Věra SLÁDKOVÁ

 Pro rané prózy Věry Sládkové bylo příznačné oslabení dějové stránky a symbolické vyjádření temného životního pocitu, bezútěšné skepse, marné touhy, rezignovaného odevzdání bez světla naděje. V jejím tísnivém, expresionismem poznamenaném světě, zalidněném hlavně osamocenými, životem drcenými a různě vyšinutými postavami (většinou ženskými), se radost mohla objevit pouze ve snu a v halucinaci (Kráska s cejchem, Otázky kočky). Společenskou dimenzi dostal tento přístup v kafkovském podobenství Klec, podávajícím detailní pohled do nitra muže-fízla, který se upsal mocnému zlu a propadl destrukci všech hodnot i vlastní osobnosti. K přelomu v autorčině tvorbě došlo v 70. letech. Novelou Poslední vlak z Frývaldova se vrátila k vlastním dětským zážitkům, kterých poprvé využila již v některých obrázcích prvotiny. Dramatický konec 30. let v malém česko-německém pohraničním městě tu nahlíží očima vypravěčky, malého plachého děvčátka, žijícího s drobným, ale nezdolně optimistickým otcem pod patronací nevlastní matky. V postavě této fyzicky i duševně impozantní ženy, plné životního elánu, vytvořila lidsky bohatou figuru aktivního, spolehlivého a citově hřejivého člověka, který si ví rady v každé situaci. Osudy této rodiny po útěku z okupovaného pohraničí do Brna a během války Sládková zachytila v knize Pluky zla. Třetí část Dítě svoboděnky, ústící v poválečný návrat do pohraničního města, připojila Sládková až k přepracovanému vydání předchozích novel. Vytvořila tak románovou fresku Malý muž a velká žena. Šťastně v ní spojila osobní osudy se zobrazením převratných historických událostí, zálibu ve výjimečných postavách pak dokázala podřídit drsně grotesknímu pohledu, v němž se doplňují tragický a komický pól. Obdobně zpracovala některé fragmenty z poválečného života na Jesenicku v povídkové knize Kouzelníkův návrat.