Zdena  BRATRŠOVSKÁ

V poezii Zdeny Bratršovské dominuje úsilí o sebedefinici ve světě a vůči němu: svůj lyrický subjekt staví Bratršovská do opozice k běžným životním mechanismům, zdůrazňuje autenticitu omylů a bloudění, emotivnost, jíž je cizí sentimentalita. Partnerství muže a ženy představuje jako jednu z nejzákladnějších forem lidské existence. Láska u ní je buď intenzivně prožívána, nebo neexistuje. I proto hraje v básních podstatnou roli erotika, podávaná s otevřeností, jež je výrazem ocenění přirozenosti a pravosti tělesného prožitku. Bratršovská nezřídka pracuje s autobiografizujícími prvky, jež vzápětí zlehčuje ironickou sebereflexí. Protiváhu civilně psaných veršů (Klínopis v notesu) představují nápadité slovní hříčky, stylizace hádanek a říkanek, nonsens, parodická integrace pohádkových a mytických motivů (Chůdy po předcích).
Protikladem úspornosti a pregnantnosti autorčiných veršů jsou její práce prozaické, které od počátku vznikaly ve spolupráci s Františkem Hrdličkou. Oblíbenou formou jejich prozaického vyjádření je monologická výpověď postavy, těžící často z napětí mezi záměrnou sebestylizací mluvčího a mimoděčným dojmem, kterým na vnímatele působí. Soubor podobných promluv tvoří již „román v monolozích“ Sebranci (volně inspirovaný zážitky z alternativního Bílého divadla), jednu z prvních společných prací autorské dvojice. Próza, která vznikla v první polovině sedmdesátých let (oficiálního vydání se dočkala teprve v roce 1992), akcentuje, nikoli však jednoduše adoruje motiv osobní i společenské nezávislosti. Z různých výpovědí, vzpomínek a pohledů účastníků i vnějších pozorovatelů si čtenář „rekonstruuje“ osudy již rozpadlé nonkonformní komunity lidí, kteří se rozhodli vydělit z většinové společnosti, a nehledě na existenční strádání, které jim jejich životní styl přináší, respektovat výhradně vlastní životní hodnotová kriteria, jimiž jsou především svobodomyslnost, kreativita a svoboda individua včetně svobody sexuální.
Podobnou metodou parciálních textů, v tomto případě však volněji spojených, autoři postupovali i v próze Rezavá léta, jejíž základ (výpověď o pobytu na psychiatrické klinice) vznikl již koncem padesátých let, definitivní podoba však teprve počátkem let devadesátých. V časovém odstupu mezi jednotlivými verzemi textu do původně klíčové prózy pronikaly další tematické roviny, směřující ke konfrontaci generačních postojů konce padesátých a konce sedmdesátých let.
Pro všechny prózy autorské dvojice je typická uvolněná, spontánní vypravěčská technika. Ta v části textů kontrastuje s promyšleně, často i složitě konstruovanými, literárně poučenými fantaskními a groteskními syžety, odkazujícími k mytologickým či literárním inspiracím (prostřední povídka triptychu Scény z mužského života; miniaturní výpovědi souboru Samé milé pitvorky; k experimentální próze tendující Cesta k močálu či fantazijní grotesky zařazené do souboru O dvou písařích).
Jinou polohu tvorby Bratršovské a Hrdličky představují prózy vystavěné na přehledné dějové linii a zasazené do současnosti. Jejich ústředními postavami jsou samostatné a energické ženy, které se konfrontují s mužským světem, neschopným jejich nezávislost reflektovat (Budík pro Šípkové Růženky, Hotel Rezeda). Mužské hlasy, které jako by dotvrzovaly oprávněnost skeptického životního postoje ženských postav, zaznívají v prózách souboru Scény z mužského života či v některých povídkách tematicky ovšem pestřejšího povídkového souboru Renáta nad hlavou a jiné povídky.
Nepominutelnou součástí díla autorské dvojice je také publicistika (knižní výbor z publicistických textů vyšel pod názvem Politikův umělec a umělcův politik).