Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jindřich HONZL

* 14. 5. 1894, Humpolec  
† 20. 4. 1953, Praha 
 
Divadelní teoretik, režisér a dramaturg
 Syn krejčího, oba rodiče byli činní v sociálně demokratické straně. Obecnou a měšťanskou školu absolvoval v Humpolci. V Praze vystudoval učitelský ústav a od roku 1914 zde vyučoval na měšťanských školách chemii a fyziku (až do roku 1927). Po válce se začal věnovat divadlu. Už za studií pracoval v sociálnědemokratickém hnutí, později působil ve Sdružení demokratických herců při pražské Dělnické akademii (s jeho souborem uvedl v roce 1920 Tylova Jana Husa). Inspirován příkladem dělnických klubů v sovětském Rusku založil v roce 1920 s Josefem Zorou (vl. jm. Josef Tancibudek) proletářský recitační kolektiv Dělnický dramatický sbor, tzv. Dědrasbor (působící do roku 1922). Po založení KSČ opustil v srpnu 1921 se souborem Dělnickou akademii a přiklonil se k Proletkultu, na jehož ustavení se podílel. Od roku 1920 spolupracoval se sdružením Devětsil (byl jedním ze zakládajících členů), v jehož Revolučním sborníku Devětsil (1922) publikoval teoretický článek O proletářském divadle (je považován za počátek českého divadelního avantgardního hnutí). V roce 1925 stál společně s Jiřím Frejkou u zrodu Osvobozeného divadla, kde uvedl večery jevištní poezie a prakticky aplikoval teoretické postuláty avantgardy (Guillaume Apollinaire, Ivan Goll, Jean Cocteau, Alfred Jarry, Vítězslav Nezval, Adolf Hoffmeister, Vladislav Vančura aj.). Zároveň spolupracoval s dělnickými amatéry a organizoval agitační skupiny Modrá blůza, tj. ochotnické divadelní soubory, inspirované stejnojmennými amatérskými sovětskými skupinami (do roku 1927). V roce 1927 se vzdal učitelské profese poté, co byl policejně vyšetřován a měl být přeložen do Dubé na Sedlčansku, a stal se režisérem zprofesionalizovaného Osvobozeného divadla. Zde působil do roku 1938 (s výjimkou let 1929–1931) a nastudoval tu dvacet her Voskovce a Wericha a řadu her dalších autorů. V této době se věnoval rovněž teoretickým a estetickým otázkám divadla. Od roku 1929 působil dvě sezony jako dramaturg a režisér Zemského divadla v Brně. V roce 1931 se vrátil do Osvobozeného divadla, kde pak režíroval revue V+W a Jaroslava Ježka. Od roku 1935 působil krátce v Novém divadle na Václavském náměstí. V roce 1936 měl být angažován v Národním divadle (ve třicátých letech tu pracoval pohostinsky, stejně jako v divadle plzeňském), byl však režisérským sborem odmítnut (viz brožura Národní divadlo a Honzlův případ, 1936). V roce 1934 se stal spoluzakladatelem surrealistické skupiny. Po uzavření Osvobozeného divadla nejprve spolupracoval s Československým filmem, poté, kdy pro něho za okupace nebylo v oficiálních divadlech místo, pracoval jako pomocný úředník pražského magistrátu, nakrátko našel útočiště ve výstavní síni Topičův salon na Národní třídě, kde v letech 1939–1941 vedl malou scénu Divadlo pro 99, založené při obci Lidové divadlo, a režíroval několik poetických pásem a montáží. Poslední tři roky války byl donucen prožít v ústraní (anonymně pomáhal mladému souboru, který v období 1941–1943 hrál ve Smetanově muzeu). Po osvobození byl členem tříčlenné umělecké správy činohry Národního divadla (spolu s Karlem Dostalem a Jaroslavem Průchou – do roku 1946), v roce 1948 se stal jejím jediným ředitelem. Od roku 1946 do roku 1948 vedl experimentální Studio Národního divadla, které sám založil. Od roku 1950 působil na DAMU jako vedoucí profesor katedry divadelní vědy.
Hojně cestoval: na přelomu let 1924–1925 byl s Vladislavem Vančurou v Paříži, v roce 1925 ve Vídni a v Moskvě jako člen delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (po návratu publikoval několik článků o sovětském školství, divadlech, především o avantgardních režisérech), v roce 1933 byl opět v Paříži (s Vítězslavem Nezvalem), v letech 1934 a 1935 znovu navštívil Moskvu.
 Jako divadelní teoretik debutoval v roce 1918 v Kmeni. Dále publikoval v periodikách: Právo lidu (příloha Sobota), Rudé právo, Divadlo, Červen, Proletkult, Disk, Host, Stavba, Pásmo, Tvorba, Reflektor, ReD, Osvobozené divadlo, Lokální patriot, Listy pro umění a kritiku, Magazín DP, Slovo a slovesnost aj. Přispíval rovněž do brožurek Osvobozené divadlo (1928, 1929, 1931, 1932, 1933, 1934). Redigoval časopisy Divadlo (1921–1922, č. 14–22, revuální část), Divadelní list (1930–1931, do č. 17), Otázky divadla a filmu (1945–1950), Divadlo (1951) a Sovětské divadlo (1951–1953, č. 1–2). – Režíroval první dvě filmové komedie Jiřího Voskovce a Jana Wericha Pudr a benzín (1931) a Peníze nebo život (1932), u obou se podílel i na scénáři. Režíroval též krátkometrážní film Dobrý vedoucí (1939). – Ve třicátých letech spolupracoval s Československým rozhlasem. Dramatická montáž z korespondence Jana Nerudy a Karoliny Světlé Román lásky a cti vyšla v roce 1966 na LP desce Supraphonu a v roce 1972 byla inscenována v Československé televizi (r. Jiří Bělka). Televizní adaptaci jednoaktovky Eugène Labiche Vražda v ulici Lourcine v Honzlově překladu uvedla ČST v roce 1974 (r. Anna Procházková). Česká televize uvedla v roce 2004 dokumentární film Jindřich Honzl (r. Aleš Kisil). – Užíval šifer b. j., b. p., E, chl., J. H., L. Ch.
 Divadelní režisér a dramaturg, teoretik, dramatizátor a autor jevištních montáží Jindřich Honzl byl jednou z nejvýznamnějších osobností české divadelní avantgardy. V předválečné publicistice zkoumal tradice moderního divadla, dramatu, režijní tvorby, a zejména herectví (Eduard Vojan, Marie Hübnerová, Vlasta Burian) a zasvěceně informoval o francouzské a ruské divadelní avantgardě (Jacques Copeau, Louis Jouvet, Charles Dullin, Gaston Baty, Vsevolod Emiljevič Mejerchold, Alexandr Jakovlevič Tairov, Jevgenij Bagrationovič Vachtangov, Nikolaj Pavlovič Ochlopkov, Agarach Michajlovič Granovskij), jež shrnul do knih Roztočené jeviště a Sláva a bída divadel. Tyto stati mají zároveň charakter programový: dokumentují snahy české divadelní avantgardy a zároveň jsou fundovaným teoretickým komentářem k vlastní režijní tvorbě v amatérských proletářských souborech, a hlavně v Osvobozeném divadle.
Během války a krátce po ní Honzl publikoval řadu teoretických statí. Metodicky v nich vycházel ze strukturalismu. Propojil teoretickou úvahu se zkušeností divadelního praktika. Zkoumal znakovou podstatu divadla (Pohyb divadelního znaku), fungování jednotlivých složek a prostředků divadelní struktury se zvláštním důrazem na herectví (Herecká postava, Definice mimiky). Se Stanislavského metodou, jež se zanedlouho stala oficiální divadelní doktrínou, se kriticky vypořádal ve studii Mimický znak a mimický příznak. Jeho pronikavé analýzy konkrétní divadelní materie překročily dobové programy a Honzl jimi položil základy věcné divadelní sémiotiky, která je dodnes inspirativní pro teorii i praktickou tvorbu.
Honzl je rovněž autorem řady úprav klasických dramatických textů, poetických pásem a montáží, z nichž nejvýznamnější je i knižně vydaný Román lásky a cti z dopisů Jana Nerudy a Karoliny Světlé. Ve statích, které tyto adaptace doprovázely, formuloval své představy o interpretaci a přehodnocení klasického dědictví.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o divadle: Roztočené jeviště (soubor studií, 1925); Moderní ruské divadlo (soubor studií, 1928); Sovětské divadlo (studie, 1936; součást monografie Sovětský svaz: Umění, 1935–1937); Sláva a bída divadel (soubor studií, 1937); Navrhujeme školu pro výchovu filmového dorostu (studie, 1939, s O. Vávrou); Román lásky a cti (dramatická montáž o vztahu K. Světlé a J. Nerudy, 1941, prem. 1940); Studio Národního divadla. Program a cíl (1945); Třicet let sovětského divadla (E 1947, s Jaroslavem Pokorným); České písně kramářské (1961, in Divadlo poezie, prem. 1941); Svatby (dramatická montáž z díla B. Němcové, rozmnož., 1962); Pásmo o Puškinovi (texty BB v překl. P. Křičky, scény z Evžena Oněgina v překl. J. Hory, rozmnož., 1962, prem. 1937); Pivovar v Sojkově (D, rozmnož., 1962, podle J. N. Štěpánka); Dvě lásky Mikoláše Alše (dramatická montáž z knihy E. Svobody Alšovy listy milostné, rozmnož., 1963, prem. 1941); Národní hrdina Julius Fučík (1964, in: S číslem na srdci. Dvě scénická pásma, prem. 1946); úpravy dramatických textů: J. K. Tyl: Jan Hus (D 1947, prem. 1945) + Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři (D 1950); V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů (D 1950, prem. 1930); A. N. Afinogenov: Mášenka (D, rozmnož., 1950).
Scénicky: hra: Scéna v zaumském jazyce (1927); montáže: Večer s Vítězslavem Nezvalem (1939); Večer poezie 1900 (1940); Cizinci o Praze (1940; poté s tit. Večer o Praze); V. Dyk: Torzo (1941, pod jm. Felixe le Breux); úpravy dramatických textů: V. K. Klicpera: Bělouš (1942); E. Labiche: Člověče, styď se! (1942); K. Sabina: Maloměstské klepny (1943).
Výbory: K novému významu umění (divadelní úvahy a programy z 1920–1932, 1956, ed. Jar. Pokorný); Divadelní a literární podobizny (1959, ed. Jar. Pokorný); Základy a praxe moderního divadla (1963, ed. M. Obst); Divadélko pro 99 (1964, ed. M. Obst, obsahuje mj. dramatické montáže České písně kramářské, prem. 1941, a dosud netištěné Lidové balady); Jindřich Honzl o režii a herectví (soubor statí, 1979, ed. J. Pokorný); Odkaz české divadelní avantgardy (1990, ed. L. Klosová a L. Kopáčová).
Překlady: A. Breton: Spojité nádoby (1934, s V. Nezvalem); scénicky: G. Ribemont-Dessaignes: Němý kanár (1926); I. Goll: Pojištění proti sebevraždě (1927) + Methusalem (1927); J. Romains: Jiskra (1929).
Příspěvky ve sbornících: SSSR, kniha delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem ze zájezdu do SSSR 1925 (1926); Deset let diktatury proletariátu 1917–1927 (1927); Fronta (1927); A. Tairov: Odpoutané divadlo (1927); Almanach Kmene. Jaro 1934 (1934); Surrealismus v diskusi (1934); Pocta a výzva. K padesátinám Starého divadla v Brně (1934); 10 let Osvobozeného divadla 1927–1937. V+W (1937); Divadelní Žatva 1948 (1948); 50 let Moskevského uměleckého divadla (1948); Prolegomena Scénografické encyklopedie (1971); Na křižovatce umění (1973); Theater theory reader: Prague school writings (2016).
Korespondence: Adresát Jiří Mahen (vzájemná korespondence s Jiřím Mahenem z 1927–1929, 1964, ed. J. Hek a Š. Vlašín); Š. Vlašín: Vzájemná korespondence Jindřicha Honzla a Bedřicha Václavka (z 1924–1937, in Literární archiv 1967).
Uspořádal, vydal a redigoval: The Czechoslovak Theatre (1948, též angl., franc. a rus.).

LITERATURA

Bibliografie: M. Obst: Soupis režií Jindřicha Honzla, Soupis důležitých statí Jindřicha Honzla, Soupis nejdůležitějších článků a studií Jindřicha Honzla, in: J. Honzl: Základy a praxe moderního divadla (1963).
Knižně: Národní divadlo a Honzlův případ (1936); A. Dvořák: Trojice nejodvážnějších (1961); M. Obst – A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy (1962); Seminář o díle a osobnosti režiséra Jindřicha Honzla (interní tisk, Divadelní ústav 1978); J. Rauchová: Spoutané divadlo. Jindřich Honzl, Jiří Frejka a Emil František Burian v systému kulturní politiky /1945–1959/ (2011).
Studie a články: J. Träger: Dramaturgie naší divadelní avantgardy, Listy pro umění a kritiku 1935, č. 5; K. Teige in sb. 10 let Osvobozeného divadla 1927–1937 (1937); I. Liškutín: Jindřich Honzl jako dramaturg a režisér v Brně, Program. Divadelní list ND v Brně 2, 1946/1947, s. 23, 116; A. Dvořák: Odkaz díla Jindřicha Honzla, Sovětské divadlo 1953, č. 3; J. Pokorný: Jindřich Honzl, Divadlo 1954, č. 5–8; J. Nesvadba: Vzpomínka na Honzlovo Studio ND, Divadlo 1955, č. 9; J. Pokorný: úvod, in: K novému významu divadla (1956); J. Mukařovský: Jindřich Honzl jako teoretik divadla, Divadlo 1957, č. 9; M. Šafránek: Jindřich Honzl jako operní režisér, Divadlo 1958, č. 2; K. Bundálek: Působení J. H. a E. F. Buriana v brněnském divadle na počátku 30. let, Sborník Janáčkovy akademie múzických umění 2 (1960), přetištěno in: Kapitoly z brněnské dramaturgie (1967); A. Dvořák in: sb. Divadlo bojující (1961); M. Obst: Jak ho známe i neznáme, DivN 1960/1961, č. 23; M. Obst: Jindřich Honzl a literatura, ČL 1961, č. 4; F. Černý: Honzl, Burian a Frejka, DivN 1961/1962, č. 23; M. Obst – A. Dvořák: doslov, in: Divadélko pro 99 (1964); M. Obst: Místo Honzlova Dědrasboru ve vývoji české divadelní kultury, Amatérská scéna 1964, č. 5; J. Telcová: Výtvarná složka Honzlových a Burianových inscenací v Brně (1929–1931), Acta scaenohraphica 1965, č. 8; J. Císař: Neznámý známý, Divadlo 1966, č. 1 (rozbor teoretických statí o dramatu); J. Pokorný: J. H., Prolegomena scénografické encyklopedie (1971); M. Obst: Jindřich Honzl, divadelní teoretik, Tvorba 1974, č. 20; B. Srba: Jindřich Honzl a Divadélko pro 99, Slovenské divadlo 1976, č. 2–3; A. M. Píša in Divadelní avantgarda (1978); M. Procházka: Jindřich Honzl a otázky teorie divadelního znaku, Estetika 1978, č. 2, též in: Znaky dramatu a divadla (1988); J. Pelc in: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo (1981) + in: Zpráva o Osvobozeném divadle (1982); H. Konečná a kol. in: Čtení o Národním divadle (1983, kap. Však nám dá vítězství); J. Kudláčková, Jindřich Honzl a Studio Národního divadla, in: Divadlo nové doby 1945–1948 (1989); D. Monmarte in Le Théätre libéré de Prague (Paříž 1991); R. Prchalová: Causa Jindřich Honzl, Reflex 1996, č. 36; D. Monmarte: Honzl et Burian. Strukturalisme et „gesamtkunstwerk“, L’Oeuvre d’art total (Paris 1995); V. Effenberger: Scénická poezie Jindřicha Honzla, Divadelní revue 1999, č. 4; S. Medulánová: Inscenační tvorba Jindřicha Honzla v Národním divadle v Brně, in: Brněnské divadelnictví a česká divadelní avantgarda. Kapitoly z dějin brněnské divadelní kultury (2000); J. Hyvnar: O Pujmanově a Honzlově pojetí obřadu a divadla, in: Miscellanea theatralia (2005); H. Hrzalová: Jindřicha Honzla Román lásky a cti, Lípa 2007, č. 3; J. Herman: Národní divadlo versus Jindřich Honzl, DivN 2007, č. 13; P. Dvořáková: Jindřich Honzl – režisér, jenž vnímal divadlo jako báseň, MF 10. 1. 2009; M. Musilová: Jindřich Honzl's text on acting. Berween convention spontaneity, Theatralia 2014, č. 2; F. Rokem: Mimetic and non-mimetic aspect of space in tbe theatre: Some reflections following Jindřich Honzl’s Dynamics of the „Sign in the theater“, Theatralia 2014, č. 2; M. Musilová: Avantgardní sňatek umění a politiky. Vliv ideologie na teoretické texty Jindřicha Honzla, Divadelní revue 2015, č. 3.
Recenze: Roztočené jeviště: J. Fučík, Host 5, 1925/1926, č. 7, přetištěno in: Divadelní kritiky (1984); P. F. (= P. Fraenkl), Rozpravy Aventina 1925/1926, č. 6; F. Götz, Národní osvobození 17. 1. 1926; AMP (= A. M. Píša), PL 3. 2. 1926; V. Tille, Prager Presse 27. 10. 1926 * Moderní ruské divadlo: -vka (= M. Hlávka), Signál 1, 1928/1929, č. 3 * Sláva a bída divadel: Č. J. (= Č. Jeřábek), LidN 8. 6. 1937; AMP (= A. M. Píša), PL 24. 7. 1937 * Román lásky a cti: A. M. Brousil, Venkov 22. 7. 1941; F. Tichý, LidN 24. 8. 1941; K. Polák, KM 1941, č. 10; K. Polák, PL 6. 7. 1945; J. Š., MF 6. 7. 1945 * K novému významu umění: J. Pokorný, Knižní novinky 1956, č. 32; M. Suchomel, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada literárněvědná 1957, č. 4; A. Dvořák, LitN 1957, č. 7; M. Fiala, VP 2. 3. 1957, příl. Literární příloha VP, č. 5; lm (= P. Grym), LD 7. 3. 1957; J. Kmuníček, HD 1957, č. 3; M. Obst, ČL 1957, č. 4; M. Obst, Divadlo 1959, č. 6 * Divadelní a literární podobizny: J. Vostrý, DivN 1958/1959, č. 23; A. Scherl , ČL 1959, č. 4; A. Dvořák, LitN 1959, č. 15; M. Obst, Divadlo 1959, č. 6 * Základy a praxe moderního divadla: ab (= V. Vrabec), SvSl 31. 3. 1963; O. Blanda, NK 1963, č. 12 * Divadélko pro 99: J. Kopecký, Plamen 1964, č. 9.
Nekrology: Z. Nejedlý, Národní divadlo 28, 1952/1953, č. 20, přetištěno in: Z české literatury a kultury (1973); Nepodepsáno, Divadlo 1953, č. 5; (RP), RP 21. 4. 1953; J. Opavský, Divadlo 1953, č. 6/7; Nepodepsáno, SvSl 21. 4. 1953; J. Pokorný, LitN 1953, č. 17.
Archiv: A. Jochmanová, Soupis materiálů z pozůstalosti Jindřicha Honzla (CD-ROM 2005, uloženo v Divadelním ústavu v Praze).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografické databáze ÚČL AV ČR
Databáze českého uměleckého překladu
Autor hesla: Zdeněk Hořínek (1994)
Aktualizace hesla: 30. 6. 2020 (eb)
Aktualizace bibliografie: 30. 6. 2020 (eb)
 
zpět na hlavní stranu