Jaroslav HUTKA

Jestliže se Hutkovy počáteční texty tematicky inspirovaly H. Ch. Andersenem a prostřednictvím nadčasového pohádkového mýtu se metaforicky vyjadřovaly k společenské atmosféře, počátkem 70. let se jeho písňová tvorba v reakci na tíživou normalizační skutečnost zintimňuje a přibližuje se prostému světu věcí. Hutkovy písně se významově odlehčují, charakteristickými rysy se stávají jazyková i zvukomalebná hravost, humor a využití poetiky nonsensu. Podstatným inspiračním zdrojem jsou autorovi lidové písně, které vyhledával ve sbírkách Františka Sušila a Františka Bartoše a které také osobitě upravoval a zpopularizoval na svých koncertech i na obou tehdy doma vydaných LP deskách (Stůj břízo zelená, Vandrovali hudci). V postupně sílících protestních polohách se však Hutkovy texty záhy silně politizují, reflektují soudobou sociální a politickou tematiku, konzumní životní styl. Jejich častým tématem bývá česká historie jako alegorický obraz doby současné. Některé jeho písně téměř zlidověly, píseň Náměšť se stala neoficiální „hymnou“ listopadové revoluce 1989. Hutka je též autorem impresionisticky laděné generační novely, zachycující realitu v emocionální a intelektuální reflexi pražského teenagera (Dvorky). Soubor fejetonů Požár v bazaru svou noetickou složkou a konfrontací osobních zkušeností z pobytu v cizině se stále přítomnou silnou citovou vazbou na domov odkazuje k žánru cestopisné skicy. I pro tyto převážně nostalgicky laděné texty je příznačné autorovo něžně rebelantské gesto, potřeba uchovat si vlastní identitu jak ve střetu s oficiální mocí v normalizovaném Československu, tak i v generačním či politickém konfliktu s částí protikomunistického exilu. – Souběžně s psaním písňových textů se Jaroslav Hutka – po mnoho let zcela skrytě – věnoval již od roku 1965 básnické tvorbě. Její prvopočátky jsou spojené se zásadním popřením jak společenské, tak básnické konvence a na rozdíl od Hutky-písničkáře, autora reprezentujícího životní sílu, moudrost, nadhled i intelektuální hravost, v nich nacházíme zranitelného, pochybujícího i chybujícího jedince, který se v naléhavých a otevřených verších pokouší vypsat ze svých pocitů osobních i generačních, pojmenovat svá vlastní selhání či životní trapnost (skladba Autoportrét, sbírky Apokalypsa, Generaci, Kočí, Kulisy domů); zároveň však píše i občanskou poezii pamfletickou, meditativní texty s filozofickým rozměrem, básně-dopisy blízkým či básnické náčrty k písňovým textům. Aniž by opustil zvolené tematické zápolí, usiluje Jaroslav Hutka ve svých dalších sbírkách o skutečně propracované, soustředěné, pečlivě komponované a slovně ozvláštněné dílo (Klíč pluhu, Soumrak, exilové sbírky Lavička bláznů, Koryta krve aj.). Verše z pozdnější sbírky Hořký déšť vyslovují životní pocit autorovy generace v letech devadesátých, poslední fáze Hutkovy básnické tvorby je příznačná především jeho příklonem ke „krajinomalebným“ textům (písňové akvarely Cesta k prameni).