SVAZ ČESKÝCH SPISOVATELŮ (2)
Přípravný výbor Svazu českých spisovatelů (SČS /2/), jehož členy se měli stát pouze tvůrci loajální k normalizační politice Komunistické strany Československa, se ustavil na sklonku roku 1970. Jeho předsedou byl jmenován básník Josef Kainar, který s osobním nasazením přesvědčoval autory, aby se stali členy této oficiální spisovatelské instituce. Ještě před ustavením SČS /2/ však zemřel. Na jeho místo se komunistickým ideologům nepodařilo najít respektovaného tvůrce; předsedou přípravného výboru SČS se tak stal prozaik, politický pracovník a učitel na stranických školách Jan Kozák. Sídlem budoucího Svazu se staly tradiční prostory na Národní tř. č. 11.
Kolem přípravného výboru SČS se sdružili nepříliš výrazní spisovatelé, mezi nimiž bylo jen několik etablovaných autorů (Miroslav Florian, Norbert Frýd, Ladislav Fuks, Josef Hanzlík, Vilém Závada). Většina tvůrců, kteří si v předchozích letech vydobyli respekt u čtenářů i kritiky a vesměs patřili ke členům předchozího Svazu českých spisovatelů, spojovaného se jménem jeho předsedy Jaroslava Seiferta (SČS /1/), přistupovala k nové oficiální spisovatelské instituci s despektem. Zakládaný svaz se opíral převážně o ty autory, kteří se už v předchozích desetiletích snažili o úzké sepětí literatury s marxistickou ideologií a politikou KSČ. Jen někteří z nich v tomto směru působili i ve vedení někdejšího Svazu československých spisovatelů /1/ (Ivan Skála, Jiří Taufer), v redakcích svazových časopisů (Jiří Hájek, Josef Rybák) či v nakladatelstvích (Jan Pilař).
Na konci roku 1971 schválilo Ministerstvo vnitra ČSSR stanovy nového SČS, jehož ustavující sjezd se pod heslem „Literatura do služeb socialismu – do služeb člověka“ uskutečnil ve dnech 31. 5.–1. 6. 1972 na Dobříši. Sjezdová zpráva předsednictva přípravného výboru SČS, kterou přednesl předseda přípravného výboru a posléze řádně zvolený předseda SČS Jan Kozák, na dlouhá léta definovala zúžený prostor oficiálního literárního života. Její text vycházel ze stranických usnesení a z Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (1971) a završil mediální kampaň (Tvorba, Tribuna aj.) proti těm spisovatelům, kteří pro veřejnost reprezentovali hodnoty demokratizačního procesu předchozího desetiletí. V návaznosti na projevy a stati Ladislava Štolla z padesátých let Sjezdová zpráva reinterpretovala poválečné dějiny české literatury. Liberalizaci literárního života v letech šedesátých chápala nikoliv jako proces kulturní, ale jako sérii politických aktů řízených ze zahraničí. Politizace literárního života byla podle tohoto textu důsledkem činnosti Svazu československých spisovatelů /1/, jenž se stal politickým protipólem KSČ. Založení Svazu českých spisovatelů (tzv. Seifertova) v červnu 1969 Sjezdová zpráva hodnotila jako projev odporu proti politické konsolidaci země.
Do nové organizace byla přijata zhruba stovka vesměs konformních a politicky loajálních beletristů, literárních kritiků a teoretiků. Spisovatelé spjatí s demokratizačními tendencemi šedesátých let, ať již zůstali v Československu, nebo odešli do exilu, byli z oficiální komunikace vyloučeni. Naděje na publikování se těmto autorům otevírala jen pod podmínkou veřejného distancování od názorů, které zastávali v šedesátých letech, a přihlášení k soudobé kulturní politice. Tuto ponižující proceduru však podstoupilo či připustilo jen několik tvůrců (mj. Miroslav Holub, Bohumil Hrabal a Jiří Šotola).
Ještě na ustavujícím sjezdu se spisovatelé proklamativně přihlásili k socialistickému realismu jako své tvůrčí metodě, a přestože s tímto pojmem pracovali marxisticky orientovaní kritici a literární vědci starší i mladší generace (Ladislav Štoll, Jiří Taufer, Vladimír Dostál, Vítězslav Rzounek, Hana Hrzalová, Milan Blahynka, Jiří Hájek, Josef Peterka aj.), o novou definici se nepokusili a ani podněcování tvorby (mj. na konferencích věnovaných próze či literární kritice) v duchu socialistického realismu nemělo významný ohlas. Vedení SČS nicméně důsledně dbalo na výchovu nových členů, pořádalo školení mladých spisovatelů a podporovalo vznik regionálních Literárních klubů, jež byly předstupněm ke kandidatuře členství v SČS.
Podobně jako další umělecká odvětví měla literatura především potvrzovat oprávněnost a úspěšnost stranické politiky tzv. reálného socialismu. Vyvrcholením propagandistického úsilí bylo setkání umělců 28. 1. 1977 v Národním divadle (tzv. Anticharta), organizované svazy spisovatelů, výtvarných umělců, skladatelů a hudebníků, dramatických umělců a architektů, na němž s projevem vystoupil i předseda SČS Jan Kozák. Ještě v témže roce byl na II. sjezdu SČS (1.–2. 3. 1977) novým předsedou zvolen Josef Rybák, zatímco Jan Kozák na sklonku roku stanul v čele nově založené celostátní spisovatelské organizace, Svazu československých spisovatelů /2/.
Praktickou činnost SČS organizovali vedoucí tajemník SČS (Donát Šajner), tajemníci pražského ústředí a tajemníci jednotlivých krajských poboček; postupně též vznikaly různé speciální komise (např. komise nových autorů, komise pro literární teorii a kritiku, komise pro vědeckofantastickou literaturu). Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ve svazovém aparátu začala prosazovat mladší skupina tvůrců, kteří knižně debutovali většinou již na konci let šedesátých. Tato ambiciózní generace (Michal Černík, Jaroslav Čejka, Jaromír Pelc, Josef Peterka, Karel Sýs, Josef Šimon, Jiří Švejda, Jiří Žáček aj.), zvaná pětatřicátníci, během osmdesátých let postupně obsazovala řídící funkce v nakladatelstvích (Jaromír Pelc se stal šéfredaktorem Mladé fronty, Josef Šimon šéfredaktorem Odeonu) či redakcích literárních časopisů (zprvu jako příloha Tvorby začal v roce 1982 vycházet týdeník Kmen v čele s vedoucím redaktorem Jaroslavem Čejkou a jeho zástupcem Karlem Sýsem) a přebírala i výkonnou moc v SČS. Na III. sjezdu SČS (3.–4. 3. 1982) byl sice předsedou zvolen Ivan Skála, členem předsednictva se však stal i Jaroslav Čejka a členy výboru posléze též Karel Sýs a Josef Peterka, který přijal funkci předsedy svazové komise pro literární teorii a kritiku. Ivan Skála byl nicméně i IV. sjezdem SČS (3.–4. 3. 1987) potvrzen v předsednické funkci.
V souvislosti s oficiální politikou glasnosti a perestrojky docházelo ve druhé polovině osmdesátých let i na půdě dosud silně konzervativního SČS k opatrné kritice poměrů v literárním životě. Kromě rozšiřujících se publikačních možností byl některým dříve zakázaným či nepreferovaným spisovatelům nabídnuto členství v SČS (Adolf Branald, Oldřich Daněk, Jaroslav Foglar, Miroslav Holub, Bohumil Hrabal, Ivan Kříž, Ludvík Kundera, Jiří Šotola, Jana Štroblová aj.) a během roku 1988 probíhala (ovšem pod dohledem ideologů ÚV KSČ) jednání o další demokratizaci svazového života a integraci oficiálně nepublikujících spisovatelů. V polovině roku 1988 nahradil Ivana Skálu ve funkci předsedy SČS o generaci mladší básník Michal Černík, funkci vedoucího tajemníka SČS převzal Josef Peterka.
Na plenární členské schůzi SČS (14.–15. 3. 1989) formulovala svazová reprezentace úkoly související se snahou vyrovnat se s dluhy minulých let, avšak vzhledem ke kritickým projevům několika účastníků byla veřejnost o průběhu schůze informována pouze částečně. Výsledkem jednání bylo prohlášení předsedy SČS Michala Černíka, který oficiálně inicioval opatrný pokus o integraci tří proudů soudobé české literatury (oficiálního, exilového a samizdatového). Černík se vyslovil pro revizi seznamu prohibitní literatury, její navrácení do fondů veřejných knihoven a rozšíření edičních plánů beletristických nakladatelství o díla autorů posledních dvacet let tabuizovaných (v první řadě mělo jít o reedice titulů z šedesátých let, ještě před listopadem 1989 však stihla vyjít nová sbírka Ivana Wernische a ohlášen byl soubor nových povídek Ivana Klímy). V květnu 1989 se zástupci SČS Petr Prouza a Ondřej Neff na své cestě po Německé spolkové republice setkali s exilovými autory Antonínem Brouskem, Jiřím Grušou, Jaroslavem Hutkou a Petrem Králem a začátkem října 1989 představitelé federálního Svazu československých spisovatelů /2/ (Ladislav Ballek, Vladimír Kolár, Petr Prouza a Milan Šútovec) jednali s exilovými literáty v bavorském Frankenu na konferenci nazvané Dialog, nebo konfrontace, již uspořádala organizace Opus bonum.
Uvnitř členské základny SČS však tyto tendence neměly bezvýhradnou podporu, což se výrazně projevilo v listopadu 1989. Výbor SČS se sešel až 22. 11. 1989 a vydal prohlášení Od argumentů k síle argumentů (zde), v němž odmítl „ultimativní kampaně“ a demonstrace včetně pochodu studentů 17. listopadu, současně však žádal vyšetření zásahu pořádkových sil na Národní třídě. Bezradnost představitelů SČS výmluvně vyjádřil současně schválený dokument K aktuální úloze spisovatele v současné situaci (zde), varující před unáhlenými nátlakovými akcemi a generální stávkou. Od tohoto prohlášení se ihned distancovalo 33 spisovatelů (Prohlášení spisovatelů, zde), k nimž se osobními protesty připojili další tvůrci. Odmítli je i členové výboru SČS Jaromír Pelc, Karel Sýs a Jiří Žáček, kteří ve výzvě Slovo několika spisovatelů (Kmen 1989, č. 48, zde) požadovali obrodu výboru SČS demokratickými volbami. 25. 11. 1989 bylo založeno Občanské fórum spisovatelů a záhy též Klub spisovatelů nestraníků. Otázku etiky spisovatelské organizace a svobody projevu otevřelo prohlášení Spisovatelé k dnešní situaci (RP 27. 11. 1989, iniciované Jiřím Žáčkem, Václavem Duškem, Radko Pytlíkem, Petrem Prouzou, Vladimírem Křivánkem, Lubomírem Brožkem, Petrem Kovaříkem a Zdenou Bratršovskou), jež záhy podepsalo téměř osm desítek spisovatelů. Signatáři požadovali demisi funkcionářů SČS a svolání mimořádného sjezdu. Základní organizace KSČ při SČS se sešla v den generální stávky 27. listopadu 1989 a doporučila volbu nové svazové reprezentace. Předsednictvo SČS odstoupilo a výbor SČS svolal na 5. 12. 1989 na Dobříš mimořádný sjezd, kam byli přizváni i zástupci Čs. centra Mezinárodního PEN-klubu, Občanského fóra spisovatelů i Obce spisovatelů, jež vznikla 3. 12. 1989. Sjezd doporučil státním orgánům zrušit tituly zasloužilý a národní umělec a uložil publikovat nezveřejněné diskusní příspěvky z plenární schůze SČS konané v březnu 1989, současně však nedoporučil zřizovat jakékoli očistné komise. Protože většina ze 197 přítomných členů SČS hlasovala pro zachování existující spisovatelské organizace s novým názvem, obsahem, reprezentací i stanovami, ustavil sjezd přípravnou komisi, jež měla za úkol vstoupit do jednání s Obcí spisovatelů a připravit zakládající sjezd Sdružení českých spisovatelů.
Předsedou komise, jež současně převzala práva a povinnosti řídícího orgánu SČS včetně administrativy a správy majetku, byl zvolen Václav Dušek, jejími členy se stali Jan Dvořák, Jan Kostrhun, Petr Prouza, Vladimír Přibský, Roman Ráž a Josef Velek. 14. prosince 1989 se sešli zástupci komise Sdružení a rady Obce spisovatelů a diskutovali především o majetkovém vyrovnání nových spisovatelských organizací; zástupci Obce spisovatelů odmítli možnost budoucího sloučení nástupnické organizace normalizačního Svazu českých spisovatelů s jejich vznikající organizací. 18. prosince 1989 se v Bratislavě sešli předseda komise Sdružení Václav Dušek a její člen Jan Kostrhun s Akčním výborem Zväzu slovenských spisovateľov, jemuž předsedal Anton Hykisch, a jednali o založení federálního Syndikátu československých spisovatelů. Od této myšlenky se však distancovala jak Obec spisovatelů, tak někteří členové Sdružení, včetně členů pracovní komise. 7. ledna 1990 na protest proti těmto krokům a proti založení Základní organizace KSČ na půdě Sdružení (z iniciativy Josefa Hotmara a Karla Sýse) odstoupili členové komise Jan Dvořák, Vladimír Přibský, Roman Ráž a Josef Velek. Oslabená pracovní komise přesto organizačně zajistila ustavující sjezd Sdružení českých spisovatelů; na Dobříši se 7. března 1990 sešlo 112 z jeho 263 členů. Po zprávě o činnosti komise, kterou přednesl Petr Prouza, a po vystoupení jejího předsedy Václava Duška, se většina přítomných vyslovila pro likvidaci Sdružení českých spisovatelů. Jeho právním nástupcem se stala Obec spisovatelů, jež převzala veškerý majetek Sdružení i jeho závazky. Sdružení českých spisovatelů zaniklo k 31. březnu 1990.
LITERATURA
Studie a články: J. Chuchma: Tento týden, Mladý svět 1990, č. 13; M. Jungmann: Obnovení pořádku v české literatuře, LitN 1992, č. 40; Vážení soudruzi! Z vyhozených zbytků archívu SČS, LitN 1992, č. 41; K. Bláhová: Až příliš prozaická skutečnost. Literární život v Čechách mezi lety 1969 a 1989, Kuděj 2003, č. 2, a 2004, č. 1 + V čase bezčasí. Svaz českých spisovatelů a oficiální literární život v letech 1969–1989, Host 2005, č. 6; M. Černík: Svaz českých spisovatelů z odstupu dvaceti let. Autorozhovor, Tvar 2009, č. 20 (k tomu polemika: J. Štolba: Bylo to právě naopak, Tvar 2010, č. 1); M. Jareš: Rozpolcenost a bezradnost. Svaz českých spisovatelů v prvních dnech po 17. listopadu 1989, Tvar 2009, č. 2.
Prameny: Ustavující sjezd Svazu českých spisovatelů (1972); Druhý sjezd Svazu českých spisovatelů (1977); Protokol III. sjezdu Svazu českých spisovatelů (1982); Protokol IV. sjezdu Svazu českých spisovatelů (1987). – J. Kliment: S důvěrou a nadějí, RP 31. 5. 1972; J. Pešek, Z. Kufnerová: Člověk – hlavní hrdina naší literatury RP 1. 6. 1972; J. Fojtík: Za socialistickou literaturu. Projev na ustavujícím sjezdu SČS, Tvorba 1972, č. 25; Š. Vlašín: Literatura do služeb socialismu, ČL 1973, č. 5; J. Peterka: Prostor nastupující tvorby ve světle II. sjezdu SČS, Tvorba 1977, č. 38; Z. Kufnerová: Pět činorodých let, RP 26. 2. 1977; J. Kozák: Zpráva o rozvoji české literatury, přednesená na 2. sjezdu SČS, Tvorba 1977, č. 10; Za nové tvůrčí činy, ve jménu socialismu a míru. Obraz 2. sjezdu Svazu českých spisovatelů, LM 1977 č. 5; Z. Pluhař: O budoucnost české literatury, RP 9. 4. 1977; J. Čejka: Nové úkoly umění, Tvorba 1982, č. 10; I. Skála: Ze závěrečného slova nově zvoleného předsedy SČS, Tvorba 1982, č. 10, příl. Kmen; J. Rybák: Nové úkoly SČS, Tvorba 1982, č. 11, příl. Kmen; J. Kozák: Čestná úloha naší socialistické literatury, Tvorba 1982, č. 13, příl. Kmen (opr. tiskových chyb v č. 14); J. Čejka: Po sjezdech spisovatelů, Tvorba 1982, č. 11, příl. Kmen; Z. Pluhař: Spisovatelské marginálie, Tvorba 1982, č. 14, příl. Kmen; V. Brandejs: Spisovatelské marginálie II., Tvorba 1982, č. 15, příl. Kmen; Literatura za mír a socialismus, LM 1982, č. 7; A. Pludek: Před branami, LM 1982, č. 8, příl. Dílna; Vítězný únor – inspirátor československé literatury. Obraz konference Svazu českých spisovatelů k 35. výročí Února, uspořádané 8.– 9. února 1983 na Dobříši, LM 1983, č. 7; lc (=Jaromír Pelc): Ze života SČS, Tvorba 1983, č. 42, příl. Kmen; (sa): Česko-slovenský spisovatelský dialog, Rovnost 15. 11. 1983; (lib): Cech mladého překládání, MF 14. 12. 1983; I. Skála: Ocenění spisovatelské práce, Tvorba 1984, č. 21, příl. Kmen; M. Blahynka: Paradoxy literatury faktu, LM 1986, č. 8; F. Cinger: Literatura v nejširších souvislostech. Blíží se sjezdová jednání ideově tvůrčích svazů, RP 17. 1. 1987; jpk (= J. P. Kříž): Přesvědčení, pravda, urychlení, BV 21. 1. 1987; J. Nejedlá: Stát hlídku se všemi čestnými lidmi našeho kontinentu, Nová mysl 1987, č. 2; Stanovisko výboru SČS k řízení knižní kultury, Kmen 1988, č. 42; F. Cinger: Pomoci poznávat historii. Setkání spisovatelů k 70.výročí založení republiky, RP 29. 9. 1988; (MK): Setkání mladých spisovatelů, RP 22. 11. 1988; T. Unzeitig (= J. Lukeš): Kdo je indiferentní, LidN 1988, č. 11; M. Jungmann: Sveďte to na stranu! LidN 1989, č. 1; M. Černík: Usilujeme o sjednocení tvůrčích sil, RP 15. 3. 1989 + Autorita tvůrčího činu, Kmen 16. 3. 1989; M. Švagrová: Post scriptum, SvSl 17. 3. 1989; Usnesení výboru SČS, Kmen 1989, č. 15; P. Bílek: Střetávání je nevyhnutelné, Kmen 1989, č. 17; M. Jungmann: Po plenárce SČS, LidN 1989, č. 4; M. Jungmann: V zajetí slovních fetišů, LidN 1989, č. 5; O. Neff: Naši v cizině, Kmen 1989, č. 21; M. Špirit: O dělících čárách v literatuře, Obrys 1989, září; V. Kolár – P. Prouza (připravil A. Tabášek): Dialog, či konfrontace, Kmen 1989, č. 45; Od argumentů k síle argumetnů, RP 23. 11. 1989 (= Prohlášení výboru Svazu českých spisovatelů, Kmen 1989, č. 47, zde); K aktuální úloze spisovatele v současné situaci, RP 23. 11. 1989 (= K úloze spisovatele v současné situaci, Kmen 1989, č. 47, zde); Spisovatelé k dnešní situaci, RP 27. 11. 1989; Prohášení spisovatelů, Kmen 1989, č. 48 (zde); Prohlášení členů pražského literárního klubu, Kmen 1989, č. 48 (zde); Prohlášení výboru SČS, Kmen 1989, č. 48 (zde); Usnesení výboru SČS ze dne 28. 11. 1989, Kmen 1989, č. 48 (zde); Usnesení mimořádné členské schůze ZO KSČ č. 247 Svazu českých spisovatelů, konané dne 27. 11. 1989, Kmen 1989, č. 48 (zde); Vzniklo Občanské fórum českých spisovatelů, Kmen 1989, č. 48 (zde); Ustaven Klub spisovatelů nestraníků, Kmen 1989, č. 48 (zde); Slovo několika spisovatelů, Kmen 1989, č. 48 (zde); Spisovatel a doba..., Kmen 1989, č. 48 (zde); M. Černík: Respekt pro novou skutečnost, Kmen 1989, č. 49 (zde); F. Cinger: Výsledky posoudí celá veřejnost. RP 9. 12. 1989; fr, eff: Dobříš 5. 12. ´89, Kmen 1989, č. 49 (zde); ); J. Veis: Místo svazu profesní sdružení, Kmen 1989, č. 49; Usnesení mimořádného sjezdu Svazu českých spisovatelů, Kmen 1989, č. 49 (zde); I. Klíma: O Svazu českých spisovatelů z venčí, Kmen 1989, č. 49 (zde); Redakce: Co se to stalo, Kmen 1989, č. 50 (zde); Redakce Kmene: (Otevřený dopis předsedovi pracovní komise Sdružení českých spisovatelů Václavu Duškovi), Kmen 1989, č. 50 (zde); Prohlášení kolektivu redakce Kmene, týdeníku českých spisovatelů, Kmen 1989, č. 50 (zde); Obec – Sdružení, Kmen 1989, č. 52 (zde); Společné vyhlášení Sdružení českých spisovatelů a Svazu slovenských spisovatelů (o založení Syndikátu československých spisovatelů), Kmen 1989, č. 52 (zde); J. Dvořák + V. Přibský + R. Ráž + J. Velek: Prohlášení SČS, Kmen 1990, č. 2 (zde); E. Horelová: Tak takhle ne! Kmen 1990, č. 2 (zde) + Quo vadis, Sdružení? Kmen 1990, č. 5 (zde); Stanovisko komise Sdružení českých spisovatelů, Kmen 1990, č. 3 (zde); J. Dvořák: Poslední stanovisko, Kmen 1990, č. 5 (zde); J. Dvořák + V. Přibský + R. Ráž + Josef Velek: Proto odstupujeme, LD 10. 1. 1990; V. Dušek, spisovatel, Právo lidu 16. 2. 1990; -on-: Klinická smrt nastala v 14:42, ...atd... 1990, č. 4 (k ukončení činnosti SČS 7. 3. 1990); A. Berger: Mouchy na pyramidě, Kulturní měsíčník 1990, č. 5 (o sjezdu SČS); L. Falteisek: Konec sezóny v zámku Dobříš, Tvar 1990, č. 2 (o sjezdu SČS; zde); NaK (N. Klevisová): Tečka, Tvorba 1990, č. 11; J. Rulf: Poslední den, LidN 14. 3. 1990; D. Sedlická: Dlouhé vedení spisovatelů, Obrys (Mnichov) 1990, č. 1.
Rozhovory: D. Šajner: Tvůrčí bilance a plány (připr. Zlata Kufnerová, RP 22. 2. 1977; Ladislav Beňo: Talenty mají příležitost (připr. E. Křížová), ZN 19. 3. 1981; J. Rybák: Rudá píseň života (připr. Věra Poppová), Květy 1981, č. 14; I. Skála: Rozhovor v poločase (připr. I. Matějka a J. Čejka), Tvorba 1985, č. 1, příl. Kmen; I. Skála: Podněcovat novou tvorbu (připr. E. Křížová), Práce 24. 1. 1985; A. Pludek: O současnosti současné. Noví autoři prózy a poezie na semináři (připr. J. Pešek), MF 19. 11. 1986; Návštěva Tvorby u Michala Černíka, předsedy Svazu českých spisovatelů (připr. J. Čejka), Tvorba 1988, č. 33; M. Černík: O kvalitě, kontinuitě, tvůrčí svobodě (připr. F. Cinger), RP 9. 9. 1988; M. Černík: Víc než jen slovo (připr. P. Čermák), Vlasta 1988, č. 42; F. Mandát: Náš partner u stolu – tajemník SČS (připr. I. Černý), Kulturní rozvoj 1988, č. 25; Dvě otázky Josefu Peterkovi, vedoucímu tajemníkovi SČS (připr. J. Holoubek), Kmen 1989, č. 3; Jaromír Pelc: Co trápí české spisovatele (připr. J. Hanušková), MF 24. 3. 1989; M. Černík: Různost nerozděluje (připr. A. Tabášek), Kmen 1989, č. 19; J. Peterka: Gordický uzel šedesátých let (připr. D. Sedlická), Kmen 1989, č. 24; F. Mandát: Nejenom o novém literárním časopisu (připr. F. Cinger), RP 7. 11. 1989; M. Černík: Vládnou emoce nad rozumem (připr. F. Cinger), RP 24. 11. 1989; M. Černík: Kniha se nesmí stát luxusním zbožím (připr. F. Cinger), RP 3. 1. 1991.
Archiv: LA PNP: Fond Svaz československých spisovatelů (neuspořádáno).
