Zdena  BRATRŠOVSKÁ

 Zdena Bratršovská debutovala v roce 1983 básnickou sbírkou Džbán bez ucha, která svou otevřenou výpovědí plnou kritických postřehů, ale i pochyb o sobě a o světě, stejně jako sklonem k ironii a satiře vyvolala řadu protichůdných kritických reakcí. V její poezii dominuje úsilí o sebedefinici ve světě a vůči němu: svůj lyrický subjekt staví do opozice k běžným životním mechanismům a zažitým schématům, zdůrazňuje autenticitu prožitků, včetně vlastních omylů a bloudění, emotivnost, jíž je cizí sentimentalita (Netopýr v podkroví). Partnerství muže a ženy nicméně představuje jako jednu z nejzákladnějších forem lidské existence. Láska je buď intenzivně prožívána, nebo neexistuje. I proto v jejích básních hraje podstatnou roli erotika, podávaná s otevřeností, jež je výrazem ocenění přirozenosti a pravosti tělesného prožitku. Bratršovská nezřídka pracuje s autobiografizujícími prvky, jež vzápětí zlehčuje ironickou sebereflexí. Protiváhu civilně psaných veršů (Klínopis v notesu) představují nápadité slovní hříčky, stylizace hádanek a říkanek, nonsens, parodická integrace pohádkových a mytických motivů (Chůdy po předcích).
Protikladem úspornosti a pregnantnosti autorčiných veršů jsou její práce prozaické, které od počátku vznikaly ve spolupráci s Františkem Hrdličkou. Jejich oblíbenou formou je monologická výpověď postavy, těžící z napětí mezi záměrnou sebestylizací mluvčího a mimoděčným dojmem, kterým na vnímatele působí. Soubor podobných promluv tvoří již „román v monolozích“ Sebranci (volně inspirovaný zážitky z alternativního Bílého divadla). Akcentuje, nikoli však jednoduše adoruje motiv osobní i společenské nezávislosti; z různých výpovědí, vzpomínek a pohledů účastníků i vnějších pozorovatelů si čtenář „rekonstruuje“ osudy již rozpadlé nonkonformní komunity lidí, kteří se rozhodli vydělit z většinové společnosti, a nehledě na existenční strádání respektovat výhradně vlastní hodnotová kritéria, jimiž jsou svobodomyslnost, kreativita a svoboda individua včetně svobody sexuální.
Podobnou metodou parciálních textů, v tomto případě však volněji spojených, autoři postupovali i v próze Rezavá léta, jejíž základ (výpověď o pobytu na psychiatrické klinice) vznikl již koncem padesátých let. V časovém odstupu mezi jednotlivými verzemi textu do původně klíčové prózy pronikaly další tematické roviny, směřující ke konfrontaci generačních postojů konce padesátých a konce sedmdesátých let.
Pro všechny prózy autorské dvojice je typická uvolněná, spontánní vypravěčská technika. Ta někdy kontrastuje s promyšleně, často i složitě konstruovanými, literárně však poučenými fantaskními a groteskními syžety, odkazujícími k mytologickým či literárním inspiracím (prostřední povídka triptychu Scény z mužského života; miniaturní výpovědi v souboru groteskně laděných próz a baladických básní Samé milé pitvorky; k experimentální próze tendující Cesta k močálu či fantazijní a pohádkově laděné texty zařazené do souboru O dvou písařích).
Jinou polohu tvorby Bratršovské a Hrdličky představují prózy vystavěné na přehledné dějové linii a zasazené do současnosti. Jejich ústředními postavami jsou samostatné a energické ženy, které se konfrontují s mužským světem, neschopným jejich nezávislost reflektovat (Budík pro Šípkové Růženky, Hotel Rezeda). Mužské hlasy, které jako by dotvrzovaly oprávněnost skeptického životního postoje ženských postav, zaznívají v prózách souboru Scény z mužského života či v některých povídkách tematicky pestřejšího souboru Renáta nad hlavou a jiné povídky, který shrnuje prózy o dětech i milostné příběhy a v němž přicházejí na řadu také náměty bilancujícího stáří. V knize Kufr s milenkami, souboru převážně ich-formou psaných povídek, hrdinové záměrně, či bezděčně rezignují na hranici mezi realitou a fikcí, a naznačují přitom, že za spontánně, až živelně přijímanou skutečností se nachází prostor neurčitý a tajemný, otevřený dalšímu pohledu a nové interpretaci.
V autobiografické próze O kočkách a lidech autoři nechávají nahlédnout do svého soukromí i rozdílných prostředí, v nichž se pohybují, a portrétují zde nejen řadu osobností z kulturního prostředí, ale i své sousedy a přátele. Do chronologie událostí vstupují přirozenými asociacemi vyvolávané epizody a postřehy, které odhalují různé odstíny mezilidských vztahů i cit a odpovědnost vůči zvířatům jako plnoprávným bytostem. Z osobní biografie autorky čerpá také společně napsaná próza pro mládež Markéta za školou, která ve volně řazených příhodách malé školačky nahlíží do vnitřního světa dítěte konfrontovaného s pravidly dospělých a zachycuje křehkou hranici mezi naivní dětskou zvídavostí a úsilím proniknout do osudů dalších lidí a porozumět jim. Do sbírky Šprýmy s/z rýmy autoři soustředili humorně vypointované limericky, v nichž upřednostňují hravost a nonsens před satirickým tónem a zpřístupňují tak tento poetický útvar i nejmladším čtenářům.
Nepominutelnou součástí díla autorské dvojice je publicistika, která knižně vyšla ve výborech Politikův umělec a umělcův politik a Soumrak utopií.