Miloš VODIČKA

 Od prvních lyrických sbírek z 60. let jsou Vodičkovy verše senzitivní reflexí světa vnějšího i vnitřního a směřují k lyrickoepickému vyjádření tragických i velebných okamžiků v neuchopitelných lidských osudech (Vítr kolem tepen, Svatební peří). Hledání kýžené rovnováhy vlastního disharmonického já vyústilo u Vodičky posléze v zaujetí samotným aktem umělecké tvorby a v obhajobu poetického vztahu k historickým i pomíjivým fenoménům života. Láska, vášeň, a především estetický rozměr bytí se stávají osou sbírek s romaneskními syžety a baladickými motivy (Čarodějnice z Blois, Kejklíři, Pták Ohnivák), ale i těch, v nichž básník usiluje vyslovit potřebu sebezáchovného souznění bezbranného individua s kulturou minulosti a přítomnosti (Lapidárium). Spoluprožívání všelidské kultury jako povznášejícího údělu a oslava okamžiků romantického vytržení z každodenního života jsou od 80. let umocňovány básníkovým stále silnějším chápáním poezie jako komorní a zpovědní polohy milostné litanie (Sonáty, Román na pokračování), trýznivé a očistné výpovědi, blížící se meditativnímu dialogu (oddíly Kniha restů a Devítník ze sbírky Nápory paměti). Dramatické sepětí vzdoru, pokory a vykoupení v lidském snu o světě Vodička ztělesnil v přebásnění japonské loutkové hry Asagao. Ve sbírce Svatba, na kterou tě nepozvali čerpá z židovsko-křesťanské mytologie a snaží se ji přiblížit dnešku. Užil zde techniku fotografické momentky, a ocitl se tak v blízkosti výtvarného pohledu na realitu. Výrazný předěl do Vodičkovy poetiky vnesl bolestný prožitek matčiny smrti – jím jsou ovlivněny jeho sbírky Trialog a Tradicionál vzniklé v prvních letech nového tisíciletí. Autor se tu už zcela oprošťuje od virtuózní méličnosti a zdobné obraznosti. Konkrétnost, věcnost a syrová fakticita jsou hodnoty, na nichž stojí styl těchto Vodičkových sbírek. Výrazně beletrizovanou formou ztvárnil své životní vzpomínky v memoárové próze Wilsonova mlžná komora.