1984); B. Fučík, Akord 8, 1940/41, s. 62 * Svědek: F. Götz, Čteme 1942, s. 225; K. Polák, KM 1942, s. 275 * Rozhraní: B. Novák, KM 1945, s. 27 * Nástup: J. Štern, Tvorba 1951, s. 459; P. Reiman, LidN 10. 6. 1951 * Bitva: J. Mukařovský, LitN 1955, č. 6; B. Macák, HD 1955, č.2.
Nekrology: I. Skála, RP 23. 6. 1956; Rozloučení s V. Řezáčem (smuteční projevy) LitN 1956, č. 28.
Vzpomínky: E. Řezáčová: Co čas neodvál, Výběr z nejzajímavějších knih 1982, č. 2-4; táž: Bez parády, bez fanfár, Obrys – Kmen 1996, č. 2, příl.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis H. Junková, 1987).
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČRPamátník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Lexikon české literatury
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945-1963