SVAZ ČESKÝCH SPISOVATELŮ (1) 

Ačkoliv SČS (1) vznikl na řádném ustavujícím sjezdu, neznamenalo to automatický právní zánik původního Svazu československých spisovatelů (SČSS), přestože již nevyvíjel jakoukoli činnost. Veškerou jeho agendu převzaly již na podzim 1968 oba připravované národní svazy, tedy Zväz slovenských spisovateľov, který byl součástí původního SČSS, a česká část SČSS. Na federální úrovni však nebyl nahrazen novou organizací. V rámci soudobých zákonů nemělo ustavení SČS (1) žádnou právní hodnotu. Nový Svaz by musel být přijat do Národní fronty a jeho stanovy by musely schválit nadřazené složky (federální Ministerstvo vnitra a české Ministerstvo kultury). Státní orgány však neschválily stanovy ani v přepracované podobě. Předsednictvo, zvolené na ustavujícím sjezdu Svazu, chápaly pouze jako přípravný výbor a vznik organizace neuznaly. Současně však odmítly žádost Svazu o povolení uspořádat novou členskou konferenci, která by mohla zvolit jeho novou reprezentaci.
Přes problematické právní postavení se SČS (1) snažil plnit svou funkci. Vedl veškerou agendu, zastupoval své členy v autorskoprávních i sociálních záležitostech včetně výjezdů do zahraničí a spravoval majetek bývalého Svazu československých spisovatelů na českém území i v zahraničí (zajišťoval provoz domovů spisovatelů mj. v Dobříši, Karlových Varech, Mikulově, Hradci u Opavy, Jugoslávském Piranu). Ač převažovala organizační práce, představitelé Svazu projednávali i ustavení nových literárních skupin (např. Obratníku, který zastupoval Jan Lopatka) či žádosti o založení nových časopisů (Vladimír Přibský předložil návrh na založení revue Generace 70; v prosinci roku 1969 přišla žádost o obnovení časopisu Tvář). Svaz také začal usilovat o udělení Nobelovy ceny za literaturu Vladimíru Holanovi. O svých krocích předsednictvo a sekretariát Svazu informovaly členy prostřednictvím interního Bulletinu redigovaného Jiřím S. Kupkou.
Od podzimu roku 1969 však sekretariát i předsednictvo Svazu stále více zaměstnávala korespondence s nadřazenými orgány a písemné reakce na denunciační články uveřejňované v denním tisku a zvláště v novém týdeníku Tvorba. Jaroslav Seifert jako předseda Svazu i jako veřejně respektovaná osobnost opakovaně usiloval o dialog s nejvyššími státními i stranickými představiteli a o řešení této situace. Namísto toho následovaly další likvidační kroky: v listopadu 1969 Ministerstvo kultury ČSR odňalo Svazu právo vyřizovat pasovou agendu svých členů, na přelomu let 1969 a 1970 byl znemožněn jeho samostatný styk se zahraničím; v březnu 1970 bylo právo disponovat spisovatelskými domovy převedeno na Český literární fond. Svaz současně postihl i zákaz rozšiřovat periodický Bulletin a informovat tak členy o literárním dění i svazovém provozu. V březnu 1970 Ministerstvo kultury též Svazu odňalo právo vydávat neperiodické publikace i zřizovat vlastní vydavatelský podnik s odůvodněním, že činnost Svazu není v souladu se soudobou kulturní politikou. V dubnu bylo svazové nakladatelství Československý spisovatel převedeno pod Český literární fond. Tím spisovatelé ztratili základní ekonomické zázemí své organizace. Dopisem z 20. dubna 1970 pak Ministerstvo kultury Svazu doporučilo, aby s okamžitou platností zastavil přijímání nových členů.
Vedení SČS (1) nechalo vypracovat právní stanoviska k represivním postupům Ministerstva kultury, veškeré obhajoby, odvolání a námitky však státní orgány ignorovaly a nepomohl ani pokus najít zastání u prezidenta republiky. Za odňatý majetek byly Svazu přiznány finanční náhrady, ale jeho bankovní účet byl současně obstaven. Přípis Ministerstva vnitra ČSSR z 25. května 1970 konstatoval zánik a z toho vyplývající majetkovou likvidaci Svazu československých spisovatelů (sic!). Přesto se předsednictvo SČS (1) rozhodlo vypracovat novou verzi stanov a předložit ji ke schválení. Představitelé Svazu nechali připravit i další právní expertizy a předložili zprávu o delimitaci majetku Svazu československých spisovatelů. Veškeré úsilí však bylo marné. Svaz postupně propustil všechny zaměstnance a poslední akce uspořádal v prosinci 1970. Jeho zmrazeným bankovním kontem bylo možno disponovat teprve koncem roku 1989 a Svaz formálně ukončil svou činnost až ve změněných politických podmínkách k 15. prosinci 1990.