VYŠEHRAD
Vznik Vyšehradu v říjnu 1934 inicioval vyšehradský probošt Bohumil Stašek (1886–1948). Nakladatelství přímo navázalo na nakladatelskou činnost Českoslovanské akciové tiskárny (ČAT, vznikla 1911) a v rámci tiskových podniků Československé strany lidové (ČSL) nahradilo neprosperující nakladatelství Universum, působící v letech 1932–1934 (ČAT ovšem i poté v nakladatelské činnosti příležitostně pokračovala). Funkci jednatelů Vyšehradu zastávali vedle Bohumila Staška též dřívější jednatelé ČAT Jindřich Hatlák (1886–1970) a Jiří Rückl (1900–1938). Ještě v roce 1934 Vyšehrad převzal některé edice a závazky Kuncířova nakladatelství, jež z ekonomických důvodů přerušilo činnost, a jeho majitel Ladislav Kuncíř (1890–1974) se stal ředitelem Vyšehradu. Roku 1936 Kuncíř své nakladatelství obnovil a v čele Vyšehradu stanul jako jeho správce František Jirásek; redaktorem byl již od roku 1934 překladatel Aloys Skoumal (1904–1988). Počátkem čtyřicátých let byl ředitelem Vyšehradu jmenován někdejší pracovník Melantrichu
Jan Hertl (1906–1965), obchodním ředitelem se stal Karel Zítko.
S Hertlovým příchodem Vyšehrad výrazně zvýšil produkci, převzal vydávání literárního měsíčníku Řád a postupně rozšířil autorské zázemí.
V roce 1945 převzala nakladatelství Československá strana lidová. Do funkce ředitele Tiskařských a vydavatelských podniků ČSL byl jmenován Rudolf Jílovský (1890–1954), knižní úsek řídil Bedřich Fučík. Pod jeho vedením bylo v září 1945 obnoveno nakladatelství Universum (1945–1949), které se soustředilo převážně na vědeckou, naučnou a teologickou literaturu, zatímco Vyšehrad primárně na beletrii. V prvním poválečném období řídil Vyšehrad ve funkci literárního ředitele Aloys Skoumal (působil zde kontinuálně s výjimkou období od října 1944 do května 1945, kdy byl internován v nacistických pracovních táborech). Po jeho odchodu na místo kulturního atašé v Londýně převzal v dubnu 1947 řízení Vyšehradu Bedřich Fučík; v listopadu 1948 byl však funkce zbaven a až do svého zatčení v květnu 1951 zde zůstal zaměstnán jako korektor.
Po roce 1948 nakladatelství pokračovalo v činnosti jako součást vydavatelského a nakladatelského podniku Lidová demokracie – Vyšehrad, jednoho z tzv. účelových podniků ČSL. Ředitelem Vyšehradu byl v roce 1949 jmenován opět Ladislav Kuncíř, jehož soukromé nakladatelství bylo téhož roku zrušeno; funkci šéfredaktora vykonával do roku 1951 Václav Šnajdr a v letech 1952–1953 Miloslav Drahota (1917–1992). Na počátku padesátých let se nakladatelství stalo terčem tvrdých represí komunistického režimu. V roce 1951 byl současně s Bedřichem Fučíkem zatčen a v roce 1952 k desetiletému trestu odsouzen Ladislav Kuncíř. Brzy poté byli odsouzeni také Kuncířovi nástupci Karel Zítko i František Jirásek, nakladatelští redaktoři Ladislav Jehlička (1916–1996) a Václav Šnajdr, redaktor čtrnáctideníku Vyšehrad Josef Myslivec a mnozí přední autoři a spolupracovníci nakladatelství. Redaktor Rudolf Voříšek (1909–1953) ve vězení zemřel.
Od roku 1953 nakladatelství působilo pod názvem Lidová demokracie (LD) jako součást vydavatelství a nakladatelství ČSL. Vydavatelské oprávnění, kterým strana disponovala, však v novém, tzv. gestorském systému řízení československých nakladatelství omezilo nejen množství vydávaných titulů, ale i charakter produkce LD. Vedle publikací pro stranické potřeby (obvykle propagandistické sešity a brožury pro stranická školení) byla LD přiznána pouze specializace na český venkovský román 19. století. Vydavatelským možnostem a stranickým zájmům ČSL odpovídala struktura i odbornost řízení nakladatelství. Do čela podniku byl dosazen Rostislav Petera (1909–1980), který však do jeho chodu zasahoval již od roku 1949 z titulu člena předsednictva ČSL (v letech 1948–1963 a v roce 1970 byl šéfredaktorem deníku Lidová demokracie, od roku 1971 členem federálních vlád a od roku 1973 předsedou ČSL). Funkci vedoucí redaktorky od roku 1953 vykonávala Jiřina Voříšková.
Součástí vydavatelského podniku ČSL byla od roku 1953 též Inzertní, propagační a reklamní agentura IPRA, která využila rozporů v platných zákonech a předpisech a svou činnost záhy rozšířila o projekční práce. Tento krok však režimu umožnil uskutečnit další justiční útok na ČSL, spočívající v obvinění několika funkcionářů z hospodářské kriminality (náměstek ředitele LD – Vyšehradu Jan Jůza byl odsouzen na 18 let, počet odsouzených dosáhl několika desítek; někteří byli propuštěni na základě amnestie v roce 1960, jiní až v polovině šedesátých let).
V červnu 1963 byl odvolán ředitel Petera a na jeho místo nastoupil dosavadní náměstek a stranický funkcionář Václav Červený (1905–??), který zůstal ředitelem až do roku 1968. Funkci šéfredaktora v šedesátých letech zastávali Stanislav Richter (1924–1997) a Jan David (*1921). V roce 1968 se na základě veřejné výzvy řady osobností české kultury nakladatelství vrátilo k původnímu názvu Vyšehrad, nadále však zůstalo součástí stranického vydavatelského podniku. Jeho ediční koncepci v letech 1969–1970 výrazně ovlivnil Bedřich Fučík, který se do nakladatelství v roce 1968 nakrátko vrátil. Ředitelem celého podniku byl jmenován Václav Kypta, v říjnu 1970 jej vystřídal Václav Pacner (1917–1998) a v roce 1976 Vácslav Petřík (1919–2012). Po jeho odchodu do důchodu v roce 1979 byl řízením krátce pověřen Ogňan Tuleškov (*1935) a na počátku osmdesátých let se stal ředitelem Karel Hrunek (1923–1998). V roce 1990 funkci převzal Jaroslav Šula a v roce 1991 Rudolf Kubát, který byl posléze určen hlavním likvidátorem původního stranického tiskového podniku. Jako ředitel samotného nakladatelství Vyšehrad působil v sedmdesátých a osmdesátých letech František Touška (1918–1986, v nakladatelství krátce pracoval již před rokem 1948, kdy odešel do deníku Lidová demokracie, v němž působil jako zástupce šéfredaktora a později jako šéfredaktor), funkci šéfredaktora Vyšehradu v tomto období vykonával Josef Daněk (1925–2010) za významné spolupráce redaktora Jaroslava Vrbenského (*1932).
Od roku 1990 působí jako ředitel nakladatelství Pravomil Novák (*1959), šéfredaktorem byl po odchodu Josefa Daňka počátkem roku 1992 jmenován Allan Plzák (*1947).
V téže době však ekonomické potíže přivedly podniky ČSL do likvidace; deník koupil (a v roce 1994 zastavil) Fidelis Schlée a rozpracované tituly Vyšehradu odkoupilo nově vzniklé nakladatelství Scriptum. Navzdory krátkému přerušení činnosti Vyšehrad nezanikl; pokračoval nejprve jako dceřiná společnost nakladatelství Scriptum a od roku 1993 jako společnost s ručením omezeným. Funkci šéfredaktora v roce 1993 převzala Vlasta Hesounová (*1945), kterou v roce 2000 vystřídala Marie Válková (roz. Brabencová, *1949).
V období před rokem 1953 v redakci Vyšehradu pracovali mj. Jan Čep, Josef Daněk, dcera kritika a editora Miloslava Hýska Libuše Daňková-Hýsková, Břetislav Hodek, Jaroslav Janouch, Ladislav Jehlička (do svého zatčení v roce 1951, potom znovu v letech 1968–1972, pak do roku 1976 v časopisu Naše rodina), Josef Kurz, Ivan Slavík, Rudolf Voříšek, František Zvěřina aj. Od poloviny padesátých let zde působili
mj.
Marie Hemzalová, František Stuchlý a Marie Voříšková. V sedmdesátých a osmdesátých letech byli redaktory VyšehraduBřetislav Daněk, Iva Daňková, Jan Scheinost ml., Marie Válková, Marie Voříšková, Jaroslav Vrbenský a v roce 1974 krátce
též Josef Topol. Po listopadu 1989 v redakci dále působili či působí Radka Fialová, Miroslav Hroch, Blanka Koutská, Filip Outrata, Jan Spousta, Martin Žemla ad.
K významným výtvarným spolupracovníkům Vyšehradu ve třicátých a čtyřicátých letech patřili zejména autor nakladatelské značky Otto Stritzko a Břetislav Štorm a ilustrátoři Jana Brožová, Petr Dillinger, Michael Florian, Emanuel Frinta, Jan Herink, Arnošt Hrabal, František Kobliha, Vojtěch Kubašta, Richard Lander, Kamil Lhoták, Antonín Lískovec, Jindřich Mahelka, Antonín Machourek, Antonín Strnadel, Karel Svolinský, Jiří Trnka, Jiří Židlický ad. S nakladatelstvím Lidová demokracie spolupracovali mj.Václav Boštík, Alén Diviš, František Hudeček, Ludmila Jiřincová, Václav Mašek, Karel Müller, Jiří Šindler, František Tichý, Miloslav Troup, Karel Vodák ad. O grafickou úpravu knih obnoveného Vyšehradu se starali mj. Michaela a Bohuslav Blažejovi, Miloslav Fulín, Clara Istlerová, Zdeněk Sklenář, Jan Solpera, Zdeněk Stejskal, spolupracovali ilustrátoři Jiří Blažek, Hana Blažková, Adolf Born, František Emler, Jaroslav Lukavský, Jiří Pavlík, Jaroslav Šerých, Jarmila Totušková, Jitka Vrbová, Vilma Vrbová-Kotrbová, Helena Wernischová aj.
V nakladatelství vyšlo dosud na 3000 knih poezie, prózy a historických, filozofických a teologických publikací. V letech 1934–1953 vydal Vyšehrad bezmála 900 titulů, v Lidové demokracii vyšlo v letech 1953–1968 přibližně 260 titulů a ve Vyšehradu od roku 1969 do konce roku 2013 zhruba 1800 publikací. Roční produkce se během let výrazně měnila. Zpočátku vydával Vyšehrad průměrně 20–30 titulů ročně, na počátku protektorátu zhruba 90 titulů a tohoto množství po přechodném poklesu v letech 1942–1945 znovu dosáhl ve druhé polovině čtyřicátých let, poté se roční produkce ustálila na 50–60 titulech. Po reorganizaci vydalo nakladatelství LD v letech 1954–1956 celkem pouze 17 titulů a potom si až do návratu k původnímu názvu Vyšehrad v roce 1968 udrželo průměrnou produkci zhruba 20 publikací ročně. V letech 1970–1990 se ediční profil postupně stabilizoval a Vyšehrad vydával přibližně 80 titulů ročně. V letech 1992–1993, kdy nakladatelství ochromily ekonomické problémy deníku Lidová demokracie, vydal Vyšehrad zhruba 20 publikací. Od roku 1994 se počet vydaných knih opět zvyšoval a od roku 2000 se stabilizoval zhruba na 80 titulech ročně.
Zpočátku tiskla publikace Vyšehradu Českoslovanská akciová tiskárna, během dalších let mj. Československý Kompas, Saeculum garmond, Severografia, Jihočeské tiskárny, Stráž Vimperk či Mír, po roce 1989 řada různých soukromých tiskáren.
Nakladatelství Vyšehrad dlouhodobě sídlilo v paláci Charitas na Karlově náměstí č. 5, tiskárna a redakce nakladatelství Universum v přilehlé a propojené budově ve Václavské ulici 12. V letech 2001–2003 působil Vyšehrad v Bartolomějské ulici 9, Praha 1, od roku 2004 v ulici Víta Nejedlého 15 v Praze 3. Firemní knihkupectví ČAT bylo otevřeno roku 1916 ve Spálené ulici v domě U Zlatého klasu, jehož název převzala i pozdější knihkupectví Vyšehradu. Centrální prodejna byla zřízena v Praze Na Příkopě č. 23, brněnská prodejna na Běhounské ul. č. 22/24.
První beletristické edice Vyšehradu se v návaznosti na produkci ČAT orientovaly na lidovou četbu, zprostředkující širším vrstvám základní křesťanské hodnoty. Knihovnu lidových románů Vyšehrad (1934–1935, 5 sv.) záhy nahradila edice Rozmach dobré knihy (1937–1940, 18 sv., red. Josef Papica), v níž vyšla mj. díla Boženy Němcové, Vlasty Javořické, Françoise Mauriaca a tetralogie Křižáci Zofie Kossakové. Od počátku se Vyšehrad soustředil na literaturu pro děti a mládež. Mezi první edice nakladatelství patřila Raná setba (1935–1942, 14 sv., red. Jan Hrubý a Jaroslav Janouch), kterou z plzeňského nakladatelství Karel Beníško převzala již ČAT. Knižnice přinášela texty jezuitských romanopisců či katolických duchovních, např. romány islandského kněze Jóna Svenssona (v letech 1935–1937 vycházela v rámci edice část Sebraných spisů Jóna Svenssona, 12 sv.) či jezuity Johanna Baptisty Diela, vyšly zde ovšem též práce populárního amerického autora katolických novel pro mládež Francise J. Finna či adaptace románu Bílá velryba Hermanna Melvilla. Z českých autorů přispěli mj. Jan Otakar Martinovský či František Skácelík. V nerozsáhlé řadě Rozmach dětské knihy (1938–1939, 4 sv.) vyšel v překladu Hany Skoumalové Milneův Medvídek Pú. Kromě beletrie ve třicátých letech Vyšehrad vydával knižnici soudobého katolického myšlení Myšlenky a život (1935–1937, 4 sv., red. Silvestr Maria Braito a Reginald Maria Dacík), stranicko-politickým tématům byla vyhrazena řada Hovory dneška (1937–1938, 3 sv., red. František Moravec). Mimo edice vyšel v roce 1938 zásadní příspěvek ke studiu barokní literatury České literární baroko Josefa Vašici.
V protektorátním období vytvářela profil Vyšehradu jednak edice Knihy Řádu (ve Vyšehradu 1939–1944, 17 sv.), kterou nakladatelství převzalo spolu s časopisem Řád a v níž vydalo mj. soubory povídek Karla Schulze Peníz z noclehárny a Prsten královnin či Rilkeho Sonety Orfeovi, a jednak členská knižnice Katolický literární klub (KLK, též pod názvem Knihy Katolického literárního klubu, 1937–1949, 64 sv. a 5 vánočních tisků), která se měla orientovat na umělecky náročnější texty. V KLK zpočátku převažovaly politické eseje, překlady beletrizovaných životopisů či texty náboženské a historické (z českých autorů mj. Josef Pekař), později převládla soudobá beletrie. Vyšla zde řada titulů světové prózy (norská prozaička Sigrid Undsetová jako nejvydávanější autorka Vyšehradu, dále Johannes Kirschweng, François Mauriac, Pierre Termier, Raymonde Vincent, Evelyn Waugh, Franz Werfel aj.) v překladech mj. Bohuslava Durycha, Jitky Fučíkové, Jiřího Kárneta, Václava Renče, Niny Tučkové, Jarmily Urbánkové, Jaroslava Zaorálka aj. Z původní české prózy byla zařazena díla Františka Bíbuse, Jana Čepa, Zdeňka Kalisty, Františka Křeliny, I. R. Malé, Františka Skácelíka, Bedřicha Svatoše, Kámen a bolest Karla Schulze či ve spolupráci s Melantrichem první část trilogie Služebníci neužiteční Jaroslava Durycha. V edici Kytka dobrých knih (1941–1948, 19 sv.), zaměřené na českou prózu, převažovaly reedice titulů KLK, dále zde publikovali Dominik Pecka (jeho dílo ve Vyšehradu hojně vycházelo i mimo edice), Bedřich Svatoš, Nina Svobodová ad. Po roce 1942 vzniklo několik nových beletristických edic, avšak knižnice Vavřín (1942–1947, 2 sv., red. Jan Čep), Iskra (1943–1945, 3 sv. pův. nakladatelství Iskra, které roku 1941 muselo ukončit činnost) i Družina literární a umělecká (1944, 2 sv.) brzy zanikly. Edici Z domova a světa (1940–1942, 7 sv., red. Aloys Skoumal a Bedřich Slavík) zahájil výbor z textů katolického kněze Václava Kosmáka, poprvé zde vyšla Demlova Mohyla. Zejména původní česká próza pro děti a veršované pohádky vycházely v edicích Dětské knihy Vyšehradu (1943–1949, 20 sv., red. Jaroslav Janouch a Emanuel Frynta st.) a Knihy Vyšehradu pro mládež (1943–1947, 4 sv., red. Emanuel Frynta st.); publikovali v nich mj. Jan Alda, Josef Heyduk, Jan Pilař, Václav Renč (jeho texty vydával Vyšehrad v četných reedicích), objevovala se díla Karoliny Světlé ad. K úspěšným titulům patřily Příběhy z medové stráně Václava Deyla, které vyšly poprvé roku 1943 a později byly mnohokrát reeditovány. Mimo edice vydal Ladislav Jehlička v roce 1944 soubor básní Krajiny dětství.
Z nakladatelství Ladislava Kuncíře Vyšehrad převzal edici literárních památek Národní knihovna (1941–1947, 5 sv., mj. Legenda o svaté Kateřině). V knižnici popularizačních brožur Pro život (1940–1941, 31 sv., red. Josef Kostohryz a Jan Rey, od sv. 12 Jan Rey a Rudolf Voříšek) vyšlo i několik významných textů věnovaných literatuře (mj. práce Viléma Bitnara O podstatě českého literárního baroku, Jaroslava Červinky O nejmladší generaci básnické a Miroslava Míčka Výtvarné dědictví Rukopisů). Odborné historiografické práce nabízela Podlahova knihovna naučných spisů (1939–1948, 6 sv., red. Josef Vašica, mj. díla Bohdana Chudoby či Blažeje Ráčka). Převážně na korespondenci se soustředila řada České letopisy (1941–1947, 4 sv., red. Josef Hobzek a Rudolf Holinka), která přinesla vzájemnou korespondenci Josefa Pekaře a Jaroslava Golla, Julia Zeyera a Zdenky Braunerové či dopisy Maxe Dvořáka Jaroslavu Gollovi, Josefu Pekařovi a Josefu Šustovi. Edice Poklady národního umění (1940–1949, 91 sv., v letech 1942–1945 pod názvem Poklady umění v Čechách a na Moravě, red. Alžběta Birnbaumová) soustředila průvodce po českých památkách (mj. Jan Čarek, Emanuel Poche).
Po roce 1945 byla původní i překladová próza zařazována vedle pokračující knižnice KLK do edice Epika. Nová řada (1947–1948, 16 sv., sv. 15 nevyšel, red. Jan Čep). Poprvé zde vyšel román Moc a sláva Grahama Greena, kmenového autora nakladatelství, jenž Vyšehradu poskytl přednostní práva na vydávání své tvorby v češtině, dále se v knižnici objevily – často jako reedice původního vydání v KLK – prózy Františka Křeliny a z překladů romány Georgese Bernanose, Franze Werfela aj. Součástí edice byly Spisy Jana Čepa (1947–1948, 4 sv.). Na melantrišskou knižnici Poesie navázala pod vedením Bedřicha Fučíka a Drahomíra Šajtara edice Verše (1947–1949, 11 sv., sv. 10, sbírka Josefa Suchého Žernov, byla roku 1948 skartována), která obsáhla sbírky Jana Dokulila, Karla Doskočila, Jaroslava Durycha, Ivana Slavíka, Vladimíra Vokolka (Vyprodaný čas, většina nákladu zničena) či Jana Zahradníčka, z překladů básně Adama Mickiewicze či Fjodora Ivanoviče Ťutčeva. Mimo edice vyšla řada bibliofilsky vypravených básnických svazků (Kostohryzova sbírka Ať zkamení, Zahradníčkova skladba La Salletta), avšak také romány (Václav Deyl, Ludmila Hořká, Alois Musil, Břetislav Štorm), literatura pro děti a mládež (Josef Heyduk, Marie Holková, Hermína Jägrová, Božena Svobodová, Vladimír Šustr, roku 1948 vydal Bedřich Fučík pod pseud. Václav Horák převyprávěný román Frederica Marryata Ztroskotání Pacifiku).
Odbornou a naučnou literaturu a esejistiku v poválečném období převzalo sesterské nakladatelství Universum. Vyšehrad se podílel na předčasně ukončené edici Příroda velké divadlo (1946–1949, ve Vyšehradu 2 sv., red. Jan Otakar Martinovský) a samostatně vydával rovněž předčasně ukončenou knižnici Úvod do studia (1946–1948, 4 sv., red. Bohdan Chudoba), jež měla čtenáře zorientovat v základech některých společenskovědních i technických disciplín. Mimo edice vyšly Chudobovy národní dějiny Jindy a nyní a ještě v roce 1948 eseje Luca Estanga Cesta k svobodě či sborník Pozdrav k sedmdesátinám Jakuba Demla.
Bezprostředně po únoru 1948 se sice nakladatelská koncepce Vyšehradu přizpůsobila politické realitě, což se projevilo příklonem k politicky zaměřené literatuře především ruské a sovětské (mj. Sergej Timofejevič Aksakov, Vladimir Galaktionovič Korolenko), avšak ještě v roce 1950 vycházejí publikace určené širším čtenářským vrstvám (např. kuchařka Marie Janků-Sandtnerové), a dokonce i texty s duchovními přesahy. Z hlediska zachování ohrožené křesťanské tradice bylo významné zejména vydání teologického spisu sv. Augustina O Boží obci (1950), nicméně na dvacet titulů již připravených k tisku bylo zlikvidováno (vedle nábožensky orientovaných knih též román Niny Svobodové Srdce a dílo a pokračování románu Jaroslava Durycha Služebníci neužiteční).
Po příchodu Ladislava Kuncíře do funkce ředitele přebírá Vyšehrad produkci Kuncířova zanikajícího soukromého nakladatelství. V redakci Karla Dvořáka a Miroslava Hýska tak mohlo pokračovat Kritické vydání díla bratří Mrštíků (1949–1950, ve Vyšehradu 4 sv., č. 1, 4–6) a po pětileté přestávce též Dílo Františka Ladislava Čelakovského (1950–1951, ve Vyšehradu 2 sv., č. 2, 3, red. Karel Dvořák). Vyšehrad zahájil též řadu Sebraných spisů Jindřicha Šimona Baara (1949–1950, 3 sv., č. 1–3, red. Vilém Bitnar) a Spisů Karla Václava Raise (1950–1953, 8 sv., č. 2, 7–9, 12, 14, 16, 21), jediný svazek nakonec vyšel ze zamýšlené desetisvazkové řady Díla Jakuba Demla (1948, red. Timotheus Vodička). Vedle těchto knih převzal Vyšehrad i Kuncířovu edici Kozoroh (1949–1950, ve Vyšehradu 9 sv.), zaměřenou na českou a světovou klasiku.
Počátkem padesátých let soustředil Vyšehrad svou beletristickou produkci do čtyř edičních řad. Na přípravě nových vydání českých klasiků (mj. František Ladislav Čelakovský, Alois Jirásek, Karel Klostermann, Václav Beneš Třebízský) v edici Živý odkaz domova (1950–1953, 24 sv., red. Václav Šnajdr a Miloslav Drahota) spolupracovali jako editoři mj. Miloslav Hýsek, Josef Šofferle Kvapil, Josef Polák, Antonín Škarka a Václav Šnajdr; vyšla zde mj. rozsáhlá sbírka moravských národních písní Františka Sušila. Edice Živý odkaz světa (1950–1953, 33 sv., red. Aloys Skoumal) přinášela především nové překlady klasiků světové literatury (Miguel de Cervantes, Charles Dickens, Ivan Alexandrovič Gončarov, Katherine Mansfieldová, George Sandová, William Makepeace Thackeray, Ivan Sergejevič Turgeněv ad.). Vyšla zde též Dantova Božská komedie v překladu Otto Fratiška Bablera a tou dobou vězněného Jana Zahradníčka, který již nebyl jako spolupřekladatel uveden. Pod vedením Jana Závady vznikla edice soudobých českých a slovenských autorů Nové slovo domova (1952–1953, 4 sv.), v níž vyšly mj. prózy Vojtěcha Mixy či Františka Hečka, a edice Nové slovo světa (uváděna též jako Knihovna soudobých světových autorů, 1951–1953, 11 sv.), která zahrnula překlady světové literatury, vybírané ovšem podle ideologického klíče (Vasilij Nikolajevič Ažajev, Howard Fast, Anna Seghersová ad.).
Produkce nakladatelství Lidová demokracie se uprostřed padesátých let nuceně omezila na politickou literaturu vydávanou pro stranické potřeby. V Politické knihovně Československé strany lidové (1950–1964, 63 sv., red. Rostislav Petera), která vznikla ještě pod hlavičkou Vyšehradu, opakovaně vycházely prorežimní publikace Josefa Plojhara, sborníky k výročím strany, politické úvahy, popř. reportáže z cest po východních zemích; později na ni volně navázala Edice Ústřední politické školy ČSL (1965–1967, 5 sv.). Již v roce 1956 však vzniká beletristická řada Vyšehrad (1956–1968, 84 sv.), v níž vedle klasické české literatury (mj. Jindřich Šimon Baar, Jan z Hvězdy, Čeněk Kramoliš, Matěj Anastasia Šimáček, Václav Beneš Třebízský ad.) vyšla díla Heleny a Vladimíra Bochořákových, Jiřího Brabence, Miloslava Bureše, Jaroslava Durycha, Ladislava Dvořáka, Sonji Špálové, Jana Weisse či Legenda o svaté Kateřině v přebásnění Kamila Bednáře, a také různorodá směs překladů (mj. první vydání děl Kate O’Brienové, Carla Coccioliho, Jana Dobraczyńského, Zofie Kossakové, Takaši Nagaie, Ericha Marii Remarqua, Franze Werfela) a reedic populárních autorů (zejm. Lewis Wallace a jeho román Ben Hur nebo romány Sigrid Undsetové). Pravidelně se v edici objevovala díla vlámského autora Freda Germonpreze a v roce 1965 zde poprvé vyšel Egypťan Sinuhet Mika Waltariho, jehož romány nakladatelství soustavně vydávalo i později v normalizačním období. Výraznějším výtvarným doprovodem se od základní edice Vyšehrad odlišovala její ilustrovaná řada (1958–1966, 12 sv.), na níž výtvarně spolupracovali mj. Václav Boštík, Karel Hruška, Jaroslav Lukavský, Vlastimil Rada a Karel Vodák. Zejména od poloviny šedesátých let vycházela původní i překladová beletrie rovněž mimo edice. Z odborných prací patřily v šedesátých letech k důležitým počinům Knížka o Babičce
Václava Černého a Vašicovy Literární památky epochy velkomoravské. V druhé polovině desetiletí nakladatelství znovu začalo vydávat knihy s náboženskou tematikou (mj. beletrizovaný životopis papeže Jana XXIII. Pastýř a kormidelník Alfreda Kumpfa).
V letech 1968–1970 chtěl Vyšehrad navázat na své bezprostředně poválečné období. Ediční plány se orientovaly převážně na překladovou literaturu, méně na původní českou tvorbu. Patrný je příklon ke kultivované lidové četbě, v reedicích se objevila díla Georgese Bernanose, Leona Bloye, Pära Lagerkvista, Gertrudy von Le Fort nebo Henriho Pouratta, z domácí tvorby např. knihy Jindřicha Šimona Baara či Karla Václava Raise, ale také Jaroslava Durycha či Václava Prokůpka. Beletrie vycházela v tomto období mimo ediční řady, vznikly však nové knižnice orientované na populární literaturu. Do Malé knihovny Lidové demokracie (1969–1970, 8 sv.) byly zařazeny romány Zdeňka Bidla, Jiřího Brabence či Fan Vavřincové, kriminální povídky Ivana Milana Jedličky aj. V sešitové románové knižnice ROK (1968–1970, 22 sv.) vyšla ve vysokých nákladech (průměrně 50–70 000 ks) např. díla Alexandra Dumase a z českých autorů Jiřího Brabence (též pseud. Eric Kraft), Oty Hofmana (pseud. Ota Dvorský), Jana Kaštánka či Vladimíra Straky.
Uvolnění politické situace během pražského jara 1968 se sice v nakladatelské produkci i v edičních plánech projevilo zřetelně, avšak s mírným zpožděním. První svazek básnické edice Tvar (1970–1972, 9 sv., red. Antonín Bartušek a Vladimír Justl), do níž byly zařazeny sbírky Jana Kameníka, Josefa Kostohryze, Františka Lazeckého, Josefa Suchého či Paula Claudela v překladu Jana Zahradníčka, tak vyšel v době, kdy jiné tituly Vyšehradu již byly zabavovány obnovenou cenzurou (sbírka Pierra Emmanuela Orfeův návrat), popřípadě již vytištěné mířily do stoupy (sbírky Charlese Péguyho a Rosenbaumův Čas němoty). Zničen byl také sborník Rodné zemi (výbor z poezie 1938–1945) s verši Jana Zahradníčka. Ještě na počátku sedmdesátých let se však podařilo vydat díla Jakuba Demla, Františka Křeliny či reedici Durychova Rekviem a také romány Jana Dobraczyńského či Borise Simona, jejichž připravované vydání bylo znemožněno koncem padesátých let.
Někdejší zájem Vyšehradu o díla dokládající vývoj moderního křesťanského myšlení se znovu projevil vznikem řady edic, které však na počátku normalizace brzy zanikly. V edici Krystal (1970–1971, 3 sv.), jež svým názvem odkazovala ke stejnojmennému nakladatelství olomouckých dominikánů (1927−1948), vycházely esejistické práce většinou nábožensky orientovaných autorů, které však nepostrádaly společenský a filozofický přesah. V nečíslované edici v jednotné grafické úpravě vyšla úvaha Maxe Picarda Člověk na útěku, Paradox křesťanství Grahama Greena a Věčná žena Gertrudy von Le Fort. Připravovanou publikaci Obrazy a podobenství Paula Claudela se již vydat nepodařilo. Knihy, které se zabývaly rolí křesťanství v soudobém světě a konfrontovaly náboženský a vědecký pohled na svět, byly soustředěny do edice Prameny (podtitul Knihovna životní orientace, resp. Základní otázky náboženské a filosofické, 1969–1971, 6 sv.). Vyšly zde studie Pierra Teilharda de Chardin, Dominika Pecky, Friedricha Heera, Andrého Ferrièra aj., zabaveny a zničeny byly náklady knih Paula Chaucharda Věda a smysl života a Josého de Brouckera Helder Camara a znemožněno bylo připravované vydání filozofických esejů Romana Guardiniho O živém Bohu. Informace o nových proudech a aktuálních problémech křesťanské filozofie měla přinášet edice Orientace (1969–1970, 3 sv., red. Dominik Pecka), v níž vedle dvou Peckových brožur vyšlo pojednání Rogera Schutze, zakladatele ekumenické komunity v Taizé. Především popularizační funkci měla edice Život (1970, 3 sv.), v níž vedle monografií Timothea Vodičky Cesta svaté Terezie Ježíškovy a Ambrože M. Svatoše Paní Zdislava vyšel i drobný spisek Stanislava Krátkého věnovaný Druhému vatikánskému koncilu.
V roce 1970 převzal Vyšehrad od Mladé fronty tituly určené pro edici Váhy (1971, 3 sv.), v níž vyšly (v podobném formátu, ovšem bez označení edice) filozofické úvahy Gabriela Marcela a Maxe Schelera. Studie Martina Heideggera O pravdě a Bytí v zrcadlovém česko-německém vydání v překladu Jiřího Němce byla ihned po vydání skartována, sazba čtvrtého svazku, Konce novověku Romana Guardiniho, byla rozmetána. Rozsáhlejší studie, popř. výběry statí zahraničních historiků, teologů a nábožensky orientovaných filozofů zahrnovala edice „studium“ (1970–1971, 6 sv., 1990–1992, 3 sv., v tiráži neoznačena, nazývána též „edice křesťanské filosofie 20. století“). Jejím cílem bylo představit především autory, kteří významně přispěli do soudobých diskusí o náboženství (zvl. křesťanství) v moderní době. Kromě monografií Maurice Blondela, Jeana Lacroixe, Marka Schoofa, Clauda Tresmontanta či Petera Wusta zde vyšla i tematicky koncipovaná antologie Bolest a naděje, kterou ze zahraničních příspěvků uspořádal Jiří Němec. Práci na dalších publikacích děl křesťanských myslitelů (Romano Guardini, Pierre Teilhard de Chardin, Dietrich Bonhoeffer, Paul Ludwig Landsberg ad.) však již nakladatelství muselo ukončit; převážná část nákladu díla Marka Schoofa Výzva nového věku. Od Newmana k Janu XXIII byla zabavena a zničena.
Edice Historica (1970–1972, 9 sv.) přinášela především původní historické texty (Dvojí poselství k českému národu J. A. Komenského v ediční úpravě Antonína Škarky), studie (Zdeněk Kalista o Karlu IV.) a memoáry (František Skácelík). Knižnici měly zahájit notesy Josefa Pekaře Postavy a problémy českých dějin; publikace však byla zničena stejně jako Kuncířovy vzpomínky Život pro knihu (vyšly až v roce 1985 v londýnských Rozmluvách).
Na počátku sedmdesátých let byly beletristické i esejistické ediční řady zastaveny a limity diktované kulturní politikou normalizačního režimu se promítly do edičních plánů. I v těchto podmínkách se redakce snažila zařazovat díla kladoucí důraz na duchovní hodnoty (A. J. Cronin, Miguel Delibes, Graham Greene, Julien Green, Gilbert Keith Chesterton, Selma Lagerlöfová, François Mauriac, Evelyn Waugh, Mika Waltari ad.). Poprvé zde vyšla Saint-Exupéryho Citadela (s cenzurními zásahy) či nový překlad novely Hermana Hesseho Siddhártha, avšak román Grahama Greena Kus života, vytištěný v roce 1974, byl vzhledem k neměnnému autorovu postoji k sovětské okupaci Československa uvolněn do prodeje až po deseti letech. V osmdesátých letech Vyšehrad vydal mj. novelu Williama Goldinga Věž či román Josepha Conrada Srdce temnoty. Volnou řadu vytvořily překlady próz japonských autorů, např. Šóheie Óoky, Naoji Šigy či Jasunariho Kawabaty. Klasická díla světové literatury vycházela často v nových překladech (Jane Austenová, Clemens Brentano, Charles Dickens, Marie von Ebner-Eschenbach, Eugene Fromentin, Alexandr Ivanovič Kuprin, Herman Melville, Kálmán Mikszáth, Henryk Sienkiewicz, Taras Ševčenko, Sigrid Undsetová). Ze soudobých východoevropských literatur se redakce snažila zařazovat autory, kteří ve svých zemích představovali duchovní opozici (Zofia Kossaková), objevovaly se historické a biografické romány (Max Grossmann, Hanna Malewska, Wolfgang Sachse) a nechyběly ani překlady ze slovenštiny (mj. Ján Hrušovský, Mária Jančová, Peter Kováčik, Ján Lenčo, František Švantner).
Také česká beletrie vycházela v tomto období výhradně mimo edice. Vedle nových vydání úspěšných děl různých období a žánrů (Jindřich Šimon Baar, Karel Václav Rais, Karel Schulz, Václav Beneš Třebízský, František Vaněk, Jan Weiss) se objevovaly nové práce Josefa Heyduka, Stanislava Vodičky a zejména kmenového autora VyšehraduVěroslava Mertla. Programový zájem redakce o historickou a životopisnou prózu z českých autorů naplňovali Ilona Borská, František Bulánek-Dlouhán, Marie M. Kadlecová, Antonín Kolek, Zdeněk Kratochvíl, František Novotný a Sonja Špálová.
Až koncem osmdesátých let bylo Vyšehradu umožněno vyhradit pro beletristickou produkci samostatnou edici Soudobá próza (1987–1994, 21 sv.), v níž opakovaně a v mimořádných nákladech (99 000) vycházely romány Betty MacDonaldové (v postupně vydávaných reedicích románu Vejce a já je příslušnost k edici uváděna až do roku 2004). Dále byly zařazeny překlady ze slovenštiny (Ján Martiš), hornolužičtiny (Jurij Koch), polštiny (Jan Dobraczyński), maďarštiny (Péter Szabó Szentmihályi) i japonštiny (Cutomu Minakami) a také několik děl českých autorů (František Neužil, Stanislav Vodička, Alena Vrbová). V knižnici Díla klasiků (1987–1991, 10 sv.) jsou sice čeští autoři rovněž zastoupeni (Jindřich Šimon Baar, Václav Beneš Třebízský), převažují však díla světových autorů (Henryk Sienkiewicz, Miguel de Unamuno), a jako jedna z mála básnických knih v soudobé produkci Vyšehradu zde vyšel výbor z díla mexické básnířky Juany Inés de la Cruz.
Populární literaturu redakce od roku 1972 soustředila do volné řady, charakteristické grafickou úpravou, kde vycházely jak překlady (James Hadley Chase, Francis Clifford, Erle Stanley Gardner, Agatha Christie, Ngaio Marshová, Ellery Queen ad.), tak i původní práce (Jan Cimický, Ivan M. Jedlička, Zdeněk V. Peukert pod pseud. Edgar Collins, nová vydání knih Eduarda Fikera či Rudolfa Luskače). Po roce 1989 nesla tato řada název Lidé a paragrafy, avšak pod uvedeným označením vyšly do roku 1991 jen čtyři svazky. Vedle detektivek a dobrodružných románů vycházela mimo edice také humoristická próza (Toon Kortooms, Pelham Grenville Wodehouse) a romány adresované čtenářkám (Gudrun Pausewangová). V návaznosti na úspěch stejnojmenného filmu vydal Vyšehrad v roce 1977 román Čelisti Petera Benchleyho. Později se nakladatelství zabývalo populární literaturou i teoreticky: v osmdesátých letech vydalo původní studii Pavla Gryma Sherlock Holmes a ti druzí a práci rumunského autora Iordana Chimeta Hrdinové, fantomy, myši.
Na zvýšený zájem o literaturu s historickou tematikou reagoval Vyšehrad řadou obsáhlých komentovaných publikací, jež čtenáři zpřístupňovaly základní díla českého i světového písemnictví. V sedmdesátých letech vyšly ve „skryté“ knižnici „živá minulost“ (1969–1990, pojmenována byla pouze pro vnitřní potřebu redakce, užíván byl též název „legendy“) Staroslověnské legendy českého původu, česko-latinská edice Kristiánovy legendy, středověké životopisy svatých Legenda aurea Jakuba de Voragina, výbory ze slovanských středověkých literatur, Legendy a kroniky koruny uherské, Byzantské legendy ad. K významným počinům patřily komentovaný soubor textů o stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích Prameny života, soubor hinduistických mýtů Bohové s lotosovýma očima či edice svatovojtěšských legend Slavníkovci ve středověkém písemnictví. Do historie českých zemí se obracel soubor cestopisů Jak staří Čechové poznávali svět či středověký dialog se smrtí Jana ze Žatce Oráč z Čech. Vedle toho Vyšehrad vydával původní práce českých historiků, mnohdy rovněž opatřené edicemi dobových textů či souborem ukázek (mj. Alois Bejblík, Petr Čornej, Oldřich Králík, Jan Lehár, Anežka Merhautová, Amedeo Molnár, Pavel Preiss, Jan Sedlák, Rudolf Turek, Milada Vilímková). Ke starověkým dějinám, resp. k archeologii, dějinám raného křesťanství, biblistice a islámu, se vztahovaly práce Miloše Biče, Petra Pokorného, Felixe Tauera a Ladislava Vidmana; domácí produkci doplnilo i několik překladů zahraničních publikací (např. Bardtkeho Příběhy ze starověké Palestiny).
V roce 1977 vydal Vyšehrad výbor z díla Mikuláše Kusánského (ed. Pavel Floss, ukázky přeložil Jan Patočka, svým jménem je však v prvním vydáním pokryl Jan Sokol) a předznamenal tak vznik volné řady, jež měla přiblížit díla našich i světových myslitelů (Erasmus Rotterdamský, Blaise Pascal, Bohuslav Balbín, Valerián Magni aj.). Pro výbory doplněné původními životopisnými studiemi se vzhledem k charakteristické barvě obálek vžilo neoficiální označení „černá edice“ (1977–1989, 7 sv.). Poslední svazek této řady věnovaný životu a dílu Jana Dunse Scota je zahrnut též do edice Odkaz (původně pouze interní redakční označení svazků „černé edice“).
Především politicky a ideově orientované texty zahrnovala v období normalizace Knihovna Československé strany lidové (1971–1988, nedůsledné číslování navazuje na starší Politickou knihovnu ČSL, 23 sv.), která vycházela v grafické úpravě edice Prameny, zastavené v roce 1971. Jejím obsahem však byly stati o časových politických, ekonomických i právních otázkách, úvahy nad vztahem křesťanství a socialismu (Josef Plojhar), politické projevy či reportáže (Rostislav Petera), publikace o vnitrostranickém životě ČSL a překlady ze sovětského tisku.
V raných devadesátých letech Vyšehrad do edičních plánů přednostně zařazoval tvorbu dosud zapovězených autorů zejména křesťanské orientace (Ivo Ducháček, Jaroslav Durych, Mojmír Klánský, František Křelina, Václav Renč, Bohuslav Reynek, Ivan Slavík, Jan Zahradníček). Ve spolupráci s nakladatelstvími Proglas a Knižní klub začal v roce 1991 vydávat Spisy Jana Čepa (1991–1999, 6 sv.), které již v osmdesátých letech pro samizdat připravili Bedřich Fučík a Mojmír Trávníček. Mezi přeloženými tituly převažovaly reedice (Daphne Du Maurier, Gertruda von Le Fort, Joseph Roth, William Somerset Maugham aj.).
Od roku 1993 se produkce Vyšehradu postupně rozšiřovala. Vedle beletrie a publikací z oblasti filozofické, historické, teologické či religionistické literatury, odpovídající tradičnímu profilu nakladatelství, začala redakce zařazovat také tituly slibující komerční úspěch. Beletrie vychází buď mimo ediční řady, nebo v edicích často velmi širokého rozpětí; příslušnost ke konkrétním edičním řadám bývá v jednotlivých publikacích uváděna nedůsledně, často nevyplývá ani z grafické úpravy knih včetně obálky a odvodit ji lze pouze z propagačních či výročních nakladatelských tisků. To se týká především koncepčně nevyhraněné edice Mozaika (1994–dosud, do konce roku 2013 více než 40 sv., 10 sv. s označením edice), v níž vyšly filozoficko-náboženské úvahy Chalíla Džibrána (včetně nových vydání Proroka), Hermana Hesseho, Daniely Fischerové, Christiana Morgensterna, Antoina de Saint-Exupéryho, Virginie Woolfové, povídky nigerijského autora Bena Okriho, publikace pro mládež a řada dalších. Zřetelně vymezena není ani edice Harmonie (od 1997, do konce roku 2013 zatím 22 sv.), v níž vyšla drobnější díla Franze Kafky, Edgara Allana Poea, F. M. Dostojevského, Marcela Pagnola, Thomase Manna, ale též poezie Jaroslava Seiferta, Chalíla Džibrána, Rabíndranátha Thákura aj. Další přeložené tituly náleží do edice Světová próza (od 1994, do konce roku 2013 cca 20 sv., 10 sv. s označením edice), kam redakce zařadila mj. romány Ethana Canina, Toni Morrisonové, Marcela Pagnola, Henryka Sienkiewicze a také první úplné vydání Saint-Exupéryho Citadely, a do knižnice Světová klasika (1999–2000, 8 sv.), v níž vyšly romány Honoré de Balzaca, Charlese Dickense, Alexandra Dumase či F. M. Dostojevského, A. S. Puškina a L. N. Tolstého. Různorodý výběr světové poezie (francouzští prokletí básníci, Marina Cvetajevová, Christian Morgenstern, japonská poezie, Zpěvy staré Číny, z českých autorů Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Jan Zahradníček) je náplní edice Verše (od 2000, do konce roku 2013 42 sv.), která programově navazuje na stejnojmennou edici poválečného Vyšehradu.
Do oblasti populární literatury na počátku devadesátých let vstoupil nejprve vydavatelský úsek podniku Lidová demokracie –Vyšehrad prostřednictvím sešitové Dobrodružné knižnice Obzorů, 1991, 3 sv.). Později založená volná řada Detektivky (1993–dosud, do konce roku 2013 jen 9 sv. přímo označeno názvem edice) přináší především překlady (Lawrence Block, E. S. Gardner, Ellis Petersová, Ruth Rendellová), edice Historické detektivky (1995), resp. Historická detektivka (2004–dosud, do konce roku 2013 19. sv. značeno v knize) nyní zahrnuje především romány Petera Tremayna. V rozsáhlé edici populární literatury Čtení ke krbu (1995–dosud, do konce roku 2013 celkem 40 sv., 10 sv. značeno v knize) opakovaně vycházejí prózy Betty MacDonaldové (Vejce a já; Co život dal a vzal), Jan Karonové, Susan Wilsonové, českou literaturu zastupují historické prózy Oldřicha Daňka.
Společenskovědní literatura a esejistika zejména z oblasti filozofie, teologie, biblistiky, archeologie a historie, zpočátku vydávaná mimo ediční řady (Czesław Milosz, Jan Patočka), byla rozčleněna do volných i sevřenějších knižnic. Nakladatelství postupně obnovilo některé edice, jejichž existence byla v sedmdesátých letech znemožněna, a několik dalších založilo. Stejně jako na začátku sedmdesátých let se Vyšehrad i počátkem let devadesátých podílel několika svazky (Romano Guardini, Martin Heidegger, Friedrich Nietzsche, Jan Patočka, Ludwig Wittgenstein) na edici Mladé fronty Váhy (1991–1993, 5 sv. s č. 1, 2, 5, 8 a 10, v MF pokračovala do 1998, celkem 17 sv.). Edice Moderní myšlení (od 1998, do konce roku 2013 18 sv.) přináší jednak překlady děl významných zahraničních filozofů a ekonomů (Étienne Gilson, Karl Jaspers, Michael Novak, Horst Seidl, Max Scheler ad.), jednak práce domácích, především nábožensky orientovaných autorů (Radim Palouš, Miloš Raban, Jan Sokol, Prokop Sousedík, Stanislav Sousedík ad.). Pod hlavičkou edice Krystal (2002–dosud, do konce roku 2013 celkem 15 sv.) vycházely méně rozsáhlé práce světových filozofů, teologů a náboženských myslitelů (Henri Bergson, Martin Buber, Abú Hámid al-Ghazzálí, Alexander Koyré, Mikuláš Kusánský, F. E. J. von Schelling ad.). Na někdejší „černou edici“ navázala šířeji koncipovaná knižnice Reflexe (od 1997, do konce roku 2013 zatím 20 sv.). Vedle monografií přibližujících životy a díla filozofických a náboženských myslitelů (Mikuláše Kusánského, Aurelia Augustina, Paracelsa, Jana Jesenia, Jakuba Böhma, Bonaventury ad.) zde vycházejí přehledové publikace z oblasti dějin filozofie a kultury (Břetislav Horyna, Jana Nechutová, Stanislav Sousedík) a překlady děl teoretiků náboženství i nábožensky orientovaných filozofů (Rudolf Otto, Friedrich Schleiermacher, Max Weber).
V edici Cesty evropského myšlení (2004, 1 sv.) Vyšehrad připravoval třísvazkové dílo Pavla Flosse zabývající se vývojem evropského filozofického myšlení od raného středověku až po baroko, vyšel ovšem pouze první svazek Architekti křesťanského středověku. Edice Dějiny idejí (2004−dosud, do konce roku 2013 celkem 5 sv.) mapuje život a dílo některých (zvl. renesančních) filozofů a vývoj novověkého filozofického myšlení; z původních studií zde vyšla publikace Václav Tomka a Ondřeje Slačálka Anarchismus. Obnovená edice Studium (1993−dosud, do konce roku 2013 celkem 10 sv.) se zaměřila na vývoj a aktuální podobu křesťanského teologického myšlení a vydává přehledy a úvody do studia disciplín blízkých teologii. Kniha Teda Schoofa Aggiornamento na prahu 3. tisíciletí. Vývoj moderní katolické teologie je upravenou verzí již v sedmdesátých letech vydaného pojednání Výzva nového věku (Mark Schoof), jež bylo staženo z distribuce; v jednotné grafické úpravě, ovšem v nečíslované a nepojmenované edici vydal Vyšehrad počátkem devadesátých let i některé další knihy připravované pro edici Studium již v letech sedmdesátých (Vesmír a lidstvo Teilharda de Chardin).
Na zprostředkování zahraničních, převážně historických prací o významných epochách a osobnostech z dějin křesťanství a o vztahu křesťanské víry a současnosti se soustředila edice Orientace (1991−2000, 6 sv., mj. práce Scholastika a Tomáš Akvinský Josefa Piepera, Evangelista Lukáš Martina Hengela, Laici a klérus? Petera Neunera ad.). V profilové edici Teologie (od 1993, do konce roku 2013 pravděpodobně 33 sv., často neoznačených názvem edice) vycházejí odborné i popularizační práce týkající se katolické i ekumenické teologie, vývoje křesťanství, aktuálních křesťanských problémů, etiky, liturgie, křesťanských svátků a Bible. Zařazena byla kompendia a přehledové práce Petra Pokorného, Otto Hermanna Pesche, Raymonda E. Browna, Alistera E. McGratha, Hanse Waldenfelse, Adolfa Adama, Rolanda Fröhlicha, Karla Heinze Peschkeho, Rolfa Rendtorffa, Klemense Richtera aj., a také několik slovníků: Liturgický slovník Ruperta Bergera, Slovník biblických obrazů a symbolů Manfreda Lurkera, Teologický slovník Karla Rahnera a Herberta Vorgrimlera. Ekumenické zaměření edice potvrzuje vydávání knih teologů Hanse Künga, Helmuta Webera či Petera Neunera.
Podobně široce je vedena i edice Světová náboženství (od 1997, do konce roku 2013 zatím 26 sv.), na jejímž počátku bylo vydání čtyř knih z ekumenického projektu Hanse Künga konfrontujícího křesťanství s dalšími světovými náboženstvími. Později zde začaly vycházet další odborné i popularizační práce o světovém duchovním dědictví (zvl. o dějinách a naukách judaismu, islámu a buddhismu). Vyšly zde překlady knih Kurta Rudolpha, Jörgeho Rüpkeho, Güntera Stembergera, Moše Idela, Neilla Gillmana, ale také původní práce (včetně reedic) Luboše Kropáčka, Vladimíra Miltnera, Petra Slámy, Ondřeje Stehlíka ad.
K nejvýznamnějším edičním počinům patří několik souborů komentovaných překladů starověkých textů. Pod názvem Knihy tajemství a moudrosti I−III vyšly překlady mimobiblických židovských spisů − pseudoepigrafů (židovských apokryfů) a poté vznikla úzce specializovaná Knihovna rané křesťanské literatury (2001−dosud, do konce roku 2013 celkem 6 sv.), v níž vycházejí komentované překlady starověkých rukopisů apokryfní, apokalyptické nebo hermetické povahy (Novozákonní apokryfy, Rukopisy z Nag Hammádí). Mimo tuto řadu vyšly zatím dvoudílné Příběhy raně křesťanských mučedníků (2009, 2011).
K rozvoji náboženské vzdělanosti a prohloubení duchovního života laiků i kněží Vyšehrad využívá několik křesťansky orientovaných edic. V devadesátých letech šlo zvláště o edici Dialog (1994−1998; 15 sv.), vydávanou ve spolupráci s Křesťanskou akademií v Římě a Centrem pro studium demokracie a kultury. Edice soustředila překlady populárně-naučných teologických a historických publikací, jež se věnovaly především základním otázkám katolické víry, roli křesťana a křesťanství v moderním světě (Bernhard Häring, Peter Pawlowsky, Otta Hermann Pesch, Wolfgang Trilling, Hans Urs von Balthasar aj.). Na žitou podobu křesťanství a na problémy, se kterými se potýkají věřící na své duchovní cestě, se zaměřuje knižnice Cesty (1996−dosud, do konce roku 2013 celkem 15 sv., mj. Moderní průvodce křesťanstvím Petera Pawlowského a Susanne Heineové, První zkušenost s Bohem Marieleny Leistové, Žít až do konce Güntera Virta, Sexualita a křesťanská morálka Hanse Rottera, Dobré umírání Iry Byocka aj.).
Problematice náboženské filozofie, osobní religiozity a náboženské zkušenosti se věnovala edice Logos (původně v nakl. Zvon, ve Vyšehradu 1999–2002, 5 sv. č. 5–9, mj. Bernhard Casper, Romano Guardini, Jolana Poláková). Názory výlučně českých teologů a náboženských filozofů zprostředkovávala edice Sofia (původně od 1992 rovněž v nakl. Zvon, ve Vyšehradu 1998−2001, 4 sv., č. 5–8), přinášející reprezentativní výbory z děl českých myslitelů (Bohumír Janát, Mikuláš Lobkowicz, Karel Říha, Tomáš Špidlík). Naopak aktuální názory českých teologů a významných osobností veřejného života na vývoj a současnou duchovní, politickou a kulturní situaci měla zachycovat edice Život (2002−2003; 4 sv.), v níž však vyšly pouze čtyři soubory kratších, příležitostně psaných textů Oty Mádra, Ivana Medka, Miloslava Vlka a Josefa Zvěřiny.
S filozofickou a náboženskou produkcí Vyšehradu souvisí i edice Rozhovory (2003−dosud, do konce roku 2013 pravděpodobně 13 sv.), v níž byly publikovány rozpravy s Josephem Ratzingerem, Adolfem Bornem, Oto Mádrem, Pavlem Rychetským aj., a Rozhovory nad Biblí (2007−dosud, do roku 2013 celkem 6 sv.), které jsou přepisem rozhlasových rozhovorů Petra Vaďury o Bibli a náboženských tématech s významnými teology a filozofy (Jiří Beneš, Jan Heller, Petr Pokorný, Jan Sokol). Knižní rozpravy o filozofii a náboženství vydává Vyšehrad též mimo edice (mj. rozhovor Sylvy Fischerové s Karlem Flossem Bůh vždycky zatřese stavbou).
Po roce 1989 rozšířil Vyšehrad svou produkci též o historické edice. Obnovená knižnice Historica (1990−dosud, do konce roku 2013 celkem 31 sv.) navázala na projekty z počátku sedmdesátých let, mimo jiné vydáním esejů historika Josefa Pekaře Postavy a problémy českých dějin a reedicí Stručných dějin československých
Zdeňka Kalisty; mladší generace historiků v edici zastupují mj. Jarmila Bednaříková, Petr Charvát či Jan Rychlík. Především dějinami 20. století se zabývá edice Moderní dějiny (1999−dosud, do konce roku 2013 zatím 24 sv.), kde se vedle historiografických studií objevují též práce ekonomické (Paul Krugman) a politologické; některé svazky vycházejí v koedici s Ústavem pro studium totalitních režimů (František Bártík, Prokop Tomek).
Z nakladatelství Macmillan Press Ltd. převzal Vyšehrad edici Dějiny Evropy (2001–2011, 10 sv.), jejíž svazky mapují jednotlivé historické epochy od raného středověku po současnost. Edice Člověk a jeho svět (1999−dosud, do konce roku 2013 celkem 6 sv.), převzatá z italského nakladatelství Laterza, představuje historické proměny lidských typů a profesí. Především překladové tituly tvoří knižnici Kulturní historie (2002−dosud, do konce roku 2013 celkem 23 sv.), jež se tematicky věnuje především každodennímu životu člověka středověku a raného novověku (Peter Dinzelbacher, Jacques Le Goff aj.). Edice Velké postavy českých dějin (2002−dosud, do konce roku 2013 celkem 15 sv.) nabízí populárně-naučnou formou pojednané portréty nejvýznamnějších panovníků, politiků, vědců či náboženských reformátorů. Obdobně koncipována je edice Velké postavy světových dějin (2004–2007, 4 sv., red. Břetislav Daněk), jež přibližuje životopisy evropských vládců. Účast československých vojáků na bojištích druhé světové války má zmapovat řada Češi ve válce (2005−2008, 2 sv.). S historickou tematikou spíše volně souvisí edice Osudy (2006−dosud, do konce roku 2013 zjištěno 7 sv.), která přibližuje výrazné životní příběhy lidí z různých míst světa a z různých období moderních dějin (mj. dětské válečné deníky). Ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů vydal Vyšehrad mimo ediční řady historické biografie politiků Rudolfa Berana a Prokopa Drtiny.
Zejména od konce devadesátých let Vyšehrad rozšířil záběr o komerční produkci (publikace věnované zdravému životnímu stylu či kuchařky). Ediční plány informují o velkém počtu komerčních řad (Na každý den; Nudíte se?; Přeji Ti; Zahrady; Čtení pro dívky; Pro duši; Minuty k zamyšlení aj.), které mívají shodnou grafickou úpravu, příslušnost jednotlivých titulů ke konkrétní edici však v samotných publikacích obvykle uvedena nebývá.
Ve čtyřicátých letech vycházely publikace Vyšehradu obvykle v nákladu 5000–7000 výtisků, v padesátých letech se pohybovaly mezi 10 000–15 000 výtisky (Jaroslav Durych, Karel Schulz aj.). Knihy edice Vyšehrad v šedesátých letech vycházely v rozmezí 10 000–40 000 výtisků. Vysokých nákladů dosahovala mimoedičně vydávaná beletrie v sedmdesátých a osmdesátých letech (často až 60 000). Náklady knih profilových autorů nakladatelství (Graham Greene, Antoine de Saint-Exupéry, Mika Waltari aj.) se pohybovaly mezi 15 000 a 40 000 výtisků, náklady knih Betty MacDonaldové dosáhly až 99 000 výtisků. Vysoké byly též náklady populárních titulů (mj. edice ROK, až 50 000 výtisků). V edici Soudobá próza náklady knih výrazně kolísaly (2000–20 000). V nábožensky orientovaných edicích (Prameny, Krystal ad.) vycházely v šedesátých a sedmdesátých letech knihy nejčastěji v rozmezí 8000–10 000 výtisků, výjimečně až 20 000 (Greenův Paradox křesťanství). Náklady knih zařazených do tzv. „černé edice“ se pohybovaly mezi 3000 a 8000 výtisky. Od devadesátých let nebývá výše nákladu v tirážích uváděna, po roce 2000 vycházejí knihy Vyšehradu nejčastěji v nákladu 1000–2500 výtisků.
Českoslovanská akciová tiskárna jako předchůdce Vyšehradu vydávala mezi jinými časopisy a kalendáři, adresovanými širším čtenářským vrstvám, též literární revue Týn (1917–1921). V roce 1936 vydal Vyšehrad první číslo stejnojmenného nakladatelského listu, který však vycházel pouze příležitostně (s výjimkou ročníku 1940, kdy vyšla celkem 4 čísla). V letech 1937–1939 redigoval R. I. Malý dva ročníky politicko-kulturního čtrnáctideníku Tak a roku 1940 převzal Vyšehrad katolickou literární revue Řád (od 1932, ve Vyšehradu 1940–1944, red. František Lazecký, odp. red. Václav Renč). V letech 1945–1948 nakladatelství vydávalo čtrnáctideník Katolického literárního klubu Vyšehrad, který mj. redigovali Aloys Skoumal, František Jirásek, Ivan Slavík a Albert Vyskočil. Vedle toho vydávala řadu titulů bez spoluúčasti nakladatelství a vydavatelství přímo Čs. strana lidová (v letech 1945–1948 Obzory, Vývoj). Podobná praxe pokračovala i v poúnorovém období, přičemž údaje v tiráži buď soustavně, nebo alespoň v některých obdobích zaznamenávají zprostředkovatelský podíl vydavatelství Lidová demokracie (v letech 1945–1992 deník Lidová demokracie, od roku 1949 Lidový kalendář, resp. Kalendář Lidové demokracie, od roku 1968 týdeník Naše rodina, krátce též magazín Zdroj a počátkem devadesátých let časopis Obzory). Průběžně vycházely též interní stranické listy Důvěrník, Obroda a Naše politika.
Na počátku sedmdesátých let nakladatelství zřídilo na abonentském principu Čtenářský kruh Vyšehradu a několika publikacemi se podílelo též na distribučním programu Klubu mladých čtenářů.
V roce 2004 se v Národní knihovně v Praze uskutečnila výstava s názvem 70 let nakladatelství Vyšehrad 1934–2004.
Sbírka lidových románů (též jako Knihovna lidových románů, 1934–1935); Vyšehrad (1934–1935); Světla víry (1935); Živé slovo (1935); Myšlenky a život (1935–1937); Raná setba (1935–1942); Hovory dneška (1937–1938); Rozmach dobré knihy (1937–1940); Katolický literární klub (též jako Knihy Katolického literárního klubu, 1937–1949); Rozmach dětské knihy (1938–1939), Živé slovo. Nová řada (1939); Erbovní knížka (1939–1941); Knihy Řádu (1939–1944); Podlahova knihovna naučných spisů (1939–1948); Slovo a duch (1940); Pro život (1940–1941); Z domova a světa (1940–1942); Poklady národního umění (1940–1949, 1942–1945 jako Poklady umění v Čechách a na Moravě); Knihovna náboženských spisů Ver sacrum (1941); České letopisy (1941–1947); Národní knihovna (1941–1947); Kytka dobrých knih (1941–1948); Vavřín (1942–1947); Iskra (1943–1945); Knihy Vyšehradu pro mládež (1943–1947); Dětské knihy Vyšehradu (1943–1949); Družina literární a umělecká (1944); Příručky studia chrámové hudby (1946); Úvod do studia (1946–1948); Příroda velké divadlo (1946–1949); Epika. Nová řada (1947–1948); Verše (1947–1949); Kozoroh (1949–1950); Živý odkaz domova (1950–1953); Živý odkaz světa (1950–1953); Politická knihovna Československé strany lidové (1950–1964); Listy víry (1951–1952); Nové slovo světa (1951–1953); Nové slovo domova (1952–1953); Vyšehrad (1956–1968); Vyšehrad. Ilustrovaná řada (1958–1966); Edice Ústřední politické školy Československé strany lidové (1965–1967); ROK (1968–1970); Documenta (1969–1970); Malá knihovna Lidové demokracie (1969–1970); Orientace (1969–1970); Prameny (1969–1971); „živá minulost“ (též jako „legendy“, 1969–1990); Život (1970); „studium“ (též jako „edice křesťanské filosofie 20. století“, 1970–1971; 1990–1992); Krystal (1970–1971); Historica (1970–1972); Tvar (1970–1972); Váhy (1971); Knihovna Československé strany lidové (1971–1988, též jako Politická knihovna Československé strany lidové); „černá edice“ (1977–1989, sv. z roku 1989 ozn. jako edice Odkaz, viz); Díla klasiků (1987–1991); Soudobá próza (1987–1994); Odkaz (1989); Lidé a paragrafy (1989–1991); Dokumenty demokratické revoluce (1990); Historica (1990–dosud); Dobrodružná knižnice Obzorů (1991); Cesty (1991–1992); Váhy (1991–1993); Orientace (1991–2000); Detektivky (1993–dosud); Studium (1993–dosud); Teologie (1993–dosud); Dialog (1994–1998); Mozaika (1994–dosud, značená od 2002); Světová próza (1994–dosud, značená od 2004); Historické detektivky (1995); Macmillan bookshelf (1995–1996, v licenci nakl. Macmillan); Čtení ke krbu (1995–dosud); „dějiny zemí“ (1996–2001); Cesty (1996–2006); Harmonie (1997–dosud); Reflexe (1997–dosud); Světová náboženství (1997–dosud); Sofia (1998–2001); Theologica (1998–2001); Moderní myšlení (1998–dosud); Světová klasika (1999–2000); Logos (1999–2002); Moderní dějiny (1999–dosud); Člověk a jeho svět (1999–dosud, značená v letech 2003–2006); Moderní dějiny (1999–dosud); Moudrost světa (2000–2003); Verše (2000–dosud); Pro duši (2001–2006); Dějiny Evropy (2001–2011); Knihovna rané křesťanské literatury (2001–dosud); Život (2002–2003); S úsměvem (2002–2006); Krystal (2002–dosud); Kulturní historie (2002–dosud); Velké postavy českých dějin (2002–dosud); Minuty k zamyšlení (2003–2005); Rozhovory (2003–dosud); Cesty evropského myšlení (2004); Znamení zvěrokruhu (2004); Velké postavy světových dějin (2004–2007); Dějiny idejí (2004–dosud); Historická detektivka (2004–dosud); Češi ve válce (2005–2008); Vaříme s dietní sestrou (2005–dosud); Osudy (2006–dosud); Rozhovory nad Biblí (2007–dosud); Výroky slavných (2009–dosud).
Kalendáře: Československá žena. Kalendář paní a dívek na rok 1936 (1935, původně od 1922 v ČAT; dále viz Katolická žena); Malý kalendář pro mládež na školní rok... (1935/36–1939/40, původně od 1928 ČAT a Universum); Katolická žena 1936–1947 (1935–1946); Kalendář katolického duchovenstva Československé republiky na rok 1936–1948 (1935–1947, pův. od 1923 v ČAT); Kalendář Neděle 1936–1948 (1935–1947, pův. od 1925 v ČAT); Venkovan. Ročenka našeho venkova na rok 1947–1949 (1946–1948); Lidový kalendář na rok 1950–1961 (1949–1960); Cyrilometodějský kalendář na rok 1952, 1953 (1951–1952, ve Vyšehradu vyd. Česká katolická charita); Kalendář Lidové demokracie na rok 1962–1992 (1961–1991).
Michael Florian; Emanuel Frinta; Jan Herink; Vojtěch Kubašta; Josef Lada; Kamil Lhoták; Antonín Lískovec, Antonín Marek Machourek; Otto Stritzko; Břetislav Štorm; Josef Vodrážka, Vojmír Vokolek; Jan Zrzavý. – Bohuslav Blažej; Michaela Blažejová; Jiří Blažek; Hana Blažková; Adolf Born; Václav Boštík; Jana Brožová; Petr Dillinger; Alén Diviš; František Emler, Miloslav Fulín; Antonín Hartman; Ludmila Hartmanová; Jaroslav Hořánek; Arnošt Hrabal; Václav Hradecký; Karel Hruška; František Hudeček; Clara Istlerová; Oldřich Jirka; Ludmila Jiřincová; Alfred Justitz; Václav Karel; František Kobliha; Emil Kotrba; Jan Kudláček; Radoslav Kutra; Richard Lander; Jaroslav Lukavský; Jindřich Mahelka; Václav Mašek; Alois Moravec; Karel Müller; Vladimír Nárožník; Vladimír Novák; Jiří Pavlík; Jaroslav Polák; Vlastimil Rada; Tomáš Řízek; Vojtěch Sedláček; Zdeněk Sklenář; Jan Solpera; Zdeněk Stejskal; Antonín Strnadel; Karel Svolinský; Jaroslav Šerých; Jiří Šindler; Zdeněk Šmíd; František Tichý; Jarmila Totušková; Jiří Trnka; Miloslav Troup; Miroslav Váša; Karel Vodák; Jitka Vrbová; Vilma Vrbová-Kotrbová; Josef Wagner; Helena Wernischová; Jiří Židlický ad.
Do konce roku 2011 přibližně 3000 titulů, z toho ve Vyšehradu (1934–1953) téměř 900, v Lidové demokracii (1953–1968) přibližně 260 a ve Vyšehradu (od 1969 do 2011) cca 1700 publikací. – Zpočátku tiskla publikace Vyšehradu Českoslovanská akciová tiskárna, během dalších let pak mj. Československý Kompas; Saeculum garmond; Severografia; Jihočeské tiskárny; Stráž, závod Vimperk; Mír; po roce 1989 např. Finidr; Ekon, Jihlava; Finich; Centa; Tiskárny Havlíčkův Brod ad.
LITERATURA
Prameny: Národní archiv v Praze: fond Vyšehrad (nezpracováno).
Knižně: 70 let nakladatelství Vyšehrad 1934–2004 (2004); zde též bibliografie (sestavil Jiří Dvořák). – R. Sak in „Život na vidrholci“. Příběh Bedřicha Fučíka (2004); D. Blümlová in Aloys Skoumal. Ironik v české pasti (2005).
Zjištěné nakladatelské katalogy a propagační tisky: Seznam knih vydaných nákladem a v komisi nakladatelství (1935, Dodatek 1936); Seznam knih vydaných nákladem a v komisi nakladatelství (1940); Seznam knih 1941 (1941); Nakladatelství Vyšehrad svým čtenářům v roce 70 (1969); Ediční plán nakladatelství Vyšehrad (1972–1991); Ediční plán nakladatelství Vyšehrad a Scriptum (1994–1995); Ediční plán nakladatelství Vyšehrad (od 1995).
Studie a články: Katolické veřejnosti československé, Lidové listy 20. 5. 1934 [prohlášení o založení nakladatelského družstva]; J. Fikejzl: Proč a jak vznikla ČAT, Lidové listy 14. 9. 1934; V. Bitnar: Předchůdci Českoslovanské akciové tiskárny, Lidové listy 4. 10. 1936; V. Bitnar: Vyšehradská kapitula a katolický tisk, Lidové listy 25. 10. 1936; M. K.: Kulturní a literární ruch v nakladatelství Vyšehrad, Lidové listy 4. 6. 1939; K. Z.: Meč i štít je kniha naše, Důvěrník 1951, č. 16; Hojnost pěkných knih z nakladatelství LD, Důvěrník 1963, č. 2; Nakladatelství LD se vrátí k jménu Vyšehrad, LD 22. 3. 1968 (k tomu polemika: J. Nový, VP 17. 5. 1968; Z. Urbánek, LL 1968, č. 14; B. Fučík, LL 1968, č. 15); O rovnoprávnosti ve vydavatelském podnikání, LD 24. 3. 1968; P. Miňovský: Dohrát hru poctivě až do konce, LD 23. 4. 1968; Obnovit tradici nakladatelství Vyšehrad (prohlášení), LD 16. 5. 1968; J. David: Jubileum Vyšehradu, LD 1. 11. 1969; K. Boušek: Otazníky nad vydáváním knih, RP 17. 2. 1971 (k tomu polemika /ld/, LD 10. 3. 1971); V. Pacner: Významná úloha podniku Lidová demokracie – Vyšehrad, Naše politika 1972, č. 11; V. Kuldásková-Opatrná: Představujeme česká nakladatelství, Čtenář 1989, č. 12; J. Paterová: Padesát pět let ediční činnosti Vyšehradu, LD 25. 10. 1989, ac: Kniha budiž pochválena, ale také Vyšehrad, NK 1993, č. 22; V. Hesounová: Šedesát let Vyšehradu, Tvar 1994, č. 20, B. Fučík: Historie jednoho překladu, in Setkávání a míjení (1995); V. Binar: Mojmír Trávníček, in B. Fučík: Setkávání a míjení (1995); Nakladatelství Vyšehrad, Právo 1997, příl. Salon č. 35; M. Kosák – J. Flaišman: Nakladatelství, které peče housky, KPRR 2000, č. 17; I. Slavík: Pozdrav Drahomíru Šajtarovi, Alternativa plus 2002, č. 1/2; M. Reissner: Ve stopách vyšehradského kanovníka, Ladění 2002, č. 4; J. Suchá: Významné výročí nakladatelství Vyšehrad, Knižní novinky 2004, č. 7; O. Vašková, Sedmdesáté narozeniny nakladatelství Vyšehrad, Knižní novinky 2004, č. 10; R. Sak: O jednom „ostnatém“ přátelství (Aloys Skoumal a Bedřich Fučík), in Aloys Skoumal v průsečíku cest české kultury (sb., 2004); M. Trávníček: Budeme pracovat společně, Akord 2004/05, č. 5; M. Veselá: IPRA – mechanismus moci, Securitas imperii 2005, č. 12; M. Trávníček: Vyšehradské vzpomínání, in Eseje, portréty, vyznání (2007); R. Fialová: Biblická literatura z Vyšehradu, Grand Biblio 2009, č. 11; L. Jehlička: Vyšehrad nebyl jenom nakladatelstvím, in Křik Koruny svatováclavské (2010).
Rozhovory: L. Kuncíř: Vyšehrad, vydavatelství a nakladatelství dobrých knih, s. r. o., vstupuje v život, Lidové listy 28. 10. 1934; B. Stašek: Jak se činí naše nakladatelství, Lidové listy 4. 10. 1936; J. David: Perspektivy Vyšehradu (připr. G. Francl), Naše rodina 1968, č. 2; J. David: Vyšehrad v současnosti i budoucnosti (připr. K. Procházka), LD 22. 11. 1969; V. Kypta: Náš rozhovor... (připr. J. Kaštánek), Důvěrník 1970, č. 12; J. Daněk: Měsíc knihy a Vyšehrad (připr. J. Navrátil), NK 1986, č. 11; J. Daněk: S Vyšehradem do nového roku (připr. M. Fronková), LD 15. 1. 1991; A. Plzák: Tradice sama nestačí (připr. K. Ladwigová), Telegraf 28. 3. 1992, příl. Nedělní telegraf; A. Plzák: S Vyšehradem za dobrou četbou (připr. M. Fronková), LD 23. 5. 1992; A. Plzák: Vyšehrad pro čtenáře malé i větší (připr. M. Fronková), LD 12. 9. 1992; V. Hesounová – P. Novák: Knížky pro lidi (připr. E. Jeníková), Naše rodina 1993, č. 38; J. Vrbenský –V. Hesounová: Filozofové, detektivky i dějiny Balkánu (připr. J. Mlejnek), LidN 16. 9. 1996; P. Novák – V. Hesounová – J. Vrbenský: Pět odpovědí z Vyšehradu (připr. P. Kosatík), Tvar 1997, č. 7; O. Novák: Dlouhověký Vyšehrad (připr. O. Vašková), Čtenář 1999, č. 11; P. Novák: Nakladatelství Vyšehrad slaví sedmdesáté narozeniny (připr. J. Dlouhá), K revue 2004, č. 5; J. Med: Dobré jméno a čistý štít (připr. J. Paulas), Katolický týdeník 2004, č. 22; J. Vrbenský: Václav Matěj Kramerius II. (připr. J. Hoblík), Český bratr 2007, č. 0; M. Žemla: Naše produkce je žánrově pestrá (připr. O. Vašková), Čtenář 2009, č. 10; P. Novák: Slaví nakladatelství narozeniny? (připr. M. Nyklová), Knižní novinky 2009, č. 23; J. Vrbenský: Budoucnost křesťanské knihy záleží především na nás (připr. K. Ladwigová), Katolický týdeník 2009, č. 17.
Vzpomínky: L. Kuncíř: Život pro knihu (Londýn 1985); B. Fučík – K. Bartošek: Zpovídání (Toronto 1989); Listovní příležitosti. Dopisy Bedřicha Fučíka Mojmíru Trávníčkovi (ed. J. Hrabal, 2003).