DIVADLO 

První ročníky časopisu byly zcela poplatné dobovému společensko-politickému klimatu. Namísto odborných problémů řešily především otázky divadla jako prostředku tzv. socialistické kulturní politiky, často byla zdůrazňována role divadla „sloužícího“ lidu, lidem vytvářeného (Miroslav Kouřil: Divadlo se učí od lidu – č. 1/1949-50, články typu Škodováci o Partě brusiče Karhana) a současně lid vychovávajícího. Diskuse na podobná témata vedly někdy až k absurdním, ovšem dobově příznačným závěrům (Brněnská zpěvohra kritizuje svoje provedení Těžké Barbory – č. 15/1949-50). Politické cíle divadla zdůrazňuje i většina studií a rozsáhlejších článků, ideologicky poznamenány bývají i stati s divadelněhistorickými tématy (Josef Balvín –František Černý: Kapitoly z české divadelní kritiky – roč. 1949/50). V prvních ročnících časopis sledoval zejména domácí divadelní dění (včetně tance, ochotnického a loutkového divadla), a to jednak v rozsáhlejších článcích, souhrnných statích (někdy řazených do příležitostných nebo stálých rubrik jako Za příklady sovětského divadla), hodnotících a analytických studiích (Představení, hry a role), portrétech osobností, jednak v recenzích a drobnějších příspěvcích (Poznámky) a také ve zpravodajské rubrice Divadelní kronika. Zpočátku list usiloval o aktuálnost a pravidelně přinášel přehled premiér uplynulého období, v rubrice Bibliografie navíc informoval o knihách týkajících se divadla a dramatu, o knižních vydáních divadelních her apod. Počínaje č. 8/1949-50 dochází k první změně redakční rady a k výraznému zvětšení rozsahu měsíčníku. Divadlo poté sleduje i dění na zahraničních divadelních scénách, téměř výhradně se ovšem jedná o divadlo východoevropských zemí, Sovětského svazu (v roč. 1951 zařazeny 4 články Konstantina Sergejeviče Stanislavského a 16 článků o něm, v roč. 1953 tematická rubrika Zkušenosti sovětského divadla) a Číny. V této první etapě vývoje měsíčníku patřili k pravidelným autorům zejména Miroslav Barvík, Karel Bundálek, Vojtěch Cach, František Černý, Jiří Hájek, Vladimír Horáček, Peter Karvaš, Jan Kopecký, Sergej Machonin, Jaroslav Opavský, Miloslav Stehlík aj.

V polovině 50. let se s ústupem od některých poúnorových dogmat začíná náplň časopisu postupně měnit. Je sice nadále závislý na komunistické kulturní politice, ideologických článků však znatelně ubývá a list se začíná více soustřeďovat k divadlu a dramatu. Vedle odborných statí (Jan Cigánek, Antonín Dvořák, Sergej Machonin, Karel Martínek, Jaroslav Pecháček, Jaroslav Pokorný, Adolf Scherl, Aloys Skoumal, Vladimír Šrámek, příležitostně A. M. Brousil či Jan Mukařovský – jeho studie Jindřich Honzl jako teoretik divadla publikována v č. 9/1957) se objevují úryvky z nové dramatické tvorby, případně celé texty her, jimž je od roku 1956 věnována samostatná příloha (z českých a slovenských autorů Vojtěch Cach, Milan Jariš, Peter Karvaš, František Pavlíček, Ilja Prachař, Ema Řezáčová, dále Bertolt Brecht, Leonid Leonov, John Osborne, Viktor Rozov aj.). Úvahám a analýzám inscenací jsou věnovány rubriky Zápisník z představení (mj. Otomar Krejča o rukopisu hry Josefa Topola Půlnoční vítr, roč. 1955, str. 482) a Představení, hry a role. Pozornost je věnována též dějinám českého divadla a jeho předním osobnostem (do rubriky Portréty, profily a výročí přispěli mj. Adolf Branald, František Götz a Josef Träger). V roč. 1958 se list několikrát vrací k Osvobozenému divadlu (Mojmír Grygar, Jaroslav Jiránek aj.). Zařazovány jsou též verše, epigramy a satirické texty. Průhledy do zahraničí jsou sice nadále namířeny především do východních zemí, začínají se ovšem objevovat i zmínky o západní dramatické tvorbě. Důležitá je bibliografická rubrika Tisk o divadle (1955-57), přinášející záznamy o zprávách, článcích, referátech v tisku a o jednotlivých premiérách, čtenářské ohlasy registruje Tribuna čtenářů. Některá čísla mají své ústřední téma (např. B. Brechtovi jsou věnována čísla 6/1957 a 6/1958).

Od konce 50. let začínají v Divadle publikovat představitelé mladší generace teoretiků, kritiků i divadelních historiků, kteří se plně prosadí v 60. letech, kdy v čele redakce stane Jaroslav Vostrý a po něm Milan Lukeš. Vedle obou jmenovaných v měsíčníku nejprve příležitostně a potom stále častěji publikují Jindřich Černý, Jan Grossman, Zdeněk Heřman, Vladimír Justl, Leoš Suchařípa, z dřívějších spolupracovníků nadále přispívají Jan Kopecký, Milan Obst, Jaroslav Pokorný, o hudebním divadle píší Vladimír Lébl, Josef Kotek a Ivan Poledňák, tvorbu malých scén komentuje Václav Havel. Již zcela bez ohledu na železnou oponu redakce sleduje vývoj světového divadla (František Fröhlich, Eva Uhlířová); otiskuje také stati k dějinám světové dramatické tvorby (shakespearovské studie Aloise Bejblíka).

V letech 1963 a 1964 je koncepční proměna časopisu dokončena. Kromě divadelního dění zabývá se měsíčník stále více také otázkami filmu, rozhlasu, televize, případně i výtvarného umění, a sleduje vztahy mezi jednotlivými uměleckými obory. Náplň čísel je víceméně monotematická (divadla malých forem – č. 7/1963, absurdno a absurdní drama – 10/1963, odkaz české divadelní avantgardy – 1/1966, satira – 2/1966, scéna a scénografie – 7/1967 apod.), některá čísla jsou věnována výrazným osobnostem (Paul Claudel – č. 6/1968, Friedrich Dürrenmatt – 5/1964, Franz Kafka – 9/1964, William Shakespeare – 6/1964 aj.). Tato koncepce přilákala ke spolupráci s časopisem i filozofy Ivana Dubského a Jana Patočku, estetika Olega Suse (Český poetismus 1924 – č. 8/1964), filmové teoretiky Jaroslava Bočka, Ljubomíra Olivu, Ivo Pondělíčka, literární vědce a kritiky Antonína Brouska, Vratislava Effenbergra (Vývoj humoru v moderním umění – č. 6/1965), Růženu Grebeníčkovou (Proměny poetiky XX. století – č. 8/1964), Jana Lopatku (Spor rozhlasu a literárního textu – č. 10/1965), Radko Pytlíka či spisovatele a překladatele Zdeňka Urbánka. Přibývají také stále noví přispěvatelé z řad teatrologů a divadelních publicistů: mj. Jitka Bodláková, Jan Císař, Jaroslav Dewetter, Jaroslav Gillar, Zdeněk Hořínek, Jana Patočková a Milan Uhde. Pravidelně redakce zařazuje překlady statí světových uměleckých osobností i významných představitelů teorie a kritiky (Theodor Wiesengrund Adorno, Peter Brook, Vsevolod Mejerchold, Jean-Paul Sartre, Arnold Schoenberg, Emil Staiger, Andrej Tarkovskij, Krzysztof Teodor Toeplitz, Dziga Vertov). V souladu s dobovým trendem všímá si časopis důsledků poúnorového vývoje pro české divadlo a drama (v č. 2/1966 studie Zdeňka Hedbávného, Oldřicha Knitla a Aleny Urbanové o Divadle Větrník a o mocenských zásazích vůči Divadlu satiry a dramatiku Vratislavu Blažkovi). Příležitostně se redakce věnuje i soudobému literárnímu životu, prostřednictvím anket pravidelně hodnotí uplynulou divadelní sezónu.

V pravidelné příloze i uvnitř čísla byly nadále publikovány dramatické novinky zejména domácích autorů (Ludvík Aškenazy, Vratislav Blažek, Oldřich Daněk, Václav Havel, Miroslav Horníček, Peter Karvaš, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Ludvík Kundera, Milan Kundera, František Pavlíček, Jiří Robert Pick, Ladislav Smoček, Jiří Suchý, Jiří Šotola, Josef Topol, Milan Uhde, Alena Vostrá, Ivan Vyskočil), někdy také překlady a dramatizace (Isaak Babel, Samuel Beckett, Günter Grass, Eugène Ionesco, Miroslav Krleža, Sławomir Mrożek, Tom Stoppard aj.).

V 60. letech byl měsíčník nejen odborným divadelnickým časopisem, ale zejména – podobně jako Světová literatura – pojítkem českého kulturního prostředí s uměním a kritickým myšlením v zahraničí. Vedle kritického postoje redakce a spolupracovníků k teorii i praxi komunistické kulturní politiky to bylo zřejmě hlavním důvodem, proč byl časopis v roce 1970 úředně zastaven (již předtím bylo zabaveno č. 6/1969, jeho obsah však z větší části vyšel v č. 10 téhož roku).

K některým typickým rysům vnější grafické úpravy a částečně i k jeho koncepci se po roce 1990 přihlásil časopis Svět a divadlo.