Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945
 



Jan Werich, Jaroslav Ježek, Jiří Voskovec a Jinddřich Honzl





Sláva a bída divadel (obálka Jindřich Štyrský)

 Jindřich HONZL

* 14. 5. 1894, Humpolec  
† 20. 4. 1953, Praha 
 
Divadelní teoretik, režisér a dramaturg
 Syn krejčího, oba rodiče byli činní v sociální demokracii. Obecnou a měšťanskou školu absolvoval Honzl v Humpolci. V Praze vystudoval učitelský ústav a od roku 1914 zde vyučoval na měšťanských školách chemii a fyziku (do roku 1927). Po válce se začal věnovat divadlu. Už za studií pracoval v sociálnědemokratickém hnutí, později působil ve Sdružení demokratických herců při pražské Dělnické akademii (s jeho souborem uvedl 1920 Tylova Jana Husa). Inspirován příkladem dělnických klubů v sovětském Rusku založil v roce 1920 s Josefem Zorou (vlastním jménem Josef Tancibudek) proletářský recitační kolektiv Dělnický dramatický sbor, tzv. Dědrasbor (do 1922). Po založení KSČ opustil v srpnu 1921 se souborem Dělnickou akademii a přiklonil se k Proletkultu, na jehož ustavení se podílel. Od založení 1920 spolupracoval se sdružením Devětsil (je jedním ze zakládajících členů), v jehož Revolučním sborníku Devětsil 1922 publikoval teoretický článek O proletářském divadle (je považován za počátek českého divadelního avantgardního hnutí). 1925 stál s Jiřím Frejkou u zrodu Osvobozeného divadla, kde uvedl večery jevištní poezie a prakticky aplikoval teoretické postuláty avantgardy (Guillaume Apollinaire, Iwan Goll, Jean Cocteau, Alfred Jarry, Vítězslav Nezval, Adolf Hoffmeister, Vladislav Vančura aj.). Zároveň spolupracoval s dělnickými amatéry a organizoval agitační skupiny Modrá blůza, tj. ochotnické divadelní soubory, inspirované stejnojmennými amatérskými sovětskými skupinami (do roku 1927). V roce 1927 se vzdal učitelování poté, co byl policejně vyšetřován a měl být přeložen do Dubé na Sedlčansku, a stal se režisérem zprofesionalizovaného Osvobozeného divadla. Zde působil do 1938 (s výjimkou let 1929–1931) a nastudoval tu dvacet her Voskovce a Wericha a řadu her dalších autorů. V této době se věnoval rovněž teoretickým a estetickým otázkám divadla. Od 1929 působil dvě sezony jako dramaturg a režisér Zemského divadla v Brně. 1931 se vrátil do Osvobozeného divadla, kde pak režíroval revue V+W a Jaroslava Ježka. 1935 působil krátce v Novém divadle na Václavském náměstí. 1936 měl být angažován k Národnímu divadlu (ve 30. letech tu pracoval pohostinsky, stejně jako s divadlem v Plzni), byl však režisérským sborem odmítnut (viz brožura Národní divadlo a Honzlův případ, 1936). 1934 se stal spoluzakladatelem surrealistické skupiny. Po uzavření Osvobozeného divadla nejprve spolupracoval s Čs. filmem, poté, kdy pro něho za okupace nebylo v oficiálních divadlech místo, pracoval jako pomocný úředník pražského magistrátu, nakrátko našel útočiště ve výstavní síni u Topičů na Národní třídě, kde vedl 1939–1941 malou scénku Divadlo pro 99, založené při obci Lidové divadlo, a režíroval několik poetických pásem a montáží. Poslední tři roky války byl donucen prožít v ústraní (anonymně pomáhal mladému souboru, který 1941–1943 hrál ve Smetanově muzeu). Po osvobození byl členem tříčlenné umělecké správy činohry Národního divadla (s Karlem Dostalem a Jaroslavem Průchou – do roku 1946), 1948 se stal jejím jediným ředitelem. V roce 1946 založil a vedl experimentální Studio Národního divadla (do 1948). Od roku 1950 působil na DAMU jako vedoucí profesor katedry divadelní vědy.
Hojně cestoval: na přelomu let 1924–1925 byl s Vladislavem Vančurou v Paříži, 1925 ve Vídni a v Moskvě jako člen delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (po návratu publikoval několik článků o sovětském školství, divadlech, především o avantgardních režisérech), v roce 1933 opět v Paříži (s Vítězslavem Nezvalem), v letech 1934 a 1935 znovu navštívil Moskvu.
 Jako divadelní teoretik debutoval 1918 v Kmeni. Dále publikoval v periodikách: Právo lidu (příloha Sobota), Rudé právo, Divadlo, Červen, Proletkult, Disk, Host, Stavba, Pásmo, Tvorba, Reflektor, ReD, Osvobozené divadlo, Lokální patriot, Listy pro umění a kritiku, Magazín DP, Slovo a slovesnost aj. Přispíval rovněž do brožurek Osvobozené divadlo (1928, 1929, 1931, 1932, 1933, 1934). Redigoval Divadlo (1921–1922, č. 14–22, revuální část), Divadelní list (1930–1931, do č. 17), Otázky divadla a filmu (1945–1950), Divadlo (1951) a Sovětské divadlo (1951–1953, č. 1–2). – Režíroval první dvě filmové komedie Jiřího Voskovce a Jana Wericha Pudr a benzín (1931) a Peníze nebo život (1932), u obou se podílel i na scénáři. Režíroval též krátkometrážní film Dobrý vedoucí (1939). – Ve 30. letech spolupracoval s Čs. rozhlasem. – Užíval šifer b. j., b. p., E, chl., J. H., L. Ch. – Česká televize uvedla dokumentární film Jindřich Honzl (2004, r. Aleš Kisil).
 Divadelní režisér a dramaturg, teoretik, dramatizátor a autor jevištních montáží Honzl byl jednou z nejvýznamnějších osobností české divadelní avantgardy. V předválečné publicistice zkoumal tradice moderního divadla, dramatu, režijní tvorby, a zejména herectví (Eduard Vojan, Marie Hübnerová, Vlasta Burian) a zasvěceně informoval o francouzské a ruské divadelní avantgardě (Jacques Copeau, Louis Jouvet, Charles Dullin, Gaston Baty, Vsevolod Emiljevič Mejerchold, Alexandr Jakovlevič Tairov, Jevgenij Bagrationovič Vachtangov, Nikolaj Pavlovič Ochlopkov, Agarach Michajlovič Granovskij), jež shrnul do knih Roztočené jevištěSláva a bída divadel. Tyto stati mají zároveň charakter programový: dokumentují snahy české divadelní avantgardy a zároveň jsou fundovaným teoretickým komentářem k vlastní režijní tvorbě v amatérských proletářských souborech, a hlavně v Osvobozeném divadle.
Během války a krátce po ní Honzl publikoval řadu teoretických statí. Metodicky v nich vycházel ze strukturalismu. Propojil teoretickou úvahu se zkušeností divadelního praktika. Zkoumal znakovou podstatu divadla (Pohyb divadelního znaku), fungování jednotlivých složek a prostředků divadelní struktury se zvláštním důrazem na herectví (Herecká postava, Definice mimiky). Se Stanislavského metodou, jež se zanedlouho stala oficiální divadelní doktrínou, se kriticky vypořádal ve studii Mimický znak a mimický příznak. Jeho pronikavé analýzy konkrétní divadelní materie překročily dobové programy a Honzl jimi položil základy věcné divadelní sémiotiky, která je dodnes inspirativní pro teorii i praktickou tvorbu.
Honzl je rovněž autorem řady úprav klasických dramatických textů, poetických pásem a montáží, z nichž nejvýznamnější je i knižně vydaný Román lásky a cti z dopisů Jana Nerudy a Karoliny Světlé. Ve statích, které tyto adaptace doprovázely, formuloval své představy o interpretaci a přehodnocení klasického dědictví.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o divadle: Roztočené jeviště (soubor studií, 1925); Moderní ruské divadlo (soubor studií, 1928); Sovětské divadlo (studie, 1936; součást monografie Sovětský svaz: Umění, 1935–1937); Sláva a bída divadel (soubor studií, 1937); Navrhujeme školu pro výchovu filmového dorostu (studie, 1939, s O. Vávrou); Román lásky a cti (dramatická montáž o vztahu K. Světlé a J. Nerudy, 1941, prem. 1940); Studio Národního divadla. Program a cíl (1945); Třicet let sovětského divadla (E 1947, s J. Pokorným); České písně kramářské (1961, in Divadlo poezie, prem. 1941); Svatby (dramatická montáž z díla B. Němcové, rozmnož., 1962); Pásmo o Puškinovi (texty BB v překl. P. Křičky, scény z Evžena Oněgina v překl. J. Hory, rozmnož., 1962, prem. 1937); Pivovar v Sojkově (D, rozmnož., 1962, podle J. N. Štěpánka); Dvě lásky Mikoláše Alše (dramatická montáž z knihy E. Svobody Alšovy listy milostné, rozmnož., 1963, prem. 1941); Národní hrdina Julius Fučík (1964, in S číslem na srdci. Dvě scénická pásma, prem. 1946); úpravy dramatických textů: J. K. Tyl: Jan Hus (D 1947, prem. 1945) + Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři (D 1950); V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů (D 1950, prem. 1930); A. N. Afinogenov: Mášenka (D, rozmnož., 1950).
Scénicky: hra: Scéna v zaumském jazyce (1927); montáže: Večer s Vítězslavem Nezvalem (1939); Večer poezie 1900 (1940); Cizinci o Praze (1940; poté s tit. Večer o Praze); V. Dyk: Torzo (1941, pod jm. Felixe le Breux); úpravy dramatických textů: V. K. Klicpera: Bělouš (1942); E. Labiche: Člověče, styď se! (1942); K. Sabina: Maloměstské klepny (1943).
Výbory: K novému významu umění (divadelní úvahy a programy z 1920–1932, 1956, ed. J. Pokorný); Divadelní a literární podobizny (1959, ed. J. Pokorný); Základy a praxe moderního divadla (1963, ed. M. Obst); Divadélko pro 99 (1964, ed. M. Obst, obsahuje mj. dramatické montáže České písně kramářské, prem. 1941, a dosud netištěné Lidové balady); Jindřich Honzl o režii a herectví (soubor statí, 1979, ed. J. Pokorný); Odkaz české divadelní avantgardy (1990, ed. L. Klosová a L. Kopáčová).
Překlady
: A. Breton: Spojité nádoby (1934, s V. Nezvalem); scénicky: G. Ribemont-Dessaignes: Němý kanár (1926); I. Goll: Pojištění proti sebevraždě (1927) + Methusalem (1927); J. Romains: Jiskra (1929).
Příspěvky ve sbornících: SSSR, kniha delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem ze zájezdu do SSSR 1925 (1926); Deset let diktatury proletariátu 1917–1927 (1927); Fronta (1927); A. Tairov: Odpoutané divadlo (1927); Almanach Kmene. Jaro 1934 (1934); Surrealismus v diskusi (1934); Pocta a výzva. K padesátinám Starého divadla v Brně (1934); 10 let Osvobozeného divadla 1927–1937. V+W (1937); Divadelní Žatva 1948 (1948); 50 let Moskevského uměleckého divadla (1948); Na křižovatce umění (1973).
Korespondence
: Adresát Jiří Mahen (vzájemná korespondence s Jiřím Mahenem z 1927–1929, 1964, ed. J. Hek a Š. Vlašín); Š. Vlašín: Vzájemná korespondence Jindřicha Honzla a Bedřicha Václavka (z 1924–1937, in Literární archiv 1967).
Uspořádal, vydal a redigoval
: The Czechoslovak Theatre (1948, též angl., franc. a rus.).

LITERATURA

Bibliografie: M. Obst: Soupis režií Jindřicha Honzla, Soupis důležitých statí Jindřicha Honzla, Soupis nejdůležitějších článků a studií Jindřicha Honzla, in J. Honzl: Základy a praxe moderního divadla (1963).
Knižně: Národní divadlo a Honzlův případ (1936); A. Dvořák: Trojice nejodvážnějších (1961); M. Obst – A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy (1962); Seminář o díle a osobnosti režiséra Jindřicha Honzla (interní tisk, Divadelní ústav 1978).
Studie a články: J. Träger: Dramaturgie naší divadelní avantgardy, Listy pro umění a kritiku 1935, s. 283; K. Teige in sb. 10 let Osvobozeného divadla 1927–1937 (1937); I. Liškutín: Jindřich Honzl jako dramaturg a režisér v Brně, Program. Divadelní list ND v Brně 2, 1946/1947, s. 23, 116; A. Dvořák: Odkaz díla Jindřicha Honzla, Sovětské divadlo 1953, č. 3; J. Pokorný: Jindřich Honzl, Divadlo 1954, s. 428, 540, 647, 713 + úvod, in K novému významu divadla (1956); J. Nesvadba: Vzpomínka na Honzlovo Studio ND, Divadlo 1955, s. 759; J. Mukařovský: Jindřich Honzl jako teoretik divadla, Divadlo 1957, s. 723; M. Šafránek: Jindřich Honzl jako operní režisér, Divadlo 1958, s. 142; K. Bundálek: Působení J. H. a E. F. Buriana v brněnském divadle na počátku 30. let, Sborník Janáčkovy akademie múzických umění 2 (1960), přetištěno in Kapitoly z brněnské dramaturgie (1967); A. Dvořák in sb. Divadlo bojující (1961); M. Obst: Jak ho známe i neznáme, DivN 3, 1960/1961, č. 23 + Jindřich Honzl a literatura, ČL 1961, s. 496; F. Černý: Honzl, Burian a Frejka, DivN 4, 1961/1962, č. 23; M. Obst – A. Dvořák: doslov, in Divadélko pro 99 (1964); J. Císař: Neznámý známý, Divadlo 1966, č. 1 (rozbor teoretických statí o dramatu); J. Pokorný: J. H., Prolegomena scénografické encyklopedie (1971); M. Obst: Jindřich Honzl, divadelní teoretik, Tvorba 1974, č. 20; B. Srba: Jindřich Honzl a Divadélko pro 99, Slovenské divadlo 1976, s. 239 a 411; A. M. Píša in Divadelní avantgarda (1978); M. Procházka: Jindřich Honzl a otázky teorie divadelního znaku, Estetika 1978, s. 97, přetištěno in: Znaky dramatu a divadla (1988); J. Pelc in Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo (1981) + in Zpráva o Osvobozeném divadle (1982); H. Konečná a kol. in Čtení o Národním divadle (1983, kap. Však nám dá vítězství); D. Monmarte in Le Théätre libéré de Prague (Paříž 1991); R. Prchalová: Causa Jindřich Honzl! Reflex 1996, č. 36; D. Monmarte: Honzl et Burian. Strukturalisme et „gesamtkunswerk“, L’Oeuvre d’art total (Paris 1995).
Recenze: Roztočené jeviště: J. Fučík, Host 5, 1925/1926, s. 201, přetištěno in: Divadelní kritiky (1984); P. F. (P. Fraenkl), RA 1, 1925/1926, s. 80; F. Götz, Národní osvobození 17. 1. 1926; AMP (A. M. Píša), PL 3. 2. 1926 * Moderní ruské divadlo: -vka (M. Hlávka), Signál 1, 1928/1929, s. 159 * Sláva a bída divadel: Č. J. (Č. Jeřábek), LidN 8. 6. 1937; AMP (A. M. Píša), PL 24. 7. 1937 * Román lásky a cti: A. M. Brousil, Venkov 22. 7. 1941; F. Tichý, LidN 24. 8. 1941; K. Polák, KM 1941, s. 311 * Divadelní a literární podobizny: A. Scherl , ČL 1959, s. 426.
Nekrolog: Z. Nejedlý: Odešel nám Jindřich Honzl, Národní divadlo 28, 1952/1953, č. 20, přetištěno in Z české literatury a kultury (1973).
Archiv: A. Jochmanová: Soupis materiálů z pozůstalosti Jindřicha Honzla (cd-rom 2005, uloženo v Divadelním ústavu v Praze).

Autor hesla: Zdeněk Hořínek (1994)
Aktualizace hesla: 16. 2. 2007 (kb)
 
zpět na hlavní stranu