Daniela HODROVÁ
Debutovala v roce 1964 básněmi v Divokém víně, kde roku 1971 vyšel též úryvek z nepublikované prózy Pravonín. Odborné recenze, eseje a studie věnované teorii románu, poetice prostoru (města) a tematice zasvěcení či pomíjivosti publikovala především v České literatuře a dále v Orientaci, Slavii, Českém jazyce a literatuře, Estetice, Kritickém sborníku, Literárních novinách, Respektu, Světě literatury, Souvislostech, Tvaru, Uni, A2, Taneční zóně, ale také v zahraničních literárněvědných časopisech, např. Slovenská literatúra, Slovenské pohľady (Bratislava, 1992 zde česky próza Město vidím...), Zagadnienia rozdajów literackich (Łodz), Tygiel Kultury (Łodz), Literaturen vestnik (Sofia), Revue de Littérature Comparée (Paris), Lettre Internationale (Paris/Praha), Les Nouveaux Cahiers de l´Est (Paris; 1992 zde studie Le roman autoréférentiel), Transcultures (Bruxelles). Zcela ojediněle publikovala v samizdatu (studie o Emilu Julišovi ve sborníku Sborník Xenia Miroslao Červenka quinquargenario a sodalibus, amicis, discipulis oblata /1982; s Karlem Milotou/). Podílela se na řadě odborných sborníků a kolektivních projektů. Je autorkou řady předmluv a doslovů k dílům české i světové literatury (mj. Umberto Eco, Bohumila Grögerová, Fernando Pessoa, Josef Sudek, Michel Tournier, Vladislav Vančura). – V roce 2011 jí byla za román Vyvolávání udělena Státní cena za literaturu, v roce 2012 získala Cenu Franze Kafky a v roce 2016 se román Točité věty stal v soutěži Magnesia Litera knihou roku. V roce 2022 jí Akademie věd ČR udělila Čestnou oborovou medaili Josefa Dobrovského za zásluhy ve filologických a filosofických vědách. – V kratších časopiseckých příspěvcích užívala šifry dh; v Kritickém sborníku (1991/92) společně s Karlem Milotou pseudonymu Kamil Hodan.
Pro
dílo Daniely Hodrové je charakteristické prostupování literárněvědné činnosti s tvorbou beletristickou. Mnohá témata a postupy, jimiž se zabývala jako teoretička, se objevila rovněž v jejích prózách: ať již jde o pojetí města jako subjektu či divadla, o typy „loutkovitých" postav, nebo o téma proměny a zasvěcení aj. Ve studiích, doslovech, příspěvcích do interpretačních sborníků a pracích slovníkových se Hodrová zpravidla obracela nejen k tématům, dílům a autoritám (Michail Michajlovič Bachtin, Jeleazar Mojsejevič Meletinskij) blízkým jejímu beletristickému naturelu, nýbrž uplatnila své specifické vnímání světa i v případě volby témat zcela protichůdných (budovatelský román). Její prózy a teoretické náhledy vzájemně korespondují především v chápání románu jako věčné oscilace mezi realitou a fikcí a v důrazu na sebepopírání žánru, na jeho sebereflexivnost. Takovéto vidění světa a románu Hodrová prezentovala již v knižním literárněvědném debutu s příznačným titulem Hledání románu, kde pracovala s typologickou opozicí mezi románem-skutečností a románem-smyšlenkou, aniž by se jí historické příklony prózy k jednomu či druhému pólu jevily jako „krize“ žánru. Za jeden z nejvýznamnějších zdrojů charakteristicky románových situací považovala zejména iniciační syžet, kterým se zabývala v samostatné publikaci Román zasvěcení, jejíž rukopis pochází už z roku 1973. Zde nabídla svébytný přehled geneze takto označeného žánru v souvislosti s esoterikou, mytologiemi a mystérii, výklad o jednotlivých dílech, jež se k této kategorii v rámci „dějin románu“ mohou vázat (mj. Perceval Chrétiena de Troyes, ale též novodobé romány jako Jméno růže Umberta Eca či Kašpar, Melichar, Baltazar Michela Tourniera), a také analýzu jeho struktur prostoru a času a typicky zastoupených postav. K reedici Románu zasvěcení z roku 2014 autorka připojila novou kapitolu „Proces cum figuris“, jejímž základním myšlenkovým východiskem i inspirací se stala Červená kniha C. G. Junga a jeho teorie archetypů a koncept individuace. V souvislosti se stíráním původní stylisticky jasně vymezené hranice mezi psaním teoretickým a románovým, k němuž autorčina tvorba postupně dospěla, se tato kapitola odlišuje příklonem k výrazové i tematické subjektivnosti a téma zasvěcení je vztaženo k vlastní existenci.
V teoretické práci Místa s tajemstvím, chronologicky navazující na první vydání studie o iniciačním románu, zaměřila Hodrová svou pozornost k tématům literární topologie. Zkoumala zde charakteristiky fikčních prostorů, jež se opakovaně objevují ve světové literatuře (např. labyrint, idylické místo, hora, město, brána a další), a věnovala znovu pozornost i postavám, jež jsou s těmito prostory typicky spojovány, respektive je namnoze „zosobňují“ (poutník, zasvětitel, bůh, ušlechtilý divoch či venkovan, panna, horal, strážce brány atd.).
V rozsáhlém syntetickém díle ... na okraji chaosu... usilovala Hodrová vytvořit „otevřenou poetiku“ literárního díla 20. století. V úvodní části se soustředila na řadu rysů specifických pro díla tohoto období, dále se detailně zabývala jejich kompozicí (a navrhla svébytnou kompoziční typologii), znovu zkoumala podoby literárních postav a soustředila se na vytvoření jejich typologie (na základě polarity postava–definice, postava–hypotéza, a postava–subjekt, postava–objekt); v závěrečném oddílu se pak věnovala poetice syžetu a příběhu. V knize Citlivé město pojednala o městě jako fenoménu archetypálním i aktuálním, kulturním i literárním, o městě jako textu, který může být „čten“, zároveň však i „psán“ svými obyvateli.
Zkoumala fenomény chůze a obývání městského prostoru a představila jej (zejména literární i ne-literární Prahu) jako bytost, které krom těla přísluší i duchovní a duševní rozměr. Esejistická až konfesijní perspektiva převládla v publikaci Spatřené hlavy/Heads beheld, v níž autorka nabídla jedinečnou kombinaci verbální a vizuální (fotografické) interpretace hlav přítomných na fasádách městských domů.
Hledání, a to především hledání sebe sama, charakterizuje beletristická díla vznikající od sedmdesátých let, oficiálně však publikovaná až na počátku let devadesátých. V románové trilogii Trýznivé město (Kukly, Podobojí, Théta) zobrazila Hodrová časoprostor Prahy jako živý organismus, jako neustálou přítomnost dějin a nepřerušitelnou kontinuitu dějů, postav živých i mrtvých, a věcí, z níž také vyrůstá odpovědnost subjektu za veškeré konání minulé, nynější i budoucí. Sugestivní dikce textů sceluje do jednolité výpovědi množství motivů a narážek, proud autorčiny řeči je modelován specifickou syntaxí, naléhavými promluvami personifikovaných věcí (Podobojí) i prolínajícími se výjevy metamorfóz fiktivních postav v historické, lidí v objekty a znaky, neživého v živé (Théta). Pro Thétu je charakteristický spor autorského subjektu s jeho stylizací: zpochybnění podoby, ba existence vypravěčky otřásá představenou realitou, odhaluje její ambivalenci. Pražská trilogie Hodrové má své nepřímé pokračování v próze Město vidím... (původně psané pro francouzskou edici literárních a fotografiemi doplňovaných průvodců), která zobrazuje prizmatem „hry na někoho a na něco“ mj. i události roku 1989. Pražské lokality spojují věcně i mysticky také čtyři variace ženského osudu v románu Perunův den. Nejintezivnějším příklonem k epické a příběhové podobě románu v díle Daniely Hodrové jsou Ztracené děti. Ústřední zápletka díla, hledání ztracené dcery, otevírá prostor pro sofistikovanou hru narativních rovin, v níž se postupně stírají hranice mezi fikční realitou, sny a vzpomínkami různých postav. Prostřednictvím této hry se odhaluje i symbolická provázanost zdánlivě nezávislých dějů.
V románu Komedie, který se přimyká k trilogii Trýznivé město, naopak vrcholí tendence k rozrušování románové struktury. Vyprávění se zde pohybuje na samotné hranici narativity, zdánlivá neuspořádanost fikční zkušenosti vytváří složitý vzorec, jenž na jedné straně naznačuje fragmentární podobu reality, na straně druhé odhaluje samotný proces psaní. Tato komplexnost se nakonec stává rizikem i předností díla. Vyvrcholení nalezl autorčin postupný příklon k antiiluzivní próze v jejích posledních románech. Titulní leitmotiv Vyvolávání má v celém textu ambivalentní podobu, oscilující mezi pólem konkrétnosti a obraznosti: je navázán na psychologicko-existenciální proces vzpomínání a truchlení a stále znova opakovanou snahu o uchopení existence tváří v tvář vědomí nezvratné pomíjivosti a smrtelnosti. Zároveň působí i jako kompoziční princip, projevující se výraznou rytmičností prózy v rovině zvukové, lexikální, syntaktické, motivické i sémantické. Ač se román vnějškově prezentuje čtenářsky nesnadno přístupným exkluzivním vypravěčským stylem, je vpravdě existenciálním gestem, vyjevujícím „nahé bytí“. Rovněž stylově i motivicky těsně navazující Točité věty pojmenovávají již svým názvem klíčové téma i poetiku. Dramatické pojetí psaní jako (sebe)uskutečňování implikuje promluvu v rozsáhlých větných konstrukcích, v nichž se prolínají objektivní data, představy, sny, různé časy, děje i perspektivy. Výchozím ideovým principem vyprávění, v němž autobiografická vypravěčka neprostředkuje pouze prožitky vlastní, nýbrž prostřednictvím své promluvy se zmocňuje i jiných osudů, je idea jednoty, bytostného propojení individuálního já s celkem universa, inspirovaná mj. jungiánskou teorií osobního a kolektivního nevědomí. Román Ta blízkost lze číst jako niterný dialog se všemi předchozími díly, které jsou zde prostřednictvím citací, narážek a připomínek znovu-oživovány v aktuálním kontextu nové románové struktury. Stejně jako pro romány Vyvolávání a Točité věty (ale zčásti už i Komedie) jsou pro Tu blízkost příznačné fragmentární kompozice, těsné propojení a prostoupení reality a fikce a nezastírané zobrazování reálných postav. Ty jsou zde také, spolu s konkrétními předměty, místy, objekty, vlastními i cizími texty, autorce-vypravěčce – coby její blízcí – skutečnými i pomyslnými partnery v jejím permanentním tázání se po smyslu a hledání vyrovnanosti tváří v tvář nezvratnosti každého lidského osudu, nabírající podoby vyjádřené titulem románu. Přirozeným vyústěním tohoto přístupu k románové tvorbě se stala krátce před autorčinou smrtí dopsaná kniha Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch, názvem i obsahem aludující román Kouzelný vrch Thomase Manna. „Požíračka příběhů“, která je vypravěčkou i postavou vyprávění, tu v příznačných kulisách zachycuje svůj přechod za těmi, které se svým psaním po dlouhá léta snažila vyvolávat z nebytí.
Pandánem k posledním románům je autorčina esejistika. Kniha Chvála schoulení, opírající se o materiálové zázemí literární, mytologické, filosofické, psychologické i široce kulturní, nastiňuje vizi tzv. diskursu pomíjivosti. Úvahy zde vyslovené variuje rovněž minuciózní analýza vybraných obrazů Adrieny Šimotové (soubor esejů Co se vyjevuje), dokládající zároveň bytostnou tvůrčí spřízněnost obou umělkyň, samotnou Hodrovou pojmenovanou jako poetika neúplnosti.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Město vidím... (P, franc. s tit. Prague – Visite privée, Paris 1991; česky 1992); Podobojí (R 1991, 1. část volné trilogie Trýznivé město); Kukly. Živé obrazy (R 1991, 2. část trilogie); Théta (R 1992, 3. část trilogie); Perunův den (R 1994); Ztracené děti (R 1997); Trýznivé město (RR 1999, 1. souborné vydání trilogie); Komedie (R 2003); Vyvolávání (R 2010); Točité věty (R 2015); Ta blízkost (R 2019); Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch (R 2024).
Odborné práce a esejistika: Hledání románu. Kapitoly z historie a typologie žánru (1989); Román zasvěcení (1993; 2. dopl. vyd. 2014); Místa s tajemstvím. Kapitoly z literární topologie (1994); … na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století (2001, s dalšími); Citlivé město. Eseje z mytopoetiky (EE 2006); Chvála schoulení. Eseje z poetiky pomíjivosti (EE 2011); Co se vyjevuje. Eseje o Adrieně Šimotové (EE 2015).
Výtvarné publikace: Spatřené hlavy/Heads beheld (fotografie + E, 2007).
Překlad: M. M. Bachtin: Román jako dialog (studie 1980).
Texty v katalozích výstav: Matej Krén: Knižní příbytky. Book dwellings (2004); Silvia Billeter: Hledat Petrkov (2004).
Účast v týmových pracích: Informatorium pro každého, aneb, Moderní vševěd (1984); Rozumět literatuře 1 (1986); Poetika české meziválečné literatury. Proměny žánrů (1987, i redig.); Průvodce po světové literární teorii (1988); Slovník světových literárních děl 1, 2 (1988); Česká literatura 1945–1970 (1992); Český Parnas. Vrcholy literatury 1970–1990 (1993); Proměny subjektu 1, 2 (1. sv., b. d., 1993; 2. sv. 1994, oba i redig.); Poetika míst. Kapitoly z literární tematologie (1997, i ed.); Nová kniha o Praze 3 (1998).
Příspěvky ve sbornících: Vztahy a cíle socialistických literatur (rozmn. 1979); Vývojové proměny socialistického realismu (rozmn. 1979); Spoluvytvářet pravdu zítřka: česká meziválečná marxistická kritika (1982); Město v české kultuře 19. století (1983); Průmysl a technika v novodobé české kultuře (rozmn. 1988); Zdeňku Pešatovi k šedesátinám (strojopis, 1988); Kontexty českého a slovenského umenia (1988); Sborník Kruhu přátel českého jazyka. Přednášky z roku 1988 (1989); Jaroslavu Kolárovi k šedesátým narozeninám. 1929–1989 (strojopis, 1989); Proudy české umělecké tvorby 19. století. Sen a ideál (1990); Le Roman tchèque dans le contexte international. Mémoire et tradition dans la prose contemporaine (Paris, 1992); Sborník Kruhu přátel českého jazyka. Přednášky z roku 1990–1991 (1993); Umění a civilizace jako divadlo světa (1993); Osudový vlak (1995); Labyrint. Vize a interpretace mýtu v současné světové grafice (1998, katalog výstavy); Sacrum et profanum (1998); Chaos. Věda a filosofie (1999); S. Gedeon, P. Mandys: Idiot a jeho návrat. Odkud přichází, kým je a kam směřuje (1999; knižní rozhovory); Mezi okrajem a centrem: studie z komparatistiky II (1999); Cinque letterature oggi (Udine, 2002); Europa schreibt. Was ist das Europäische an den Literatures Europas? (Hamburg, 2003; též v angl. mutaci Writing Europe. What is European about the Literatures of Europe? /2004/); Realizm magiczny. Teoria i realizacje artystyczne (Łódź, 2007); Mácha redivivus 1810–2010 (2010).
Uspořádala a vydala: Citlivé duše: próza ruského sentimentalismu (PP 1986, též přisp.); Smích a běs: staroruské hagiografické příběhy (PP 1988, též přisp.); Literatura v literatuře: sborník referátů z literárněvědné konference 37. Bezručovy Opavy (1995); Vladimír Raffel: Elektrický les (PP 1997, spolu s K. Milotou); Na cestě ke smyslu. Poetika literárního díla 20. století (2005, s M. Vojtkovou a Z. Hrbatou); M. Jankovič: Cesty za smyslem literárního díla II (2015); K. Milota: Hora: neznámé prózy (2023).
LITERATURA
Bibliografie: P. Hartmanová – L. Sládková: Bibliografie D. H., in Vyvolávání točitých vět (sb. 2016).
Knižně:
Anna Car: O prozie Danieli Hodrovej (Kraków 2003); A. Jedličková – S. Fedrová (eds.): Vyvolávání točitých vět. Daniele Hodrové k 5. červenci 2016 (sb., 2016).
Studie a články: M. Špirit: Kukla, LitN 1991, č. 46; H. Kupcová: Daniela Hodrová – Kukly, in Český Dekameron 1969–1992 (1994); A. Jedličková: Anděl a spisovatelka. „Zvěstování“ v prózách Daniely Hodrové a Sylvie Richterové, Tvar 1996, č. 11; H. Kosková: Fenomén rozostřené hranice v současné české próze, Slovenská literatúra 2000, č. 4/5; J. Vrbová: Koncepty prostoru v románových trilogiích Daniely Hodrové a Jiřího Kratochvila, Tvar 2001, č. 2/3, příloha Tvary; A. Car, Powiesć Kukly Danieli Hodrovej – powracajace w przemianie powtórzenie i swidomosć autorstwa, in Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné bohemistiky (X), 2002, č. 5; H. Kosková: Romány Daniely Hodrové jako hledání tajemství bytí, in Literární archiv, sv. 35/36 (2003–2004); M. Suchomel: Komůrka obscura, Tvar 2005, č. 13; P. Krupová: Daniela Hodrová: Théta, ČL 2005, č. 3; J. Cholastová: Lineární a cyklický čas v próze Daniely Hodrové a Olgy Tokarczukové, in Čas v jazyce a v literatuře (sb., Ústí nad Labem 2005); M. Suchomel: Druhý stupeň trýzně, ČL 2006, č. 2/3; M. Jankovič: Vyvolávání z nebytí v Komedii Daniely Hodrové, ČL 2007, č. 1, též in Dílo v pohybu (2009); J. Matonoha: „Neviditelné jistoty“. Postava a motivika otce v prózách M. Součkové, S. Richterové a D. Hodrové, in Od patriarchy k tatínkovi. Západoslovanské modely otcovství (sb., 2008); J. Vojvodík: „Tvar kruhu“ Citlivého města Daniely Hodrové, ČL 2008, č. 1; J. Matonoha in Psaní vně logocentrismu. Diskurz, gender, text (2009); M. Režná: Poznámky k vnútornej topológii. D. Hodrová: Město vidím..., in Česká literatura v intermediální perspektivě. Jiná česká literatura (?) (sb., 2010); E. Sokol: Její vlastní město. Protínání městského prostoru a vědomí v prózách Daniely Hodrové a Virginie Woolfové, in Česká literatura v perspektivách genderu. Jiná česká literatura (?) (sb., 2010); H. Kosková: Mýtus v románu Daniely Hodrové Perunův den, Bohemica Olomucensia 2011, č. 1; B. Činátlová: Jen tak halabala. O útěše, hádání s marností a světě za našimi zády, A2, 2011, č. 3; M. Jankovič: K poetice Vyvolávání Daniely Hodrové, ČL 2011, č. 2; R. Změlík: Ke třem konceptům městského prostoru. Město jako síť v pojetí D. Hodrové, hledání ur-kódu města u V. N. Toporova a antropologie města J. Derdowské, in Město. Vytváření prostoru v literatuře a výtvarném umění (sb., 2011); L. Doležel in Heterocosmica II: fikční světy postmoderní české prózy (2014); B. Činatlová in Odradky: věc a věcnost v literatuře (2015); M. Jankovič: Svět z vět Daniely Hodrové, ČL 2016, č. 2; A. Carr + B. Fořt + A. Haman + J. Hoffmannová + C. Servant + V. Trpka in Vyvolávání točitých vět (2016); D. Pfeiferová: Prag als Città dolente. Zur Romantrilogie von Daniela Hodrová nicht nur im Kontext der Prager deutschen Literatur, in „Kontaminierte Landschaften“: Mitteleuropa inmitten von Krieg und Totalitarismus: eine exemplarische Bestandsaufnahme anhand von literarischen Texten (sb., Berlin 2019); M. Platzová: Svět na mém klíně, iLiteratura [online] 29. 11. 2019; D. Pfeiferová: Text jako očistný rituál i svébytný hold pražskému strukturalismu, iLiteratura [online] 16. 6. 2020; I. Kočevski: Obraz města v románech dvou spisovatelek slovanského původu: Praha Daniely Hodrové a Bělehrad Svetlany Velmarové-Jankovićové, Slavica Litteraria 2020, č. 1; B. Činátlová: Daniela Hodrová: Vyvolávání + Daniela Hodrová: Chvála schoulení. Eseje z poetiky pomíjivosti, A2 2020, č. 21, příl. Český literární kánon po roce 1989; E. Markvartová: Daniela Hodrová: Trýznivé město (1991–1992, souborně 1999), in Zásvětí na cestě k proměně: od mýtů až po soudobý román (2021); A. Jedličková, „Slovo po slovu touží…“: Řeč, psaní a paměť v prózách Bohumily Grögerové a Daniely Hodrové, SaS 2024, č. 3; B. Činátlová: Když čelíme nejhoršímu, rosteme. S Evou Markvartovou o zásvětních putováních (rozhovor), A2 2024, č. 22; Z. Hrbata: Opus opificem probat. Badatelské horizonty Daniely Hodrové,A2 2024, č. 22; J. Musil: Schoulit se smrti u nohou. Thanatografické strategie Daniely Hodrové, A2 2024, č. 22; B. Činátlová – J. Chuchma – O. Nezbeda – K. Špidla: Požíračka příběhů (diskuse), Host 2024, č. 9;O. Sládek: Průvodkyně chaosem. O literárněvědném díle Daniely Horové, Host 2024, č. 9.
Recenze: Hledání románu:
A. Mikulášek, Kmen 1989, č. 29; J. Trávníček, Rovnost 9. 8. 1989; Z. Kožmín, Literární revue 1990, č. 3; V. Macura, ČL 1990, č. 2; L. Merhaut, Iniciály 1990, č. 1; E. Le Grand: Literary Research/Recherche littéraire, 1990, č. 14–15; H. Voisine-Jechová, Revue de Littérature Comparée 1991, č. 2; A. Charvátová, Litteraria Pragensia 1992, č. 3; A. Cosentino, Slavistica 1993, č. 1 * Město vidím… (Visite privée – Prague): V. Macura, Tvar 1992, č. 3; N. Z. (N. Zand), Le Monde 18. 10. 1991; J. B. (J. Boxberger), Les Nouveaux Cahiers de l´Est 1992, č. 1; V. Novotný, NK 1993, č. 28; J. Chuchma, MS 1993, č. 30; M. Poch, Tvar 2010, č. 5; I. Odehnal, Weles 2010; č. 40/41 * Podobojí: Z. Heřman, Tvar 1992, č. 4; V. Novotný, NK 1992, č. 1; L. Soldán, SvSl 20. 8. 1992; U. Heftrich, Frankfurter Allgemeine Zeitung 17. 11. 1992; Cazals, Libération 3. 12. 1992; N. Zand, Le Monde 11. 12. 1992; A. Clavel, Journal de Genève 17. 1. 1993; S. Sem-Sandberg, Svenska Dagkladet 25. 3. 1994 * Kukly:
V. Novotný, MFD 7. 8. 1991; V. Macura, Tvar 1991, č. 32; A. Haman + J. Juráňová, Slovenské pohľady (Bratislava) 1992, č. 2 * Théta:
V. Novotný, MFD 19. 12. 1992; A. Jedličková, Tvar 1992, č. 51/52; J. Svoboda, LD (Brno) 7. 4. 1993; L. Soldán, Rovnost 14. 4. 1993; K. Sternbergová, Tvar 1993, č. 27/28; P. Zapletal, Host 2000, č. 9 * Trýznivé město:
A. Jedličková, Tvar 1992, č. 51–52; M. Ryšavý, Tvar 1993, č. 4; F. Kautman, LitN 1993, č. 9; M. Exner, ČD 26. 7. 1993; J. Pechar, LitN 1993, č. 22; M. Ryšavý, Tvar 1993, č. 37/38; V. Macura, LidN 17. 3. 1994;
A. Jensterle-Doležal, Razgledik, 1993, č. 16; J. Bartůňková + A. Zachová, ČL 1994, č. 5; H. Kosková, Tvar 1999, č. 12; K. Činátl, Tvar 2000, č. 8 * Román zasvěcení: I. Pospíšil, Rovnost 17. 2. 1994; V. Šibrava, NK 1994, č. 9; M. C. Putna, LitN 1994, č. 8; V. Novotný, Práce 31. 3. 1994; Z. Hrbata, ČL 1995, č. 6; H. Kupcová, Svět literatury 1996, č. 12; V. Košnarová, Tvar 2016, č. 1* Perunův den:
M. Jungmann, Týden 1994, č. 11; J. Červenková, NK 1994, č. 47; L. Heczková, KPRR 1995, č. 3; V. Novotný, Práce 1. 4. 1995; N. Macurová, Tvar 1995, č. 4; M. Jungmann, LitN 1995, č. 13 * Místa s tajemstvím: M. Ryšavý, Respekt 1995, č. 27; V. Macura, Tvar 1995, č. 14; E. Jenčíková, ČL 1996, č. 3 * Ztracené děti: H. Kosková, Tvar 1998, č. 2; K. Láníčková, Host 1998, č. 4; F. Kautman, LitN 1998, č. 23; M. Jungmann, NK 1998, č. 1/2 * … na okraji chaosu…: V. Svatoň, LitN 2001, č. 40; M. Petříček, LidN 11. 8. 2001; P. A. Bílek, Souvislosti 2001, č. 3/4; A. Haman, NK 2001, č. 34/35; J. Matonoha, Slovenská literatúra 2002, č. 5; A. Haman, Tvar 2005, č. 16 * Komedie: B. Gregorová, Labyrint revue 2003, č. 13/14; P. Hrtánek, Tvar 2003, č. 20; A. Haman, LidN 11. 9. 2003; M. Jungmann, Mosty 2003, č. 22; J. Trávníček, Host 2004, č. 3; J. Tvrdoň, Host 2004, č. 6; J. Trávníček, ibid; J. Trávníček, Host 2004, č. 10 * Citlivé město: J. Matonoha, A2 2007, č. 7; M. Pokorný, Souvislosti 2007, č. 2; M. Tomášek, Host 2007, č. 9; J. Pelán, ČL 2008, č. 1; Jan M. Heller, Svět literatury 2008, č. 37 * Spatřené hlavy: J. Hrdlička, Souvislosti 2008, č. 2 * Vyvolávání: P. Janoušek, Tvar 2010, č. 8; P. Portl, Host 2010, č. 5; J. Nejedlý, HN 7. 4. 2010
* Chvála schoulení: M. Charvát, Tvar 2012, č. 12; R. Kanda, Tvar 2012, č. 12; I. Harák, Pandora 2012, č. 24/25; Točité věty: P. Janoušek, Tvar 2015, č. 13; M. Jančík, iLiteratura.cz 16. 9. 2015 ; H. Řehulková, Host 2015, č. 8; B. Činátlová, A2 2015, č. 20; J. Šofar, Tvar 2016, č. 1 * Co se vyjevuje: J. Chuchma, LidN 30. 1. 2016, příl. Orientace; O. Sládek, Host 2016, č. 4; Z. A. Eminger, Biblio 2016, č. 5 * Ta blízkost: I. Harák, LitN 2019, č. 11, příl. Biblio; B. Činátlová, A2 2020, č. 6; O. Sládek, Host 2020, č. 9 * Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch: J. Šofar, Reflex 2024, č. 39; R. Kopáč, Uni 2024, č. 10, příl. kulér; K. Špidla, Host 2024, č. 8; B. Činátlová, A2 2024, č. 22; J. Chuchma, Respekt 2024, č. 45; J. Koten, Právo 14. 11. 2024; D. Mukner, web ČT Art 14. 11. 2024 [online].
Rozhovory:
M. Langerová, SvSl 25. 7. 1989; L. Svobodová, Tvar 1991, č. 45; N. Macurová, Iniciály 1991, č. 19–20; S. Přádná, Prostor 1992, č. 22; D. Dražan, Prognosis 25. 6. 1993 – 8. 7. 1993 (rozšíř. in The Prague Revue, 1996, č. 93–104); L. Engelking, Scriptum 1995, č. 16; N. Macurová + L. Kasal, Tvar 1996, č. 6; M. Cornaton, Le Croquant (Lyon), automne – hiver 1996; J. Nejedlý, NK 1998, č. 24; M. Balaštík, Host 2000, č. 9; P. Kotyk, Rukopis 2007, č. 3, též in Deset tisíc změn se znovu mění – Dno všeho vrchol prázdnoty. Rozhovory a promluvy českých literátů z let 1990–1995 (2008); B. Činátlová, A2 2011, č. 23; K. Piorecká, Tvar 2013, č. 17; F. Cinger, Právo 7. 4. 2016.
Nekrology: M. M. Marešová, web ČRo – Vltava [online] 1. 9. 2024; M. Platzová, H7O [online] 2. 9. 2024, též in Host 2024, č. 9; A. Jedličková, Česká literatura v síti [online] 3. 9. 2024; V. Karfík, Právo 5. 9. 2024, příl. Salon; B. Činátlová + L. Jungmannová + K. Krásenská + M. Melichová + I. Myšková + J. Šulc, Host 2024, č. 9.