Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Daniela FISCHEROVÁ

* 13. 2. 1948, Praha  
 
 
Dramatička, prozaička, autorka knížek pro děti
 Provdaná Špicnerová. Dcera hudebního skladatele Jana F. Fischera (1921–2006) a překladatelky Olgy Frankové (1909–1969). Absolvovala Střední všeobecně vzdělávací školu (maturita 1965). Studia dramaturgie a scenáristiky na FAMU ukončila 1971 diplomovou prací o parodii Nemesis mimésis. Krátce pracovala ve scenáristickém oddělení Filmového studia Barrandov (1972), 1973–74 jako odpovědná redaktorka nakladatelství Orbis. Poté ve svobodném povolání. Od 1999 vyučovala na Vyšší odborné škole tvůrčího psaní Josefa Škvoreckého, od roku 2001 vede kursy tvůrčího psaní na Literární akademii, jako pedagožka působila externě i na DAMU. Dlouhodobě lektoruje kursy nonverbální komunikace (mj. na přehlídce amatérského divadla Jiráskův Hronov a na Wolkrově Prostějově).
 Publikuje příležitostně eseje (mj. v Lidových a Literárních novinách), časopis Svět a divadlo otiskl 1992 její dramatickou hříčku Masážní stůl. Od poloviny 70. let se věnovala básnické a prozaické tvorbě pro děti. Jako dramatická autorka debutovala 1979 hrou Hodina mezi psem a vlkem, kterou nastudoval v Realistickém divadle Luboš Pistorius. Inscenace však byla po čtyřech představeních zakázána a osm let se nesměly hry Daniely Fischerové scénicky provozovat. Uplatnila se jako autorka scénářů krátkých a animovaných filmů (Pohádky z Větrné Lhoty, třináctidílný televizní anim. seriál, 1985), napsala též scénáře celovečerních filmů Neúplné zatmění (1982, režie Jaromil Jireš), Hry pro mírně pokročilé (1986, režie Oto Koval) a Vlčí bouda (1986, režie Věra Chytilová). 2005 Fischerová napsala filmový scénář Spolu o osudech siamských dvojčat, sester Joži a Růženy Blažkových, který zatím nebyl realizován. Česká televize natočila podle jejího scénáře hry Andělský smích (1995, režie Lucie Bělohradská, podle stejnojmenné rozhlasové hry), Náhlé neštěstí (1995, režie Hana Kofránková, podle stejnojmenné divadelní hry), Černá slečna slečna Černá (2002, režie Petr Nikolaev) a pohádku Zakletá třináctka (2004, režie Ondřej Kepka), podle jejích povídek Princip odrazu, HlasDluh vznikla incenace Třikrát život, třikrát smrt (1998, režie Lucie Bělohradská, Anna Procházková a Hana Kofránková). Organickou součástí její dramatické tvorby jsou rozhlasové hry Čeho se bojí mistr (1978, nastudováno 1990), Zapřený Albert aneb Příběh o žalu a lži (1989), Neděle (1991), Tři rozhlasová minidramata (Micura nežere, Dívka se zázračnou pamětí, Král omylů, 1991), Andělský smích (1994), Velká vteřina (1992), Anděl a kniha rekordů (1995), Cesta k pólu (2007).
 

Fischerová napsala řadu krátkých próz, pohádek, říkadel a veršů pro děti a mládež, v nichž prokázala schopnost inteligentně, zajímavě a s respektem k dané věkové kategorii fabulovat a vyprávět. Těžiště tvorby Daniely Fischerové ovšem leží v tvorbě dramatické. Její hry ze 70. a 80. let v reakci na tzv. normalizaci míří k postižení obecné krize hodnot a soustředěně se zabývají zvláště problémem střetávání individua s mechanismy moci. Nadčasový svár dobra a zla posouvají k pocitu bezvýchodné totalitní uzavřenosti společnosti, v níž zlo nakonec vždy vítězí. V dramatickém debutu Hodina mezi psem a vlkem se na půdorysu fiktivního procesu s Françoisem Villonem rozehrává nadčasový konflikt nonkonformního umělce se společností. V dalších dvou hrách autorka využila a v převráceném smyslu interpretovala tradiční literární látky a motivy: v Princezně T. starý pohádkový příběh (známý ze zpracování Carlo Gozziho), v Báji faustovskou a krysařovskou legendu. Obě hry demonstrují obecný a v dobovém kontextu aktuální problém „kolaborace“ se zlem a mocí a zhoubnost životního pragmatismu. Kompoziční technika všech her Daniely Fischerové je důsledně antiiluzivní; k jejím charakteristickým postupům patří zcizování děje, situací a postojů postav, ostré časové střihy, paradoxní literární aluze a významové posuny. V tomto smyslu je struktura jejích her bezmála spekulativní, gnómická vybroušenost replik a aforičnost promluv podtrhuje jejich intelektuálnost. Archetypálních pohádkových vzorců a jejich dalších, doposud skrytých a nevyslovených významů využívá Fischerová i v dramatickém podobenství Pták Ohnivák, jež je v jejím podání příběhem o cestě za poznáním sebe sama skrze pochopení a přijetí různorodých, byť i zdánlivě protikladných, avšak ve své komplementárnosti neodlučně spjatých stránek vlastního já i okolního světa. Symbolických významů polarity zla a dobra, nadutého rouhačství a důvěřivé pokory nabývá také s dosavadní dramatickou tvorbou Daniely Fischerové souznící komorní dialog Náhlé neštěstí, jehož dějištěm je psychiatrická léčebna. – Od poloviny 90. let se autorčin zájem přesunul z oblasti dramatické tvorby k próze, a to k jejím nejrozmanitějším žánrovým polohám od malých moralit, duchovních anekdot a krátkých příběhů, oděných často do pohádkového, biblického či orientálního roucha (Duhová jiskra, Jiskra ve sněhu), přes záznamy nápadů, úvah, útržků situací či hovorů na ulici (Přísudek je v této větě podmět) až po žánr povídky a románu. Jak v souboru sofistikovaných metaforických povídek Prst, který se nikdy nedotkne, tak v románovém podobenství Happy end se Fischerová – vycházejíc z křesťanství i východních nauk o duši – snaží dopátrat možností a hloubky lidského poznání, uchopit a zaznamenat lidský život v jeho mnohovrstevnosti, nedefinitivnosti, v jeho chvějivých významech a proměnách. – V knihovně Divadelního ústavu jsou uloženy kopie strojopisu hry Fantomima a libreta k opeře Jana F. Fischera Obřady (2001).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kouzelník Žito (pohádka, 1973); O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce (pohádka, 1974); V začarovaném lese (pohádky, 1975); Princezna labuť (leporelo, 1976); Tajemství Sluneční věže (pohádka, 1976); Hned za naší vesnicí (leporelo, 1977); Povídání s liškou (P pro děti, 1978); Čáry, máry (pohádky, 1978); Cestou do Lhoty (leporelo, 1978); Hrnečku, vař! (leporelo, 1978); Letošňátka (leporelo, 1984); Máme rádi zvířata (leporelo, 1978); Cirkus (leporelo, 1979); O marnivé vráně (leporelo, 1979); Příhody strýčka Příhody (leporelo, 1979); Vadí – nevadí (leporelo, 1979); Drnky brnky (leporelo, 1980); Kapsa naruby (leporelo, 1980); Žerty z kuchyně (leporelo, 1980); Ryby, rybky, rybičky (leporelo, 1981); O Sindibádu námořníkovi (leporelo, 1982); Přijde jaro, přijde (leporelo, 1982); Duhové pohádky (1982); O rezaté veverce (P pro děti, 1982); Princezna T. (D, rozmnož., 1987, prem. 1986); Báj (D, rozmnož., 1988, prem. 1987); Hodina mezi psem a vlkem (D, rozmnož., 1989, prem. 1979); Strašidelný dům (hudební komedie pro děti, rozmnož., 1989, prem. 1991, hudba J. Pauer); Lenka a Nelka neboli AHA (P pro děti, 1994); Fantomima (franc. s tit. Fantomim, 1995, i česká prem.); Prst, který se nikdy nedotkne (PP 1995); Náhlé neštěstí (D 1996, prem. 1993); Přísudek je v této větě podmět (P 1996); Velká vteřina (rozhlasové hry, 1997; obsahuje: Anděl a kniha rekordů, Andělský smích, Dívka se zázračnou pamětí, Král omylů, Micura nežere, Neděle, Velká vteřina, Zapřený Albert aneb příběh o žalu a lži); Duhová jiskra (PP 1998); Jiskra ve sněhu (PP 1999); Pták Ohnivák. Nová pohádka na věčné téma (D, in program k inscenaci Národního divadla, 2000, i prem.); Happy end (R 2005); scénicky: Zapřený Albert (1990); Pletení se Snářem (pro děti, 1990); Nazdar hodiny aneb Sny skřítka Smítka (2006).
Příspěvky ve sborníku: Slyšeli jste (1990); Kam míří rozhlasová hra? (1991); Almanach Burianovy kulturní ozdravovny (1993); Czech Plays (London 1994); Pro radost (1996); Daylight in Nightclub Inferno (North Haven 1997); Allskin and other tales by contemporary Czech women (Seattle 1998); Deutsch-tschechischer Almanach 2002 (Praha – München 2001); Krok k autorské existenci (2002); Miluj mě víc (2002); Česká divadelní hra 90. let (2003); Tenkrát za totáče (2005); Leonardův kabinet (2006); Šťastné a veselé (2006); Divadelní minutky (2007).
Ostatní práce: Hvězdy a osudy aneb Klíč k moderní astrologii (1993, s M. Špůrkem); Občanská výchova pro 6.–9. ročník ZŠ 1 – 3 (učebnice, 1993, 1994, 1996, s dalšími); Občanská výchova pro 6.–9. ročník ZŠ (pracovní sešit, 1997).
Uspořádala a vydala: Čeští spisovatelé o toleranci (1994, s dalšími, též něm., angl., franc. a španěl.); Tichá pošta (2003, s L. Dvořákem a P. Kautským, též přisp.); Strč prst skrz krk (jazykolamy, 2005, s dalšími).

LITERATURA

Knižně: N. Vangeli: Být dramatikem (ve střední Evropě) (informativní brožura o D. F., rozmnož., 1990); J. Škápíková: Rozhlasová dramatická tvorba Daniely Fischerové (dipl. práce, Divadelní fakulta JAMU, 1996).
Studie a články: L. Pistorius: Nový dramatik, in O divadle 1 (1990); J. Vostrý in Drama a dnešek (1990); T. Lazorčáková: Téma viny a neviny, Scéna 1990, č. 13; K. Steigerwald: Čas bez vlastností, LitN 1990, č. 7; V. Königsmark: Daniela Fischerová – Báj, in Český Parnas (1993); B. Hrabáková: Daniela Fischerová – Hodina mezi psem a vlkem, in Český dekameron (1994); M. Klíma: Víra v text Daniely Fischerové (program Národního divadla k inscenaci Ptáka Ohniváka, 2000); M. Šubrtová: Filozofizace v próze Daniely Fischerové, in Slovo a obraz v komunikaci s dětmi (2000); M. Hynšt: Kde končí pes a začíná vlk, in Od divadelního eseje k divadelnímu tvaru (2006).
Recenze: Hodina mezi psem a vlkem:, lš, LD 30. 3. 1979; V. Königsmark, Dialog (smz.) 1979, č. 8; E. Stehlíková, tamtéž; E. Šormová, tamtéž, č. 10 * Báj: (vá), Ostravský večerník 7. 6. 1988 * Princezna T.: J. Paterová, LD 24. 3. 1988 * Hvězdy a osudy: P. August, NK 1993, č. 21 * Náhlé neštěstí: J. Červenková, LD 14. 5. 1994; R. Hrdinová, DivN 1994, č. 3 * Fantomina: Z. A. Tichý, MFD 24. 1. 1995; T. Pokorná, KPRR 1995, č. 2; V. Just, LitN 1995, č. 6; A. Urbanová, DivN 1995, č. 6; R. Erml, Reflex 1995, č. 8 * Prst, který se nikdy nedotkne: M. Štráfeldová, Tvar 1996, č. 3; S. Wimmer, Labyrint 1996, č. 3; M. Jungmann, NK 1996, č. 4 * Přísudek je v této větě podmět: J. Chuchma, MFD 30. 10. 1996; P. Šustrová, KPRR 1996, č. 6; I. Málková, Tvar 1997, č. 7 * Velká vteřina: M. Jungmann, NK 1998, č. 17; B. Pražan, Týdeník Rozhlas 1998, č. 18 * Pták Ohnivák: Z. Hořínek, LidN 11. 12. 2000; V. Hulec, MFD 12. 12. 2000 * Happy end: I. Kedzierski, Host 2005, č. 9; J. Rulf, DivN 2005, č. 17.
Rozhovory: E. Holečková, Amatérská scéna 1990, č. 11; V. Ježek – Z. A. Tichý, Scéna 1990, č. 12; K. Král – O. Černý, Svět a divadlo 1991, s. 111; R. Prchalová – P. Pražák, Reflex 1995, č. 29; M. Huvar in Ať tu jsme omylem, ať tu nastavujeme uši nebo hledáme hajzl, jsme tu pro velké naslouchání světa (1996); V. Šrámková, Amatérská scéna 1996, č. 6; N. Klevisová, HN 3.–5. 6. 2005, příloha Víkend; Z. Vojtíšková, Týdeník Rozhlas 2005, č. 39; M. Balaštík, Host 2007, č. 4.
Autor hesla: Václav Königsmark (1994); Milena Vojtková (2008)
Aktualizace hesla: 11. 11. 2008 (mvo)
Aktualizace bibliografie: 11. 11. 2008 (mvo)
 
zpět na hlavní stranu